Temná tajemství Černé uličky

V temnotě Černé uličky se ozve výkřik bolesti, na zem se snáší déšť a z konce uličky vytéká proud krve, který teče do kanálu u silnice.
Alex Turner zoufale zírá na ústí uličky a doufá, že někdo projde kolem a přijde mu na pomoc. Ze všech sil na něj útočili muži, které vůbec neznal! Kdo je poslal!
Věděl, že v Hudsonově rodině za tolik let urazil spoustu lidí, ale pokaždé za něj problémy vyřešila jeho sestra, ale kdo si tentokrát dovolil na tomto místě na něj uvalit tak tvrdou ruku!
Za ním stála rodina Hudsonových! Mohl by ten člověk být tak nestoudný a nestavět Hudsonovu rodinu do pozoru?
Alex neměl čas přemýšlet o tom, kdo se chová tak bezohledně, pršely na něj pěsti, až se mu rozostřilo vědomí, a téměř nedýchal. Před třemi malými gangstery nakonec stojí kdo z lidí, není si jistý, a dokonce je zmatený, jestli je to kvůli tomu, že je předtím ve stáncích u silnice ponížil několika slovy, a pak přivedl k této smůle?
"Ty ... budeš toho litovat ... Hudsonova rodina ... tě nenechá jít! ... " Z posledních sil se snažil těm lidem pohrozit v naději, že je přiměje přestat.
Jistě, přestali a Alex měl radost, že hrozba konečně zabrala. Možná ho kvůli hlasitému lijáku neslyšeli.
I když mu krev zastírala zrak, cítil nával touhy přežít a zoufale chtěl dál vyhrožovat a snad přežít.
Vtom se od vchodu do uličky ozvalo světlo a Alexovi se ještě prudčeji rozbušilo srdce, jako by se blížila pomoc! Byl zachráněn!
Netušil však, že to, co se v tu chvíli blíží, je přesně jeho noční můra.
"I! Nechám tě... nezemřít... nemůžeš utéct... haha... " I když ho bolí celé tělo, deštěm zmáčený se chvěje, nemůže si pomoct, ale chce se posmívat, tajně se v srdci raduje: konečně zachráněn, tahle skupina lidí nezemře dobře!
Jak déšť pleskal o deštník, světlo bylo stále jasnější a jasnější, koutky úst se mu podvědomě zvedaly, hlavou mu blesklo nespočet způsobů, jak ty lidi potrápit, až se před rozmazaným zorným polem objevil pramínek růžové barvy, takže se okolní tma zdá být o něco jasnější.
Byl však příliš omráčen povědomým pocitem, než aby zareagoval, a hlavou mu jako by bleskla nemožná myšlenka, která způsobila, že téměř zapomněl na bolest a zoufale se snažil vidět osobu před sebou. Místo toho mu krev na hlavě znovu zakryla zrak, a čím víc si ji stíral, tím to bylo horší.
Dokud neucítil, jak mu někdo něčím jemně otírá oči, podvědomě zavřel oči, a když je znovu otevřel, uviděl před sebou známou něžnou bílou tvář, Alexovi se rozbušilo srdce a tělem mu okamžitě projel pocit paniky.
Kdyby se neobjevila, nikdy by ho nenapadlo, že to bude ona, kvůli komu tu dnes padne!
Pár drobných rukou držících růžový kapesník se sladce usmál, otřel mu krev na tváři a s úsměvem se zeptal: "Strýčku, bolí to?"
"Ráchel!" vykřikl nevěřícně, cítil chlad po celém těle, v krku mu nasládlo a do srdce se mu vlilo zoufalství, že není cesty ven.

Dívka v růžových princeznovských šatech, vysoká asi metr šedesát, si česala svou půvabnou hlavu ve tvaru dvojitého polštáře, vlasy jí zdobily dvě třešňové ozdoby a na její bílé a něžné tváři se objevil sladký úsměv, který jako by dokázal rozpustit lidi kolem ní. Okolní prostředí však působilo poněkud nepatřičně.
Nacházela se ve špinavé uličce, po zemi tekly splašky a krev smytá deštěm, obklopená skupinou potetovaných a agresivních společenských postav. Uprostřed skupiny stál podsaditý muž, který jí uctivě držel krajkový růžový deštník, ačkoli byl tak malý, že sotva zakrýval oba dva. Byl promočený až na kůži a jeho tvář, zbavená soucitu, chladně hleděla na všechno kolem. Nikdo by neuhodl, že takovým vládcem bude mladá dívka, která vypadala maximálně na puberťačku.
"Šéfe." Tito lidé, kteří olizovali krev z úst nože, ji skutečně oslovovali "šéfová".
Takové oslovení bez námitek, každý ví, že tahle malá holka před nimi má absolutní sílu, která je přesvědčí, že jsou ochotni ji následovat.
"Dávej si pozor na sukni."
Alex Turner se zděšeně podíval na potetovaného muže, který ho právě zmlátil, tenhle silák před ním, před úderem ho může donutit plivat krev, teď ale opatrně ať si dívka před sebou nenamočí sukni.
"Rachel Montgomeryová," zopakoval její jméno, jako by ho chtěl potvrdit.
Srdce se mu naplnilo nedůvěrou, nemohl uvěřit, že dívka před ním, která byla doma tak opatrná a bez hlasu, je v tuto chvíli impozantní vůdkyně.
Dívka na sobě stále měla milý úsměv a usmívala se na něj, úsměv jasný jako ranní slunce. To všechno v něm však vyvolávalo pocit, jako by se mu srdce rozsekalo na kusy, jako by viděl úsměv smrti.
"To jsem já, švagře. Copak mě po těch několika dnech nepoznáváš?" Čím sladčeji se usmívala, tím chladnější byly Alexovy údy, jako by vstoupil do nelítostné propasti.
Pokusil se potlačit strach a přinutil Rachel Montgomeryovou k úsměvu: "Sugarplum, co se to tu děje? Odveď strýčka domů, nebo budou mít rodiče strach." "Cože?" zeptal se.
Zmínil se o rodičích a snažil se, aby se ho Rachel bála, ale v koutku duše cítil neklid. Ráchel však neměla sebemenší strach, místo toho se chladně usmála a její oči byly jako led.
"Švagře, to je v pořádku. Když zmizíš, nemusíš si dělat starosti, protože je zbytečné se znepokojovat, nemyslíš?" "Ne," odpověděl Rachel.
Alex se cítil přidušeně, v srdci šok, tahle holčička se skrývá tak hluboko, dokáže najít lidi, kteří pro ni budou pracovat! Vztek mu zaútočil na srdce, už nedokázal zadržet svou touhu po životě, zvedl ruku, aby jí vlepil facku, ale jakmile zvedl ruku, popadli ho chuligáni vedle něj a okamžitě ztratil vědomí v paži.
"Ach!"
Rachel Montgomeryová vstala, podívala se na zmučeného Alexe Turnera a koutek úst se jí zkroutil do úšklebku.
"Alexi, my, my už tě neuvidíme."
Její hlas byl jako věta z podsvětí a vyvolával v jeho srdci zoufalství. Podíval se na její záda a vyděšeně vykřikl: "Rachel Montgomeryová, řeknu ti, cokoli budeš chtít vědět! Řeknu ti všechno, co chceš vědět! Řeknu ti všechno, co jsi vždycky chtěla vědět ......".

Když viděl, jak se Rachel Montgomeryová zastavila, Alex Turner, jako by viděl naději, dál křičel: "Pusť mě a já ti všechno řeknu! Už ti to nikdy neudělám!
Sugar, strýček se mýlí, strýček si zaslouží zemřít, ale ty mě nemůžeš jen tak umlátit k smrti! Umřeš horší smrtí než já!
Moje sestra a švagr tě nenechají jít!
Necháš mě jít? Přinutím všechny z Hudsonovy rodiny, aby na tebe byli hodní a přestali tě bít! Nechte mě jít! Pusť mě! Rachel! Pusť mě!
Opravdu ti všechno řeknu! Všechno! Sugar, nech mě jít, dobře? ......"
Zoufale křičel a doufal v milost.
"Není třeba, když je to tajemství, které si dál udržuješ, dříve nebo později se dozvím, co chci vědět, není třeba strýčka trápit."
S tím se otočila zpátky k Alexovi a zářivě se usmála, ozvaly se její kroky, kráčející k uličce.
Alex zoufale poslouchal, jak se kroky pomalu vzdalují.
"Ne. Ne! Ne, Rachel! To nemůžeš! Ty mrcho! Vrať se!!! Rachel!!!
" Plazil se, co mu síly stačily, ke světlu a jeho vykřikovaná slova přehlušoval déšť.
Ozval se zvuk startujícího auta a on byl za nohy vtažen zpátky hlouběji do uličky, stopy v blátě, ze kterých se snažil vyškrábat, brzy smyl déšť v krvavé stopě, která stékala do kanálu, jenž vedl podél ulice.
"Rachel!"
------
Déšť pleská o okénko auta a naruší tak jednu mysl za druhou.
Přišel muž s deštníkem, otevřel dveře auta a sedl si na ně, mokrý dech přiměl muže, který seděl na zadním sedadle, zamračit se.
"Pane prezidente, ten člověk byl vyhozen na špinavý hřbitov v Baoshanu." "Cože?" zeptal jsem se.
Michael Johnson se podíval na dešťovou clonu a najednou ho to začalo zajímat.
"Kdo to udělal?"
Muž, s nímž měl jednat, dostal náskok a vypadalo to, že ten člověk urazil spoustu lidí.
"Byla to Rachel Montgomeryová, druhá dáma Hudsonovy rodiny." "Cože?" zeptal se.
Michael náhle zvedl obočí, rty se mu zkřivily a nebyl si jistý, jestli je to úsměv, nebo výsměch.
"Ten muž je mrtvý."
"Ještě dýchá, nebude to trvat dlouho." John Parker zavrtěl hlavou.
Michael zvedl ruku a poklepal na náramkové hodinky, o dvě vteřiny později promluvil: "Stáhněte se, zachraňte."
John byl trochu překvapený, ale okamžitě se vrátil ke svému normálnímu já.
"Ano." Poté otevřel dveře auta, zvedl deštník a zmizel v dešti.
Chlad uvnitř auta se trochu rozptýlil, Michael se díval z okna na dešťovou clonu, která se stále zvětšovala, a prsty si postupně klepal na hodinky.
Po dlouhé době se v autě ozval jeho tichý hlas, pronikal jakousi hloučkou: "Rachel." "Cože?" zeptal se.
------
Rachel Montgomeryová se dívala z okna na dešťovou clonu, čelo se jí stále mračilo, neměla ráda deštivé dny, často ji to unášelo, a tak dala výpověď, že se zítra vrátí.
"Šéfová, zpátky do Růžové zahrady?"
"Aha," přikývla Rachel.
David se podíval na Rachel do zpětného zrcátka, na její jemné bílé tváři se stále mračila.
Věděl, že Rachel nemá ráda deštivé dny.
S náznakem obav se snažil najít něco, co by ji rozptýlilo.
"Šéfe, kdy se budeš hlásit v nové škole?"
"Pozítří."
David se trochu zasmál, což bylo zdánlivě v rozporu s jeho zavalitou image a draky přes rameno, které nosil.
Podíval se do zpětného zrcátka na Rachel s velkýma očima a křehkou tváří, jako by při pouhém pohledu na ni mohlo její srdce roztát a všude kolem ní se vznášely sladké růžové bubliny.
Ale nikoho by nenapadlo, že je to tak křehký pohled, nechce se té dívky ani dotknout, ale ve skutečnosti má takovou sílu, že jsou ochotni se jí podřídit.
Ani on si to neuvědomil, když se s ní před pěti lety poprvé setkal, a ona se měla teprve pozítří hlásit do posledního ročníku střední školy.

David Smith si vzpomíná, jak se s ní před pěti lety poprvé setkal, s dívkou, o které si nikdy nedokázal představit, že jí dobrovolně odevzdá své srdce. Od té doby, co ji potkal, se jejich životy navždy změnily a každé její překvapení a šok je větší, než si dokázali představit.
David Smith projel branou Růžové zahrady a zastavil u hlavního domu, kde světla v zahradě náhle pohasla na několik slabých záblesků. V tu chvíli už u dveří auta čekal někdo s deštníkem, aby auto chránil před mrholením.
Kapky deště narážely na povrch deštníku a vydávaly zřetelný zvuk. David Smith otevřel dveře, a když vystoupil z auta, deštník mu byl okamžitě podán k hlavě.
"Druhý pán." Hlas pod deštníkem byl jasně rozpoznatelný.
"Aha." David Smith v odpověď přikývl a s tím se otevřely dveře na zadním sedadle a Johnu Parkerovi padl do oka pár šněrovacích broků.
Na okamžik ztuhl a přemýšlel, proč je tam dívka, když bylo jasné, že Druhý mistr přiveze Třetího mistra. S Třetím mistrem se ještě nesetkal a byl mírně zklamaný.
Přesto si podal deštník dopředu a upřel oči na Rachel Montgomeryovou, která právě vystupovala z auta a nervozitou jí lehce zčervenal obličej. rachel Montgomeryová si všimla pohledu Johna Parkera, a aniž by cokoli řekla, otočila se, aby zavřela dveře, a bezstarostně nechala dešťovou vodu ze dveří stříkat na své bílé princeznovské ponožky.
Šero v okolí jako by se její přítomností rozjasnilo.
"Díky." Její sladký hlas přiměl Johna Parkera na chvíli zapomenout na všechno kolem.
Zatímco byl stále pohroužen do té půvabné tváře, náhle ho vyrušil hlas pana za ním: "Šéfe."
Dívka odpověděla a John Parker podvědomě málem vyhodil deštník, který držel v ruce.
"Cože, šéfe? Třetí pán!!!" Byl v šoku, před ním stála dívka, a to hezká dívka! Dokud nevstoupil do vily, John Parker to stále nemohl plně přijmout.
Ale při pohledu na Davida Smithe a pana Čao vlevo jedna věta "šéfe", vpravo jedna věta oslovení "šéfe", pochopil, že je to pravda. Každý, kdo zná Půlnoční posádku, ví, že skutečným šéfem je Třetí pán, který Půlnoční posádku založil. Vzhledem k jejímu nízkému věku byla mezi třemi manažery známá jako Třetí mistr, ale ti, kteří ji sledovali po celý život, jí začali říkat Šéfová.
Málokdy se s ní však setkáváme a jen málo nováčků v Půlnoční posádce se s ní v posledních dvou letech setkalo, a ti, kteří se s ní setkali, o ní mluví jen zřídka, takže Třetí mistryně je pro nováčky záhadou. Nikdo se neptá na její pohlaví, protože nikoho by nenapadlo, že osoba, která Půlnoční posádku stvořila, je dívka!
Teprve když se Rachel Montgomeryová převlékla do svého oděvu a sešla po schodech, John Parker se pomalu vzpamatoval. Měla na sobě černé tepláky a mikinu s kapucí, celou osobu a šedivou noc v jednom, a předchozí vzhled je velmi odlišný. Nebýt těch velkých vlhkých očí, John Parker by si myslel, že je to někdo jiný.
V žabkách se přišourala k oknům od podlahy ke stropu, zula si boty, posadila se na polštáře, vzala počítač, který jí pan Čao podal, a položila ho na nízký stolek před sebou.
Když sem John Parker přijel poprvé, podivil se nad měkkostí výzdoby, která se nehodila k žádnému ze stylů panství, a nechal ji prostě nedotčenou, ale každý den se uklízela. Teď si uvědomil, že se ho nikdo neodvážil dotknout. Když si vzpomněl na ten den, chtěl si sednout a odpočinout si, ale nemohl si pomoci, v srdci cítil trochu strachu.
"Někdo tě sledoval, když ses vracel, jdi se podívat, jestli tě nesledovali i dneska." "To je pravda," řekl. Řekla lehce.

Tvář pana Čao se okamžitě změnila, okamžitě se otočil a zrychlil krok k odchodu.
Poté, co se David Smith převlékl a vyšel ven, na okamžik ztuhl, když uslyšel jednání pana Čao, a pak přistoupil k oknu od podlahy ke stropu. "Vůbec jsem si toho nevšiml, že by se něco stalo?" zeptal se. Měl obavy, zda nebude odhalena jeho totožnost.
Podíval se směrem k Rachel Montgomeryové a jeho oči byly mírně nervózní. John Parker se tvářil ještě překvapeněji, jako asistent druhého mistra tu byl už šest měsíců a sledoval Rachel na dvou misích. Každá mise je mimořádná, jiné jsou jako horký hrnec na mravence jako úzkostlivé, ale Rachel vždy zůstala klidná, dokonale splnila úkol. Dnes to bylo poprvé, co jsem v Davidově tváři viděla takové emoce.
Měl obavy, ale nedokázal pojmenovat zdroj jejích obav.
Ráchel se na Davida podívala velkýma, uslzenýma očima a John Parker, který stál opodál, se do těch očí podíval a trochu se ztratil. Nechápal, jak s ní tito lidé mohou strávit tolik let a přitom zůstat klidní.
Rachel odtáhla oči a prsty ťukala do klávesnice. "Dostaň se tomu na kloub a budu v pořádku."
Nikdy neuměla lidi utěšovat a vždycky dávala přímá řešení. "Město A už všechno zařídilo, zítra tě odvezu, jen počkej na letišti."
Rachel dál ťukala do klávesnice, jasné světlo obrazovky jí svítilo do obličeje, až se John Parker divil, co to dělá.
"Ne, ty si dělej svou práci, nenech si mými záležitostmi narušit svůj rytmus, prostě pošli někoho, aby mě sledoval." Jako první promluvil David Smith a tvářil se velmi odhodlaně.
Rachel chápala, že všichni z Hudsonovy rodiny ji budou zítra chránit a nepotřebuje, aby ji někdo další sledoval, ale také věděla, že odmítnutí Davidovy nabídky nebude vyhověno. "Tak tam pro jistotu někoho pošli."
"Dobře, někoho vyberu." David rychle souhlasil.
"Ne." Rachel najednou přestala dělat to, co dělala, a podívala se na něj: "Jen jeho."
David byl chvíli zaražený, jeho oči se obrátily k Johnu Parkerovi, David ho přejel zpátky a pak přikývl: "Dobře."
Člověka, který může vstoupit do tohoto domu, přirozeně není třeba zkoumat z kvalifikace, a David s Rachel na sebe také trochu zapůsobili.
------
Když David odešel, zavolal Johnu Parkerovi, vysvětlil mu pár věcí a pak rychle odešel a zmizel v lijáku.
Když se John Parker vrátil, Rachel už přestala držet v ruce akci, obočí měla pevně semknuté a oči upřené k bouři za oknem.
Zvuková izolace tohoto domu byla velmi dobrá, ale dnes v noci byl zvuk deště přesto ohlušující jako hrom, jako by se chtěl valit ze všech stran.
John Parker se na ni podíval a stále nedokázal najít paralelu mezi růžovou a roztomilou dívkou před chvílí a utlumeně vyhlížející teenagerkou před oknem od podlahy ke stropu nyní. "T-tři?" zeptal se podvědomě.
Zdálo se, že Rachel o něčem přemýšlí, a když ji někdo vyrušil, podvědomě na to reagovala.
John Parker, zaskočený vlastní intuicí, v transu ustoupil stranou a neodvážil se ani nahlas dýchat. Přesto si nemohl pomoci a podíval se na Rachel.
Bylo úžasné, jak se zdálo, že v ní žijí dvě vědomí a jak snadno mezi nimi dokáže přepínat. Ale jak se tak díval, najednou necítil úplně dobře, ten obličej ...... je mu příliš povědomý, opravdu jako by ho viděl už mnohokrát.
"Kde jsi ji viděl?"
"Ach, ano! Ve zprávách!" Otřáslo to s ním, a čím víc o tom přemýšlel, tím neuvěřitelnější to bylo.
Byla to ona! V těch růžových šatech! Ano, ano, ano, druhá mladá dáma z rodiny Hudsonů! Rachel Montgomeryová! Druhá mladá dáma, kterou rodina Hudsonových adoptovala jako dítě!!!

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Temná tajemství Černé uličky"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈