Ztraceni v ozvěnách mládí

John Carter se každé ráno probouzel v sedm hodin uprostřed velkoměsta z betonu a oceli, vytahoval se z postele a hodinu se mačkal v metru, aby se dostal do budovy své firmy.
Nadřízený ho zavolal do kanceláře, aby si zorganizoval práci, a když dokončil jednu věc, hned následovala další, a než se nadál, bylo poledne. Po jídle s sebou byl John sám u svého pracovního místa, vedle počítače měl fotku, na které byl se spolužáky ze střední školy.
V pětatřiceti letech si John občas říkal, že kdyby tehdy nebyl tak impulzivní, dopadl by jeho život jinak?
S odeznívajícím vědomím se Johnovi zdál sen, ve kterém se vrátil do svých středoškolských let, kdy byla obloha modrá a tráva zelená.
Byl duben a vysoké platany v areálu školy už rozkvétaly. Listy šuměly ve větru.
"Pohrdání! Štěstí je zlé, osudy jsou plné neštěstí, Feng Tang snadno zestárne, Li Kuang je těžké zapečetit,"
"Spoléhám na to, že pán vidí příležitost, čestný muž zná svůj osud, starý muž je silný, než aby pohnul bílou hlavou srdce! Chudí jsou rozhodnější a neztrácejí vůli modrých mraků! Já se cítím osvěžen, když piju z lačného pramene, a jsem šťasten, když jsem v suchu!"
Jana probudil hlučný zvuk čtení, vzhlédl a uvědomil si, že je opravdu zpátky na střední škole, dívka před ním kroutí hlavou a memoruje.
Před Johnem se pohupoval culík. Všechno je tak plné mladistvé chuti.
Je to snad sen? Je to tak skvělé, že se můžu vrátit na střední školu." John si nemohl pomoct, ale při pohledu na hravý a roztomilý cop před sebou téměř instinktivně natáhl ruku a dvakrát za něj zatahal.
"Ach!" Dívka před ním náhle prudce vstala, jako by se urazila, a rozzlobeně se otočila na Johna.
"Pane učiteli! John mi zatahal za cop!" Emily se rozzářila, podvědomě se kousla do spodního rtu a rozzlobeně řekla.
"Coax~" Studenti, kteří už byli ve třídě přítomni, propukli v smích.
"Ehm!" Pan James, třídní učitel před ní, si nešťastně odkašlal, čímž zastavil smích studentů, a nespokojeně se na Johna podíval: "Jsi ještě mladý?"
Scéna před ním byla známá i neznámá zároveň, jako by se John ocitl ve snu, pan James stále žvatlal: "Do přijímacích zkoušek zbývá už jen sto dní! Někteří z vás, i když se neučíte, neovlivňujte ostatní, aby se učili!"
"Koneckonců ne všichni máme stejného otce jako někteří z vás." Slova pana Jamese byla sarkastická a on přejel očima po Janovi.
Třída znovu propukla v smích.
"Zmlkni! Nehádejte se! Čtěte dál!" Pan James se zamračil.
S tím se do třídy vrátil klid.
Sen se zdál dlouhý, podivný a skutečný zároveň a hodina ranního čtení Johnovi v mžiku uběhla před očima. V tomto snu měl John až do konce dopoledního čtení pocit blízkosti a plachosti.
Po odchodu pana Jamese se studenti začali hádat.
Johnovi se před očima objevily známé mladé tváře.
"Kdy se Johnovi zalíbila Emily?"
"Bratr John má rád Emily!"
"Emily, John ti dává najevo, že se mu líbíš! Buď Johnovou přítelkyní!"
"Jdi do prdele!" Emily se tvrdě zadívala na spolužačku, která mluvila nesmysly, pak otočila hlavu a věnovala Johnovi protestující pohled.
Nesnášela kluky, kteří si tahali vlasy z kapes! Zvlášť ty, kteří se neučili každý den, ale rádi se hádali s učitelem!
Emily se otočila a odešla s kamarádkami ze třídy, přičemž Johna nechala ve třídě s nechápavým výrazem ve tváři.
"Haha, Johne, podívej, Emily se stydí!" "Cože?" zeptal se John. K Johnovi se s koketním tónem přiblížil vysoký chlapec.
"Michaele?" John se zeptal v duchu déjà vu.
"Ne, Johne, ty jsi náměsíčný!" Michael překvapeně zamrkal.
Po celý den se John stále nevzpamatoval. Pokud to byl sen, byl příliš reálný, před očima se mu jedna po druhé objevovaly známé tváře.
Vtipálek učitel matematiky, staromódní učitelka jazyků a paní Hughesová, učitelka angličtiny, která ráda nosila černé punčochy.
Jejich hlasy zněly ve třídě brzy ráno jasně a zřetelně.
Toho dne John ztuhl na své židli jako blázen.
"Johne Cartere, mohl bys prosím vstát a přečíst si ten článek?" Paní Hughesová byla s Johnovým dnešním chováním velmi spokojená, nečekala, že se bude chovat tak dobře, že se sám neozve.
John poté vstal a poctivě si přečetl: "Jednotka 1!" John se zvedl a začal číst.
"Nejlepší kamarádka Annes Chceš kamarádku, které by ses mohla se vším svěřit".
John pečlivě přečetl celý anglický text slovo od slova. Když vzhlédl, uvědomil si, že se na něj všichni spolužáci dívají s šokovanými výrazy, zatímco slečna Hughesová před ním si nevěřícně málem upustila brýle na hruď.
"Četl jsem to špatně?" John se nesměle zeptal.
"Ne, ne! Je to velmi správně, takže co takhle potlesk pro Johna?"
"Zatleskejte!"
"John umí přečíst anglický text slovo od slova?" Studenti divoce zatleskali, potlesk se mísil se zvukem tichého šepotu, John se cítil divně, je to legenda?
Aha, jasně, John si najednou na něco vzpomněl, zdálo se, že hrál roli studenta na střední škole.
Ve skutečnosti John nebyl na střední škole šťastný, i když v očích ostatních byl bezstarostný kluk. Jeho otec byl nejmladším úředníkem ve městě a ve svých čtyřiceti letech už vedl prokuraturu.
Kvůli této auře je John v tomto malém městě považován také za úředníka druhé generace, obklopeného spoustou malých rošťáků a starých darebáků, kteří mu chtějí lichotit. Občas se mu některá ze zamilovaných dívek přizná.
V takovém rodinném prostředí jsou Johnovy životní podmínky příznivé, každý den je mléko a chleba, v prvním ročníku střední školy vyrostl na metr osmdesát, vzhled je také pohledný, přichází s jakousi mladistvou jedinečnou melancholickou náladou.
Kromě toho se od dětství učil hrát na housle a něco málo o hudbě věděl.
Teoreticky měl být John oblíbencem slavné školy. Tak krásnou identitu však rozbila jeho vlastní zmatenost.
Johna, který měl mít před sebou zářnou budoucnost, zcela změnil příchod jeho otce.
"Tohle je tvoje teta Sofie, tohle je Amy, o dva měsíce starší než ty, říkej jí prostě sestro." Richard řekl Johnovi.

John Carter neměl dobré dětství a vždy si pamatuje, jak se jeho rodiče hádali kvůli maličkostem.
Johnovi bylo pět let a jeho otec Richard Carter ještě nebyl povýšen do vyšší funkce, ale byl jen obyčejným profesionálním pracovníkem, který měl každý den spoustu práce a občas musel cestovat po celé zemi. V jednu chvíli se domů vracel jen jednou za měsíc a půl v nejrušnějším období roku.
Matka Marta před svatbou s Richardem byla také mladá dáma, deseti prsty se nedotkne pramenité vody, ale od té doby, co se oba vzali, se musela starat o všechny rodinné záležitosti. Nakonec to matka už nevydrží a rozzlobí se. Richard, macho muž, jí chladně řekl: "Musíš mě podporovat v práci!" A ona se na něj podívala.
Nakonec se jejich manželství rozpadne a Martha se v afektu rozhodne odejít do velkoměsta. Richard si naproti tomu dál dělá, co chce, bez Martina omezování je ještě shovívavější, Johna rovnou nechává u prarodičů na venkově, zatímco on se uhnízdil v práci, kde žije a jí.
Když byl Richard mladý, přezdívalo se mu v prokuratuře "Zoufalec", což znamenalo, že udělá cokoli, aby získal uznání za svou práci. Dvacet let tvrdě pracoval, v cizích rodinách se scházel, ale byl uprostřed ničeho hlídán osmačtyřicet hodin, jen aby dopadl zločince, hrudník přímo utrpěl tři bodné rány, nikdy se nemračil.
Dokonce i zločinci se překvapeně ptali: "Bratře! Nechceš přece zemřít!
Proto se Richardovi dostalo uznání vedení, postavení až nahoru, teprve čtyřicetiletý se stal vedoucím prokuratury. V očích ostatních byl vycházející politickou hvězdou, sloužil lidem, byl odpovědný vůči společnosti a dvacet let tvrdě pracoval. V očích svých příbuzných a přátel však Richard nebyl dobrým manželem ani dobrým otcem.
John vyrůstal u prarodičů na venkově, a když byl o něco starší, Richard ho přivedl do města, kde chodil do nejlepších škol a těšil se nejlepšímu vzdělání; Richard si myslel, že je dobrý otec, ale nedostatek mateřské a otcovské lásky v Johnových raných letech byl nenapravitelný a zanechal v jeho srdci stín. I když Johna přivezli do města, Richard byl stále workoholik, často odjížděl ve spěchu, když se objevil nějaký případ, ani nepozdravil, nanejvýš Johnovi zavolal: "Postarej se o svou vlastní večeři! Proč brečíš? Člověk musí být silný, beze mě hlady neumřeš!" A taky že ne.
Díky tomu, že John vyrůstal v takovém prostředí, si od útlého věku vypěstoval smysl pro nezávislost a v devíti letech si už dokázal sám připravit dobré jídlo. Pod vlivem tohoto prostředí však podvědomě věřil, že nikomu na světě kromě něj samotného se nedá věřit. Po matčině předčasné smrti má John pocit, že nejsměšnější věcí na světě je láska a že všichni lidé, kteří považují lásku za celý svůj život, neskončí na dobrém místě.
V dětství si John představoval, že se k němu jednoho dne matka náhle vrátí a otec ho najednou obejme a pochválí, že je dobrý syn. Toto očekávání trvalo až do střední školy, Richard se sice nikdy nestaral o Johnovo studium, ale aby získal otcovo uznání, John se vždycky pilně učil, pokaždé o první místo, stačí se napít, může Richard nahlas říct: "Dobrý syn! Jsi můj syn!"
Až jednoho dne otec vzal Sophii Parkerovou a její dceru k sobě domů. Johnovi bylo šestnáct a Sophii třiatřicet, byla dobře stavěná, nosila jednoduché elegantní šaty a dlouhé tmavé lesklé vlasy a rozhodně patřila k největším kráskám v městečku. Sophiiny zkušenosti však nebyly hladké, neprovdaná, těhotná, porodila dceru Amy, ale její přítel nikde, Sophia vychovávala Amy sama, až do svých třiatřiceti let, kdy se seznámila s Richardem.
John se k náhlému příchodu matky a dcery staví nepřátelsky a někdy má pocit, že se k nim Richard chová lépe než on; Richard neustále žádá Johna, aby se k nim choval hezky, ale John je nevšímavý, dokonce lhostejný.
"Zdá se, že mě John nemá moc rád?" "Ne," říká Richard. Sophia se zeptala. Sophia se zeptala.
"Nevšímej si ho! Dětská povaha!" Richard odpověděl.
"Jak to mluvíš s tetou Sophií! Uvědomuješ si, že pro tebe uvařila obrovskou tabuli?"
"Hm! To je přece pro její dceru, ne! Podívej se na ten její ubohý výraz! Tolik jídla v životě nesnědla!"
"Malý spratek! Dávám ti zabrat, viď?"
"Jen do toho! Jestli to uděláš, tak já nejsem tvoje děvka!"
John se zlostně zadíval na Richarda, jehož ruka ve vzduchu mírně ztuhla.
Po dlouhé době Richard náhle zareagoval: "Malý spratek! Od této chvíle připadne veškerý můj majetek Amy a ty z něj nedostaneš ani halíř!"
"Když to nechceš, tak to nechceš! Na stáří s nimi můžeš počítat!" John vztekle práskl dveřmi.
Richard byl tak rozzlobený, až ho bolela játra, ale Sofie ho uklidňovala: "Je to ještě dítě, proč se zlobíš na dítě!"
Paměť je zvláštní věc. Věci, o kterých si myslel, že jsou dávno zapomenuté, ale když se mu vrátí, jsou jako odlepování hedvábí z kokonu a vynořují se mu jasně jedna po druhé před očima. Když se nad tím John zamyslel, uvědomil si, že byl vlastně velmi naivní. Aby si získal otcovo uznání, pilně se učil a základy středoškolských předmětů měl už na střední škole. Ale od chvíle, kdy se objevila Sophia, se John kvůli svému hněvu snažil kontrolovat své známky a záměrně udržoval své hodnocení v každém předmětu zaseknuté na třiceti bodech.
Richard chce, aby John šel na Národní univerzitu obranných technologií, ale John je proti, přihlásil se na školu, která je nejdále od jeho rodného města, a náhodně si vybral chladný obor. Richard zuří a opakovaně křičí: "Nemám syna jako ty!"
Richard zuří a opakovaně křičí: "Nemám syna, jako jsi ty!". "Můj dům a auto budou od této chvíle patřit Amy!"
"Nepotřebuju tvoje věci!"
Od té doby, co John odešel na vysokou školu, se s rodinou stýkal čím dál méně, občas Richard zavolal, ale po pár minutách povídání se pohádal, Richardovy šediny byly čím dál šedivější a jeho slov bylo čím dál méně, poslední, co vždycky řekl, bylo: "Odteď ti nedám ani halíř!"
Postupně se John unavil a nekontaktoval svou rodinu ani jednou za půl roku. Občas Sophia Johnovi zavolala: "Vrať se na návštěvu, otci se po tobě stýská." John se však neudržel.
Po letech si John uvědomil, že Richard si tehdy se Sophií neudělal řidičák, protože se obával o jeho city, a přestože spolu žili, byli jen přítel a přítelkyně. Až mnohem později spolu zůstali, doprovázeli se a pak se rozhodli, že si udělají řidičský průkaz, když jim bylo padesát let. To už však byl John dávno pryč. Když se John ohlédl za první polovinou svého života, nikdy toho nelitoval, ale měl jisté vnitřní výčitky.
Ne však kvůli otci, ale kvůli svému vlastnímu životu.
Čas letí jako šíp, roky letí jako raketoplán. Když voda teče na východ, proč se vracet?

Mudroval ve třídě až do poledne, během kterého šel jen jednou na záchod, jen aby cítil, že všechno je velmi reálné, ne ve snu. V hodině jazyka vzal do ruky pero, aby si udělal poznámky, zvuk hrotu pera třeného o papír se zdál obzvlášť ostrý.
Foukal dubnový větřík a ve třídě se ozýval nejen zvuk učitele, pana Jamese, který vesele mluvil, ale také zvuk studentů, kteří se pilně učili. Křídou na tabuli stálo "100 dní do přijímacích zkoušek na vysokou školu".
Kromě několika chlapců, kteří spali v zadní části třídy, se většina studentů soustředila na studium. Hlas třídního učitele byl silný a hutný: "Už vám nezbývá moc času, většina z vás jsou obyčejní lidé, měsíční plat vašich rodičů možná nedosahuje ani tří tisíc dolarů! Existuje jen jedna šance, jak změnit svůj život - zkouška SAT/ACT! Jeden bod zlepšení, zabijete tisíc lidí!"
Posledních 100 dní maturitního ročníku je obdobím vysokého tlaku, buď budete držet strunu v hlavě napnutou a věřit, že "dokud se nemůžete přestat učit, budete se učit až do smrti!". Nebo jako kluci v zadní řadě třídy, každý den s učiteli a barem, při pohledu do románů, čtete komiksy.
Bylo tam i několik prázdných míst. Podle nich chtějí jít do velkého města! Studovat je zbytečné, prosadit se může jen ten, kdo se odváží jít ven a být spravedlivý!
John Carter si vzpomněl, že na střední škole měl dobré známky, dokud se Amy Parkerová s dcerou nevrátila domů na střední, kdy začal dělat něco proti svému otci, stýkat se s několika vrstevníky, kteří neměli nic lepšího na práci než vysedávat v kulečníkových hernách a internetových kavárnách, a dokonce se naučil kouřit. Jeho studijní výsledky šly dolů a na základě toho, co dělal předtím, se sotva dostal na vysokou školu.
Původně si Richard Carter našel dobrý vztah, hodlá ho nechat opakovat ročník na Národní obranné univerzitě vědy a techniky, ale John Carter chce opustit rodné město, soukromě se zapsal na obor a odešel, aniž by se s ním vůbec rozloučil. Richard mu zavolal, aby mu vynadal, bylo mu to jedno: "Vynadat, co vynadat! Kluci by měli být samostatní! To jsi mě učil ty!"
Na druhém konci linky bylo ticho, následoval signál obsazeno. Dnes, ve svých pětatřiceti letech, má John Carter skutečné výčitky svědomí. Vzpurnost v mládí ho přišla draho, a až vyroste, nikdo za něj nebude platit, jen on sám může být zodpovědný za svá rozhodnutí. Studium mělo být jeho jediným východiskem, ale bohužel byl příliš hloupý na to, aby si myslel, že je hlavním hrdinou světa, dokud chce, není nic, co by nemohl udělat.
Kdyby mohl začít svůj život znovu, tentokrát by nebyl tak rozmarný. Jazyková učebnice před ním mu připomněla, že do přijímacích zkoušek na vysokou školu zbývá ještě sto dní. Tajně se rozhodl, že tentokrát nesmí mladé zklamat, alespoň kvůli jejich vlastnímu budoucímu úsilí. I kdyby neuspěl, podle otcovy domluvy, že pojede, alespoň to nebude jako v jeho předchozím životě, pětatřicetiletý, přeplněné metro, může jíst jen jídlo s sebou.
Hodlá tedy pozorně naslouchat, vzít si pero, ale kde je krabice s psacími potřebami? No, na střední škole neměl John Carter ani pořádnou krabičku na psací potřeby a vždycky nosil jen černé propisky. Černé propisky nějak zmizely a on už si nikdy žádné další nekoupil. Vzpomínám si, že když jsem byl ve čtvrťáku, koupil jsem si propisky na místě.
Nevadí, je lepší předstírat, že je to nezajímá! Dvakrát poklepal na pracovní plochu, ale nepodařilo se mu upoutat pozornost amy Parkerové, a tak jí dvakrát poklepal na záda. amy se naštvaně otočila, pohlédla na něj a zašeptala: "Cože!" "Cože?" zeptal se.
"Půjčuju si pero." John Carter zašeptal.
Amy vytáhla z krabice s psacími potřebami pero a podala mu ho: "Tady máš! Neobtěžuj mě s učením!" S tím se otočila a pokračovala v psaní poznámek.
Ale zanedlouho mu do zad někdo dvakrát praštil, Amy se tentokrát opravdu rozzlobila a se zaťatými zuby se otočila: "Co to zase děláš?"
John Carter upřímně řekl: "Děkuji."
"Nuda!" Amy zabručela a otočila hlavu zpět ke svým studiím.
Odhodlaný John Carter se připravoval strávit poslední tři měsíce studiem, a přestože si myslel, že to bude těžké, když se dvacet let nedotkl žádné knihy, v okamžiku, kdy otevřel učebnici, ztuhl. Pamatoval si všechno, úplně všechno!
Bylo to, jako by ty vzpomínky byly jako krabice, která byla v jeho mysli zapečetěná, a když našel nápovědu, otevřela se a všechny vzpomínky se postupně vynořily, jako by je někdo vytáhl z kukly. Nemohl si pomoci, ale pomyslel si: co je to za úžasný pocit? Bylo to, jako by jeho oči byly kamerou, a v mžiku dokázal udržet všechny scény před sebou ve statické podobě.
Když bylo potřeba, mohl tyto vzpomínky prostě vytáhnout jako fotografie a vytáhnout z nich jednu po druhé užitečné informace. Takhle vypadá "pohled"? John Carter tomu nemohl uvěřit, otevřel svou jazykovou knihu a našel "Lantingovu předmluvu", kterou si nikdy předtím nezapamatoval. Stačí jediný pohled a knihu přikryje, odříkávalo jeho srdce: "Yonghe devět let, rok v roce kuichou, na začátku soumraku jara, bude v Lantingu v horském stínu Huiji, kultivace půlroční očista také."
Ztuhl, prostě nemohl uvěřit! Je to opravdu kvůli znovuzrození, tělo bylo nějakým způsobem vylepšeno? Zdá se, že tento neuvěřitelný jev dává smysl. V pětatřiceti letech se vrátil do věku osmnácti let a vzpomínky v jeho mysli byly stále jasnější, což svědčilo o tom, že jeho mentální síla je velmi silná. Při tomto znovuzrození se jeho schopnost soustředění zdokonalila, takže se soustředil snáze než ostatní.
Aby si tuto domněnku ověřil, vzal do ruky několik knih a je jisté, že John Carter si dokázal zapamatovat obsah knih hned, jak je uviděl, ale některé srozumitelné věci bylo ještě třeba rozebrat jednu po druhé.
Bylo mu opravdu zase osmnáct? Zrovna když ještě přemýšlel, zazvonilo, učitelka řekla "Třída rozchod", otočila se a odešla ze třídy. Původně tichá třída okamžitě ožila.
Když přišlo poledne, žáci vycházeli ze tříd po dvou a po třech, někteří šli do jídelny, jiní do stánků a obchodů před školou a někteří rodiče drželi před školou krabičky s obědy a čekali s napětím. Několik nezbedných chlapců křičelo, aby upoutali pozornost.
Amy Parkerová, která šla s další spolužačkou, narazila na Michaela Thompsona, který hledal Johna Cartera, a hned se šibalsky usmála a řekla: "Dobrý den, paní Carterová!" Amy se usmála.
Amy se rozčílila: "Nuda!"

Vzpomínky na střední školu jsou čím dál jasnější, tehdy byla uprostřed dne jen padesátiminutová přestávka a mezi 12:40 a 13:50 se sedmdesát minut učilo. Říkalo se studovat, ve skutečnosti si většina studentů vybere přestávku na oběd na stole, jen ti, kteří jsou obzvlášť motivovaní studenti, se zasazují do moře knih, plavou v moři vědomostí.
John Carter vzpomíná, že po každém obědě chodili s Michaelem Thompsonem do kulečníkového stánku poblíž školy a zůstávali tam až do odpoledního vyučování. Někdy chodili hrát hry do internetové kavárny, a pokud je to chytlo, zůstávali tam celé odpoledne, aniž by se vrátili do školy.
Dnes to bylo stejné, po večeři přišli ke kulečníkovému stánku, Michael obratně vytáhl z kapsy malou krabičku zmačkaných cigaret, elegantně si vzal cigaretu a pak koketně podal krabičku cigaret Janovi.
"Přestal jsem." John zavrtěl hlavou.
"Vážně?" Michaelova ústa se překvapením otevřela dokořán, a když mu cigareta spadla, ani ji nezvedl: "Chou, co to do tebe vjelo?"
John si ho nevšímal a zvedl hůl. Od vysoké školy už nebyl hrou tak posedlý, ale zvednutí tága v tomto starém kulečníkovém stánku v něm vyvolávalo povědomý pocit.
Pětatřicetiletému muži, který byl každý den po práci unavený, bylo najednou zase osmnáct. Ve svých nejlepších fyzických letech se John cítil nepopsatelně lehký a plný energie.
Vitalita, o které si lidé v mládí ani nemysleli, že ji mají, je tak vzácná. Jen člověk jako John, jehož tělo bylo v pětatřiceti letech stále těžší a těžší, se náhle vrátil do svých osmnácti let, a pak si mohl skutečně uvědomit, jak dokonalý je jeho stav.
Jediným skokem dokázal snadno vyskočit až do výšky dvou a půl metru, jeho šestipáskové břišní svaly byly viditelné a břicho vůbec žádné. Pět i šest smyslů bylo neobyčejně ostrých. V tuto chvíli měl John pocit, že stav jeho těla je ještě lepší než v osmnácti letech před přechodem na druhou stranu!
Zamířil na kulečníkovou kouli, rychle vystřelil tágem, jen se ozvalo "prásk", koule vletěla dovnitř, květinová koule! "Prásk!" Získal další gól.
Po čtyřech vstřelených gólech v řadě si byl John jistý, že jeho fyzická ostrost a zrak jsou lepší než předtím! Je to snad iluze?
"Ne, bratře Čau, kdy ses stal tak silným!" Michael si uvědomil, že na Johnovi je dnes něco jiného.
Vrátil se! John si užíval vzrušení, které mu přinášelo jeho mladé tělo, a tváří v tvář Michaelově otázce jen řekl: "Nech si ty kecy! Hraj si s míčem!"
Jeho tělo bylo plné síly, John se nemohl dočkat, až ji vypustí, a nakonec se neudržel, vyběhl na školní hřiště, běžel, co mu síly stačily, kolo za kolem.
Dubnové období, jarní voda stoupá, jarní les rozkvétá. Ve školním areálu se otevírají svazky jarních květin, magnólie visí vysoko v korunách stromů a na záhonech kvetou trsy neznámých květů, bílých jako sníh, červených jako slunce, slunce je tak akorát, jarní vánek.
Sluneční paprsky jsou tak akorát, jarní vánek mi čechrá tvář, a když se dotknu tváří, je to vůně jara.John se právě takhle rozvaluje na hřišti, cítí vůni trávy a hebkost větru a nemůže si pomoct, ale hlasitě vykřikne!
Byla teprve jedna hodina odpoledne a na hřišti nebyl ani jediný člověk. Občas ho nějaký kolemjdoucí člen učitelského sboru zahlédl, jak běží jako šílený, a divil se, která třída je zase za trest!
Celý den běhal promočený až na kůži, lehl si na trávu, zadýchal se, zavřel oči a cítil se jako jeden muž se světem. V tu chvíli si byl John jistý, že se mu to nezdá, že je opravdu zpátky na střední škole!
Bylo mu osmnáct! Ahoj! V osmnácti letech John nejenže mohl všechno zapomenout, ale dokonce mohl podle libosti vyskočit do výšky 2,7 metru! Dokázal udělat 30 přítahů a uběhnout 20 kol na 400 metrů! Tomu všemu nerozumí a ani rozumět nepotřebuje, jen si myslí, že je to výhoda znovuzrození.
Odpoledne bylo ospalé, ale Johnovi se vůbec nechtělo spát. Probíral se všemi učebnicemi, které se naučil na střední škole, jako neúnavná houba nasával vědomosti, i kdyby to mělo být jen na jednu hodinu.
Sledoval je s velkým soustředěním. Zdá se, že se posílila i schopnost chápání, dříve musel číst třikrát, aby pochopil matematické úlohy, nyní zvládl metodu, kroky k řešení problému mu přirozeně bleskly hlavou, výrazně se zlepšila reakční schopnost, hbitost i paměť.
Když narazil na obtížný problém, John neváhal a zaklepal na Emily Brooksovou před sebou. Emily, která neměla za sebou dobrou polední pauzu, se netrpělivě zeptala.
"Hele, proč nemůžu dostat odpověď na tuhle otázku, když jsem udělala všechny kroky správně?" "Ne," odpověděla. John se zeptal. John se zeptal.
Emily se na něj podívala a bez milosti řekla: "Nemluvil o téhle otázce učitel zrovna včera?" "Ne," odpověděl John.
"Řekni mi to znovu." John byl plný očekávání jako dítě.
Emily zatnula zuby a pomyslela si: "Tohle nesnáším," ale trpělivě mu to vysvětlila.
John si najednou uvědomil: "Ach ano!" "Ano," odpověděla.
Emily byla bezmocná, ten chlap musel být dnes posedlý nějakým duchem. I když si to v duchu myslela, přesto se otočila a lehla si na břicho, využila desetiminutové přestávky mezi vyučováním a pokusila se odpočinout, přece jenom další hodinu bude muset pozorně poslouchat.
Zrovna když si lehala, dvakrát ji znovu někdo praštil do zad. "Syk!" Emily zlostně vypustila z nosu plná ústa hrubého vzduchu a netrpělivě otočila hlavu: "Co to sakra děláš!
"Otázka..."
"Já ji taky neznám! Neptej se mě!" Emily byla opravdu naštvaná a její hlas zněl mimořádně hlasitě.
Zbytek třídy se pochechtával a smál, ale také se divil, co je dnes s Johnem. Opravdu se mu Emily líbila?
John zaklonil hlavu a přemýšlel o krocích problému, tohle by měl udělat! Panebože, on přece umí počítat! Haha! Na střední škole jsem matematiku miloval a čas při ní jen letěl.
Ponořil se do moře matematiky a navštěvoval jednu hodinu za druhou, dokud neskončila poslední hodina.
Na konci hodiny John dvakrát praštil Emily do zad, Emily měla od Johna záda na citlivém místě a celé odpoledne byla ve střehu, ale celý den ji nikdo nepraštil, a když ji praštil, celým tělem jí rezonovalo mravenčení.
"Co to děláš? Už tě to nebaví?"
"Tady máš!" John se usmál a podal mu pár Wanted milks.
Emily ztuhla a zvedla oči, aby viděla úsměv na Johnově tváři: "Děkuji ti za dnešek!"
Tato scéna ji zahřála u srdce, ale zároveň pocítila nádech paniky.

"Páni, John Carter kupuje mléko pro Emily Brooksovou!"
"John Carter má rád Emily Brooksovou!"
První den přechodu John Carter, který se cítil Emily Brooksovou znepokojen, jí koupil dvě lahve mléka, ale nečekal, že způsobí takový rozruch. Skupinka spolužáků, kteří neměli nic lepšího na práci, tam zrovna vyvolávala rozruch.
Emily Brooksová si očistila obličej od rudých, naštvaných pohledů na Johna Cartera, ale viděla, že mu na tváři stále visí upřímný úsměv: "Opravdu děkuji!"
"Kdo potřebuje tvoje díky! Odteď mě nechte na pokoji!"
Emily Brooksová zpanikařila, odložila tašku, otočila se a opustila třídu. I když odcházela, slyšela, jak znudění žáci ve třídě křičí: "Emily Brooksová se stydí!"
"Emily Brooksová se stydí!"
John Carter s mlékem v ruce byl chováním Emily Brooksové zmaten.
"Ne, člověče, máš dneska horečku? Tobě se Emily Brooksová opravdu nelíbí, že ne?!" V jednu chvíli se před Johnem Carterem znovu objevil Michael Thompson a podivně se na něj zamračil.
"?" John Carter byl zmatený.
Jak?
Když o tom tak přemýšlel, Emily Brooksová byla hezká, dobře se učila, učitelé ji chválili a do některých kluků se zamilovala, ale to se samozřejmě netýkalo Johna Cartera.
Každý středoškolák se možná zamiloval, ale upřímně řečeno, John Carter opravdu žádnou neměl a Emily Brooksovou ani nevnímal jako ženu.
Ve svém předchozím životě John Carter považoval Emily Brooksovou za obzvlášť nudnou dívku, která dělala věci pořád stejně a pořád mluvila o tom, že řekne učiteli!
Jednou na ni učitelka prostě zařvala a ona se rozbrečela? To je zřejmě příliš nadřazená mysl, příliš tenká kůže.
Syn Johna Cartera takový typ dívky nemá nejraději, takže ji obvykle nejednou šikanuje. V očích spolužáků byla Emily Brooksová ve škole tak dobrá a tak hezká, že s ní někteří kluci ani nemohli mluvit, aniž by koktali.
John Carter to považoval za legraci a vždycky ji zezadu zatahal za copánky.
Emily Brooksová se otočila a řekla: "Cože?"
A John Carter řekl: "Mám žízeň, přines mi sklenici vody."
"Ty nemáš nohy!"
Pokud jde o vztah s Emily Brooksovou, John Carter o něm zřejmě nikdy vážně neuvažoval.
Co si pamatoval, nikdy neměl vztah s dívkou mladší než on sám, nejmladší byla spolužačka o tři roky starší než on, nejstarší sestra v práci o deset let starší než on.
Možná, John Carter nechápal proč, ale přitahovaly ho zejména dívky starší než on sám.
Takové myšlení samozřejmě není zdravé.
V předchozím životě se John Carter nechtěl oženit, když mu bylo třicet let, a když se chtěl oženit v pětatřiceti, uvědomil si, že nemá kolem sebe tu pravou. V životě si musíte najít někoho, kdo vám rozumí a je tu pro vás.
"Je čas se zamilovat," řekl si John Carter. John Carter si řekl.
V předchozím životě toho o mužích a ženách moc nevěděl, dokud ho jednou na vysoké škole nesešlápla starší sestra, a kdyby byl i v tomto životě tak pasivní, byla by to příliš velká nuda.
"Cože? Co jsi říkal, chlape?" Michael Thompson si myslel, že špatně slyšel.
"To nemusíš vědět." John Carter řekl a hodil svou tašku s knihami přímo na Michaela.
"Ne, člověče, proč sis dneska přinesl domů tašku s knížkami?" Michael byl zmatený, ale poctivě Johnu Carterovi svůj batoh podal.
Michael byl před Johnem Carterem hodný kluk, ale jeho otec byl ve městě známý majitel malé firmy, provozoval malé vinařství, které vydělávalo desítky tisíc dolarů měsíčně.
Psal se rok 2010, kdy průměrná mzda činila pouhé dva tisíce dolarů, a Michaelovo kapesné bylo 100 dolarů denně. Byl to urostlý muž s vyholenou hlavou a úsměvem, ze kterého se mu ztrácely oči. Byl zkrátka trochu oplzlý a učitelé ho často peskovali za obscénní poznámky na adresu dívek.
Později se tento nevzdělaný muž časem stal jedním z nejmocnějších developerů a dlouho se objevoval na titulních stranách maloměstských fór.
John Carter a Michael se seznámili na začátku střední školy, když byli oba v prvním ročníku a navzájem se neznali.
Michael se chvástal a tvářil se, jako by všemi pohrdal: "Moje rodina... můj táta..." Michael se najednou začal chlubit.
Učitel dějepisu vysvětloval pracovní poměr, Michael se do toho okamžitě vložil: "Paní učitelko, já vím, já a moje chůva jsme v pracovním poměru."
Je to rváč a rád si z lidí dělá legraci.
Jen John Carter se k němu choval v pohodě, což Michaelovi vadilo.
Když mezi nimi dojde ke konfliktu kvůli nějaké banální záležitosti, spolužáci Michaelovi radí, aby se s Johnem Carterem nezapletl, ale on jím pohrdá: "Co je na něm tak skvělého! Vždyť není o nic lepší než můj táta!"
Michael vyhrožuje, že sežene někoho, kdo Johna Cartera zmlátí.
V té době byla bezpečnost na okrese opravdu chaotická, mezi studenty se pořád někdo pral a při sebemenším konfliktu se ozývalo: "Nechoď po škole! Uvidíš!"
Johnu Carterovi to připadalo legrační a řekl: "Počkám." A tak se rozhodl, že se na něj podívá.
Druhý den ráno přišel Michael s dvěma pandíma očima, viděl, jak se Johnu Carterovi třesou nohy, a rovnou mu dal všechny svačiny: "Brácho! Ty jez!"
Před celou třídou nemá Michael strach, v tu chvíli celá třída vyprskla smíchy, ale jemu to bylo jedno, usmíval se na Johna Cartera.
Bratranci a sestřenice Johna Cartera se do svého malého bratrance pustili.
Takže i když John Carter tento druh gangsterství nesnášel, ti, kteří se ho v tomto malém kraji odvážili dotknout, se toho nebáli!
Cože? Co dělá tvůj otec? Co dělá tvůj otec?
Dává ti velkou kapsu!
Včera jsem požádal tvého otce, aby zaplatil večeři!

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ztraceni v ozvěnách mládí"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈