Jeden (1)
---------- Jeden ---------- ZAČÍNÁ TO ÚDEREM, ÚDEREM, ÚDEREM. Stálá basová linka, tepající proti běžnému rytmu Canal Street. Rachot zpětných klapek aut, staccatové vrčení pitbulů ze sousedství. Cvrlikání smíchu paní Jacksonové udává tempo večerní ukolébavky. Ale znervózňuje mě rána, rána, rána u mého okna. Není to jako obvyklé výstřely, které přerušují noc, ale jemné klepání. Výzva, abych otevřel okno a nechal se pohltit nocí. "Ty neposloucháš, Jayi." Odtáhnu oči od okna ložnice. Klopýtám. Kdo by mi sakra klepal na okno v tuhle noční dobu? Kluci v mém sousedství si dělají legraci, že nepotřebuju pitbula, když mám MiMi. Už jen její úsměv by dokázal otřást i tím největším grázlem. Opřu se o čelo postele a přitisknu si mobil opravdu útulně k uchu, aby Camila cítila, že ji cítím. "Vlastně," řeknu do telefonu. Na Camilu. "Moc poslouchám." Oči se mi přesunou zpátky k oknu a očekávám další ránu. Přivítá mě klid. Moje nervy jsou dnes večer na autopilota, dělají si svoje. To musí být ze všeho toho Red Bullu, který jsem vypila, abych dokončila Meekovu práci. Camila si těžce povzdechne. Snažím se ji představit. Možná sedí na podlaze v ložnici a mává si číslem Cosma nad nehty na nohou, aby jí zaschl lak. Nejspíš zahlédne šmouhu. Nejspíš je chce všechny předělat, ale neudělá to. Předělat je vyžaduje použít obě ruce, ale jedna z těch rukou teď patří mně. Nebo je to jen zbožné přání. S Camilou si to rozdáváme každý večer od chvíle, kdy mě před dvěma týdny políbila na nějakém večírku, na který jsme s Bowiem narazili. Jo, byla to výzva - a jo, cítil jsem na jejích rtech chladivé víno, kvůli kterému byl ten polibek nedbalejší, než musel být. Ale líbilo se jí, že jsem se s ní ten večer nesnažil dělat víc. A mně se líbilo, že jsem se jí líbil i po letech, kdy jsem trval na tom, že se jmenuju Ray. Takže jo, představa, že Camila Vargasová vytvoří místo činu svým lakem na nehty, jen aby se mnou promluvila, byla dost hustá. "Je to, jako bys tu byla, ale nejsi," pokračuje Camila. "Řekni mi, kde je Jay?" "Jsem pořád tady." Zavřu oči a přeju si být někde jinde. Někde mimo Dukty, kde nemusím třikrát kontrolovat zámky, než každý měsíc vyběhnu pro MiMiiny léky na tlak. Někde s Camilou. Sedět na měkkém koberci a dívat se, jak si lakuje nehty. Očima sleduju její namazané nohy, ale zastavím se na lemu šortek. Snažím se ji respektovat i ve svých snech. "Když mi Bowie řekl, co máš za lubem..." Odrazím se od čela postele. "Bowie je klaun. Blázen do kukuřice. Asi tak banální jako vtip o tátovi." "Lo que sea," řekne Camila pod nosem, ale dost silně na to, abych to slyšela. "Jayi, mohli by tě vyloučit. Sakra, mohli by tě i vyloučit." Zasměju se. Nemůžu si pomoct. Camila jde rychlostí blesku od nuly ke stovce. To je jedna z věcí, které na ní zbožňuju. V jednu chvíli na mě ve třídě koulí očima, protože na ni moc zírám, a vzápětí mi čmárá na hřbet ruky své jméno, aby si označila své území. "Já doučuju, Milo," vysvětlím. "Nemůžu mít problémy za to, že pomáhám spolužákům. Neučí nás snad Youngs Mill, abychom byli užiteční a produktivní občané?" "Doučování neznamená, že napíšeš celou tu zatracenou práci, Jayi, a pak za ni budeš lidem účtovat." I když Camila není v mém pokoji, cítím na sobě její oči. Pískově hnědé, které prošťourají drobné dírky do všeho, co mi příště vyjde z úst. Ale nemám šanci jí do toho kecat. Úder, úder, úder se vrací. Tentokrát zahlédnu u okna ruku. "Sakra." Vyskočím z postele. Opravdu jsem nezakopl - někdo je venku. "Cože? Co se děje?" Nohy se mi přilepí na koberec, když ruka znovu zabuší na okno. Vždycky jsem si říkala, co bych dělala, kdyby se něco stalo. Kdyby se právě v mé ložnici odehrálo jedno z náhodných vloupání, před kterými nás sousedka vždycky varovala. Konečně jsem dostala odpověď. Ztuhla bych. "Jayi? Jsi v pořádku?" Z myšlenek mě vytrhne Camilin hlas. Nemůžu se teď chovat jako mrcha. Rozešla by se se mnou dřív, než bychom vůbec dali nálepku tomu, co to sakra děláme. Musí mě slyšet, jak se vzmužím. "Někdo je u mého okna," zaskřehotám svým nejméně mužným hlasem. Camila se nadechne. "Proč je někdo u tvého okna?" Výborná otázka. Můj mozek se předhání v hledání odpovědi. Něco logického, co Camilu uklidní. Která by uklidnila i mě. "Možná se ztratili?" K čertu, Jayi? "Co to sakra je, Jayi?" Zeptá se Camila. "Proč by ti někdo uprostřed noci klepal na okno, protože se ztratil? Od toho jsou přece Google Maps." Skvělý postřeh. Je pravděpodobnější, že někdo zastaví u benzinové pumpy než u okna náhodného osla v kapuci, aby se zeptal, kde najde Main Street nebo Whatever the Fick Boulevard. Ještě lepší postřeh? Kdyby se mě někdo snažil vyfotit, pochybuju, že by mi nejdřív zdvořile zabušil na okenní tabuli. Psychopati na nějaké vychování kašlou. Takže tu byla jedna trochu logická odpověď. "Nejspíš blahobyt," řeknu. Javon Hockaday bydlí v mé čtvrti. Ten chlap je pověstný tím, že prodává bliss nebo crinkle nebo cokoli jiného, co by vás mohlo v sobotu večer sjet. Taky je proslulý tím, že je přítelem mé sestry, a tudíž osinou v zadku mé rodiny, ale to si nechám na jindy. Každopádně se občas do mého domu dostanou nějací nýmandi, kteří chtějí zabodovat a jsou příliš sjetí na to, aby si uvědomili, že Javon bydlí jen blok ode mě. "Vážně? Blisshead, Jayi?" Camila pronese něco španělsky, co nedokážu úplně zachytit. Říkala, že mě naučí víc. Říkala, že dvojjazyční kluci jsou zatraceně sexy, ale nikdy si na to nemůžeme najít čas mezi školou a mými příležitostnými pracemi a všeobecnými středoškolskými kecy - plus vším tím časem, který během školy a mých příležitostných prací a středoškolských keců strávím přemýšlením o ní. "Máš tam nějakou kočku, že jo?"
Jeden (2)
Zamračím se na ni, i když mě přes telefon nevidí. "Milo, do mé ložnice se žádná holka plížit nebude. A jsem si docela jistá, že by se jim nelíbilo, kdybys na ně volala mimo jejich jméno." "Proč ti záleží na tom, jak té šlapce říkám, když ti žádná šlapka neleze oknem?" zeptám se. Vytlačím nosem vzduch. Docela rychle jsem se naučila, že s Camilou se nedá mluvit, když je taková. Ta holka se osolí, když na otázku učitelky odpovím příliš mnoha slovy. Jako kdyby ti na ústavě tolik záleželo, řekla mi poté, co jsme před dvěma dny měli v hodině dějepisu náhradnici s příliš velkým množstvím estrogenu. Ale to bych sakra neměla? Popadnu baseballovou pálku pod postelí. Nejvíc blaženosti způsobí, že dostanete munchies nebo vážný případ chuchvalců, nebo jsem to alespoň slyšela (a viděla). Ale čas od času potřebují někteří z těchhle blažených navíc popostrčit, aby se stáhli. "Hele, musím jít, Milo, než vzbudí MiMi." "To je v pořádku. "Jayi, radši nepouštěj dovnitř toho, kdo je u tvého okna," řekne Camila, když přecházím podlahu v ložnici. Ještě víc odhrnu závěs a zvednu vysoko pálku, připravená rozbít obchod. Nebo aby si někdo myslel, že jsem připravená zničit obchod, kdyby se pokusil o něco legračního. Z druhé strany okna na mě vykoukne Pú. Usměju se a pustím pálku na zem. "Musím zmizet," řeknu Kamile a ukončím náš hovor dřív, než mi stihne říct něco jiného. Zaplatím za to později. Špatná zpráva je, že mám pravdu - u mého okna je blahobytná hlava. Dobrá zpráva je, že je to jen Púch, přátelský degenerát ze sousedství. Úzký jako fazole na provázku, praštěný jako čert a naprostý protiklad nebezpečnosti. Asi před dvěma týdny se objevil u mého okna a chtěl deset babek, aby si mohl zajít na jídlo k Wendy's. A pak se objevil u okna. Oba jsme věděli, že si u Wendy's může koupit jídlo za méně než pět dolarů, stejně jako jsme oba věděli, že mých deset dolarů ve skutečnosti nepůjde na hamburger, hranolky a Frosty. Jako vždycky mi nejspíš bude trvat pět minut, než se ho zbavím. I když bych mnohem radši dál chrlila hru na Camilu, vím, že nemá moc trpělivosti vysedávat na druhé lince, zatímco mi Pooch už po sté a potřetí vypráví o noci, kdy si myslel, že ho v klubu sbalila Mary J. Blige. Pozor, spoiler: slečna Bligeová byla jen nějaká černoška s medově blond parukou a divokým two stepem. Pooch mě vyzve, abych otevřel okno. Zavrtím hlavou a pak ho zavěsím na stranu a řeknu mu, ať to zabalí. Sepne obě ruce v modlitbě a, nevím, možná jsou to jeho popelavé klouby. Nebo dres Dallas Cowboys, který nosí tak moc, že je na něm sotva ještě vidět číslo Tonyho Roma. Nebo kruhy kolem očí, které mi prozrazují, že se pořádně nevyspal od doby, kdy byl Romo skutečně quarterbackem Cowboys. Každopádně vypadá dost smutně na to, abych ho na pár minut pobavil. Roztáhnu okno a opřu se lokty o parapet. "Dneska večer nemám žádné drobné, Pú." Poochovi se zvedne jedno obočí. "Co?" "Drobné. Dneska večer nemám drobné, Púchi," opakuji, i když mi v kapse běžeckých kalhot hoří díra po dvaceti. Správně by asi bylo říct, že pro něj dneska večer nemám drobné, ale je pozdě a já se nesnažím MiMi budit, takže.... "Později." Natáhnu se k okénku a Púch rozhodí rukama. "Počkej, mladá krávo. Nebudu po tobě chtít žádné drobné." "Zatím," řeknu. "Přišel jsem si pro informace, ne pro mince." Teď je řada na mně, abych zvedl obočí. Pooch mě umí udržet v napětí, protože nikdy nevím, co z něj vypadne - když zrovna nemluví o tom, že se málem dal dohromady s královnou R & B hudby. "Nevíš, kde bych našel Javona?" Zeptal se mě Pooch. Věnuji mu pohled, který určitě dostává každý den ve svém životě, ale ode mě nikdy: pohled naprostého zmatení. "S tím na mě nechoď, Poochi. Proč bych sakra měl vědět, co Javon chystá?" Lži. Nic s ním dnes večer odjela. Hned poté, co jí MiMi řekla, že nemá zapotřebí chodit na žádné večírky ve školní noci. Nic na ni zakřičela pár slov, MiMi jí to oplatila. Oba se na mě zadívali a čekali, až si vyberu stranu. Ale já jsem Švýcarsko. Stáhla jsem se do svého pokoje a Nic se stáhla do Javonova auta. Celá ta scéna mi příliš zamotala hlavu na to, abych Púovi předávala přehrávání. "On ani jeho kluci nejsou na schodišti." "To je v pořádku. Pooch se podívá přes rameno směrem k Javonově budově a zcela ignoruje mou otázku. "Kenny taky není na svém místě. Jen jsem se jich potřeboval na něco zeptat." Jo, jako by ho mohli spatřit, ať už je to cokoli. Zvednu obě ruce do pokrčení ramen. "Nevím, co ti na to říct, chlape." "No... možná by mi mohla něco říct tvoje sestra. Kde je?" Jeho otázka mě zasáhne jako kladivo. "Nejsem sestřin hlídač, Púch." Další lži. Teda, tak nějak. Už několikrát jsem se snažil Nic hlídat, ale ona nemá ráda, když ji někdo hlídá. Proklouzne mi mezi prsty pokaždé, když si myslím, že ji mám dobře pod kontrolou. Jako dneska večer. Je skoro půlnoc, ráno máme školu... a Nic se ještě pořád nevrátila domů z večírku, na který vůbec neměla jít. Ještě že MiMi usnula hned po Grey's Anatomy. Mám toho moc, než abych rozhodovala další hádku mezi těma dvěma. "Tak na ni vlítni. Musí být s Javonem... nebo Kennym." Sklopí víčka, víš, co tím myslím? Ale já nevím, co tím myslí. Kenny je Javonův kluk - hlavní chlap, kterému Javon věří, že prosadí, cokoli prosadí. Kenny na Nica občas dohlédne, ale jen když to Javon potřebuje. A myslet si něco jiného znamená myslet si, že moje sestra je nějaká coura. "Vypadni, Poochi. Už nechoď kolem mého okna. Ani se na ni při volné nedělní procházce nepodívej, slyšíš?" Púch se zapotácí, jako bych na něj skutečně použil pálku. "No tak, Jayi. Nic jsem tím nemyslel." "Jasně že ne. A teď zmiz." "Jayi. Jayi? Jsme v pohodě, mladíku. Jsme v pohodě. Tady." Prohrábne si jednu z kapes džínů. "Chceš Jolly Rancher?"
Jeden (3)
Zamračím se na něj. "Nevím, jak dlouho už máš Jolly Ranchers." Odmlčím se a vzpomenu si na všechen Red Bull, který jsem předtím vypila. Místo pití dalšího kofeinu by se mi hodilo něco jiného sladkého, co by mě udrželo vzhůru. "Jaký druh?" Podívá se na bonbony v ruce. "Dám ti svůj meloun, jestli máš pět babek nazbyt." Vysmívám se mu. "Člověče, nikdo se ti nebude snažit dát pět dolarů za nějaké melounové Jolly Ranchers." Kdyby měl zelené jablko, mohli jsme vyjednávat. "Pořád jsme v pohodě, ne?" Prosí mě očima. Oba jsme věděli, že moje rodina je v téhle čtvrti tím hlavním, kdo se o něj stará. Povzdechnu si a lehce mu přikývnu. Tleskne si rukama. "Můj člověk! Už jsem ti říkal o tom, jak jsem se před pár lety vykutálel v Uličce?" "Ano," řeknu. "Dobrou noc, Poochi," řeknu. "Byla to dámská jízda," pokračuje a usmívá se na oblohu, jako by byl zpátky v nočním klubu. "Drinky tekly proudem, z reproduktorů se ozýval Frankie Beverly a koutkem oka jsem zahlédl, kdo rozvlnil taneční parket? Nikoho jiného než slečnu Mary J. -" Zavřu okno a zatáhnu závěsy. Musela jsem dokončit Meekovu práci a pokusit se do sebe vtěsnat alespoň tři hodiny spánku, než se probudím do školy. Už bylo dost jeho vylomenin. Svalím se zpátky na postel a položím si iPad na klín. Zakroutím krkem ze strany na stranu a připravím se ponořit do analýzy Othella. Jakmile začnou slova plynout, telefon zabzučí a zaťuká na parapet... málem mi spadne iPad - a dvojka do kalhot. Povzdechnu si. "No tak, Milo," řeknu si pod nosem, když si uvědomím, že jsem telefon nechala na druhé straně místnosti. Skoro ho ignoruju, ale ignorovat hovor od Camily je mnohem horší než zavěsit. Musela bych jí slíbit týdenní masírování ramen, abych se z toho dostala. Dopotácím se k telefonu a v hlavě si připravuju řetězec omluv. Ale když ho vezmu do ruky, Milino jméno na displeji není. Je to jméno Nicole. Mluvme o ďáblu. "MiMi spí," řeknu, jakmile to zvednu. "Vzduch je čistý. Prozatím. Ale možná si to budeš chtít zamluvit dřív, než dostane ve dvě ráno chuť na sladké." MiMi se bez výjimky brzy ráno probudí s chutí na něco, co jí zvýší hladinu cukru v krvi. Pak na mě a Nica druhý den křičí, že jsme snědli všechny sušenky nebo grahamové sušenky nebo cokoli jiného. "Jayi?" Nic řekne, nebo si myslím, že řekne. Její hlas je tlumený, zastřený. A v pozadí se ozývá stálá basová linka, jako by si dávala pauzu od hopsání a broušení v něčím stísněném obýváku. "Ty . ... musíš ..." Další dunivá hudba. V pozadí někdo zaječí a následuje smích. Zakoulím očima. Jsem ráda, že se jde bavit, zatímco já tady zkoumám Othella a odháním blažené hlavy. "Co je to tentokrát, Nic? Crinkle? Bliss? Nebo jsi byla odvážná a pařila jsi s oběma?" "Ne... ne. Jen ..." Další basy. Další smích. Nicole ještě něco řekne a těžce vydechne, což naše spojení změní ve statickou elektřinu. Skoro jako by potlačovala smích. Chytnu se telefonu. Takhle jsem ji za posledních pár let viděl nebo slyšel už příliš často. Když je tak rozjařená blahem, že MiMi nedokáže ani pronést modlitbu u večeře, aniž by Nic propukla v záchvat chichotání. V poslední době jí to šlo dobře. V týdnu chodila do školy aspoň čtyři dny. Dokonce si vylepšila známky ve dvou předmětech. Nebyla nutně taková premiantka jako na střední škole, ale aspoň myslela na to, že za pár měsíců bude maturovat. Ale tady je, špiní věci na druhé straně mého telefonu a čeká, že to všechno zase uklidím. "Je trochu těžké mluvit na rovinu, když ti v žilách koluje tolik blaha, že?" Musím ta slova vytlačit z hrdla. Když je zadržím, bude dál šaškovat. Možná přejde k něčemu ještě zvrácenějšímu, než co prosazuje Javon. Už jsme toho tolik ztratili, takže jsem se nesnažila ztratit ani ji. "Zavolej mi, až budeš mít čistou hlavu." "Počkej! Jay..." Zavěsil jsem. Ať z ní nevypadne, co potřebuje, protože to jsou všechno kecy. Aspoň když je taková. Telefon mi zazvoní a znovu se objeví její jméno. Nedá si pokoj. Javon ji k tomu nejspíš navedl. Už je vidím - smějí se, jak znovu vytáčí moje číslo. Snaží se na svého zfetovaného bratříčka vytáhnout rychlý trik. Tak mi Javon říkal, když jsme se poprvé potkali. Jako že jsme se potkali, ne že jsem se jen vyhýbala jeho straně ulice, když jsem šla do obchodu nebo čekala na školní autobus. Přijel k našemu domu ve svém Chargeru, jehož ráfky zářily jasněji než na zakázku vyrobené platinové mřížky objímající spodní řadu jeho zubů. Pravák Kenny seděl na sedadle spolujezdce a varoval děti ze sousedství, aby si neházely míčky příliš blízko auta. Nicole se sklonila, aby Javona políbila přes okénko, a ukázala na mě přes obrubník, když jsem na Bowieho předaném iPadu proklikávala nejnovější dílo od Colsona Whiteheada. Javon si mě prohlédl a jediné, co na mně zářilo, byl stříbrný křížek na krku, který se shodoval s Nicovým. "Hej, to je ale zfetovanej negr." Dal si záležet, aby to přes dunící basy jeho soundsystému slyšelo celé okolí. A moje sestra se rozesmála. Smála se mi. Přitáhl jsem si iPad blíž k obličeji, ale slova na obrazovce ztratila tvar. Než jsem na telefonu stihla zmáčknout ignore, Nic zavěsil. O pár vteřin později mi pošle zprávu: Nevadí. Všechno v pořádku. Všechno v pořádku? Samozřejmě, že je. Vždycky je v pohodě, když bzučí. Sakra, je v pohodě, i když to bzučení odezní, protože já jsem vždycky tady, abych jí pomohl utišit bouři, jako správný feťák. Strčím si telefon pod polštář a vrátím se k práci na Meekově práci. Ráno si Nicole na nic z toho nebude pamatovat. Proč bych si to měla pamatovat já? Tu noc jdu spát a zdá se mi o hadech. Za oknem je Nicole, ne Púch, a copánky v jejích vlasech nahradili hadi. Kroutí se jí kolem krku, tisknou se jí k hrdlu, až nedokáže vydusit ani moje jméno. Pokaždé, když se k ní natáhnu, jeden z hadů mě zasáhne - tak blízko, že cítím, jak mi jed stříká na kůži.
Dva (1)
---------- Dva ---------- ALARM NA MÉM TELEFONU SE ZAPNE V 5:57 ráno, jako obvykle. Po ulici pípá sanitární vůz, který jako obvykle sbírá týdenní odpadky. Přes zdi slyším sousedku, jak se snaží vzbudit své tři kluky do školy. Jako obvykle. Canal Street žije dál. Nelžu, včera v noci se mi špatně spalo. Každé vrznutí, každé ťuknutí, každé písknutí, které můj byt v noci vydal, jsem považovala za Nic. Chodila po špičkách do své ložnice a vyspávala se z posledního výletu do hlavy. Teď už nejspíš leží v posteli a chrápe blahem. Musíme si ještě něco vyjasnit, ale nechám ji, ať se ještě trochu prospí, než začnu s otázkami a odpověďmi. "Jayi!" MiMi ťuká, ťuká, ťuká na moje dveře. "Jayi! Vím, že jsi slyšel, jak se spustil ten alarm. Vstávej." Na její následnou výhrůžku odpovídám ústy: "Jestli ti ujede autobus, tak tě nevezu!" Odlepím se od matrace a nechám nohy, aby se popásaly na koberci. Poškrábu se na tváři. "Klid, MiMi," zavolám. "To si brácha nemůže dát chvilku pauzu, aby se vzpamatoval?" "Bratr si může posbírat kůru z očí a přijít si sníst tuhle snídani. Pohni sebou. Ten tvůj řidič autobusu je blázen. Přijde tak brzy, že vám ujede autobus, takže lidi musí plýtvat benzínem, aby vás dostali do školy. Dneska nemám čas na její vylomeniny." Naposledy mi zaklepe na dveře - jako kdybych ještě mohla spát přes všechny ty její kecy. Popadnu mobil a čekám, že uvidím obvyklou ranní zprávu od Camily. Nic. Skvělé. Je naštvaná kvůli tomu, jak jsem včera večer ukončila hovor. Pošlu jí mrkací emoji, než si vytáhnu kalendář a projdu si všechna upozornění na dnešní den: schůzka s Meekem před prvním zvoněním, rozhovor v Taco Bell hned po škole, pak zajdu do CVS za rohem pro léky pro MiMi. Teď si musím najít čas, abych zkontrolovala Nic a ujistila se, že všechno to blaho, které včera večer vykouřila s Javonem, neprosakuje jejími póry, než půjde do školy. Poslední, co potřebujeme, je, aby ji vyloučili. Pro mě jen další pátek. Než vyrazím do koupelny, prostrčím prst štěrbinou, kterou jsem si vyřízla v pružině boxu. Nechám prsty přejet po bankovkách, které jsem dosud nasbírala. Nemůžu začít den, aniž bych se jich nedotkla a nezjistila, jestli tam pořád jsou. Zatím 4 210 dolarů. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, než dosáhnu 112 000 dolarů. Ani si nejsem jistá, jestli MiMi za svůj život viděla takovou částku. Ale musela. Po vyhledání na Googlu mi CNN sdělila, že výchova dítěte stojí asi čtrnáct tisíc ročně. Vynásobte si to osmi lety, co jsem tady, a MiMi utratila přes sto tisíc za to, že mě živí a že ještě dýchám. Peníze, které mohla dát na důchod. A to ani nepočítám Nicovy výdaje. Je mi jedno, jak dlouho budu muset pracovat. Jestli budu muset cpát burrito nebo psát Meekovi seminárky z angličtiny, dokud jeho pitomá prdel neodmaturuje - MiMi půjde do důchodu na Floridě nebo kamkoli jinam, kde bude chtít. Florida byla vždycky tátovým cílem. "Hned jak mi bude pětašedesát," říkával vždycky. "Rána s Mickeym a západy slunce u moře." Zjistil jsem, že Mickey Mouse a moře nejsou na Floridě blízko stejného města, ale na tom nezáleželo. Táta se pětašedesátky nikdy nedožil. Rakovina mu sotva dovolila dožít se pětatřiceti. Požírala jeho úsměv, jeho smích, jeho všechno, až z táty zbyl jen obrys s drdolem. Totéž udělal i mámě, i když nikdy neměla rakovinu. Byla nemocná úplně jinak. Rána s ní byla po tátově smrti nejtěžší. Nic mě nutila zastavovat u dveří máminy ložnice, aby mohla jako první nakouknout dovnitř a zjistit, jestli máma nespí ve vlastních zvratcích, nebo hůř. Pořád slyším ten hlasitý povzdech, který se Nic vydral z úst, když mámu naposledy přistihli za volantem s příliš velkým množstvím alkoholu v těle. Nic nebyla zklamaná - vlastně ani smutná. Ten nádech byl úlevou. Znovu se zastavím před dveřmi ložnice, ale tentokrát je to Nicina ložnice. MiMi je rozptýlená, brebentí v kuchyni a brouká si hymnu, kterou reverend Palmer trvá na tom, že sbor zpívá každou neděli. Už jsem ztratila přehled, kolikrát mi musel někdo připomenout, že mě Ježíšova krev zachránila. Moje ruka se zdrží na Nicině klice, než se zhluboka nadechnu, otočím jí a nahlédnu do jejího pokoje. Jen trochu se odmlčím, když si všimnu, že její postel je k smrti svěží, nikde ani zmačkané prostěradlo nebo pomačkaný polštář. Nejspíš včera večer přespala u Javona. Je to vůl, ale aspoň ji nenechá potulovat se po ulicích, když je takhle utržená ze řetězu. Vplížím se do jejího pokoje, stáhnu přikrývku a prostěradlo. Uvelebím se na ní a udělám, aby to pro MiMi vypadalo opravdu zabydleně. Když se MiMi naposledy dozvěděla, že Nic přespala u Javona, málem se tady v Dukle rozpoutala druhá občanská válka. Mluvím o slzách, výhrůžkách a rozbíjení lamp o stěny. Naše omítka už další hádku nevydržela. Z plakátu vedle Nicovy komody na mě zírá Nicův oblíbený rapper Travis Scott. Já mu pohled oplácím. Proč je sakra tak naštvaný? To já ztrácím čas ve sprše, abych Nicovi zakryla zadek. A zase. "Jayi!" MiMi se ozve z kuchyně. "Neslyším, že by tekla voda!" Zavřu za sebou dveře Niciny ložnice a zamířím do koupelny. Sprchuju se pět minut, protože vím, že MiMi by se vykrucovala, kdybych se sprchoval déle. Jakmile uschnu, obléknu si nitě, navrch si vezmu svou oblíbenou šedou mikinu s kapucí a zamířím do kuchyně. MiMi má na stole dva talíře s vajíčky a smažený boloňský sendvič, které na mě čekají. Čekání na Nica. Kdyby mi sestra dala dolar za každou chvíli, kdy jsem kvůli ní musela MiMi lhát, nemusela bych o téhle štaci v Taco Bell uvažovat. "Mléko nebo pomerančový džus?" MiMi se zeptá s hlavou zabořenou do lednice. Zkřivím ret. "Nemůžu si prostě dát Cap'n Crunch? Můj žaludek je takhle brzy ráno úplně rozbouřený." MiMi vystrčí hlavu z lednice, dva válečky jí zabírají půlku čela. "Žaludek máš rozbouřený, protože ráda snídáš nezdravé jídlo. Teď se posaď. Máš na to pět minut." Rozhodí za mě a nalije mi sklenici pomerančového džusu, postaví ji před můj talíř. "Zkontrolovat sestru?"
Dva (2)
"Jo." Zakousnu se do sendviče se salámem, mnohem víc, než je potřeba. Ale plná pusa je tlumená pusa a tlumená pusa může MiMi prodávat lži. "Vyzvedli ji dřív. Po cestě si vzala snídani." Napiju se pomerančového džusu, abych spolkla svou básničku se smaženým masem. MiMi zavrtí hlavou a posadí se naproti mně, uhladí si případné vrásky z khaki kalhot, vyžehlených a připravených vyrazit do balírny. "Doufám, že už mi z té školy nezavolají, že se nedostavila." Posune před sebe talíř určený Nicovi. "S tímhle dítětem se nedá vyhrát za prohru." Šťouchne vidličkou do vajíček, oči upřené na svůj talíř, ale myšlenkami někde kmitá s Nicem. To málo, co Nic zbylo. Je si docela jistá, že Nic přišla o většinu rozumu už před třemi lety. Vím přesně ten okamžik. Bylo to v létě před nástupem na střední školu. Nic na mě měla celý rok náskok, takže považovala za svou povinnost ujistit se, že do školy nenastoupím jako cucák. Jeli jsme městským autobusem do Rossu, abychom si levně koupili značkové oblečení. Nic za mě utratila většinu kapesného, ale nezapomněla si koupit červené minišortky, aby překonala letní vedra. Trvala na tom, že si je vezme na cestu domů. "Sundám si je, než se MiMi vrátí domů," řekla mi Nic. "Co když se bude chtít podívat, co jsme si koupili?" Zeptala jsem se. "Prostě jí je rychle podržím. Ani si nevšimne, jak jsou krátké." Zvedla jsem obočí, když jsem si prohlížela její šortky. Toho si všimne, vzpomínám si, jak jsem si říkal. Javon Hockaday si toho všiml taky. Sotva jsme vyšli z Rossu a zamířili na autobusovou zastávku, náhodou zrovna vycházel z obchodu Verizon a vyzvedával si nejnovější telefon, který fotil, když jste mrkli očima. Nebo něco takového. "Lidé slečny Murphyové," řekl nám, ale ne doopravdy. Mluvil k Nicovým nohám. Jeho oči sledovaly každý sval a křivku, kterou moje starší sestra neměla mít. Nic se zachichotala a vydala nějaký zvuk, aby ho utvrdila. Zadívala jsem se na své boty. Neměly jsme se s takovými jako Javon Hockaday srážet dásněmi. MiMi to dala jasně najevo, když stáhla okénka auta pokaždé, když jsme projížděly kolem jeho budovy. "Jestli míříte domů, můžu vás svézt." Opět to bylo mířeno na Nica. Sakra, ani si nejsem jistý, jestli věděl, že tam jsem. Nic se na mě podívala a kousla do křížku, který jí visel na náhrdelníku. Věděla jsem, že Javon jí vždycky připadal roztomilý. Většina holek v sousedství si to myslí. Má vzhled jednoho z těch rapperů, kteří umí vyrukovat jak s hymnami večírků, tak s baby makery - žlutou pleť, dobré vlasy a dost tetování, aby vypadal nebezpečně. Jediné, co jsem slyšela, bylo dost historek na to, abych věděla, že Javon je opravdu nebezpečný. Zavrtěla jsem hlavou nad Nicole. Ještě víc se zakousla do kříže a já jsem zavrtěla hlavou ještě třikrát. Nakonec sáhla do kapsy - podala mi nějaké drobné na autobus. "S nikým se nebav," řekla. "Jdi rovnou domů a zamkni za sebou dveře. Za chvíli tam budu." Než jsem stačila zaprotestovat, už se vlekla za Javonem směrem k parkovišti. Než nastoupila do jeho auta, naposledy se na mě podívala. Rovnou domů, řekla. Šla svou cestou a já svou. Od té doby jsme nešli stejnou cestou. "Nemůžeš vyhrát, když prohraješ," říkám MiMi u kuchyňského stolu. "Nejmenuje se tak náhodou jedna z těch divadelních her na chitlinu?" MiMi vzhlédne a snaží se skrýt úsměv úšklebkem. "Aby mě nepřekonala moje oblíbená Mámo, chci twerkovat. Přijde do koncertní síně poblíž tebe." MiMi se zasměje a natáhne se, aby mě plácla po jedné ruce. "Chlapče, ty jsi moc velký." Naposledy se napiju pomerančového džusu a vyskočím ze židle. "Musím zmizet. Autobus mi nesmí ujet, ne?" Políbím MiMi na tvář a pak seberu batoh z podlahy u vchodových dveří. "Jayi, až uvidíš svou sestru, řekni jí..." Zavřu za sebou dveře. Mám spoustu věcí, které musím Nic říct, až ji uvidím. Jako by to bylo naposledy, co ji kryju. Jako by to byla buď blaženost a Javon, nebo já. Jako bych se bála, koho si vybere. Na Youngs Millské střední je to tak, že na Youngs Millské střední nic není. Máš studenty, kteří pocházejí ze zasraných částí Newport News jako já, a máš studenty, kteří bydlí v luxusních čtvrtích. Garáže pro tři auta, bílé ploty, krby v ložnicích. Všechno to, co by kočky vyšlo na milion dolarů, ale v Newport News stojí polovinu, protože kdo by chtěl bydlet v Newport News? Dokonce ani fotbalový tým Youngs Mill není nijak výjimečný, ale hlupáci stejně prodají své prvorozené dítě, aby si místo v něm udrželi. Je to dobrý pocit mít v téhle díře smysl. Navíc je to pro některé z nás zlatá jízdenka odsud. Ukázka A: Meek Foreman. "Jak to jde, Jayi?" Přitiskne se svou širokou postavou ke skříňce vedle mé a zastíní mi výhled na zbytek haly. Přikývnu. "Klidně." Vytáhnu si knihy, které potřebuju na první dvě vyučovací hodiny, ve stylu opravdového drceného ledu. Jde o to, že nesmíš dopustit, aby tě šašci jako Meek viděli, jak se potíš, bez ohledu na to, jak moc připomínají vyhazovače v hiphopovém klubu - samé bicepsy, žádný mozek. Meek a jemu podobní řídí školu a lidi jako já se jen snaží zůstat v závodě. Díky svýmu shonu v Youngs Mill jsem ve hře, ale jen když předstírám sílu. Takže jestli má tenhle obchod proběhnout, musím zachovat chladnou hlavu a být stručný. Meek se tluče pěstmi s několika fanoušky. Nejšpinavější rekord pro běžce v historii Youngs Mill, ale přesto má fanoušky. To chce skutečný talent - nebo jeho nedostatek. "Myslel jsem, že ti popřeju dobré ráno, než uteču na angličtinu." Vysunu z batohu červenou složku. Nejnápadnější barva, proto jsem si ji vybrala. Lidé se nikdy nezabývají tím, co je zřejmé. "Přesně tak. Doufám, že sis udělala domácí úkoly." Meek sáhne do kapsy, odkašle si do baseballové rukavice, které říká ruka, a pak sáhne do mé skříňky - a nechá zmačkanou dvacetidolarovou bankovku na vrcholu mého pořadače. Zakroutím hlavou a zadívám se na vrásčitou tvář Andrewa Jacksona. On mi pohled opětuje. Kousnu se do vnitřní strany tváře, aby mi necukla. Abych nevyhrkla: "Dvacet dolarů? Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tohle napsala, a předstíráš, že skutečně znáš rozdíl mezi alegorií a metaforou?" Nevím, protože: A.) Chytří obchodníci se pod tlakem nezhroutí a za B.) Meek je všechno, jen ne pokorný, a nechat si před svými kolegy nakopat zadek rozhodně není na mém dnešním seznamu úkolů.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Přivést tě domů"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️