Zničená důvěra a nové začátky

Kapitola 1

Eleanor Hayesová stála u dveří a držela kliku tak pevně, že se jí prsty třásly vzteky. Před ní si muž spěšně popotahoval za kalhoty, zatímco žena šmátrala po zipu svých šatů. Muž byl její manžel Julian Carter, zatímco žena byla Clara Wintersová, její nejlepší přítelkyně, se kterou žila deset let.

Eleanor nemohla uvěřit, že se v jejím životě odehrává tak dramatická scéna.

"Prosím tě, Eleanor, nech mě to vysvětlit, " vykoktal Julian a hodil na sebe sako, když k ní přistoupil, na tváři výraz rozpaků.

Eleanor ustoupila a hlas jí zalilo znechucení. "Drž se ode mě dál, Juliane."

Při zvuku jejího ostrého pokárání se Julian zastavil a v očích se mu objevil strach. Clara se mezitím chytila za vlasy, do očí se jí draly slzy, když mluvila a její tón byl protkán pocitem viny. "Eleanor, je mi to tak líto. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Na Julianovi mi opravdu záleží. Jsi moje nejlepší kamarádka a nemůžu uvěřit, že jsem tě takhle zradila. Prosím, obviňuj mě, ne Juliana. On tě miluje, je to všechno moje vina."

Eleanor cítila, jak jí projel vztek, krev v ní vřela. Zhluboka se nadechla, vyrazila vpřed, popadla Claru za hrst kudrnatých vlasů a tvrdě ji udeřila do tváře. "Ty nestydo! Jak jsem ti po deseti letech mohla ublížit? Přišla jsi do Kingstonu v nesnázích a já jsem byla ta, kdo ti pomohl získat práci v Julianově firmě. A teď mi oplácíš mou laskavost tím, že se vyspíš s mým manželem? Jak se opovažuješ nazývat mě svou nejlepší přítelkyní?"

Julianovy ochranitelské instinkty se ozvaly, když se natáhl po Eleanor, ale v tu chvíli se cítila probuzená a odmítala se pohnout. Pevně ji chytil za paži, ale ona ho setřásla. V návalu vzteku do Eleanor strčil, ta se zapotácela a spadla na pohovku.

S malou péčí o Eleanořiny pocity se k ní Julian otočil a jeho hněv vřel. "Musíš se uklidnit! Už dost těch nesmyslů! Pořád si zachovávám důstojnost, a ztrapňovat mě před Clarou? To je prostě ubohé!"

Klára stála a plakala, obraz předstírané nevinnosti. "Neobviňuj Eleanor, Juliane! Měla jsem to vědět líp. Je to moje chyba."

Když viděla ty dva pohromadě - Juliánův pokřivený smysl pro loajalitu a Clařin prohnilý čin -, Eleonoře se vztekem rozostřil zrak. Zatnula zuby, podařilo se jí vstát a upřela na Juliana chladný pohled. "Ještě ti zbylo trochu studu, co? S někým, jako jsi ty, nemůžu být vdaná ani vteřinu. Pojďme se rozvést."

"Rozvod? To snad nemyslíš vážně! Co na tom, že jsem byla s někým jiným? Chováš se, jako bych tě týrala. Není to tak, že bych zanedbával tvé potřeby! To já jsem tě podporoval od ukončení studia. Opravdu si myslíš, že beze mě v Kingstonu přežiješ?" Juliánova nedůvěra se změnila v drsnou konfrontaci, když si uvědomil, co má na mysli.

Eleanor se nehodlala pouštět do nekonečných tahanic. Vysmála se a pohlédla na propletenou dvojici. "Juliane, ty jsi nenapravitelný. Je mi z tebe zle! To, jestli dokážu v Kingstonu přežít sama, není tvoje starost. Ale já vím, že s tebou nevydržím být vdaná ani den. Jdu si domů sbalit věci a ty si můžeš užívat s Clarou."
S tím Eleanor mrštila výsledky těhotenského testu - důkaz svého současného stavu - Julianovi přímo do obličeje a dlouhými kroky se vydala k východu, když opouštěla tu odpornou kancelář, ignorujíc jejich ohromené výrazy.

Julian nevěřícně zíral na papír a v hlavě se mu honily myšlenky, zatímco Claře klesla tvář a došlo jí to.

Kapitola 2

Eleanor Hayesová se vracela domů a v hlavě se jí mísil vztek s nedůvěrou. Myslela si, že tohle je její šance konečně sesadit Eleanor Hayesovou z piedestalu a zajistit si postavení lady Margaret Carterové, ale nikdy nemohla tušit, jaké překvapení ji čeká - Eleanor je těhotná.

Eleanor se v poslední době cítila malátně a přičítala to žaludeční nevolnosti, proto se rozhodla navštívit nemocnici, aby se nechala vyšetřit. Z toho, co považovala za obyčejné zažívací potíže, se vyklubalo životní odhalení: čeká dítě. Měla v plánu překvapit Juliana Cartera v práci touto vzrušující zprávou, ale místo toho měla pocit, že jí Julian připravil to největší překvapení.

'Není divu, že celé ty měsíce pracoval dlouho do noci,' pomyslela si hořce. 'Musel přede všemi skrývat milenku.'

Jakmile vstoupila do dveří, vyrazila k ní tchyně lady Elizabeth Whiteová a spustila tirádu. "Co děláš celý den? Nádobí ve dřezu se hromadí! Čekáš, že všechno udělám já? To se honíš za nějakým divochem? Nechápu, proč si Julian vzal někoho, jako jsi ty!

Eleanor cítila, jak se v ní znovu rozhořívají plameny rozhořčení nad nerozumnými obviněními lady Elizabeth, zejména nad tou částí o "divokém muži". Ani se neobtěžovala přezout, když se protlačila kolem tchyně a vešla hlouběji do domu.

"Jistě, pokračuj, tchyně. Můžeš dál dělat domácí práce, zatímco já se budu věnovat důležitějším věcem. Koneckonců se ráda staráš o svého drahého syna, že? Hádej co? Právě jsem se vrátila z kanceláře, kde jsem tvého miláčka přistihla při činu. Měla by ses ho zeptat, co dělal za mými zády. A na to, proč si mě vzal? Tenkrát jsem byla slepá, ale teď už jsem skončila - rozvádím se s ním! Slova ze sebe vysypala, nahromaděná frustrace se z ní vylila, když se otočila na podpatku a zamířila si sbalit věci.

Lady Margaret tam stála, na okamžik ztuhlá, neschopná pochopit příval zpráv, které ji zasáhly. Julian ji podvedl? Rozvod? Tíha toho všeho ji zarazila do ticha.

Když se lady Margaret konečně zbavila šoku, spěchala dohnat Eleanor do ložnice a její hlas se zoufale zvyšoval. "Nemůžeš jen tak odejít! Myslíš, že se můžeš rozhodnout odejít? Po všech těch letech tě můj syn zaopatřil! Nemáš na to právo! Možná kdybys byla lepší manželka, nepodváděl by tě. Můj ubohý syn si zaslouží něco lepšího než být ženatý s někým, jako jsi ty. Teď si myslíš, že ho můžeš jen tak opustit a křičet na mě! Postarám se, aby se Julian dozvěděl, co jsi udělala!

Eleanor dobalila a pohlédla na vzdorovitý postoj lady Margaret. Drzost jejích slov, která zjevně zdědila po svém synovi, Eleanor znovu rozzuřila. Jak ji kdy mohl Julian přitahovat?

"Uhněte stranou. Odcházím. S vaším synem už nebudu mít nic společného a vy můžete zmírnit ten křik. Eleanor se zatvářila ledově, rozhodně, když tchyni obešla a v srdci už necítila žádný soucit.

Kapitola 3

Eleanor Hayesová táhla kufr po chodníku a telefon jí neustále bzučel. Už dávno ztratila přehled o tom, zda volá Julian Carter, nebo lady Margaret Carterová. Ať tak či onak, neměla zájem hovor zvednout.

Vzpomněla si na hezké chvíle, které s Julianem prožila, a ostře kontrastovaly s jeho ošklivým chováním před chvílí. Zaplavila ji vlna nevolnosti, která se mísila s bolestí srdce. Čtyři roky vysokoškolského románku, po nichž následovalo deset let manželství, se v mžiku vypařily. Co teď měla dělat?

Eleanor, ztracená ve svých myšlenkách, se náhle zastavila, když spatřila malou dívku ležící u silnice. Vrhla se k ní a srdce jí bušilo jako o závod. Dítě, kterému nebylo víc než čtyři nebo pět let, bylo nápadně krásné, ale její bledý obličej zkroucený bolestí způsobil, že se Eleonoře sevřela hruď obavami.

Eleanor zvedla holčičku a horečně mávala na taxík. "Prosím, zastavte! Ta holčička vypadá, že potřebuje naléhavou pomoc!"

Po chvíli, která jí připadala jako věčnost křiku přes troubící auta, Eleanor konečně zastavila taxík. Sevřela dívku v náručí, vběhla na pohotovost, předala dítě lékařům a pak se sesunula na židli u vchodu. S tupou bolestí v břiše a studeným potem stékajícím po zádech ji ovládlo vyčerpání.

Kdo by ji mohl zkontrolovat? Eleanor si přitiskla ruce na břicho a měla pocit, že se jí něco snaží uniknout. Těsně předtím, než ztratila vědomí, svět zčernal.

Když Eleanor znovu otevřela oči, zjistila, že leží na nemocničním lůžku a na paži má napojenou kapačku. Zmateně zamrkala a postupně vnímala okolí. Přistoupil k ní lékař a se starostlivým výrazem ji pozoroval. "Právě jste zjistila, že jste těhotná. Musíte se o sebe postarat."

Eleanor slabě přikývla, sotva byla schopná zpracovat novinku. "Dobře, rozumím."

V tu chvíli se před ní objevila malá obtloustlá postava. "Teto, jsi vzhůru! Děkuji, že jsi mě zachránila!"

Eleonora otočila hlavu a spatřila krásnou holčičku, kterou zachránila. Dítěti se vrátil růžový odstín pleti, což ji činilo ještě rozkošnější. Eleanor si nemohla pomoci, ale štípla dítě do tváře a jemně se usmála. "Nemusíš mi děkovat. Jak se teď cítíš?"

"Jsem v pořádku! Mám jenom takový starý problém, tak si o mě nedělej starosti, " odmítla dívka, Oliver Blackwood, nonšalantně.

Eleanor se zamračila, srdce ji bolelo pro tu malou. Nebylo správné, aby dítě v jejím věku mělo takové zdravotní problémy. Podívala se na Olivera se směsicí lásky a obav: "Prostě se o sebe postarej, ano?" "Ne," odpověděla.

Oliver přikývl, ve velkých očích měla vážnost.

Dívka s rošťáckým úsměvem opatrně položila svou drobnou ruku na Eleanořino břicho a zacvrlikala: "Teto, máš tam miminko? Je to bratříček nebo sestřička?"

Eleanor se rozpačitě uchechtla: "To ještě nevíme. Máme ještě pár měsíců na to, abychom to zjistili."

"Teto, já jsem Oliver. Tohle je můj táta, " řekla a ukázala na muže sedícího u nohou postele.
Muž vstal a přistoupil k Eleanor, jeho hlas byl hluboký a slavnostní. "Děkuji vám za záchranu mé dcery."

Eleanor si ho pozorně prohlížela a cítila podivný pocit důvěrné známosti. "Vy jste... někdo, koho jsem už někdy potkala? Jste mi tak povědomý."

"Táta je Sebastian Blackwood. Je často v televizi, takže je přirozené, že ho poznáváš," ozval se Oliver.

Tím se to potvrdilo. Eleanor se rozbušilo srdce, když poznala Sebastiana Blackwooda, významného podnikatele z Kingstonu, který se věnuje mládeži. S čistým jměním v řádu miliard byl kvintesencí podnikatele, kterého Julian obdivoval a kterému se chtěl podobat.

Tíha nedávných událostí na Eleanor tlačila, ale v tu chvíli našla uprostřed chaosu jiskřičku naděje.

Kapitola 4

Eleanor Hayesová sledovala zprávy o Sebastianu Blackwoodovi prostřednictvím svého přítele Juliana Cartera. O Sebastianově dceři kolovaly různé zvěsti. Některé tvrdily, že je plodem Sebastianovy první lásky Anny Riversové a jejich krátkého románku, jiné zase, že je to dítě počaté ze známosti na jednu noc. Navzdory těmto řečem Sebastian nikdy nic z toho nepotvrdil.

Eleanor byla naprosto zaskočená, když se se Sebastianem setkala v nemocnici, a ještě víc, když si uvědomila, že holčička, kterou právě zachránila, je ve skutečnosti Sebastianovou dcerou.

Se zdvořilým úsměvem ho pozdravila: "Dobrý den, lorde Jonathane Blackwoode, já jsem Eleanor Hayesová." "Dobrý den," odpověděla.

Sebastian jen zavrčel na znamení uznání, než změnil téma. "Slečno Hayesová, trápí vás něco?" "Ano," odpověděl.

Eleanor, zaskočená jeho bystrým vnímáním, se kousla do rtu. "No, jde o to, že mě manžel podvedl. Přistihla jsem s ním při činu svého nejlepšího přítele a teď jsem bez domova."

Pokrčila rameny v předstírané snaze se nad tím povznést, ale jen ona věděla, jak hluboce to bolí.

Po vyslechnutí Eleanořiných slov jí do náruče skočila Olivera, Sebastiánova dcera, a pohlédla na ni s půvabnou tváří poznamenanou obavami. "Tati, teta je tak smutná! Nemá kde bydlet. Může jít s námi domů?"

Eleanor si nemohla pomoct, ale toužebně se usmála. Děti byly tak nevinné, dokázaly vyslovit svá přání bez rozmýšlení. Jemně Olivera pohladila po vlasech. "Ne, zlatíčko. Musíš jít domů s tatínkem. Teta si musí najít vlastní bydlení."

Oliver se naštval. "Ale já mám tetu rád! Když nebudu moct tetu vídat, bude se mi stýskat!"

Eleanor se zasmála a cítila směs náklonnosti a frustrace. "Můžu tě navštívit, až budu mít čas, Olivere!"

Sebastiana, který mlčky sledoval vzájemnou interakci, náhle něco napadlo.

Tohle bylo poprvé, co Oliver vyjádřil náklonnost někomu jinému než jemu. Chůvu tenhle malý vichr propustil a tímhle tempem už nebude nikdo, kdo by se o Olivera staral.

"Slečno Hayesová," řekl a jeho hluboký hlas upoutal její pozornost, "pokud nemáte kam jít, proč se nevrátíte na Blackwood Manor se mnou?"

"Na panství Blackwood?" Eleanor zmateně zopakovala.

Oliver nadšeně přikývl. "Ano! To je můj domov. Teto, pojď s námi domů!"

Sebastian pozoroval, jak se Oliver drží Eleanor, a pak přesunul pohled zpátky na Eleanor. "Slečna Hayesová by nejspíš potřebovala práci, že? Pokud bys měla zájem, mohla bys pracovat v Blackwood Corporation a zůstat na panství a starat se o Olivera. Nechám vás, abyste si sama stanovila plat."

Eleanor to zaskočilo. To jí Sebastian nabízel práci?

Podmínky bylo těžké ignorovat a malá část jejího já se cítila v pokušení, ale zaváhala. Už nějakou dobu nebyla ve své kariéře aktivní a představa, že by se měla starat o dítě - s dětmi měla nulové zkušenosti a byla nervózní, že by to nemusela dobře zvládnout.

"Je to od vás velmi velkorysé, lorde Blackwoode, ale..."

Kapitola 5

"Možná to není tak dobrý nápad, lorde Jonathane Blackwoode. Nemyslím si, že bych byl kvalifikovaný. Blackwoodovi si jistě mohou dovolit pořádnou chůvu. Já jsem jen obyčejná žena v domácnosti a nikdy jsem se o děti opravdu nestarala,' řekla Eleanor Hayesová a omluvně pohlédla na Sebastiana Blackwooda.

Jakmile domluvila, Oliver Blackwood se zatvářil zjevně zklamaně. Zatahal Eleanor za paži: 'Teto, starat se o mě je snadné! Prosím, jen pojď ke mně! Nemám ráda ostatní chůvy, všechny jsem je poslala pryč. Postaráš se o mě, prosím, teto?

Oliver se choval jako okouzlující medvídek koala s rozkošnou tvářičkou a měkkým hláskem - jak by někdo mohl odolat?

Sebastian se ozval: "Víš, Eleanor, všechny chůvy, které jsem pro Olivera najal, odešly, protože se jí nelíbily. Oliver má vrozenou srdeční vadu, takže víš, že nemá zrovna štěstí a hodil by se jí někdo, kdo by jí dělal společnost. Nikdy předtím neměla ráda nikoho kromě mě, takže opravdu doufám, že to zvážíš.

Eleanor se kousla do rtu a cítila se trochu rozporuplně. Než stačila odpovědět, Sebastian pokračoval: "Nebudeš toho muset dělat moc. Jen si budeš hrát s Oliverem, krmit ji a pomáhat jí s dopravou do školy a ze školy. Přes den se mnou můžeš chodit do kanceláře.

Po chvilce přemýšlení Eleanor přikývla: "Dobře, Lorde Jonathane, jsem ochotná tuhle práci vzít. Udělám, co bude v mých silách.

Když slyšel Eleanořinu odpověď, Oliverovi se rozjasnila tvář. "Hurá, teto! Až tě propustí, můžeme se vrátit domů k tatínkovi!

Sebastian kývl na Eleanor, choval se chladně a zdrženlivě.

Eleanor pocítila záchvěv žárlivosti. Zdálo se, že i cizí člověk, kterého sotva znala, se cítí přívětivěji než její vlastní manžel - který se po deseti letech manželství náhle změnil v někoho, kdo se cítí být spíš šelmou než čímkoli jiným.

Sebastian si všiml Eleanořina náhlého výrazu melancholie, a aby se nerozvinula v další pátrání, moudře mlčel.

*

Ačkoli Eleanor už slyšela, že rodina Blackwoodů v Kingstonu je bohatá, když poprvé spatřila panství Blackwood, byla naprosto ohromena. Jakmile vstoupili do brány, zjistila, že ji obklopuje úchvatná zahrada plná růžových keřů, dále pak nádherné fontány a rozlehlé trávníky.

Její údiv se jen prohloubil, když následovala Sebastiana a Olivera do domu. Velkolepé točité schodiště se táhlo do výšky tří pater a v celém důmyslném prostoru se třpytila světla, takže připomínal palác.

Po chvíli úžasu se Eleanor vzpamatovala a vnitřně žasla: Tak takhle tedy vypadá život bohatých.

"Teto, můj pokoj je nahoře. Ukážu ti ho! Oliver zatahal Eleanor za ruku a začal uhánět po schodech nahoru, takže jí nezbylo než ji následovat.

Oliverův pokoj byl jemným růžovým rájem, zařízeným jako komnata malé princezny z některého z klasických pohádkových filmů. Bylo vidět, jak moc si Sebastian na své dceři zakládá.

Během večeře, jakmile všichni dojedli, se Eleanor nabídla, že uklidí stůl, ale Sebastian ji okamžitě zastavil.
Její ruce se rozpačitě zastavily ve vzduchu a ocitly se v poněkud trapném okamžiku.

Sebastian klidně řekl: "Tvým úkolem je prostě být tu pro Olivera. Péče o domácnost nepatří k tvým povinnostem.

'Hm, jen jsem si myslela, že trochu uklidím. Omlouvám se, lorde Jonathane, už to chápu. Příště budu opatrnější. Eleanor se ovšem ovčácky usmála.

Sebastian se mírně zamračil a odpověděl: "Nemusíš se omlouvat.

Eleanor zaváhala, než odpověděla: "Dobře.

...

V Oliverově pokoji s motivy princezen si oba hráli s hračkami. Eleanor vzala do ruky panenku Barbie a zapojila Olivera do fantazijní hry na vymýšlení.

"Princezničko, je čas jít spát! Zítra navštíví zámek princ a ty musíš být odpočatá,' řekla Eleonora s fiktivní přísností.

Oliver hravě odpověděl a přijal chování laskavé dámy: 'Ano, královno! Budu poslušně spát a zítra vyčkám princova příjezdu.

Eleonora uložila Olivera do postele a postarala se, aby se uvelebil. Olivera si protřela unavené oči, ale její drobná ruka chytila Eleanor za ruku. "Královno, prosím, zůstaň se mnou. Neodcházej. Oliver se bojí tmy.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zničená důvěra a nové začátky"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️