Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== 25. srpna 2018 Milá Julie, Píšu ti to, protože jsem mámě slíbila, že si začnu psát deník. Deník, tak bych to asi měla nazvat. Doktor C. říkal, že by to byl dobrý způsob, jak usměrňovat své nejhlubší myšlenky a pocity, abych zase všechno neukládala do lahví. Mezi námi, myslím, že doktor C. kouří hodně trávy. Raději budu mít své nejhlubší myšlenky bezpečně zavřené v hlavě, kam patří. Ale v posledních měsících jsem mámu vystavila peklu. Viděla jsem ji brečet až příliš často. Takže... jsme tady. Vlastně ani netuším, kde jsme. Někde poblíž Brandonu v Manitobě, myslím, že to tam bylo napsané na ceduli. Znal jsem kdysi jednoho Brandona. Ve druhé třídě ho někdo vyzval, aby při hodině výtvarné výchovy vypil láhev červené barvy. Nebyla jedovatá, ale potom musel být v hodinách výtvarné výchovy pod přísným dohledem. O čem si vlastně lidé píší deníky? Dr. C. říkal, že mám začít od základů - jak se cítím, když se stěhujeme přes celou zemi a začínáme na nové střední škole, kde neznám ani živáčka. Znáte to, jednoduché věci. Pokud budu upřímná, řekla, protože jediná osoba, které tady budu lhát, jsem já sama. Raději bych to nazvala popíráním. Taky říkala, že pokud mi "psaní deníku" připadá divné nebo zbytečné, ať předstírám, že někomu píšu dopis. Třeba i někomu imaginárnímu. Takže... ahoj, Julie. Pokusím se tě nenudit. Máma slíbila, že můj deník bude mimo dosah jejího slídění, ale já tomu nevěřím ani na horkou vteřinu, takže očekávejte spoustu myšlenkově nudných zápisů o angličtině v jedenácté třídě a o mé matce, dokud pro to nenajdu dobrou skrýš u strýčka Merva. Do příště, Aria Jonesová P.S. Své nové příjmení jsem zatím na tomto disku napsala nejméně tisíckrát. Jestli to ještě zkazím, jsem ztracený případ. * * * Máma na mě vrhne nervózní úsměv, když čekáme, až se otevřou vstupní dveře. "Myslíš, že usnul?" Skrz gázové závěsy arkýřového okna malého bílého domku probleskuje světlo a nese se k nám šum hlasů. Někde uvnitř je zapnutá televize. "Doufám, že ne. Ale je pozdě." Svraštila čelo a podívala se na hodinky. "Obvykle bývá v posteli už v sedm." Teď je po jedenácté. A strýci Mervovi je osmdesát let. "Možná přes televizi neslyší?" Pokrčím rameny, abych je uvolnila. Tři dvanáctihodinové dny v CR-V a spaní v motelu mě zanechaly ztuhlého a toužícího po posteli. Škoda, že ji máma prodala. Byla by příliš velká pro mou novou ložnici u strýčka Merva, slibovala, když jsem sledovala, jak dva muži vypochodovali ze dveří s plyšovou matrací velikosti královny v rukou a vítězoslavnými úsměvy na tvářích. Vyhráli skvělý obchod. Všichni, kdo prošli naším domem během spěšného výprodeje obsahu, který máma uspořádala ve stylu "všechno musí pryč", vydělali hodně, takže nám zbylo jen tolik, abychom naplnili auto a malý nákladní přívěs U-Haul. Byl to ukvapený odchod - rozhodnutí, které učinila teprve před měsícem a které se utvrdilo po telefonátu se strýcem, kterého jsem nikdy neviděla, a po rozhovoru u večeře nad studenou havajskou pizzou, kdy jsem skončila s prací právničky. Panty na kovových dveřích v bouřce zaskřípou, když je vytáhne a znovu zaklepe na dřevěné dveře, tentokrát silněji. Stále žádná odpověď. "Co budeme dělat teď?" Prohlížím si naše okolí. U mých nohou leží zbytky rostliny, hnědé a scvrklé ve svém lesně zeleném keramickém květináči. Vedle ní stojí opotřebovaná dřevěná lavička na verandě, která ztratila polovinu bílého nátěru, protože se loupe. Nalevo ode mě se podél hranice pozemku táhne živý plot z nohatých keřů, který skrývá vše, co je za ním. Zahrady jsou zarostlé, keře jsou protkané dlouhou trávou. I v noční tmě je jasné, že skromný dvoupatrový dům strýce Merva je nejzanedbanější ze čtyř domů v této slepé uličce obklopené farmářskými poli na okraji města Eastmonte v Ontariu. Máma vyzkouší kliku a zjistí, že je odemčená. "Asi půjdeme dovnitř. Tohle je teď taky náš domov." Pokrčí rameny a strčí do dveří. "Haló?" Znechuceně nakrčím nos. Vzduch v domě je cítit hnilobou, i když nedokážu být konkrétnější. Máma to cítí taky; poznám to podle toho, jak se jí rozšíří nosní dírky. To je první věc, které si všimnu, když ji sleduju skrz stísněné dveře. Druhá věc, které si všimnu, je, že jsme se vrátili v čase. Do kterého desetiletí, to si nejsem jistá, ale zahrnuje to nevkusné tapety s růžovým vzorem, krajkové závěsy a všechno ze dřeva. "Haló? Strýček Merv?" Máma znovu zavolá. "Debro? Jsi to ty?" Zleva se ozve chraplavý hlas. Z lososově růžového křesla s opěradlem, které stojí naproti televizi, se s námahou zvedá statný bělovlasý muž, který není od obrazovky vzdálený víc než metr. "Omlouvám se, ale už nemám nejlepší sluch." Maminčinu unavenou tvář rozčísne široký úsměv, když se vleče přes obývací pokoj s nesourodým nábytkem a květinovými tapetami, aby ho objala. "Chvíli jsme se o tebe báli." "Z čeho jste měli obavy? Že jsem konečně kopl do země?" Zasměje se a opětuje její objetí, přičemž jeho obtloustlé břicho dělá její drobnou postavu ještě štíhlejší. "Pravděpodobně brzy, ale ještě ne. Jaká byla cesta?" "Oh, fajn." Mávne nad tím rukou, jako by šestatřicetihodinová cesta po rovinách a odlehlých lesích se vším, co máš, nebyla nic. "Moc mě mrzí, že máme zpoždění. U Elliot Lake se dnes ráno stala strašná nehoda a silnice byla několik hodin uzavřená. Auto ... los ..." Ušklíbne se. "Každopádně jsme rádi, že jsme konečně tady. Strýčku Merve, tohle je moje dcera Aria." Gestem mi ukáže směrem ke mně a já vykročím vpřed a cítím, jak se na mně usadily strýcovy zamračené oči. Odkašle si a kývne na mě, jeho povadlé čelisti se při tom gestu zachvějí. "Vypadáš jako tvá matka, když byla v tvém věku." Zdvořile se usměju a zastrčím si prameny dlouhých, sobolí hnědých vlasů za ucho. "Jo, to říkají všichni." Otevře ústa, ale pak zaváhá, jako by si svá slova rozmýšlel. "Víš, Debra tu s námi každé léto trávila dva týdny. Dokud ti nebylo třináct, že?" Podívá se na mámu.
Kapitola 1 (2)
Tvář se jí sevře zamyšlením. "Čtrnáct. Přestala jsem sem chodit v létě před střední školou." "To je pravda. Potom jsi měla spoustu práce na letních brigádách." Zavrtí hlavou. "Connie se na ty návštěvy vždycky těšila. Celý měsíc předtím tady uklízela odshora dolů, až se to tu lesklo." Teď už to tak zdaleka není, poznamenám a prohlížím si vrstvu prachu, která pokrývá nedalekou lampu, a hromádky narychlo složených novin na podlaze. V rohu visí ze stropu značná pavučina. "A co ty? Netěšila ses na mé návštěvy?" Máma se škádlí a natáhne ruku, aby strýčkovi Mervovi stiskla předloktí - její charakteristický pohyb, kterým mu nabízí útěchu. Představuji si, že rána po ztrátě tety Connie, kterou před pěti měsíci po jednašedesáti letech manželství postihla těžká mrtvice, je stále čerstvá. "Těšila jsem se na práci na zahradě zdarma." Přejede si palci po spodní straně červených šlí a zasměje se. Bezpochyby jsou to jediné, co mu drží kalhoty. Máma se zasměje. "No, teď máš práci zadarmo krát dva. Jak se ti letos daří na zahradě?" Zavrčí. "Divoká. Jabloně jsou na rozpůlení a rajčat je zatraceně moc. Říkala jsem Iris, ať jich tolik nesází, ale neposlechla mě. Teď nevím, co si s nimi všemi počít. Rajčata mi lezou z pr..." "Aria a já je pro tebe rádi sklidíme a zavaříme. Pokud si vzpomenu, jak na to, už je to tak dávno. Je to tak, Ario?" "Uh... jistě." Zavařovat? Co to znamená? "No, to bych moc ocenil." Strýček Merv má takový ten chraplavý hlas, že mám pocit, že si bude muset každou chvíli odkašlat, aby si z něj vyčistil hleny. "V lednici je tuňákový nákyp, kdybys měla hlad. Iris není tak dobrá kuchařka jako Connie, ale není to vůbec špatné." Kdo je Iris? "To zní skvěle." Máma mu věnuje svůj nejlepší falešný úsměv a já sevřu rty, abych potlačila úšklebek. Má ráda tuňáka cokoli stejně jako já - vůbec ne. Strýček Merv se spíš kymácí, než aby kráčel k úzkému schodišti před námi. Nedokážu říct, jestli za to může věk, nebo jeho nadměrná váha. Nejspíš obojí. "Taky Iris uklidila nahoře. Nebyl jsem tam nahoře už roky, ale předpokládám, že je to v pořádku. Vždycky byla z Conniiných kamarádek nejzarputilejší." Záhada vyřešena. "Nemusela to dělat a jsem si jistá, že je to v pořádku." "No, tak..." Uhladí si rukama břicho. "Už mám po spánku. Znáš mě, rád vstávám s ptáky. Samozřejmě, vy si nejspíš ještě zvykáte na časové pásmo. Pokusím se ráno nedělat moc velký hluk." Zastaví se u otevřených dveří a zamračí se na příjezdovou cestu. "Myslel jsem, že si s sebou nic nevezmeš!" Zní to obviňujícím způsobem. "Skoro nic. Televizi a kávovar a tak," uklidňuje mě máma konejšivým tónem a zachytí můj pohled, když strýčka Merva poplácá po rameni. Upozornila mě, že i přes jeho ochotu by pro něj mohlo být těžké zvyknout si na tohle nové uspořádání. Koneckonců je mu osmdesát a má tendenci se rozčilovat, když se naruší jeho rutina. Řekla bych, že přijetí jeho pětačtyřicetileté neteře a její téměř šestnáctileté dcery na dohlednou dobu nejenže narušilo jeho rutinu, ale chystá se ji i zpustošit. Vydá zvuk, který by mohl být přijetím. "Předpokládám, že budeš potřebovat pomoc s vykládáním. Děti odvedle by měly být schopné pomoci. Emmett je velký a silný kluk." "Není tam nic, co bychom s Ariou nezvládli. Nedělej si s tím starosti, strýčku Merve." Vzdušným tónem řekne: "Ario, proč nejdeš nahoru zkontrolovat svůj pokoj. Je vlevo." Je mi jasné, že to je kódové označení pro "Potřebuju být se strýčkem Mervem chvíli o samotě a promluvit si o tobě". Úzké, strmé schody vydávají hlučné skřípání, když po nich stoupám a odvážím se vstoupit do své nové ložnice - úzkého prostoru se strmě se svažujícími stropy vymalovanými velikonoční žlutou barvou. Na vzdálenější straně je uprostřed okno, zatažené tenkými gázovými záclonami, které příliš nezakrývají světla z ulice. Rámují ho police na knihy a malá lavička. Máma měla pravdu - můj nábytek by se sem v žádném případě nevešel. Už tak je tu stísněný prostor s dvojlůžkem. Nemám ani skříň. Alespoň je tu cítit čerstvě uklizeno; vůně citronové zástavy a aviváže bojuje o překrytí hnilobného zápachu, který se line zdola. "Iris jsi nic neřekl, že?" Slyším mámu šeptat. Zastavím se a poslouchám zevnitř dveří. "Ty staré drby? Sakra, já nejsem žádný hlupák. Ví jen, že jste se s Howiem rozvedli a on má novou rodinu. Musela jsem jí něco říct a napadlo mě, že by ti bylo jedno, kdyby toho tolik věděli." "Ne, to je v pořádku. Je mi jedno, jestli město ví, že můj bývalý manžel je nevěrný parchant, který zbouchnul svou asistentku." V jejím hlase nechybí hořkost. "Ale chci se ujistit, že Aria začne znovu, a to se jí nepodaří, pokud se někdo dozví, co se stalo." Cítím, jak mi tváře hoří směsicí rozpaků a studu. "Ode mě se to nedozví." Nastane pauza. "Jak se jí daří?" "Myslím, že je v pořádku. Alespoň se zdá, že ano." Způsob, jakým to matka říká, nezní přesvědčivě. "Poslyš, ještě jednou díky, že ses nás ujala. Vím, že ti převracíme život naruby..." "Ne, ne, jsem šťastná, že vás mám. Pravda je, že bude fajn mluvit s někým jiným než se mnou. A pomoc se mi tady hodí. Příliš jsem se spoléhala na Iris a obávám se, že si to špatně vyložila. Jestli sis nevšimla, už nejsem tak fit jako dřív." "Jo, sendviče Cheez Whiz a whisky to spraví." Po schodech se nese mámin hudební smích. "Dobrou noc, strýčku Merve. Ráno si to ještě vyříkáme." Schody zavrzají a já se odvážím jít dál do ložnice, abych nevypadal provinile, že odposlouchávám. Jsem u okna, když se máma opře o rám dveří a na rtech má zamyšlený úsměv. "Tohle býval můj pokoj, když jsem tu bydlela." Její oči těkají z rohu do rohu, než se usadí na posteli, kterou zdobí zelená listová přikrývka. "V té jsem spala."
Kapitola 1 (3)
"Je to malé." Téměř příliš malá na to, aby se dala nazvat dvojčaty. "Dej mi vědět, jaká je matrace. Možná budeme muset investovat do nové. Už desítky let se tu nic nemodernizovalo." Opatrně se posadí na lavici u okna, jako by ji zkoušela. "Tuhle mi postavil strýc Merv, když mi bylo osm. Seděla jsem tu a četla si celé hodiny." Uhladí rukou knihovnu. "Chtělo by to nový nátěr." "Všechno tady by potřebovalo," zamumlám. "To je dobrý nápad! Zítra ráno zajdeme do obchodu s barvami a vybereme barvu. Víš, trochu to tu osvěžit. Co myslíš?" "Indigově modrou?" Zvednu tázavě obočí. Máma nakrčí nos. "Co třeba něco světlejšího a veselejšího?" Pokrčím rameny. "Mám ráda tmavou a náladovou." Pohledem přelétnu šikmý strop. "Myslím, že by to vypadalo dobře. Něco jako noční obloha." Máma sleduje moje oči, jako by znovu zvažovala svou námitku. "Jo, dobře. Mohli bychom si pořídit ty svítící nálepky, které máš ráda." Kousnu se do jazyka, abych jí nepřipomněla, že už mi není pět. Máma se zvedne a pomalu se vrací zpátky, cestou otevírá zásuvky stolu. "Tohle se ti bude hodit na domácí úkoly, ne?" "Já si nedělám domácí úkoly u stolu." "Cože? Samozřejmě, že děláš! Měla jsi tu malou fialovou lampičku, kterou jsme v noci svítili na zeď. Pamatuješ si na stínové loutky?" Rukama napodobuje tvar pro psa. "To bylo, když mi bylo tak osm." Už léta si dělám úkoly u kuchyňského ostrůvku nebo sedím se zkříženýma nohama na posteli. Máma ale nikdy nebyla poblíž, aby si toho všimla, byla příliš zaneprázdněná v advokátní kanceláři nebo zahrabaná pod hromadou právních papírů ve své domácí kanceláři. "Jasně." Skloní hlavu a vyzařuje z ní pocit viny. "Věci se změní, Ario. Máš novou školu, budeš mít nové kamarády. Zkoušku z ontarijské advokacie můžu psát až v březnu, takže příštích sedm měsíců budu pořád někde poblíž. Tak moc, že mě budeš mít plné zuby." Zasměje se. "A i když se vrátím do práce, postarám se, abych pracovala jen na částečný úvazek, takže se budu víc" - hrdlo se jí ztěžka zakymácí - "zapojovat do tvého života. Věci se změní. Pro nás oba. Slibuju." Teď už jsem mohl říkat různé věci, například že nic z toho, co se stalo, nebyla její vina, že to všechno byla moje vina - moje myšlenky, moje pocity, moje rozhodnutí. Ale stejně jako ona jsem připraven nechat minulost za sebou. "Tak nějak už to udělali?" Natáhnu ruce a gestem ukážu na svůj nový pokoj v téhle malé smutné bílé chatrči, která má daleko k rozlehlému domu, který jsme opustili u Calgary. Ale tady, o tři provincie dál, už nejsem ta samá holka. Dokonce ani moje jméno není stejné, když jsem si ho teď legálně změnila a vzala si matčino dívčí jméno. Táta ani nemrknul okem, když jsme před něj položili papíry a tužku. Tehdy jsem pochopila, že už se mě téměř zřekl. "Máš pravdu, už to udělali. A my tady máme co dělat, abychom to tu dali zase do pořádku." Povzdechne si a prstem zachytí pavučinu, která visí z rohu. "Věděla jsem, že strýček Merv si těžko zvyká na staromládenecký život, ale teta Connie se musí obracet v hrobě." Protře si rukou unavené oči. "Vyspi se trochu. Zítra nás čeká náročný den." Ztlumí hlas do šepotu. "Bůhví, jak dlouho bude trvat, než najdeme mrtvolu toho, kdo tam dole zemřel."
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Je po desáté, když se odvážím sejít dolů, vlasy mám vlhké od sprchy. Máma v kuchyni na kolenou zuřivě drhne, oblečená v úboru na jógu a ve žlutých gumových rukavicích. "Dobré ráno." "Dobré ráno, zlato! Zkus Irisin mrkvový koláč. Je vynikající. A v konvici pro tebe zbylo trochu kávy. Hrnky jsou ve skříňce nad ním." Zní až příliš vesele. Na chvíli se zastavím a poprvé si prohlédnu kuchyň. Je stejně stará a opuštěná jako zbytek domu, s dřevěnými skříňkami ze zlatého dubu, které se tísní na malém prostoru, a nesourodými spotřebiči v bílo-slonovinové barvě. Obdélníkový stůl pro čtyři osoby stojí zastrčený u zdi. Polovina je pokryta letáky a neotevřenou poštou. Podél hnědé laminátové desky leží různé hrnce a pánve - obsah skříně, kterou drhne, kdybych měla hádat. Ve vzduchu se vznáší pach bělidla. "Vyspala ses dobře?" Máma se mě zeptá, když přinesu hrnek a naleju si kávu. "Ani ne. Probudilo mě slunce." "To mi došlo. Ten pokoj je na východ. Až půjdeme dneska nakupovat, koupíme ti zatemňovací závěsy." "Taky bylo horko." "Nefunguje stropní ventilátor?" "Jo, ale vydával takový divný rachotivý zvuk, jako by měl spadnout a useknout mi hlavu nebo tak něco." Starosti, které nevedou k hlubokému spánku. Zadními dveřmi zahlédnu strýce Merva na zahradě, jak trhá červená rajčata z vinné révy a ukládá je do košíku. Rajčata odpovídají barvě jeho šlí, stejných, jaké měl na sobě včera večer. Všimnu si, že je to slušně velká zahrada plná ovocných stromů, za kterou se daleko táhnou sousední zemědělská pole. Strýc Merv se pomalu šourá kolem, ústa se mu pohybují, jako by s někým mluvil, ale nikoho kolem nevidím. "Nelhal o tom, že vstával brzy." Podle hodin na mém nočním stolku je půl páté. Tehdy mě probudil jeho první z mnoha flegmatických záchvatů kašle. Máma se zasměje. "Jo. Budeme muset koupit špunty do uší." Uvelebím se na kuchyňské židli u stolu a prsty si prohrábnu čerstvě umyté vlasy. Znechuceně se zkroutím, když vidím, jak jsou ty prameny ulíznuté. "Panebože, pořád mám ve vlasech šampon!" Máma se jednou ohlédne přes rameno a pak se vrátí ke své práci. "Všimla jsem si, že tlak vody je špatný." "A najednou se opařila. Myslím, že mám na zádech popáleniny třetího stupně." Tělo mi ztuhne, jako by zmínka o zranění stačila k tomu, aby se bolest rozhořela. "To byla moje chyba. Neměl jsem používat kuchyňský dřez, když ses sprchovala. Tak to v těch starých domech chodí." Povzdechne si. "Neboj se. Zavolání instalatéra je na vrcholu mého dlouhého seznamu úkolů, stejně jako zavedení kabelovky do našich ložnic a modernizace internetu. Pořád je na vytáčeném připojení, věřila bys tomu?" "Ani nevím, co to znamená." Vedle jejího hrnku s kávou si prohlížím blok linkovaného papíru. Už teď musí mít napsáno nejméně dvacet věcí. To je moje máma - královna organizace a pořádku. Jistě, na prvním řádku je načmárané slovo "instalatér" a vedle něj v závorce "nový záchod" a "opravit tlak vody?". Pod tím je napsáno "uklízečka". Zamračím se. "Proč uklízíš, když si zaplatíš někoho, kdo přijde a uklidí?" "Ne, to není pravda. "Protože jsem nemohla nechat plesnivý zkažený pytel cibule, který zasmradil dům, té chudince. Ale myslím, že jsem to vyřešila. Pár hodin na čerstvém vzduchu a pár svíček, a možná se mi nebude obracet žaludek." Se zasténáním vstane, odlepí si gumové rukavice a odhrne si ze zpoceného čela pramen vlnitých, sobolí hnědých vlasů. Z culíku jí vykukují šedivé kořínky, což je něco, co máma normálně hlídá, ale poslední měsíc to nechala plavat. Znovu si prohlédnu její seznam. Jistě, je na něm "najít nový kadeřnický salón" - číslo čtyři. "Jak to může vydržet?" "Kdo, strejda Merv?" Odfrkne si. "Vždycky měl hrozný čich." Pořádně si lokne kávy a zkontroluje hodinky. "No tak, budeš to muset sníst v autě. Máme milion věcí na práci." "A co vybalování U-Haultu?" Mávne nad tím rukou. "Později. Zkusíme být doma na oběd v jednu, až si strýček zdřímne. Nejlépe s něčím lepším k jídlu, než co je uvnitř." Ukáže na ledničku v rohu a nos se jí zhnuseně zavlní. * * * "Která krabice je další?" Ptám se přes kalhoty a pot mi pokrývá zátylek. Když jsme opouštěli Calgary, teploty klesaly, chladné noci vyžadovaly těžké deky. Ale léto nejeví známky toho, že by mělo v dohledné době opustit Eastmonte v Ontariu. Máma má ruce položené na bocích a dívá se do vozu U-Haul. "Víš co? Zbytek necháme na dobu, až bude dům uklizený a tvůj pokoj hotový. Nemá smysl stěhovat věci dvakrát a já je nemusím vracet dřív než v pondělí." "Dobře. Tak já asi začnu malovat?" Plně jsem očekávala, že máma přehodnotí svůj souhlas s mou tmavou a náladovou indigovou modří, když jsme stály v uličce s barvami v Home Depot, ale ona jako první vytáhla různé kousky barev pro srovnání. "Nejdřív se musíme připravit. Proč nezačneš tím, že polepíš okolí vestavěných skříní..." Hlas se jí zadrhne, když sleduje, jak na příjezdovou cestu vedle vjíždí černý sedan. "To jsou sousedi?" Ti, které potkala na pohřbu tety Connie na začátku roku. Moc mi toho o nich neřekla, kromě toho, že mají dvě dospívající děti a že už léta bydlí vedle. "Ano, Hartfordovi." Díváme se, jak ze strany řidiče vystupuje blonďatá čtyřicátnice. Zamává na nás. "To je Heather." Máma pozdrav opětuje. "Je to portrétní fotografka. Udělala jednu fotku strýce Merva a tety Connie k jejich šedesátinám, tu, jak sedí na klavíru." Sleduji, jak ze strany spolujezdce vystupuje další žena, tahle je mnohem mladší, má krátký blond drdol a brýle. "Je moc hezká. Všichni jsou moc milí."
Kapitola 2 (2)
Dívka nás okamžitě vyhledá. "Ahoj, lidi!" houkne familiárně, usměje se a rukou divoce mává ve vzduchu. "Vy jste naši noví sousedé! Jsme moc rádi, že jste tady!" Všimnu si dívčina poněkud strnulého a pomalejšího dialogu. Máma se usměje a zavolá zpátky: "Ahoj, Cassie! Ráda tě zase vidím!" Heather začne kráčet tímto směrem. "Počkej!" Cassie najednou zní zběsile. "Vy víte co!" "Jsou na zadním sedadle. Vezmi je a pak přijď. Ty to zvládneš." Heather pokračuje v chůzi směrem k nám. Cassie mezitím vpadne na zadní sedadlo a za chvíli se objeví s hnědou taškou. Spíš cválá než běží za matkou a tašku svírá v obou rukou před sebou, jako by v ní bylo něco velmi cenného. "Debro! Tak ráda tě zase vidím." Heather vezme máminu ruku do obou svých, což je přátelské gesto mezi dvěma lidmi, kteří se ještě neznají natolik, aby se objali, a oči se jí přitom mihnou úsměvem. "Merv už měsíc bez přestání mluví o tom, že se sem vy dva přestěhujete." Máma se zasměje. "Doufám, že v dobrém?" "Už dlouho jsem ho neviděla takhle šťastného." "Ahoj, já jsem Cassie," vyhrkne dívka vedle ní a strčí ke mně tašku. "Koupili jsme ti sušenky. Ty s dvojitou čokoládou jsou nejlepší." Heather k ní gestem ukáže. "Tohle je moje dcera Cassie. A ty musíš být Aria?" Prohlíží si mě měkkýma šedýma očima. Je to hezká dáma a je zhruba ve věku mé matky, i když si všimnu, že její čelo poznamenávají další jemné vrásky. "To jsem." Zdvořile se usměju a prohlížím si velkou grafiku kočky na Cassieině tričku. "Ahoj." "Chodíš do mé školy!" Cassie oznámí a upraví si brýle s červenými obroučkami, když se podívá nejdřív na mě, pak na mou mámu a pak na svou mámu. Nezdá se, že by se její pohled na někom udržel příliš dlouho. "Jo, ty chodíš do jedenácté třídy a já do desáté. Emmett je ve dvanácté třídě. Znáš Emmetta?" "Ehm... ne." "Aria ještě nikdy nebyla v Eastmonte. Pamatuješ, jak jsme o tom mluvili?" Heather dceři připomene pomalým, výmluvným hlasem. "No jo." Cassie se ovčácky usměje. "Emmett je můj bratr. Bude se ti líbit. Má spoustu přátel." "Cassie na tebe netrpělivě čekala. Myslím, že se mě poslední tři týdny každý den ptala, který den tu budeš," řekne Heather s úsměvem a výrazem nucené trpělivosti. "Pšt! Mami!" Cassie se zachichotá a pak se otočí k mámě. "Seznámila jsem se s tebou na pohřbu tety Connie." "Máš pravdu, potkala." "Ona vlastně není moje teta. Nejsme příbuzné. Je to kamarádka-teta," řekne Cassie, jako by Connie byla pořád živá a zdravá. Máma se usměje. "Teta kamarádka. To se mi líbí." "Jo. Chybí mi. Přála bych si, aby neumřela." Cassin úsměv je v rozporu s jejími slovy. Máma se hluboce zamračí. "Mně taky chybí." "Jo, nechceš se jít podívat do mého pokoje, Ario?" Cassie se mě v příštím nádechu zeptá. "Ehm..." Podívám se na mámu a cítím se zahlcená vírem rozhovoru. "Možná jindy, Cassie. Aria je zaneprázdněná vybalováním," řekne Heather vyrovnaně, jako by dokázala přečíst mé váhání. "Dobře." Cassie přikývne. "Možná zítra?" "Možná zítra," odpoví za mě Heather a pak se otočí na mámu. "Máš toho ještě hodně k vyložení? Protože my ti můžeme pomoct." "Vlastně si myslím, že už jsme s vykládáním skončily. Nejdřív musím udělat místo v domě. Ale máme ještě pár těžších krabic - hlavně knihy - na které bychom potřebovali silné ruce." "Jestli můžete počkat do neděle, Emmett a Mark se vrátí. Dnes ráno odjeli na návštěvu univerzitního kampusu v Minnesotě." "Páni! Vysoká škola v USA!" vykřikne máma a já prakticky slyším, co si myslí, protože už jsem ji to slyšela říkat dřív. Chudáci rodiče, kteří musí platit takové školné! Heather se rozšíří oči pochopením. "Já vím." "Můj bratr hraje hokej. Je tak dobrý," vyhrkne Cassie. "Má stipendium." "Pokud si udrží dobré známky," řekne Heather. "Dobře. No, necháme tě, aby ses k tomu vrátila. A chceme vás všechny tři pozvat na večeři, až se zabydlíte." "To bychom moc rádi." Máma se rozzáří a vypadá to, že ji vyhlídka na večeři s našimi novými sousedy opravdu zajímá. Nepamatuji si, kdy si naposledy našla přítele. "Ráda tě poznávám, Ario." Heather protáhne ruku Cassie. "Pojďme." "Uvidíme se zítra." Cassie se podívá na papírovou tašku v mé ruce. "To jsou opravdu dobré sušenky. Jsou čerstvé." "Jo?" Přiložím si je k nosu a vdechnu čokoládovou vůni. "To je dobře, protože já sušenky miluju." "Já taky." Zachichotá se. "Možná bych si taky mohla vzít?" "Už jsi měla dvě." Heather se na nás omluvně usměje a začne dceru odvádět pryč, přičemž zašeptá: "Ty jsou pro ně dárek." "Dobře." "Nemůžeš dát dárek a pak chtít, abychom ho snědli!" "Dobře, já vím!" Cassie se hlas změní na malicherný. Zachytím Heatherin těžký povzdech, když odcházejí. "Jaké jsou další příchutě?" Máma mi vytrhne sáček ze sevření a prohlíží si jeho obsah, nakonec vytáhne ovesné rozinky. Ukousne si. "Mmm... Měla pravdu. Jsou dobré." Pomůžu si dvojitou čokoládou. "Takže Cassie je jiná." "Ano, je autistka," řekne máma a opráší si drobky z košile. Očima sleduju dívku, která stoupá po schodech na verandu jejich domu s opatrností starší ženy. "Přesto se zdá být tak společenská." V mé poslední škole bylo několik dětí s autismem. Nepamatuji si, že bych si s některým z nich někdy povídala. Jeden chlapec jménem Michael mluvil zastřeným hlasem, pohyboval se zpomaleně a nikdy s nikým nenavázal oční kontakt, ale vyhrával závody ve školním plaveckém týmu. Další kluk jménem Robbie neuměl vůbec mluvit a měl služebního psa, aby mu zabránil utéct ze školního pozemku. A pak tu byl ten kluk, který se objevil v půlce roku. Už si ani nepamatuju, jak se jmenoval. Zaslechl jsem, jak učitelka mluvila o tom, že jeho rodiče zapírají a odmítají ho nechat vyšetřit, protože nechtějí, aby byl označen, i když s ním rozhodně není něco v pořádku. Lidi znervózňoval tím, co by mohl vyžvanit. Jednou se prý ve třídě nepřestal mračit a ukazoval na obrovský pupínek na čele Sue Collinsové, který se marně snažila zakrýt korektorem. Nakonec s pláčem vyběhla ze třídy a on byl vyloučen za šikanu. A pak tam byla ta historka o tom, jak nesnášel zvuk splachování záchodů - jako by nenáviděl, jak se mlátil do hlavy. Každému, kdo s ním byl na záchodě, řekl, že nesmí spláchnout, dokud neodejde. To se samozřejmě nelíbilo partě dospívajících kluků. Po několika týdnech přestal chodit do školy. "Ano, podle tety Connie byla vždycky příliš přátelská. Trávila hodně času na návštěvách. Skoro každý den, po škole. Teta Connie z toho měla radost, že má kolem sebe zase malou holčičku, která se jí může věnovat." Máma mi podá sušenky zpátky a zavře přívěs. "Vypadá jako milá dívka a hádám, že by se jí hodila kamarádka. A ty tady v okolí nikoho neznáš. Bylo by skvělé, kdyby ses s ní seznámila." Máma se na mě s očekáváním podívá. "Určitě se seznámím." "Dobře." Máma mi přehodí ruku přes rameno, přitáhne si mě k sobě a hladce mi ze sevření znovu vytrhne sáček se sušenkami.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Začínáme znovu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️