Dveřmi nemocnice

Dne 15. prosince 2006 v 16:00 hodin prováděla Ústřední státní nemocnice operaci nohy dítěte, které bylo v sedmé třídě a bylo mimo školu kvůli léčbě zhoršeného stavu.
"Z cesty, prosím!" Sestra vykřikla na nemocniční chodbě vedoucí k operačnímu sálu. Mladý ošetřující lékař, doktor Robert Lewis, měl plné ruce práce.
"Jonathane, nebojte se. Buďte silný. Táta na tebe čeká venku." U dveří operačního sálu povzbuzuje svého syna otec Michael Hughes.
"Uh-huh, tati, já se bojím!" Jonathan odpověděl a třásl se.
Několik sester v bílých křoví odváží Jonathana na operační sál. Před operačním sálem je jeho otec Michael v doprovodu Jonathanova bratrance Matthewa Andersona bezútěšný.
Michael se od časného rána obává synovy operace a sotva posnídal. Teď jsou čtyři hodiny odpoledne a on vůbec necítí hlad a nemá ani čas se najíst. Oči má přilepené na strohém nápisu "Na operaci" na dveřích operačního sálu.
Uvnitř operačního sálu se doktor Robert Lewis vydatně potí, zatímco Jonathan leží na stole, zdeformovaný dětským fibromem, který mu odstraňují. Slunce zapadá a jasně červená písmena zůstávají nehybná. Jak čas plyne, Michaelova nálada je stále neklidnější a z čela mu vytékají krůpěje potu, které mu Matthew čas od času setře.
"Strýčku, neboj se, Jonathan bude v pořádku, s tak dobrou nemocnicí bude operace určitě úspěšná!" Matěj se na něj podívá a řekne mu: "Neboj se, Jonathane!" Matthew se utěšuje.
V 18:00 se z operačního sálu ozval naléhavý hlas: "Krevní rezerva je nedostatečná, žádáme o posily!"
Lékař, který měl službu na krevní stanici, klidně odpověděl: "Vysvětlete mi prosím situaci, oni to řeší."
"Potřebují krev s O negativitou! Pacient potřebuje transfuzi, není dostatek připravené krve, pospěšte si, probíhá operace!" "Ano," odpověděl jsem. S obavami se podíval na tenčící se zásoby krve, které měl po ruce.
"Do prdele, zítra ráno mají v nemocnici dvě velké operace s touto krevní skupinou a teď jsou všechny prázdné!" Vstal a vypadal nervózně.
"Cože, tak oni ......" Podíval se na doktora Roberta.
"Kontaktují Červený kříž!"
V tu chvíli se náhle otevřely dveře operačního sálu a vyběhla sestra.
"Sestro, co se děje, Jonathane? Kdy bude venku?" Matthew se netrpělivě zeptal.
"Operace probíhá, ale potřebujeme hned najít krev, už jsou na cestě." Sestra zrychlila krok.
"Doktore, dá se mu nějak podat krevní transfúze?" "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Michaelovi se do očí draly slzy, spěchal za sestrou a nesouvisle se ptal.
"Ne, krevní skupina vašeho syna je velmi vzácná O-negativní krev, téměř 'pandí krev'. A co víc, otcové nemohou dávat krev svým synům." "A co?" zeptal se.
Michael se náhle zhroutil na podlahu a zoufale se rozplakal.
"Strýčku, neboj se, operace je v pořádku, je to jen nedostatek krve, hledají ji, najdou ji, Jonathan bude v pořádku." Matthew přistoupil k Michaelovi a pomohl mu vstát.
Bylo šest hodin odpoledne, provoz na silnici vrcholil, vozidla rozvážející krev byla na silnici ucpaná a lidé na operačním sále nemocnice i na Červeném kříži a na transfuzní stanici byli jako mravenci na rozpálené pánvi, nervózní a neklidní.
Michael se nedokázal ovládnout a na nemocniční chodbě kňučel.
V tu chvíli k němu přišla sestra a vypadala vzrušeně: "Tady je krev, tady je krev!"
"Poslali ji sem?"
"Ne, ale jedna dívka ve věku vašeho dítěte dala 150 mililitrů krve a ta krev určitě počká, až ji pošle Červený kříž!"
"Moc vám za to dítě děkuji." Michael se konečně přes pláč usmál.
Operace pokračuje a v 6:40 se zdá, že se situace uklidnila.
V 8:40 si doktor Robert konečně oddechl: "Operace je u konce, pojďme, připravíme se na šití!".
"Přesně tak!"
Po více než čtyřech hodinách blikání jasných jonťáků byla Jonathanova levá noha napojena na lahvičku s léky a pravá noha dostala transfuzi krve a byl odvezen z operačního sálu.
"Doktore, jak je na tom dítě?"
"Nebojte se, operace byla úspěšná, dítě se brzy probudí, moc se nám ulevilo!"
"Děkuji vám, pane doktore, opravdu děkuji!"
"Není zač, je to naše zodpovědnost a povinnost! Kdyby mělo dítě nějakou reakci, kdykoli nám zavolejte, dnes večer bude čekat na služebně!"
"Děkuji, pane doktore!" Michaelovi se zalily oči slzami, nečekal, že se mladý lékař v nemocnici bude tak starat o svého pacienta.
"To je v pořádku, není zač. Už jste dlouho nejedl, že? Dítě je v pořádku, měl byste rychle něco sníst, jinak až se dítě probudí, budete se o něj muset ještě postarat!" "To je v pořádku," řekl.
"Dobře, pane doktore, rozumím. Tvrdě jste pracovala, běžte si odpočinout!"
"Dobře, kdyby mělo dítě nějakou reakci, dejte nám prosím okamžitě vědět."

"Dobře, doktore." Michael Hughes vděčně řekl.
Jonathana Hughese odvezla sestra do nemocničního pokoje.Michael Hughes se podíval na záda doktora Roberta Lewise, když odcházel, a řekl si: "Na světě je pravda."
Vešel do pokoje a podíval se na svého bledého syna na posteli. Třesoucí se rukou pohladil syna po hubeném čele: "Jone, je to vina mého otce, že se s tebou nedokázal podělit o tvou bolest."
Při těchto slovech se Michaelovi nedaly zadržet slzy.
"Strýčku, nebuď smutný, Jon právě dokončil operaci, jeho tělo je ještě slabé." "To je pravda," řekl. Matthew Anderson podal Michaelovi sklenici vody, jeho tón byl ustaraný.
"Je to ještě dítě, ale jako jeho otec musí snášet takovou bolest, je to pro mě těžké." "To je pro mě těžké," řekl. Michaelův hlas se chvěl a byl plný emocí.
"Strýčku, Jon je velmi silný, po odstranění nádoru na zádech se brzy uzdraví, nebojte se!" Strýček se usmál. Matthew pevně držel Michaela za ruku.
V nemocnici byla klidná noc, chodby a oddělení byly jasně osvětlené a teplé, Matthew se na bratra díval s obavami a byl ke strýci velmi ohleduplný.
Michael se díval na svého křehkého syna s lahvičkou léků v ruce, ale srdce se mu rozbušilo.
Několik lékařů v bílých uniformách zdravotních sester vešlo dovnitř a vyšlo ven, jejich oči padly na tohoto zvláštního chlapce - dlouhá rána na zádech se sedmačtyřiceti stehy mu lámala srdce. Hned poté postupně odešli, kroky na chodbě se postupně vzdalovaly.
Druhý den ráno se Jonovi postupně vrátila část zarudlé tváře a Michaelova nálada se trochu uklidnila.
Ve dvě hodiny ráno Jona probudila bolest v koutku oka.
"Jone, už jsi konečně vzhůru?" zeptal se. Michael se vzrušeně zeptal.
"Matěji, zavolej doktora, Jon je vzhůru!" řekl Michael. Zatřásl Matthewem, který spal na posteli, dost silně, aby ho probudil.
Matthew spěchal na služebnu, kde u svého stolu tiše spal doktor Robert Lewis, zahalený do bavlněné košile.
"Pane doktore, můj bratr Jon je vzhůru a strýc mi řekl, abych pro vás přišel!" Matthew jemně poklepal doktoru Robertovi na rameno.
Doktor Robert a Matthew společně spěchali do nemocničního pokoje, v nemocnici bylo ticho, světla na chodbě stále zářila, jako by byla připravena na všechno.
"Jak je na tom dítě?" Ve tváři doktora Roberta se objevily obavy.
"Žádná reakce, jen slzy, asi se mu něco zdálo!"
"Tak se na to pojďme podívat!"
V Jonově nemocničním pokoji se doktor Robert jemně dotkl jeho čela: "Jone, jsi vzhůru? Jak se cítíš?"
"Mám žízeň, chci se napít vody." Jonův hlas byl tichý a pomalý.
"Jone, vydrž, vodu ještě pít nemůžeš, až zítra v šest večer!" Doktor Robert odpověděl starostlivým tónem.
"Ale ......" Jon vypadal rozčileně.
"Jone, musíš poslouchat, doktore, pití vody ti způsobí bolest." "Ne," řekl. Michael jemně zatahal za Jonovu pokrývku.
A Matthew přinesl židli pro doktora Roberta.
"Ano, Jone, tvůj táta má pravdu, právě jsi prodělal operaci, po pití vody se ti nebude snadno vyprazdňovat a rána bude bolet. Až se uzdravíš, táta ti koupí pomeranče, aby sis svlažil rty!" "To je v pořádku," řekl. Doktor Robert se usmál a povzbudil Jona.
"Dobrá tedy ......" Jon znovu usnul, aniž by si to uvědomil.
"Doktorko, proč to dítě zase spí, je v pořádku?" Michael se dychtivě zeptal doktora Roberta.
"Nebojte se, je v pořádku, právě prodělal operaci, je ještě slabý." "Nebojte se. Doktor Robert vstal a mírně ho utěšil.
"To je dobře. Pane doktore, říkal jste teď, že máme tomu klukovi zvlhčovat rty pomeranči?" "Ano," řekl.
"Ano, probudí se kolem páté nebo šesté ráno, a pak mu můžete občas zvlhčit rty pomeranči, aby se necítil tak špatně!"
"Ano, moc vám děkuji, pane doktore. Je nám líto, že jsme vás dnes nemohli nechat odpočívat!"
"To je v pořádku, je to naše práce a uzdravení dítěte je důležitější než cokoli jiného. Dítě je vzhůru, to znamená, že se mu daří lépe, takže teď jdu domů a kdykoli zavolám sestřičku." "Dobře," řekl jsem.
"Dobře, děkuji, doktore."
"Taky si odpočiňte, přes den se musíte starat o dítě!"
Michael poslal doktora pryč, vrátil se do nemocničního pokoje a podíval se na Jona ležícího na posteli, jeho tvář už byla zarudlá a ztrácela bledost. Z lahvičky s léky pomalu vytékalo tonikum, tikalo jako vteřinová ručička Kuchařových hodinek, sice pomalu, ale pravidelně.
Na Jonových rtech viděl tenkou bílou vrstvu kůže, která měla každou chvíli odpadnout, u srdce ho zabolelo.
"Matěji, ty hlídej Jona, já mu dojdu pro pomeranče!" "To je v pořádku," řekl.
"Dobře, strýčku!"
Ranní hodiny ve městě vypadaly obzvlášť krásně, bylo pět hodin ráno, zimní vítr každého štípal zimou, u silnice se začali objevovat prodavači snídaně, život nebyl pro všechny jednoduchý a každý z nás měl své problémy.
Michael vešel do supermarketu s ovocem a zeleninou u silnice.
"Pane, co potřebujete takhle brzy?" zeptal jsem se. Mladý číšník se zeptal s úsměvem na tváři.
"Moje dítě právě prodělalo operaci, doktor říkal, že nemůže pít vodu, použijte pomerančovou šťávu na zvlhčení hrdla!"
"Ach, pane, podívejte se na ty pomeranče, jsou velmi sladké a hydratují!"

"Tak mi naložte dvě kila!" Michael Hughes se vydal k oddělení pomerančů.
"Ano, pane, proč jeden nejprve neochutnáte!" Dívka si vybrala pomeranč a podala ho Michaelovi.
Michael si pomeranče koupil a rychle spěchal zpátky do nemocnice.
"Matthew, je Jonathan vzhůru?" Položil pomeranče na stůl před postel.
"Ještě ne!" Matthew vstal ze stoličky vedle postele.
V šest hodin ráno se Jonathan Hughes probudil.
"Jonathane, jsi vzhůru? Bolí to zranění?" Matthew a Michael okamžitě vstali a podívali se na Jonathana.
"Tati, nebolí mě to a mám žízeň!" Jonathan pomalu řekl slovo za slovem.
Kůže na Jonathanových rtech se odlupovala, bylo to srdcervoucí.
"Dobře, oloupu ti ty pomeranče!"
Matthew vzal pomeranč a podal ho Michaelovi.
Michael pomalu oloupal slupku z pomerančů, opatrně odstranil bílé hedvábí z vrchní části, pak pomeranče od sebe oddělil, vzal plátek, jeden konec propíchl párátkem a pomalu a opatrně navlhčil Jonathanovy rty.
To je přesně to, co by člověk udělal s novorozencem.
Jonathan v tu chvíli zatoužil po pomerančích jako po šálku bylinkového čaje v tisíce mil vzdálené poušti, jako po provaze na zdi, byl zoufalý. Poté, co nasál několik soust pomerančové šťávy, lačně spolkl celý plátek do žaludku, jako by lev chytil jehně, a pocítil slávu návratu krále.
Po několika soustech pomerančů Jonatán spokojeně usnul.
Bylo skoro osm hodin ráno a nastal čas na kapačku.
Byl čas jít do práce a andělé v uniformách sester se procházeli čistými chodbami nemocnice.
"Matthewe, kdo byla ta dívka, která Jonathanovi poskytla krevní zásoby?" zeptal se. Michael vyhodil pomerančovou kůži do koše.
"Strýčku, to nevím, zeptáme se doktora, až přijde!" "Cože?" zeptal se. Matthew se protáhl.
Ostatně Matthew byl taky ještě dítě a moc si neodpočinul, aby se mohl starat o Jonathana.
Jonathanovy zamlžené oči se pomalu otevřely.
"Tati, mám hlad, chci jíst!" Jonathan otevřel oči a slabě, ale zřetelně řekl a pak znovu usnul.
Doktor Robert Lewis, ošetřující lékař, přišel do Jonathanova pokoje se dvěma sestrami, které byly připraveny zkontrolovat Jonathanovy životní funkce.
Na chodbě držel muž v kravatě a obleku v jedné ruce karton značkového mléka a v druhé asi jedenácti nebo dvanáctiletou dívku. Dívka měla tmavé vlasy a velké oči a byla oblečená do krásných šatů, ve kterých vypadala jako krásný anděl.
"To je svěřenkyně Jonathana Hughese?" "Ano," odpověděl jsem. Muž zaklepal na dveře a pomalu řekl.
"Ano, a kdo je tohle?" Matthew přistoupil ke dveřím.
"Jsem otec té dívky, jmenuji se James Porter, Jonathan měl při operaci málo krve a moje dcera Anna má pandí krev, takže vašemu synovi pomohla." James pomalu řekl.
"Moc vám i té holčičce děkuji!" Michael se rozplakal, brečel jako malé dítě a skutečně před Jamesem přede všemi poklekl.
James okamžitě ztuhl, nečekal, že se otec bude chovat takhle.
"Vstaň, nemůžu si to dovolit, Anna už si to nemůže dovolit, tolik jsi toho pro svého syna obětoval, jsi pro mě a mou dceru příkladem k následování." James spěšně řekl Anně, aby pomohla Michaelovi vstát.
Anna spěšně posunula Michaelovi stoličku.
"Strýčku, prosím tě, neplač, Jonathan je velmi silný, je to můj vzor, jsem ochotná mu pomoci. Kromě toho jsem to byla já, když Jonathanovi došla krev, takže mi asi bylo souzeno, abych mu pomohla." "Ahoj, Jonathane. Dívka jemně setřela drobnou rukou slzy z Michaelovy tváře.
Dívčino gesto všechny v místnosti dojalo a některé sestry se slzami v očích vydaly vzlyk.
V tu chvíli Jonathan ještě sladce spal, Anna tiše seděla v čele postele a dívala se na Jonathana něžnýma očima, jako by sestra hleděla na svého bratra.
Matthew všem uvařil horkou vodu.
"Jak se daří Jonathanovi?" Doktor Robert Lewis zkontroloval teploměr, který sestra Jonathanovi vyndala.
"Žádná abnormální reakce!" Matthew vysvětlil doktoru Robertu Lewisovi.
"Teplota je normální, nedělejte si starosti." Podal sestře teploměr.
"Mimochodem, pane doktore, Jonathan právě říkal, že má hlad, zajímalo by mě, jestli může jíst?" Michael se zeptal, když vstal a šel k doktoru Robertu Lewisovi.
"Je lepší, když se nají odpoledne, teď mu nic nedávejte." "To je dobře. Doktor Robert Lewis trpělivě řekl.
"Dobře, doktore, děkuji!"
"To nic není, připravte se na kapačku, zavolejte sestru!" Doktor Robert Lewis instruoval Michaela.
Vyprovodili doktora Roberta Lewise z místnosti.

"Jacku, Sáro, Jonathan právě prodělal operaci nohy, navštěvujme ho častěji, až budeme mít čas, a dělejme mu společnost, to mu pomůže při zotavování!" Doktor Robert Lewis při chůzi pobídl obě sestry kolem sebe.
"Dobře, doktore Lewisi, my víme!" Obě dívky odpověděly vážně.
V nemocničním pokoji měl Jonathan pravou nohu na kapačce a Michael si zvlhčoval rty pomerančovou vodou a tiše chrápal.
Michael řekl Matthewovi: "Matte, budu se o Jonathana dobře starat, doprovázel mého strýce a Annie na večeři!" Matteovi se zdálo, že se na Jonathana dobře dívá.
"Péče o děti je priorita, jsou v pořádku, neboj se!" "To je v pořádku," odpověděl Matt. James odmítl, když vstal ze stoličky a pohupoval nohama.
"Pane Portere, on opravdu neví, jak nám otci a dceři poděkovat, vaše dcera mu zachránila syna, on se vám opravdu nemůže odvděčit! Ať se Jonathan nejdřív podívá na svého bratra!" Michael to řekl emotivně.
Matthew odpověděl vděčným tónem: "Ne, strýčku, poděkujte jim za laskavost, kterou nemohou splatit, ať vás doprovodí jeho strýc!"
Annie vstala a následovala Michaela a Jamese z oddělení.
Na oddělení Jonathan klidně spal, Matthew k němu přistoupil, odhrnul peřinu, odsunul stoličku, vzal do ruky časopis a se zájmem si ho přečetl.
Annie a všichni tři vyšli z nemocnice.
Michael se díval na provoz před sebou a měl smíšené pocity. Nikdy předtím nebyl ve velkém městě, nevěděl, co má jíst; a nevěděl, jak svému zachránci poděkovat.
James vycítil Michaelovu psychiku a snažil se ho utěšit: "To je v pořádku, já a moje dcera budeme jíst, co budeme chtít, neboj se." "To je v pořádku," odpověděl Michael. Věděl, na co Michael myslí.
"Pane Hughesi, pojďme do té 'Come Again Diner'!" Michael se na něj podíval a řekl mu: "Tak pojďme." James ukázal na restauraci naproti přes ulici.
"Hm? To je v pořádku!" Michael se trochu zastyděl.
Annie se dívala na provoz na silnici, ve tváři měla naději na budoucí život.
Šla před ní a dávala najevo, že nemá strach, James a Michael šli bok po boku za ní.
Michael Jamesovi a jeho dceři velmi děkoval, ale James nebyl schopen nic říct, a tak šli vedle sebe mlčky.
"Tati, strýčku, pospěšte si, restaurace je hned před námi!" "To je v pořádku," řekl James. Annie se radostně ozvala, když šla a vyskočila na chodník.
Jaká to byla roztomilá, dobrosrdečná holčička, jak skákala a poskakovala, opravdu jako veselá volavka.
Všichni tři šli svou cestou, aniž by je rušil shon před nimi, a s odstupem času vešli do restaurace.
"Vítejte! Kolik nás je, prosím?" Zpoza pokladny se ozvala dívka v červeném svetru.
Michael zněl trochu nervózně: "Tři!"
"Tudy, pane!" Další servírka se velmi zdvořile sehnula a ukázala pravou rukou jedním směrem.
Michael a všichni tři následovali číšníka ke kulatému stolu.
"Pane, co si můžeme objednat?" Číšník podal Michaelovi jídelní lístek.
Michael nevěděl, co si má objednat, a tak si vzal jídelní lístek a podal ho Jamesovi.
"Pane Portere, nechte si objednat! Já nevím, jak se objednává!" Michael se ostýchal.
"Pane, vy si děláte legraci, co je na tom, že si neumíte objednat!" Číšník odpověděl lehce.
James pochopil Michaelovo rozpoložení a s úsměvem si vzal jídelní lístek: "Dobře, objednám si." "Dobře," řekl.
Číšník vzal jídelní lístek a šel za Jamesem.
"Příteli, co si dám k jídlu, objednej si u táty!" Michael s úsměvem řekl Annie.
"Strýčku, on není vybíravý, sní všechno!" "A co si dáš?" zeptal se Annie. Annie se usmála a odpověděla uctivým tónem.
James chápal rodinnou situaci a znal i Michaelovy pocity, takže objednal jídlo, které stálo více než sto dolarů.
"Dobře, počkejte, za chvíli to bude hotové!" "Dobře," odpověděla Annie. Číšník si od Jamese vzal jídelní lístek, strčil si ho do kapsy kabátu a obratným tónem řekl.
Michael nalil tři sklenice a všem třem nalil vodu.
Zanedlouho jim číšník přinesl jídlo na stůl.
Michael řekl upřímným tónem: "Pane Portere, holčičko, pojďme jíst, opravdu vám moc děkuji, opravdu nevím, jak se vám odvděčit."
Annie řekla: "Strýčku, to je v pořádku, každý má nějaké potíže, neberte to příliš vážně." "To je v pořádku," odpověděl strýček.
"Ne, pane Hughesi, jsme rádi, že můžeme Jonathanovi pomoci, neberte si to příliš osobně!" James se chopil Anniiných slov.
Michaelovi ukápla slza, tentokrát pláč, bylo to dojemné? Je to dojemné? Je to bezmoc? Možná víc než cokoli jiného to byla vděčnost za lidskou laskavost.
Toto děkovné jídlo plné opravdových citů skončilo smíchem.
"Opatrujte se, vítejte na další návštěvě!" Číšník Annie a všem třem otevřel dveře a přátelsky řekl.
"Pane Hughesi, odjíždějí s Annie, zítra se uvidíme s Jonathanem, právě včas, aby tam byli na pár dní!" Michael se zdvořile obrátil na Jamese.

"Pane Lee, nemohu vám dostatečně poděkovat za záchranu života mého syna! Opravdu nevím, jak se vám odvděčit za vaši laskavost!" Michael Hughes se s upřímnou vděčností držel Jamese Portera za nohu.
James odpověděl: "Pane Hughesi, není třeba takových formalit! Každý slušný člověk by v takové situaci udělal totéž!"
Když James spokojeně kráčel po boku své dcery Anny, nejevil žádné známky hrdosti na to, že udělal dobrý skutek.
Michael zůstal stát na místě a sledoval jejich vzdalující se postavy. Srdcem mu projela vlna klidu. Cítil se povznesený nad Jonathanovým osudem, že se setkal s Annou, a ulevilo se mu, že jeho syn unikl nebezpečným okolnostem.
S radostnou náladou Michael zamířil k Ústřední státní nemocnici.
Matthew Anderson se horlivě ponořil do své intenzivní literární tvorby, ale nespouštěl oči z Jonathana, který ležel na nemocničním lůžku a hrál svou roli starostlivého bratra.
Jonathan pomalu otevřel oči a odhalil pohled, který byl ostrý a pronikavý.
"Jonáši, jsem vzhůru!" Matthew dychtivě vykřikl.
"Proč jsem sám? Kde je táta?" Jonathanův hlas byl tlumený, ale jasný.
"Můj táta šel na večeři s mým zachráncem!" Matthew odpověděl a ukázal na knihu, kterou četl.
"M-můj spasitel? To zní divně, co tím myslíš?" Jonathan se zeptal a v jeho hlase byl patrný zmatek.
"Neboj se, Jone, všechno ti vysvětlím později!" Matthew řekl tiše a láskyplně přejel Jonathanovi rukou po čele.
"Jak dlouho jsou pryč?" Jonathan naléhal na další informace.
Matthew si posunul židli, aby si sedl blíž: "Brzy se vrátí, jen se uklidni. Právě jsi prodělal operaci, nestresuj se!"
Dveře se se skřípěním otevřely.
Když viděl, že se Jonathan probral, Michaelův hlas překypoval vzrušením: "Náš malý bojovník je vzhůru! Jak se cítíš?"
Jonathan s úlevou odpověděl: "Tati, jsem zpátky!"
"Strýčku, kde je pan Lee a jeho dcera?" Matthew se zvědavě zeptal.
"Ach, jsou na chvíli pryč. Ráno se vrátí. Já si teď jdu vzít něco k jídlu!" Michael řekl.
"Dobře, strýčku. Dohlédnu na Jonathana, než se vrátíš!" Matthew odpověděl a odsunul židli stranou.
"Budu v pořádku. Najím se a rychle se projdu! Jonathan se tu s tebou bude mít dobře!"
S tím Matthew vyšel ven.
Michael oloupal pomeranč a jemně navlhčil Jonathanovy rty jeho šťávou, než slupku vyhodil do koše.
Když zvedl přikrývku, která Jonathana přikrývala, podíval se na svého syna, celého zabaleného v obvazech, a po tváři mu stékaly slzy.
"Jonáši, chudáčku, bolí to?" Michael se zeptal přidušeným hlasem.
Jonathanovi se leskly oči slzami, ne však z bolesti, ale z otcova trápení. Navzdory situaci pocítil hrdost na svou vlastní odolnost.
"Tati, neplač, vždyť to vůbec nebolí!" "To je pravda," odpověděl Jonathan. Jonathan pomalu řekl.
Michael si utřel slzy kapesníkem. "Máš hlad, chlapče?"
Jonathan moudře odpověděl: "Mám hlad, ale nejsem si jistý, jestli je v pořádku jíst právě teď!"
Michael se podíval na hodiny a zjistil, že je skoro poledne. "Jone, jdu požádat doktora Lewise, aby nám něco sehnal. Než se vrátím, ať se o tebe postará můj bratr."
Po krátké chvíli vstoupil do místnosti doktor Robert Lewis a zdravotní sestra.
"Jone, jak se cítíš? Bolí to zranění?" Doktor Lewis se znepokojeně přiblížil k Jonathanově posteli.
Jonathan se usmál: "Díky, doktore! Rána nebolí. Jen chci něco k jídlu!"
Sestra opatrně vyndala Jonathanovi kapačku. "Pocit hladu znamená, že se uzdravuješ! Požádej tátu o rýžovou kaši, ale nepřeháněj to!"
"Díky, doktore!"
Michael podal několik pomerančů a místnost se naplnila smíchem, jak je všichni loupali a pochutnávali si na nich, což vneslo do obvyklého nemocničního klidu trochu života.
Michael zavolal Matthewa, aby Jonathanovi přinesl rýžovou kaši.
Asi za hodinu se Matthew vrátil a nesl misku s kaší.
Michael Jonathana pomalu krmil malou lžičkou a choval se k němu téměř jako k batoleti. Taková je láska rodičů - nezměrná, věčná, čistá.
Jakmile Jonathan dojedl kaši, rychle usnul klidným spánkem.
Odpoledne se v nemocnici rozhostilo vzácné ticho. Jasně červené stěny doplňovaly poklidnou atmosféru a odrážely podstatu tolik potřebného odpočinku.
Michael vytáhl z tašky pevně zabalený balíček a opatrně ho vrstvu po vrstvě rozbalil. Uvnitř ležela hromádka peněz.
Protože věděl, že Jamesova dcera darovala krev pro Jonathana, chtěl Michael nějakým způsobem vyjádřit svůj vděk. Považoval za vhodné nabídnout skromný finanční projev vděčnosti.
Po přepočítání zjistil, že je tam dva tisíce tři sta dolarů. Vzhledem k tomu, že účty za operaci a nemocnici už činily přes osm tisíc, velkou část těchto peněz si půjčil od přátel. Pro člověka z venkovského prostředí to nebyla zanedbatelná částka, zvlášť když šlo o život jeho syna. Rozhodl se připravit tisíc dolarů, které by Jamesovi věnoval.
Při pohledu na spokojeně spícího syna pocítil Michael také potřebu odpočinku, ale starost o Jonathana ho udržela u postele se zavřenýma očima, aby měl chvíli klidu.
Po odpolední přestávce se Anna s otcem vydala do knihkupectví, kde sháněla speciální dárek pro Jonathana.
Po večeři se při pohledu z okna naskytl pohled na noční město.
James kráčel vedle Anny, která nesla několik druhů ovoce, zatímco Anna držela knihu s názvem "Lekce života" - dokonalý dárek, který vybrala pro Jonathana a přála mu sílu a štěstí.
Oblečená v zářivě červených šatech s dlouhými černými rozpuštěnými vlasy vypadala Anna jako anděl. Byla skutečně nebeskou bytostí poslanou k Jonathanovi? Možná, že na tomto světě existují opravdové city.
Jonathan ležel v posteli, zatímco Michael a Matthew ho obklopovali. V televizi běžel Jonathanův oblíbený pořad "Hrdinové dynastií Suej a Tchang".
Ťuk! Ťuk! Ťuk!
Matthew vyskočil, aby otevřel dveře.
"Jone, to je Anna a její otec, ti, co pro tebe darovali krev!" vysvětlil Jonathanovi.
"Dobrý den, pane! Jdeme!"
"Hej, Anno! Díky za knihu!" Jonathan se usmál, když se dozvěděl, že Anna přinesla "Lekce života", aby ho povzbudila k rychlému uzdravení.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dveřmi nemocnice"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈