Kniha I - Kapitola 1
========== 1 ========== Sebastian Jmenuji se Sebastian Lindstrom a jsem padouch tohoto příběhu. Rád bych vám řekl, že se snažím být hodný, dělat správné věci. To by ale byla lež. Stejně jako pro většinu mocných mužů je pravda jen drobná nepříjemnost, kterou lze ohýbat jako cirkusový striptér do jakékoli podoby. Ale já jsem se rozhodl obnažit se, pro jednou ve svém dutém životě říct pravdu, bez ohledu na to, jak temná bude. A mohu vás ujistit, že to bude tak temné, že se přistihnete, jak ohmatáváte zčernalé kouty mé mysli a hledáte kliku, která tam není. Neberte to jako zpověď. Nežádám o odpuštění, ani bych ho nepřijal. Mé hříchy jsou mé vlastní. Dělají mi společnost. Místo toho je tohle pravdivý příběh o tom, jak jsem ji našel, jak jsem ji ukradl a jak jsem ji ztratil. Ona - Camille Briarlaneová. Ta, kterou jsem hledal. Když jsem ji našel, byla už ve společnosti svého bílého rytíře. Ten si ji přivlastnil, vztyčil svou vlajku a předváděl ji jako poklad, kterým je. Podle všeho pohádková romance. Ale každá pohádka má svého padoucha, někoho, kdo čeká v záloze, aby ji celou rozvrátil. Darebák, který zapálí celý svět, jen když tím získá, co chce. To jsem já. Já jsem ten padouch.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Camille "Jsi si jistý, že to vypadá dobře?" Stáhla jsem si lem svých půlnočně modrých šatů, když jsem vystupovala z limuzíny, ruku v Linkově dlani. Usmál se na mě, jeho dokonalé bílé zuby se leskly ve slabém osvětlení podél průčelí luxusního newyorského hotelu. "Zastiňuješ všechny ostatní tady. Věř mi." Jeho černý smoking mu dodával vzhled hollywoodského šmrncu, každá hladká linie jeho těla byla dokonale zahalená do látky. Stiskla jsem mu ruku, když mě vedl po schodech nahoru. "Ještě jsi neviděla všechny ostatní." "Nemusíš. Už teď vím, že je zahanbíš." Ovinul mi ruku kolem pasu, když nás vrátný uvedl do hotelové haly. Uvítala jsem závan teplého vzduchu, který rozháněl ranní zimní chlad. "Můžu?" Obsluha mi nabídla pomoc s kabátem. "Já to zařídím." Link se usmál, vsunul mi ruce do límce a dolů po pažích a odlepil ze mě vlněný kabát. Podal ho obsluze a zezadu mě objal kolem ramen. "Možná tě vezmu k sobě do bytu a na tuhle párty se vykašlu úplně." Natáhla jsem krk, abych se na něj podívala. "Nemyslím si, že by to byl moudrý krok pro nejnovějšího viceprezidenta marketingu Lindstromu." Tmavě blond vlasy ho šimraly na čele, když se sklonil a štípl mě do krku. "Možná by bylo fajn udělat pro jednou špatné rozhodnutí." "Link!" Přistoupil k nám obtloustlý muž, oči už měl skelné od přílišného množství vína. Link mě pustil a vedl mě k němu, kde si muži potřásli rukama. "Tohle je ten Camille, o kterém jsem tolik slyšel?" Vzal mě za dlaň a dal mi na hřbet ruky rozcuchaný polibek. Chtěla jsem si ji o něco otřít. Link chytil mou ruku do své a přitiskl si ji na nohavici kalhot, čímž sliny setřel, aniž by to bylo zřejmé. "Camille, tohle je Hal Baxter, viceprezident pro finance společnosti Lindstrom. Hale, tohle je ta jediná a jedinečná Camille." Z pýchy v Linkově hlase se mi do tváře rozlilo horko. Hal přikývl a jeho buclatý obličej se rozšířil do úsměvu. "No, je to kráska. Učitelka, že?" "Ano." Link promluvil dřív než já. "Je na Trentonské přípravce - asi dvě hodiny za městem. Je to nejlepší učitelka biologie a přírodních věd, kterou tam mají." "Trenton, jo?" Hal si pořádně lokl šampaňského. "Jeden z mých synovců tam chodí do školy. Minton Baxter. Znáš ho?" Vnitřně jsem se zhrozila. Z Mintona "Minta" Baxtera se stal jeden z mých nejhorších studentů - víc času trávil tím, že se mě snažil podkopat, než aby se učil. Přinutil jsem se k úsměvu. "Ano, chodí se mnou do posledního ročníku na biologii." "Buď na něj hodný." Hal dopil pití ve své buclaté tlapě a pak si z procházejícího tácu vzal další. "Jestli je stejný jako jeho strýc," - ukázal na sebe palcem - "možná bude potřebovat trochu poučit po hodinách. I když takové učitele, jako jsi ty, za mých školních let nedělali." Podíval se na mě výtahem, když náš rozhovor přešel od trapnosti k nesnesitelnosti. Přála jsem si, abych si přes šaty bez ramínek ještě oblékla kabát. Linkovo sevření zesílilo. "Rád tě vidím, Hale. Užij si večírek." Odcházeli jsme a proplétali se davem lidí, kteří popíjeli a povídali si. Podpatky mi klapaly na mramorové podlaze a já počítala kroky, abych nemusela myslet na své ponížení. Kolem poskakovaly ženy, jejich značkové šaty a boty na podpatku mi připomínaly, že tohle není moje parketa. Ale když mě Link požádal, abych šla s ním, nemohla jsem odmítnout. Nedávno byl povýšen na viceprezidenta a chtěl udělat dojem na své spolupracovníky na výročním galavečeru Lindstromu. Zatáhl mě do malého výklenku mezi vstupní halou a tanečním sálem. "To mě mrzí. Jsi v pořádku?" Přejel mi rukou po tváři. "Jsem v pořádku." Znovu jsem si zatahala za lem a přála si, aby mi spadal ke kolenům, a ne do půli stehen. "Byl opilý." "Byl to vůl." Odhrnul mi světle hnědé vlasy z ramene. "V pondělí si s ním promluvím v kanceláři." Zavrtěla jsem hlavou. "Nedělej si s tím starosti." Usmál se a políbil mě na čelo. "Je to moje práce, dělat si o tebe starosti. Protože já..." "Link." Chladný hlas se mezi nás vmísil. Link ustoupil a narovnal se. "Pane Lindstrome." Zadívala jsem se do tmavě zelených očí s oříškovými skvrnami. Tohle musel být ten mladší Lindstrom. Sebastian. Jeho otec vlastnil společnost a Sebastian byl jejím generálním ředitelem. Podle toho mála, co mi o něm Link řekl, jsem očekával čtyřicátníka, ale Sebastian vypadal na třicátníka. Byl vysoký a tmavý, působil velitelsky. Chtěla jsem sklopit zrak, ale něco v jeho očích mě zadrželo. Na okamžik se mu rozšířily nozdry a zvedlo tmavé obočí, ale pak se zdvořile usmál a podal Linkovi ruku. "Linku, jsem rád, že jsi přišel. A tohle je?" "Camille Briarlane." Link se rozzářil. "Moje přítelkyně." "Velmi mě těší, pane Lindstrome." Natáhl jsem ruku, abych si s ním potřásl. "Prosím, říkejte mi Sebastiane." Vzal mě za ruku a políbil mě na klouby, ačkoli z mých očí nespouštěl oči. Jeho dotek byl jemný, důvěrný a moje kůže se zahřála v místě, kde se na mě dotýkal rty. Na rozdíl od Halova polibku mi nevadilo nechat tenhle přesně tam, kam ho umístil. "Vypadá to, že to bude skvělý večírek." Link se usmál svým americkým úsměvem a přitáhl si mě k sobě. Sebastian ze mě nespouštěl oči a nijak neopětoval Linkovu konverzaci. Zvuk večírku zanikl, zatímco mě jeho chladné oči držely v zajetí. Linkovy prsty se mi zaryly do pasu a na zátylku se mi zvedly koutky, když Sebastianův pohled zabrousil do trapné oblasti. Byl příliš přímý, jako by se snažil nahlédnout do mých myšlenek. Link si odkašlal. "Takže, budete mít nějaký projev, pane Lindstrome?" Zamrkal. "Ani náhodou." Sklopil jsem pohled a pokusil se zahrát své rozladění tím, že jsem od kolemjdoucího servírky přijal flétnu šampaňského. Napil jsem se a prohlížel si své boty. "Sebastiane." Vedle něj přistoupil starší muž a položil mu ruku na rameno. "Neslyšel jsem právě něco o tom, že máš proslov?" Měl ocelově šedé vlasy a byl skoro stejně vysoký jako Sebastian, i když jeho oči byly světle modré místo smaragdových.
Kapitola 2 (2)
"V žádném případě." Sebastian zkřížil ruce na široké hrudi, jeho vypasovaný smoking neodpovídal jeho vůli. Starší muž se k nám otočil. "Linku, rád tě vidím." "Děkuji, pane Lindstrome. Tohle je moje přítelkyně Camille." Vřele se usmál a vzal mou ruku do obou svých. "Rád vás poznávám. Myslím, že někteří z viceprezidentů se začali sázet, jestli si tě tady Link jenom nevymyslel." Jeho úsměv vypadal upřímně a působil mnohem přátelštěji než jeho syn. "Učení mi zabírá spoustu času, zvlášť teď, když je podzimní semestr v plném proudu. Nemohl jsem se do města dostat tak často, jak bych si přál." Dával jsem přednost klidnému životu na přípravce před neustálým hlukem a běsněním New Yorku, i když bych to Linkovi nikdy neřekl. Chtěl, abych si hledala práci na jedné ze škol ve městě a přestěhovala se do jeho podkrovního bytu. "Ty učíš?" Sebastianův chladný hlas prořízl přátelský rozhovor. Link odpověděl opět za mě. "Ano, vyučuje biologii na Trentonské přípravce." Sebastianovi se mihl pohled a koutek rtů se mu lehce zamračil, jako by byl podrážděný, že Link promluvil místo mě. "Takže ty nebydlíš ve městě?" "Ne." Odpověděl jsem dřív, než to Link stihl. "Zatím ne." Link mi stiskl horní část paže a přitiskl mě ke svému boku. "Doufám, že se mi ji podaří přesvědčit, aby se přestěhovala, až skončí podzimní semestr." Zatnula jsem zuby. Link věděl, že chci o prázdninách jet na výzkumnou cestu. Stěhování do města v těch plánech nebylo. Kromě toho jsem nemohla opustit své studenty uprostřed roku. Myslela jsem, že jsem mu to všechno vysvětlila, ale on se pořád snažil prosadit svou. Jedna z jeho nejroztomilejších vlastností mohla být někdy i tou nejotravnější. "Takže se přestěhuješ?" Sebastian tu otázku položil s ostrostí v tónu, která mě téměř přiměla k zamyšlení. "Já, ehm..." Byla jsem na místě, oba muži se na mě dívali a čekali odpověď. "No, o vánočních prázdninách hodlám trochu cestovat. Možná se rozhodnu, až budu po lokty ve výzkumu. Tak nějak si vyčistit hlavu." "Výzkum?" Sebastian se naklonil blíž. "Učitel přírodních věd, který skutečně dělá výzkum?" Pan Lindstrom se usmál. "Tak na to může být hrdý." Mávl na malou skupinku starších mužů stojících v otevřeném foyer. "Vypadá to, že tady práce nikdy nekončí. Musím si odřít lokty. Rád vás poznávám, mladá dámo. A dobrá práce, Linku." Smířlivě mrkl a pak vykročil směrem k silovému kruhu. "Jaký výzkum?" Sebastian naléhal. Položil jedinou otázku, na kterou mi Link nedokázal odpovědět. "Rád bych navštívil Amazonii. Jeden z mých bývalých profesorů tam právě teď provádí výzkum jistého druhu listnatých kapradin, o nichž si myslí, že by mohly hrát roli při vysvětlování toho, proč je určitý druh žab schopen měnit pohlaví a oplodňovat se." Do hlasu se mi přelilo nadšení, protože jsem mluvila rychleji než obvykle. "Nemá pro mě žádné volné místo, ale chystá se několik dalších expedic, ke kterým bych se případně mohla přidat. Jedna zkoumá potulný druh belladonny a další se zaměřuje na horní koruny stromů a sbírá různé rostliny, které tam rostou, aby se zjistilo jejich případné farmakologické využití." Link se zasmál. "Je to moje malá průzkumnice." Sebastian střihl pohledem na Linka a jeho zamračený výraz se prohloubil, než se vrátil k neutrálnímu. "Jak se jmenoval tvůj profesor?" zeptal se. "Stephen Weisman. Znáš ho?" "Ne, bohužel jsem studoval obchod. Je to spíš umění než věda." Usmál se, ačkoli jeho oči se nikdy nezahřály. "Měli bychom jít dovnitř." Odmítavý tón v jeho hlase byl nepřehlédnutelný. V jednu chvíli projevil zájem a vzápětí se stal mlčenlivým - nedokázala jsem ho pochopit. Link mi řekl, že Sebastian umí být "odtažitý", a nežertoval. "Správně. Předpokládám, že se uvidíme uvnitř." Link mě odvedl z výklenku směrem k tanečnímu sálu. Vzduchem vířila hudba, jak hrála živá kapela, a přitahovala návštěvníky večírku. Po zádech mi přeběhl mráz a ohlédla jsem se přes rameno. Sebastian se ani nepohnul, ruce měl stále zkřížené a jeho přísný výraz se upíral na mě. Zachvěla jsem se, i když v tanečním sále bylo ještě tepleji než v hale. Link mi přitiskl dlaň na záda, vedl mě dopředu a odvedl mě na taneční parket. "To je ale podivín." Přitáhl si mě k sobě a pohupoval mě do rytmu. "Vypadal mile." To slovo mi uvízlo na jazyku, jako by se mi nechtělo popisovat Sebastiana Lindstroma. Můj pohled zabloudil k výklenku, i když jsem neviděla dál než na ostatní páry tančící na pomalou píseň. "Je to kretén." Sevřel mě pevněji. "A nelíbilo se mi, jak se na tebe dívá." "Myslím, že je prostě takový, já nevím, možná nešikovný? Určitě to myslí dobře." Naklonil se dozadu a zachytil můj pohled. "Proč si o lidech myslíš vždycky jen to nejlepší?" "Proč ne?" Jeho pohled klesl k mým ústům a pak níž k výstřihu mých šatů. Navlhčil si rty. "Protože mám teď obzvlášť špatné myšlenky." "Na firemní akci?" S posměšným překvapením jsem otevřela oči dokořán. "To je od tebe velmi drzé." "Nemůžu si pomoct. Jsem na učitele nažhavená." Vytřeštila jsem oči, když se se mnou otočil a pak si mě zase přitáhl k sobě. "To jsem ještě neslyšel." "Máš vůbec představu, jak moc si tě všichni ti puberťáci každý večer honí?" Plácla jsem ho přes ruku. "Fuj!" "Je to pravda. Jsi pro ně mokrý sen." Naklonil se blíž a štípl mě do ucha. "Pro mě taky." "Nevadilo by ti, kdybych se na chvíli zastavil?" Chladný hlas prořízl naše flirtování a zastavil nás v půli cesty.
Kapitola 3 (1)
========== 3 ========== Sebastian Link chtěl protestovat, jeho tělo se napjalo, když jsem se přiblížil ke Kamile. Ale být generálním ředitelem Lindstrom Corp. přinášelo docela dost výhod. Upřeně jsem se na něj díval a čekal na jeho nevyhnutelný souhlas. "Posluž si." Jeho tón nebyl tak vyzývavý jako jeho slova, ale bylo mi to jedno. Mohl se klidně po zbytek večera mračit v koutě a mně by to vyhovovalo. Musel jsem se dostat blíž ke Camille a nehodlal jsem využívat svého postavení Linkova šéfa, abych dosáhl svého. "Děkuji." Odmítl jsem ho a soustředil se na jeho rande. "Pokud ti to nevadí, samozřejmě." Podívala se na mě přes rameno a oči měla lemované tmavými řasami. "Hm, jistě." Přitáhla mě k sobě ve chvíli, kdy jsem ji uviděla stát vedle něj. Její skromné pokusy stáhnout si šaty, nebeská křivka jejího krku, syrová inteligence, která jí jiskřila v očích. Musel jsem vědět, kdo je, i kdyby to znamenalo vymanit se ze své chladné ulity a přiblížit se k ní. Bylo to impulzivní, ale nezbytné. "Můžeme?" Natáhl jsem ruce a dobře si uvědomoval, že se mi lehce třesou. Byl jsem tak blízko něčemu, co jsem chtěl, že jsem se nemohl ubránit návalu adrenalinu, který se mi hromadil v mozku. Vezmi si ji. Ten pocit byl stejně zvláštní jako silný. Co se to se mnou dělo? Potřeba vzít si ji, ukrást ji, mě téměř přemohla, ale udržel jsem ji na uzdě. Skrývání mých skutečných úmyslů bylo nejdůležitější stránkou osobnosti, kterou jsem ukazoval světu. Kdyby lidé věděli, jaký jsem doopravdy, byl bych vyvrhel. Místo toho jsem byl generálním ředitelem rozsáhlé lesnické společnosti, která patřila mé rodině už po tři generace. Střelila nejistým pohledem po Linkovi, který jí souhlasně přikývl. Zdálo se, že se napřímila a přešla mi do náruče. Dotek jejích hedvábných šatů pod mými prsty, vklouznutí její teplé dlaně do mé - po tom všem jsem lačnil. Na tváři jsem udržoval výraz nezájmu, nejpoužívanější masku v mém repertoáru, i když se ve mně otáčelo a řinčelo každé ozubené kolečko, jako bych byl stroj probouzející se po dlouhém, temném spánku. Její energie byla jako benzín v mých žilách, poháněla mě k nějakému záhadnému účelu. Pohybovali jsme se v pomalé písni a splývali s ostatními tanečníky. Stiskla se mi v náručí, už nebyla tak uvolněná jako s ním. Potřebovala se se mnou cítit pohodlně, otevřít se, abych mohl vidět celé její nitro. Její oči se skrývaly před těma mýma, jak se dívala všude možně, jen ne na mě. Chtěl jsem ji přinutit, aby mi řekla každou myšlenku, která jí prolétla hlavou. Ale to by nešlo. Můj otec na mém jemnocitu, jak tomu říkal, pracoval léta, až jsem se stal loutkou dokonalých způsobů, loutkou na jemnocitném provázku. Tady jsem se usmála. Zatáhněte tam, vyjádřil jsem soustrast. Žádný provázek nevedl k možnosti únosu. Ale i tak jsem měl pár vlastních triků. Píseň přešla do dalšího pomalého tance, zpěvák si pobrukoval starou melodii Smokyho Robinsona. Ačkoli byla v mém náručí, její mlčení mezi námi udržovalo široký prostor, který jsem hodlal překročit. Provedl jsem krátký výpočet a snažil se rozhodnout, co by v této situaci řekl normální člověk, za kterou strunu zatáhnout. Byla to rovnice, kterou jsem se naučil už od svých prvních dnů - zjistit, co lidé očekávají, aby si nikdo nevšiml, že se mnou není něco v pořádku. Zmínila se o své práci a zdálo se, že ji má ráda. Začal jsem tam. "Kolik máte studentů?" Obočí se jí vyklenulo a konečně se setkala s mým pohledem. "V každé třídě je asi deset studentů a já mám pět hodin denně." "Zdá se vám to jako malý počet žáků ve třídě?" To jsem nevěděla, protože jsem se po první třídě učila doma. Incident, kdy jsem jinému prvňáčkovi oznámila, že ho hodlám vykuchat, až mi příště podrazí nohy cestou do třídy, se zřejmě rodičům a mé soukromé škole nelíbil. "Je to tak. Trenton má celé oddělení, které se věnuje shánění peněz, aby udrželo vzdělávací standardy na špičkové úrovni. Máme spoustu dědiců, jejichž rodiče jsou jednoprocentní a žijí ve městě. Já sedím v radě pro finanční pomoc a dbám na to, abychom nabízeli stipendia dětem ze zaostalých oblastí, i když s tím někteří naši absolventi nesouhlasí." "Takže jsi učitelka a bojovnice za sociální spravedlnost?" "Ano," odpověděla jsem. Ztuhla. Nelíbilo se mi to. "Jen mi záleží na tom, aby každé dítě dostalo skvělé vzdělání." Její obranný tón mi napověděl, že jsem udělal chybu. "Nemyslela jsem to zle." Snažil jsem se vyřešit její hádanku a zvolit správnou odpověď, abych ji udržel v řeči. "Vlastně jsem ohromená." "Aha." Zrudla tím lahodným odstínem růžové. "Promiň. Asi jsem si zvykla na údery rodičů ohledně stipendií na základě potřeb." "Neomlouvej se." Naklonil jsem se blíž a předstíral, že jí musím mluvit do ucha, aby mě přes hudbu slyšela. "Co tě na učení baví nejvíc?" Vdechování její vůně, citrusové a květinové, ve mně zažehlo ještě silnější vzrušení. Jako včely, které si v mém mozku budují úl a každá z nich bzučí, abych si vzal svou královnu. "Studenti. Někteří z nich jsou... řekněme oprávnění. Ale je jich docela dost, kteří milují učení stejně jako já, což o něčem svědčí. A je mezi nimi i pár takových, o kterých si myslím, že by z nich jednou mohli být prvotřídní vědci nebo alespoň skuteční hybatelé v profesích STEM. Jsem na ně hrdý." Napětí v jejím těle ještě trochu povolilo a ona se na mě usmála. "Jakou část své práce máte nejraději?" "Ano," odpověděla jsem. Její úsměv pracoval na rozpletení černého drátu, který se mi omotal kolem srdce. Pocit pádu a vzletu splynul v jedno. Jak mohlo nepatrné naklonění jejích úst vyvolat takový chaos? Chtěl jsem víc. "Kontrola." Napjal jsem ruku v jejím pase a cítil, jak se pod látkou pohybuje. Její kůže by ještě jemnější, mé prsty zanechávaly po bledém těle rudé stopy. Moje zuby by jí udělaly modřiny, moje stopy by vydržely několik dní, dokud bych si neudělal nové. Ale já jsem předbíhal, což se mi nepodobalo. A přemýšlel jsem o tom, že si ustelu se ženou, což se mi také nepodobalo. Byl jsem se ženami, užíval si a pak šel dál, ale nikdy jsem žádnou nevyhledával. Vždycky za mnou přišly, a pokud jsem měl zájem, dopřál jsem jim pár hodin svého času.
Kapitola 3 (2)
"Sebastiane?" Mezi obočím se jí objevily dvě vrásky. Mluvila snad a já to přehlédl? Do prdele. "Omlouvám se. Co jsi říkal?" Vrásky se uvolnily. "Jen jsem říkala, že jako generální ředitelka musíš mít docela velkou kontrolu." "Ano, je to rodinný podnik a otec mi svěřil jeho vedení. Dohlížím na všechna oddělení, ujišťuji se, že se drží plánu." Otec mě musel nějak zaměstnat, aby se ujistil, že neskončím v ústavu. Netušil, že nejlepšími řediteli jsou psychopati. "Link se zmínil o tom, jak se angažuješ v každé maličkosti." Přestala se hýbat a zamračila se. "Ach, to jsem asi neměla říkat." Měl jsi pravdu. Už bys nikdy neměla vyslovit jeho jméno. "To je naprosto v pořádku." Zatáhla jsem za provázek, který mi nastavil rty do nacvičeného úsměvu. "Jsem si jistá, že na moje metody si viceprezidenti běžně stěžují. Lidé si myslí, že jsem se stal generálním ředitelem výhradně díky svému otci. Ale já jsem si to odpracoval, trávil jsem čas s drsnými brigádníky, kteří pro nás káceli stromy, pak na pilách a nakonec jsem objížděl prodejní místa." "Takže jste byl dřevorubec?" Oči jí zajiskřily zájmem. "Nosil jsem flanel a všechno." Zasmála se a znovu se začala pohybovat, její tělo se rozplývalo na mém, jak její obavy polevovaly. "To by byl zajímavý pohled." "Líbilo se mi to. Za rozbřesku jsem popadl motorovou pilu a vyrazil s posádkou. Moc jsme toho nenamluvili, jen jsme pracovali." Řekl jsem jí pravdu, což pro mě byla vzácnost. Byl jsem tvor samotářský, který nepotřeboval omezení společnosti ani o ně nestál. Být generálním ředitelem bylo svým způsobem vězení, ale dlužil jsem otci, aby se tvářil slušně. "Myslím, že jsem za ty dva měsíce udělal víc práce než za celých pět let, co jsem byl generálním ředitelem." Camille si nevšimla, že jsme se vzdálili od pódia a přesunuli se do tmavšího prostoru po straně tanečního sálu. "Já nevím. Zdá se, že jsi toho udělal hodně. Link se mi snaží říct všechna ta čísla, jak moc se firma rozrostla, a své nápady, jak ji udělat ještě úspěšnější po marketingové stránce." Naklonil jsem se k ní blíž a přiblížil své rty k jejímu uchu. "Chápu to správně, že tě to všechno nudí?" Na okamžik se jí zatajil dech, ale pak se uklidnila. "Neřekla bych, že je to nuda, jen to není nic pro mě." Přitiskl jsem rty na mušličku jejího ucha a užíval si chvění, které jí projelo křivkami těla. "Tak co je tvoje parketa?" "Rostliny." Její hlas se zachvěl a rozpálil ve mně zvíře. Chtěl jsem ji pohltit. "Ach, amazonský výlet." "Ano." Neodtáhla se, i když její slova byla stále dýchavičnější. "Je to můj sen." Ty jsi můj sen. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu, aby zachytila můj pohled. "Myslím, že jsi mě roztančil do omámení. Těžká ruka v zasedací místnosti, ale lehká noha v tanečním sále." Zase ten úsměv, vřelost, která jí vykvetla v očích a přenesla se na mě. Věděla vůbec, jakou má moc? "Pojďme tu teorii vyzkoušet." Otočil jsem ji kolem dokola a ona se mě držela, ňadra se mi tiskla na hruď a hlavu měla schovanou pod mou bradou. Zvedl jsem ji jednou rukou a otočil se. Její smích na mém krku probudil všechna nervová zakončení v mém těle, až jsem cítil jen ji. Zaplavila mě euforie, nejbližší pocit štěstí, jaký jsem kdy zažil. Stačila ona, jediné ochutnání toho, jakou magií vládla. Píseň se pomalu chýlila ke konci a já ji neochotně postavil zpátky na nohy. Růžová barva jí zvýrazňovala tváře a já si nemohl nevšimnout jiskry v jejích očích. Byla nádherná, poklad ukrytý na očích. Který jsem chtěl pro sebe. "Děkuji za tanec." Přejela mi rukou po bicepsu a položila mi dlaň na hruď. "Bylo mi potěšením." Bylo mi potěšením. A já nechtěl, aby to skončilo. Držel jsem její drobnou ruku ve své a přitiskl dlaň na její spodní část zad. Dýchala v mělkých záchvěvech a kůže podél jejího hrudníku a krku se zbarvila do růžové barvy odpovídající odstínu na jejích tvářích. Vzrušení. Připadal jsem jí přitažlivý, líbil se jí můj dotek. "Tady jsi." Link k nám přistoupil, když začala hrát rychlejší píseň. Celou dobu mě pozoroval. Cítila jsem, jak se jeho majetnické úpony prodírají davem a snaží se omotat kolem mé Camilly. Byl dost bláhový na to, aby si myslel, že na ni má stále nárok. V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jeho chatrné sevření začalo klouzat. Měl jsem v úmyslu ho úplně zpřetrhat, a to jakýmkoli způsobem. Slyšel jsem o lásce na první pohled, ačkoli jsem se k tomuto citu nemohl hlásit. V žilách mi kolovala potřeba vlastnit ji, ne sentimentální nesmysly o srdcích a květinách. Pustila ruku. Musel jsem ji pustit, i když zavraždit Linka a hodit si ji přes rameno mi připadalo jako vhodnější řešení. Můj otec a ostatní účastníci by se na mé chování nejspíš mračili. Camille ustoupila a ztráta jejího tepla vrátila mé nitro do obvyklého jalového stavu. Link ji objal kolem pasu. Z hrdla se mi vydralo zavrčení, ale ztratilo se v hudbě. Nervózně přešlápla z jedné nohy na podpatku na druhou. Byl jsem jí nepříjemný. Neměla o tom ani tušení. "Skvělá párty." Znovu se nabídl a pak ukázal skrz dav ke stolu s hor d'oeuvres. "Myslím, že se podíváme, co je na jídelním lístku." Vzal ji za loket a nasměroval ji pryč. V hrudi se usadil nepříjemný pocit. Možná reflux kyseliny nebo nějaká jiná forma zažívacích potíží. Link jí sklouzl rukou na spodní část zad. Ruce se mi sevřely v pěst a já bojoval s nutkáním je následovat. Kaštanově hnědé vlasy jí ve volných kadeřích kaskádovitě padaly na záda, boky se jí magneticky pohupovaly. Ale byla s ním, zatímco měla být se mnou. Bolest v hrudi zesílila. Cestou domů se budu muset zastavit v lékárně. Těsně předtím, než jsem ji ztratil z dohledu, se otočila a usmála se na mě, jako by mi poslala jiskřičku naděje. Ta jiskra zažehla peklo. Rozhořela se a slibovala zkázu všemu, co se dostane mezi nás. Byla moje. I kdybych ji měl ukrást.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Unesen tajemným šéfem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️