Část I - Prolog
==========
Prolog
==========
Jako dítě jsem měl noční můru. Noční můru, která mě navštěvovala znovu a znovu. Nikdy jsem na ni nezapomněl, ani na jediný detail, i když kdyby si rodiče neuchovali zprávu od psychologa, nejspíš bych předpokládal, že léta k ní různě přidávala a ubírala. Ale neudělali to. Je to všechno písemně, přesně tak, jak to spočívá v mé hlavě.
Čtyřletou Quinn přivedli na naši kliniku kvůli opakujícím se nočním můrám. Rodiče uvádějí, že pacientka se několikrát týdně budí, pláče po svém "manželovi" ("Nickovi") a tvrdí, že je někdo oddělil. Pacientka trvá na tom, že "tu nemá být", ještě několik hodin a někdy i dní poté. Žádné další známky psychózy se neobjevují.
Zpočátku tyto noční můry - jejich podivnost, jejich specifičnost - vyvolávaly v matce strach o mě. Postupem času se však začala bát i o mě, a to mi dalo lekci, která se mi v následujících letech potvrdila: věci, které znám, skutečné věci, je nejbezpečnější nechat si pro sebe.
Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== QUINN 2018 Déjà vu. V překladu to znamená již viděné, ale ve skutečnosti to znamená tak trochu opak: že jste danou věc ještě neviděli, ale máte pocit, že jste ji viděli. Jednou jsem se Jeffa zeptal, jestli si myslí, že tomu ve Francii skutečně říkají déjà vu, nebo si snad nechávají lepší, přesnější výraz. Zasmál se a řekl: "Někdy se ti zdají ty nejdivnější věci." Což je mnohem pravdivější, než si myslí. "Všechno v pořádku?" zeptá se teď, když následujeme mou matku a jeho do hostince, kde se za sedm krátkých týdnů vezmeme. Od chvíle, kdy jsme vjeli do města, jsem nějak mimo a asi je to na mně vidět. "Jo. Promiň. Začíná mě bolet hlava." Není to tak úplně pravda, ale nevím, jak si vysvětlit tu věc v hlavě, to dráždivé tiché hučení. Mám z toho pocit, jako bych tu byla jen napůl. Vejdeme do haly a máma rozpřáhne ruce jako moderátorka televizní hry. "Není to roztomilé?" zeptá se, aniž by čekala na odpověď. "Vím, že je to hodinu cesty z D.C., ale v tomhle pozdním termínu je to to nejlepší, co můžeme udělat." Po pravdě řečeno, vstupní hala mi připomíná luxusní komunitu důchodců - dětsky modré stěny, dětsky modrý koberec, židle Chippendale -, ale skutečná svatba a hostina se budou konat na trávníku. A jak podotkla moje matka, už si nemůžeme dovolit být vybíraví. Jeffova matka Abby si stoupne vedle mě a přejede mi rukou po hlavě, jako by to dělala u hřebce. "Chováš se k tomu tak klidně. Každá jiná nevěsta by propadla panice." Působí to jako kompliment, ale nejsem si jistá, jestli to tak je. Ztráta místa konání dva měsíce před svatbou by ve mně měla vyvolat paniku, ale snažím se k věcem příliš neupínat. Přílišná starost o cokoli přivádí naprosto rozumné lidi k šílenství - jen se zeptejte dívky, která zapálila přijímací síň, v níž se měl ženit její bývalý... což byla shodou okolností přijímací síň, v níž jsme se brali i my. Moje matka tleskla rukama. "No, naše schůzka s koordinátorem akcí v hotelu je až za hodinu. Zajdeme si na oběd, zatímco budeme čekat?" S Jeffem si vyměníme rychlý pohled. V tomto bodě jsme oba zajedno. "Opravdu se musíme vrátit do D.C. před dopravní špičkou." Vycházejí má slova tak pomalu, jak mi připadají? Jako bych měla nějaké zpoždění, dva kroky za sebou. "Možná bys nás tu mohl provést?" Matčin úsměv se vytratí a změní se v něco mnohem méně upřímného. Chce ode mě závratnou účast a je neustále zklamaná mou neschopností ji poskytnout. Ona a Abby nás vedou, zpátky na verandu, kam jsme vstoupily. "Už jsme to trochu probíraly," řekne mi Abby přes rameno. "Napadlo nás, že bys mohla sejít po schodech dolů a vyjít na verandu, kde na tebe bude čekat tvůj fa- chci říct strýc." Na chvíli se odmlčí a zčervená nad tou chybou. V tuhle chvíli by o nic nemělo jít - táta už je skoro osm let pryč -, ale stejně cítím to štípnutí hluboko v hrudi. Ten náznak smutku, který mě nikdy úplně neopustí. "A pak půjdeme po červeném koberci ke stanu." Společně vyjdeme ven. Je úmorné vedro, jako většina letních dnů v okolí Washingtonu, a ta věc v mé hlavě se jen zhoršuje. Matně vnímám okolí - oslepující slunce, technicolorově modrou oblohu, růžové keře, které komentuje moje matka, ale celou dobu se cítím vytěsněná, jako bych to sledovala z velké dálky. Co se to sakra děje? Mohla bych to nazvat déjà vu, ale tak to ve skutečnosti není. Rozhovor, který se odehrává právě teď, s touto skupinou lidí, je zcela nový. Je to místo, které mi připadá povědomé. Vlastně víc než povědomé. Připadá mi důležité. Diskutují o jezeře. Nejsem si jistý, co mi uniklo, ale Abby se obává jeho blízkosti. "Stačila by jedna loď plná opilců a vznikl by chaos," říká. "A my taky nechceme bandu povalečů." "Většina lodí se do téhle části jezera nedostane," odpovím bez přemýšlení. "Cestou sem je pod vodou příliš mnoho křoví." Abby zvedne obočí. "Neuvědomila jsem si, že jsi tu už někdy byl. A kdy jsi vůbec plul?" Puls se mi začne zrychlovat a já se rychle, v panice nadechnu. Vědí, že jsem tu ještě nebyla. Vědí, že nepluju. Nevím, proč jsem to nechal uniknout. "Ne," odpovím. "Než jsem přišla, něco jsem si přečetla." Ta slova mi znějí stejně falešně jako mně a vím, že matce znějí také falešně. Kdybych se na ni teď podívala, viděla bych v její tváři ten ustaraný výraz, který jsem viděla už tisíckrát. Už brzy v životě jsem zjistila, že ji to trápí, tahle moje podivná schopnost občas vědět věci, které bych vědět neměla. Jeffovi zazvoní telefon a on se otočí na druhou stranu, zatímco máma jde napřed a mračí se na zem pod sebou. "Doufám, že se brzy napojí," rozčiluje se. "Jestli to zůstane takhle suché, bude ten koberec do začátku obřadu pokrytý prachem." Bohužel má pravdu. Vidím, jak se přede mnou půda volně posouvá, jak je tráva pod neúprosným sluncem spálená a odřená, a to až k pavilonu. Kdyby foukal jen nepatrný větřík, už bychom se jím dusili. Zajedeme za roh hostince a před námi se objeví jezero, které se třpytí v ranním červencovém vedru. Vypadá jako každé jiné jezero, přesto je na něm něco, co mě oslovuje. Zírám, snažím se to zařadit, a když se mi to podaří, můj pohled je nucen vzhlédnout vzhůru, za jeho safírovou hlubinu, k domku v dálce. Nejdřív je to jen kohoutek. Drobné poklepání mezi lopatkami, jako když rodič upozorňuje dítě, aby dávalo pozor. Ale pak se ve mně něco pohne, neviditelné kotvy se zaryjí do země a drží mě na místě. Zdá se, že mi při nich klesá žaludek. Ten dům znám. Chci odvrátit zrak. Srdce mi bije silněji a skutečnost, že si ho lidé všimnou, ho ještě více rozbuší, ale v hlavě už se mi vytváří obraz - široká paluba, dlouhý travnatý svah vedoucí k okraji vody.
Kapitola 1 (2)
"Jak může být tráva tak suchá, když je kolem tolik vody?" Abby se zeptá, ale její hlas pod náhlým zvoněním v uších slábne. A pak její slova zmizí úplně. Není tu žádná zem, žádné světlo, nic, čeho bych se mohla chytit. Padám dolů a pád je nekonečný. * * * Když otevřu oči, ležím na zádech. Hlína se mi lepí na kůži a slunce praží tak prudce, že přehlušuje všechny myšlenky. Jsem na nějakém poli s domem v dálce a nade mnou se sklání žena. Už jsem ji někde potkal? Mám pocit, že ano, ale vůbec ji nedokážu zařadit. "Quinn!" volá. "Díky bohu. Jsi v pořádku?" Světlo je příliš silné. To bubnování v mé hlavě se mění v gong. Potřebuju, aby to přestalo, a tak přivřu oči. Napadne mě pach vyprahlé trávy. "Proč jsem tady?" Zašeptám. Slova jsou nezřetelná, hlas je sotva můj. Bože, bolí mě hlava. "Spadla jsi," řekne, "jsme v hostinci. Na tvou svatbu, pamatuješ?" Žena mě prosí, jako bych byla dítě na pokraji záchvatu vzteku, ale nic z toho, co říká, nedává smysl. Už jsem vdaná. A odkdy je v Londýně takové horko? Takhle to tu nikdy nebývá. Nějaký muž se k nám rozběhne. Postavou je podobný Nickovi - vysoký, svalnatý, ale i na tu dálku vím, že to není Nick, ani zdaleka. Oči se mi zavřou a na okamžik mám pocit, že jsem zase s ním - sleduju jeho úsměv, který se pomalu rozjíždí, než se zvedne vysoko do strany, a zachytím slabou vůni chlóru z jeho ranního plavání. Kde je? Před chvílí byl hned vedle mě. Muž klesne na zem vedle mě a ženy mu uhýbají z cesty. "Asi zakopla," řekne jedna z nich, "a teď je opravdu mimo. Myslím, že bude muset jet do nemocnice." Nikam s těmi lidmi nejdu, ale v hrudi cítím ten první záchvěv strachu. Pulzování v mé hlavě sílí. Co když se mě pokusí přinutit, abych odešla s nimi? Ani nevím, jestli bych se jim dokázala takhle ubránit. "Kde je Nick?" Slova znějí mdle a nedostatečně, spíš potřebně než rozkazovačně. "Ředitel hotelu je Mark," ozve se další hlas. "Možná myslí Marka?" "Můžeš se posadit?" zeptá se chlap. "No tak, Quinn." Přimhouřím oči a snažím se ho v ostrém slunci lépe vidět. Jak to, že zná moje jméno? Je mi na něm něco povědomého, ale taky má prostě jeden z těch obličejů. "Jste doktor?" Jeho čelist se svěsí. "Zlato, to jsem já. Jeff." Co se to tu sakra děje? Proč se ten chlap chová, jako bychom byli staří přátelé? Soustředím se na něj a snažím se to pochopit. "Tvůj snoubenec," dodá. Chvíli na něj jen zděšeně zírám. A pak začnu couvat, marný pokus o útěk. "Ne," zalapám po dechu, ale i když zapírám po dechu a modlím se, aby to byla jen noční můra, nějaká část mého mozku ho začala poznávat taky a vzpomíná na jiný život, ve kterém Nick neexistuje. Nick neexistuje. Svalím se obličejem do trávy a začnu plakat.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== QUINN Paměť se mi většinou vrátila, než mě naložili do auta. Matka s Jeffem se na sebe pozorně podívají, ale neřeknou nic o tom, že jsem po určitou dobu nepoznal ani jednoho z nich. Opřu si bolavou hlavu o sedadlo, zatímco se venku tiše dohadují. Jen bůh ví, co si z toho máma dělá. "Cesta zpátky do Washingtonu ti zabere hodinu," řekne. "V Annapolisu je nejmodernější nemocnice." "Ani nejmodernější nemocnice nebude tak dobrá jako Georgetown," odpoví. "Podívej, prostě tady dokonči tu smlouvu. Přísahám, že se o ni dobře postarám, a jakmile se něco dozvím, dám ti vědět, co na to řeknou." Ztěžka polknu a dobrovolně zaženu to zoufalství v hrudi, se kterým jsem se probudila. Říkají mi, že jsem zkolabovala, ale věci, které jsem viděla, mi připadaly tak skutečné - Nick mi připadal tak skutečný -, že je těžké uvěřit, že jsem si je vymyslela. Sen, halucinace - mělo by to být stínové, nejasné. Tohle není. Vzpomínám si na naše první rande, na naše druhé rande, na týdny, které následovaly. Nevnímám Nicka jako nějakou rozmazanou postavu, kterou bych mohla popsat jen obecně. Pamatuju si jeho oči, jeho ústa, ten jeho dolíček. Vzpomínám si, jak důvěrně mi připadal od chvíle, kdy jsme se potkali, že jsem věděla, ještě než otevřel pusu, jak se bude smát, jak se bude usmívat, jak bude líbat. Jako by náš vztah vůbec nebyl nový. Byla to cesta tak dobře vyšlapaná, že jsme po ní mohli spíš běžet než chodit. Otevřela jsem oči. O dva metry dál o mně Jeff a máma dál diskutují a mně se sevře hruď. Jeff je člověk, kterého jsem posledních šest let milovala. Muž, vedle kterého se každé ráno probouzím, který mi k narozeninám udělal palačinky a minulý víkend se vzdal celodenního rybaření, aby se se mnou prošel Hirshhornem. Nesnáším, že tu teď sedím a toužím po někom, koho jsem nikdy nepotkala. Někoho, kdo ani neexistuje. Ale cestou domů, když mě pohyb auta ukolébává ke spánku, to není Jeff, kdo se mi honí hlavou. Je to Nick, přesně takový, jakého jsem si ho představovala, když jsem padala. * * * Probouzím se v Nickově bytě těsně před ním. Jeho ruka je na mém boku, majetnická i ve spánku, a já se tomu usmívám, když se jeho oči mihnou. Usmívám se i pohledu na něj, vzhledem k tomu, že prostěradlo zakrývá jen jeho dolní polovinu a zbytek jeho těla - holý, opálený, bezchybný - je nádherně vidět. Včera večer říkal, že na vysoké přestal závodně plavat, ale očividně pořád něco dělá. "Zůstala jsi," řekne a jeho úsměv se na jedné straně vysoko zvedne. Srdce se mi při pohledu na něj rozbuší. Nemůžu uvěřit, že jsem přeplavala oceán jen proto, abych se zamilovala do kluka, který vyrostl pár hodin ode mě. "To jsem udělala. I když, abych byla spravedlivá, tak trochu jsem musela, protože nemám ponětí, jak se odsud dostat zpátky do svého bytu." Vzhledem k tomu, že jsem si mohla snadno zavolat Uber nebo si na telefonu vytáhnout mapu města, to nedává moc smysl, ale on je natolik laskavý, že mě na to neupozorní. Ten jeho dolíček se objeví. Už jen na základě toho dolíčku si ho chci vzít. "To všechno je součástí mého ďábelského plánu, jak tě tu udržet." Rozhlédnu se po jeho bytě, ze kterého jsem včera večer viděla jen málo, protože když jsme přišli, bylo už pozdě a my dva jsme byli, ehm, trochu zaneprázdnění. Je staromládenecký - holé stěny, okna, která potřebují závěsy, popelavě šedé tvrdé dřevo. Rozhodla jsem se, že jsem otevřená možnosti, že si mě tu někdo nechá. "Zlý plán?" Zeptám se. "Takže na tomhle už nějakou dobu pracuješ?" "Ne. "Rozhodně. I když 'seznámit se s nádhernou ženou bez znalosti Londýna' byl překvapivě obtížný první krok." Oba se teď usmíváme. Jak to může být tak příjemné? Jak je možné, že už se s ním cítím tak spojená? Od chvíle, kdy jsme se včera potkali, jako bych ho měla znát, nebo snad nějakým způsobem už znala. "Zatím se mi tvůj ďábelský plán docela líbí." Zvedne se a opře se o předloktí. Přiblíží se tak k mým ústům. "A já jsem byl dokonalý gentleman, jak jsem slíbil, že?" Naše oči se spojí. Předchozí noc mě líbal celé hodiny, až jsem byla na pokraji prosby, aby mě svlékl, ale dál to nedošlo. Jeho pohled zalétne k mým ústům. Taky si to pamatuje. "Byl jsi dokonalý gentleman." Nakloní se nade mě, široká opálená ramena vytvarovaná samotným Bohem. "Nemůžeš mě políbit, dokud si nevyčistím zuby," upozorním ho. "Pak se zaměřím na jiné partie." Jeho rty se otřou o linii mé čelisti a přesunou se na krk. Zatahá za kůži právě tak silně, aby vyvolal ostrý nádech, a moje tělo se bezmyšlenkovitě prohne proti jeho. "Ježíši," zasténá. "Snažím se tu chovat slušně, ale ty mi to neusnadňuješ." Vzhledem k tomu, že má na sobě jen boxerky, mi ta skutečnost už byla jasná, ale je mi to jedno. Rukou mu sjíždím po širokých zádech až k pasu. Chci mu přejet dlaní po tvrdém zadku a nechat nehty zabořit do kůže... "Chci, abys zase vydala ten zvuk," řekne, jeho hlas je zastřený a tichý. Zatahá mě za krk na stejném místě jako před chvílí. "Bože, to se mi líbí až moc," zamumlám. "Jen mi nedělej cucfleky." Omluvně se zasměje. "Myslím, že už je pozdě." "V tom případě," odpovím a stáhnu ho zpátky dolů, "bys to klidně mohl udělat znovu." * * * "Zlato," řekne Jeff a potřese mi ramenem. "Probuď se." Zamrkám a snažím se pochopit, že Nick už není se mnou. A pak se podívám na svého snoubence, na jeho milou tvář a svraštělé čelo, a je mi zle z pocitu viny. S Nickem to nemohlo být doopravdy, ale stejně mě přepadne ten skličující pocit, který se dostaví, když zjistíte, že jste udělali něco velmi, velmi špatného. "Kde to jsme?" Zeptám se, hlas mi skřípe spánkem. Jsme obklopeni cementovými stěnami garáží, hluboko pod zemí a osvětleni jen blikajícími zářivkami. Neposkytuje žádné vodítko. "V nemocnici. Spadla jsi v hostinci, pamatuješ? Poranil sis hlavu?" Argh. Vrací se mi to ve spěchu. Plánování recepce, pocit déjà vu, pohled na ten bílý domek v dálce. A pak čas, který jsem strávila s Nickem - čas, o kterém jsem si myslela, že jsem ho strávila s Nickem - během kterého Jeff jako by neexistoval. Bylo to tak skutečné. Pořád mi to připadá skutečné. Stačilo by to k tomu, abych uvěřila v reinkarnaci, jenže to všechno se dělo teď, nebo blízko toho. Vzpomínám si na jeho iWatch na nočním stolku. Přemýšlela jsem o Uberu. Bylo to nedávno. A to poslední, co bych chtěla, je, aby mě nějaký doktor šťouchal a šťouchal, zatímco bych obcházela fakt, že si část mého já pořád myslí, že se to stalo.
Kapitola 2 (2)
"Myslím, že to můžeme vynechat," říkám mu. Jeffovi se celá tahle věc určitě zdá monumentální, ale moje dětství bylo plné bizarních příhod, které si nikdo z nás nedokázal vysvětlit, a tohle zřejmě spadá do stejné kategorie, i když tisíckrát extrémnější. "Teď už je mi dobře a nemám chuť sedět hodiny v čekárně jen proto, aby mi nějaký doktor řekl, že si myslí, že jsem v pořádku." Čelist se mu zhoupla. "Zdá se, že vážnost tohohle vážně podceňuješ. Neměla jsi tušení, kdo jsem." Jeho hlas je napjatý - obavy nebo zraněné city, nedokážu říct. "Už jsem volal do vaší kanceláře a řekl jim, že nepřijdete." Opřu si hlavu o sedadlo a dovolím si na chvíli zavřít oči. "Pár hodin spánku by mi teď prospělo víc než jakýkoli doktor." Otevřou se jeho dveře. "Vždyť jsi nepoznala ani vlastní matku. Necháme ji vyšetřit." Jsem na to příliš unavená, ale taky příliš unavená na to, abych se hádala. Následuju Jeffa do nemocnice, malicherná jako puberťačka. Jakmile jsme uvnitř, připadá mi to jako ještě horší nápad. Zatímco město Georgetown je útočištěm bohatých a privilegovaných, nemocnice v Georgetownu jím není. Vcházím dovnitř a očekávám děti ze soukromé školy se zraněními z lakrosu nebo společenské smetánky s nežádoucími reakcemi na botox, ale místo toho nacházím chaos: policie krotí křičící ženu hned za dveřmi, napravo od ní kape krev z chlapa s poraněním břicha. Jeff mě při tom všem chrání a staví svá široká ramena mezi mě a krev a křičící ženu, aniž by se staral o sebe. Jestli nás teď někde pozoruje můj otec, usmívá se. Byl si tak jistý, že mě Jeff vždycky ochrání, a měl pravdu. Nakonec se ozve moje jméno a odvedou nás zpátky do místnosti se škvárovými stěnami a plakátem, který mě žádá, abych popsal, kde se moje bolest nachází na stupnici mezi emoji se smajlíkem a plačícím emoji. O chvíli později se objeví rezident, aby dokončil vyšetření mých reflexů, orientace a anamnézy. Ne, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ne, neberu drogy. Ano, piju ve společnosti, ale ne moc. A pak přijde ošetřující lékař a všechno to zopakuje. Nemám náladu to všechno procházet dvakrát. A je to vyčerpávající, říkat polopravdy, nechávat si tolik věcí pro sebe. "Prostě jsem spadla," říkám jí. "O nic nešlo." Jeff se na mě zamračí. "Když se probudila, nepoznala mě ani svou matku. Neměla tušení, kde jsme, a ptala se po někom jménem Nick." "Cože?" zeptám se. Když to jméno vysloví, je v tom náznak, jen náznak pohoršení. Žárlí, uvědomím si konečně. Proto mu to vadí. Nejspíš si myslí, že Nick je nějaký můj bývalý, o kterém jsem se nikdy nezmínila, a já bych se ho mohla pokusit v tomto bodě ujistit, ale pravda je skoro ještě horší. Kdyby si dokázal představit, co dělám - jak se nade mnou Nick tyčí s tím pohledem, se kterým i teď toužím po určitých věcech víc než kdy předtím -, pochybuju, že by se mu ulevilo. Zvlášť když se zdá, že se to všechno stalo nedávno, v době, kdy jsem byla s Jeffem. "Takže jsi měla malou ztrátu paměti a rychle ses zotavila?" zeptá se doktor. Pokusím se usmát, tak jak by se usmál úplně normální člověk, který nefantazíruje o cizím muži. "Jo, chvilku to trvalo a pak už jsem byla v pohodě. Jen mě bolela hlava, a ta už je taky pryč. Vynechala jsem snídani a stejně jsem se necítila dobře." "Pro jistotu zajdeme na magnetickou rezonanci," řekne. Ramena se mi napnou. Nejspíš zjišťuje otřes mozku a na nic nepřijde... ale mně se nelíbí představa, že se někdo dívá příliš zblízka na to, co mám v hlavě. "To bych vážně raději nechtěla. Upřímně řečeno, nemyslím si, že by o něco šlo." "Nejlepší je být na bezpečné straně," oponuje. "Bolí tě něco?" Pokrčím rameny. "Ani ne." "Podívám se ti na lymfatické uzliny." Přesune se přede mě a položí mi ruce těsně pod čelist. Její dlaň narazí na základnu mého krku a já se zavrtím. "Promiň," řekne. "Tlačila jsem na tvůj..." Odmlčí se. "Na co?" Její úsměv je tak trapný, až to fyzicky bolí. "Máš na krku... modřinu." Snažím se pochopit, proč se chová tak divně - dokud si neuvědomím, že tou modřinou vlastně myslí cucflek. "Cože?" Posmívám se. "Ne." "Podívej se do zrcadla," řekne a znovu se rozpačitě usměje. Podívám se na svůj odraz a tam se na mě dívá malá fialovočervená skvrna. Puls se mi zrychlí, když Jeff přistoupí blíž, aby se na něj podíval zblízka. Jeho tvář klesne. Ať už je tam cokoli, oba víme, že on za to nemůže. V životě mi žádný cucflek neudělal a většinu minulého týdne byl mimo město. Dám si tyhle věci dohromady a do hrudi se mi vkrádá tichý druh strachu, roztahuje ledové prsty. Protože jediné, co se mi vybaví, je vzpomínka na Nickova ústa na mém krku. * * * Když je moje vyšetření hotové, sestra nás nasměruje nahoru, na neurologii. Jeffovo mlčení cestou je znervózňující. Od té doby, co viděl tu modřinu, neřekl ani slovo. "Řekni mi, na co myslíš," řeknu. "Víš, že to není cucflek." "Jediné, co vím," řekne bez příkras, "je, že jsem ti to neudělal já." Tiše zasténám pod nosem. Navzdory tomu snu o Nickovi to v žádném případě není cucflek. A nemůžu uvěřit, že by se na to vůbec ptal. "Byl jsi se mnou celý den. A včera v noci taky. Kdybych opravdu měla celou dobu na krku modřinu, nemyslíš, že by sis toho už všiml? Nejspíš jsem dneska při pádu narazila na kámen nebo tak něco." Dveře se otevřou a jeho ruka mi sjede na malou část zad, když vystupujeme. I když je tak rozrušený, jak je, pořád se o mě chce starat, vést mě, chránit mě. Myslím, že právě tohle v něm otec viděl dávno přede mnou. Bylo mi teprve dvacet, když jsem se po otcově diagnóze vrátil domů, a podle mě byl Jeff už dospělý - po vysoké škole, zpátky v Roctonu, kde pracoval jako asistent fotbalového trenéra. Ke konci života se otcovy náznaky změnily v prosby. Jeff tě ochrání, šeptal mi, tiskl mi ruku a kvůli morfiu mu nebylo téměř rozumět. Vezmi si ho a budeš vždycky v bezpečí. Přikývla jsem jen proto, abych ho utěšila, aniž bych to myslela vážně. Ale způsob, jakým se Jeff po otcově smrti staral o mě a o maminku, na mě udělal dojem, a jakmile si mě opravdu umínil získat, bylo nemožné se do něj nezamilovat. Takže táta měl asi celou dobu pravdu.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Milenci ve snech"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️