Kapitola 1
========== Jeden ========== Štěpánův bůh zemřel krátce po poledni nejdelšího dne v roce. Ocelový světec nebyl významným božstvem, ale nebyl ani zcela neznámý. Měl čtyři chrámy, obsazené kněžími a paladiny, a biskup jeho církve seděl v radě v Archonově slávě vedle starších ostatních místních církví - Boha kovářů a Boha čtyř tváří a Chrámu bílé krysy. Jeho paladinové, mezi nimi i Štěpán, vyjížděli ven, když si svaté povinnosti vyžádaly meče a muže, kteří by jimi vládli, a vraceli se do chrámu, kde si ošetřovali rány, aby znovu vyjeli, až se zahojí. Štěpána ani nikoho jiného nikdy nenapadlo, že by bůh mohl zemřít. Takové věci se děly v mytologii, ne ve skutečném životě. Právě se vrátil z dlouhé, ponuré cesty, kde lovil démony. Nebyla to hlavní funkce Ocelového světce, ale paladinové boha snů ho požádali o pomoc, a tak se Štěpán a tři jeho bratři vydali na cestu s nimi. Lov démonů byla ošklivá práce, většinou se týkala posedlého dobytka, a i když byli vyvolení Boha snění zkušení ve vymítání, dvoutisícový býk obývaný rozzuřeným démonem nebyl něco, co by chtěl někdo řešit sám. Svatí paladinové byli stroje na zabíjení, první až poslední, a nezdálo se, že by bohu vadilo půjčovat své vyvolené Bohu snění, když bylo třeba zabít démony. Přejeli hřeben na cestě k chrámu, když Štěpán ucítil, jak jeho bůh umírá. První, co ho napadlo, bylo, že se mu zastavilo srdce. Bylo to, jako by mu někdo vrazil do břicha pocínovanou pěst, sáhl mu pod žebra a všechno mu vytrhl. Nepřipadalo mu to jako rána, cítil se, jako by ho někdo probodl. Zhroutil se dopředu přes krk svého koně. Vzdáleně zaslechl zvuk těla dopadajícího na zem a výkřik, jak jeden z paladinů boha snů viděl, co se děje. A pak uslyšel zvuk modlitby svého bratra Istvana, drsný a rychlý, a byla to tak zvláštní věc, ta modlitba, protože Štěpán instinktivně věděl, že ho nikdo neposlouchá. "Co se to děje?" zaúpěl do koňského krku. "Kde je svatý? Co...?" Svět se kolem něj zatočil. Cítil, jak se zvedá černý příliv, jak se plazí ze země, příliv, který šeptal o bitvě a krveprolití, ale nebyl nad ním žádný lesk zlatého světla, který by ho posvětil a učinil svatým. Byl stažen z koně a zmateně pohlédl do tváře jednoho z lovců démonů. Jorge, pomyslel si nejasně. Pohledný muž, alespoň když nebyl pokrytý špínou ze silnice a stále potřísněný krví démonického dobytka. Dost silný na to, aby dokázal Stephena udržet vzpřímeného i v plné zbroji. Dost silný na to, aby ho bylo těžké zabít, a on musí být zabit, jistě, byl to nepřítel. "Štěpáne!" vyštěkl druhý muž a zatřásl s ním. Stephen se snažil zaostřit oči. Zdálo se to velmi obtížné. Černý příliv se mu rozléval kolem zraku. Sáhl po meči. "Štěpáne, co se děje?" zeptal se nepřítel. Byl to snad nepřítel? Musel být, byl tady, bůh byl mrtvý a příliv se blížil nad Štěpánovou hlavou. "Co se to děje s tvým lidem?" "To je Svatý," řekl Štěpán, když se nad ním zavřela černá tma. Vytáhl meč. Někde, nepříliš daleko, zaslechl mužský výkřik. "Svatý je mrtvý."
Kapitola 2 (1)
========== Dva ========== O tři roky později Stephen se díval do stropu svého pokoje a přemýšlel, jako každé ráno, že prostě nevstane z postele. Mohl by tu zůstat až do konce světa, dívat se na omítnutý strop a dlouhé tmavé dřevěné trámy, zatímco čtverec světla z okna se plazil po stěně a po podlaze a mizel do prázdna. Jako každé ráno si v duši vypíchl místo, kde kdysi bývala sláva. Bylo tam jen ticho. Už tam nikdy nic nebude. A pak, jako také každé ráno, přehodil nohy přes okraj postele a vstal. Milost pro něj byla ztracená, ale stále měl povinnost a ta ho měla nést dál. Chrám Bílé krysy byl v tuto hodinu tichý, nebo tak tichý, jak jen kdy byl. Za hodinu nebo dvě by to byl úl plný ruchu, plný úředníků a kleriků, kteří se pohybovali sem a tam, stovky lidí řešících drobné praktické problémy a občas i ty velké neřešitelné. Krysí kněží opravovali věci, které se daly opravit, a když byly věci rozbité tak, že se nedaly spravit, pomáhali lidem posbírat jejich kousky. Sedm paladinů, jejichž bůh zemřel a kteří se v následném krveprolití roztříštili na další kusy, už nic nespravilo. Přesto je Krysa přijala, i když byli rozbití. Bůh snů i bůh kovářů se nabídli, ale byli to krysí kněží, kdo je uvedl dovnitř, stále ještě zkrvavené od ran, které jim na oplátku zasadili. Ani teď Štěpán nevěděl, jestli má být za tu laskavost vděčný. Nemyslel si, že by dokázal snést, aby stál vedle paladinů živých bohů a nechal se zaživa sžírat závistí kvůli tomu, co měli oni. Ale v domě těch bojovných bohů by se alespoň našel někdo, kdo by nás dokázal zastavit. Bílá krysa se k žádným paladinům nehlásila. Sloužili mu právníci, léčitelé a diplomaté, ne ocel. Štěpán si často připadal jako pes na dvorku, jako ochránce, který se může zvrhnout v divocha a bohové vědí, kolik škody může napáchat, než ho srazí na kolena. Krysí služebníci nebyli hlupáci. Viděli, jakou škodu vyvolení Ocelového světce napáchali po smrti boha, a čelili jí neochvějně. Chrám vyčlenil pro zlomené paladiny křídlo a nic za to nežádal. Jakmile se mohli zvednout z lůžek, jeden po druhém zbývající paladinové požádali, aby jim bylo umožněno sloužit. Štěpán strčil do dveří jídelny. Pro ty, kteří o to stáli, byl připraven silný čaj a sušenky. Tucet dalších ranních ptáčat se hrbilo nad svými hrnky, někteří z nich už probírali denní práci, několik jich prostě sedělo s rukama kolem hrnků a bezmocně zíralo do prázdna. Na vzdálenější stěně shlížela vlídně nástěnná malba Bílé krysy, která v jedné tlapě držela knihu a v druhé váhu. Stephen si vzal hrnek čaje a sušenku a posadil se na lavičku. Ištván se k němu o chvíli později připojil. Vždycky to byl největší z paladinů, velký medvěd s rameny jako vůl. Lidé měli tendenci předpokládat, že musí být kvůli své velikosti hloupý. To bylo velmi nebezpečné si myslet. "Dnes ráno jsme oba ještě naživu," řekl Ištván, jako to říkal téměř každé ráno už tři roky. Štěpán zavrčel, jako to dělal také téměř každé ráno po tři roky. Byly doby, kdy to nebylo tak jisté. Předčasně ztratili mnoho svých bratrů a sester, někteří spáchali sebevraždu, další se po ztrátě boha prostě neprobrali z omámení. Několik z nich kvůli temnějším věcem. Chvíli si mysleli, že by mohli ztratit i další, ale posledních sedm přeživších se semklo. Péče, kterou krysí kněží projevovali, když se starali o ty, kteří se nikdy neprobudí, byla jedním z důvodů, proč zlomení paladinové požádali o službu. Měli vůči nim dluh. Mrtví ho nemohli splatit, a tak ho za ně museli zaplatit živí. Bylo by těžké vysvětlit někomu jinému než Istvanovi, jak tento dluh udržel Štěpána naživu. Nemohl se vzdát, když ostatním tolik dlužil. I kdyby Krysa takový dluh popřela, dokud se účetní knihy nevyrovnají, Štěpán si nemohl dovolit přestat se hýbat. Byly to depresivní myšlenky. Byl vděčný, když se Ištván podíval na svůj talíř a řekl: "Co to proboha je?" "Ohavnost," řekl Štěpán. "Myslím, že kuchař tomu říkal omáčka." "Omáčka nemá takovou barvu." "Neřekl jsem, že kuchařka měla pravdu." "Můžeme je upálit na hranici?" "My nejsme takoví paladinové. Každopádně to chutná dobře, když zavřeš oči a předstíráš, že jíš doslova cokoli jiného." Ištván zasténal a sám se vydal podstoupit soudní proces s omáčkou. Po snídani se Štěpán a Ištván společně vrátili do paladinského křídla. Na tabuli v čele chodby byl vyvěšen rozvrh. Jeho kolega paladin si ho přečetl a pak ho poplácal po rameni. "Jdi se tvářit hrozivě k soudu," řekl vesele. "Ty?" "Provázím jednoho z léčitelů po drsné čtvrti." "Ach, to máš štěstí. Mně nevadí mračit se celé hodiny, ale moje nohy o stání nestojí. A je těžké vypadat hrozivě, když mi přinesou stoličku." Stephen si odfrkl. "Ještě pořád s tím jedním soudem?" "Bohužel. Mohl bych ho zlomit a mít to za sebou, ale tyhle tak praktické Krysy říkají, že by to vypadalo špatně." Pokrčil rameny. Dotyčný soud se týkal muže, který byl posedlý jednou z Krysích služebných, sledoval ji a posílal jí nechtěné dárky, až se nakonec posedlost překlopila v něco mnohem temnějšího. Chrám by svůj případ nepochybně vyhrál, ale byla to ponurá, únavná práce a Istvánova role v ní spočívala v tom, že se postaral o to, aby ženu nikdo fyzicky nezastrašoval, zatímco bude spravedlnosti učiněno zadost. Velká část práce, kterou paladinové pro Krysu vykonávali, se nesla v tomto duchu. Postav se sem a vypadej děsivě. Chodit tady a zářit na každého, kdo by mohl být v pokušení obtěžovat léčitele při jejich práci. Střež biskupa, ne proto, že bychom očekávali potíže, ale proto, že je třeba vědět, že biskup není bez obrany. Bylo to na hony vzdálené jejich starým povinnostem, ale po pravdě řečeno ne nepříjemné. I když pokud ho nezabil nepřítel, bylo možné, že to udělají jeho svěřenci.
Kapitola 2 (2)
"Z těch krys mi zbělají vlasy," řekl Stephen. "Tenhle léčitel ještě nikdy neměl doprovod. Pracuje v Tkalcovském hnízdě a prý si myslel, že ho nepotřebuje." "Je Tkalcovské hnízdo ten slum, kde ten chlapík usekává lidem hlavy a jejich těla vyhazuje u řeky?" "Ne," odpověděl Štěpán. "Jedno a totéž." Stephen si protřel tvář. "Jak to, že žili tak dlouho bez nás?" "Nemám tušení," řekl Ištván vesele. "Ale na druhou stranu mě už měsíce nikdo neprobodl." "Mě taky ne." Oba udělali znamení, aby odvrátili zlý pohled, a pak se zasmáli. Štěpán přátelsky strčil do Ištvana a šel cvičit s mečem. Krysa nepovolala žádného bojovníka, takže chrám nikdy neměl formální cvičiště. V dobách největšího rozkvětu města byla postavena malá salla pro hostující paladiny z jiných náboženství a stráže, které mohly cestovat v biskupově doprovodu, ale to už bylo dávno. Salle se zaplnila prachem, pavučinami a rozbitým nábytkem, který se nikdo nedokázal odhodlat vyhodit. Práce na jeho úklidu vypotila ze sedmi zlomených paladinů poslední nemoci. Štěpán si vzpomněl, že první jiskru nadšení pocítil, když po smrti boha stál ve dveřích salle a pomyslel si: Tohle můžeme opravit. Byla to první pozitivní emoce, kterou po dlouhé době pocítil. Ze zvyku se dotkl rtů, když míjel malou svatyni ve dveřích. Byla to pravděpodobně poslední svatyně Ocelového světce, která na zemi zbyla. Někdo - krysí sluha - v ní každé ráno zapaloval svíčku. Původně tam bylo svíček pět. Štěpán čtyři z nich odstranil a nechal tu jedinou zbývající, takže už to nebyla svatyně živých, ale mrtvých. Druhý den neznámý správce svatyně zapálil pouze jedinou svíčku. Takovými drobnými, nevyslovenými gesty si mezi sebou zlomení paladinové a krysí služebníci vyjednali cestu vpřed. Štěpán pověsil meč na zeď, sundal cvičnou čepel a pustil se do práce. Forehand, backhand, parry, thrust. Při takové nekrvavé práci nebyla šance, že by se bojová vlna zvedla. Bylo to opakující se, často nudné, ale bylo to tak blízko meditaci, jak jen to v těchto dnech dokázal. Meč vyžadoval soustředění a koncentraci, zúžení světa na další pohyb a další okamžik, ne dál před sebe, ne dál za sebe. Když cvičil s mečem, na krátkou dobu nebyl zlomený. V prvním roce zjistil, že už se nedokáže modlit. Ticho tam, kde byl svatý, bylo příliš konečné. Modlitba mu jen připomínala jeho prázdnotu. Modlitba mu připomínala to, čím se stal, i když jen nakrátko, když bůh zemřel. Meč však, meč byl stále dobrý. Po tréninku se připojil k ostatním v umývárnách a smýval ze sebe pot a špínu. Na tvory, kteří občas žili ve splašcích, byly krysy pečlivé v péči o sebe a Krysí služebníci nebyli výjimkou. Přinejmenším tohle mohl Stephen uznat jako zlepšení oproti chrámům Ocelového světce. Bůh se sice hodně staral o bitvu, ale už ne tolik o následné mytí. Ještě vlhké vlasy vyšel z lázní, podíval se na slunce a uvědomil si, že je čas jít za léčitelem.
Kapitola 3 (1)
========== Tři ========== Dotyčný léčitel byl muž středního věku s plíživou pleší na lebce a s dlouhými prsty a jemnýma rukama. Stephen se s ním ještě nesetkal, a tak k němu natáhl ruku. "Stephene." "Bratr Francis." Podíval se na Štěpána ostrýma, laskavýma očima. "Ocelový světec?" No, bylo dost zřejmé, jakému bohu sloužil. Štěpán měl stále na sobě plášť s insigniemi boha - stylizovaný meč, zlaté plameny, ruka držící čepel a po celé délce polévaná zlatou krví. To dělali všichni zlomení paladinové. Chrám je nejen opravoval, ale jednou ročně jim pláště vyměňoval za nové, na jejichž zádech už byl vyšitý symbol. Krysa přijala jejich nabídku služby, ale nevyžadovala, aby zapomněli, kým byli. Štěpán nezapomněl. A zřejmě ani nikdo jiný. "Ano, je to tak." "Jsi jeden z berserkerských paladinů." "Byl jsem, ano." Štěpán se zadíval přes léčitelovu hlavu. "Pokud se obáváte, že jsem nebezpečný, můžete požádat biskupa, aby mi přidělil jinou stráž." "Jsi velký muž s mečem," překvapil ho léčitel. "Samozřejmě že jsi nebezpečný. Věřím, že právě o to jde." Stephen cítil, jak mu cukají rty. "Tím jsi mě dostal, bratře." "Pořád si myslím, že je to hloupost," zabručel bratr Francis. "V Tkalcovském hnízdě jsem nikdy neměl problém. Jsou to dobří lidé, jen jsou chudí a zoufalí." "To je pravda. "Za měsíc se v řece našly tři uříznuté hlavy." "To je pravda. "Ano, ale oni mě znají." Bratr Francis mávl rukou, jako by chtěl naznačit, že useknuté hlavy jsou buď nepodstatné, nebo patří k běžným rizikům této práce, Stephen si nebyl jistý, co z toho. Myslím, že skutečně cítím, jak mi jednotlivé vlasy na hlavě zbělely. "Přesto se biskup domnívá, že by bylo moudré přijmout preventivní opatření. Můžeme jít, bratře?" "Ano, ano." U nohou mu ležela těžká brašna s léky. Stephen ji automaticky zvedl a druhý muž se usmál. "No, jestli ti nevadí, že to budeš dělat ty. Už nejsem tak mladý jako dřív." "Máš základní dovednosti," řekl Stephen. "Já jsem dneska jenom sval." Léčitel se ušklíbl. "Šest zastávek," řekl. "A pokud to nepůjde o moc lépe, než se obávám, pošlu tě na té poslední domů. To bude hlídka přes celou noc, dokud se horečka nezkrotí nebo..." Větu nedokončil, ale to ani nepotřeboval. Štěpán znal horečky, které muže po zranění přepadaly, a věděl, jak mohou probíhat. Vydali se společně městem od Krysího chrámu, malý kulatý léčitel a rytíř se širokými rameny. Cesta je vedla kolem úzkých budov zasazených do úzkých uliček, jen o málo lepších než uličky. Dva nebo tři kroky nad chudinskými čtvrtěmi, ale přízrak chudoby se nad oblastí vznášel. Všichni věděli, jak snadné by bylo uklouznout. Štěpán sám v takovém domě vyrůstal. O uklouznutí věděl své. Léčitel byl mluvka, ale nečekal od Stephena víc než občasné zavrčení, které bylo svým způsobem podivně uklidňující. Bylo už skoro poledne, když dorazili k prvnímu domu. Stephen zaujal strážní pozici před vchodem, zatímco léčitel vešel dovnitř. Opřel se zády o opotřebované zdivo. Protože to byla jen chudá čtvrť, ne špatná, lidé se na něj dívali přímo, alespoň zpočátku. Když se jejich tváře změnily a spěchali pryč, nemohl si být jistý, jestli to bylo kvůli insigniím na jeho plášti, nebo proto, že byl, jak říkal bratr František, velký muž s mečem. V protější uličce skákala přes švihadlo skupinka dětí. Také se na něj dívaly, ale opovržlivým způsobem dětí vůči cizím dospělým, ne bázlivě. Stephen napínal uši, aby zachytil říkanku, kterou používaly. Pan Brass Nezaplatil daně Headsman mu dal čtyřicet ran Dva, čtyři šest, osm Kolik ran to bylo? Jeden... dva... tři... čtyři... Na záběr se tempo prudce zvýšilo a dítě uprostřed, tvářící se smrtelně vážně, začalo skákat, jak nejrychleji dovedlo, odhodlané nešťastného pana Brasse přežít. Stephen se usmál. Tuhle písničku si pamatoval z mládí. Nejlépe se mu kdy podařilo třiatřicet úderů. Je zvláštní, že si to pamatuji, ale polovinu minulého týdne si nepamatuji. Asi stárnu. Nebylo mu ani čtyřicet, ale některé dny si připadal přímo starobyle. Léčitel se znovu vyhrnul ven a zavřel brašnu. "Další!" řekl vesele a vydal se se Štěpánem na další zastávku, zatímco holčička se stále snažila přeskočit pohlavára. Štěpán stál na stráži venku až do třetí výzvy, kdy ho léčitel zavolal dovnitř. "Bratře Františku!" řekl jeho pacient zděšeně a snažil se posadit. "To přece není možné - volající - a já vypadám tak...!" "Slečno Abernathyová," řekl léčitel a jemně ji postrčil zpátky na zem, "jste krásná, ať už vypadáte jakkoli." Nebyl to zrovna soudržný pocit, ale myslel to dobře. Stephen se uklonil. "Vypadáte nádherně, madam," řekl. "Měl bych se vám omluvit, že jsem přišel ozbrojený, v celém svém prachu." Slečna Abernathyová, které bylo nejméně osmdesát, se začervenala. "Odpusťte," zamumlala léčitelka, když odešli. "Není toho s ní moc, co bych mohl napravit, ale kromě bolestí se nudí a je osamělá." Ušklíbl se na Štěpána. "Mít k dispozici pohledného mladíka, na kterého se může pár minut dívat, je lepší než jakýkoli lék, který bych mohl namíchat." "Mladý? Je mi sedmatřicet." "A mně je jednašedesát, takže to nechci slyšet, dítě." Stephen tuto linii argumentace opustil. "A jí to nevadí...?" Rukou švihl po plášti. Léčitel nepředstíral, že nerozumí, což byl další důvod, proč ho měl Stephen rád. "Už zapomněla, co se stalo, pokud to vůbec někdy věděla." "Aha, no." Stephen se zadíval na schody k další budově. "Chceš, abych šel i na tuhle návštěvu? Třeba zvednout nějaké těžké předměty a párkrát se prohnout?"
Kapitola 3 (2)
Bratr František o tom uvažoval. "No... člověk nikdy neví, jaký má kdo vkus, ale nemyslím si, že by si to pan Coates užíval na stejné úrovni." Stephen si odfrkl. Léčitel se na něj usmál. Tenhle trval docela dlouho a nebyly tu žádné děti skákající přes švihadlo, které by ho rozptýlily. Stephen otevřel svůj batoh a vytáhl jehly a silné klubko příze. Pletení ponožek nebyl nijak zvlášť okouzlující koníček, ale naplňoval stejnou duševní potřebu jako meč - pečlivá práce, která udržovala jeho pozornost a snad nedovolila, aby se jeho mysl zatoulala příliš daleko. Navíc z toho nakonec byly ponožky, a nikdo neocení dobré ponožky tak jako voják. Jeho současný projekt byl vybledle červený. Tedy, růžová. Barva se pořádně neuchytila a vyprala se téměř okamžitě. Obchodník mu prodal celou várku za čtvrtinu ceny a Stephen už přes měsíc vyráběl zaprášené růžové ponožky. Jeho spolubratři paladinové vzdychali, když viděli tu barvu, ale stejně všichni ponožky nosili. V Archenholdu byla v zimě zima a správná obuv byla důležitá. Nikdy jste nevěděli, kdy vás vyzvou, abyste někde absolvovali nucený pochod. Ne že by Krysař dělal mnoho nucených pochodů. Ani nevím, kam bychom šli. Snad doručit sadu právních úředníků k naléhavému soudnímu procesu. Léčitel znovu vyšel ven. Stephen odložil jehly. Pokračovali tímto způsobem, přes čtvrti, které se postupně zhoršovaly, a zastávky, které se postupně prodlužovaly. Z jedné zastávky vyšel bratr František se zachmuřeným a uštěpačným obličejem. "Problém?" "Výrůstek," řekl léčitel. "Vypadá jako květák, na prsou a pod žebry. Nikdo s tím nemůže nic dělat, jen jí zajistit pohodlí." Povzdechl si. "Tedy nic, co by kdokoli z nás mohl udělat. Snad nějaký opravdový léčitel, který má na sobě boží dar, by jí mohl ulehčit, ale my máme jen léky a své dvě ruce." Štěpán sklonil hlavu. "Udělat jí pohodlí není tak malá věc." "Já vím," povzdechl si bratr František. "Připadá mi to jako maličkost, tváří v tvář..." Bezcílně gestikuloval. Stephen přikývl. Shodli se do kroku, i když Stephen musel zpomalit krok, aby mu léčitel stačil. Francis se na něj podíval. "Mohu se tě na něco zeptat ohledně tvého řádu? Nechci se vás dotknout." Štěpán se vnitřně vzchopil. Teď to přijde. Alespoň že se léčitel zeptal jeho, ne někoho z ostatních. Lepší já nebo István než Galén nebo nedej bože Wren. "Když si to přeješ." "Proč pořád nosíš ten plášť?" Takovou otázku Štěpán nečekal. Co se stalo? nebo možná: Proč se to stalo? Co jsi udělal, když bůh zemřel? Byl jsi jedním z těch, kteří byli na Hallowbind? "Plášť?" Podíval se na něj, jako by ho nikdy předtím neviděl. Bratr František udělal netrpělivé gesto. "Plášť se symbolem světce. Když už bůh nežije, proč dál nosit symbol, kterého se tolik lidí bojí?" Štěpán chvíli mlčel. Kolem nich zurčel potůček hnědé vody. Nebyla tu žádná kanalizace a on cítil pach noční hlíny a hniloby. "Je dobře, že se ho bojí," řekl nakonec. "Je to varování." Bratr František pozvedl obočí. "Varování?" "Že jsme stále nebezpeční." Léčitel zaklonil hlavu, aby se podíval Štěpánovi do očí. "Odpusť mi, mladíku, ale nepřipadáš mi nijak zvlášť nebezpečný. Nehledě na velkého muže s mečem." Něco podobného řekl biskup Štěpánovi tři dny po smrti jeho boha. "Jsi stále nebezpečný?" "Vždycky budu nebezpečný, Vaše Svatosti," odpověděl. I když byl slabý jako kotě a připoutaný k posteli koženými pouty, připadalo mu to jako pravda. Usmála se. Byla to starší žena a kosti jejího obličeje byly spíše pohledné než krásné, a nebyla to hloupost. "Jsi pro mě nebezpečný?" "Teď ne." "Když některý z tvých druhů propadne běsnění, zabráníš jim, aby ublížili nevinným?" "Ano," řekl bez váhání. "Dokud budu dýchat." "Pak by bylo nejlepší, kdybychom si tě tu nechali." Obrátila se k akolytovi, který byl s ní, a přikázala mu, aby se odvázal. Zavrtěl hlavou, aby si vyčistil vzpomínky, ale také aby nesouhlasil s bratrem Francisem. "Když uvidí ten plášť, vědí, že mě bitevní vřava může vzít bez varování. A pokud se to stane, budou vědět, že mají jít z cesty." "Může tě to ještě unést? Bez toho boha?" "Ano." To vyznělo velmi příkře a Štěpán toho hned litoval. Léčitel vkládal svou bezpečnost do Štěpánových rukou, zasloužil by si vědět, jaký způsob tělesné stráže si pořídil. Chtěl zkrátka vysvětlení a Štěpána už vysvětlování velmi unavovalo. "Není to totéž, ale pořád je to možné." Samá tma, tápání a vztek. Je to černý příliv, který se mi valí přes hlavu tam, kde mi kdysi bůh zalil nervy zlatým ohněm a udělal ze mě nejsvatějšího ze zabijáků. Stalo se to dvakrát během tří let. Poprvé ho István chytil pod krkem a držel ho, dokud neomdlel. Podruhé Galenovi ruplo v bedně, když spolu spurtovali, a pak mu ruplo v bedně, když se ho Štěpán snažil zadržet, a v tréninkovém sále se navzájem zmlátili do bezvědomí. Zlomil Galenovi ruku. Galen mu rozdrtil polovinu žeber. Nikomu jinému se nic nestalo, ale bylo to příliš blízko, zatraceně blízko. Už je to víc než rok, co se pro někoho z nich zvedla vlna. Pokud se paladinové přesně nehojili, alespoň jim zhoustly jizvy. Někdy si Štěpán myslel, že by to ještě mohli přežít, tak zlomení a potlučení, jak byli. "Je mi to líto," řekl bratr František. "Nechtěl jsem jitřit staré rány. Je nějaké znamení, na které bych si měl dát pozor? Nějaký způsob, jak bych vás z toho mohl dostat?" Myslí si, že je to něco jako záchvat nebo křeč, pomyslel si Štěpán unaveně. Nemá ponětí o pravdě. Ale snaží se. "Je to nepravděpodobné. Třeba když zakopneme o toho chlápka, co seká hlavy, nebo nás přepadne tucet mužů. Kdyby se to stalo, navrhuji, abyste utekli. A jestli můžeš, přiveď z chrámu dalšího paladina." "A ti budou vědět, jak ho zastavit?" "Ano," řekl Štěpán. "Ale nic mě nenaučíš." Stephen se podíval na malého kulatého muže a potlačil zničující úsměv. "Obávám se, že ne." Nevypadáš na to, příteli, že bys mi skočil na záda a škrtil mě, dokud neomdlím, nebo mě mlátil po hlavě, nebo mě prostě jen tak sekl na místě. Raději to přenech mým bratrům a sestrám. To byl dluh a slib. Dal by si pozor na zbylých šest. Oni na oplátku budou hlídat jeho. A ve chvíli, kdy by některý z nich propadl černé tmě, obrátili by se jeden proti druhému a pokusili by se zastavit příliv.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zlomený paladin"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️