Prolog (1)
========== PROLOG ========== ---------- Oskar ---------- Před sedmi lety Kabinou našeho vojenského Range Roveru se prohání vítr a my v klidu cestujeme domů, žádné úkoly už nemusíme plnit. Loket mám opřený o otevřené okénko a nezvykle teplý vítr mi kroutí uvolněné prameny vlasů kolem očí, schovaných za leteckými slunečními brýlemi. Můj parťák Hutchence Winston, neboli Hutch, jak mu všichni říkají, je lehký. Skončil, po čtyřech letech v zemi odchází z aktivní služby. Já jeho status nesdílím a moje nálada není tak lehká. "Varna je na hony vzdálená tomu, co jsi očekával, když jsi sem před čtyřmi lety přišel." "A co ty?" zeptám se. Podívám se na něj a zvážím, co všechno jsme za tu dobu spolu viděli. Uvažuji o tom, jaké to bude, až odejde, a žaludek mě štípe smutkem. "Žádné černobílé ledové pouště nebo rolníci stojící ve frontách na chleba." "To jsem byl takový stereotyp?" Hutch se zasměje a sevře volant, když se vozidlo těžce odrazí přes nerovný terén do Bukurešti. "Byl jsi jen další Američan." Hutch je typický, odvážný mariňák. Je urostlý, i když ne tak vysoký jako já. Je tvrdohlavý a přirozený vůdce, ale na rozdíl od ostatních mariňáků, s nimiž jsem se setkal, se nechová, jako by všechno věděl nebo jako by Langley bylo středem vesmíru. Ve skutečnosti jsme dobří přátelé. "Tahle země je krásná... když se tě nesnaží umrazit k smrti. Což na můj vkus není dost často." Podívá se ze silnice na mě. "Určitě se nechceš vrátit se mnou? Jsi přece Američanka." Při jeho slovech se mi v hrudi zkroutí stará hořkost. "Jen na papíře, příteli. Amerika je mi teď cizí." "Cizí je jen tehdy, když nemáš přátele, a ty je máš." Zvednu bradu a podívám se jinam, z okna. Nemám důvod být k tomuto místu loajální. Bez vysvětlení mě tu otec v šesti letech pohodil, aby mě vychovávali cizí lidé, kterým slíbil důchod za to, že mě udrží při životě. Nevyrostl jsem o nic lépe než pěstoun s uraženou rodinou, která čeká na svůj měsíční šek. Schovával jsem se před rodinou, před přáteli, dokud ze mě nebylo nic. Sám jsem se naučil lovit, střílet, používat nástroje a stavět věci ručně. Naučil jsem se zeměpis a dozvěděl jsem se, kam jezdí na prázdniny majetná třída. Studoval jsem a chodil na vysokou školu, a jakmile jsem byl dost starý, vstoupil jsem do armády a nakonec jsem se ocitl ve spolupráci s Američany, pátral po teroristech a vyplavoval špiony. "Ten papír je všechno, co potřebuješ." Hutch mě vtáhne zpátky do přítomnosti. "Ve Státech by ses mi hodil. Jsi nejlepší stopař, jakého znám, a jeden z mála lidí, kterým bych svěřil svůj život." Cítím k němu totéž, ale neřeknu to nahlas. Nemusí vědět o mých důvodech, proč zůstávám, o dopise, který mi dělá díru do kapsy. "Není tak snadné všeho nechat a odejít do úplně jiné země." "Ne," řeknu. Dopis dorazil včera večer zvláštním kurýrem. Byl napsaný ručně na drahém kancelářském papíře s moskevskou známkou. Rychle jsem si ho přečetl, pak jsem si ho strčil do kapsy a snažil se pochopit smysl slov. Nic z toho nedávalo smysl. Bylo to od muže jménem Simon Petrovič a stálo v něm, že nadešel můj čas. Měl jsem zaujmout své místo v řadě, zaplatit své poplatky. Říkalo se tam, že nemůžu utéct před tím, kým jsem. Kdo jsem? Ponořím bradu a podívám se na vyprahlou krajinu. "Mám nedokončenou práci." Hutch nevynechá ani minutu a spustí tichý smích, než stočí volant na úzkou venkovskou silnici. "Je nějaká šance, že ten obchod má dlouhé vlasy a měkké křivky?" Dělá si legraci a já se chystám odpovědět, když můj pohled upoutá sloup kouře u silnice před námi. Hrůza mi svírá žaludek, jak se blížíme, a vidím, že na parkovišti kolem jednopatrové budovy se shromáždil dav lidí. "Co je to?" Čím jsme blíž, tím méně se musím ptát. "Krasivoy Kafe?" Hutch podřadí, přečte si nápis a my zabočíme na parkoviště. Rychle vyskočíme a připojíme se k davu obklopujícímu bíle obloženou stavbu. Z velkých skleněných oken se valí černý kouř a horko nás všechny nutí ustoupit. Hasičské vozy nejsou nikde vidět a restaurace se vznítí jako krabice s troudem. "Co se stalo?" Křičím rusky, když najdeme obtloustlého muže s visačkou, která naznačuje, že je manažer. Vlasy má ulízané potem a bílá košile s knoflíky se mu táhne přes oteklé břicho. "Dostali jsme jich ven tolik, kolik jsme mohli," křičí rusky a tváří se vyčerpaně. Žena v černém plášti s dlouhými perlovými náušnicemi přiběhne k místu, kde stojíme s Hutchem, a zběsile mě tahá za ruku. "Moje dcera je uvězněná uvnitř! Prosím, musíte ji zachránit!" Stáhne se mi hruď a podívám se na Hutche. Čeká, až mu to přeložím. "Požár v kuchyni?" Ptám se rusky. Muž na mě obrátí široce rozevřené oči, jako bych se ho zeptala, proč je tráva zelená. "Co ještě?" "Prosím." Žena mě znovu škubne za ruku. "Šla na záchod a oni mě odtáhli ven..." Nemůžu uvěřit, že by někdo mohl být ještě naživu, ale nevidím plameny - jen hustý kouř. V uších se mi ozve tichý výkřik a čelist se mi sevře. "Panebože!" vykřikne žena. "Můj otec má peníze, konexe..." "Hasiči jsou na cestě." Mužovy černé oči se setkají s mýma. "Bude pozdě!" křičí. "Bůh zachrání její malou dušičku," řekne muž. Do prdele. Ještě když mluví, mám košili přes hlavu a Hutch je hned za mnou. "Co to kurva děláš?" "Uvnitř je uvězněná malá holčička." Nejsem hrdina. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by vběhl do hořící budovy, ale ten hlásek mě bude navždycky pronásledovat, pokud nic neudělám. "Oskare, přestaň." Hutch je hned vedle mě. "Na tohle nejsi připravený." "Měl bys vědět, mariňáku, že na peklo nejsme nikdy připraveni." Stočím si dlouhé vlasy do drdolu a zastrčím je pod čepici, pak si namočím košili do nedalekého kbelíku s vodou a vyždímám si ji na hlavu.
Prolog (2)
"Zakryj si obličej." Hutch mi přes trup přehodí plátěnou bundu. "Přiveď mi ji sem. Kdybys byla dezorientovaná, poslouchej můj hlas." Proskočím oknem a okamžitě jsem dezorientovaná. Hustý černý kouř mi krade dech i zrak. Padám na kolena a kašlu, zatímco se plazím přes otevřenou jídelnu. Oheň hučí z kuchyně jako nákladní vlak nad hlavou a já se vydávám po cestě dozadu, kde by měly být záchody. Je to blíž ke kuchyni a horko je zdrcující. Plíce mi stahuje panika. Zastavím se, abych soustředila mysl, zavřu oči a vynutí si klid, vzpomenu si na svůj výcvik, na své instinkty... a poslouchám. Po mé levici se ozve skučivý výkřik a já se vrhnu tím směrem, ale zastavím se, když přede mnou na zem dopadne hořící prkno. Výpadem se k němu dostanu. V rohu se choulí malý chlapec. "Pojď sem," říkám rusky, ale nečekám na jeho spolupráci. Ohýbám se, abych ho nabral, a holení mi projede bolest. "Do prdele! Nekopej do mě!" Mám ho v náručí, ale v mé plné výšce mě kouř dezorientuje. "Hutchi?" Zakřičím. Slabě, skrz tmu, zaslechnu své jméno a rozběhnu se za ním. Když se dostanu ke svému parťákovi, vezme si chlapce, zatímco já se vrhám otvorem. "Ne, holčičko." Padám na kolena a hltám čerstvý vzduch. "Nedostala jsem se na záchod. Je příliš horko - obávám se, že už je pozdě." "Prosím!" Ženina tvář se zkřiví, jak se jí po tvářích řinou slzy. "Můj otec má tolik peněz. Dá ti tolik peněz, kolik jen budeš chtít." "K čemu jsou peníze, když jsi mrtvá?" Ředitel na ni křičí. Žena vytřeští oči a vyrazí vpřed, jako by chtěla vběhnout do budovy. Hutch ji chytí kolem pasu a ona se mu zhroutí v náručí a křičí: "Ne..." Hrudník mi při jejím projevu žalu hoří víc než oheň. Nevím, jestli ten výkřik, který jsem slyšela, patřil malému chlapci, nebo její dceři. Vím jen, že to musím zkusit ještě jednou. Otočím se na patě a znovu vyrazím do hořící tmy. Je to pořád stejné - horko, slepota, nemožnost dýchat - jen se mi teď z nadýchání kouře točí hlava. Nemůžu omdlít. Musím ještě chvíli vydržet. Hukot hoření prořízne hlasité zasténání nad hlavou. Trámy držící střechu jsou téměř propálené a hodiny tikají. Jsem na bláznivé cestě. Dítě, které by tu bylo tak dlouho, by se určitě nadýchalo příliš mnoho kouře nebo podlehlo horku. Naposledy projdu místnost a slyším, jak Hutch křičí, abych vypadla, když můj pohled spočine na jejím pohledu přes jídelnu. Nadměrně velké tmavé oči, světlé popelavé vlasy. Je tak drobná, krčí se v rohu a pozoruje mě jako z jiné roviny existence. Nezdá se být traumatizovaná ani přemožená. Zdá se, že čeká, až ji zachráním, a přemýšlí, proč mi to trvalo tak dlouho. Nad hlavou se ozve další hlasité zasténání a já si držím předloktí na nose a ústech, vzhlédnu a vidím, jak se krovy nejistě kývají. Spadne to na nás. Nosný trám se drolí jako zlomené párátko. Nemám čas. Uzavírám prostor, nabírám ji a držím ji u sebe, zatímco pumpuji nohama a zběsile běžím, abych se dostal do bezpečí, než bude pozdě. Její malá hlavička se mi schovává pod bradou a její malá ručička se drží mé paže. Srdce mi buší v hrudi. Nezvládnu to. Musím to zvládnout. Nemůžu ji nechat zemřít. Hutchovy zelené oči vynikají v černých sazích pokrývajících jeho tvář. Jsou zkroucené hrůzou, když se další hlasité zasténání změní v dlouhé trhnutí. Střecha se řítí dolů. Nemám jinou možnost než ji hodit. Drobné nehty mi drásají kůži, když si ji rvu z hrudi. Je to pocit, na který nikdy nezapomenu, její výkřik je zvuk, který mi bude znít v hlavě. "Oskare!" Hutchův výkřik je poslední slovo, které si pamatuji. Záblesky světla, bolest, tolik bolesti. Pláč, řev, křik. Pak černo. Ležím na břiše na nemocničním lůžku s obvazy přes oči. Po mém boku se ozývá Hutchův hlas, ale trvá několik dní, než zaregistruji, co mi řekl. "Už tu nemůžu zůstat, příteli." Zní tak utrápeně. "Musím se vrátit ke své rodině. Přijď za mnou, až budeš v pořádku. Mám pro tebe místo." Ale ta malá holčička... Co se jí stalo? Je to mlha a stíny. Léky proti bolesti mě udržují ve stavu podobném snu a já počítám čas podle toho, jak mě ošetřují sestry. Jedna mluví rusky a říká, že moje první kolo transplantace kůže bylo velmi úspěšné. Vkládá mi do ruky přístroj a říká, že mám zmáčknout bílé tlačítko, pokud bude bolest příliš velká. Její tón je lehký a říká, že jsem hrdina. Říká, že o mně všichni ve městě mluví. "Ta malá holčička..." Můj hlas je silný z nedostatku používání. "Je naživu?" "Její rodina ti přišla poděkovat, dát ti peníze. Tvůj americký přítel s nimi mluvil. Řekl jim, že nejste schopen nikoho vidět." Přesouvá věci, šustí papíry. Pořád mluví, říká, že moje fotka je všude na internetu, ve zprávách, v časopisech. Ne, kurva ne, pomyslím si, než mě zasáhne stěna bolesti tak silně, že stisknu tlačítko a omdlím, jak mi léky zaplavují organismus. Obvazy už mám z očí a někdo pode mnou umístil zrcadlo nakloněné k oknu. Předpokládám, že proto, abych měla výhled na oblohu a stromy. Chci se podívat na svůj obličej, na své tělo, ale v téhle posteli se nemůžu hýbat. Aspoň že bolest ustoupila a já už nedržím v ruce přístroj s malým bílým tlačítkem. "Máš velké štěstí." Muž u mého lůžka promluví rusky, jako by byl vyčarován z ničeho. "Váš obličej a ruce byly ušetřeny. Od pasu dolů jsi bez šrámů." Následuje dlouhý úsek ticha a já cítím, že bych měl něco říct. "Děkuji." "Podepisuji příkaz k vašemu propuštění. Vaše kožní štěpy jsou téměř zahojené a vaše stavy se budou časem zlepšovat." Příkaz k propuštění. Můžu odejít, ale kam mám jít? Poslední, co si pamatuji, je dopis, ale jsem si jistá, že ať už se týkal čehokoli, jeho platnost vypršela nebo byl zapomenut.
Prolog (3)
"Váš účet je plně zaplacen a váš příbuzný vám přinesl oblečení." Položil žluté prostěradlo na nedalekou židli. "Až budeš připravená, můžeš jít." Čelo se mi svraští - jaký příbuzný? Odejde a já si uvědomím, že můžu vstát z postele. Položím ruce na boky matrace, jsem ztuhlá a bolavá a trup a paže mi pokrývají obvazy. Přistoupím k zrcadlu nad umyvadlem a odrazím se od svého odrazu. Vousy mám neupravené a vlasy špinavé a matné. Moje oči jsou bílo-modré, ostré proti temnotě mé kůže, a na vrcholcích obvazů vidím zkázu. Rozteklé kousky kůže, které nejsou zcela zakryté gázou. Vypadám, jako bych byla v pekle a potkala ďábla. Jenže jsem se mýlil, ďábel je tu, aby se se mnou setkal. Otevřou se mi dveře a do pokoje vstoupí malý muž s plochýma modrýma očima a světle hnědými vlasy. Neusmívá se. Jeho tvář je bez vrásek, jako by se nikdy v životě neusmál. Tyčím se nad ním a v těch obvazech, s šíleným plnovousem, který potřebuje zastřihnout, a divokými vlasy si představuju, že vypadám jako démon. "Oblékni se." Mluví anglicky s mírným přízvukem. "Zůstaneš v Minsku, dokud nebudeš dost zdravý na to, abys mohl převzít své místo v New Yorku." "Ty máš být můj příbuzný?" Mrtvé oči na mě zamrkají a on krátce přikývne. "Simon Petrovič." Vytáhne dokument, který podezřele připomíná rodný list. "Tvůj otec mi tě dal už dávno, když už nemohl splácet své dluhy. Teď jsi v mých službách." "Proč se s vámi dnes setkávám poprvé?" "Mělo to být před šesti týdny. Tento nesmyslný akt mě stojí čas." Nesmyslný čin. "Já s tebou nepůjdu. Neznám tě a nic ti nedlužím." Jeho hlas se ztiší do vrčení. "Kdyby nebylo mě, byla bys mrtvá i s celou svou rodinou. Teď nabereš sílu a pojedeš za mým bratrem do New Yorku. Potřebuje osobního strážce a ty se mu budeš hodit." Váhavě otočím papír na druhou stranu a zpět. "Mé příjmení je Lourde, ne Petrovič. Nejste se mnou příbuzný. Pokud jste mě finančně zajistil, děkuji vám, ale není to právně závazné." Simonovi se na rtech rozhostí další chladný úsměv. "Díváš se na mě a myslíš si, že se toho muže nebojím. Mám svá práva. Jsem hrdina. Jsem někdo." "Já si nemyslím, že jsem hrdina." "Jsi nikdo. Jsi zrůda a monstrum a budeš poslouchat mé rozkazy, jinak tě nechám zatknout za válečné zločiny a popravit." "Válečné zločiny?" "Pomáhal jsi Američanům zničit několik nemocnic na hranicích Běloruska. Byli zabiti nevinní civilisté, vaši krajané." "Nic takového jsem neudělal..." "Vaše argumenty jsou zbytečné. Buď zaujmeš své místo v mých službách, nebo se už nenadechneš." Otočil si zápěstí a podíval se na hodinky. "Uvidíme se v autě." Nechá mě, abych si dotáhla měkké pletené kalhoty a košili s dlouhými rukávy. Látka je zjevně drahá a vazba je volná, aby zakryla mé obvazy. Podle všeho, co Simon řekl, je zjevně velmi bohatý, což znamená, že je nebezpečný. Jsem příliš slabý na to, abych se pral, a ruští zločinci mohou být problematičtí. Zatím pojedu do Minsku a posiluji se, pak uvidím, co obnáší tahle služba bodyguarda. Nebojím se odejít, ale chci mít šanci bojovat, než začnu hazardovat se svým životem.
Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== ---------- Hana ---------- Současný den Jeho tvář je zkalená stíny a on se na mě dívá skrz tmu. "Když jsem tě viděl poprvé, tančila jsi." Jeho hlas je jako štěrk škrábající o beton, napíná mi páteř a stahuje hrdlo. "Éterická, jemná baletka." Zkřížím ruce na prsou, když jeho oči sklouznou po mém těle. Třu si dlaně o horní část paží a snažím se vytvořit si na odhalené kůži teplo. Seděl v první řadě s mými rodiči, matka mezi ním a otcem, a díval se. Srdce by mi tlouklo tak rychle a ve svém světle růžovém trikotu jsem si připadala odhalená, úplně nahá. Mastný úsměv mu zkřivil rty, odhalil velké zuby, černé oči mu svítily zlem. Přestala jsem tančit, když mi bylo třináct, když otec zemřel, ale jeho to nezastavilo. Zpocené dlaně mi ve tmě sevřely ramena a žaludek se mi sevřel. Jen ochutnat... Nemůžu dýchat a v očích mě pálí slzy. Drží mě na zemi. Klaustrofobie mě tlačí do spánků. Mávám rukama, kroutím tělem. Tohle se ti líbí. Tvé tělo nelže. Chce se mi křičet, ale ne! Nelíbí se mi to. Chci ho zabít. Vztek se mi v břiše vzedme a rozroste v hřibovitý oblak, který mi zaplaví hruď nenávistí. Vytéká mi z pórů a páře se mi v očích. Jsem chodící sloup rozžhavené zuřivosti. Je pryč, ale jeho zkáza zůstává. Dejte mi zapomenout. Drogy... Tolik drog. Alkohol... Nalijte na něj víc alkoholu. Ten oheň jen zvětší. Temná místnost, kruh mužů, kteří zpívají. Stojím uprostřed jako socha, v ruce držím pochodeň, zatímco se ke mně blíží starý muž a klečí mi u nohou. Jen ochutnávka... Jak to ví? Udeřím ho pochodní - ruka mě neposlouchá. Vypálit tohle místo do základů, všechny je zabít, poslat démony do pekla. Mám zamlžený mozek, ale on je tady. Zamrkám kouřem a vidím ho, jak mi leží u nohou, tváří vzhůru. Jeho černé oči jsou prázdné, skelné a v žaludku se mi rozvine uspokojení. Hlas za mými zády: Je mrtvý. Hrudníkem mi proniká chlad. Dokázal jsem to, ale stále nejsem volný. Kopnu do přikrývky, mlátím rukama proti noční můře a rozhazuji přikrývky po místnosti, když vyskočím z postele a peláším na druhou stranu svého elegantního, nadměrně velkého apartmá. Cvrčci... Jsem v Hamiltownu, sama ve své ložnici. Je pryč a já bojuju s přízraky ve tmě. "Ne." Můj hlas je přerývaný šepot. "Řekla jsem ne." Zírám do černé, bolí mě oční bulvy a uvědomuji si, že to všechno byl sen, noční můra. "Bože." Těžce vydechnu a sklopím hlavu. Ramena se mi chvějí, jak pláču. Jsem v bezpečí v tomhle krásném pokoji v přepychovém sídle strýčka Hugha. Oprava, v našem nóbl rodinném sídle ve městě mé rodiny. Přitisknu si paty dlaní na oči a vydechnu zavrčením. Musím se přes to přenést. Jsem obklopená lidmi, kterým na mně záleží. Je mi jednadvacet, moje důvěra dozrála. Mám všechny peníze světa... A nemůžu zapomenout. Sedím na zadku na teplé dřevěné podlaze a potřebuju se napít. Potřebuju drogu. Když si otírám oči, mám je vlhké. Potřebuju ho. Když vstoupí do místnosti, jeho přítomnost mě uklidní. Jsem v bezpečí. První den, kdy jsem sem přišla, se naše oči setkaly a země se pohnula. Natáhl ruku a chytil mě za ruku, aby mě stabilizoval, aby mě uchránil před pádem. Nikdy se mě nedotkl jinak, než aby mě ochránil. Zavřu oči a vidím ho tam, vždycky tam byl, tiše střežil. Je vysoký a urostlý, má dlouhé vlasy a hrozivý inkoust. Jeho výraz říká, jen si se mnou zkus vyjebat, a jeho jizvy říkají, že by šel do ohně, aby mě zachránil. Porazil peklo a démoni se ho bojí. Když jsem ležel po jeho boku, poprvé po dlouhé době jsem spal. Schoulila jsem se, zavřela oči a všechno mi uteklo. Nikdy jsem nechtěla odejít, tak to udělal on. Odešel, ale jeho poslední slova byla slibem. Položila jsem ruce na zem, znovu se doplazila k posteli a vklouzla pod peřinu. Stejně jako předtím se stočím do klubíčka a přejedu si prsty přes oči. V prstech na rukou i nohou mě brní. Soustředím se na jeho vlčí oči a pevný pohled. Není tady, ale věřím, že na mě dohlíží. Je to jediná vzpomínka, kterou si chci uchovat. "Jsi vzhůru brzy." Moje sestra Blake se u baru opírá o loket a prstem přejíždí po displeji nadměrně velkého iPadu pro. "Máš schůzku?" Slunce jasně svítí skrz stěnu oken v naší kuchyni, osvětluje bílé pracovní desky a kontrastuje s hrubě opracovanou dřevěnou podlahou a skříňkami. Je tu teplo a útulno a já se podívám z okna skrz opadané vistárie směrem ke stájím. Když jsme byli s Blakem malí, táta nás sem několikrát vzal na návštěvu ke strýci a poznával náš domov, ale nikdy jsme nešli do města ani se nesetkali s místními. Jezdili jsme na koních nebo si hráli ve velkých místnostech, běhali po širokých chodbách a klouzali po zábradlí. Tento dům byl prosycen vzpomínkami na bezpečí, na život předtím, než začaly noční můry. Jdu k presovači na kávu a naliji si hrnek. "Schůzka na co?" Podívá se na mě, její stříbrné oči jsou plné obav. "Na focení? Obvykle spíš dlouho." Obvykle usínám až za svítání, ale to jí neřeknu. Snažím se obrátit list a nenechávat Blakea, aby uklízel můj nepořádek nebo se staral o to, kde jsem. Ne že bych od ní tyhle věci někdy čekala. Přesto to udělala. Blake se o mě starala od dětství, ještě víc poté, co nám zemřel otec a matka ji poslala do internátní školy. Neustále psala esemesky, ptala se, co se děje, jak se mi daří. Procházela jsem si peklem, a tak požádala svou kamarádku Debbie o pomoc. Tehdy se můj život opravdu rozjel. Debbiina máma byla jednou z matčiných špičkových kamarádek, které pily. Byly posedlé sázením na plnokrevníky, jezdily na lyžařské zájezdy do Svatého Mořice a pomlouvaly manžele jiných žen. Debbie byla divokým dítětem, produktem zanedbávání.
Kapitola 1 (2)
Byla o rok starší než Blake, takže byla o čtyři roky starší než já, a láskyplně mě vtáhla pod svá křídla - do svého světa divokých večírků, falešných průkazů, vysoké módy, alkoholu a drog. Tehdy jsem zjistila, že pití vás nutí zapomenout a Molly vás baví. Nebyla jsem tak hloupá, abych brala něco návykového jako heroin, ale byla jsem příliš mladá a příliš často jsem se dostala na hranu. Přestaly se mi zdát noční můry a myslel jsem si, že to dokážu ovládat. To si asi myslí každý, kdo začíná. Teď je Debbie mrtvá a já mám co napravovat, mám spoustu dluhů, které musím splatit. Obtočím si ruce kolem hrnku a neubráním se chvění, ale dělám, co můžu, abych rozptýlila svou mysl. Svou minulost můžu brát jen den po dni. "Na co se to díváš? Svatební šaty?" Její svraštělé čelo se s úsměvem uvolní a ona se vrátí k obrazovce. "Ne, už jsem si našla své šaty. Hledala jsem místo, kde bych mohla uspořádat obřad. Nejsem si jistá, kolik lidí se zúčastní, a nevím. Strýc Hugh říká, že je rád, když jsme tady, ale už tak dlouho dělá věci sám. Připadá mi to jako vnucování..." "Jestli nebudeš mít obřad v kočárovně, strýček Hugh se posere." Obejdu bar, kde stojí, a nakloním se k ní, abych si ji prohlédl zblízka. "Můžu taky zinscenovat brzké fotky, když už mě nutíš být u obřadu." "Jsi moje sestra. Musíš být na obřadu." Zatahá mě za blonďatou spirálovitou kadeř visící u tváře. "Jsi moje družička." "Jsem tvoje sestra, což znamená, že umím lépe zachytit tvé emoce. Nikdo by tuhle práci neměl tak rád jako já." Nemluvě o tom, že bych raději byla za objektivem, než na pódiu, aby na mě všichni zírali a šeptali si. Přesto má asi pravdu. Kdybych na obřadu nebyla, lidé by si mysleli, že Hutch nemám ráda nebo že mám nějaký problém s jejich manželstvím, což rozhodně není pravda - i když se její budoucí manžel teprve nedávno rozhodl dát mi šanci. Nemůžu se na něj zlobit, že váhá, a Hutch Winston se mi líbí, i když mě překvapilo, když Blake řekla, že se do něj zamilovala. Celé roky mu vyčítala, že ji poslal k jeptiškám, ale myslím, že maminka ji opravdu chtěla dostat z domu. Blake strýce Viktora neschvaloval - a říkal to nahlas. Hutch dal naší matce dokonalou záminku, aby se jí zbavila. Když jsme pak přišli sem a Hutch se objevil, vypadal jako směsice modelky z obálky Esquire a modelky z Playgirl, a řekl, že ho náš strýc najal, aby nás ochránil... Myslím, že nemůžu holce vyčítat, že nechala všechen ten vztek vybublat do šíleně žhavého sexu. Pořád se s ním hádala, ale v ložnici si to vyřešili. Teď se budou brát. "Pořád se nemůžu přenést přes to, že jsi zamilovaná." Pokrčím nad ní nos. "Je to velká změna. Líbí se mi to." Snaží se tvářit nesměle. "Nevím, co tím myslíš. Jsem stejná jako vždycky." "Ne, nejsi. Dřív jsi byla vždycky tak kontrolovaná a formální. Teď se na sebe podívej s vlasy staženými do copu a růžovými tvářemi. A na sobě máš džíny a tílko." "Vždycky jsem nosila džíny." "Ne roztrhané džíny a rozhodně ne s tílkem. Říkala jsi, že tílka ukazují příliš mnoho kůže." Blake se vždycky obávala, že její křivky přitahují špatný druh pozornosti. Ty jeptišky ji pořádně zřídily, ale Hutch, zdá se, škody odčinil. Začne mi mávat, ale zarazí se a zlehka se dotkne mé brady. "Proč máš tak unavené oči? Jsi nemocná?" Stisknu rty a přeju si, abych si hleděla svého. Věci se vždycky zvrtnou, když začnu moc mluvit. "Jsem v pořádku." Snažím se odtáhnout, ale ona mě drží za předloktí. "Mluv se mnou, Hano. Co se děje?" Nejspíš si myslí, že zase beru drogy, a já nemám právo se na ni zlobit, že to předpokládá. Jediná možnost je být upřímná. "Moc jsem se nevyspala, to je všechno." Zvednu ruku, abych se napila dalšího kafe, a její dlaň spadne. "Asi si pořád zvykám na to, že jsem tady. To přejde." "Jsme tu už skoro rok. Proč nespíš?" Žaludek mi sevře úzkost. Nechci jí říkat o svých nočních můrách - ona za to nemůže. Viktor Petrov nebyl náš strýc. Byl to podlý, zlý člověk, který okradl naši rodinu a zneužil mě. Lidé, kteří nás měli chránit, selhali a my se teď snažíme sbírat kousky. To by řekl můj terapeut a já se tak moc snažím růst a sílit. Snažím se stát na vlastních nohou a nepoužívat berle. Snížím hrnek a odstrčím se od tyče. "Dneska přece musím pracovat. Světlo je perfektní a já bych měla vzít Peppera a udělat pár póz s koňmi. Nebo možná něco ve skateparku. Všichni zase jezdí na kolečkových bruslích..." "Potřebuju, abys se mnou mluvila, Hano. Řekni mi, co máš na srdci." Co mám na mysli... Co mám pořád na mysli, od té doby, co jsme sem přijeli, od té oslavy mých narozenin? Pomalu vydechnu a rozhodnu se vyložit všechny karty na stůl. Snažím se přece polepšit, ne? "Pamatuješ, jak jsme minule jeli do New Yorku a Scar s Hutchem jeli s námi?" zeptám se. "To jsi naposledy spala? To už jsou týdny..." "Tehdy jsem si myslela, že by mě Scar mohla mít trochu ráda." Sleduju nehet po rýze v dřevěné desce a připadám si tak hloupě, když to říkám nahlas. "Asi jsem se mýlila." Čelo se jí uvolní a ona se opře o barovou židli. "Nejsem si tím tak jistá. Rozhodně se o tebe zajímá. Je to bolestně zřejmé. Vlastně jsem se trochu bála, protože nevypadá, já nevím. Bezpečně?" "Já bych tvrdil opak. Nikdy jsem se necítila bezpečněji, než když jsem s ním." Opřu se o lokty a vydechnu. "Proč si mě drží od těla? Snažila jsem se být otevřená, vřelá..." "Pro začátek je o deset let starší než ty." "Je mi jednadvacet!" V žaludku mě pálí rozčilení. Nikdy jsem nebyla agresivní, ale také jsem se nikdy necítila takhle. "Nejsem dítě." Blake ke mně přistoupí a zasune mi kadeř za ucho. Úsměv jí zjemní rysy. "Vždycky jsi dokázala dostat, co jsi chtěla. Scar tě chrání a je starší. Možná si myslí, že o něm takhle nepřemýšlíš." Zvedne tablet a já zvážím, co říká. Podle mého názoru jsem mu dala jasně najevo, že o něj mám zájem, ale možná si to vyložil jako přátelství. Možná bych měla být trochu sugestivnější. Když se podívám na Blakea, občas se divím, že pocházíme ze stejných rodičů. Je tmavá, zakřivená a sebevědomá. Vypadá jako žena, která dokáže získat všechno, co chce - a očividně to dokáže. Já jsem hubená, bledá a nejistá. Poškozená... Oskar Lourde je dospělý muž. Je klidný a sebejistý. "Myslím, že možná ví, že mu za tu námahu nestojím." Blake se zastaví u dveří a upře na mě své šedé oči. "Mluvil jsem s ním jen párkrát, ale zdá se mi inteligentní. Jestli nevidí tvou hodnotu, není to ten muž, za kterého ho považuju." Úsměv mi zkřiví zamračené rty a bolest v hrudi se změní ve vděčnost. Ze všech věcí, které mi mohla říct, po tom všem, co jsem udělala... "Díky, B. Nezasloužím si tě." "Pořád se zlepšuješ. To je vše, na čem mi záleží." "Budu." Slibuju, že budu.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Miluji tě, dokud nezemřu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️