Prolog
Prolog WHISKEY "Dost!" Táta bouchne kladívkem a všichni v kostele ztichnou a věnují mu svou pozornost. "Další bod jednání. Projednal jsem to s důstojníky a je načase předložit to k hlasování klubu." "Ano," řekne. O čem to mluví? Rychle si všimnu, že jeho pozornost je upřena jen na mě. Sedím na vzdáleném konci stolu, až na druhém konci místnosti, ale jeho laserové zaměření mě přišpendlilo k sedadlu. "Navrhuji, aby Mountain předal Whiskeymu svou prezidentskou nášivku!" Slyším, jak vychází od mého strýce Bricka, který sedí po mé pravici, a jsem ohromen. "Podporuji," ozve se další důstojník, Bear. Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Prezident? Chtějí, abych byl příštím prezidentem klubu? Ale proč? Cítím, jak mé tělo reaguje na ta slova dřív, než se plně zapojí můj mozek. Uvelebím se na židli, ale posadím se rovněji a hruď se mi vypne jako pyšnému pávovi. "Proč zrovna teď?" Asi je hloupé se na to ptát, ale jak už jsem řekla, můj mozek ještě nenaskočil. Na to mi odpoví táta. "Protože neumím jezdit. Terapeut říká, že možná jednou, ale ne v dohledné době. To znamená, že nemůžu být pořádný vůdce. Teď je tvůj čas, abys nastoupil. Připravoval ses na to celý život." Posledních pár měsíců pro něj bylo těžkých, ale tohle jsem nečekal. Myslel jsem si, že bude prezidentem až do dne, kdy jsem ho musel položit šest nohou pod zem. Ale jestli tohle chce, musím si nasadit kalhoty pro velké kluky a vzít ho za slovo. Možná je to můj táta, ale je to taky vůdce tohoto klubu, a pokud říká, že je připraven předat svou záplatu, musím to přijmout. "Nebudu lhát a říkat, že neváhám, ale budu na tebe i na tenhle klub hrdý." Sakra, ale co Steel? "Počkej . ... a co Steel? Je to viceprezident." Nakloní se dopředu, ruce složené na stole, oči stále upřené na mě. "Do konce trestu mu zbývá něco přes rok. Včera mi volal a já ho zasvětil. Je smířený s tím, jak se rozhodneme. Takže budeme hlasovat. Všichni, kdo jsou pro, řekněte 'ano'." Dobře, to je asi odpověď. Medvěd vstane ze židle a zahájí hlasování. "Ano." Brick se vynoří zleva. "Ano." Každý z mých bratrů vstane a řekne "ano". Vypadá to trochu jako mávání, které se dělá na sportovních utkáních. Jeden člověk vstane, pak ten vedle něj a tak dále, dokud se všichni nepostaví na nohy. Tedy všichni kromě mě. Mám zadek přilepený k židli. Technicky vzato nemůžu hlasovat sám za sebe, ale stejně jsem přimrzlý k sedadlu. Táta se zvedne ze židle a sjede si z ramen svůj střih. Položí ho na stůl a natáhne pravou ruku. Dívám se, jak si Butch odepíná kapesní nůž od opasku a podává mi ho. Pops ho otevře a s téměř chirurgickou přesností odřízne obdélníkovou nášivku "Prezident" z přední části svého řízku. Tu nášivku má na kůži už něco přes třicet let. Déle, než jsem žil já. Když jsou všechna vlákna přeříznutá, vrátí nůž a znovu se na mě podívá. "Pojď sem, synku." To mě přiměje pohnout zadkem. Vstanu a projdu kolem levé strany stolu, abych se postavil před tátu a celý klub. Natáhne ke mně pravou ruku a já se po ní natáhnu a podám mu ji. Nevšiml jsem si, že má v ruce náplast, ale jak si potřásáme, cítím, jak je materiál sevřený mezi našimi dlaněmi. Přitáhne si mě k sobě a pevně mě stiskne. Objímání bylo v mé rodině vždycky normální, ale tohle mi připadá jiné. Předání pochodně, chcete-li. Jednou mě plácne po zádech, pak se odtáhne a podívá se mi do očí. "Ano." Je to poslední hlas, který jsem potřebovala, a on ho dal hlasitě a hrdě. "Tím je to oficiální," houkne Medvěd. Vidím, jak se natáhne dopředu, popadne kladívko a pak s ním bouchne o stůl. "Od dnešního dne až do konce svého času je Whiskey prezidentem Rebel Vipers MC." "To je pravda," řeknu. Do prdele. Jsem prezidentem Rebel Vipers MC. Než stačím promluvit, jsem napaden. "To teda jo!" Okamžitě vím, kdo to je. Hammer, můj nejlepší kamarád a kolega z druhé generace, mě zezadu obejme a zvedne mě z nohou. Málem nás oba srazí na zem, ale já se vyprostím a otočím se, abych ho objal zpátky. Stojím u dveří církevního sálu, a když všichni vycházejí ven, jsem zasypána radami, potřásáním rukou a objímáním, všichni mi gratulují k novému titulu. Poslední v řadě je Hammer. Hodí mi ruku kolem ramen a táhne mě ven do hlavní místnosti. "Je čas na párty a na to, aby sis vrzla," směje se. Držím mu ruku kolem ramen, tak mu stáhnu hlavu dolů a dám mu noogie. "Kurva!" První věc, kterou jako prezident udělám, je, že se poseru a vrznu si, ale ne nutně v tomhle pořadí. Je čas rozjet tuhle párty.
Kapitola 1
První kapitola Whiskey Na světě není lepšího pocitu než řev a dunění mého Harleye. Jízda na ní je stejně snadná jako dýchání. Žiju pro to, když se můžu projíždět po zapadlých silnicích, nikde nemusím být a jediné, na čem záleží, jsem já, moje motorka, vítr a silnice pod pneumatikami. Pro člověka, jako jsem já, je to ten nejlepší pocit na světě. Ale musím přiznat, že to, kde jsem teď, je opravdu těsně na druhém místě. Je zatraceně brzy ráno na to, abych byl vzhůru, ale sedím na zadní terase klubovny úplně sám. Jsem v polovině svého druhého šálku kávy a přeju si, aby všechno bylo vždycky takhle jednoduché a bezstarostné. Bohužel jsem včera v noci spala snad jen tři hodiny díky tomu, že můj mozek pracoval přesčas a dělal si starosti o nic. Mysl občas ráda vypráví vtipy a já budu první, kdo přizná, že mi moc vtipné nepřipadají. Léto je na odchodu a rána teď mají ten ostrý nádech chladného vzduchu. Konec září je ve Wisconsinu zvláštní roční období. Člověk se může probudit s mrazem na zemi, v poledne se potit a po setmění už zase nosit čepici a rukavice. Matka příroda na Středozápadě je vážně bipolární. Jeden týden je slunečno a 85 stupňů, druhý týden padesát a pět dní v kuse prší. Jedna dobrá věc na tom, že vstáváme dřív než ostatní, je, že se odevšad neozývají žádné hlasité a protivné zvuky. V téhle klubovně není moc chvil nebo míst, kde by nebyl nějaký hluk. Mám své Bratry k smrti rád, ale někdy nevědí, jak a kdy mají držet hubu. Slyším jen cvrlikání ptáků, vítr, který se prohání mezi stromy, a občasné šustění veverky z lesa, který obklopuje areál. Vrzání. Možná jsem promluvil příliš brzy. Slyším ho dřív, než ho vidím. Jethro 'Mountain' Hill byl možná před nehodou nenápadný zmrd, ale dneska je ten zatracený invalidní vozík jako jeho kravský zvonec. Ne že by někdo z nás byl tak hloupý nebo pošetilý, aby mu to řekl do očí. Táta má teď sice jen jednu nohu, ale pořád je to stoprocentní drsňák. Většinu času nosí protézu, ale opravdu se mu to nelíbí. Nemůžu se mu divit. Myslím, že to, že nemůže jezdit na motorce, ho štve víc než to, že mu skutečně chybí noha. Je to trest, který by si žádný opravdový motorkář nepřál. Převalí se přes betonovou terasu a zastaví se vedle mě. Snažím se ho ignorovat, ale vím, že je příliš tvrdohlavý na to, aby mě nechal na pokoji. Otočí se čelem k otevřenému dvorku a zapálí si doutník. Nesnáším tyhle zatracené věci. Jako by mu nestačilo, že jednou málem umřel, musí to zkoušet tak dlouho, dokud se to nestane podle jeho představ. Očividně si člověk po málem smrti při nehodě na motorce osvojí příšerné návyky. Jediná věc, která Horu srazí na kolena, je zatracené zemětřesení. Ještě že jich tady ve Wisconsinu moc nebývá. "Co děláš tak brzy vzhůru, synku?" zeptá se nakonec. "Na to samé bych se mohl zeptat já tebe, tati," řeknu. "Kvůli pitomým lékům se mi chce pořád čůrat," zabručí a znovu si potáhne. "Jak se s tebou Blue vypořádává? Ta ženská je kurva svatá. Nebo je možná blázen, že se posledních dvacet let vypořádává s tvým tvrdohlavým zadkem." Ona je opravdu světice, ale nenech se zmást - když se Blue rozčílí, je jako zemětřesení v lidské podobě. Možná je tu máme častěji, než jsem si myslela. Jsou pro sebe jako stvořené. "Ještě spí. Ta ženská dokáže prospat i zatracené tornádo. A nemluv o ní takhle. Nezapomeň, že je taky skoro z poloviny tvoje krev." Jakkoli to zní buransky šíleně, má naprostou pravdu. Otcova žena a Stará dáma je vlastně moje pokrevní teta. Několik let poté, co se moje posraná matka sebrala a nechala se zabít, se v klubovně objevila její mladší sestra a hledala ji. Táta se do Lany bezhlavě zamiloval a rychle ji udělal svou. Kvůli jejím očím jí dal jméno Modrá. To je vlastnost, kterou máme společnou, a ta podobnost odstartovala naše přátelství. Táta má hnědé oči, takže mít modré oči jako ona je docela fajn. Říká, že její oči jsou modré jako jasná obloha, takže ty moje asi taky, ať už to znamená cokoli. Ze začátku jsem si jí nebyl tak jistý, ale co jiného čekat od desetiletého kluka? Nakonec jsem si uvědomil, že lepší ženu jsem si pro svého tátu nemohl vybrat, ani kdybych se snažil. "A teď přestaň lenošit a odpověz mi na otázku, kreténe." Myslím, že ranní mrzutost je dědičná. "Nemohl jsem spát," zamumlám do hrnku. "Co je to? Proč ne?" "Nejsem si jistý, tati." Otřu si klouby prstů o hruď. "Celou noc jsem se převaloval díky tomu neklidu a těžkému pocitu, že tu jen tak sedím." Takhle upřímná a otevřená nejsem k nikomu jinému. Pokud nejde přímo o klubovou záležitost, nikomu jinému do toho nic není. Předsedové klubů nedělají slabé. "Nerad to říkám, synku, ale asi se cítíš neklidný. Nikdy jsi nebyl typ, který by dlouho seděl v klidu. Sakra, ve třech letech jsi měl zlomenou ruku, protože jsi nepřestal lézt na ten zatracený strom, jakmile jsi byl dost vysoký na to, abys dosáhl na spodní větve." Uchechtnu se a napiju se teď už napůl studené kávy. "A víš, že nejsem z těch, kdo by si koledovali o nějaké problémy, ale poslední dobou je tu hrozné ticho." Poslední větu zašeptá, jako by to řekl dostatečně potichu, aby ho bohové neslyšeli a nezpůsobili problémy. Bohužel takhle život nefunguje. "Slyším tě, tati, a nerad s tebou souhlasím. Zatím jsme měli štěstí, že jsme v oblasti, kde nemáme velkou konkurenci ani problémy. Ale mám pocit, že náš čas štěstí se krátí." Tohle není rozhovor, který jsem si myslel, že budu vést tak brzy ráno. "Co kdybychom to vyřešili později? Musím jít otevřít dvůr a pak máme odpoledne kostel. Potom si můžeme dát schůzku s policisty a všechno si vyříkat. Zní ti to dobře?" Ptám se, když se zvedám ze židle. "Mně to vyhovuje, synku," je jeho jediná odpověď, než se odvalí zpátky dovnitř. Dobré ráno i tobě, ty zmrde. Vrátím se do klubovny dvojitými zadními dveřmi a zastavím se v kuchyni, abych vyměnil hrnek s kávou za cestovní, a pak se vydám nahoru do svého pokoje, abych se převlékl do práce. Když jdu chodbou, slyším šustění a tekoucí sprchy, takže vím, že se pár Bratrů začíná probouzet. Převléknu se do trička, tmavě šedé mikiny s kapucí s potiskem "Tellison Recycling and Salvage" na hrudi a čistých džínů, pak si nazuji černé boty. Rychle se zastavím v koupelně, abych si odskočil, vyčistil si zuby a svázal si vlasy. Než otevřu dveře do ložnice a vyrazím ven, seberu z háčku svůj střih a nasadím si ho. Nosím ho už dvanáct let a nikam bych bez něj nešla. Ale každý den, když se podívám dolů a vidím tu prezidentskou nášivku, děkuju svým šťastným hvězdám, že je táta pořád tady a že to byl on, kdo mi ji dal. Otevřu dveře a málem dostanu ránu obrovskou pěstí do obličeje. "Hej, Hammere. Jak je, chlape?" Vypadá, že měl taky dlouhou noc. "Všechno v pořádku? Vypadáš trochu drsně." Hammer skloní pěst a strčí si ruce do předních kapes. "Jsem v pořádku. Jen mám nějaké starosti." "Jo, jasně. Proč ses chystal zaklepat na moje dveře?" Vezmu si ze stolku kafe, při odchodu otočím zámkem na dveřích a zavřu je za sebou. Několikrát zarachotím klikou, abych to překontrolovala, a vyrazíme chodbou. Chůze a mluvení je tady někdy na denním pořádku. "Jen se chci podívat, jestli jsme dnes odpoledne ještě měli kostel?" zeptá se. "Samozřejmě, že máme. Proč se ptáš? Je to každý týden ve stejný den i čas. Jsi si jistý, že se cítíš v pořádku, člověče?" Co se dneska děje? Musí být něco ve vodě, když máme oba špatné ráno. "Jo, jen si potřebuju srovnat myšlenky. Asi potřebuju víc kafe. Do kostela budu v pohodě." Jakmile sejdeme dolů do hlavní místnosti a vyjdeme předními dveřmi, naskočí na svého harleye a rozjede se. Šťastný hajzl.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Závislý na Bakerovi"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️