1. Zátoka
1 ========== Zátoka ========== "Jestli to dítě porodíš v mém pokoji, nikdy ti to neodpustím." Přinesla jsem z chodby další krabici. Nová kolej byla v rámci příprav na příjezd letního tréninkového kempu Los Angeles Lions přetřena na bílo s námořnickým pruhem táhnoucím se podél středu zdi. Felicia si sevřela zakulacené břicho, které jako by jí přes noc vyskočilo, a otevřela krabici s mým jménem napsaným na boku. Garsonka pro ředitele rezidence byla teď moje, protože Felicia bydlela v bytě, který sdílela se svým manželem, doktorandem. "Každé Franklinovo dítě v historii tří generací přišlo nejméně o dva týdny později, myslím, že jsi v pohodě." Položila jsem krabici na židli u stolu. "Jsi stále v pětatřicátém týdnu těhotenství. Může se to stát každou chvíli." "Pak se ujmeš funkce ředitelky kolejí." "Snažíš se mě přimět, abych odešla hned první den?" "Jsi moje pravá ruka. Nemůžeš to vzdát kvůli mně. Může, Becco?" Protřela si břicho a podívala se na mě štěněčíma očima. "Učíš ji to už od dělohy, co?" Položila jsem krabice na zem vedle postele. "Člověk by řekl, že nám aspoň dají opravdové postele." Zasmála se. "Všichni jsme spolu v té hubené posteli. Dokonce i fotbalisté. Měla by ses připravit na to, že se na poli objeví spousta nadávek na to, jak potřebují 'dobré' postele, jako bychom někde měli schované kalifornské krále." "Proč tu vlastně jsou? Myslel bych, že profesionální sportovci budou na tréninkovém kempu bydlet v pětihvězdičkových hotelech nebo tak něco." "Kdepak. Trenéři je tu mají rádi. Méně rozptylování, kampus je většinou prázdný. Snadněji se na ně dohlíží a nemají důvod odjíždět. Tělocvična, hřiště i jídlo jsou na jednom místě." "To je pravda. Naklonila se k němu a scénicky zašeptala. "Navíc je to levné." Pokrčila rameny. "Alespoň ve srovnání." "Mám ještě tři krabice." "Vezmi si vozík. Proč je vozíš po jedné?" Rozepnula zip mého kufru a vyndala z něj pár spodního prádla. "Vzpomínám si, jak jsem se do takového spodního prádla vešla." Vytrhla jsem jí je z rukou a strčila je do prázdné zásuvky. "Nechoď tam a drž se krabic, jestli mi chceš pomáhat s vybalováním." "Nejsem snad já šéf?" "Vlezlá šéfová." Seběhla jsem po kamenných schodech v zadní části budovy. Aspoň jsem byla v přízemí a nemusela jsem se plahočit několik pater, ale mělo to tu nevýhodu, že jsem stála naproti nádvoří, kde se shromažďovali víkendoví hosté. Musela bych vymyslet důmyslný systém kladek a kbelíků, abych je zahnala, i když v létě by to snad bylo lepší. Být teď v kampusu bylo divné. Už jsem nebyl student. Byl jsem zaměstnanec. Dočasný zaměstnanec. Moje poslední léto v kampusu. Maturita byla před necelým týdnem. Byl jsem absolventem vysoké školy. Byl jsem v dobré víře dospělý člověk, který už nemá žádné výmluvy, aby se vyhnul vstupu do skutečného světa. A necítila jsem se jinak. Tedy možná kromě zdrcující hrůzy z toho, že jsem dospělá a nevím, co si sakra počít se svým životem. Popadla jsem z auta poslední krabici a zabouchla kufr. Na zpětném zrcátku visela moje cedulka s dočasným nastěhováním. Jakmile krabici odevzdám, budu ji muset jít zaparkovat. Na schodech ke koleji mě zastavil starší muž ve větrovce a khaki kalhotách se zdravým leskem, který podle mě nepocházel z opalování, ale ze spousty času stráveného venku. "Promiňte, jsem z LA Lions, říkali, že mám hledat někoho v limetkovém tričku." Podíval jsem se na své limetkově zelené tričko zaměstnanců kolejí. "To jsem já. S čím jste potřebovala pomoct?" "Chtěla jsi, abych ti to přinesl?" Gestem ukázal na krabici. "Není to tak těžké a vezmu to jenom tamhle." Kývla jsem směrem k podepřeným otevřeným dveřím. "Několik našich hráčů dnes přijede dřív a klíče máme jen pro trenérský štáb. Mohli bychom dostat klíče od jejich pokojů? "Samozřejmě. S těmi vám můžeme s ředitelem rezidence pomoci. Když se zastavíte v kanceláři rezidentního ředitele hned u hlavního vchodu s čísly pokojů, můžeme vám ty klíče dát. Včera dokončili zařizování všech bytů a zkontrolovali je, takže můžete jít." Přikývl a odešel. Vešla jsem do svého pokoje. "Co je Dare?" Mávala si před obličejem sešitem s hnědými pokroucenými stránkami. Krabice mi vyklouzla z rukou a rozbila se o zem. Učebnice a další náhodné drobnosti se vysypaly ven. "Vedla jsi v dětství kroniku her Pravda nebo úkol? Seznam kbelíků?" Škádlila mě. Žebra se mi stáhla, když Felicia prolistovala můj opotřebovaný zelenobílý sešit. Kéž by to bylo něco tak hloupého a trapného, něco lehkovážného a zapomenutého. Místo toho to byl průřez mým zlomeným srdcem odevzdaný na stránku. Okraje papíru se kroutily a byly potřísněné slzami, které jsem si slíbila, že už nikdy nerozliju. Přeskočila jsem krabičku a vysypaný obsah jí vytrhla z ruky. "Nedívej se na to." Trhla sebou. Můj splašený tlukot srdce se uklidnil, když jsem teď měla sešit bezpečně v rukou. Dýchal jsem přerývaně. Prsty se mi třásly kolem potrhaných stránek. Z jejího hlasu vyzařovaly obavy. "Bay, je mi to líto." Zmateně na mě hleděla a já se snažila uklidnit. Odložila jsem sešit a strčila ho pod hromadu učebnic. Roztřeseně jsem se nadechla, otočila se a s úsměvem na tváři jsem se jí postavila čelem. "Ne, omlouvám se. O nic nejde." Sevřela si břicho a já si připadal jako ještě větší kretén. Rozpaky v místnosti prolomilo zaklepání. "Promiňte, slečno. Mám čísla pokojů a jeden z našich hráčů už dorazil. Hned tady bude." Ve dveřích stál starší muž se strhanou tváří, ale laskavýma očima. Oprášila jsem si ruce. "Ano, samozřejmě. Tohle je Felicia, ředitelka rezidentů." Usmála se svým dokonalým profesionálním způsobem. "Těší mě." Podala mu ruku. "Já jsem Hank. Jsem asistent trenéra těsných konců. A nezachytila jsem vaše jméno." "Bay." Hluboký, dunivý hlas mnou projel, jako by mě zasáhl šíp. Ve dveřích předstoupil muž, který vypadal tak odlišně od toho, kterého jsem znal z posledního ročníku střední školy, a zároveň tak stejně, až to bolelo. Ostrá bodavá bolest v hrudi. "Odvaž se."
2. Dare (1)
2 ========== Dare ========== Vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Tak moc, jako když jsem ji viděl poprvé, až mi to skoro vehnalo slzy do očí. Bylo to už příliš dávno. Tak dlouho, že nebýt mých skicáků, přísahal bych, že jsem si ji vymyslel, že je výplodem mé fantazie, který mi má pomoci překonat nejtemnější dny mého života. Ale tady byla, ve skutečnosti. Dýchala a zírala na mě se stejnou nenávistí a hněvem, jako když jsem ji viděl naposledy. Ale před tím osudným dnem, kdy jsem rozdělil její i své srdce, to byla dívka, od které jsem nemohl odtrhnout oči. * * * O čtyři roky dříve. Bolelo mě předloktí. Dozvuk úderu, který jsem zablokoval, mi nejspíš pohmoždil kost. Překvapil mě. Byl jsem nedbalý, líný. Můj vlastní domov nebyl útočištěm, ne když tam byl on. Uvnitř garáže se ozývala jen kymácející se žárovka nad hlavou a přidušené dýchání. V očích se mi odrážel lesk fotbalové helmy, takže to tu blikalo jako v podělaném nočním klubu. Sehnul jsem se a prsty se mi sevřely kolem mříží obličejové masky. Zíral jsem na své auto s ještě teplým motorem, zadýchával se, hrudník jsem měl tak stažený, jako bych sprintoval sto yardů za sebou. Zámková skříňka, do které jsem si schoval peníze, ležela na mastnotou potřísněné betonové podlaze rozbitá, kov zkroucený a rozbitý. Místo abych ji schoval ve svém pokoji, jak jsem to dělával vždycky, byl jsem nedbalý a nechal ji venku. Zrak se mi rozmazal a zamlžil. Ten zasranej kus hovna. Peníze, které jsem šetřil posledních šest měsíců, abych si mohl zaplatit cestu na Kombinaci Titánů v Chicagu za měsíc, což bylo příhodně, když měl být příště doma, byly pryč. Dával jsem je dohromady příležitostnými pracemi, opravoval lidem auta a prodával staré krámy, kterých se stejně budu muset zbavit, až odjedu na vysokou. Kdyby se mnou Aaron Smith nevyjebal, takže jsem si musel vymoci honorář zničením, byl bych doma a schoval to dřív, než by to táta viděl. Jak se vydával na delší trasy se svou soupravou, naše cesty se křížily stále méně. Skoro jako by každých deset kilo svalů, které jsem přibral v posilovně, znamenalo další týden, kdy se přihlásil na delší cestu kamionem po celé zemi a zůstal mimo dům. Dobře. Chtěl jsem, aby byl konečně jednou ten vystrašený. Zvedl jsem krabici a otočil ji. Do otevřené dlaně mi vyklouzl čtvrťák. Sevřel jsem pěst kolem kovu a vystřelil krabici do vzduchu. Stěna s nářadím na druhé straně se zachvěla a zakymácela. Obě ruce se mi sevřely po stranách. Za dveřmi garáže zaskřípaly vzduchové brzdy z nákladní soupravy. Napětí sevřelo každou část mého těla. Vracel se? Vchodové dveře domu se s bouchnutím otevřely. Prsty se mi sevřely kolem chladného kovu klíče vedle mě na pracovním stole. Byl menší než ten, který použil na mě, ale možná tentokrát neztuhnu a nevrátím se do role osmiletého dítěte, když jeho kroky bot dopadnou na podlahu před mými dveřmi. Dupavé kroky rozvibrovaly zeď za mnou. Tep se mi zrychlil, pulsování se mi šířilo hrudí a hrozilo, že mě zadusí. V žaludku se mi vzbouřila žluč, která se mi hnala do krku. Každá buňka v mém těle křičela po pomstě, ale já tam stále seděla jako přimražená, neschopná pohybu. Kroky se opět vzdálily a dveře se zabouchly. Venku pneumatiky brousily štěrk ve slepé ulici před mým domem. Zaplavil mě stud. Měla jsem tam vyběhnout a sejmout ho. Vždycky byl větší než já, ale já byl silnější. A rychlejší. A v devadesáti procentech případů jsem nebyl opilý. Mohl jsem ho omráčit a on by se mě už nikdy nedotkl. Místo toho jsem se krčil v garáži a nedokázal ani otočit klikou. Na hřišti jsem se nikdy nerozmýšlel, jestli mám kluky srazit na zadek, abych získal prostor, který Bennet, náš rozehrávač, potřeboval, ale můj otec mě stále paralyzoval. Rudý vztek mi zakalil zrak a já ze sebe vydal prvotní výkřik, který si přál, aby prorazil strop garáže. Křupání, rozbíjení, bušení hněvu se rozpoutalo na všechno kolem mě. Potřebu ničit prolomil zvuk. Pokračoval a šťouchal do okrajů oslepující mlhy, do níž jsem sklouzl a kam mě hnal instinkt. Bušení krve v mých uších se zpomalilo. Vykročil jsem vpřed, boty mi klouzaly po střepinách skla. To mě vytrhlo z mlhy a vytrhlo z hlubin mého vzteku. Hleděl na mě pár očí, které jsem neviděla přes deset let. Skrz rozbité sklo v oprýskaném rámu obrazu se s mým setkal mámin smutný pohled. Upustil jsem helmu a sklouzl po pracovním stole na podlahu. Boky mi křičely, bolely, pálily. Převrátil jsem znetvořený rám a zachránil obrázek. Hruď mi protrhl stud. Tupé tepání modřiny na žebrech se nedalo srovnat s knedlíkem v krku. Setřásla jsem ze sebe mlhu a postavila se, jako bych prorazila kořeny, které mi vyrůstaly z nohou, a prohlédla si zbytek škod. Sklo se lesklo v kývajícím se stropním světle garáže a cinkalo o betonovou podlahu. I ve slepém vzteku bylo moje auto ušetřeno náporu mého hněvu. Pár škrábanců, ale žádné skutečné škody, které bych nedokázal opravit sám. Popadla jsem koště a uklidila sklo, kusy rozštípaného dřeva a ohnutý a pokroucený kov. Na rozdíl od svého otce jsem si nepořádek uklízel sám. Škrábání a sprška skla do koše byly jediné zvuky v garáži. Co jsem slyšel předtím? Nikomu se nic nestalo. V duchu jsem si opakoval mantru. Táta se nestaral o odbytí svých frustrací za svůj zpackaný život - tedy o mě. Tak to dopadá, když kvůli vám někomu sebrali ženu. Alespoň jsem si vybíjel své sračky jen na neživých předmětech. Neměly modřiny ani nekrvácely, ne že by ho to zajímalo. Teď už jsem to dokázal vyřídit. Hudba. Zvuk se spustil znovu, tentokrát hlasitěji. Nebylo to něčí rádio. Melodie se rozjížděla a zastavovala jako auto, které už dlouho nemělo klíček v zapalování. Přitahován škubnutím uprostřed hrudi, které mě táhlo strunou, o níž jsem nevěděl, jsem došel k zadní části garáže.
2. Dare (2)
Otevřel jsem dveře vedoucí na zadní dvůr. Stínil jsem si oči před posledními paprsky zapadajícího slunce a hledal jsem zdroj. Vycházelo to z mého dvorku. Oprava - z jejího dvorku. Bay Bishopová seděla na zadních schůdcích se zavřenýma očima a pohupovala se, zatímco její prsty brnkaly a drnkaly na struny, jako by ji nic nemohlo popohnat v melodii. Ale nebyla to její hra na kytaru, co mě vytáhlo z mlhy vzteku. S bradou nakloněnou k nebi se její hlas nesl přes naše dva zadní dvorky. Vlasy měla rozpuštěné, ne jako culík, který vždycky nosila. Po zádech se jí rozlévaly inkoustové vlny vlasů. Masivní mikina jí pohlcovala polovinu těla. Kytaru měla v klíně potaženém džínami. Levou nohou si podupávala do rytmu a pohupovala se do melodie. Text se ztrácel ve větru, ale síla jejího hlasu, sladká a silná, mocná a zranitelná, mě silně zasáhla. Přestože do města přijela už před několika lety, její nastěhování do prázdného domu za mým bylo nové, těsně před začátkem našeho posledního ročníku. Od té doby, co se přistěhovala do města, jsem s ní nepromluvil víc než pár slov, přestože jsme od druhého ročníku každý rok sdíleli dvě třídy. Měli jsme pár skupinových projektů, ale jak už to tak bývá, někdo se do nich vloupal, aby převzal kontrolu, shromáždil všechny informace a pak si stěžoval, že nikdo jiný nepřispěl. Ne že by to ode mě někdy někdo čekal, takže jsem seděl, nechal je, ať se vyblbnou, a v duchu si projížděl příručku pro další hru. Bay se mnou nikdy nezacházel jako s blbcem bez mozku. Nikdy se ke mně nechovala jako k ničemu. Nikdy se mnou ani nemluvila přímo. Co to sakra mělo znamenat? Šest tříd za tři roky a ani jedna věta? Většina lidí se ucházela o mou pozornost. Přikývla nebo zavrtěla hlavou, ale ani jsem nevěděl, jestli mi někdy řekla slovo. Opřel jsem koště o dveře a otřel si zakrvácené klouby o džíny. S každým úderem srdce se pulzování stupňovalo. Potřeboval jsem je ledovat, ale nemohl jsem se pohnout z místa. Sklon a pokles mezi našimi dvorky znamenaly, že plot byl spíše dělící čárou než bariérou soukromí. Její zadní schůdky byly jasně viditelné, téměř vyvýšené, jako by jí matka příroda poskytovala platformu pro vystoupení. Předtím tu nebyla. Její hlas jsem nemohl přehlédnout. Byl teplý a plný, ovíjel se kolem mě a zasáhl mě doprostřed hrudi. Zásah po vlajce. Stál jsem ve dveřích a potřeboval zavřít dveře. Prsty jsem sevřel okraj oprýskaného, povětrnostními vlivy otlučeného dřeva, ale nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Píseň byla plná naděje a touhy po lepších časech. Šťastnější časy. I když jsem měla pocit, že jsem ty bezstarostné dny plné slunce nikdy nezažila, její píseň mě přesvědčila, že ano. Vytvořila ve mně vzpomínky na minulost, kterou jsem nikdy nezažila, a zanechala ve mně naději, že možná existuje místo, kde najdu klid. Usmívala se, téměř se smála, když se z ní text vylil. Znovu zopakovala refrén, cyklicky se k němu vracela a snažila se najít další sloku. Mohl bych ta slova poslouchat opakovaně dalších sto let. Zastavila se, podívala se na zápisník vedle sebe a pak zvedla hlavu. Zavřela oči a znovu začala s refrénem. Její prsty brnkaly na struny a začínaly znovu a znovu. Přestávka v hudbě ve mně vyvolala vlnu touhy. Klouby mi pulzovaly spolu s pažemi a bokem. Toužil jsem po dalším tónu. Potřebovala jsem ho jako další nádech. Oči se jí otevřely a ona ztuhla, zírala na mě. Byl jsem přistižen. Nějak to bylo horší, než kdybych ji náhodou přistihl, jak se převléká v ložnici. Hypnotické volání melodie, která se mi kroutila hluboko v hrudi, přerušilo ostré zatroubení. Přerušilo to spojení, jako když někdo štípe kleštěmi elektrické vedení. Odlepil jsem prsty od rámu dveří a couvl před zvuky burcujícími cosi, co jsem nedokázal pojmenovat. Zabouchla jsem dveře a setřásla pocity, které mnou zmítaly. Popadla jsem bundu z podlahy a vyběhla ven. "Co ti sakra trvalo tak dlouho?" Knox zabušil na kapotu svého auta. "Zatroubil jsi ani ne před dvaceti vteřinami." "To je dvacet vteřin nejlepšího času na pití." Vklouzl okénkem na straně řidiče zpátky do auta a nahodil motor. Knox "vždy připravený na zasraný večírek" Kane nebyl známý svou rafinovaností. "Určitě si to vynahradíš." Vylezl jsem na sedadlo spolujezdce. Auto se odlepilo od obrubníku zlomek vteřiny poté, co moje noha opustila asfalt. "To si piš, že jo." Udeřil pěstí do stropu, vykřikl z okna a zavrtěl hlavou. Popadl jsem volant a srovnal nás na silnici. "Kreténe, nemůžeš nás zabít dřív, než tam dojedeme?" Klesl zpátky na sedadlo. "Neporažená sezóna. Čtyřnásobní státní šampioni. Jsme bohové!" Vykřikl z otevřeného okna. "Bohové, kteří umí dělat modřiny a krvácet." Praštil jsem ho pěstí do ramene. Modřina na levém boku mi přes noc vykvetla a její barva pod košilí minutu po minutě tmavla jako všechny ostatní. Tělem mi stále koloval adrenalin, který zpomaloval bolest blížící se k povrchu, ale za hodinu by mi bylo na nic stát. A zítřejší trénink by byl brutální. "Ježíši." Uhrančivě se na mě podíval a třel si rameno. "Už nejsme na hřišti. Sezona skončila." Žaludek se mi sevřel a zkroutil do zlostného uzlu. Bylo po všem. Moje šance na draft se každým dnem zmenšovaly a zmenšovaly. Jak lépe se připravit na svůj nuzný úpadek do zapomnění než pořádnou párty, na které se všichni ráno probudí a budou se modlit za smrt? Alespoň se po skončení sezony nemusel tým táhnout na hřiště na trénink a dvakrát zvracet během rozcvičky, kde nás trenér nutil běhat pozpátku a přitom chlemtat okurkový džus. Ne, to bych byl jenom já. Jarní fotbal byl pro vycházející čtvrťáky, ale já bych byl hned vedle nich a chytal se posledního světla na konci pomalu se stmívajícího tunelu.
2. Odvaha (3)
Naklonil hlavu a usmál se na mě. "Jsi kurva šílená. Jen nás dostaň na večírek v jednom kuse." * * * Nějaká holka přede mnou tančila a snažila se mě zlákat z gauče. Její tvář mi byla matně povědomá, ale bylo těžké ji rozeznat, když většina holek tady prošla školou kačeřích rtů a melírů. Ve chvíli, kdy by zjistila, že to s mými vyhlídkami na draft nehraju na pohodu a místo toho nemám žádné, našla by si nového kluka na soukromé tance. Ještě že jsem neměl zájem. Zablokovat ji nebylo těžké. Byla to hlavně neurčitá postava s mávajícími končetinami, ale dostávala se příliš blízko. Vypil jsem poslední pivo a zatřásl lahví před sebou. "Přines mi další pivo." Ne, prosím. Obvyklé náznaky - vyhýbání se očnímu kontaktu a vedení konverzace se všemi kromě ní - nezabíraly. Široce se usmála, popadla láhev a spěchala k dětskému bazénku naplněnému ledem pro další. Za poslední hodinu se v místnosti rozhořelo. Po zátylku mi stékal pot. Proč jsem tu sakra vůbec byla? To, že všichni věděli, že tu budu trčet, zatímco si všichni zamykali místa na kolejích, by byl poslední hřebíček do rakve ponížení. Raději jsem se po každém zápase pozvracel, než aby mě někdo viděl zpoceného. "Je deset vteřin od toho, aby ti vytáhla péro a vykouřila tě přede všemi." "Můj pták a já jsme v naprosté shodě. To se nestane." "Mluvíme tu o Bethany. Je sexy jako prase." Prohnula se v pase a rukama projížděla ledovou lázeň a hledala otvírák na lahve, i když před ní na stěně jeden visel. Sukně se jí vyhrnula a ukázala křivky půlek. Knox měl čelist téměř na klíně a zdálo se, že se s ptákem naprosto shodují na tom, co s Bethany udělat. "Tak se s ní vyspíš." "Kdyby to připadalo v úvahu, tak bych to udělal, ale ona je na tebe vysazená." "Tak to bude mít noc na hovno." "Ty nemáš nejmenší zájem o to, abys dostal jeden z nejžhavějších zadků na škole?" Zvedla jsem se z gauče, zavrávorala a kousla se do tváře. Sakra, to bolelo. "Ani trochu." Bethany ke mně přiskočila s otevřenou lahví piva před sebou jako s obětí. "Jestli to nebude můj oblíbený těsný konec s nejtěsnějším koncem." Kousla se do rtu a blýskla do- mě očima. "Potřebuju se vyčůrat. Můžeš to dát Knoxovi? Celá ta situace s vysokoškolským skautem ho pěkně vytočila. Jde po něm tolik týmů, že ani po podpisu náborového dopisu neví, co má dělat." Rozzářily se jí oči. "Jistě." Cestou do kuchyně jsem se ohlédla. Knox si opravdu mohl vybrat školu. Měl za sebou slavnou sezónu a vysoké školy vždycky hledaly hvězdného wide receivera, který by jim zvedl házení. Podepsal dopisy, ale nabídky z jiných škol byly stále sladší. Knox s Bethany na klíně poděkoval. Ať raději nikdy neříká, že jsem pro něj nic neudělal. Když jsem jako tight end chránil svého quarterbacka a dělal díru do obranné linie, aby si tailback mohl dělat své věci, většina lidí si myslela, že vysoké školy mlátí dveřmi, aby mě získaly. Už to tak není. V žaludku se mi rozhořel oheň. Kosti mi pulzovaly. Za celou svou fotbalovou kariéru jsem vynechal jediný zápas. Jeden zápas před rokem. Jediný zápas, na kterém mi záleželo, a strávil jsem ho pliváním krve na podlahu v koupelně. V tomhle zasraném městě bych uvízl navždy. Všechny moje řeči o tom, že za pár měsíců odjedu, způsobily, že úzkost prudce vzrostla. Nemohl jsem být ve svém domě o moc déle. Touha odejít mě těžce pronásledovala. Koho zajímá maturitní vysvědčení? Ale bylo to mých posledních pár měsíců, kdy jsem se mohl dostat před nějakého náboráře. Být uchazečem o studium by nešlo, protože mě odmítli na většině škol, kam jsem se hlásil jako řádný student. Tohle bylo moje jediné východisko. Moje jediná šance, jak neskončit jako kluk, který býval někým už na střední škole. Důkaz, že se ze mě nestane jen nějaký has been, který skončí opilý v brzkém hrobě, pokud budou mít lidé v jeho okolí štěstí, a vybije si zlost z neúspěšného života na každém v dosahu. Nebyl bych tím zahořklým POS, který nikoho nezajímá. Chtěl jsem najít způsob, jak se z toho dostat, a dokázat, že nejsem a nikdy nebudu jako on. Vzal jsem si z ledničky šest balení a vyrazil na zahradu. Chladné počasí se vrátilo. Jaro se snažilo prorazit, ale zima si to nenechala líbit. Dech mi visel před obličejem a prořezával mi termotriko. "Večírek je uvnitř, Dare." Bennet přišel z boku domu s rukou objímající základní členku fotbalového fanklubu. Vlasy měla připlácnuté k hlavě a poklopec stažený. Tolik k nějakému klidu. "Já vím, jen se jdu provětrat." Praštila jsem hranou láhve o schody za sebou. Víčko odletělo a zmizelo mezi mezerou v dřevěné palubě. "Kdy budeme pařit u tebe doma? Tuhle sezónu jsi nám to zatajil. Brzy na tebe přijde řada." "Měl jsem moc práce." Taky jsem potřeboval opravit díry ve stěnách obývacího pokoje, chodby a koupelny, než jsem k sobě někoho pustil. Ale moje účast na pitce nezletilých nebyla žádost. Očekávalo se ode mě, že budu hrát koordinátorku večírků před naší maturitou 3. června. To datum se mi vrylo do paměti. Datum, kdy jsem přišla o všechno. Když byl zadák zároveň trenérovým synem, trenérem, který byl mou jedinou šancí na útěk, prošlo mu mnohem víc keců než komukoli jinému. Jeho ruka byla jako dělo, ale jeho ústa taky. V druhém ročníku ho sebrali stejně jako mě. Jen mu únikovou cestu nezablokoval alkoholický kamioňák se zákeřným pravým hákem. Rotace večírků prošla přes všechny, jejichž rodiče nebyli nikdy doma nebo na ně kašlali, což znamenalo, že jsem jich letos už uspořádala dost. Vrátil jsem se dovnitř. Čistá hlava byla nebezpečná věc. Projížděl jsem si hry v hlavě a driloval je, dokud se mi pohyby nezakořenily do svalů a já je nemohl provádět ve spánku. Za pár týdnů bych už fotbal neměl. Skončil bych. V osmnácti jsem se vypařil.
2. Odvaha (4)
Po čtyřech hodinách, třech pivech a dvou tanečních partnerech jsem po uplynutí předepsané docházky hledal Knoxe. A našel jsem ho, jak se s Bethany vyvaluje v jedné z ložnic. Alespoň jeden z nás měl dobrou noc. Před domem jsem si zapnul bundu a zadíval se na ulici. Procházka by nebyla tak špatná. Bolest v boku a v ruce by mě zítra na tréninku zabila. "Dare, potřebuješ svézt?" Zavolal na mě jeden z kluků z týmu. Ty tři míle mi připadaly mnohem delší, když jsem měl na dosah ruky teplou a rychlou jízdu. "Jo, díky." O deset minut později jsme stoupali do kopce k mému domu. "To je ta Nová holka?" Obránce zíral z okna. Bay? Vystřelil jsem k oknu. Jela po ulici a mířila pryč od svého domu. Zkontroloval jsem čas. Kam sakra jela na kole v jednu ráno? Na večírek, ze kterého jsem právě odešel, určitě ne. Od té doby, co se přestěhovala do Greenwoodu, nikdy nejela ani kolem večírku, na kterém jsem byl. Její kabát za ní plandal. Růžové rukavice vynikaly v černé noci. Ta otázka ve mně vířila i po návratu domů. Ticho v domě mě uklidňovalo. Z televize se neozývala žádná Sports Central. Žádné chrastící láhve alkoholu ani domácí chrápání. Dokonce i pach obilného alkoholu se rozptyloval z rozpadlého lehátka. Otevřel jsem okna, abych vyvětral. Jen blažené ticho. Vrátila se mi melodie z dřívějška. Ta, kterou bylo snadné přehlušit dunícími basy a opilými seniory, kteří se snažili co nejlépe zopakovat všechny teenagerovské filmy, které kdy viděli za jednu noc. Zadívala jsem se z okna na temný dům za mým. Vyplížila se snad z okna? Dívka jako Bay by měla zavřít učebnice a jít spát, aniž by se pozastavila nad tím, že na druhém konci města se děje alkoholová spoušť. Dívka jako Bay měla hlas, který se dokázal napojit na emoce, o nichž jsem ani nevěděl, že jsem schopen je cítit, a přiměl mě po nich toužit jako narkoman, který hledá svou další dávku. Dívka jako Bay by s někým jako já nechtěla mít nic společného. A já jsem si od takové dívky potřeboval udržet odstup. Co sakra dělala holka jako ona, když jela na kole takhle pozdě v noci z domova? Ležel jsem v posteli a zíral do stropu. Ztrácela se v pozadí, nikdy nechtěla, aby jí někdo věnoval pozornost, ale uvnitř ní se ozýval hlas. Nejen ten, kterým zpívala, ale i melodie, která mi duněla v hrudi jako dokonalá padesátimetrová přihrávka. Možná se snažila splynout s davem, ale kdyby ji někdo jiný slyšel zpívat jediný tón, nikdy by na ni nezapomněl. Za necelé tři minuty ve mně vyvolala děsivé pocity, před kterými bych měla utéct. Proč mě potřeba vědět, jaká další tajemství skrývá, po jediné písničce zmítala v uzlech?
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Závěrečná hra"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️