Kapitola 1 (1)
======================== První kapitola ======================== Zhruba do pěti hodin probíhala práce jako obvykle. Tehdy se objevili démoni. Pět z nich přešlo ulici směrem k mému obchodu, jako by jim patřila celá ta zatracená silnice. Pozdně zimní slunce za nimi zapadalo a jejich postavy se rozpalovaly v oranžovém světle. Přes širokou skleněnou výlohu bylo dobře vidět jejich vypouklé svaly, výrazné rohy a zbraně, které jim visely z užitkových vest. "Hej, Nixi, myslíš na to, na co myslím já?" zeptala se mě kamarádka Cass, která mi pomáhala vést náš podnik na hledání magických pokladů. "Jo. Vypadají jako násilně nazdobené vánoční stromečky." Cass se zasmála a její zrzavé vlasy se ve světle zaleskly. "Směšné," řekla jsem. "Všichni vědí, že ti stačila vždycky jen jedna dobrá zbraň." "Myslíš, že umí používat všechny ty věci?" zeptala se. "Ne tak dobře jako my." Ušklíbl jsem se. "Měl jsem chuť na pořádný boj. Co kdybychom se s nimi setkali venku?" "Dobrý plán, Batmane." Rozhlédla se po očarovaných artefaktech na policích. "Byla by škoda přijít o nějaké zásoby." "Přesně tak." Vyšel jsem zpoza pultu. Kráčeli jsme k proskleným dveřím a míjeli jsme police až po okraj napěchované plody naší práce při hledání pokladů. Riskovali jsme život a zdraví, abychom získali tyto artefakty ze zakletých hrobek a chrámů. Ačkoli ty, které jsme teď měli na policích, byly repliky, každý z nich byl očarovaný kouzlem. Nehodlal jsem dopustit, aby nás nějací démoni okradli. Když démoni došli k chodníku, odtáhl jsem dveře a opřel se o zástrčku. Těch pět bylo mohutných - každý měřil nejméně metr a půl. Všichni ovládali moc - temnou magii, která z nich byla cítit. Dobře. Měl jsem rád výzvy. A moje boty toho za posledních pár týdnů moc nenakopaly. Začínaly mě nudit a byl jsem přesvědčený, že démonská krev kůži pěkně vyživuje. "Mohu vám nějak pomoci, pánové?" Zvedl jsem obočí a ostře si prohlížel jejich rohy. Démoni se na Zemi nesměli volně pohybovat. Byli příliš násilní a nápadní. Lidé neměli vědět o magii a démoni by nás prozradili. Největší démon vystoupil a promluvil, jeho hlas zněl jako vrčení. "Přišel jsem nakoupit." "Mm-hm, jistě, jo." Přikývl jsem a podíval se na jeho zbraně. "Obvykle chodíš oblečený na boj, když nakupuješ? A se čtyřmi kumpány?" Možná si vyrazili na pánskou jízdu po starožitnostech, ale pochyboval jsem o tom. Objevili se na konci pracovní doby, oblečení na zabití. Doslova. Vzhledem k tomu, že k pokusu o loupež docházelo minimálně jednou týdně a k poslednímu došlo před deseti dny, měli jsme na to. "Co kdybyste se vykašlali na to, že nás okrádáte, abych si nemusela umazat oblečení od vaší krve?" Tohle upíří tričko Hello Kitty se mi opravdu líbilo a démonská krev se z látky dostávala mizerně. Dobrá pro kůži, špatná pro bavlnu. Démon neodpověděl. Místo toho se rozhořela hodnostní vůně jeho magie, jako když jasně plápolá oheň z odpadků. To bylo jediné varování, kterého se mi dostalo. Jediné varování, které jsem potřeboval. Přivolal jsem svou magii, to málo, co jsem měl. Projela mnou, stékala mi po paži a směřovala k ruce, když jsem si představovala kouzelný štít, který by zablokoval jakoukoli magii, kterou by se na mě rozhodl vrhnout. Neměla jsem takovou drsnou násilnickou moc jako Cass, ale v soubojích se mi kouzlení hodilo. Ale místo aby vytvořil ohnivou kouli nebo nějakou jinou magickou zbraň, démon svůj magický podpis odstrčil a sáhl po čepeli u boku. Můj stříbrný štít se mi objevil na paži právě ve chvíli, kdy vytáhl dlouhý nůž a rozmáchl se po mně. Odrazil se od štítu a rozvibroval mi ruku. Vedle mě Cass vrhl ohnivou kouli na démona stojícího vedle mého útočníka. Plamenná koule se prohnala vzduchem, narazila mu do hrudi a odmrštila ho dozadu. Obrátila pozornost k dalšímu démonovi. Můj útočící démon znovu zvedl čepel, zjevně odhodlaný tentokrát prorazit můj štít. Když ji přitáhl, vyčarovala jsem nůž a vrazila mu ho do boku, vyhnula jsem se jeho čepeli, která se řítila k mému rameni. Prořízla mi látku košile, ale zanechala v mém těle jen tenkou ránu. Bolest se krátce rozhořela, ale já ji využil jako palivo. Kopl jsem démona kolenem do rozkroku a vytrhl mu čepel z boku, pak jsem mu ji zabodl do hrudi a zkroutil. Zachrčel a oči se mu rozšířily. "Vrať se do pekla." Kopl jsem ho do hrudi a poslal ho dozadu. Za mnou se démon snažil proplížit kolem a vplížil se do obchodu. Otočil jsem se, máchl štítem, jako jsem to viděl dělat Kapitána Ameriku ve filmu, a přibil ho zezadu do hlavy. Díky, Kapitáne. Štít hlasitě zařinčel, jako by měl lebku ze železa, a zakymácel se. Zabořil jsem mu čepel do zad, přesně tam, kde jsem odhadoval, že bude mít srdce. U démonů se to někdy nedalo poznat. Podle toho, jak se prohnul, jsem musel zasáhnout cíl. Vytáhl jsem čepel a nechal ho padnout. Měli jsme to v kapse. Otočil jsem se, abych se podíval, jak si Cass rozumí s pátým a posledním démonem. Nejspíš s nimi vytírala podlahu, jak jsem ji znal. Čtvrtého démona skolila ohnivou koulí. Jeho křupavé zbytky ležely na chodníku jako spálený krocan. Ale pátý se třpytil nějakou magií, která páchla jako bažina a píchala mě na kůži. Všechna kouzla měla svůj podpis - vůni, chuť, pocit - a ať už se tenhle chlápek chystal udělat cokoli, bylo to velké. Ach, sakra. Zvedl jsem čepel, abych ji po něm hodil, ale než opustila konečky mých prstů, rozdělil se na dva různé démony. Oba byli stejní. Dvojité peklo. To byla vzácná, nebezpečná magie. Démon se znovu rozdělil, takže byli tři. A znovu. No, tohle se vyvíjelo špatně. Vrhl jsem nůž po hlavním démonovi, ale ten se včas vrhl za auto. Čepel prosvištěla kolem něj. Obrátil jsem pozornost k démonovi, který na mě zaútočil, a vyčaroval další dýku.
Kapitola 1 (2)
"Prosím, buďte iluzí," zamumlal jsem a hodil po něm nůž. Zabořil se mu do široké hrudi a on zachroptěl a zapotácel se. Zatraceně. "Jsou skutečné." Cass po jednom hodil ohnivou kouli. V záblesku jisker mu narazila do hrudi a odhodila ho dozadu na sloup veřejného osvětlení za ním. "Multiplicita." Na luk a šíp, svou oblíbenou zbraň, jsem byl příliš blízko, a tak jsem vyčaroval meč. Ve světě magie nebylo kouzlení tak vzrušující. Pokud jste ovšem neuměli vyčarovat špičaté věci a nevěděli, jak je použít. Což jsem uměl. Naneštěstí tu teď byla spousta démonů. Pořád se objevovali jeden po druhém zpoza auta, kde se schovával hostitelský démon. Cass mohl vozidlo zapálit mohutnou ohnivou koulí, ale ta zatracená věc patřila členovi Řádu magiky. Vládní úředníci neměli rádi, když jste jim ničili majetek, a my jsme si opravdu nechtěli zavařit. Démoni si ten okamžik vybrali k útoku. Prvnímu jsem se vyhnul a švihl jsem čepelí, když procházel kolem. Proťala mu bok a on vykřikl, ale dál klopýtal k obchodu. Další se na mě vrhl téměř okamžitě. Vrazil jsem mu čepel do břicha a uskočil stranou. Po mém boku Cass sundal dva démony stejnou ohnivou koulí. Další dva na ni zaútočili. Přitiskl jsem konečky prstů na komunikační talisman na krku a zažehl jeho magii. "Del! Potřebujeme posily!" "V obchodě?" Delův hlas zapraskal v komunikačním kouzlu. Byla to naše nejlepší přítelkyně a třetí noha této operace. "Jo." Rozmáchla jsem se čepelí po démonovi, který se snažil kolem mě prokličkovat, a švihla jsem ho ocelí přes krk. Vytryskla krev a rozstříkla se mi po tváři. Teplá a mokrá a nechutná. Přes skleněné dveře jsem viděl démona, který se mi vyhnul a plundroval regály. Ať už šli po čemkoli, v žádném případě jsem jim to nechtěl nechat. Cass zlikvidovala dalšího démona jednou ze svých šikovných ohnivých koulí. Pach hořícího démoního masa mi zvedl žluč v krku. Navzdory všeobecnému mínění to nevonělo jako grilované kuře. Tohle se mi vymykalo z rukou. Držet se při zemi byla naše záchranná deka. A tohle nebylo nenápadné. Dole na ulici se Del vyřítil ze dveří, které vedly k našim bytům. Běžela k nám s taseným mečem a černými vlasy vlajícími za ní. Díky bohu, že jsme žili v kouzelném městě, jinak by tenhle průser byl ještě nápadnější. "Za auto!" Cass vykřikl. Del odbočil doprava, nepochybně aby hledal hostitelského démona, který stvořil naše útočníky. Obrátil jsem pozornost zpátky k obchodu. Démon uvnitř našel, ať už hledal cokoli, protože teď nabíhal do dveří, cosi hrudkovitého zastrčeného pod paží. Vstoupil jsem mu do cesty a pozvedl meč. "Sni dál, kamaráde." Jako bych ho nechal utéct. Tvrdá ruka se mi omotala kolem středu a odklonila mě ode dveří, přičemž mě tvrdě mrštila proti sloupu lampy. V rameni se mi rozhořela bolest a rozostřila mi vidění. Čepel mi vypadla z bezvládné ruky a já se zhroutil. Sakra. Vyškrábal jsem se na nohy, když se na mě můj nový útočník vrhl. Byl to démon jako ostatní, vysoký a široký a ozbrojený jako žoldák, který se vydal zlikvidovat zombie baseballový tým. Zbraně zavěšené na jeho vestě o sebe řinčely v prudkém sboru. Ze všech zbraní si vybral masivní zakřivený meč. Zvedl ho nad hlavu, jeho pohled mě propaloval, a rozmáchl se. Srdce mi hřmělo v uších, když jsem se vrhla, sebrala čepel a jen o vlásek se vyhnula tomu, aby mě rozsekl vejpůl. Jeho čepel narazila do země. Švihl jsem vlastním mečem, šel jsem nízko a po nohách, jak jsem měl v oblibě. Toho se nedočkali. Tenhle chlapík taky ne, vyvrátil se jako strom a zřítil se na chodník. Za mnou se Cass a Del postarali o zbytek démonů. Del se oháněla mečem jako smrtícím tornádem, zatímco Cass vrhala ohnivé koule na těch pár přeživších démonů. Moje kořist sprintovala po chodníku kolem starých cihlových budov, které tvořily Factory Row. Byl dvacet stop od nich, dva z jeho kumpánů po jeho boku. Nechal jsem svůj meč na chodníku, protože by mi v pěším souboji nebyl k ničemu. "Pozor na obchod!" Rozběhl jsem se za nimi a přeskočil hejno holubů, kteří se rozhodli přistát na chodníku přede mnou. Přivolal jsem svou magii, nechal ji, aby se ve mně zachvěla, a vyčaroval jsem luk a šíp. Chystala jsem se vystřelit, když se z Potions & Pastilles, naší oblíbené kavárny, vyvalil dav hostů a rozlil se na chodník přede mnou. Sakra. Neměl jsem čistý výhled. Bylo tam šest bezmozků, kteří mi bránili v cestě za mou kořistí. Protlačila jsem se davem a vyrazila ven, abych viděla tři démony, kteří se zastavili na přechodu pro chodce, protože se před nimi řítil autobus. Factory Row, kde jsme bydleli a pracovali, byla obvykle klidná. Dnes ne. Natáhl jsem tětivu luku a vystřelil. Spokojenost mě hřála na hrudi, když šíp vyrazil k nejbližšímu démonovi a zasáhl ho do zad. Klesl na kolena. Za mnou se ozval výkřik, hluboký štěkot. Ohlédl jsem se. Davem bavičů, kteří se teď při pohledu na můj luk rozprchli, se k nám hnal další démon. Nehybně se zastavil a cosi vyhodil vysoko do vzduchu. Byl to malý černý kamínek. Ach, peklo. Otočil jsem se zpátky k démonovi, kterého jsem pronásledoval, a sprintoval k němu, když jsem sledoval, jak ze vzduchu chytá malý zadní kamínek. Hodil ho před sebe na zem. Vybuchl v oblaku stříbřitého prachu. Do prdele, do prdele, do prdele. Dopravní talisman. Oba démoni skočili dovnitř prachu a zmizeli kdoví kam. Obecně řečeno, sledovat démony do neznámých portálů byl mizerný nápad. Ale mě ještě nikdo neokradl. To mě sere. Zahodil jsem zdravý rozum ve prospěch vítězství a rozběhl se k oblaku prachu, který se právě rozptyloval. Portál bude každou chvíli pryč. Rychle jsem se pomodlil k osudu a vletěl do něj.
Kapitola 1 (3)
* * * Můj další krok mě zavedl do tmy. Co to sakra je? Na druhé straně portálu byl soumrak. Ale tady byla tma. Zamrkal jsem, abych znovu viděl. Byli jsme v uličce. Byla mi matně povědomá, ale něco tu vážně nesedělo. Démoni přede mnou utíkali pryč. Běželi po jednom, v čele s mým cílem, chráněným démonem za ním. Zvedl jsem luk, zamířil a vystřelil. Šíp zasvištěl vzduchem a zasáhl posledního démona do zad. Zapotácel se a padl, takže moje kořist zůstala odkrytá. On si to však zřejmě uvědomil, uskočil doleva a schoval se za popelnici. Jeho magie na chvíli nabobtnala, což byl zvláštní podpis, který jsem nikdy předtím necítil. V hrudi mi to dunělo, jako by poblíž přistálo tryskové letadlo. Uvnitř se mi z toho udělalo želé a roztřásla se mi kolena. Nadpřirozené bytosti vydávaly v závislosti na síle své magie různé silové signatury. A tenhle chlapík byl silný. Děsivě silný, až to chcalo do kalhot. Co to sakra bylo za magii? A proč ji nepoužil už v obchodě? V hrudi se mi otevřela temná díra hrůzy. Ať už jsme byli kdekoli - v téhle podivné zemi stínů -, pohodlně používal svou děsivou temnou magii. Pod nohama mi duněla země a chvěla se, jako by se zemětřesení chystalo protrhnout zemi. Přede mnou se dlážděná ulička rozestoupila, v zemi se otevřela propast. No, kurva. Byl jsem odříznutý od démona, který byl na druhé straně uličky, schovaný za popelnicí. Trhlina se hnala přede mnou a odřízla mě. Nadechl jsem se, jak mi srdce bušilo v uších, a pak jsem se rozběhl a přeskočil trhlinu. Dostal jsem se na druhou stranu, ale zubil jsem se na okraji, ruce mi kroužily. Dech mi vyrazil dech, když jsem si představila, jak padám do hluboké temné jámy za sebou. Sotva se mi podařilo napravit se, pak jsem se rozběhla k cihlové zdi na okraji uličky a běžela podél budovy, zatímco trhlina uprostřed průchodu skřípala a sténala a rozšiřovala se. Musel jsem toho démona zabít, jinak mě pohltí země. Spolu s celou touhle strašidelnou uličkou. Když jsem došel ke kontejneru, přehodil jsem si luk přes záda tak, aby mi visel s tětivou zkříženou na hrudi, a vytáhl jsem se na víko kontejneru. Teď už jsem se nechtěla plížit - na to jsem neměla čas - a hřmotně jsem přejela po víku. Sáhl jsem po šípu v pochvě na zádech a spustil se na démona, který se krčil u boku. Jeho široce rozevřené oči se setkaly s mýma. Zabodl jsem mu šíp do krku. "Nečekal jsi, že mě uvidíš, že ne?" Jeho ústa se otevřela a z koutku rtů mu vytryskla krev. Něco těžkého mi vrazilo do boku a rozhořela se bolest, agónie, která rozhodně znamenala prasklá žebra. Pohlédl jsem dolů a uviděl démonovu pěst zaťatou v boku. Ten zatracený démon mě udeřil! Vrazil jsem mu šíp hlouběji do krku. Síla, která ho poháněla, konečně vyprchala a on se zhroutil ke zdi. Život z něj vyprchal. Popadl jsem zpod démonovy paže hrudkovitý balíček a odlepil se od něj. Za pár okamžiků jeho tělo zmizí zpátky do jakéhokoli Podsvětí, odkud přišel. To byla ta věc, která se týkala zabíjení démonů na Zemi - ve skutečnosti nezemřeli. Jen se vrátili do Podsvětí a dostali další šanci. Jako ve videohře. Proto jsem se nemusel cítit provinile, když jsem nějakého zabil. Alespoň nedostal to, pro co si přišel. Chystal jsem se nahlédnout do balíčku, abych zjistil, který kouzelný předmět ukradl, když se z uličky ozval hluk. O chvíli později vzplála magie. Tenhle podpis byl úplně jiný - cítila jsem ho jako chladný vánek, který mi foukal do mysli, a pak mě pálil jako oheň. Zavrávorala jsem, vzhlédla a zamžourala do tmy. Démonova magie, která lámala zemi, se takhle nahoru nerozšířila, takže ulička vypadala normálně, i když velmi strašidelně. Nad zemí se začala vznášet temná mlha, jak magický podpis naplnil vzduch. Ať už se v uličce dělo cokoli, bylo to nebezpečné. Temná magie. Nelegální, která ubližovala i pomáhala. Potřeboval jsem odsud vypadnout - ať už jsem byl kdekoli. Sakra. Nevěděla jsem, kde jsem, neměla jsem transportní kouzlo ani schopnost teleportace. Potichu jsem se postavila a balíček jsem držela pevně zastrčený v podpaží. Už jsem se chtěl otočit a vrátit se zpátky, když mě upoutal malý bílý záblesk. Vlasy. Bílé vlasy. A tmavý plášť. V uličce se potýkaly dvě postavy, jako by se do ní přelily z menší ulice. To není moje věc. Ale když jsem se otočila, abych šla, zahlédla jsem tu bělovlasou postavu lépe. Byl to starý muž. Ta větší postava na starce útočila. To bylo v háji. V Magic's Bendu - pokud jsme vůbec ještě byli v mém městě - byly rvačky běžné, ale nesouhlasil jsem s tím, aby lidé napadali staré lidi. Rozběhl jsem se k nim, balíček schovaný v podpaží. Otevřel jsem ústa, abych zakřičel, ale z dvojice vyrazilo stříbrné světlo. Záblesk mě oslepil, zakopl jsem a málem jsem ztratil svou těžce získanou cenu. Oslepená jsem se narovnala a zrak se mi vyjasnil právě včas, abych viděla, jak větší postava utíká pryč. Nedokázal jsem z něj nic poznat - ani jsem nevěděl, jestli je to muž, nebo žena. Stařec ležel na zemi na dlažbě způsobem, který v mé hrudi vyvolával hrůzu jako temný dehet. Sakra. Sprintoval jsem rychleji, plíce mě pálily, a padl jsem na kolena u jeho boku. Černý plášť se mu rozprostíral po dlažbě a jeho bílé vlasy byly v matném světle ostré. Oči měl zavřené a ústa částečně pootevřená. Z hrudi mu trčela stříbřitě bílá čepel, kolem níž se řinula rudá krev. "Do prdele, do prdele." Odložil jsem svůj balíček a pohladil muže po tváři. "No tak, chlape." Ale jeho oči se neotevřely. Panika mi v hrudi tloukla jako ptačí křídla. "No tak, musíš se probudit. Budeš v pořádku."
Kapitola 1 (4)
Nepohnul se. Zahalil ho klid. Přitiskla jsem si prsty na přívěsek komunikátoru a srdce mi bušilo. "Cass? Del? Potřebuju posily. Umírá tu člověk." Z kouzla nevyšel žádný zvuk a jeho magie zůstala nečinná. Sakra. Kašlu na to. Pohledem jsem přejížděla po starém muži a vykouzlila tlustý bílý ručník. Neměla jsem ponětí, co mám dělat - dávala jsem přednost akčním filmům před lékařskými dramaty -, ale byla jsem v téhle uličce sama a ten chlap umíral. Opatrně jsem mu vyklouzl z hrudníku a přitiskl ručník na ránu. "Pojď." Ale on se ani nepohnul. Umíral. Byl to nějaký druh magika - uživatel magie - ne měňavec, démon, fae nebo něco podobného. Jeho magie se v něm třepotala, jako by se zoufale snažila osvobodit od jeho umírajícího těla. Magie, kterou jsem skrývala hluboko v sobě, na mě křičela, abych mu ukradla moc. Ano, byla jsem kejklířka. Ale měl jsem víc magie než to. Mnohem víc. Jediný problém byl, že to byla nebezpečná, zakázaná magie. Magie Ohnivé duše. Důvod, proč nás Řád Magiky lovil jako psy. Bylo pár Magiků, kteří byli také Ohnivými dušemi - a my jsme byli zavrhováni. Stejně jako moji přátelé Cass a Del jsem mohla ukrást jedinečný magický dar tohoto muže pro sebe. Proces vyžadoval, aby zemřel, ale to už bylo samozřejmé. Jeho krev prosakovala ručníkem, který jsem mu přitiskla na ránu. Srdce mi bušilo a do očí se mi draly slzy, jak Ohnivá duše ve mně křičela, abych ho vytrhla z jeho magie. Ovládnout ji. Ale v zápětí se mi v hrdle zvedla žluč. Nemohla jsem. Nejenže to bylo nezákonné - už jen to, že by mě chytili jako Ohnivou duši, by mi vyneslo doživotí -, ale při pouhé představě mi na těle vyrazil studený pot. Nevěděla jsem, proč jsem vždycky měla tak silný odpor ke kradení moci - Cass ani Del s tím neměli problém -, ale přemohlo mě to. Ani jeden z nich neměl rád krádeže magie, ale mně se i z té představy dělalo fyzicky špatně. V mé mysli - v mé minulosti - bylo něco divného a pekelně temného, ale netušila jsem co. Nasávala jsem přerývaný dech a snažila se ovládnout, zatímco jsem mu zastavovala krev z rány. Takový záchvat jsem už dlouho neměla. Za prvé - už dlouho jsem nechtěl ukrást moc. A zadruhé jsem neměl takový záchvat šílenství. Ale určitě bych neokrádal nějakého starce. Podle toho, co jsem věděl, musela Ohnivá duše svou oběť zabít. Já zřejmě ne. Přemýšlej, přemýšlej. Ale z tohohle jsem se nemohl vyhrabat. Musela jsem bojovat s touhou ukrást mu magii, zatímco jsem se snažila zachránit mu život. "No tak, chlape," zašeptal jsem. "Musíš se probudit." Ležel nehybně, maso v obličeji mu ochabovalo. V očích mě pálily slzy, což bylo hloupé. Vždyť jsem toho chlapa vůbec neznala. Nebyl důvod nad ním plakat. Existovala dokonce možnost, že je to blbec. Třeba útočil na toho druhého a prohrál. Ne. To bylo hloupé. Tohle byla prostě zatracená tragédie a já to věděl. Ramena mi poklesla. Ručník byl nasáklý krví a muž ležel nehybně a tiše. Jeho magie se vytrácela, jak ho opouštěl život. Spolu s ním zemřel i můj hlad po Ohnivé duši. Kolem srdce se mi sevřela železná páska. Tohle bolelo mnohem víc, než jsem čekala. Možná proto, že jsem měl vždycky slabost pro staré lidi. Neměla jsem žádné vzpomínky před patnáctým rokem života, ale napadlo mě, že mě možná vychovávali prarodiče nebo tak něco. Zahnala jsem smutné myšlenky. Tenhle chlapík nebyl můj dědeček. Pokud jsem vůbec nějakého měl. A já seděl nad jeho tělem v pochybné části města jako dítě, které má ruku ve sklenici s vražednými sušenkami. Za tohle mě přece nemohli chytit. V žádném případě. To by vedlo k otázkám a otázky by vedly k problémům. Naposledy jsem se na toho chlapa podíval. Vypadal klidně. Klidný. To bylo to nejlepší, co jsem v téhle situaci mohl dostat. Končetiny mi ztěžkly, když jsem se postavil. Protože jsem nechtěla na místě činu nic nechat, vyčarovala jsem tmavý igelitový pytlík a strčila do něj ručník, pak jsem okrajem košile s upířím kýčem setřela otisky prstů z podivné bílé čepele. Snad to zabralo. Rychle jsem se shýbla a popadla svůj balíček, pak jsem vyrazila ulicí a zamířila ke vchodu do uličky. Za chůze jsem si vyčarovala vlhký ručník, otřela si démonickou krev z obličeje a zbavila se toho nejhoršího z oblečení. Špinavý ručník jsem schovala do tašky a doufala, že až vyjdu na ulici, nebudu na sebe poutat pohledy. Tudy dolů byla půda stále rozpraskaná, ale naštěstí na tomto konci uličky nikdo nebydlel. Snad mě nikdo neviděl. Utíkal jsem co nejdál od okraje trhliny. Ve tmě jsem neviděl ani na dno. Na konci uličky jsem vyběhl na hlavní silnici, pak jsem se zastavil a přitiskl se k budově, aby mě nesrazilo auto. Jakmile jsem vyšel z uličky, obloha se rozjasnila. Slunce sice už zapadlo, ale stále zářilo a světla bylo víc než dost na to, aby oblohu rozjasnilo. Divné. Otočil jsem se zpátky do uličky, kde byla tma jako o půlnoci. Co to sakra je? Už nebyla tma. Jen trochu šero, stejně jako zbytek ulice. A hluboká rýha v zemi byla pryč. Ta byla určitě skutečná. Tak kam se to sakra podělo? "To je zatraceně divný," zamumlal jsem. "Eh?" Stará žena vystrčila hlavu z okna vedle místa, kde jsem stála, a její tmavé oči se setkaly s mými. Málem jsem vyskočila z kůže. "Do prdele." "Neberte jméno sraček nadarmo." Zakdákala a obě její brady se radostně zavlnily. "Uh..." Rozhlédl jsem se kolem a uvědomil si, že jsem poblíž Darklanu, části Magického ohbí, kde žili vyznavači temné magie. Temná magie nebyla nutně zlá, ale rozhodně se pohybovala na hranici. Byl to druh magie, který škodil i pomáhal. Ale to neznamenalo, že je nutně špatná. Stejně jako magie krve - nezákonná, pokud jste ji prováděli bez souhlasu dárce, ale jinak přijatelná. I když se spousta těchto nadpřirozených bytostí občas ocitla na špatné straně zákona, nebyli to vyložení porušovatelé zákona. Řád magie by to potlačil. Jen byli poněkud... eklektičtí. "Dáš si guláš z vraních nohou, drahoušku?" zeptala se žena. Eklektická jako tato dáma. "Ehm, ne, díky. Pizza je opravdu spíš moje parketa." Kývla jsem na pozdrav a odstoupila od stěny. "Přeji vám hezký den, madam." Ustoupila jsem od ní, ale její oči se zúžily, jak si mě prohlížela. "Vypadáš, jako bys chtěl dělat problémy, s tou svou kočičí košilí a botami, co kopou do zadku. A ty džíny. Vážně by sis je měla opravit." Podívala jsem se na své roztrhané džíny a těžké černé boty. "Hned se do toho pustím," zamumlala jsem. Ne. Své roztrhané džíny a kopačky jsem měl rád, stejně jako svá kreslená trička. Nejenže ta trička byla vtipná, ale démoni a frajeři byli obvykle hloupí. Nikdy je nenapadlo, že holka v kočičím tričku vyčaruje netopýra a vymlátí vám mozek z hlavy dřív, než stačíte mrknout. Abych byla spravedlivá, dělala jsem to, jen když dělali problémy. Jako třeba démoni, kteří mě okradli. Jeden z nich byl teď v té uličce mrtvý spolu s neznámým starcem. Naposledy jsem se podíval na uličku a hledal značku ulice. Ulička spravedlivého štěstí. Jistě. Málem jsem se rozesmál, ale myšlenka na mrtvého muže mě zastavila. Příliš reálné. "Uvidíme se později." Pozdravil jsem stařenku, otočil se a rozběhl se. Ale nezáleželo na tom, jak daleko po ulici se dostanu. Něco by mě pronásledovalo. Prostě jsem to věděl.
Kapitola 2 (1)
======================== Kapitola druhá ======================== Pytel se zakrvácenými ručníky jsem musel odhodit o pár ulic dál, než jsem si mohl zavolat taxík. Obvykle jsem nebyla velkým příznivcem taxíků, ale byla jsem příliš daleko od domova, než abych si je mohla vzít. Taxík, který zastavil, byl natřený třpytivě fialovou barvou a sedadla byla z růžové kůže. "Pěkná jízda." Vylezla jsem na zadní sedadlo a sundala si ze zad luk a toulec. I když jsem dokázala vyčarovat věci, nedokázala jsem je nechat zmizet. Mohla jsem je prodat, ale většina mágů by poznala, že předmět je vyčarovaný a ne původní. Z nějakého důvodu se jim to nelíbilo. "Díky." Skřítek se zelenými vlasy se otočil a zašklebil se na mě. Byla hezká a zhruba v mém věku. "Kam jdeš, krásko?" "Do Factory Row. Lektvary a pastilky." Ze zvyku jsem neuvedla název svého obchodu, Ancient Magic. Ačkoli to bylo legálně nadstandardní, byl jsem tak zvyklý se držet při zemi, že bylo přirozené nezmínit se o svém pravém cíli. "Jistě." Skřítek se odlepil od obrubníku. Musela jsem ze sebe dostat většinu démonické krve, jinak by mě taxikář nikdy nevzal. Hrbila jsem se na sedadle a unaveně sledovala ulici venku. Žebra mi zpívala bolestí, při každém nádechu mnou projel ostrý nůž. Auto projíždělo historickou čtvrtí plnou krásných starých budov z počátku osmnáctého století, kdy Magic's Bend poprvé osídlili nadpřirození lidé. Byl všední večer, ale chodníky byly stále ucpané pěším provozem, protože lidé mířili do barů a restaurací, které tuto část města zaplňovaly. Ačkoli téměř všichni vypadali jako lidé, zahlédla jsem několik měňavců ve zvířecí podobě a jednu mohutnou ženu, která zářila jasným žlutým světlem. Ačkoli mnoho nadpřirozených lidí vycházelo mezi lidi - a dokonce mezi nimi i žilo -, nadpřirození, kteří nevypadali jako lidé, se podle zákona museli zdržovat ve zcela magických městech, jako je Magic's Bend. Cass, Del a já jsme sem nechodili často, raději jsme se drželi v Factory Row. Byla plná vyděděnců a podivínů, a to nám vyhovovalo. Následně se mihla obchodní čtvrť. Vysoké skleněné budovy se leskly světlem. Magic's Bend bylo největší nadpřirozené město na světě - plně funkční, s vlastním letištěm, nemocnicí, muzei. Všechny ty dobré věci. Když jsme zahnuli do tovární řady, padla už úplná tma. Vysoké staré budovy mi byly povědomé jako moje vlastní tvář v zrcadle. Bydleli jsme a pracovali v nedávno revitalizované tovární čtvrti. Staré cihlové budovy z devatenáctého a počátku dvacátého století byly zrekonstruovány a přeměněny na obchody a byty. Taxík zastavil před obchodním domem Potions & Pastilles. Z oken kavárny/baru zářilo teplé světlo a osvětlovalo dav, který se shromáždil na řemeslné pivo a whisky, na něž se specializovali moji přátelé Connor a Claire. "Jsme tady!" Skřítek mi úsměv oplatil, její zuby byly tak zářivé a bílé, že mě téměř oslepily. "Díky." Sáhl jsem do peněženky a podal jí dvacku, pak jsem vyskočil z auta. Odfrčela pryč. Nahlédla jsem do P & P, ale Casse ani Dela jsem si nevšimla. Connor, oblečený v jednom ze svých obvyklých triček s kapelou, dolil sklenici piva a zamával. Zamával jsem mu zpátky a pak jsem se vydal ulicí k Ancient Magic. Když jsem se blížila, zevnitř obchodu se rozzářila světla. Všechny stopy po démonech z ulice zmizely, až na pár spálenin od Cassovy magie. Dokonce i auto člena Magiky bylo díky osudu pryč. Neměli jsme rádi, když se pohybovali po okolí. Roztáhla jsem dveře a spěchala dovnitř. Obchod byl zaneřáděný a nepořádný, ale byl to domov. Cass a Del stáli u regálů a kontrolovali zásoby. Cass, jejíž zrzavé vlasy se leskly ve světle, měla na sobě obvyklou hnědou koženou bundu a vysoké hnědé boty. Del byla oblečená celá v černé kůži, která jí ladila s vlasy, nepochybně se právě vrátila z jednoho ze svých lovů démonů. "Jaká je škoda?" Zeptala jsem se. Del se otočila, její modré oči se ulevily. "Není to špatné. Jen pár rozbitých replik. Kouzla, která v nich byla, jsou pryč, ale žádné nebylo nenahraditelné." Vděčně jsem se prohnula. "Dostal jsi to, co ukradli?" Cass se zeptal. Zvedla jsem papírový balíček. "Jo." "Co to je?" Del přistoupil. Vytáhl jsem artefakt z tašky. Byl to starý otlučený hliněný hrnec. "Ten bastard. Má originál." "Divné," řekl Cass. "Nikdo se normálně nestará, jestli dostane pravý artefakt, nebo repliku." "Jaké kouzlo to má?" Del se zeptal. "Na to jsem ještě nepřišel." "Cože?" zeptal se Del. Prohlédla jsem si starý hrnec, který Cass teprve včera přivezl z hrobky v severní Anglii. Byl starý tisíce let. Pocházel z kultury Beakerů. "Magie v něm se chystá vybouchnout, což je těžší říct. Zastírá podpis." Všechna magie se časem rozpadala a nakonec se stala tak nestabilní, že se děly zlé věci. Výbuchy, hordy kobylek a podobně. Což znamenalo, že starověká archeologická naleziště byla po nějaké době v podstatě smrtícími pastmi. A právě tady se objevil náš obchod Ancient Magic. Cass a Del podnikali nájezdy na hrobky a chrámy, hledali starověké artefakty, které měly každou chvíli vyletět do povětří, a přinášeli je zpět do obchodu. Já jsem vykouzlil repliku a přenesl magické kouzlo, které jsme pak prodávali. Tento proces stabilizoval magii, ale ne na neurčito. Kupující musel kouzlo použít, než vybuchlo, ale většinou to udělal rychle. Jakmile bylo vše hotovo, původní artefakt se vrátil na své archeologické naleziště. Tak jsme zůstali na správné straně zákona a v noci jsme měli klidné spaní. Na svém kouzlení jsem tvrdě pracoval. Byl to můj přirozený dar, který nebyl z Ohnivé duše, a nikdo se na kejklíře nedíval divně. Nenáviděli je stejně jako ohnivé duše. A můj dar umožnil celý tenhle obchod. Byla to dobrá operace. Výnosný a zábavný. Až na ta vloupání. Ty byly zábavné, jen ne ziskové.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Útěk z magie"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️