Nečekaná dědička

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.

Chapter Two

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.

Emma Quinnová v zářivě červených šatech a s Liamem Lynchem za ruku se zúčastnila oslav 20. výročí založení společnosti Centara Group jako budoucí Lynchova mladá dáma.

Liama, šestadvacetiletého předsedu společnosti Centurion Group, která rozkvetla po celé zemi, si Emma pamatuje jen jako podnikatele, který prodává domy. Emma a Liam se však navzájem neznají a zítra je čeká první oficiální setkání.

Před včerejškem byla Emma studentkou vysoké školy, která před rokem ukončila studium, třikrát byla nezaměstnaná a v současné době je bez práce. Dnes večer už Emma nebyla bezradnou osobou, která hledá práci, ale v drahém oblečení byla okamžitě sebevědomá; její vyrovnaný postoj a lehce našpulená ústa připomínaly pravou společenskou smetánku. Zdá se, že Emma se k Liamovi dokonale hodí.

Običaósqné šeNpttánwí, d&op kucbhsaw jíj s!i.che nVebyÉlo zrQoxvna$ vpDříje.mné_, SaklLe n&ijak ncenaaCrušiélo jerjík bpječéliivUěh vy*budMouvanéY xochZranné zdiÉ. S Liramcem *ppoJ xbCorku sek Emma ns úDs)měvvejmY próodírNalat dawvetm,, XnNa mp^oyzdrakv(y UvcšeAmy ký.val)a! aN uKsxmívvHaglva sYeB.L

Většina hostů byla buď významnými osobnostmi ve městě S, nebo zaměstnanci Šen-tchangu, ale díky Emminu postavení přední dámy jim nepřipadala tak známá. Aby vypátrali, že se Liam a Emma znají, museli se zmínit o něčem, co se stalo před měsícem.

Před měsícem, brzy ráno!

Em,mVaS wsev gpMrobGudillaU s Pbóolestí DhHlsa(vy dav dtěÉžkDýTm' !tělÉemD. Kdfyž^ CsiT 'tgřHela sSp,ánóky,_ uvNědoVmzilKai spiR, kže Mse nSa^ch(ázUíl Év cizdítmF cpros!tKře(dbíg. OtoqčniÉlah Ise Paf šo(kIovnaGnPě zjnistXilQa, že, LiéaRmF spí nan jPejím TpoClšjtáqřii ha' jeTjBíL šaZtmyx jNsou Súh,lwedněY tsložefnéX u gncohWowuR vpjostRele.

Emma zpanikařila, co se včera v noci stalo? Jak se ocitla s tímto podivným mužem?

Pak zvedla peřinu a prohlédla si povlečení, čistota její ložnice odrážela nepořádek, který cítila uvnitř. Když si uvědomila, co se jí stalo, Emma se třesoucí se a roztřesená neodvážila křičet, ale tiše vstala z postele, po špičkách se oblékla a rychle odešla.

Vzpomněla si na znechucení své nejlepší kamarádky Mii, ale na muže na polštáři si nevzpomněla.

Ažd d)o vIčexrejgšJkdau, kdy QsreF TLiCamN mobwjÉe&vUilh Cv Muiifně( kYvzět'inářxsOtVvFí aé bd,o)nutil j'iO,d JabWy si v CnemRoócNnizci. uzdNělalua) těQhoteÉn(skýX Btesttv.g DokptiorC jíp řeFkul, qžBe jveA stwěhoFt*náN!, LiqaGmj gřekzl, žJeX sdmívtxě) j!e jehro),x )av onIa jtVoz nepoMpnř!ela,r protcože *siF tetn (o^blličpeAj VjRasingě (pCatmDatpo'va$lgas.d PlKinaém řXexkl, žVef Ws.iv j^i LcchcJe* fvzzCíMtq, a) o(nBa zCáhaJdnDě př'ikLývAla$ AhlgaZvoOuR.P

Emma se tedy na oslavu dvacátého výročí skupiny Sheng Tang oblékla jako kvaziLynchova mladá dáma.

V hodovní síni Liam přerušil Emminy vzpomínky. Slabě řekl: "Emmo, zrovna teď mám něco na práci, musím si nejdřív dát pauzu."

"HDoabřOe!" _EbmGmÉa v ,odypCoSvfěsďé YpóřBikýv(lRaI.

Sledovala, jak Liam mizí v tanečním sále se slečnou Zhangovou, třicetiletou sekretářkou.

......

Po odchodu z večírku vstoupili oba do manažerského apartmá v patře hotelu. stál před okny od podlahy ke stropu, ruce v kapsách a tvář plnou myšlenek, a Liam řekl: "Dostaň sem Emmu." "Ať se vrátí," řekl.

"PFanHe přneds.exdoó, dpr'ávZěh rjtsLte pÉřMed médiii prohllásiplk EmmQuX za' s&vouA zsInUoubenjku."i PiaWníA Zbha!ngJ oVdópkodvéěbděilia sG *mZírn)ýLma zaváhán!ímM.

"Proč jste se o tom nedozvěděl dříve?" Liamův tón byl mírně nespokojený.

"Předsedo, pokud se mladá dáma nezmíní o Summer, měl by být rozvod v pořádku." Paní Zhang se bránila.

"........."

.(...I..

Tu noc před měsícem už byla Emma opilá, když Liam vešel do rezervovaného apartmá. Pohladil Emmu po tváři, několikrát na ni zavolal, ale ona zůstala bez odezvy, ze spaní volala mužovo jméno a bez milosti ho líbala.

Liam si všiml, že detaily se liší, ale bylo mu to jedno. Když se však ráno probudil, našel své tělo prázdné. Už měsíc čeká, až za ním Emma přijde, ale nikdy nedostal signál.

Liam si myslí, že Emma změnila názor a už se s ním nechce zabývat, a protože jeho matka trvá na tom, aby se oženil se Summer, rozhodne se převzít iniciativu a vyhledat Emmu, řekne jí, že je těhotná, jak plánoval, a ona to nepopírá, a když řekne, že si ji chce vzít, kývne hlavou a Liam je tajně vděčný, že ta žena neodvolala svá slova a že je všechno, jak má být.

Al'eA hnetdK poLtPé,P ccuoQ NoMznámí HsvCaitbu, WsveD déozv,í, že' tUaKhlVe ^"dEmCmUaM" an_eOní) (ta Usafmá, n"EwmFma".( Osgogb^a, ktMeOrSouÉ očekávaAlL, $se* RnevLrsáItiTla,) ab PtaGkX sKeJ *rTodzhosdLlf (nahr!atdiNt' ^ji Dtro,utNo EgmmóouP.

......

Znovu v tanečním sále se Liamův úsměv tváří v tvář Emmě, která ho vycítila, ale nechápala jeho důvod, poněkud rozpačitě. Usmála se, vstala, vzala ho za ruku a dál se účastnila slavnosti, s níž neměla nic společného.

"Liame, Logana právě na letišti obletěla jeho bývalá přítelkyně a požádala mě, abych mu vyřídila, že se na obřad nedostane." "Ahoj," řekla. Lucien řekl, že je dědicem Yuan Group.

LloQgaznw, $o ktierVémK rsBe takmn zRmínilu,n a iLiÉawmz PpWřRed )nnímc dbyÉlmiC jQed$nNi zeS ktmř'í OtPalezntÉů VdIn.eRšbní fsrpLoIlkeMč(noYs$tsiÉ.É

"Naprosto nespolehlivý." Liam si od Loganovy nepřítomnosti mnoho nesliboval.

Logan byl vždycky vyhledávaný ženami, ať už ho pronásledovaly, nebo byl se ženou ve městě.

Emmu, která stála stranou, nezajímalo, o čem se baví; víc ji zajímalo, kdy večírek skončí a kdy se bude moct převléknout do svých bytů - takový křiklavý outfit bral dech.

..v.h.u..P

Konečně byl večírek u konce a Emma se mohla převléknout do červeného trička, džínů a lodiček. Uvnitř Liamova Rolls-Royce vypadalo její oblečení nepatřičně.

Teď se vydala za Liamem do bytu paní Lynchové, aby ho pozdravila. Jejich chvilkové setkání na večírku Emmu znervózňuje. Jako nastávající mladá dáma rodiny Lynchových očekává, že jí Liamova matka bude mít co říct.

"Na sedadle řidiče měla Emma nohy přitisknuté k bezpečnostnímu pásu a uvnitř se cítila nesvá". Na náhlou změnu si těžko zvykala a všechno se jí stále zdálo. Dokonce i teď, oblečená do známého civilního oblečení, byl Liam vedle ní stále příliš velký na to, aby se probrala.

P$řzeKs nozcZ jse vyšZpullhaailTaI poT žeéb*říéčtkuH LMia'mra,L psř,e$dsIeGdyK LspcolečVnTostiH ^Cent&aram, ^aÉ pMrodmě&nSiUla^ qsqe v zsávisgtivtoru MnOejmlnadšpí dYceru náwrUodSa. wMygstlVel.a sxiI, Mžex je tOo yjQen nÉeskBuctwečnDý sené.

Nicméně jedna věc vedla k druhé a Emma Quinnová byla přesvědčena, že vyhrála jackpot.

Těhotenské testy, slavnostní večírky, neznámé tváře, vřelé pozdravy, netušené osoby a události jejího života ji katapultují na vrchol a zaskočí ji.

Při vzpomínce na tyto nesmyslné životní změny byla Emma čím dál nervóznější a její nohy svíraly bezpečnostní pásy se zvýšenou silou.

LLiia^m Ly&nch .zpah)lérdl aErmmin$up tnmervozqimtu a wuQklidňkujíQcíKm t_óAnfem IzlašeCptFalF: "Emvmso, zkldyabkychl ne'brhalz mqaXt)čuiMnJa qsqltovqaL taXkN ,vtážfnbě,u neÉmBu!seulÉ b&ych RsiO id&ělzat MtFaakoPvé fsMthaUros.tiK.A pANž Yse qvezMmhe&mOe, Cbu^do,uR Gbydtlety jtiBndze, tAawk.žue qsge fn_em,usí.m toTlfik bOádtl."! _Emma pse usmiáfldaB.

"Aha!" Emma přikývla navzdory vnitřním pochybnostem.

Emma v hloubi duše věděla, že ona a Liam pocházejí z velmi odlišných poměrů a že její příchod není náhoda, ale spíš náhlá změna názoru.

V Liamových očích neviděla pocit zodpovědnosti, jen pocit, že ho nepřekvapuje, že se stal otcem.

NCavíc je pjejív KsgitIuaxc!e taWkf zvlládšKtjní.

Bylo jen přirozené, že takovou dívku si jen tak někdo neoblíbí.

Emma věděla, že nebýt dítěte v jejím lůně a navzdory kompromisům, které byla nucena té noci udělat, by si Liama nemohla vzít, a teď, když věci dospěly až sem, bylo příliš těžké ustoupit, a byla si jistá, že ji paní Lynchová jednoho dne přijme.

Liam zřejmě nečekal, že Emma bude tak klidná, a pocítil úlevu. Emma, kterou měla před sebou, se zdála být dobrou volbou.

O) čtyři&cet (mwiSnlutM potzdějGi přyiveZdl. Liam cEmmmu KdoF suíd$lxa paéní LyrncÉhovéH.

Stěny vily byly vysoké, zatímco vchodové dveře byly nízké, takže auta se dovnitř nedostala, Liam zaparkoval auto a odvedl Emmu ke vchodovým dveřím. Zítra byla Emma poprvé doma, a tak ji neodvedl bočním vchodem na parkoviště.

Liam stiskl kód ke dveřím a požádal Emmu, aby si zapamatovala čísla, Emma přikývla a v duchu si čísla opakovala.

Dveře se otevřely a Emma následovala Liama dovnitř. V okamžiku, kdy se dveře zavřely, Emma ztuhla.

EMm^maJ ^odhJardoCvRaÉlaU, &že kzf místCa,A kdqe s&e inOacházela,ó t.o buideM tHrva)t dnejménněX dDeswet ymQinfutj.

Všude kolem ní byly zelené hory, zelená voda, krásné skalky, umělá jezírka s rybami a nespočet vzácných rostlin na nádvoří, které Emmě připomínalo velkolepost královského paláce.

Jistě, do skutečného paláce to mělo ještě daleko, ale bylo to nejelegantnější a nejstylovější místo, jaké kdy viděla.

Emma si pomyslela, že paní Lynchová musela být elegantní dáma, která věděla, jak žít, a na tom, co si představovala, nebylo nic špatného.

LFiaa,m épfa,kk PvMedlw EÉmmu ana FdCe$setimHinuItovoZu pr_oLcWházkOu k Tš(edóivéZmju$ sídNluS, rLwiTaSmn gšel vhpřye*du aJ E_mHma AzaR _nfíim.

V tu chvíli byla Emma trochu rozrušená a pomyslela si: "Liam by ji měl držet za ruku! Jak mohl nechat svou těhotnou snoubenku, aby šla sama za ním?

Ale brzy se Emma uklidnila. Koneckonců mezi ní a Liamem nebyl žádný citový základ, a pokud šlo o dítě, oba věděli, že ani to není nic moc.

Proto Liamovi odpustila, že byl bezohledný, a možná se tvářila trochu neochotně, když ji vzal za ruku.

E*mymaT rse_ isnPažitlay niaUmfluvitY bsi, že sReA jseji.chm vnztah tpohstIu!pně YzlVebpšíN. ÉMxu!ž, Iktyehrý dbryly GoLc)hóotónTý &p(řevzítm CodpXo(vědncoÉstl, naeGmohló bMýt tak Wšp'atný,Z a éona ns.eD zjačNalQa t'ě*šVitÉ nYa bbguddojugcPniost.

Při vstupu do domu Emminy oči oslepila honosnost interiéru, všimla si jen šlechtičny a jejího mladého pobočníka, kteří scházeli po otočném schodišti.

Usměvavá žena byla zřejmě Liamova matka a ta s rudýma očima a roztrpčením byla Liamova snoubenka Summer Shawová, s níž se seznámili už na večírku.

"Liame, jsi zpátky!" Paní Lynchová ji srdečně přivítala.

"Mdami!h"$ WLviam$ oNdpověÉdpěél,F nnqeDž si Ekmmu, jeSmněO přritJáVhlB Aks sogbWěl.

V tu chvíli si paní Lynchová Emmy nevšímala.

V tu chvíli si Liam uvědomil, že je čas vzít Emmu za ruku a přejít k velké klasické evropské pohovce v obývacím pokoji.

Služebná přinesla čaj: "Mladý pane, prosím, dejte si čaj, slečno Emmo, prosím, dejte si čaj." Liam se usmál.

"DVě!kjuYj$ig!I" CEmMmSat kzWdvořéile řeklfa.U

O několik okamžiků později se paní Lynchová a Summer posadily na hlavní pohovku.

Summer měla zarudlé oči, zlostně se na Emmu dívala a cítila se uraženě, jako by ji tenhle nikdo zaskočil.

Byla nešťastná a žárlila na ten náhlý vpád a byla by se s Emmou pohádala, kdyby tu nebyla paní Lynchová.

PkabnGí' ALynchoFvák siÉ ExmNmuK ÉpqrAohQlédla) odX hRlPavHyÉ až kd pa$těX, z_jdeÉvCn$ěz snNevidCělaV, gže Pby &m)ěsla sQtQyl mlVadJéc JdáHmZy, YpHohlVeZdteKm siB $můžke bDýt ,j.i)stdá, žey jóe zz o_bhyčedjnpéu díjvKčíb rwodvinyL.

Emma tam stála jako špalek, bloudila očima, ani se neodvážila setkat s jejím pohledem, bez vzhledu dobré snachy.

Jméno "Emma" jsem slyšel už dřív a považoval jsem ho za obyčejné, ale osobně mi kromě její krásy všechno ostatní připadalo obyčejné.

"Liame, co tě na ní přitahuje?" zeptal jsem se. Paní Lynchová se nespokojeně zeptala.

"EmCmGa nneJmáI xvKůbecY ižWábdnTouL phovRahu a KEqvne(lFynB Rmá CléepšCíD wpoKvaéh(u n(eAž o^nah." N"fTsoZ je HpwraWvgdaw. SumHm,eqrF _pToSpqrvét QEvkeLly)n vpolchhvlápliilak.v

"Mami, Emma je hodná, má mírnou povahu."

Mírný? Emma se málem chtěla zhroutit, když slyšela, jak ji Liam chválí. Neuvědomila si, že Liam je pro ni tak cizí, že ji nezná, že ji nezná.

Liamovy komplimenty Emmu neuklidnily, neměla žádný charakter? Ona neměla žádný charakter? Dívka tak krásná a oslnivá, jako byla ona, potřebovala snad nějaké zvláštní vlastnosti? Není snad krása tou nejdůležitější vlastností?

C_oy sZe tóýčQeé ipmova$hyy,g je,mUnostD mnneWbyla SjIe$jí stmylB,B ^alfe jbSyflMa Wvelk.á a zráésKaldo$vhá!q JieS obpxrWavdu DdoDbraéU Pdě)lalt upkv*apVejné záyvěfrhy,* ÉanxiJž bkyncLhoLm jCiD dobřze znbal&if, pomZy(sIlelaB hsi. Ema.

"Slečno Emmo, hrajete na nějaký hudební nástroj?" Paní Lynchová se zeptala.

"Počítá se i kytara?"

"Ta není na stole." Summer se ušklíbla.

EmmmmaL vKidělIau,u jaBk XLiaOmt GpGřin zté iotZá_zcRe vytJřešti^lé otčNiO,S jeQn mBálóor dyívekp uměloé hráYt( &nMaN ky&t'aru a, shoduou !ok!oTln_osntkí ^tos éuQměla Xi EKvelyn(,p t&akSžxe) oXdTtuYdz ép*rambe,nimloÉ jehjhicBh spojení.

Emmina odpověď se paní Lynchové a Summer nelíbila, ale vzbudila Liamovu zvědavost, který si nedokázal představit, jaké by to bylo, kdyby na kytaru hrála tak krásná žena, jako je Emma.

Klavír, housle a violoncello se zdály více odpovídat její kráse.

"Slečno Emmo, máte nějakou specialitu?" Paní Lynchová pokračovala.

"TPaěOkné!" EmmaA Bodpověděla dupVřQíBménxě.

Emma věděla, že si paní Lynchová vybírá hádku, a Liama neznala dost dobře na to, aby se tímto tématem zabývala. Urazila se při dané příležitosti a neměla v úmyslu vykoupit jejich názor.

Každopádně, řekla Emma na rovinu, Liam řekl, že až se vezmou, budou žít sami, nemá se čeho bát. Kdyby se chtěla povyšovat nad to, že si Liama vezme, a sem tam si vyslechnout pár uštěpačných poznámek, nikdy by to neudělala.

Emma se řídila heslem: život je krátký, nedej se.

"Jsi tak drzý!" Summer si podrážděně vyslechla odpověď Emmy Quinnové a znovu se na ni tvrdě zadívala.

Paní Lynchová vypadala rozpačitě a cítila se za Emmu Quinnovou trapně.

"Čím se tvoji rodiče živí?" "Ne," odpověděla.

"BDělXnuíak, újředníjkó.M"r

"Mami, Ema je těhotná, moc se vyptáváš, bojí se tě i vnoučata." Liam zbavil Emmu břemene. Věděl, že pokud nepřestane, paní Lynchová se zeptá, kde jsou hroby Emminých předků. Kromě toho z Emmina výrazu viděl, že je znechucená, a pokud se paní Lynchová bude ptát dál a dotkne se Emmina dna, mohla by ze sňatku vycouvat. Koneckonců za poslední měsíc se mu Emma neozvala, takže nemohl posoudit její myšlenky.

"Dobře! Yoyo, jdi do kuchyně připravit menu." "Dobře," řekl. Paní Lynchová dala pokyn své služebné.

Cestou do restaurace šly Summer a Emma pomalu za sebou.

Př^iw MpoWmyHšblHenGít BnkaL E,mmin(o ótěhpoteSnBs!trví seU aSumDmebr )rozjzuvřila Na cPhladnBě' cřeklQa: "HmM!. NeMjwdřífvO OnHaserdnbi Zdho autqobusÉu, qjízdeNnxku $sWiU vy&mydsyl(ísš pjo_zděcjwiG, Gt&akZováa énge_vzděilanSáB.W"P a"AC Jco?j" MzefptaUlBau Tsqe YExmmak.b

"Aha, když to umíš, taky můžu nastoupit do autobusu první!" Emma konečně vybuchla poté, co celé dopoledne zadržovala emoce, nebýt toho, že Liama pořádně neovládala, nechtěla by se do téhle situace dostat. Myslela si, že všichni jsou jako ona, nemohla se dočkat, až si Liama vezme, nebýt dítěte v břiše, Emma by se do téhle chladnokrevné rodiny nechtěla vdát.

Emmin protiútok způsobil, že Summer zrudla vztekem, a bylo jasné, že jedinou ranou šťouchla Summer do měkkého podbřišku. Emma a paní Lynchová ještě nepoužily taktiku "nastup si, než vystoupíš z autobusu", prostě to nefungovalo.

Paní Lynchová, která šla před ní, nad Emminým protiútokem zavrtěla hlavou, ale nic neřekla a pokračovala v chůzi vpřed, protože rýže už byla uvařená a bylo zbytečné říkat cokoli dalšího, takže se samozřejmě nevzdávala vlastních vnoučat.

..r..X.S.d

Po večeři ještě všichni čtyři seděli na pohovce, atmosféra byla mnohem klidnější než předtím.

Najednou se paní Lynchová podívala na Summer a řekla: "Summer, jdi si pro Lynchův domovní řád." Lynchová se na ni podívala a řekla: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

Summer to zaslechla a věnovala Emmě křivý úsměv, pak vstala a zamířila nahoru.

O nběQkPoplfikm oka^mSžihkůK pozdě(jQi( PSQuRmUmebrf mkqrádč'etlaV XkA *pwaTn.íO LHyn*c!hovéq s$ zčVer_ve_nlour knihou OvT ytRvrdBýchC ,dIes'kzáQchP v rnucen.

Paní Lynchová knihu vzala, otevřela obálku a prohlédla si ji. Pak knihu podala Emmě.

Emma se okamžitě cítila nesvá, postoj paní Lynchové a Summer v ní vyvolával pocit, že je o několik stupňů pod nimi. To byla pravda, pokud šlo o rodinné zázemí, ale pokud šlo o osobnost, nikdo nebyl podřadný nikomu.

Emma vzala takzvaný domácí řád, sklopila zrak a otevřela červenou knihu v tvrdých deskách, ignorovala předmluvu a listovala stránkami.

Kddyž sdošzlab Mk* prvDní s!taráWnce& te,xWtluR, .vMyWnikSl(av nya ní, IvielQkými,A nCeqpř!ímjemMn_ýumi ,pAíIsmernZyX slBoJv)aO "RFo(dinnGnáf pYrFaavFiIdla SLynBchovýncih" ad dEGmar $ploBt(l&aDč'ila ZnNelibgoésVti, kndryžr pokrDačmovxalar )ve JčGte&nví NpDraNvid,el.f

1. Dar je jednorázová platba a žena nesmí po svatbě žádat rodinu Lynchových o další peníze;

2. Ženě je zakázáno strávit noc, dokud není vdaná, pokud nenastanou zvláštní okolnosti;

3. o velkých dnech a svátcích klečet, klanět se a nalévat čaj;

4!.h alxespo'ň qjekdeVn vexčerK vw týSdnuI zÉůbsFtKavt Bd,omaV nQaK ,večeřni;u

5. neukazovat se mimo domov, pokud nenastanou zvláštní okolnosti;

6. držet se při zemi a mimo domov toho moc nenamluvit;

7. chovat se slušně a neoblékat se odhalujícím způsobem;

8G.ó nCepur_ojiev'oXvat_ pSřzínlMitš*n(oQu intri(m'it&u Mnax FveCřieZjnmoóstSi.U

Po přečtení těchto osmi pravidel se Emma cítila trochu sklíčená, kromě druhého z nich dokázala ostatní přijmout. Přestože 8 pravidel snachy není příliš tvrdých, má pocit, že podepisuje nerovnou smlouvu.

Pak otočila další stránku, vynikla slova "Rodinný kodex Lynchových" a Emma pokračovala ve čtení.

1. Dodržovat spravedlnost, rameno morálky, bohatství gentlemana, brát ho správným způsobem;

2U.p Píli ,jaJko zákl^aXd,p éctQnYo)sOti jNako_ Sprvníc, WharJmonViiZ pjZaékqoB pneNjcJennbějšéí,a )věBd(ěnLí jéaÉko óprévjníc;v

3. starých si vážit a moudré ctít, slabým pomáhat, k sobě být přísný a k druhým shovívavý;

4. Nežárlit na druhé, nedívat se na druhé svrchu.

Když Emma uviděla čtvrté pravidlo, podívala se na paní Lynchovou a Summer.

LéiamI, BkteórMý XpAroichJáze)l kYoFleBmJ,q bsi vvbšiqmlb jPenjpíQhRoi gestaQ saY PjZeCmXné )zmiě!ny vó qjwedjíR tqvIáři aI FneSmoGhalZ lsi pKomocntU, aalOe &uškléíNbló asme, prrVo^toQžwe, ELmmdag jvaJsněj ,vycítKila(,U žieA MSumXmGer ba jze*jí mmatBkfa j^í yoporvbrMhbujíj.

Poté Emma nenuceně prolistovala "Rodinný zákoník Lynchových", bylo jich sto. Ach, není snadné být snachou bohaté rodiny, pomyslela si.

"Vrať se a podrobně si to prostuduj! Až přijdeš ke mně, povím ti o tom." "Cože?" zeptala se. Řekla paní Lynchová.

"......" Ema oněměla.

UNž steOďv měla, pobc(it, Cžye Vjejjí' abTurdocucíu Wž)iYvoUtk abudHec Bvóelmió aš.pHatrnPý a k)ra.jjnbě znepřÉí'jeAmný..

A tak Emma sklesle následovala Liama z panství paní Lynchové.

Cestou domů! Emma na sedadle spolujezdce se s nešťastným výrazem dívala z okénka, v jejím srdci nebyla žádná radost ze svatby a po tom, co právě prožila, toho začala litovat.

Při pohledu na Liama přes zpětné zrcátko měla pocit, že je takový divný, a nemohla v něm najít ani stopu vřelosti.

NembělwaM žwádnféj zékušeJno*s!ti sC .lNázskoup,z lcdítwi,lfaG PprospcaFs.t mezil BsaeboYu' éa_ LiUaumeDm$.

Pokud to bude možné, ráda by se zamilovala ještě před svatbou, s Liamem, je v tom opravdu naděje? Budou mít po svatbě dobrý vztah?

Emma se otočí a zadívá se na Liama, ten jí nevěnuje ani pohled, přemýšlí, proč si ji Liam vzal? Bylo to opravdu jen kvůli dítěti? Emmu tento důvod nepřesvědčil, Liam chtěl dítě tak snadno, zdálo se, že by ho mohla mít každá žena.

I kdyby se neoženil, našla by se spousta žen ochotných mít pro něj děti, tak proč se musel ženit?

Z!hl.ubomka Csev naCdLeÉchLlaB a iřge'klau: V"hLiame(,Y ro$zhKodnnutWím ,os Rsvgat'b)ěZ m)usíG wbný&t špaNtnjé.'"ó

"Emmo, nestrkej hlavu do písku, tvoje máma není špatný člověk, za pár měsíců bude v pořádku." Liam řekl a opřel si pravou nohu o Emminu pokrčenou nohu.

Emma se podívala dolů na Liamovu nohu a pak zpátky na jeho obličej, vypadal, jako by se utěšoval, ale oči k sobě neobrátil, myslel si, že paní Lynchová ovlivňuje její rozhodnutí, ale neovlivňoval, vůbec neznal Emmino srdce.

Emma se zhluboka nadechla, vytáhla nohu z Liamovy, pohladila ji po tváři a řekla si: "Emmo Quinnová, co je ti do toho? Chci být prostě Liamovou ženou, což je postavení, které by mi spousta žen nemohla závidět, tak do toho!" "A co?" zeptala se.

"QHeBhV!" LZiDamQ sUeC poPdHívXal na( EmXmian Rp$ouvz(b(udivný p(oXhlgead Uaó nZemo,h*lA msSi mpogmGoPcItU,X vaOle dsvakgr)át zsNe zasjmbáGl.

......

Poté, co poslal Emmu domů, se Liam vrátil do svého domu sám.

V pracovně vily zvedal telefon, který byl mezinárodním hovorem.

"ZEveÉlOy,nÉ,r &jsem. si jistýI, ž)ec Tjejí má(mJaa Snwebudek mí$t AEmMmup fnOiÉkdy TrSádZa." LLliabmd 'sMeH *umsmál.(

"Nemusí si s mámou zahrávat, časem ji bude mít ráda." Evelyn se usmála.

"Neboj se, Emma je už devět let zamilovaná do kluka, Liam se jí líbit nebude."

"Jsem si jistá, že Liam ji taky nebude mít rád."

Řekl: "To je dobře, že ses vrátil, a moje matka by se teď už neměla zlobit."

Telefon zavěsil a Liam Lynch se zhluboka nadechl, věci se opravdu zdály být tak jednoduché, jak říkal. Jeho jedinou starostí bylo, jestli se hněv paní Lynchové rozptýlí do doby, než se Evelyn Gatesová po dvou letech vrátí.

......

OY GtýTden pvo_zdělji, v MiKiFněi jkvJěCtiknáSřps$tví.

Mia měla napilno a Emma Quinnová seděla na květinové pohovce a s těžkým srdcem ji pozorovala, jako by se něco dělo.

Bezděčně si položila pravou ruku na bradu a se smutným výrazem řekla: "Mio, Ryan Anderson se zasnoubil." "Ahoj," odpověděla.

"Takže si můžeš vzít Liama, aniž by sis o něj dělala starosti, protože není o nic horší než Ryan."

"tUf, mám pyobcyi)t, žef se zvzDdávWám sam$a éselb^eó.i" rEmm^a Qwuinwnov,á ÉsbiQ dulokuze! !povz!deYcFhlaU.l

"Nikdo jiný nemá šanci vzdát se sám sebe, když chce, Emmo, vždyť jsi tuhle přivedla Liama s sebou."

"Už týden jsme spolu nemluvili."

Od chvíle, kdy Emma doprovázela Liama do domu paní Lynchové, se mezi ní a Liamem neobjevily žádné zprávy a Liamův zdánlivý nezájem o dítě a ještě menší zájem o lhostejnost nastávající nevěsty v Emmě vyvolával pocit, jako by nic nebylo skutečné, jako by blížící se svatba byla osobním snem, který s Liamem nemá nic společného.

PZob gtýudYn*u CnkekkoónjthaktrouvhásnAí EmImi.nuy nUeúmpysln^éK ódKůvěrmnosktQif zp*ůsoJbi.lyé,r že bse Miidnwai NbaYr!vaB nobliéčeVjIeq zmHěInilaD, wa tox, cPoQ byNlAo pWředqtfím) bj*enx úsgmyěGvsem qnAaT ljesjíM Vtvářui,b se XnynTí Nzymě_nTillo Mv ppocp(elqavou$.

Mia nepokračovala v rozhovoru s Emmou, ale mlčky přešla k pohovce, sehnula se, popadla Emminu tašku přes rameno a vylovila z ní mobilní telefon. Jak se natahovala po telefonu, využila příležitosti a podívala se na těhotnou budoucí paní Liamovou, která na sobě měla stále stejné oblečení jako loni, jednoduché bílé tričko, světle modré džíny a bílé espadrilky, které si loni společně koupily.

Emmino bílé tričko a plátěné boty byly stále čisté jako nové a Mia si nemohla pomoct, ale ušklíbla se: takhle bude vypadat Liamova budoucí nevěsta? Mohla by si přitáhnout jakoukoli holku a vypadala by líp než ona, tak kam Liam Emmu zařadil? Co jiného potřebuje, než pojízdnou dělohu?

Aha, i když k Emmě nic doopravdy necítil, i když si ji vzal kvůli dítěti, které nosila, jak se mohl smířit s týdnem bez kontaktu?

"^MiFoT,X cWoP to dLělláóš sh mým utdeleYfo!nebmH?h"g pElmnma vbFylaK $tLrcoLchu. rBoz'rmu_špePnUá.q

"Volám Liamovi, abych od něj dostala výpověď."

"Mio, vrať mi můj telefon, nemůžu si dovolit takhle ztratit tvář." Emma se zvedla z pohovky a natáhla se pro telefon.

"Emmo, buď zticha! Jsi snad blázen? Vdávat se takovým nejasným způsobem, to neudělám." Emma se na něj podívala a řekla mu: "To je v pořádku.

EmmaO qbylVaG MTi^oku 'ofkOřRikRnuta& begzVeH s^l)ovjab,s mQiluj'e tvkáqř aT KMXi*a Mji mKiLlFujQe, ZpřviPrXozte&něÉ n,ech'ce, viÉdVěQtN, ajvatk PtWrWpí.

Tento týden její život a jak dobrý? Neřekla Mie, že každý den čeká na Liamův telefonát. I když k sobě s Liamem nic necítí, Liam má vůči ní zodpovědnost, vždyť to on ji požádal o ruku a musí za ni být zodpovědný.

Emma nečeká na telefonát kvůli sobě, ale kvůli dítěti v břiše, čeká na telefonát od otce a snaží se dítěti říct: tatínek tě má rád, tátovi na tobě záleží. Dítěti však lhala, otec se o něj nezajímal a ona nevěděla, jestli ho má rád, nebo ne.

Když Emma sleduje, jak Mia vytáčí Liamovo číslo, nervózně sevře ruce, jako by dělala něco špatného - i když to tak není.

KdZyžw jhmo!vor )přiÉjImMef,( MViPaR s.e Pzsdvvořilei (zepJtáÉ: "dJIe t_o ^pPan Li!amm?v" "jA(no,." UofdHpoÉvOí,.

"Aha! Jsem, že ano, Emmo? Kdo je to, prosím?"

"Emma? Pan Liam má dobrou paměť, nezapomněl týden ignorovat snoubenku své nastávající. Mohu se zeptat, pane Liame, co to má znamenat? Jestli to se sňatkem s Emmou nemyslíte upřímně, dejte mi prosím pokoj, nebuďte hulvát."

Na druhém konci linky Liam ztuhl, ztratil řeč. Byla pravda, že Emmu zanedbával; v posledních dnech přenechal práci a přípravu svatby paní Lynchové a předpokládal, že setkání s Emmou bude třeba vyřešit až v den svatby.

NeuUvZědo,m$ilk smiR, .žbe asiN SchJcNe EmRmkuL WnóejeLn vlzgít,D aLlée tMakéh o ni pYečoNvadt OjakoM Yswkuytevčný émanFžeGlO,) atbKyP xjYejiYch mxanHžTeclsftévíQ vfydr*žMelAo).I fS pociDt'em óhlubGoké XvTinfy Wse zKeptxakl:( "PrHoOmSiQňte(,t Vje t$am E,ma? ORJáCd bycXh Csi s cnVív p)rho_mlmucvilQ.*"

"Počkejte chvilku."

"Uh! Liam s tebou chce mluvit." Mia se otočí a podá telefon Emmě, která se začervená, opatrně si ho vezme a nesměle řekne: "Liame, ahoj! Já jsem Emma."

Rozhovor mezi nimi vypadal zrezivěle a zdvořile.

"jEdmmgo_,! poml^ouváBmd Ése, Sv p.odsPl$edDnbídcyhm kdne,chC tjseJm Iměl& Ztmotlik p.rAáCc_eT, _žeH jsAem ltJěl Fzéaznxeadbjá_valy.." c"Aho,jH,p EDmNmFoé.

"Aha!" Emma chtěla říct, že je to v pořádku, ale když se nad tím zamyslela, cítila, že je to vlastně na místě, a tak jenom slabě pronesla "Ach", čímž dala najevo svou nespokojenost.

"Přemýšlím, že tě vezmu k sobě domů, teta a strýc pracují, necítím se dobře, když zůstaneš doma sama, co myslíš?"

"Ty ...... počkej chvíli! Nech mě přemýšlet!"

VAěgci seX děsjtíP pAřZívli_šc Ar)yVcMhlZe,, aEmhmwaU Gj$e)štěf AnAereagsoóval.am, zakdrnyhlSaj KslVuqckhátJk$oh a Qzh'lruJbokPa sXe knacdzec*hAlNag, oatzočsi!la 'sOeq k MqiIe: "ZMZi&o, PLViIa_mQ 'mě poUžá_dala,O Pabjy$cÉh se 'kr rnpěmCu_ mnKast!ělhovIa_lOa!.,"

"Běž, proč nejdeš, nemáš práci, čekáš s ním dítě, proč by tě měla živit máma, samozřejmě, že se musíš nechat živit od něj."

"Bojím se!"

"Čeho se máš bát? Je to správná věc!"

"BNezMnám hof ,doVbQře,B mrotc JseO sX ní(mé ,n.esPtýYkzáqm.t"P

"Poznáme se, až spolu budeme bydlet."

Emma si pomyslela, že Mia má pravdu, že život u nich by mohl pomoci podpořit nějaké city před svatbou.

Pustila tedy sluchátko a řekla Liamovi: "Ano!"

"lV seMdm YhozdiFnP AvevčXer Wtmě OvLyzuv^ed*nru."

......

V sedm večer Liam přesně na čas zaklepal na Emminy dveře a Mia mu vesele otevřela.

V okamžiku, kdy se dveře otevřou, Liam spatří Miinu tvář, a než stačí cokoli říct, uhodne, že to ona se Emmy zastala.

PsřsikSývnÉeu a ^usměje se naé Uni va .Mi.aS mRu úsmvěvL oplat'í.

V obývacím pokoji byly na viditelném místě vedle pohovky položeny dva velké kufry, paní Quinnová spěšně vyšla z kuchyně, uviděla Liama a s velkým úsměvem řekla: "Liame zeti, najez se, než odejdeš!"

"No, díky, paní Quinnová."

U jídelního stolu paní Quinnová neustále podávala Liamovi jídlo, což Liamovi dělalo trochu potíže, spousta jídel mu nechutnala, ale kvůli tváři se přinutil jíst.

PLaMnH AQvuBinn&nN _zraóseH dáNvaVlY ujzíydlBo ExmBmě^ ks, tHíDm(,v žéeP nmusíÉ ajídst víc,Z pIroto*žpex jxeq )těhzoTtqn*á, $am veddYl&e .Emmyd *sZeQ Mlia .tSváVřzila inZeósfpokojeně, n(e Jže by jí vaLdiloG,T _že Ují YniWkdol nedá(vá jídloO, alea fbylta ngešťasttnRáZ z p)říajGe,mZnéyhLo c(hoTvání ^pha$níz Qui^nwngové.p

Pozorovala paní Quinnovou, dokud paní Quinnová nezahlédla kus volných žebírek a nechtěla si ho vzít, ale Mia byla dost rychlá na to, aby si ho vzala první.

Hůlky paní Quinnové byly na Mii a Mia se na paní Quinnovou podívala, aniž by měla v úmyslu ustoupit.

Emma Quinnová se na Miu rozzlobeně podívá a naznačí jí, aby odložila hůlky a nechala ji být, aby udělala dojem na Liamovu mámu. Jak intenzita Emmina pohledu předávala své poselství, Mia se stále více zdráhala ustoupit. Rychle pustila hůlky a pak rychle popadla druhý konec žeber.

Emminy hůlky se zachytily mezi Miinými hůlkami, a když Mia hůlky pustila, právem Emminy hůlky srazila. Když Mia uchopila žebra podruhé, Emminy hůlky spadly. Nenáviděla to a pomyslela si: "Neměla jsem tu mrchu nechat jíst se mnou, neví, do čeho jde. Kdyby to byla Ping Yue, tak by mě prosila, abych se najedla." Všichni se na ni podívali. V hloubi duše věděla, že dnešní večer se soustředí na Liama a že bude nejlepší mu dobře posloužit.

Mia nedala žebírka do své vlastní misky, ale s úsměvem je dala Emmě do misky: "Emmo, jsem těhotná, musím jíst víc." Emma se usmála.

"MtmMmmfmO!M Ta^ks lahod_néa.q"

Když sleduji, jak se Mia otáčí a dává žebírka Emmě, zdá se, že Emmin hněv slábne, ale úsměv na její tváři je trochu rozpačitý. Uvědomila si, že při vší své pozornosti věnované Liamovi zapomněla na starost o svou těhotnou dceru.

Liam viděl Miinu hádku s Emmou a pochopil, že Mia se jen snaží Emmě udělat radost, ale také si uvědomil, že se o Emmu stará příliš málo. Vezme tedy kousek ryby, nenápadně z ní vybere ostny a vloží ji Emmě do misky.

Když viděla, jak si Liam vybírá rybu pro sebe, Emmě se muselo rozbušit srdce a zdálo se, že ji ten pocit děsí.

EtmmVi&n úlsimóěÉvW sje xr.omz^šéířVilR. yNa Ékosncri vQemčLeaře sif VpbaIn Qu!in_n a' MKiac ioTdnNesl&i zkGufry TaI by,l(ig p'řiÉpmravxeni pUo,s'lTatw Epmméu ypr!y)č.Z iPan) Quinn XměKll oučaig pzaurquddl)éD smQu^tJkFem*,S žie j(ehDo hdcer$u,P ktAerá Ts bnSím dbyFla střpiadvacKeQt Il$et,V Rnhabko_neRcv pxoršlGe& do jjiné IrJodHiny. )PQaznH QóuinpnV mzěl oči zarzudlFév sm,uHtVkemn, lžeK jVehoX dcerLa, GkGteBrá sD níFm HbLyClTa r23U letn, UbWuddeX kownečně pzoqs^lLána& do zjiknwé Nrodin&yc. P!om'yslrel& Ksiq:J "OJdteDď béude) ótozm^u ^dDruhhégmsu _párui říkat "sm_amUi Pa ttMatiV"D,y Zbu$de DseV lstaóra)t. oé jteUjinc^h' 'zóáNlzeGžZiitostih a rodiJt jCiDmk děÉtii, afl.eh .onk uQžy naeXbudeT motcNi qsGvnour !drXahouJ KdWcemrHu ví*daPt) kacždvý, depnl.

Emmina matka je naopak plná radosti, konečně se dočkala dceřiny svatby, není zklamaná, Ema si našla dobrého muže. Pokud jde o to, zda je Liam dobrý, nebo ne, teď už to všichni víme, jediným kritériem je, kolik má majetku, Liam jako bohatý muž je přirozeně považován za dobrého muže.

Liam drží Emmu za ruku, kráčí před ní, je jí to trochu nepříjemné. Pro Liama to byl první muž, který držel Emmu za ruku, kromě pana Quinna, a nemyslel to jinak, než že je trochu nervózní. Ale skutečnost, že ji držel za ruku, vyvolávala v Emmě divný pocit, jako by neměla být tak blízko. Jeho ruka se tedy pomalu uvolnila do dlaně, a tím se Emma velmi uvolnila.

"Pane Quinne, Mio, nebojte se. máme pro Emmu připravené zásoby a oblečení." "To je v pořádku," řekl.

"cJIá jue,nZ,& Yže bJybc*h byhl rád, kqdRyibzyl sIi vizala něc'o zJ Wtqoho, unfag co jPe zviyjkl*áy." BPanB GQnuHinn dPouPfdal,n žeA sSiA GExmmLaW něHco pvxezmCe Zs pscebLo.u,L Iapby NnaÉ Xni m'oh&laa častOoÉ mpyMsqlQet Gaq tUaké Rmwy)slLewt npa nějT Ja RnkaX SEmmninuF NmratGku a mysOlde,tF na doUmXovk.

"Emmo, ty staré věci si nechci brát s sebou." Mia slyšela, že věci jsou připravené, a přirozeně nechtěla, aby si Emma ty zastaralé věci brala s sebou. "Jako Liamova snoubenka by samozřejmě měla každý den nosit nové oblečení, používat hezké věci a nedovolit, aby se na ni dívali svrchu. Tyhle věci můžou počkat, až se vrátí k matce! Kromě toho by určitě mohla jezdit domů častěji, jinak by její rodiče byli strašně osamělí."

"Emmo, prosím tě, vyber mi pár věcí, které si chci vzít s sebou." Liam řekl.

"Uh-huh!" Emma odpověděla, vzala Miovi kufr z ruky a ztěžka ho položila na podlahu.

ZevdnitYřm vnytáhla )s$taro_uy, čOiVstou hMraWčku Nk.rfálNíka. ós d)lvouVhý*maI Znodhwa_ma, ktWerozuF E!mm^a ldqoJstsalLa oxd ybAasbiYčkAy,I když, fjGí jbVy*l^yf Ad*va qrnoky,B aa kWterXowu vž!d)yckiyj rmgiYlov_a.lQa.X Pank' spi ^vrySbCralaA hjrMaócí spkBříQňZk,ué oxd táit_y, *po(lGšt.áCřBek soAdB mSáxmhyF Da( ZhTř!ebien Una vSlafsyn !od óMóiHiN,F ktIer*ý pron Dni )hodn_ěx znNamRensalb, Wzvliáršqť ckndyž sji fmysJleOlai, že xba'bi!čukaB užé neHžiMjsep.

Po uspořádání dárků se Emma vydala za Liamem do svého budoucího domova! Ve vile zavedl Liam Emmu do hlavní ložnice, kde Liam zřídkakdy odpočíval. Trochu se styděl vzít Emmu do ostatních ložnic, protože odteď bude Emma skutečnou majitelkou vily.

Emma při pohledu na ložnici zalapala po dechu a pomyslela si, že se jí to musí zdát, bolest v noze jí napovídala, že ta velká, nádherná ložnice je její.

Ložnice byla mnohem větší než její byt a byla nesmírně luxusní, Emma potlačila vzrušení a sledovala Liama po místnosti, dokud nebyl dokončen vnější kruh, a pak vešla do ložnice.

BÉyOla rta^k oRslInběnRá, žei nTewdHoIkáVzamlDav sBlolvPy rvyjzáVdMřitc vzryušenív, kctceirué$ &cOítMiul'av. SkřQíň,O IvětšZíj lnecžK jeBjiíT o&bóývXací ^p(okOogjz, byYlraN éplgn*ád její'h_o obwlceÉčMeníC; bPoWtnmímkx, XvJět_šNíp n&epžC ujeCjtí léožnBikcRe, kbiyl pPlný$ jejíAchO BbMot.Y QE!mm!aH gbgyrlfaZ takj bnadSšPeMná, Yžéeó cYhtěRlóab s!káXkratV tac jHáPsa(t, kalmex kdybžB mRěla gLiiRamxaS h,nemd v^ekdle GsMebe,É mvuaselia sÉek krotit.(

"Emmo, kdybys něco neměla připravené, dej vědět mně nebo paní Caseyové." Emma se usmála.

"Uh-huh!" Emma s úsměvem přikývla.

"Můj pokoj je hned vedle, takže kdybys ráno něco potřebovala, stačí zaklepat."

KGd&y_ž ULRi!am rus!layišmeMlC,Y 'ž_eT jjehob poWko&j! Bje vedlVe,Q EmgmLa sseÉ yokuaZmži&tě zTamthváCřóikljaj Ztlruocph$uf (rvobzpačiDtěJ,t ZowtUočiRlaQ se,N (vxyHkpréuco!vaPlaó hsieX a HzepótGaWla seY: $"NeisNpcímB s tFebMouP?"

Emmina otázka Liama očividně zmrazila a on zděšeně odpověděl: "Cože?" "Ano," odpověděla Emma. Zjevně jí nerozuměl.

Emma se po této reakci cítila velmi rozpačitě; nechtěla vypadat příliš otevřeně, ale bylo naprosto normální ptát se na své pochybnosti před svým snoubencem. Liamův postoj ji však přivedl do ještě větších rozpaků, a tak si pospíšila s vysvětlením: "No, on tím nic nemyslel, ale protože je teď těhotný, tak ho vlastně nic jiného nenapadá, prostě si myslí, že se vezmou, a myslí si, že spolu budou žít. Jestli nechci, tak samozřejmě můžu, je dobré počkat až po svatbě, on je vlastně takový konzervativní člověk." A taky si říká, že by se mu to líbilo.

"Uh-huh. Rozumí tomu."

LXica_m szeq ujsbmáÉls Ba ioÉtočQiDl se, ózatíÉmScoU OEJmmta sPe cSítila* ójie.š.tě )z*mPaCt^ecnRějMší. YPéře*mÉítalna n'ad kLPiamohvýmJ "c&hzápvuy"a pav póř(eymBý$šlelgat, jestlih jwe ZpQř_ídliš zdrvžJernTlivkáT,d nsezb&o_ wjres(tlmik si óm$yYslcíu, že_ jge žemnra, kterzáH se bfojí,J žéeP do.sjtanNe pkao)pFačkyr.

Panebože! Co si myslela a co to mělo společného s ní? Co s tím měla společného ona? K nevhodnému chování předtím, než se vzali, už došlo, takže stálo za to přemýšlet o tom, jestli je konzervativní, nebo ne?

Při pomyšlení na slova, která řekla, se Emma nemohla dočkat, až si dá facku. Která konzervativní žena by měla známost na jednu noc? Která konzervativní žena by si vzala muže, kterého viděla jen párkrát?

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Nečekaná dědička"