Dcera Winters

Už potřetí hustě sněží.
Sněhové vločky tančí ve vzduchu, dech se mění v mráz a mlhu a konec roku je v River City nejchladnějším obdobím v roce.
Emily Wintersová vystoupila z auta a kýchla do kousavého severního větru.
"Sotva ......"
Zima se nedala popsat větou, dala se vyjádřit pouze kýchnutím.
Emily si protřela špičku nosu, lehce stranou se jí do obličeje opřel sníh a vítr a jedno ze sluchátek jí spadlo. Nenuceně se podívala dolů a nevšímala si toho.
Ve druhém sluchátku se ozývaly hlasy několika chlapců, hlučné, hravé a energické.
"Ale no tak, Ethane, jsi přece dámský typ, nejsi v nevýhodě, mírně řečeno." "Ale no tak, Ethane.
"To nemůžeš říct, jako drag queen na sebe nemůžu nechat jen tak někoho sahat, a úmyslně narážet do mých prsou, to je prostě chuligánství."
"Ethan má pravdu, když jde o takového starého darebáka s nečistým srdcem, musí být potrestán, nemilosrdně potrestán!"
"Tak si sáhl na silikon na ruce, neřekl, že jsi podváděla."
"Ano, prsa jsou silikonová, to přiznávám, ale můj zadek není falešný!"
"......"
Po chvilce hemžení si Ethan konečně uvědomil náhlé ticho na druhém konci linky a okamžitě změnil téma: "Haló? Cameron, jsi tam?"
"Aha."
Vítr svištěl, sněhové vločky se jí dostávaly do úst, Emily toho vlastně nechtěla moc říct, odpověděla jen neurčitě.
"Proč jsi najednou přestala mluvit?" zeptal se Ethan znovu.
"Jsem tady," odpověděla Emily stručně.
Ethan ztuhl: "Přijela kam?"
"V baru, který patří tomu starému muži, co ti sahal na zadek." Emily se odmlčela.
Ethan: "????"
...... Legendární aktivista????
"Blbost." Ethan vyhrkl a následoval další příval komplimentů, Emily jen nepřítomně poslouchala. Při čekání na semaforu se lehce podívala stranou na nápis baru naproti - Elysium.
"Elysium, pro potěšení?"
Jé, ty jsi určitě kulturní člověk.
Na semaforu se rychle změnila červená na zelenou, zvedla ruku a sundala si sluchátka, čímž přerušila Ethanovy komplimenty, líně naklonila hlavu a tiše řekla: "Tak jdeme."
Dva bodyguardi s pytli z pytloviny se okamžitě postavili do pozoru a těsně ji následovali.
Obloha ještě není úplně temná, v baru už je rušno, plno kouře, vůně alkoholu, světla září, neony v sále se střídavě mění, barevná světla a stíny ve skle se kymácejí, jako by se ponořili do světa snů.
To vše odpovídá názvu "Elysium".
Emily má jasný cíl: vstoupí dovnitř a zamíří rovnou k baru, aniž by vzhlédla.
"Co si dáte k pití, děvčátko?" chystá se zeptat barman. Než jí slova vyšla z úst, Emily už popadla nejdražší láhev brandy a hodila ji na protější stěnu.
"Bum!" S hlasitou ránou se brandy srazila se stěnou a okamžitě explodovala krásná tušová malba.
"......"
Barman ztuhl, okamžitě ztuhl na místě.
Sál jako by stiskl tlačítko pauzy, původně živé Elysium okamžitě ztichlo, tak tiše, že bylo slyšet i zvuk jehly dopadající na zem, všichni svorně otočili hlavy a mlčky zírali na bar před tímto nezvaným hostem.

Nečekanou návštěvou byla mladá, nepříliš stará dívka, vypadala asi na patnáct nebo šestnáct let.
Vypadá velmi krásně, rysy jsou mírně mladé, ale mezi obočím je náznak hloubky, jako charakteristika smíšené rasy, tvář je stejně nádherná jako druhé jüanské anime postavy, působí mírně neskutečně.
Pravděpodobně proto, že venku foukal příliš silný vítr, její dlouhé černé vlasy trochu rozcuchal, vlasy kolem uší jí ležérně spadaly, zbytek vlasů drželo několik tenkých sponek, tmavě fialové sponky se jemně proplétaly.
Studený zimní vítr jako by na ni neměl žádný vliv, má na sobě jen volný černý svetr, okraj krátké sukně odhaluje trochu černofialový kostkovaný lem, nohy má našlapané na plátěných botách s vysokým pasem, bílé nohy nejsou zakryté.
Celá osoba je jako nemocná dívka vystupující z temného japonského komiksu, tři díly sladké, sedm dílů rebelské.
Teď se tahle úchylná dívka s jednou rukou v kapse, opřená o bar, druhým prstem drží podobně černý mobilní telefon, otáčí jeden za druhým.
Ticho v sále bylo děsivé a ani jeden člověk nepromluvil, jako by čekal, až něco řekne.
Pod bedlivým dohledem davu Emily otočila telefonem a klidně a zdvořile se usmála: "Omlouvám se, ujela mi ruka."
Dav: "......"
Zatraceně.
Tahle arogance nevypadá ani z poloviny tak trapně.
Po omluvě tónem "vůbec se neomlouvám" se Emily otočí a pokračuje ve výběru, opět s neuvěřitelnou přesností vybere z regálu tu nejdražší láhev whisky a na stěně vybuchne další cákanec.
Dav: "......"
Tentokrát už žádné uklouznutí, že?
Nemůžeš uklouznout dvakrát za sebou, že ne????.
A s takovou přesností získáte pokaždé tu nejdražší láhev na stojanu.
Několik hlasitých bouchnutí za sebou, barman konečně zareagoval, pomalu stáhl šokovaná ústa a přesunul pohled z bílé stěny zpět na dívku před sebou, které se podařilo dosáhnout dvou "vítězství" během pouhé půlminuty.
Nemocná dívka ...... Ne, ďábelská dívka nepřišla sama.
Za ní po levé i pravé straně stáli dva urostlí muži, jako bodyguardi, každý nesl pytel s věcmi, sice nevím, co je uvnitř naloženo, ale nesmírně těžkými.
Dokud Emily neudělala gesto, oba bodyguardi pytel rychle otevřeli, nabrali zevnitř hrst věcí a vyhodili je ven.
Teprve pak si přihlížející uvědomili, že pytel je plný mincí.
Jedna po druhé to byly mince v hodnotě jednoho dolaru.
Zatímco vyhazovač dál vyhazoval mince, Emily se usmála a otočila se k barmanovi, který ztuhl, a řekla: "Promiňte, rozlila jsem vám pití, hned to zaplatím."
Barman: "......"
Vidím, že máš pevné nervy.
A co jsi právě řekl?
Tomu říkáš "rozlití"?
Rozlití?
V tomto okamžiku příběhu přihlížející konečně zareagovali.
Ach ouvej, není to jen typická rozbíječka?
A efekt rozbití scény byl velmi výrazný, jako by se hodnota provokace a nenávisti v jednom okamžiku dostala na hranici únosnosti.

Bar je můj domov a je na tobě, abys vydělával peníze. Tuto noc Emily Wintersová neopatrně rozbila dvě láhve vína v hodnotě více než sto tisíc dolarů, barman Ethan Harris okamžitě zpozorněl, chystal se někoho zavolat, ale když uviděl Emilyin pohled, okamžitě posmutněl, slzy jako rozbité korálky bublaly dolů.
"......?"
"Šéfe, někdo tu záměrně hledá potíže!" Ethan se zarazil. Slova mu uvízla v hrdle a bylo těžké je vokalizovat.
"Je mi to líto, Ethane, nechtěl jsem, aby se to stalo, ale neměl jsem jinou možnost, než zajít tak daleko." Dívka se slzami na krajíčku si začala hořce stěžovat: "Vlastně jsem dcera tvého šéfa." "Cože?" zeptal se.
Ethan ztuhl: "...... huh?"
Dcera, dcera?
"Tvůj šéf mě k tomu donutil, byl moc velký! Poté, co zbohatl, opustil svou ženu a děti a bezohledně s námi zpřetrhal vztahy, na víc než deset let nás nechal ve vesnici kritizovat a maminku donutil se záští zemřít."
Emilyin pláč byl truchlivý a smutný, plný opuštěnosti. Zákazníci a číšníci byli rozhořčeni a nemohli se dočkat, až si to s tím šmejdem vyřídí.
"Utíkala jsem celou cestu z vesnice, po spoustě dřiny, i boty na chůzi mám několik párů rozbité, a nakonec jsem se zeptala otce ...... ne, je to bezohledný, opustil mě, opustil i matčinu mrtvou otcovu zprávu, ale odmítl mě přijmout. Nezbývalo mi nic jiného než ho přijít do tohoto obchodu hledat."
Emily měla slzy v očích, její hlas byl plný zoufalství, jako by se přišla rozloučit se svým "mrtvým otcem", a ne hledat poznání své rodiny.
Diváci vzlykali a říkali si: "To je tragédie.
Vždyť je to taky taková hrůza." Zrovna když Emilyiny emoce byly stále těžší a těžší, jako by se chystala vyspat se svým takzvaným "mrtvým otcem", někdo náhle třesoucím se hlasem vznesl otázku: "Ale, ale naší šéfové je letos teprve sedmnáct, jste si jistá, že můžete porodit tak velkou dceru?" "Ano," odpověděla Emily.
Emily: "?"
Slzy, které jí tekly, okamžitě ustaly.
Cože?
Sedmnáct let?
Tato informace Emily okamžitě zmátla, smutek z emocí hodně dlouho nepropouštěl. Přihlížející také ztuhli, zmateně se na sebe dívali.
V tu chvíli se ze schodiště nesl tichý tichý hlas s trochou škádlení: "Dcero?"
Emily: "......"
Hlas zněl mladě a nevypadal příliš staře. emily si nemohla pomoct, ale sledovala hlas.
Světlo na schodišti je tlumené, vržené světlo je rozmazané, ale je nejasně vidět, že stojí sedmnáctiletý nebo osmnáctiletý teenager. Jeho tělo bylo z větší části skryto ve stínu, jako by ho pozoroval už dlouho.
Teenager byl vysoký a štíhlý, s krásnou stavbou kostí, stál tam jako zářivý stříbrný nůž, ostrý a chladný, vyzařoval jakousi ostrost, která se dala jen těžko skrýt.
Emily okamžitě ztuhla. I když mu neviděla do tváře, soudě podle postavy nevypadal jako ten umaštěný stařík, který se tehdy dotkl Ethanova zadku.
Na půl vteřiny ztuhla a pak se obrátila na barmana stojícího za barem: "To je váš šéf?" "Ano," odpověděl.
Ethan přikývl: "Jo."
Emily: "......"
Hotovo, zdá se, že je na špatném místě.

Během té doby, co se zarazil, "šéf", jak ho barman nazval, už sešel poslední schod ze schodů a pomalu kráčel k baru. Číšníci, kteří se shromáždili před barem, rychle ustoupili stranou, aby mu uvolnili cestu.
Emily si ho konečně pořádně prohlédla.
Byl to pozoruhodný mladý muž, dlouhovlasý a nevinný, s rysy tak hezkými, že rozmazávaly pohlaví, ale nikdo by v něm nikdy nepoznal dívku. Jeho krása odrážela vzácný, neženský temperament, jemný a chladný zároveň.
Byl vyšší, než si představovala, a když stál před ní a snadno zakrýval světlo z promítacích lamp, Emily měla pocit, jako by jí nad hlavou visel stín, a v okamžiku ji přepadl silný pocit tísně. Podvědomě udělala půl kroku vzad.
V tu chvíli se jí z ucha ozval tichý smích a Emily podvědomě zvedla hlavu.
Jackson lehce pohlédl na mince na zemi a pak se na ni s lehce hravým výrazem podíval a zeptal se: "Děvče?"
Když se usmál, úzké ocásky jeho očí se mírně zúžily a vyzařovala z nich zasněná jemnost. Přestože se usmíval, ty okouzlující černé oči působily chladněji než sníh padající z nebe.
Emily překvapeně rozšířila oči a ostražitě na něj zírala. Ačkoli nedělal žádné zbytečné pohyby, přesto cítila palčivý pocit tísně, zejména ve chvíli, kdy sklopil oči, aby se na ni podíval, jako by na ni tlačila tenká čepel.
Ta tenkost se zdála být neúmyslná, ale v jeho tmavých očích byla ostrost.
V tu chvíli jí náhle zazvonil mobil v ruce, jasné vyzvánění přerušilo téměř strašidelnou atmosféru. emily se nepodívala, kdo je volající, mechanicky zvedla sluchátko: "haló?"
"Em?" na druhém konci linky to byl Lilyin hlas, vypadala trochu zmateně: "Kde jsi teď? Slyšela jsem Hanka říkat, že jsi tady, ale nikde jsem tě neviděla." "Cože?" zeptala se.
"......" "Zdá se, že jsem na špatném místě." Emily sevřela telefon a ztěžka polkla.
"Na špatném místě?" "Tak kde jsi teď?" zeptala se Lily.
Emily: "Západní ulice."
"Aha, to je v pořádku." "Nevadí, když přijdeš hned." Lily se o to nestarala.
"Něco se děje." Emily znovu zalapala po dechu, tmavé oči upřené na Jacksona, a pomalu řekla: "Nemůžu se dovolat."
Lily: "?"
Lily: "Proč?"
Emily: "Protože jsem skončila s ničením cizích obchodů."
Lily: "......"
Emily: "A majitel toho obchodu se na mě právě teď dívá."
Lily: "......"
Na druhém konci linky je chvíli ticho, pak se ozve další jasný hlas, jako by telefon změnil majitele. "Em?" Tentokrát to byl Ethanův hlas, zněl trochu zběsile: "Miláčku! Em! Říkal jsem Severní ulice, ne Západní, čí obchod jsi vlastně rozbila???"
Emily: "......"
Podle všeho to byl obchod toho nešťastníka před ní.
Vyhazovačova akce je velmi rychlá, dva pytlíky s mincemi se rozsypaly dávno předtím, než Jackson sešel dolů, a teď je mincí plný celý sál baru. Kam až oko dohlédne, všude, kam dohlédne, se mihne kus stříbrného světla, jako by celý sál byl pokryt vrstvou světla.

Světlo měnících se projekčních lamp je tak jasné, že z něj bolí oči.
"Jejda, Emily to opravdu nemůže vydržet."
Naštěstí byly mince stříbrné, kdyby byly zlaté, bar by se proměnil ve velkolepý kostel a mince by se okamžitě proměnily v růženec a poskytly by duchovní křest lidem, kteří byli pohlceni hlučnou scénou.
"Ach, jaké oslepující světlo ......"
Emily opatrně polkla a očima se přesunula k Ethanovi, který se na ni také díval.
Atmosféra se na chvíli stala velmi rozpačitou.
Po chvíli se Emily zarazila, pevně sevřela mobilní telefon a řekla: "Promiň, spletla jsem se. ...... Ne, jsem na špatném místě." "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Řekla, nemohla si pomoct, ale ohlédla se na mince všude po zemi, a pak jako by ji píchlo v očích, honem neotevřela hlavu a pak spěšně dodala: "To ...... vaše ztráty v obchodě, nahradím."
Ethan nevypadal příliš znepokojeně, nejprve se podíval na nepořádek a pak už tomu kousku nevěnoval pozornost. Když slyšel Emily říkat, že škody zaplatí, zeptal se nedbale: "Všechny?" "Ano," odpověděla Emily.
"Ano." Emily rychle přikývla hlavou, její tón byl upřímný: "Zaplatím desetkrát." Emily se usmála.
"Tak pojďme." Ethan se na ni mdle podíval, otočil se a vyšel ze dveří.
Emily ztuhla: "? Jdeš? Kam jdeš?"
Ale v srdci měla stud, že se jí rozbil cizí obchod, Emily měla pořád pocit, že nemá právo se ptát. A tak mlčela a mlčky šla za ní.
Ethan zastavil taxík u dveří, sehnul se, aby otevřel dveře na zadním sedadle, jednou rukou přidržel rám a obrátil se k Emily: "Nastup si."
V domnění, že ji veze do banky vybrat peníze, se Emily mlčky posadila na zadní sedadlo.
Ethan za ním nenastoupil, ale zavřel dveře, posadil se přímo na přední sedadlo spolujezdce a tiše řidiči oznámil adresu: "Jeďte do Městské psychiatrické nemocnice." Emily se usmála a odjela.
Emily, která se chystala vytáhnout bankovní kartu, ztuhla: "......? Počkejte, kam jste říkala, že jedete?"
West Street není od Městské psychiatrické nemocnice daleko, cesta trvá necelých dvacet minut. Když řidič uslyšel, že je to do psychiatrické léčebny, okamžitě energicky šlápl na plyn a auto se rozjelo vpřed.
Emily byla trochu zmatená, nevěděla, z čeho je ten řidič tak nadšený. Že by to bylo poprvé, co dostal klienta, který jede do psychiatrické léčebny?
Zanedlouho taxík zastavil před nemocnicí, Ethan zaplatil peníze a vystoupil z auta.
Emily nevěděla, co se majitel obchodu, který rozbila, chystá udělat, a viděla, že Ethan jí to nehodlá vysvětlit, a tak ho zmateně následovala.
Na chodbě v prvním patře u registrační přepážky se Ethan zastavil, bokem hlavy se jí zeptal: "Přinesla sis peněženku?"
V domnění, že chce peníze, Emily beze slova rychle vytáhla peněženku z kapsy.
Ethan se však ani nepodíval na bankovní kartu uvnitř, jen vzal její občanský průkaz, podíval se dolů, naskenoval jméno na něm a slabě pronesl: "Emily Wintersová?" "Ano," odpověděla.
Emily podvědomě odpověděla: "Co?"
Ethan odtáhl pohled a koutek úst se mu mírně zvedl: "Pěkné jméno."
Emily pocítila v srdci mírný neklid, Ethanův hlas samozřejmě neobsahoval žádné emoce a zněl velmi jemně, ale z toho známého jména cítila náznak pohrdání.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dcera Winters"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈