Zločinec a dědička

Prolog (1)

==========

Prolog

==========

Naples, Florida 1978

Anthony Bear se zamračil, když seděl na sekačce a díval se na rozlehlou plochu, kterou tvořil Chapmanův pozemek. Jejich honosný dům stál na několika akrech v exkluzivní komunitě Land and Sea Estates. Podíval se dolů na své ruce, které svíraly volant sekačky, a uvědomil si, že má pod nehty stále ještě trochu krve z dřívějšího dne. Sotva vnímal hukot sekačky, když přemýšlel o událostech, které se odehrály v posledních několika hodinách.

O tři hodiny dříve

Když se toho rána od svého účetního dozvěděl, že jeden z klientů dluží téměř sedmdesát tisíc dolarů, musel se vztekat tak intenzivně, že téměř cítil, jak se mu vaří krev. Poté, co se ochotně uklidnil, okamžitě zavolal svému zástupci Alexandrovi, kterému Anthony říkal X, aby zjistil, jak se to mohlo stát. Už se téměř uklidnil, když hlasité troubení Xova motocyklu ohlásilo jeho příjezd k Anthonyho firmě Native Touch Landscape and Design.

"Víš, že to je Dennyho práce, Medvěde. To on vybírá a ždímá klienty, když nemají na zaplacení," řekl mu X a jeho modré oči zvážněly. "A pokud vím, nikdy předtím jsi s Chapmanem neměl problém. Vždycky platil." X neměl na mysli legitimní zákazníky, kteří využívali služeb Native Touch Landscape and Design. Měl na mysli ty, s nimiž měl Anthony jiné kšefty: ty, kteří potřebovali drogy nebo půjčky na financování svých hráčských, drogových nebo jiných drahých návyků.

Podle Anthonyho účetního byl Xův postřeh pravdivý ještě před třemi měsíci. Denny buď nedělal svou práci, nebo ji dělal a peníze si nechával pro sebe. Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit.

"Dostaň Dennyho do tábora. Sejdeme se tam," řekl Anthony tichým, ale hrozivým hlasem zpoza svého stolu.

Camp Sawgrass byl dětský tábor opuštěný v šedesátých letech. Nacházel se ve floridských Everglades, jihozápadně od vjezdu do Aligátoří aleje, dlouhého úseku dálnice, která spojovala floridské pobřeží. Anthony tam prováděl všechny své temnější a nechutnější obchody.

"Řekl, že zaplatí. Vždycky ti platil, šéfe." Denny zalapal po dechu a dodal: "Vždycky zaplatí - i když jsem je nechal vyklouznout!" Denny seděl na židli, ruce spoutané za zády. Z nosu a rány na čele mu stékala krev.

"Oni? Chceš říct, že už jsi předtím poskytl úvěr, a to nejen Vanu Chapmanovi, ale i jiným?" Anthony se zeptal. Mluvil se smrtelným klidem a jeho hlas byl tak tichý, že ho X sotva slyšel. X stál opodál a pozoroval ho se zkříženýma rukama. Takový výslech by normálně zvládl, ale bylo zřejmé, že Anthony si to chce s Dennym vyřídit osobně. Sedmdesát tisíc dolarů bylo hodně peněz.

Denny vypadal jako jelen chycený do světel reflektorů. Jeho výraz Anthonymu prozradil, že je to pravda, a podnítil Dennyho další pořádnou ránu do tváře.

"Kolik dostáváte od klientů výpalného za to, že je necháváte uklouznout na poplatcích?" zeptal se roztřeseného muže.

Když mu Denny řekl částku, Anthony ho udeřil do úst a vylomil mu přední zub.

"To jsou moje peníze. Ne tvoje," řekl Anthony. V jeho hlase zazněl zlověstný tón. "Nechám tě jít, dám ti hodinu na to, aby ses sešel s Vanem a přinesl mi moje peníze. Chci, aby si Van pořádně prohlédl, co jsem ti udělal s obličejem." Anthony se usmál.

Denny se rozplakal. "Za hodinu ti ty peníze nedám, šéfe. Van odjel z města a neřekl, kam jede. Řekl mi, že se za pár dní vrátí, aby se vyrovnal s tebou a se všemi ostatními, kterým dluží. Vždycky platil," vzlykl. "Vždycky platil."

"Ty jsi nechal klienta, který mi dluží sedmdesát tisíc dolarů, utéct z města?" Anthony se zeptal, oči mu plály vztekem a jeho hlas teď vrčel. "Klienta, který dluží nejen mně, ale i dalším žralokům?"

"Sedmdesát tisíc?" Denny se zeptal a po tváři mu stékaly slzy, krev a sopel.

"Chceš mi říct, že mi nedluží sedmdesát tisíc?" Anthony si byl jistý, že právě tuhle částku mu řekl jeho účetní.

"Myslel jsem, že je to sedmdesát pět tisíc, ale možná se pletu," odpověděl Denny a pak vyplivl na podlahu zakrvácenou kouli hlenu.

Anthony ztuhl, když si uvědomil, že jeho účetní možná také šidí. Byl to účetní velké společnosti, který si přivydělával vedením Anthonyho účetnictví. Byl snad tak těžce bez peněz, že využil příležitosti a zmínil se Anthonymu o Van Chapmanově nesplacené půjčce? Nebo se Denny mýlil? Ať tak či onak, Anthony si to dával za vinu. Byl příliš samolibý a věřil, že se etabloval jako příliš mocná síla, s níž se musí počítat. Nikdo se mu ještě nikdy neodvážil zkřížit cestu. Ale teď to zjevně dělali. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc se zlobil.

"Rozvaž ho," žádal Anthony.

O necelých deset minut později zůstal po Xovi nepořádek, který musel uklidit, a tělo, kterého se musel zbavit.

"Je mrtvý," oznámil X poté, co zkontroloval Dennyho puls. Ani poté, co mu Anthony během nepřetržitého výslechu způsobil další bolest, Denny neprozradil, kde se Van nachází. Pravděpodobně to nevěděl. Chudák flákač, pomyslel si X.

"To je neštěstí," zněla Anthonyho sardonická odpověď, když zamířil k umyvadlu.

"Co chceš dělat teď?" X se postavil a zadíval se na Dennyho bezvládné tělo. Vdechl ostrý kovový zápach čerstvé krve a zavrtěl hlavou.

"Seženu brigádu na údržbu trávníku a vyrazím k Chapmanovi domů," zavolal Anthony přes rameno, když se umýval a zíral z okna. Díval se na dvůr tábora a nechal mozek přemýšlet o dalším postupu. Z přemýšlení ho vyrušil hukot dvou přijíždějících motocyklů. "Viděl jsem v rozpisu na tento týden, že u něj mají být až za dva dny, ale Chapman se posunul v rozpisu prací nahoru." Anthonymu přišlo vhod, že Chapman náhodou zaměstnává firmu Native Touch, která se mu stará o trávník.

Prolog (2)

Poté, co si osušil ruce a oblékl si košili, kterou si svlékl kvůli Dennyho výslechu, přešel k místu, kam odhodil mačetu. Zvedl ji a Dennyho tělem ji otřel. "Až tady skončíš, tak si zavolej. Rozšiř nějaké informace. Zjisti, jestli se ti podaří Vana nenápadně najít." Otočil se na X. "Nemůžeme vědět, jestli je pravda, co nám Denny řekl o tom, že je Van mimo město. Jestli ho hledají i další žraloci, nemusím ti říkat, že se chci ujistit, že ho najdeme jako první."

X přikývl.

Anthony se pak podíval na to, co nechal ležet na podlaze vedle Dennyho. "Hoď to na gril. Bude to posádce připomínat, co se stane každému, kdo mě okrade." Vyšel ze dveří a zabouchl je za sebou.

Pokud byla pravda, že Van odešel, využije Anthony čas k tomu, aby se o něm a jeho rodině dozvěděl víc než to málo, co už věděl. Pokud měl nějaké slabiny nebo zranitelná místa, chtěl Anthony vědět, jaká jsou, aby je později mohl použít proti Chapmanovi. Jeho hněv na sebe sama začal sílit, ale zkrotil ho. Už takhle vypustil dost páry. Byl čas pustit se do práce.

Vzduchem se nesla vůně čerstvě posekané trávy a Anthony se zhluboka nadechl, protože Dennyho bití a smrt se už staly vzdálenou vzpomínkou. Neměl ve zvyku pracovat se svými krajinářskými brigádníky, ale čas u Chapmanova domu chtěl využít k pozorování. Kromě toho nepovažoval jízdu na sekačce za práci. Když už, tak si tu osamělou práci užíval, protože mu poskytovala čas na přemýšlení.

Z těchto myšlenek ho nyní vyrušila otravná moucha. Odfoukl ji a pak si rychle gumičkou na zápěstí upevnil dlouhé černé vlasy z ramen. Vrátil obě ruce k sekačce a znovu se věnoval přemýšlení o současné situaci.

Anthony se s Vanem setkal jednou, a to jen jako formalitu, aby věděl, s kým bude mít tu čest. Spousta lichvářů se snažila skrývat za své nastrčené osoby. Anthony ne. Chtěl, aby lidé viděli, kdo po nich půjde, když nebudou platit. Ukázat jim člověka, který se skrývá za penězi, byl vždycky užitečný nástroj. Až do teď. A téměř chápal, proč Denny propadl pohodlnému vztahu s Vanem. Po jednom krátkém setkání tváří v tvář Anthony věděl, že Van je typický prodejce aut. Jeho drahé hedvábné obchodní obleky a uhlazené řeči pomohly Vanovi postoupit na firemním žebříčku a dostat se do postele bohaté dědičky. Anthonyho vůbec nepřekvapilo, že Van dokázal podvést i Dennyho.

Anthony znovu otočil sekačku a pevněji sevřel volant, až mu zbělely klouby, rozhodnutý, že dostane, co mu náleží, bez ohledu na cenu. Zabýval se penězi, ne milosrdenstvím, a Anthony neměl v úmyslu projevit milosrdenství s takovým slizounem, jako je Chapman.

Z myšlenek ho vyrušil červený kabriolet Corvette, který se pomalu plížil po dlouhé příjezdové cestě. Z té vzdálenosti nedokázal určit, kdo sedí za volantem; viděl jen světlé vlasy. Záměrně nasměroval sekačku ke zřejmému cíli jízdy auta. Sledoval, jak se auto kroutí kolem kruhové příjezdové cesty, míjí směšně velké vstupní dveře a zastavuje na druhé straně té nejošklivější kašny, jakou kdy Anthony viděl.

Když se přiblížil, uviděl, jak z auta vystoupila drobná plavovlasá žena s křivkami a přistoupila k jednomu z jeho mužů, který pletl plevel podél kamenné dlažby. Anthony zastavil sekačku, vystoupil a šel k nim. Žena k němu stála zády a on zatnul čelist, když poznal řeč jejího těla. Jako kluk sekal na druhém pobřeží dost trávníků na to, aby přesně věděl, s jakou babou má jeho zaměstnanec Lester tu čest. Vyzařovala z ní nemístná nadřazenost. Další privilegovaná princezna. Čelist měl stále pevně sevřenou, když Lester vstal a něčemu, co žena řekla, se zasmál. Když se Lester podíval kolem ní, úsměv mu zmizel, když uviděl Anthonyho výraz.

"Promiň, šéfe. Tady slečna Christy mi jen říkala něco, co mi přišlo zábavné," řekl muž s ustaraným úsměvem a jižanským přízvukem. Lester byl starší muž, veterán z Vietnamu a alkoholický přechodník, který si našel cestu na Floridu z Georgie. Anthony mu dal šanci a on se ukázal jako spolehlivý zaměstnanec. Každé ráno přicházel, z pórů mu téměř odkapával zápach toho, co předešlý večer vypil, ale Lester přicházel včas, což bylo to jediné, co Anthonyho zajímalo.

Blondýnka se otočila, aby se podívala, s kým Lester mluví, a její úsměv zmizel. S rukama v bok ztuhla v postoji, když se na Anthonyho zadívala, rty měla tenké a výraz nečitelný. Pomalu si Anthonyho prohlížela od hlavy k patě a zvedla bradu právě tak, aby si jí všiml.

"Ty jsi určitě nováček." Pohrdání v jejím hlase bylo husté jako melasa.

Bylo to tak. Ten postoj. Ten, který věděl, že může očekávat. Přesto její jasně modré oči Anthonyho zaskočily. Nikdy si nepamatoval, že by někdy viděl někoho, jehož oči by soupeřily s oblohou. Dokonce ani Alexandrovy. Xiny oči Anthonymu připomínaly led. Ty jeho v kombinaci s jejími rovnými blond vlasy dlouhými až po bradu a zjevnou povýšenou arogancí vyvolávaly kyselé vzpomínky. Vzpomínky na příliš privilegované a rozmazlené manželky a dcery, které se před mladým a vnímavým Anthonym chlubily svými těly a majetkem, když pracoval ve svém prvním zaměstnání v Miami v terénních úpravách.

"Ty tady bydlíš?" zeptal se, aniž by na její poznámku reagoval. Nedovolil, aby jeho oči sjely po jejím těle. Byl o víc než metr vyšší než ona a bez přímého pohledu poznal, že má plná ňadra, která se nepohnula ani nezakymácela, když se otočila. Rozhodně to byly implantáty. Zpod slabého tílka, které měla navzdory horku na sobě, jí vystupovaly bradavky. Bílé šortky kontrastovaly s její opálenou kůží. Samozřejmě že je pěkně opálená, pomyslel si. Nejspíš je to jediná věc, kterou celý den dělá. Ležet na slunci, obědvat v klubu a chodit na schůzky s maséry, manikéry a plastickými chirurgy zády k sobě.

Prolog (3)

"Už ne," odpověděla odmítavým tónem.

Ruce se mu sevřely v pěst.

Otočila se k Anthonymu zády, vrátila se ke svému kabrioletu a ze sedadla spolujezdce sebrala něco, co vypadalo jako plážová taška.

"Ráda jsem tě viděla, Lestere," řekla, když procházela kolem muže, který se vrátil do kleče a opět se věnoval vytrhávání plevele ze záhonu, který lemoval příjezdovou cestu. "A díky za upozornění!"

Vytáhla z kapsy šortek klíč, otevřela vchodové dveře, vešla dovnitř a zavřela za sebou. Anthony uslyšel cvaknutí zámku, který zapadl na své místo. Vrátil se pohledem k Lesterovi, který znovu vstal a nervózně si začal utírat ruce do džínů. Věděl, že jeho šéf bude chtít vysvětlení. Než se Anthony stačil zeptat, odpověděl mu.

"Je to dcera Chapmanových. Slečna Christy už tady nebydlí, ale ráda chodí k nám, když ví, že nebudou poblíž." "To je pravda," řekl.

Anthony se na Lestera tvrdě podíval, v očích měl podezření. "Jak věděla, že tu nejsou?"

Lester, který si uvědomil, že to, co pro Christy dělal, by se jeho šéfovi nemuselo líbit, se začal neklidně vrtět. Pak odvrátil pohled. Anthony byl metr osmdesát vysoký, svalnatý a nesmírně zastrašující. Lester věděl od některých dalších členů posádky, že i když Anthony provozuje zdánlivě legální terénní úpravy, proslýchalo se, že je to jen zástěrka pro jeho nelegální aktivity. Lester se doslechl, že Anthony je vůdcem něčeho, co se dalo popsat jen jako krutý motorkářský klub, který nebere zajatce. Měli pověst lidí, kteří terorizují západní pobřeží Floridy a z nějakého důvodu, který Lester nedokázal pochopit, jim to prochází. Většinu času.

Zalapal po dechu a vyhýbal se pohledu do Anthonyho pronikavých tmavých očí. "Kdykoli sem přijedeme, pípnu Christy a řeknu jí, jestli rodiče nejsou doma."

Anthony se zadíval na pozemek a nespěchal, než se zeptal, aniž by se na Lestera podíval: "Jak jí pípáš? Na míle daleko není žádná telefonní budka."

"Slečna Christy mi řekla, kde je schovaný klíč. Vejdu do domu a zatelefonuji jí. Používám kód, aby věděla, že jsem to já, a to znamená, že vzduch je čistý." Než mohl Anthony odpovědět, rychle dodal: "Když jdu dovnitř, ničeho se nedotýkám, šéfe. Přísahám, že ne. A nikdo z ostatních kluků mě při tom nevidí. Dávám si pozor, aby nebyli poblíž." Pak mávl rukou směrem k dalším třem mužům, kteří byli pryč na pozemku a sekali, okopávali a trhali plevel. "Pustil jsem se dovnitř, když jste vzadu sekali," řekl, zatímco zíral do země.

Opatrně se ohlédl na Anthonyho a překvapilo ho, že se usmívá. Pracoval pro Anthonyho už téměř osm měsíců a vídal ho každé ráno, když přicházel do terénní kanceláře a školky. Vídával ho také, když se bez ohlášení objevoval na různých stavbách, aby zkontroloval své posádky. A ani jednou Lester neviděl, že by se Anthony usmál. Ani jednou za osm měsíců.

"Ukaž mi, kde je klíč," řekl Anthony hlasem, v němž se zračila autorita. Jeho oči byly klidné a chladné. "Pak řekni posádce, ať se sbalí a vypadnou."

"Jasně, šéfe. Ale co ty? Nebudeš mít odvoz. Nechceme tě tu nechat."

"O mě se neboj. Svezu se," odpověděl a věnoval korvetě postranní pohled.

Vnitřně se usmál, když následoval Lestera kolem boční strany domu. Sledoval ho, jak vytahuje klíč z krabice s elektrickou zásuvkou, která byla připevněna na štukové vnější zdi domu, dobře ukryté křovím.

O deset minut později stál Anthony se zkříženýma rukama a sledoval, jak se jeho parta zahradníků vydává po dlouhé příjezdové cestě. Když se náklaďák s přívěsem ztratil z dohledu, zamířil k domovním dveřím s náhradním klíčem v ruce. Vzpomněl si na ženu, která se ani ne před patnácti minutami pustila dovnitř, a věděl, že už nebude muset hledat páku, kterou by mohl použít proti Vanu Chapmanovi. Svou páku už měl k dispozici. V červené corvettě.

Kapitola 1 (1)

==========

První kapitola

==========

Oklahoma 1958

"Jsem na tebe pyšný, Anthony," řekl Robert Bear svému dvanáctiletému synovci zpod chevroletu z roku 1942, na kterém pracoval v jejich garáži. Bylo vidět jen jeho nohy, jak se vedle nich Anthony krčil. Už znal další nářadí, o které strýc Robert požádá, a cítil se poněkud pyšně, když ho strýci položil do natažené ruky, aniž by ho o to požádal.

Slyšel úsměv v hlase strýce Roberta, když synovci říkal: "Učíš se rychle. Přesně takový, jako byl ve tvém věku tvůj otec. Vzpomínám si, že můj malý bratr dokázal vyměnit olej se zavřenýma očima ještě před svými osmými narozeninami. Zdědil jsi jeho dovednosti. Řekni mi, jak jsi věděl, jakou součástku potřebuji a kde ji mám najít?"

Anthony spolkl silný knedlík v krku a vstal z přikrčené pozice. Rozhlédl se po strýcově garáži a uvědomil si, že je vděčný, že se při odpovědi nebude muset dívat muži do očí.

"Věděl jsem, jakou součástku sehnat, protože si vzpomínám, že se mi totéž stalo s tím buickem z roku 48, na kterém jsi pracoval před pár měsíci."

"A kde jsi sehnal tuhle součástku, Anthony?" Strýcův hlas se vznášel zpod auta. "Je to drahé a já vím, že jsi hodný kluk, pracovitý. Vím, že ti mnozí naši starší sousedé platí za to, že jim pomáháš s některými těžšími pracemi. Ale taky vím, že ani s penězi, které jsi vydělal, a s mým týdenním kapesným by sis nevydělal dost na to, abys zaplatil tuhle část."

V tu chvíli se deska, na které strýc Robert ležel, vysunula zpod auta a Anthony zjistil, že hledí do černých očí, které zrcadlily ty jeho. Oči, které nebyly obviňující ani odsuzující, ale oči, které se dožadovaly pravdy. Strýc se posadil, otřel si ruce do hadru a upřel pohled na Anthonyho.

"Slyšel jsem, jak jsi Rosemary říkal, kolik si myslíš, že bude stát oprava jejího auta, a že to bude nejspíš hodně peněz, protože jsi pořád nemohl přijít na to, co s ním je. A vím, že ti řekla, že ti nemůže zaplatit."

Anthony odvrátil pohled od strýcova vědoucího pohledu. Kopl do země a tiše řekl: "Chtěl jsem jen pomoct. Vím, že je sama a potřebuje auto, aby mohla jet do práce. Když nemůže pracovat, nemůže si koupit jídlo ani zaplatit elektřinu nebo vodu. Nechci, aby jí Nishu zase někdo sebral." A tak se na ni podíval.

"Takže jde o Nishu?" Robert vstal a vyhodil mastný hadr do koše.

Anthony se na strýce nepodíval, místo toho se soustředil na podlahu. Nisha byla Rosemaryina desetiletá dcera a Anthonyho nejlepší kamarádka. Byl to nepravděpodobný vztah, který začal, když Anthony přišel bydlet ke strýci.

O dva roky dříve

Anthony byl nováčkem ve škole, kde byla Nisha vyvrhelem. Školní rváč Albert se rozhodl, že se hned první den postará o to, aby Anthony věděl, kdo je tady pánem. Albert počkal do přestávky, a když měl pozornost všech, rozhodl se, že Anthonyho chytí za dlouhé vlasy a bez okolků mu řekne, že nevyrostl v rezervaci, takže není vítán.

Nisha ho tiše pozorovala z rohu hřiště a ignorovala odpolední vedro i zvuk včely, která jí bzučela kolem hlavy. Vyměnila by včelí žihadlo za Albertovu šikanu kdykoli. Cítila se provinile, protože byla tajně vděčná, že je tu nové dítě, které si Albert může dobírat. Doufala, že ji nechá na pokoji a bude mít jiný cíl, na který se může zaměřit. Věděla, proč si ji Albert dobíral a posmíval se jí, někdy i fyzicky, když se učitelka nedívala. Za ta léta už ji tahali za vlasy a štípali do rukou tolikrát, že jí to už skoro ani nevadilo. Sama sebe přesvědčila, že když člověk ví, že má něco očekávat, nepřipadá mu to tak zlé. Kromě toho fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s bolestí citovou, kterou cítila.

Albert se postaral o to, aby si s ní žádná z ostatních dívek nehrála ani ji nepřijala do svých přátelských kruhů. Nebyla jediným dítětem ve škole bez otce. Ale zřejmě byla jediná, jejíž matka Rosemary byla šestnáctiletá a spala s něčím manželem. Rodina ji vyhodila, když zjistila těhotenství. Rosemary se ujala starší vdova, která později zemřela, ale svůj dům a skromný majetek odkázala mladé matce a její nemanželské dceři.

Nisha žila v izolovaném, zchátralém domě na okraji rezervace. Nebýt Roberta Beara, pravděpodobně by zchátral už před lety. Byl náčelníkem kmene a v průběhu let se snažil svobodné matce a její dceři pomáhat. Bohužel Rosemary i nadále dělala některá špatná rozhodnutí. Bylo vyloženě smutné, že Nisha pociťovala dopad matčiny nerozvážnosti.

Nisha sebou trhla a téměř cítila, jak ji pálí vlastní kůže na hlavě, když viděla, jak Albert chytá nového kluka za vlasy. Překvapilo ji, když v hloubi jejího nitra začal jiskřit vztek, a rozhodla se, že ne, že nepředá rukavici nové oběti. Udělá to, co dělala vždycky. Bude se bránit. S novým odhodláním sevřela pěsti a začala se pohybovat směrem k chlapcům, když vtom se zarazila a zahlédla něco, co způsobilo, že se jí rozšířily oči. Snažila se skrýt drobný úsměv, který se rozšiřoval. Anthonymu se podařilo zasadit Albertovi ránu do břicha. Když chlapec padl na kolena a zalapal po dechu, Anthony ho strhl do hlíny, chytil Alberta za vlasy a tvrdě zabrousil chlapcovu tvář do bohaté, štěrkovité hlíny.

Přemýšlela, jestli by to pro ni dopadlo jinak, kdyby se uměla správně bránit. Vždycky se bránila, ale Albert z ní stejně dostal to nejlepší a dával si pozor, aby svou krutost vždycky rozpoutal daleko od očí dospělého, který by tomu mohl zabránit nebo zasáhnout. Na tom už nezáleželo. Albert konečně dostal, co si zasloužil. Přála si, aby to byla ona, kdo ho dostane na jeho místo. Možná by teď poznal, jaké to je, a nechal by ji na pokoji.

Kapitola 1 (2)

Bylo to jen zbožné přání. Poté, co ho nový kluk ponížil, se Albert vrátil k trápení Nishy a o týden později využil příležitosti, aby dal průchod své zlobě, když jejich učitelka vyšla z místnosti.

"Pokračujte v práci na rozdáních," oznámila mu zpoza své lavice. "Dnešní dozor nad pokojem je..." Učitelka zaváhala, když si prohlédla místnost. "Nisha. Nebude mi trvat dlouho, než odběhnu pro nějaké kopie, a až se vrátím, vyzvednu si vaše rozdání."

Nisha se nervózně rozhlédla. Viděla Anthonyho, jak pracuje na svém výtisku. Její oči pomalu přistály na každém dítěti v místnosti. Všichni dělali to, o co je učitelka požádala. Když její pohled přistál na Albertovi, který seděl o dvě řady dál, projel jí po zádech osten strachu spojený s podrážděním. Hleděl na ni s nenávistí intenzivnější, než jaké byla kdy svědkem. Očividně se z něj kouřilo kvůli výprasku, který dostal před týdnem, a ona věděla, že si to hodlá vylít na ní. Znovu. Zalapala po dechu, když se Albert zvedl od stolu a zamířil k ní. Ostatní děti, které si všimly pohybu, vzhlédly od svých pracovních listů.

Nisha se rychle postavila, zapřela se a přemýšlela, jestli by se neměla přestat snažit bránit. Zdálo se, že Alberta baví, když se brání. Možná kdyby nekladla žádný odpor, přestalo by ho to bavit a nechal by ji na pokoji. Hlavou se jí honily myšlenky, jak se snažila vymyslet nejlepší postup, když vtom zahlédla Anthonyho. Vzhlédl a se zvědavým výrazem ve tváři ji pozoroval.

Anthony se zamračil, když si uvědomil, že se Albert blíží k Nise, dívce s dlouhými tmavými vlasy a velkýma hnědýma očima, které byly plné strachu a odhodlání. Za poslední týden už několikrát viděl, jak ji Albert šikanuje. Nemohl si být jistý, ale zdálo se mu, že se ho začala zastávat hned první den, kdy se ho Albert pokusil zastrašit. Vícekrát uvažoval o tom, že by v její prospěch zasáhl, ale jako nováček nechtěl na svou rodinu přitáhnout nežádoucí pozornost. I když si byl jistý, že u strýce doma nikdy nezapadne, byl vděčný, že ho přijal.

Anthony musel přiznat, že Nishu obdivuje. Celý týden sledoval, jak se postavila školnímu tyranovi. Pokaždé prohrála, protože nevěděla, jak se správně bránit. Dnes se postará, aby se to změnilo.

Než se Nisha nadála, stál před ní Albert. Měl ošklivé poznámky o jejím oblečení, ale ona ho sotva slyšela. Koutkem oka zahlédla, jak Anthony vstal. Když Anthony zjistil, že ho viděla, ukázal na své pravé koleno a vysoko ho zvedl. Pak ukázal na svůj rozkrok a kývl na ni.

Nisha se ohlédla na Alberta, když ucítila tvrdé štípnutí do paže. Potlačila výkřik, zvedla koleno, jak to viděla předvádět Anthonyho, a spojila se s Albertovým rozkrokem. Ten se bolestí prohnul a ona znovu pohlédla Anthonyho směrem. Ten přikývl a pokynul jí, aby chytila Alberta za hlavu a znovu zvedla koleno. Bez váhání napodobila Anthonyho pohyby, a když se na něj ohlédla, viděla na tváři nového studenta obdiv. V hloubi duše věděla, že se z nich stanou přátelé. Nerozlučnými přáteli na celý život.

Bylo jí jedno, že když se učitel vrátil, dostala důtku a musela uklidit podlahu třídy, která byla potřísněná krví z Albertova obličeje. Bylo jí jedno, že musela Albertovi napsat omluvný dopis za to, že mu málem zlomila nos. Nezajímalo ji ani to, že se s ní některé dívky po tom dni snažily kamarádit. Po jejich přátelství už netoužila ani o ně nestála. Bylo jí sice teprve osm let, ale dostala dvě důležité životní lekce. Tou první bylo, že už přestala být obětí, zvlášť teď, když věděla, jak se bránit. Druhá lekce byla, že život někdy vyžaduje, aby člověk bojoval špinavě, aby přežil.

"Tvoje odpověď by neměla trvat tak dlouho, synovče," utrousil Robert a pomalu kráčel k jedinému synovi svého mrtvého bratra. Položil Anthonymu ruku na rameno, zadíval se chlapci do očí a řekl: "Říct pravdu, i když je bolestná, je vždycky nejlepší cesta. Nemusíš o pravdě přemýšlet ani přemýšlet. Vždycky je tam, takže snáze sklouzne z jazyka. Ano, lidé říkají, že lži jsou také snadné, ale nesou s sebou břemeno. Lži vás tíží. Nikdy neváhej říkat pravdu, Anthony."

"Ukradl jsem ho. Ukradl jsem tu roli, strýčku Roberte," vyhrkl Anthony. Vzduch mu opustil plíce, celé tělo se mu vyprázdnilo, jak se poraženě scvrklo. Ucítil, jak mu strýc stiskl rameno. Vzhlédl a uviděl na jeho tváři úsměv.

"Vím, proč jsi tu roli ukradl, Anthony, a jsem na tebe hrdý, že ses ke svému činu přiznal. Přesto za to budeš muset být potrestán. Zaplatím tomu, komu jsi to ukradl, a ty si to odpracuješ." "To je v pořádku," řekl.

Robert Bear sledoval, jak jeho synovec stoicky přijímá důtku a trest. Nebylo v tom žádné fňukání ani stěžování. Vzpomněl si na svého mladšího bratra Daniela, Anthonyho otce, který utekl ještě jako teenager a v jednadvaceti letech se vrátil k rodině s těhotnou nevěstou. Robert nelhal, když Anthonymu řekl, že zdědil otcovy schopnosti. Daniel byl vynikající mechanik a mohl si vydělat na slušné živobytí. Bohužel už po krátké době strávené s rodinou se Daniel s manželkou a novým chlapečkem odstěhoval, když se ukázalo, že má problémy s alkoholem. Medvědí rodina žila podle přísného pravidla, že do svých domovů nikdy nenosí alkohol. Viděli, že zničil příliš mnoho životů. Daniel byl unavený z neustálého pronásledování rodičů, a tak přerušil kontakt s rodinou tím, že se odstěhoval a nenechal na sebe adresu. Nic o něm neslyšeli, dokud je před dvěma lety nevypátrala sociální služba. Daniel Bear zemřel z neznámých příčin a jeho desetiletý syn Anthony zůstal sirotkem. Místo pobytu matky dítěte nebylo známo.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zločinec a dědička"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️