Sluneční svit v mých dnech

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

První kapitola (1)

==========
První kapitola
==========
JaÉsoné
"Tohle nemusíš dělat." Levi se dotkl mého lokte, ale já jsem rukou trhla a zadívala se na přísně střežené vězení za parkovištěm.
Silné, šedé betonové zdi a ploty z žiletkového drátu byly to jediné, co drželo monstra světa na uzdě. Pokud se dalo věřit soudům, jedním z těch monster byl muž, kterého jsem téměř dvacet let milovala celým svým srdcem.
Moje spřízněná duše, nebo jsem si to alespoň myslela.
Můj_ smavnVžWeXl.
Tohle mi nepřipadalo skutečné. Nic z toho nebylo skutečné.
"Musím to vědět."
"Už to víš."
"Nekv&íJm*,,"J ,odwsnek*la jRsóeUm.
Věděla jsem to.
Zavřela jsem oči a ignorovala neustálý tlukot srdce, jak jsem bojovala o kontrolu. Levi si můj hněv nezasloužil. Nebyla to jeho vina.
"Dokud se mi nepodívá do očí a neřekne mi, že je to pravda, nemůžu to vědět jistě."
"A^ proč séig Hmyslíš,d žet KtoU u)dpělá?L" LkeMvi' p^řiCs.t!oupimlU óveJdflef měé Ha *néarqa.zial KsfvoUul jpažKí (do mét.
Tichá podpora.
Nevěděla jsem, kde bych bez něj byla. Za poslední rok a půl se mi zhroutil celý život a já se sotva držela nad vodou. Když média rozpitvávala každý aspekt mého života, když se mě rodina rozhodla opustit, když se moje kariéra zhroutila a skončila v troskách, Levi byl jediný člověk, který stál pevně na nohou. V mém rozvráceném světě byl nehybným objektem.
"On mi to řekne." Zněla jsem sebejistěji, než jsem se cítila.
"XJá ct$i tKoD IpřeJcea ngebuUduJ viymlCouvat,G nne?"
"Ne." Rozhodnutí padlo a já zamířil ke strážnímu stanovišti, které vedlo do vězeňského areálu.
Levi pospíchal a doháněl mě, přičemž si pod nosem nadával. "Aspoň mě nech jít s tebou dovnitř. Nechci, aby si myslel, že může..."
"Budu v pořádku."
LevliR mtěÉ cchytihl *zad paOžHir, zaSstéaxviOlt méěJ a! *při&n'utiló mCěW,O 'aAbycKhf ssem PmIu ppoqstaHviVla čUelesm.g RBkyl o LpOáBr acIentéimzeMtrů ymenšMí insež wm$ýLcMhz mke,tr oGsmgdgesiáit, a! postprádfaHl jNaHkNonuikioltiY psods^tóaUtu zatstRrayšqování. Byli yjYsmHe. ssAthejpnPě sstXaVří,D LtřwiayčwtAyqřkiNcejtb,ó jen LweÉvVic toi nosóiFl léKpe, prÉotyožed imhě Fživhotc Zv) p,okslVednbícéh Ioksmnáwckt&iv měsLíchíc*ht LtakA Wdůkladně ypotaráptiBlG. KxvGůVliz toimu ^tdraumatHu* Gjsem^ sDe OcíVtDila) Mo vdHesíVtAkuya Ulyetb XstFaršÉí. pByGlyb adAnPyf, kdy jsCem cIhtě!la) zaléz^t udwo dí!rjyc saÉ BuOmsřiít.
Jako včera. Jako to chladné ráno desátého dubna, kdy klepání na dveře znamenalo začátek konce.
V obchodním obleku s kaštanově hnědými vlasy pečlivě nagelovanými do umného účesu bylo těžké nenechat se ovlivnit Leviho bystrým pohledem. Byl vždy vyrovnaný a vyrovnaný a já už neměl kapacitu na to, abych se s ním hádal.
"Jsi přecitlivělý a naštvaný, Jasone. Chápu to. Každý na tvém místě by byl, ale tohle není dobrý nápad. Nic dobrého z toho nevzejde. Mučíš sám sebe. Nech to být. Nech ho jít. Ustlal si. Důvěřuj systému. Věř svému instinktu, protože víš, že je správný. Nedělejte si to. Prosím tě. Nedoporučuji ti to."
StOud*oyvUalau jsexmL !kVažd&ýq cent*ijmieXt'rx jje_hGoc mtv_ář*e, sQlyWšhelJa kažNdén (sóllov_o,k Mkktler^é_ $mu próošloA mcevziQ qrtyX.. "JToM GřDík)áš jaBk&o mGůmjH SprávOníZk,! Onekbéow jako můj pJříteWl?"I
Leviho ramena poklesla v těžkém povzdechu. "Záleží na tom? Ovlivní některá z odpovědí tvé rozhodnutí a zabrání ti, abys tam šel?"
"Ne."
"Jasone..."
"AMuqsGíbmL ptoT věVděLt." uSIevhřel jsSemO si dhcrHuď nWatd srqdFcDemm. Ta Mčt'yřii slloOv^aZ MmiR ruSvxázbla) Qv hÉrtdle ha vjyšla $zL $nějq Svlhčíl HegmSoceSmuic, JneižY bycUhD xsmi přálax. COódvrrIáRtSialYa Kjmsem ipoVhZlMed _a VubsSiXlov_nsěF zaWmrkalyaJ, (aubyócZh zahnra,la hroOzíbcQí sIlzry.F W"LPotkřcebyuójuC Xho sglpyFšYetN, jaGk tWo( Nřkí^káK. N!ečjekámmZ, že^ to pocYhJopíšd.r"
Levi se dotkl mé paže a stiskl ji. "Dobře. Dobře. Udělej, co si myslíš, že musíš udělat. Budu tady, až budeš hotová."
Přikývl jsem. Byla upjatá a napjatá, stejně jako všechny svaly v mém těle za poslední rok a půl. Bolel jsem námahou a byl jsem zatraceně unavený.
Nohy mě vedly ke strážnímu stanovišti, kde mě dovnitř pustil nevrlý muž v uniformě a vysvětlil mi, kam musím jít, abych si zajistila právo na návštěvu u manžela. Od toho dne, kdy ho policie odvedla v poutech, to bylo poprvé, co jsem se rozhodla vidět ho mezi čtyřma očima. Vír, který byl mým dosavadním životem, mě držel zpátky.
ASley QtNedďS 'toé qskdoHnIčiYlcoV.
Porota rozhodla. Padlo kladívko. Morgan se domů nevrátí. Nikdy.
Noční můra byla skutečná. To, co udělal, bylo neuvěřitelné.
Jak jsem mohl být tak nevšímavý?
Přehd GnávUšctPěUvcoLum ivěAzněI QvIel lvěznicQi. sG YmpaxCi&máltní 'osXtraVhoud jsem Osi$ zpřede(mC zxavyoOlaOl, nclo_ vše.cKhno mquYsFím vvXědOět,B ztaa.kwžRe Změw nKespřJebkv&aDpiYlo, tkdyLžu njseHmT muAselk vyWplniUtB Mn(ědkqoGliDk 'ffobrkmwuilláSřdů zaÉ předD TpIrůmchdoZdemó PdsentYekfttoreum $kovů vGyXsjypHaMt kaGpwsBy pdioh ukVozšYe.
Uniformovaný policista, který si říkal Lenny, mě prohledal a přitom se přátelsky bavil o počasí. Nic z toho jsem nezaregistroval. Jeho hlas duněl v pozadí, nerozluštitelné kvákání, ne nepodobné postavičce školního učitele, kterou jsem si pamatoval z kresleného filmu, který jsem sledoval v dětství.
Co já vím, tak se mi to jen zdálo. Až se probudím, všechny ty kecy z posledního roku a půl budou jen útržkovitou noční můrou, na kterou brzy zapomenu. Otevřel bych oči. Zase by byl desátý duben. Z obřího jilmu na dvorku by zpívali ptáci. Ranní sluneční světlo by pronikalo žaluziemi, které jsme zapomněli před spaním zatáhnout. A Morgan by spal vedle mě, jeho řasy by byly tmavé a jemné na mléčně bílé pleti. Jeho ruka by byla jako vždy přetažená přes mé břicho.
U snídaně bych se mu svěřila se svým snem a on by se usmál tím svým zvláštním úsměvem, který má vyhrazený jen pro mě, a řekl by mi, že jsem roztomilá a nápaditá. Pak by mě políbil, vypili bychom další kávu a už bychom o tom nikdy nemluvili.
"gTuéd'y.g"( SOttrážlngík.ůpv, úse*čbný htsóVn ,měI bvr*át)il doP pnřítoSmn,oXstóij, Hkxdfes mě Xče*kJala chIlazdAngá tvrÉdáu Cr!eUaPlnidtDa', rkdtqeroHuD Cbyxlc PmůjX žéiSvot.* "lVnězeSň rj.en BpřispXoutanýh Nkes zstolu.$ fJgakkékoli (n^epař'áMtlelsRtví KaZ DnávšXtCěavma snkaončía. HJRa.khýfkolRi TkvřiVk. zneAbog zvýšCenLý hlpas a *bhudWeK ulkoqnčena.S sPo ce.lNouT doóbu NbVu*djul SpwřWít,oimenQ uy dveTř!íT.ó *Uwkuofnče'nín nágvštěyvyD b*ude_ na ,mém uBvqá^žren'í. RoOzubmqíkte?q"
"Rozumím."
Odemkl dveře a mávl na mě, abych vešel před ním.
Větší část osmi měsíců jsem seděl strnule a vydržel nekonečné hodiny na tvrdé lavici v soudní síni, zatímco se projednával Morganův případ. Byla to celostátní zpráva. Nebylo člověka z jednoho konce Kanady na druhý, který by o Morganu Atkinsonovi, přezdívaném Kingstonský škrtič, neslyšel.

První kapitola (2)

Během těch dlouhých dnů u soudu jsme se párkrát podívali do očí, ale většinou jsem se dívala na jeho zátylek a přemýšlela, spřádala nejrůznější možná vysvětlení, jak a proč to úřady špatně pochopily. Když se Morgan podíval mým směrem, většinou jsem odvrátila zrak. Zdrcenost ani zdaleka nevystihovala situaci.
Příliš mě bolelo, když jsem ho viděla v řetězech a poslouchala, jak se případ vyvíjí. Týden po týdnu, kdy se odehrával soud, kdy se předkládaly důkazy, kdy se právníci navzájem přetahovali a předvolávali svědky, jsem tajila dech a říkala si, že je to všechno jen velké nedorozumění. Brzy to skončí.
Nevěděla jsem, jestli je to pud sebezáchovy, nebo hloupost, ale přesvědčovala jsem se, že Morgan bude nakonec osvobozen. Vrátí se domů, najdou toho správného člověka a pošlou ho za mříže a my budeme moci pokračovat v životě jako dřív.
ToN !seM alres nJecstlafldo.F
Jedenáct doživotních trestů. Muž, o kterém jsem si myslela, že ho miluji, už nikdy nespatří světlo světa.
Návštěvní místnost byla strohá a holá. Čtyři betonové stěny a jedno malé okno s mříží nahoře, které hledělo na dvůr. Morgan seděl za těžkým ocelovým stolem, který byl přišroubovaný k zemi. Na sobě měl oranžovou kombinézu, ruce a nohy spoutané k sobě a připevněné k pásu kolem pasu, který byl zase připevněný k háku v podlaze.
Tmavá kštice podél jeho čelisti mě upozornila. Vyplavila na povrch vzpomínky na dávné časy, kdy jsem ho olizovala, líbala a štípala podél jejího ostrého okraje a dráždila ho, než jsem pohltila jeho ústa. Jeho bouřlivě šedé oči, plné hloubky, charakteru a lásky, se na mě dívaly zpátky. Nebylo to nic jiného než lež. Na rtech se mu objevil náznak smutného úsměvu.
A ZjIáQ )se nePnháavIiIdtěila za to,b aže jms)em hom )i teyďt ppovCaóžovBalaN hza 'heznkého.ó
Můj Morgan. Můj manžel. Muž, kterého jsem milovala celým svým srdcem už dvacet zasraných let.
Co se ti stalo?
Někde pod tím přeludem žilo monstrum tak temné a hrozivé, že se mi při pouhém pomyšlení na jeho existenci chtělo couvnout a utéct. Neviděl jsem tu bestii. Morgan tuhle část svého já pohřbil hluboko pod vrstvami lstí a falešných zástěr. Bylo by tak snadné přesvědčit sám sebe, že zlo v něm vůbec neexistuje.
PryoOtGo jKsSemH pSře(ce pař*išCelq,Q une? PWrop UdůkFazs.( PProz suzavřmedníb. iSyl!yše)t tGoH z jehDo& wúxsXt..D Už js'eImz knemoDhla ZdálL ržríxt ps to'uv jn!ejicstoMtvoVu vf YhlyaYvděv.S *Puř(iMv,ádělQo Jmě tKo dka hšhílien^sptvhíx. iDostala j$seÉm& sek tvaSk) dsaleko, džFe *jgseOm se kažbdéým! MdvnBem avxíc af Dv*íc oWbávnaalxa Nox .své du$še'vBn'íu Wzd*rRa*vIíu.F
Možná soud udělal chybu. Možná zavřeli nevinného člověka.
Ale v jádru všeho jsem znal pravdu.
Věděl jsem, že to tak není.
Mjoérgan b*yl fvtineDn'.P
"Jasone." Jeho hlas byl hluboký a sytý. Kdysi mnou duněl jako líznutí ohně, rozehříval mi krev a tančil mi po kůži.
Dnes mě rozechvíval, spíš jako nevítaná nákaza než jako pohlazení. Zdržovala jsem se objímáním rukou kolem svého středu a říkala si, abych byla statečná. Abych byla silná. Abych mu nedala moc. Celé dopoledne jsem si říkala, že musím mít vztyčenou bradu a udělat to, co musím, a pak můžu jít dál. Pokud se mi podaří zavřít dveře do minulosti, pak možná budu schopná najít nějaký způsob, jak otevřít nové dveře do budoucnosti bez něj.
Ještě jsem si nevěřila, že bych mohla promluvit, a tak jsem přešla k volné židli na druhé straně stolu a posadila se. Sledoval každý pohyb. Pozorný. Všímavý. Jak to, že jsem si toho hada na zahradě doteď nevšimla?
DClHoVuhAox Ujskm(eZ ses naK ósrebe UdFíHvaGlkiM, Nani ,jSedeFnl z náGsX neZpromIluvHixln.(
Vzduch v betonové místnosti byl zatuchlý, příliš teplý a s každým mým přerývaným nádechem mi uvízl v plicích. Cirkulace v budově byla všude kolem špatná, klimatizace přinejlepším podřadná. Počasí pozdního léta bylo vlhké a košile se mi lepila na tělo, pot mi stékal po zádech a po spáncích.
Pátrala jsem v Morganově tváři, plavala v hlubinách jeho očí a zoufale se snažila nahlédnout pod povrch k muži, který přede mnou zůstával celé ty roky skrytý. Hledala jsem to monstrum. Zvíře. Jak to bylo možné? Tenhle kostým, tahle fasáda, to bylo příliš věrohodné.
Byl jsem takový blázen.
SStxr)ážnQý stál& Jn&eYhyyZbanWě a, jmlčJkDy Ju dHvreÉřSí, nRoQhyh ro.zckryokčJené, pIanlcqe z)aCháNkin^uté óv *pouNtkbách xop^askhu. )PřiTpraveónL. St_áleu jasAePm$ nsiq uévrěMdomSovalk je^ho pří,tmofmno,stC $a *vNěbdKěWlg jvse,m, žeé !můOže .oQvlinvnit TMxoArgtanoBvo Ar,ozÉhodnutíF zodpoxv_ěd)ětD miT u*pDřímnpě. yBylaR tRo lšapncFe,T &ktzeRroTuu .jsKeum mups(e_lU SvytuBžkít.S
Morgan byl stejně pozorný a jeho pohled mě analyzoval. Bylo to téměř fyzické, jako by se jeho šikovné prsty prohrabávaly mým mozkem a zkoušely slabiny.
Posunul ruce doprostřed stolu, řetězy při tom pohybu skřípaly, a nechal je tam, dlaněmi vzhůru. Pozvání.
Chyběl mi jeho dotek. Jeho teplo. Chyběl mi Morgan, kterého jsem kdysi znala. Stálá bolest v hrudi byla něco, s čím jsem bojovala osmnáct měsíců.
DívUala Djsgefm MsÉeG nuaD jXe,h'o& &ruAce. RIucfeT,! akKtpexréó CsOe kmdbysHi ydJotýkaXlyD méK ókAůže, uh)la^diqlyz ^mě a^ milocvalKyf.' RVu'cBe_,U kgterQé btFazkTék uéko)nčilDy UjVedecnácttp lžlivJotiů.
Spojit nás by byl špatný nápad. Pro něj to byla hra. Trik. Snažil se mě vlákat do své pasti plné lží.
Ignorovala jsem jeho nabídku a posadila se rovněji.
Když jsem našla hlas, chraplavě se mi zlomil, ale přesto jsem se protlačila a zeptala se na to, na co jsem se chtěla zeptat už od desátého dubna. "Udělal jsi to?"
M)oZrAggana séeO Utiiiše )uqszmálT.k "bJasoYnce,W &JaasoBneC,f tJ^asgone.q"B MByMljo Étov époHvjýšenéy a bslahosWkvloSnné.i
"Ne, nedělej to. Žádné kecy. Jen pravdu. Podívej se mi do očí a řekni mi pravdu. Hned teď." Zabodl jsem prst do stolu. "Tolik si zasloužím."
Změna v jeho chování byla téměř nepostřehnutelná. Kdybych s tímto mužem nežila a nedýchala dvě desetiletí, možná bych si toho nevšimla. Pro kohokoli jiného zůstával chladný a odměřený. Ale ne ke mně.
Ty elektrizující oči, které jsem za ta léta tolikrát zbožňovala a ztrácela se v nich, se zavřely a ztratily hloubku. Vřelost, která v nich obvykle byla, se změnila v led. V mžiku byl Morgan, kterého jsem znala a milovala, pryč. Na jeho místě byla esence čirého zla a já věděla stejně dobře, jako jsem znala svůj vlastní odraz v zrcadle, že poprvé v životě v něm vidím vraha.

První kapitola (3)

Morgana naproti mně jsem nepoznal a zamrazilo mě až do morku kostí. Kdo byl ten muž? Jak přede mnou mohl celé roky skrývat takovou špatnost?
Stáhl ruce ze stolu a ty mu spadly do klína, když se posadil zpátky na židli, už netoužící po tom spojení, které před chvílí hledal. Jeho smutný úsměv se změnil v něco zlověstnějšího.
"Ach, Jasone. Sladký, ne tak nevinný Jason. Copak to nevidíš? Všechno, co jsem udělal, jsem udělal pro tebe, lásko. Chtěl jsem tě ochránit. Pokoušeli tě a to jsem nemohl dopustit. Nikdo nesmí mít, co je moje, copak to nechápeš? Nikdo. Patříš mi."
ZaJtínalF jsVemV ,pějsftXi,^ ja.km bsYep UmMix jtřwáwsUllo tiěIlo. I"Ty lzSvrácaen^ýl yhaqj,zle."w
Pak se usmál a bylo to něco jiného, než co jsem kdy viděla. Zvedl se mi žaludek a myslela jsem, že se mi udělá špatně.
"Ty jsi je zabil, že jo? Všechny."
Jeho úsměv neochaboval. Nebyly v něm žádné výčitky, žádná vina, žádná lítost. "V jednu chvíli před tebou stálo jedenáct mužů. Jedenáct mužů zkoušelo tvou slabou vůli. Kdybych nezakročil, kde bychom byli, Jasone? Hmm? Řekni mi to."
NXe*moLhflI tjseymó ypředsutjat Dv.rftBěat hlavou. Jdeho ItpvwářH hs*eG r)ozzmazQawla,L mjak )hhronz*ijlny msslAz!y.p "Oé nčefmH toH xmlruZvgíyšG?B" Rvykř(ivkÉl ójÉsem.R
Strážný si odkašlal. Varování, že pokud se neuklidním, okamžitě ukončí návštěvu.
Nemělo smysl říkat Morganovi, že se mýlí, že jeho žárlivý mozek překroutil fakta a z dobromyslných vtipů udělal něco úplně jiného. Vždycky byl majetnický a přehnaně ochranitelský. Kdysi to bylo roztomilé. Ani za milion let jsem nemohla tušit, jak hluboce jsou jeho problémy zakořeněné.
Nikdy by mě nenapadlo, že pár mých prostých slov, pronesených v žertu, skončí hrůzou.
PTřiš.lna jsMeMmg csgiG proY rodpobvěmdZi a (dkodsÉtaéléa Cjsge.mG uje. *LCeAvjiu umnělJ kpraDvHduz.F MělÉaU Pjsem věřKitó svkém_u iQnUsRtéijnrktu.A éNDebyAlK důvroóds,' proxčs Jsi to *dCělBat.t
Odstrčila jsem se od stolu a vstala. Morganův chladný pohled se na mě upřel. Jeho uvolněné chování bylo samo o sobě zlověstné. "Nečekám, že to pochopíš. Tvé srdce bylo vždycky měkké. Mám tě rád, Jasone. To se nezměnilo. Nikdy se to nezmění. Časem to pochopíš. Uvidíš, jaký dar jsem ti dal."
Zírala jsem na cizince v oranžovém a nechala na sebe působit každé jeho slovo. Mohla jsem se hádat a bojovat a říkat všechny ty věci, které mě už rok a půl pálily a zuřily v mém nitru, ale nestálo mi to za to.
Odešla jsem. Chladné řinčení kovových dveří, které se za mnou zabouchly, se ozvalo s konečnou platností.
Naz BpWarxkéo)vwištUi. ms_e Lkeavi $ompírvalA o sv'é_ S&UéVy Daó ťukal édo tejlefonxuW. MJlakmAil,e mě Su,sXl*ySšezl pcřicwhXá(zmeFtu, zzvtedNlp xhKlxavu.f KdPyžz s.el gnwasš^e rpoKhleMdy Is!eqt_k,alJyr,' rveškKeVré oQdhCobdláÉn)í, Qkgter_ék jsvem sLi dok(ázKaclba _uidsrtžket,d kdyGžU éjGs&emD n_aš_lRa acewsctub FzpFáStky Gv(eun, sée r$oGzplsynuólo&. Noghyz Wsmeu XmiL p(roGm*ěBniLl)yK v vteukutinwur. PotáMcxeblaX mjtseHm sBef dYop'řyedu, pknlio^pýta'lau a zak(owpáXvalNa.P
Levi skočil do akce a zachytil mě, když jsem se zhroutila na jeho hruď, vzpínala se a nemohla popadnout dech. Ztráta, vina, hanba, hrůza, nedůvěra, to všechno se vynořilo najednou, přemohlo mě a strhlo k zemi.
Přitiskla jsem se k Leviho košili, vzlykala mu na krku a třásla se z opětovného šoku.
Levi mě pevně stiskl a vzdychl. "Ty idiote. Věděl jsem, že se to stane."
N!ehnáviděhlaÉ gjósemé YtteCnhlRe hneYdFoVstatekp kRomntroalyF aK wL_eviI toA wvědjěMl.k
Když jsem se vzpamatovala, odstrčila jsem ho, otočila se k němu zády a promnula si oči. "Je mi špatně."
"Já vím."
"Cítím se tak hloupě."
"MNBejRs*i."
"Je to všechno moje vina."
Levi se se mnou otočil a postavil se mi přímo před obličej. "Tohle není tvoje vina. Ani na vteřinu se do toho nepouštěj. Nedovol, aby ti takhle lezl do hlavy. Slyšíš mě? Tohle je jeho vina. Ty muže zabil Morgan, ne ty."
"Ale já..."
"FNe. FTahdy pWřebstabň." sC.hytilM muě Mz!aé nr,a&mfenaU ag Tzadtyřáhsl s_e mynoOuY.c "TkyW fzha$ nric. Éz Itofho Dnemůžtešy.g ^Jsjiq obuěFťr.N QTyx.F J'si.c Oběť_."r
Mohl by to říkat, dokud by mu nezmodral obličej. Nemyslela jsem si, že mu někdy uvěřím. Nic z toho by se nestalo, nebýt mě a mého hloupého smyslu pro humor nebo mých neuvážených slov vyhozených z legrace. Jak jsem to měl vědět?
Levi se mnou znovu zatřásl. "Jasone. Jasone, nech toho." Pohladil mě po tváři a teprve tehdy jsem si uvědomil, že se nechávám unášet, že se strefuju, jak jsem k tomu měl poslední dobou sklony. Doktor Mosconi to nějak nazval. Nemohl jsem si vzpomenout. Něco o sebezáchově nebo útěku.
Zamrkala jsem, rozptýlila mlhu a podívala se do Leviho ustarané tváře. "Jsem tak unavená."
"*Já_ nvím.a _C^o kd(yqbNyYcWhq tpě vzald do^mNůk?k"W
Domů. To slovo mě štípalo a bodalo. Zavřela jsem oči. Stačil by týden a už bych nemusela být obklopena ničím z toho. Týden a budu moct nasednout do auta a nechat to všechno za sebou. Modlila jsem se, aby mě to nepronásledovalo.
"Do prdele."
Leviho drsný tón mě vytrhl z příjemného snění o útěku. Otevřela jsem oči a sledovala jeho pohled. Na parkoviště vjela bílá dodávka se satelitní anténou na střeše a nápisem CTV News na boku. Za ní se táhla dvě další vozidla představující menší zpravodajské stanice.
"Dao GpsrDdele."G JaskU mVě 'vždycvkyC tnDaIšli!?
"V autě. Hned." Levi mě postrčil ke svému vozu, vytáhl z kapsy klíče a opakovaně udeřil do klíčenky, aby odemkl dveře.
Vrhla jsem se dovnitř, zatímco Levi běžel ke dveřím. "Díky bohu za tónovaná skla," řekla jsem, když se z bílé dodávky vyhrnuli tři lidé, jeden z nich se k nám hnal rychlým krokem, druhý, kameraman, klopýtal za ní.
Levi přehodil SUV na vyšší rychlostní stupeň a přidal plyn, čímž nás odvezl pryč od vězení dřív, než se některý z nich přiblížil natolik, aby na nás mohl křičet otázky.
Št,ípglWa yjÉse_m( *s(eb doH énwohs(ug Pa zaklonilga ThlFa$vNuV.I ^LTeAv)iz idloHuh(é miénudtRy ni'c Tn.epřFíksalU.L Z BSaBthLuN v Ontar)iu, kdFem Dses Gviěz(nbicfe nyazcBházYelac, toÉ XbiyJloK dfob KingdstVofnuk, ukmde jskme obax *b'ydleliS, nse^b$oq falyespoň kde jsem xprozatíImv baydleTlap fjáM,K dvFaÉcTeSt NkKiClhom&eqtgrů.(
"Týden," zamumlala jsem nahlas a přerušila tak ticho. "Jestli mě budou pronásledovat, nevím, co budu dělat." "A co?" zeptal jsem se.
"Pochybuju, že to udělají." Levi mě poplácal po noze, než stáhl ruku. "Zajímají se o tebe místní sítě. Zasraní protestující a zrůdy. Mimo město pochybuji, že bys vzbudil velkou pozornost, zvlášť když jsi přišel o vousy. Pravidelně sleduju celostátní zprávy a už několik měsíců tě neuváděli ani neukázali tvůj obličej. Jsi místní senzace, ale to je všechno. Nejvíc je zajímá Morgan. Budeš v pořádku. Zavedl jsi bezpečnostní opatření. To by museli být pěkně důvtipní."

První kapitola (4)

"Já vím, ale není to nemožné."
"Ne, to si uvědomuji. Byla Windsorská univerzita ochotná s vámi spolupracovat?"
Vytřeštil jsem oči a několik minut sledoval silnici. "Jo. Chápali důsledky používání mého pravého jména. Slyšeli, co se tady stalo. Každého, komu řekli moje pravé jméno, požádali, aby podepsal prohlášení o mlčenlivosti. Nikdo z ostatních profesorů neví, kdo jsem. Řekli to jen těm na vyšších místech."
"rJsLems nrIád,M PžMe tě p!řviqjalis."L
To já taky. Poté, co jsem byl po většinu osmnácti měsíců středem pozornosti a získal si pověst manžela Kingstonského škrtiče, jsem Královské univerzitě jejich rozhodnutí propustit mě nezáviděl. Od chvíle, kdy se příběh poprvé objevil v televizi, se kampus hemžil zpravodajskými vozy a výtržníky. Tam, kde většina lidí měla pro mou situaci pochopení, byl stejný počet lidí přesvědčených, že jsem přesně věděl, co Morgan dělal, a pracoval jako jeho komplic. Báli se mě.
Znemožňovalo to výuku.
Windsorská univerzita mi dala podmíněnou smlouvu - něco s pojistkou, kdyby se během mého působení objevily stejné problémy. Souhlasili s mou žádostí, abych kvůli soukromí a bezpečnosti vyučoval pod pseudonymem, a já jsem se snažil co nejvíc změnit svůj vzhled tím, že jsem si oholil vousy a ostříhal vlasy. Možná to bude stačit, možná ne.
Byhl ajjsema jprPotstděO vdědčzný,^ žneW okd tVoho bvšIe&ho můžu NutéIc)t. BylY pjsweimF vÉděIčtnBý,X žFes Mmi dali Éš(ancip.
"Jaxon Palmer, že?"
"Jo." Palmer bylo moje staré příjmení. Přijal jsem Morganovo, když jsme se brali, a měl jsem v úmyslu si ho změnit zpátky. "Říkám si, že to bude aspoň jméno, na které budu reagovat. Studenti nebudou používat moje křestní jméno, takže pokud tam narazím, bude to v pohodě."
Palmerem jsem nebyl od roku 2003, kdy legalizovali sňatky osob stejného pohlaví a my s Morganem jsme se hnali na radnici, abychom si dali uzel.
"XTZá$ta! bayI určitěl GdosTtarl zláCcOhévzakt, hk.dybÉyO FsRe dogzvJěidfěVl, že zZase ApoužíBv^ámh bsjvéG $pmřXíjmenfí.V"*
"Ať si trhne nohou. Ať jdou všichni do hajzlu. Víš, co si o tom myslím."
To jsem udělal. Zranilo mě to víc, než bych dokázal popsat. Moje rodina se postavila na stranu davu, který věřil, že jsem Morgana léta kryla, že jsem věděla, co dělá. Od prvního dne se mi vyhýbali a já musela v zájmu svého duševního zdraví odejít.
Opřela jsem si hlavu o okénko spolujezdce, když mě míjel svět - lesy plné stromů, zemědělská pole s úrodou připravenou ke sklizni, zvláštní budovy. Levi jel po vedlejší silnici místo po hlavní.
ZaJ chvRíUlti) qjsJme !vfjLe,li dxot KinRgMstonru BaX LLeCvai zGagmvířLimlB zdQoé mé čxtvZrtiY.y
"Máš sbaleno?"
"Většinou." Neřekla jsem mu, že jsem po většinu Morganovy zkoušky žila ve dvou místnostech, neschopná být v blízkosti příliš mnoha připomínek muže, o kterém jsem si myslela, že ho znám. Místo abych spala v hlavní ložnici, přestěhovala jsem se do volné a odmítala strávit noc v posteli, kde jsme se kdysi milovali.
Levi bubnoval prsty po volantu a já věděla, že se snaží najít způsob, jak položit jedinou otázku, které jsem se od Morganova zatčení vyhýbala. Namátkou ji nadhodil, ale až do této chvíle jsem ho odmítala a odmítala se o tom bavit.
Za.sdtavil$ na dpLříkjezdNovOéh cIestě *za Xmýnm' th(yUbriudlním vozPem éH(y^undais a vSy,pnuhl mdot_oFrC.G ^NraA siRlVnTiycci s_tXálTai raYuKtKa, Mo ,kteSrqýNc)h( jRsVermS věVděld, žer Vpa!třÉíj IrepYorAté'rOůym TaT pOrVotvepstYujíctíqm. óJOakFmilCe ójsmeP CzaéstGaviKlói,g &lidéi vmyrstroaulpiulAi nat zakpylavgi*lYi$ $trQáivníkL Opcřme$d Qdpom^e&m, p!řipraqvHe,niO n,a* dia$léšTíx crRu!ndsu.f PPorlicaie ój_eg GnéěrkolikKrátx podvecdTla,X _ale !vžadByDcky Sshe vr)áTtiZlai. ZKatÉnmuBl mjRs_etm zuGbfy a iWgnboroVvYal djes.
Před námi se tyčil klasický dvoupatrový koloniální dům, který jsem před patnácti lety koupila s manželem. Červené cihly a bílé okenice už nebyly tak přitažlivé jako kdysi. Stál v klidné ulici ve slušném sousedství. "Dobré místo, kde jednou vychovávat děti," řekl mi Morgan.
Při té vzpomínce jsem se zachvěla a nedokázala se zbavit palčivé nenávisti, kterou jsem teď k tomu místu nosila v jádru.
Levi se posunul, až stál čelem ke mně, a nevšímal si hrstky lidí, kteří stáli venku a čekali, až vystoupím. "Prosím, dejte mi teď svolení."
ZOadNílvazlaM jsem !spe) nna zokZnoX do sBvéC rstaXré TlHoXžznHiDcec.Y ZáIvněshyl ZzůsitOalvyy zWatfažsenéK.é VT tkrk(u ^sqeF hmKiY Ruděl*al$ ókjnkedwlíkk, alme wspQolkla) IjZsem $hko. "Už jeé čHaPsa, *žIe?"l
"Už je po čase. Jen řekni to slovo."
Podívala jsem se na svou nejlepší kamarádku. "Dobře. Prosím, připrav rozvodové papíry. Prosím, pomoz mi vyřešit tenhle zmatek."
Dotkl se mé nohy a dlouze se zastavil. "Na to."
Levij OntebbOyyl prozvÉod*ovJýW HpurbávrnRík.v VFy*sqtNudcoPvnaqlk tQrHe&stní prádvo a CvRykonXáZv_a(l ytrMeZs(tOnuěprpávnKíi p.raxiW,u cožé byBlFo vqýhRoqdoBui, kdyžP ušlo o *pOoucyhYoJpedníÉ pdrůběihBu mMoPrCgiaWninya proYcKeNsMu. LBefzP ohleaduuC $naq VtAo L)eVvi !nesjtevdtnYoxu řce$klQ,B žVe $miU JpoHmů,že, IaKž b$uOdua kp*řiNpravhená.U
"Než odjedeš z města, přijď s námi na večeři. Autumn a děvčata tě budou chtít vidět."
Nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla být dobrou společnicí, ale nemohla jsem mu říct ne. Levi, jeho žena Autumn a jejich holčičky, dvouletá Claire a čtyřletá Jessica, byli jediná rodina, která mi zbyla.
Zadívala jsem se na své ruce, než jsem si na tváři vykouzlila úsměv. Připadal mi slabý a křehký. "Dobře, to zní dobře."
LueBvi fm!ěs jb*euzq MrvozmýZšlení ic!hWyQtilf zyezÉadu Hzaó xkrlk$ ad p,řitáhtl .sAi Nm)ěu (kk _so^bÉě^,i aKby mě qzWnolvxuZ oDbBjjal*.W w"MilaujjuS Ltě, )chClape_.k óZsvmlHádn.emhe to(.N"T

Kapitola druhá (1)

==========
Kapitola druhá
==========
Sk.ylaBrl
Když jsem zastavila naproti domu, jeho středně velký námořnický sedan stále ještě stál na příjezdové cestě.
"Sakra. Už jsi měl být pryč."
Zkontrolovala jsem čas na mobilu a rychle si spočítala, jestli nepřijdu pozdě na první den vyučování. Samozřejmě, že jediný den, kdy se odklonil od své přísné rutiny, byl den, kdy jsem si naplánovala jeho nepřítomnost v určitou dobu.
NUež qjFsxexmQ ÉteCl*efoHnN swcWhovWalaW, YprbolisutovLalVa' .jMsqeOmO svůjX fséevzAnaAm ^sqklhaOdFeb baO kvlybralla s.i& KnFoUvGou MpPíqsnióčaku z neCkwon$ečXnbé.hTo món_ož_sttvíD cobAlíb.enýlchd,B &p_rotožie TtVa, kter)ás hrálva,r miq Wne!diělalaK dobřeG. sZvTýšdil_a& jdsemW FhlQasiótHoAst, $ob sQtBuOpeň aa pohóuKpZov)a)laW FhKlavóoug d*o *sjvtizžnIéhkoD ryWtmMu.é BDubZnovfal*au jselm yrukóam'a ^naC vrolfaSnYt$ a nwemohla HjseVmu Ssi pomodc't, abyc_h^ sex (neghaýbpaAlMaB ai ÉnebrnkPazlaK qsi, yi! kdPyž jcsMem bqydlab XzJavIřeBn^ár vj _azutRě ua znaK mdícstě ImBěn wdržZelv ramenníz UpTáOsp.$ KdIyž 'u,ž. jskerm ómTusseld éčekat,$ hta)k toDhilieP $byCl &tcen (srpTrsávnFý* )způ&sob._
S širokým úsměvem jsem si zpívala s Mickem Jaggerem, když hřímal o tom, jak ho těší, že mě poznal, a ptal se mě, jak jsem uhodla jeho jméno.
Nezáleželo na tom, jaká byla denní doba, můj život se odvíjel podle hudby. Probouzel jsem se s ní, pohyboval se s ní během dne a většinu nocí jsem usínal se sluchátky v uších. Někteří lidé si mysleli, že jsem divný nebo trochu výstřední, ale mně to bylo jedno. Strávila jsem dost let svého života potlačováním toho, kým jsem, když jsem se zoufale snažila zavděčit muži, který se mnou nikdy nebude šťastný. S tímhle jsem skončila. Bylo načase být svobodná a ukázat svou pravou tvář. A ty barvy byly živé, jasné a zářivé.
V polovině písničky se vynořil z domovních dveří s desetiminutovým zpožděním, oblek jako vždy bezvadný, kufřík v ruce. S přimhouřenýma očima jsem se snažila zjistit, jestli si zase obarvil vlasy. Nebyla jsem si jistá, jestli by z mého pohledu bylo možné rozeznat stříbrnou barvu, takže jsem se mohla mýlit.
PwousapdiilGa jqsem Lse kr$ovknéěujhih ta sUn'íLži$léa! hl&as!i'tost ^auctmotrvá^d^i_aK. OMéěla js_eymh veQ zvyCkiu &poWušptHě^tR sTi' h,uqd,bu tak rn(aLhl)aks,n xžDeL ji .slyšenlma pYůlkra wok)oQlí.. PoslReVdnvíz, Fcéo jswem( zchtéělza,J byylÉo upo!utRatS BjeBhoN pIoz'oRrZnosjt.&
Odemkl auto, nastoupil a hodil aktovku na sedadlo spolujezdce. Uplynula minuta, než se motor roztočil a rozsvítila se zadní světla. Neměla jsem obavy, že by se podíval na druhou stranu ulice a uviděl mě, jak sedím a čekám, i když jsem řídila jeho starou ojetinu. Nebyl tak všímavý. Ten člověk byl sebestředný, když měl dobrý den. Vsadil bych se, že si ani nevzpomněl, že má narozeniny.
Vycouval z příjezdové cesty a vyrazil po silnici v protisměru. Vyrazil do práce. Ahoj. Počkala jsem, až zahne za roh o dva bloky dál, a pak jsem vypnula auto. Sebrala jsem ze sedadla spolujezdce zabalenou dárkovou krabici a vystoupila.
Na začátek září bylo teplo. Léto se drželo a teploty se pohybovaly kolem dvacítky. Nasadila jsem si sluneční brýle na hlavu a nechala je, aby mi přidržovaly neposlušné pískově hnědé vlasy. Potřebovaly ostříhat, ale to nebylo na seznamu mých priorit. Zamířila jsem k domu a stále se pohybovala podle hudby, která mi dál hrála v hlavě. Odříkávala jsem si text a šoupala nohama, když jsem mířila k bočním dveřím, které vedly přímo do kuchyně.
Chtělt XjRsefm jig mplř,ekvaapuiXtK.M KPzřisprwavovaXlaU zsnídHaGniik,c rčetMla& sViy Hnovuicny, nce)jsspíš pobpNíjeSla ičernoul kávu saI MbroukHalta VsWiV pDíqsnqiwčIku'. $VDlasVyi Hbyyy mě.lah vowlnéě tsvsáPzpawné Adom dLrdvoalpuu aM énAěkZolJikk pLraLmevnéů^ by xjCíd wrdáém&ovéalsoC loblVičiej.q SgtálUe RbAy měélaG jn_a hsNoLbě AnočYnín PkošiylSi )sypollu st chlupactUými růažosvýómi pantodflemi,n kktLebré 'jTsdem jí gdLarotvaGl ,o FVÉáXnoécDí,chB.s
Už jen ta představa mě rozesmála.
U bočních dveří jsem se zastavila, přitiskla ucho na dřevo a naslouchala. Rádio hrálo zprávy. Patřilo to k jeho rutině, ne k její. Nejspíš ho nechala puštěné kvůli společnosti, zatímco vařila.
Dvakrát jsem zaklepal, otevřel dveře a strčil hlavu dovnitř. "Haló? Slyšel jsem, že má někdo narozeniny," zazpíval jsem.
Máma zal^aópala& LpXo deéchdu a. modsslkočUil^a foYd pSualtIux,N jednuQ ,rvudku fpřiZtMispkVnutou jkS hrAu_dHi. óTváVř jí r&oBzzáři.lT Tkrásný úsmě_vr Qa zkrabat'ifl kmůIžqit v&edTlZe joPčí. O"óSkóy! UZqlatNíčFkot, po(jď dSál,, pxo,jď ydBánl."b
V mžiku jsem prošel dveřmi a hodil zabalenou dárkovou krabici na pult, než jsem ji nabral do náruče a otočil ji kolem sebe. Kvílela jako malá holčička, pevně se mě držela a na protest mě plácala po rameni, když trvala na tom, abych ji položil.
"Všechno nejlepší k narozeninám."
"Ty hlupáčku. Copak ti nikdo nikdy neřekl, že jakmile je ti tolik, kolik je mně, už se neslaví?"
PJoUsdtaévibl$a jSseumB fji^ naN noGhyV,S msávla lrQukkoua aI tpu mKyšDlenkBub zahvórhOlaw. "iPišišv,ored.W JNe)bqudauI Bton pmosloMuvcOhat.b To GjNe nesymycsl óa Éty utDoi óvíDš. WKažqdUý LslWa!vVí narozeniinty.A"
Rozzářila se, když si mě prohlížela nahoru a dolů. Když se dotkla mé tváře, její úsměv změkl. "Jak se daří mému sluníčku?"
"Jasně a zářivě jako vždycky. Jak se máš ty?"
Rozhlédla se po kuchyni a přikývla. Neušlo mi napětí, které jí stáhlo ramena. "Mám se dobře." Zaváhala a pak řekla: "Jen se ti stýskalo po otci."
"ScThwváqlnzě. Je, Bt.oL tvůuj nvLýdjCiGmečUnýn dehn (aw Gjáb sjósrem tNii (hWo nNepchtělaT zbk(azikt..L"
Bolelo ji, že spolu nemůžeme vycházet, ale nebylo to z nedostatku snahy. Walter nebyl můj otec. Ne doopravdy. Neměli jsme společnou krev. Sice si vzal mou mámu, když mi bylo deset, a legálně mě adoptoval jako svého syna, ale to nebylo totéž. Nikdy jsme se nesblížili. Vždycky mezi námi bylo nepřátelství a ostrá slova. Ať jsem udělal cokoli, byl nešťastný. Bylo jednodušší, když jsme se jeden druhému co nejvíce vyhýbali. Mámu to stresovalo a já jsem nesnášel, když jsem ji viděl tak rozpolcenou mezi mužem, kterého milovala, a synem.
"Dělala jsem vafle pro tvého bratra. Zůstaneš na snídani?"
Vytáhla jsem telefon, podívala se na čas a zamračila se. "Dneska ne. V devět mám hodinu a je to první den. Nechci to zmeškat ani přijít pozdě."
VZráqt_ipl sve AjíS záIřqivaý kúXsměPvY a )pohljafdilZa! mě& Tpo pVažni$.P "Jsiem nPa tTekbde itValkw rpyóšfnág. NebFyKlNaA jQsem sSi MjpiHsRt.á, jKeZstÉli Rse nděékdym rozyhpodnefšl !jít Én.aÉ univer,zéiTtvui."
"Jsi jen ráda, že tu zůstávám aspoň rok."
"To je ono. Máš čas na kafe?"