#Kapitola 1
Shirley Jsem zmrzlá. Úplně překvapeně zírám na svůj telefon a sleduji, jak se na mě moje nejlepší kamarádka - Jean - dívá se slzami v očích a třesoucími se rty. Stáhne si límec košile a dovolí mi studovat její rameno, než se posune a ukáže místo něj břicho. Modřiny. Obě místa zdobí velké cákance modré a fialové barvy. Vypadají čerstvě, nově. Jediné, co cítím, je led v žilách, když si Jean znovu upravuje košili. "Jean..." Vyškrábu se ven. Čekám, až něco řekne. Aby mi řekla, že to není tak, jak si myslím. Ale podle toho, jak váhá, vím, že to neudělá. Tak čekám. Pomalu dýchám, když oba mlčíme a ona se snaží sebrat sílu říct nahlas další slova. "Ublížil mi, Shir..." Jean zašeptá, když se jí zlomí hlas, a mně okamžitě jen ztuhne krev v žilách. "A není to poprvé. Ubližoval mi...," vysvětluje Jean. "A je to čím dál horší." Ještě horší. Tomu nemůžu uvěřit. Ralph... Jeanin pravý kamarád, který by ji měl chránit nebo dělat cokoli pro její bezpečí, používal mou nejlepší kamarádku - prakticky mou sestru - jako svůj osobní boxovací pytel. Pomalu sevřu ruce na telefonu a stisknu ho tak silně, až se bojím, že ho rozbiju. Pohádka. Měla to být pohádka. Jean odmalička sní o tom, že najde svého partnera a začnou spolu krásný život. Vždycky se to tolik lišilo od mých vlastních názorů na lásku, protože jsem ji považovala spíš za nevýraznou a zklamání - vlastně za nepříjemnost. Ale nikdy jsem Jean neodrazovala, jen jsem jí naslouchala a potvrzovala její sny. A nakonec Jean našla svůj šťastný konec. Před lety byla v bublině štěstí, když mi zavolala, že na nedávném výletě našla svého partnera - Ralpha. Byl to osud, že se jejich cesty zkřížily, protože Ralph je součástí vzdálené smečky. Ale já jsem z ní byla tak nadšená, vděčná, že se Jean dostává do pohádky, po které vždycky toužila. Ale teď... teď, když Jean vzlyká, bojuje, aby mohla mluvit přes knedlík v krku... naznačuje to, že místo toho možná žije v noční můře. A já se nenávidím za to, že jsem si toho nevšimla dřív. Uznávám, že jsem o Ralphovi nic nevěděla a pořád nevím - navzdory těm několika poznámkám, které mi Jean za ta léta dala. Dokonce jsem se kvůli komplikacím nemohla zúčastnit ani jejich svatby - což je faktor, kterého teď lituji víc než kdy jindy. Vždy jsem viděl jen fotky. Osobně jsem si ho mohl lépe prohlédnout, ale na papíře... v inkoustu jsem neviděl nic. Ach, já bych ho zabila. "Potřebuju, abys mi to slíbila, Shirley," vykřikne pak Jean a znovu získá mou pozornost. "Slib mi, že na Eliota dohlédneš, kdyby se mi něco stalo." Narovnám se. "Když se stane co?" "A..." Jean to zkusí. "Nějaká... nehoda." "Jean," nadechnu se znovu. "Ne, ne, ne. Můžeme to zastavit." "Nesmíš to nikomu říct," řekne Jean rychle a hlas jí naplní panika. "Jestli se to dostane k Ralphovi, tak si pro mě přijde první. Ubije mě k smrti, pokud bude mít příležitost. Nebo mi přeruší finanční podporu. Potřebuju ho."Chce se mi u toho smrkat. Potřebujete? Neumím si představit svět, kde by někdo potřeboval takového nechutného, prašivého vořecha. A můj vlk souhlasí. Cicy se ve mně ušklíbne - dává najevo vlastní znechucení. "Kromě toho," vloží se do toho znovu Jean. "Víš, že je to nejlepší přítel Alfy. Všechno mu projde. V žádném případě by ho nemohl nikdo sankcionovat." "Jean, proč ho prostě neodmítneš?" "Ne," řeknu. Zeptám se zoufale. "Já... přemýšlela jsem o tom," přizná Jean. "Ale... víš, co by se mohlo stát." Ano. Ano, vím. Odmítnutí partnera není černobílé. Pokud si to někdo dovolí, pak ten, kdo odmítnutí inicioval, musí zaplatit velkou sumu peněz jako náhradu škody. Velmi vysokou částku. "To si nemůžu dovolit," prohlásí Jean s rozpaky. "A nejde jen o finance. Je tu ještě něco jiného... před pár týdny jsem potratila." "A co se stalo?" ptá se Jean. "Cože?" Vykřiknu. "Chtěla jsem ti tu novinu říct, až budeme vědět, že nenastaly žádné komplikace. Ale..." Jean přestane polykat. "Ralph způsobil nějaké komplikace." Zabij ho. Rozhodně bych ho zabil. "Jsem příliš slabý. Mezi tímhle a dalšími zraněními jsem unavená a nevím, kolik toho ještě zvládnu," dokončí Jean. Další nevýhoda odmítání partnera - fyzické vyčerpání. Po odmítnutí je iniciátor po dobu šesti měsíců oslaben i fyzicky. A podle toho, jak pohmožděná a potlučená Jean vypadá... to nevydrží. Opět se musím zastavit, abych se nadechl. "Samozřejmě že se o Eliota postarám, Jean. Ale..." Musí existovat jiný způsob, ale i tady nám docházejí možnosti. Nicméně musím chránit Jeana. Chránit ji, jako ona před lety chránila mě před týráním mých vlastních rodičů. Můžeme vymyslet, jak z toho ven. "Co kdyby," začnu a znovu to zkusím. "Co kdybys Ralpha přiměla, aby tě odmítl?" Jean už vrtí hlavou. "Neodmítne. To je nemožné. Víš, že by to nebylo dobré pro jeho pověst." Další slepá ulička. Ale zase... "Ne," říkám. Na tvář se mi snadno vkrádá úsměv, protože moje mysl už je o několik kroků napřed. A Cicy je tu se mnou. Rozjuchaná vlčice se pobaveně blýskne zuby a lační po hře. "Není to nemožné," pokračuju a upravím si brýle. "Vím, co můžeme udělat." Jeanovy rty se roztáhnou a její mrkající oči se doširoka rozevřou, jak se dívá zpátky. "Použij svou schopnost..." Moji schopnost. Moje a Cicyina. Přimět každého muže, aby se do nás zamiloval a plnil naše rozkazy. Ten plán je naprosto vynikající. "Ne, Shir. Je to příliš nebezpečné -" "Uvidíme se za pár dní." Než Jean stihne říct víc, zavěsím telefon. Ignoruju i její pokusy zavolat mi zpátky nebo si získat mou pozornost řadou textových zpráv. Mám příliš mnoho práce s potvrzováním letenky a pak volám šéfovi. "Eleno," řeknu, jakmile to zvedne. "Potřebuju laskavost." "Aha?" Elena se zeptá. "A co to je?" "Potřebuju, abys mi schválila roční dovolenou," přiznám se a už začínám balit. "Roční dovolenou?" zeptá se žena. "Můj malý workoholik si skutečně bere dovolenou?" "Něco takového," řeknu a jdu ke skříni. "A potřebuju ji od zítřka.""Zítra!" Elena nevěřícně říká. "Co to má být? Rodinná pohotovost?" "Dalo by se to tak říct," odpovím a blýsknu šibalským úsměvem, když vytáhnu známé krátké šaty. Podržím je a zírám na materiál, ze kterého se každému muži zatočí hlava. Ale já potřebuji získat pozornost jen jednoho muže. "Musím si vyřídit důležitou záležitost." ~ Nesnáším letadla, zvlášť když proklínám stovky kilometrů, které překonáváme z jedné strany země na druhou. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se Jean přestěhovala tak daleko. A teď nenávidím letadla ještě víc, protože po letu vypadám jako naprostá troska, když jdu po ulici. Mám se vydat na cestu do kavárny Fleetfoot, kde se mám sejít s Jeanem na oběd, ale jsem trochu roztržitá. Mé kroky po chodníku jsou pomalé, zatímco sleduju někoho na druhé straně cesty, a přeju si, abych neměla hnědé vlasy v tomhle pitomém culíku nebo abych na sobě neměla nějakou příliš velkou mikinu. Možná bych pak upoutala jeho pozornost, jako on upoutal tu mou. Nemůžu na něj přestat zírat. Jeho vysoká a silná postava. Zjevné svaly skrývající se pod jeho bundou. Jeho tmavé vlasy, které ladí s dokonalým strništěm zdobícím jeho ostrou čelist. Jeho velké ruce, ve kterých právě drží telefon přitisknutý k uchu. A jeho oči... tak zlaté a pronikavé, že je chci mít na kůži. Tohle je ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Ale stejně rychle, jako jsem si ho všimla, už je pryč - mizí na ulici, když dojdu ke kavárně. Při pomyšlení na něj se málem zavrtím, ale ovládnu se, protože zahlédnu Jeana, který už na mě čeká. "Jsi tady. Opravdu jsi tady," říká Jean a v očích se jí hromadí slzy, když mě běží obejmout. Je pevná, vřelá. Bohyně - chyběla mi. "Jsem," ujistím ji a odtáhnu se, než se oba posadíme. "Díky, že jsi přišla," vzdychne Jean. "Přála bych si, aby okolnosti byly lepší, ale -" "Já taky, Jean," přeruším ji. "Ale bez ohledu na to jsem tady." Když sedíme, cítím, jak na nás padá tíha. Jak Jean zmínila, jsem tu z nějakého důvodu a teď je čas, abychom všechno vyložili na stůl. "Co přesně máš v plánu dělat?" Jean zašeptá a konečně prolomí naše ticho. "Nic zásadního," pokrčím rameny. "Chytit Ralpha u baru. Trochu si zaflirtovat." "Ale co když se toho chytí?" Jean to zkusí. "Jak by se chytil?" Odpovím. "No tak. Musíš nám s Cicy dát víc za pravdu." "Já vím. Jen... buď opatrná, ano? Jakýkoli náznak potíží a odejdeš," naléhá Jean. Jediné, co můžu udělat, je přikývnout a přát si, abych ta slova řekla Jeanovi už před lety. Možná kdybych je řekl, nebyli bychom v téhle situaci. Ven. Dostaneme ji ven. Snažím se tu myšlenku zahnat a místo toho se snažím najít nové téma, hledám něco odlehčeného, co by nás oba uklidnilo. "Někoho jsem dneska viděla," prohlásím nakonec a málem se roztančím, když si toho muže znovu představím. Jean při té akci povytáhne obočí. "Byl... ach bože, ani nedokážu popsat, jak byl sexy," vysvětlím. "Kde jsi ho viděla?" Jean se opatrně zeptá."Právě teď jsem ve městě," odpovídám. "Škoda, že jsem si ho nemohla lépe prohlédnout, ale to, co jsem viděla, se mi opravdu líbilo." "Ach, Shirley," začne Jean. "Neříkej mi 'ach, Shirley'," odseknu, než se usměju. "Jen říkám - vypadal opravdu dobře." "Já vím," řekne Jean s tichým smíchem. "Ale nestrkej nos tam, kam nepatří. Žádné problémy." Vnímám Jeanova slova a můj úsměv se jen rozšiřuje. Potíže. Oba víme, jak moc miluju problémy.
#Kapitola 2
Shirley "Slibuju, Jean," snažím se uklidnit svou nejlepší kamarádku, která se úzkostlivě posadila na hotelovou postel. "Nic zlého se nestane. Nechystám se udělat nic drastického. Jen se chystám Ralpha přimět, aby tě odmítl." Jean se napůl zasměje. "Ale to je drastické," snaží se. "A přesto to zní jednoduše." "To proto, že je," prohlásím a přidržím si šaty u těla, zatímco zírám do zrcadla. Rychle se mi ta možnost nelíbí a odhodím ji, než zkusím jiné. "A taky ho moc nepřesvědčíš," pokračuje. "Je to pokušení. V podstatě ho donutíš, aby se ti podvolil." Nemůžu si pomoct, ale všimnu si lehké hrany v jejím hlase, jako by ji můj nápad svést ho zarmoutil. Že bude svědkem toho, jak se jejímu manželovi zamotá hlava. "Jean," začnu trochu podrážděně. "Vážně ho pořád miluješ? Muže, který tě zmlátil k smrti a stál tě život tvého druhého dítěte?" "Ano," řeknu. "Ne," odpoví Jean tiše a skloní hlavu. "Ne... nemiluju. Nikdy mu neodpustím, že jsem kvůli němu přišla o dítě nebo co mi udělal. Chci říct -" Pak se Jean zarazí a očividně se snaží zahnat slzy, když odvrátí pohled. Cítím, jak mě tlačí u srdce, opustím své šaty a posunu se, abych si sedl vedle ní, a přitáhnu si její ruku k sobě. "Bohyně, Shir," řekne nakonec. "Nikdy jsem nechápala, proč ses tak bránila páření, ale... ale teď už to chápu. Byla jsi chytrá." "Ach, Jean," řeknu a skoro cítím bodnutí viny, když si ji přitáhnu do náruče. "Je mi to tak líto. Nikdy jsem to pro tebe nechtěl - abys prozřela." Zjištění, že pářící pouta nejsou všechno, co se za ně vydává, bylo něco, co jsem nikdy nikomu nepřála, aby prožil. Nebyla to zdaleka šťastná zkušenost - alespoň pro mě a Jeana. "Mám prostě strach," řekne Jean a její slova jsou tlumená, protože mi zaboří obličej do ramene. "Není snadné s ním jednat." "Já vím," oddechnu si, když se od ní odtáhnu. "Ale jsem připravená. Víš, jak jsem úžasná. Nenechám se nikým zviklat." Jean přikývne, než si odfrkne. "Jen... děkuju. Ať už to dopadne jakkoli, jsem ti moc vděčná, že to pro mě děláš." "Vždycky," řeknu a pokusím se o úsměv. Brzy mi však vyklouzne a podívám se zpátky na šaty, které jsem rozložila. "Takže... kam ten velký zlý vlk obvykle chodí celou noc? Potřebuju vědět, kde budu mít dneska večer svůj velký debut." "A co?" zeptám se. "V dubovém baru," odpoví a utře si slzy. "Poslední dobou tam chodí často a domů se vrací, až když toho vypije příliš mnoho..." Cítím, jak mi klesá žaludek, ale přesto přikývnu, protože slova, která Jean nevyřkla, zůstávají mezi námi. A pak si jen povzdechne. "Vezmi si světle modré šaty... má rád modrou." ~ Mám na sobě modré šaty - přesně jak navrhl Jean. Ale nejen proto, že Ralph má rád modrou, ale i proto, že díky babydoll tvaru a jemné látce jsem dokonalým obrazem nevinnosti. Jean říkal, že takhle má Ralph rád své ženy... nejspíš proto, že vypadají submisivně. Vzhled jsem také zkombinovala se střídmými podpatky a jemnými kudrlinkami ve vlasech, což jen umocnilo mou mladistvost. A samozřejmě mám na sobě své milované brýle, které si upravím na obličeji, jakmile ho zahlédnu.Ralpha jsem poznala na fotkách - jeho pískově světlé vlasy a silný nos. Sedí sám u baru a popíjí tmavou tekutinu v malé skleničce. Usměju se pro sebe a zamířím k němu. Úplně ho ignoruju, když se usadím na stoličku vedle něj, takže to vypadá jako čirá náhoda, že jsem si vybrala právě tohle místo. Ani on si mě nevšímá, protože je teď zaneprázdněný hraním si s nějakou aplikací na svém telefonu. Zvednu tedy ruku směrem k barmance, čímž si okamžitě získám její pohled. "Promiňte," řeknu sladce. "Můžu dostat Hawaiian Sunrise?" Můj hlas však neupoutá jen její pozornost, ale i Ralphovu. Vidím, jak otáčí hlavu, cítím, jak se jeho oči opírají o můj obličej, když barman přikývne a spěšně odchází. Teprve pak si sundám brýle a podívám se na Ralpha, protože vím, že jeho pohled mě stále neopouští. Ve chvíli, kdy se naše oči setkají, vidím, jak se naplňují fascinací - zorničky se mu rozšiřují, jako bych byla živoucí bohyně a on byl uchvácen údivem. Nedokáže odvrátit zrak - padá přímo do mé pasti. "H-hello," vykoktá ze sebe a vypadá, jako by byl úplně bez sebe. Jeho blekotající stav mi skoro dává zapomenout, že tenhle muž je nějaký kretén, který bije ženy pro zábavu. "Ahoj," opáčím a na rty si položím plachý úsměv, zatímco si zastrčím pár vlasů za ucho. "Jsi... jsi sama?" zeptá se a očividně se stále snaží sebrat rozum. Zvlášť když přikývnu a donutím se na tvářích začervenat, jako by mi jeho troufalost lichotila. Ve skutečnosti bych ho nejradši roztrhala končetinu po končetině. Ale tu myšlenku odsunu stranou, když kývne na drink, který přede mě barman postaví. "Tenhle je na mě," řekne. "Mimochodem, já jsem Ralph." Znovu se usměju. Jackpot. ~ Nuda. Nepopiratelně se nudím, když poslouchám Ralpha, jak blábolí a blábolí - a snažím se předstírat zájem o to, co říká a co ne. Ale jde mi to dobře. Směju se, když se mám smát, a nabízím jednoslovné odpovědi, když je to nutné. Rychle zjistím, že Ralph rád mluví o sobě a že je to všechno tak ohromně nudné. Všechny rozhovory s muži jsou takové - bez výjimky. Je to jeden z důvodů, proč jsme se s mou vlčicí Cicy rozhodly vzdát hledání partnera už v mládí. Poté, co jsme si uvědomily, že všichni muži jsou v podstatě stejní, jsme se vzájemně shodly, že nám nestojí za čas ani za slzy - dokonce to způsobilo, že jsme přerušily přitažlivost k pachu jakéhokoli vlkodlaka. U Cicy se však nakonec vyvinula schopnost, která působila jako naprostý opak. Osud tomu chtěl, že Cicyina schopnost nám umožňuje napodobovat pach, který každý jednotlivý vlkodlak preferuje. Stačí, abych s někým navázal oční kontakt - bez brýlí - a Cicy ho převezme. Vyčmuchá je a pátrá po informacích, dokud nedokážu vydat dokonalý pach, který je mnou posedlý. Myslí si, že jsou zamilovaní, a udělají všechno, o co je požádám. Ne vždy se nám to však podaří. Vše záleží na délce pohledu, celkových pocitech, důvěře a náročnosti požadavku. Čím kratší doba pohledu - tím menší šance na dobrou vůli a důvěru. A čím těžší je žádost - tím menší je pravděpodobnost, že kouzlo zafunguje.Ve hře je však dnes večer ještě jeden faktor. Nikdy jsem nepoužil svůj šarm na někoho, kdo už má partnera. Je snadné přimět člověka, aby vám koupil pití nebo vás pobavil konverzací - stejně jako to udělal Ralph. Ale přimět ho, aby se vzdal svého kamaráda... To už může být úplně jiný příběh. ~ Téměř o hodinu později se stále směju a vtipkuju s Ralphem u baru - a jsem z toho celá rozchechtaná. Jemu se to taky líbí, jeho úsměv jen roste, když předstírám, že jsem jeho historkami a komentáři nadšená. Oba však ztichneme, když si všimnu, že se mu kolem ramen náhle ovinula ruka. "Keithe," řekne pak Ralph a já jsem svědkem toho, jak jeho výraz i hlas ochladnou. "Děje se něco?" Podívám se na našeho nového společníka a málem spadnu ze stoličky, když mi na něm spočine pohled. Tmavé vlasy... to nádherné strniště. Je to ten muž ze včerejška - ten, kterého jsem viděla na ulici. A teď, když ho vidím zblízka, mohu potvrdit, že je ještě hezčí. Ani nevím, jak je to možné. A jeho vůně... směs borovice a máty. Je to lákavé. Rychle sáhnu po brýlích a jsem vděčná, že na mě Keith nezíral, když jsem si je přitiskla na nos. Jakmile jsou brýle usazené, konečně se odvážím na něj pohlédnout. "Přerušuju něco?" Keith se zeptá. Přesto se nedívá mým směrem, což je požehnání, protože si z jeho magnetického hlasu málem povzdechnu. Něco na něm... na Keithovi... nevím. Vypadal dobře, ale bylo na něm něco zvláštního. Nemohla jsem se toho pocitu zbavit, když jsem studovala jeho uhlazený výraz. Ale nejzvláštnější ze všeho bylo, že jsem opravdu nechtěla, aby si špatně vyložil, že mezi mnou a Ralphem něco je - i když určitě bylo. Z toho uvědomění se mi zatočila hlava a přimělo mě to konečně vstát. "Asi bych měla jít," řeknu, když popadnu kabelku, a nějak se mi daří udržet hlas v klidu. "Užij si zbytek noci." Nečekám na jejich odpověď. Jen se otočím - cítím na zádech dva žhavé pohledy, jak spěchám z baru... a už cestou píšu Jeanovi. ~ Znovu jsme s Jeanem zpátky v mém hotelovém pokoji. Jenže tentokrát je to ona, kdo stojí - nebo spíš popochází - zatímco já sedím na posteli. Právě jsem jí dopověděla podrobnosti o své noci a nezapomněla jsem se zmínit o tom hezkém muži, který se k ní přimotal hned na konci. "Keithe?" zeptá se, zatímco se stále pohybuje. "Ach bohyně. To je náš Alfa. A máš pravdu... je to fešák." "Alfa?" Zeptám se a oči se mi rozšíří. "Ano," odpoví Jean a konečně se zarazí, když se na mě zadívá. "Keith je Alfa Lock Heart." Nevěřím tomu. V jednu chvíli se mi podaří na rtech vyloudit úsměv, což způsobí, že Jean můj výraz zrcadlově převrátí, když si všimnu náhlého nesmělého pohledu, který mi věnuje. "Cože?" Zeptám se. "Někdo se do tebe zamiloval?" zeptá se a povytáhne obočí. "Víš... je svobodný. Ještě si nenašel partnerku." "Ale prosím tě." Mávnu nad ní rukou. "Je sexy, ale to nic neznamená. Sexy časem ztrácí svůj účinek." A přesto, když se Jean znovu vydá na cestu a já si začnu zouvat boty... nemůžu přestat myslet na jeho vůni... na jeho vypracované rysy. Prakticky se červenám studem. Hormony, říkám si. Jsou to jen hormony...
#Kapitola 3
Keith Poprvé jsem tu ženu viděl včera na ulici. V té době jsem telefonoval a byl jsem mírně roztěkaný, když jsem se chystal na schůzku. Přesto jsem si jí všiml. V té době se dívala jinam, vypadalo to, že obdivuje bujné stromy a rozkošné obchody lemující silnici. Protože se na mě nedívala, mohl jsem si ji prohlédnout z dálky, protože jsme zůstali na opačných stranách ulice. Ale i přes její pytlovité oblečení ve mně něco hluboko uvnitř vzbudila. A teď je tu zase. Sedí u baru, elegantní dětsky modré šaty jí krásně obkreslují hruď a ramena. Jemná barva jí dává vyniknout na pozadí černé a šedé, kterou nosí ostatní. Ale nejvíc vyniká tím, že sedí vedle Ralpha - mého nejlepšího kamaráda od dětství. Směje se a usmívá se na něj s takovou radostí, že z ní přes celou místnost nemůžu spustit oči. Nevím proč, ale při pohledu na ni vedle Ralpha sebou podrážděně škubnu. Když jsem ji včera viděla, měla na očích silné brýle s černými obroučkami. Vlastně je měla nasazené, když jsem ji téměř před hodinou poprvé viděla vejít do baru. V jednu chvíli si je však sundala a teď je ještě zářivější. Nedá se popřít, že je krásná s brýlemi i bez nich. V jejích rysech a štíhlé postavě je cosi půvabného. Když však sleduji Ralpha, který se do nich téměř nemůže přestat dívat, dokážu říct, že něco krásného musí být i na jejích očích. Jsem na ně zvědavá... na ni. Kdo to sakra je? Když uplyne dalších pět minut a já dál sleduju, jak se Ralph a ta žena spolu dál smějí, rozhodnu se, že už toho bylo dost. Dopiju zbytek svého drinku a pak se zvednu ze židle a plynule se vydám přes bar, zatímco mi lidé ustupují z cesty. Když k nim dojdu, objímám Ralpha kolem ramen. Můj nejlepší přítel vysloví mé jméno a na něco se mě zeptá, ale já se na něj soustředím jen napůl. Druhá polovina je na ní. Přesto se na něj nedívám, protože se snažím zachovat klid. Moje frustrace se jen prohlubuje, protože mám chuť Ralphovi vynadat za to, že tu sedí a otevřeně flirtuje s tou ženou - bez ohledu na to, jak je úžasná. Není krásná? V duchu se zeptám svého vlka Chaose, jako bych potřebovala druhý názor. Chaos však projevuje pramalý zájem, dokonce ani není schopen otevřít oči kvůli zjevné nudě. Nedokážu říct, jestli je člověk krásný, nebo ne, odpoví se zavrčením. Vím jen, že můj druh je nejkrásnější. Málem protočím oči. Nikdy jsi ji ani neviděl, řeknu mu s posměchem. Ano, opáčí Chaos. Ale já jsem vlk. Můj čich se nikdy nemýlí. Znovu jsem v pokušení věnovat mu vlastní otrávené zavrčení, ale odolám tomu nutkání, protože položím Ralphovi otázku a uvnitř se cítím rozervaná, protože se chci podívat na tu záhadnou ženu. Avšak teprve když se zvedne a vymluví se na odchod, dovolím si to potěšení.Ve chvíli, kdy se otočí a odchází, z ní nespouštím oči. Stejně tak Chaosova pozornost, když konečně cítím, jak naplno zvedá hlavu a jeho znuděnost je náhle pryč. Je ostražitý, téměř znepokojený. Něco se děje, tvrdí, a pak už stojí a prochází se mi hlavou jako paranoidní šelma. Jeho reakce mě přiměje svraštit obočí - nikdy jsem nezažila, že by Chaos reagoval takhle. Je to zvláštní... je to divné. Nejsem si jistá, jestli je něco špatně, ale nemůžu si pomoct, ale cítím, že to není v pořádku. ~ "Kdo byla ta žena, se kterou jsi mluvil?" Zeptám se nakonec Ralpha, jakmile odejde. Navzdory své hluboké zvědavosti se mi podaří, aby ta poznámka zněla znuděně a nezúčastněně. "Jen nějaká holka," pokrčí Ralph rameny a najednou vypadá úplně jinak než muž, který se před chvílí málem skácel k zemi. "Je hezká, ne? Zdálo se, že se jí líbím i já - dokonce mě nechala koupit jí pití." Pak si lokne ze svého koktejlu a vypadá na sebe znepokojivě pyšně. Chce se mi z toho skřípat zuby. "Chceš se předvádět nebo co?" Zeptám se a zvednu obočí, abych potlačila většinu své naštvanosti. "Dokazovat, že dokážeš přitahovat samice, i když jsi spářený muž?" Pohled, který mi Ralph věnuje, je ovčí, bezmocný. "Ne," snaží se. "Jen jsem se trochu bavil. Kromě toho se k tobě obvykle hrnou všechny ostatní svobodné vlkodlačí samice. Jen jsem jí chtěl koupit pití." Jasně, vnitřně si odfrknu. Ralphovo tvrzení se může zdát neškodné, ale stejně vidím, jak se na ni díval. Nebylo v tom nic nevinného. "Dost o mně," řekne pak Ralph a získá si zpět mou pozornost, když si všimnu jeho náhlé změny. "A co ty? Pořád hledáš svého druha? Nebo stále nejsi ochotný přistoupit na kompromis?" "Nikdy," odpovím prostě. "Ne všichni máme takové štěstí jako ty - potkat svého partnera v osmnácti." To jsem vždycky chtěla, to jsem pořád chtěla. Nicméně už je mi osmnáct let a po mém pravém protějšku stále není ani stopy. "Opravdu?" Ralph se s chrčením zeptá. "Není to všechno, co se na tom skrývá. Možná tě hledání za pár let přestane bavit." "To je pravda. "Nikdy," zopakuji to slovo a dusím v sobě další nával vzteku. Vždycky mi vadilo, jak nevděčně Ralph působil při hledání svého partnera, což se v průběhu let jen zhoršovalo. Zabíjela bych, abych měla takové štěstí. "Ale dost už o tom," řeknu a vím, že pokud budeme pokračovat v rozhovoru, jen mě to ještě víc rozčílí. "Jak se má Jean? Když jsme se viděli naposledy, zmiňoval ses, že čeká vaše druhé dítě." "Cože?" zeptám se. "Aha..." je jediné, co Ralph odpoví, a pak vidím, jak se mu na barové židli pohnuly nohy a z límce mu stoupá barva. Čekám, že řekne víc, ale neřekne. Nakonec se jen znovu napije svého nápoje. "Je dítě v pořádku?" Navzdory jeho lhostejnosti posunuji téma dopředu. Je to můj nejlepší přítel - pokud se něco děje, měla bych o tom vědět. Ralph se znovu pohne a nakonec si odkašle, když se přestane vrtět. "Ani ne..." přizná a znovu se napije. Tentokrát je to větší lok než minule.Zasažena touto zprávou se okamžitě posadím na sedadlo vedle něj a věnuji mu plnou pozornost. Koneckonců, tohle je vážná věc. Není žádným tajemstvím, že vlkodlačí mládě je pro každou smečku důležitým a cenným přínosem. Jako Alfa Zámeckého srdce udělám cokoli, aby to naše bylo v bezpečí. Zvlášť pro Ralpha. "Potřebuješ něco?" Zeptám se, i když se na mě Ralph ani nepodívá. "Jídlo, peníze, zdravotnické prostředky? Můžu ti najít i dobrou chůvu, pokud to bude nutné." Ralph však jen zavrtí hlavou a mou snahu odmítne. "Ne, jsme v pohodě. Věř mi - já to zvládnu." Při jeho slovech trochu polevím, našpulím rty a zadívám se na muže. Kéž bych dokázala říct, na co myslí. Bývaly doby, kdy jsem měla pocit, že ho dokážu bez námahy přečíst, protože naše pouto bylo nepopiratelně silné a nezlomné. Vyrůstali jsme spolu, byli jsme nejlepší přátelé, co si pamatuji. V průběhu let se však zdá, že naše pouto není tak odolné, jak jsem si myslela. Jakmile jsem se stal Alfou a on si našel pravou družku, naše přátelství se stále více ztenčovalo a teď mám pocit, že jsou chvíle, kdy ho vůbec nedokážu číst. "No," začnu a poplácám ho po rameni. "Možná by ti pomohlo, kdybys chodil do baru míň a neflirtoval s mladými holkami." Má to být vtip, ale nemůžu ignorovat pravdu, která se za mými slovy skrývá. "Běž domů," pokračuju. "Strávit čas se svým druhem a synem. Potřebují tě." Těžko říct, jestli jsou to správná slova, protože Ralphův výraz je stále rezervovaný, odtažitý. Právě teď mám pocit, že jsme od sebe skutečně na míle daleko, a ne že sedíme vedle sebe v baru. Jako bych ho nikdy nepoznala. "Jo," odpoví nakonec a já sleduju, jak se zvedá ze židle. "Asi máš pravdu. Uvidíme se později." Kývnu na něj, když se ode mě odvrací, a nespouštím z něj oči, než můj pohled přiměje zablikat něco jiného. Ralph má v ruce telefon a já vidím, jak otevírá nějakou neznámou aplikaci a jeho prsty už píší odpověď na nějakou zprávu. Co to je? Než se stihnu zeptat, Ralph se začne vzdalovat, stále zahloubaný do svého telefonu, jak jde ke dveřím. Pak zmizí úplně. Teprve pak si uvědomím, že mám ruku sevřenou v pěst a čelist bolestivě sevřenou. S kým to sakra mluvil?
#Kapitola 4
Shirley "Do prdele," říkám si, když následující odpoledne jedu po silnici. Právě mi to došlo - předchozí večer jsem Ralphovi zapomněla nechat kontaktní údaje. Měla jsem to plně v úmyslu, nebo jsem se dokonce zeptala na jeho. Jakmile se k nám však připojil Keith, byla jsem roztržitá. Nejsem si úplně jistá proč, ale můžu se jen domnívat, že mě oslepila jeho hezká tvářička. A není možné, abych si od Jeana vyžádala jeho telefonní číslo a jednoduše mu napsala. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že by poznal, že se něco děje, kdybych tvrdila, že mám jeho informace "od kamarádky". Mohl by odhalit mé postranní úmysly a zkompromitovat kouzlo. Potřebuju něco jiného... nový plán. Ale jaký? Pokračuji v jízdě a začínám najíždět do další části města, čímž se dostávám do větší části lesa. Je tu klid a není tu rušno z rušnějších ulic. Trasu jsem si vybral, abych si mohl vyčistit hlavu a více prozkoumat město. Brzy se však skrz podzimní listí objeví barevná skvrna. Před námi je billboard a něco na logu mi připadá povědomé. Dávám si na čas s čtením slov a uvědomím si, že je to reklama na nějakou vlkodlačí aplikaci pro sociální sítě. Je to zvláštní... jako bych to už někde viděla. A pak si vzpomenu - už jsem to viděla. Včera večer v baru jsem zahlédla stejné logo... na Ralphově telefonu. Používal aplikaci, když jsem si sedla vedle něj - i když toho rychle nechal, jakmile jsem upoutala jeho pozornost. Ten kretén! Málem jsem praštila volantem svého půjčeného auta. Nejenže ta aplikace slouží k navazování kontaktů, ale její specifické použití je k seznamování se s nezadanými vlky kvůli randění. Kretén, opakuji. Netuším, jak dlouho to trvá, ale zjevně aktivně hledá někoho, s kým by mohl zahýbat, někoho nového, koho by mohl rozvíjet. To bych mu mohla utrhnout hlavu. Ale na druhou stranu... Ralphova nevěra mi taky trochu usnadňuje práci. Další zatáčkou se rychle vracím do hotelu. V pokoji se vrhnu na postel a pustím se do práce. Předchozí noc se mi sice nepodařilo získat Ralphovo číslo, ale to už není problém. Stáhnu si aplikaci, zručně si vytvořím falešný profil pod jménem Anya a pak nahraju několik svých vyretušovaných a sexy fotek. Dávám si taky záležet na tom, abych změnila svůj věk, aby to vypadalo, že jsem typická zábavychtivá a koketní studentka. Jakmile je moje stránka nastavená, můžu si volně prohlížet ostatní profily. Netrvá dlouho a najdu ten Ralphův, což mě přiměje k smíchu nad tím, jak je nedbalý. Otevřu jeho stránku, abych si mohla přečíst jeho údaje, a zavrtím hlavou, když si všimnu, že má nastavený status "nezadaný". Svobodný, to mě podrž. Ale taky vidím zelenou tečku vedle jeho jména, což znamená, že je online. Tak mu napíšu zprávu. Anya: To je ale divná náhoda! Nebyl jsi to ty, kdo mi včera večer v Oak Baru zaplatil drink? Pro jistotu svou zprávu zakončím emotikonem srdce a chce se mi z té hloupé akce skoro dávit. Zdá se však, že to zabírá, protože Ralphovi trvá několik vteřin, než odpoví. Muži jsou tak snadní. Ralph: Ano! Jak bláznivé. Zdá se, že jsme si souzeni. -smutný obličej-Potlačím své znechucení a rozhodnu se mu se stejnou horlivostí odepsat. Anya: Zdá se, že ano. Přemýšlela jsem, že bych šla večer na Bounce, ale nemám s kým jít. -mračí se- Neptám se, jestli chce jít se mnou, a nechávám míč na jeho straně. Koneckonců Ralph má rád submisivní dívky... někoho, kdo potřebuje muže, aby se ho ujal. A on to s radostí přijme. Ralph: No, teď už ano. -Usměvavý obličej - Sejdeme se tam? Easy. Až moc snadno. ~ Bounce je jako každý jiný noční klub - světla jsou tlumená a hudba hlasitá. Pódium zdobí vlčí striptérky, které kouzlí s přítomným davem, jenž se buď klouže po parketu, nebo okupuje stoly při jeho okrajích. Ralph a já patříme k těm, kteří se přesunuli stranou, protože sedíme spolu. Jsme tam teprve pár minut, ale on už se usadil těsně vedle mě, ruku má blízko mé nohy. Nejspíš proto, že jsem se rozhodla vzít si krátké červené šaty - ideální pro studentský večer. Vlastně vypadá, jako by mě chtěl sníst, jak na mě upírá oči. Ty se však neustále přesouvají na všechny strany, nevím, jestli by se raději díval do mých očí - bez brýlí - nebo na má stehna. Na stole však jeho prsty bezmyšlenkovitě ťukají vedle telefonu, jako by na něco čekal. "Čekáš hovor?" Zeptám se a kývnu k telefonu. Nebo esemesku? Co já vím, mohl si psát s několika dalšími dívkami, plánovat další výlety. Ale Ralph zavrtí hlavou. "Ne," odpoví a strčí si telefon do kapsy. "Vypnul jsem ho. Nechci, aby nás někdo rušil." To je ale gentleman, ušklíbnu se a v duchu obdařím Cicyho pohledem. "Jaký gentleman," zopakuji mu ta slova nahlas, ale tentokrát jsou roztomilá. "Překvapuje mě, že chlap jako ty je pořád svobodný. Neměl bys být už dost starý na to, aby sis našel partnerku?" ptám se. Zkouším ho, jestli se při mých slovech pohne nebo zakopne. Ralph je však naprosto uvolněný, když nabízí pokrčení ramen. "Rozhodně jsem svobodný," odpoví prostě. "S partnerkami je příliš mnoho problémů." Při jeho odpovědi si nemůžu pomoct a povytáhnu obočí. Ralph však naštěstí bere mou rozmrzelost jako zklamání, což ho přiměje rychle zamést stopy. "Ale já nemyslím tebe," dodá rychle. "Kdybys byl můj kámoš, tak by to bylo rozhodně příjemné. Myslím, že bychom si spolu užili spoustu legrace." Snažím se nezakřiknout, když se mihnu s úsměvem, a pak mu stydlivě pokrčím rameny. "Já taky," uhladím. Ralph se opět samolibě nakloní blíž a jeho noha se téměř dotkne mé. "Takže podle tvého profilu je ti dvaadvacet," poznamenává. "A že studuješ vysokou školu. Kam chodíš?" Napiju se ze svého nápoje a získám trochu času. Na tuhle otázku jsem se však připravila. Udělala jsem si čas a prozkoumala několik okolních škol, abych se ujistila, že mám pořádné zázemí. "Kirklandská univerzita," odpovídám a odkládám skleničku. To ho zřejmě potěší, protože Ralph se zájmem zabručí a jeho pohled opět jemně sjede po mém těle. Jakmile se však setká s mým pohledem, kývne směrem k místnosti."Chceš si zatančit?" zeptá se. Přijímám jeho nabídku, přestože tanec s ním je to poslední, co bych chtěla dělat. Ale musím. Jestli chci, aby tenhle plán vyšel, musím svou roli sehrát dokonale. Během chvilky jsme na tanečním parketu a padáme do rytmu hudby. Ralph se drží blízko mě a já neustupuji, dokonce se snažím s každým úderem písně přiblížit naše těla k sobě. Snažím se předstírat, že Ralph není ten, kdo je, že se nechci vykroutit s každým centimetrem překříženým mezi námi, a tak se soustředím na hudbu, na světla. Zvlášť když jsme pak skoro přímo proti sobě. A tak udělám krok. "Jsi tak krásný," zašeptám mu do ucha a řeknu přesně to, co chce slyšet. Poznám to podle toho, jak se mu prohloubí barva očí, když se od něj odsunu, a všimnu si, jak se jeho ruce natahují k mému pasu. Ustoupím tedy ještě dál a pohupuji boky, jako bych jen tančila na písničku. Ralph se netváří, že by ho moje počínání rozčilovalo, což mě naplňuje triumfem. Moje kouzlo krásně funguje, ale vím, že musím ještě přitlačit na pilu, abych se ujistila, že jsem skutečně úspěšná. Proto se usměju. "Nevadilo by mi, kdybych si najala některého z mužských striptérů, aby tančil přímo přede mnou. Celou řadu," řeknu ten požadavek odvážně, bezelstně. Ale musí to tak být. Žádost, kterou vznesu ke svému cíli, musí být naprosto absurdní a nesmyslná. A Ralph je ohromen. Oči se mu rozšířily a ústa mírně svěsil. "Hádka!" zeptá se a zdá se, že se mu hlava zatočí nad mým požadavkem a částkou, kterou by stálo, kdybych mu udělala radost. Ale přemýšlí o tom, zjevně počítá svou odpověď, když se dívá směrem k tanečníkům na jevišti. Nepřestávám tančit a očekávám jeho odpověď. Jeho odpověď rozhodne o tom, jestli můj šarm zafungoval, nebo ne. Pokud splní mou žádost, propadne ještě hlouběji svému poblouznění a splní všechny mé příkazy. Tak to fungovalo vždycky. "Takže," začnu. "Co říkáš?" Ralph se ke mně otočí. A podle toho, jak se na mě dívá - poznám, že vyhraju. ~ "Ralphe!" Náhlé volání zcela přeruší Ralphovu odpověď. Přišlo zpoza jeho zad a přimělo nás oba, abychom se otočili a pátrali po tom, kdo se rozhodl vetřít. A k mé velké nevíře zjišťuji, že Keith prochází rozcházejícím se davem a přichází přímo k nám. Jak to, že je tady? Zase!? "Keith -" Ralph to zkusí. "Volal Kevin a ptal se mě, jak pokračuje projekt, který máš na starosti," odsekne Keith a jeho přísný pohled zůstane jen na Ralphovi. "Ale zdá se, že jsi trochu roztržitý." Jeho narážka na mě mě skoro přiměje k posměchu, ale jsem příliš soustředěná na Ralpha, který sklopí zrak a vytáhne z kapsy telefon. Rozpačitě ho zapne a já cítím, jak se mi stáhne čelist, když se vzdálí a pod nosem se mi pateticky omluví, než se začne proplétat davem. Neuvěřitelné. Keithovi se opět podařilo všechno zkazit. A zrovna když jsem se chystala zjistit, jestli moje kouzlo zabralo, nebo ne! Naštvaně se na něj konečně odvážím podívat, Keithovy hezké rysy už na mě nedělají dojem, když se na něj důrazně mračím. Ani mě nezajímá, že mi pohled oplácí - poprvé se na mě opravdu dívá. Jsem víc než naštvaná."Proč nás pořád rušíte?" "Proč jste tady?" Naše otázky zazní současně, jen si je navzájem házíme pod nohy, jak se na sebe díváme. A Keithův nesouhlas se jen prohloubí, když se na mě zamračí a okamžitě zavrtí hlavou. "To ty jsi byla ta, se kterou jsem ho viděl minule v baru, že?" zeptá se, i když nevím, proč svá slova formuloval jako otázku. Podle jeho tónu oba známe odpověď.
#Kapitola 5
Shirley Trochu se zarazím, když zvážím Keithovu otázku v rukou. Netušila jsem, že si včera večer všiml mého vzhledu a že si na mě vzpomněl. Jeho neochvějný hlas mi však potvrdil, že v duchu nepochybuje o tom, že jsem ta samá dívka z baru. Opravdu si mě všiml a podle toho, jak se na mě dívá, o mě teď zjevně projevil zájem. Jenže jeho pohled je skeptický, zvědavý - což naznačuje, že se mi možná nelíbí, jaký zájem o mě projevil. Zdá se, že jsem na něj udělala dojem, ale ne dobrý. Ani ten správný. "Co se děje, vlčku?" zeptá se a přistoupí ke mně o krok blíž. Já však necouvnu. Držím se nohama na zemi, protože teď stojí přímo přede mnou a lehce mě nutí se červenat. Modlím se, aby si toho nevšiml. Moje brýle mě vždycky dobře chrání, jako bych mohla odvrátit jeho kouzlo, když je mám nasazené. Přesto si nemůžu pomoct, ale v jeho přítomnosti mě píchne a v žaludku se mi nahromadí zvláštní pocit strachu. Nejsem si úplně jistá proč. Ale přesto necouvnu. Jen se pomalu nadechnu, protože nás dělí necelý metr prostoru, a dál držím jeho vážný pohled. "Jak se jmenuješ?" zeptá se a stále si mě prohlíží. "Anya," odpovím a nakrmím ho stejnou lží, jakou jsem použila na Ralpha. Jenže je mi jasné, že zůstává cynický, protože mi věnuje další pohled. "Anya," vysloví to jméno, jako by ho ochutnával na jazyku. Nejsem si jistá, jestli se mu ta chuť líbí. "Měli bychom si promluvit." "Aha," odpovím. "A proč bychom si měli o něčem povídat?" "Protože," vstoupí do hovoru a za tím jediným slovem se kousne. "Myslím, že ti můj přítel nedokázal říct celý příběh." Pak se znovu odmlčí, protože v ruce drží svůj telefon. "Podívej se." Z nějakého důvodu už vím, co se mi chystá ukázat, ale přesto sklopím zrak. A žaludek mi klesne. Jistě, je tam fotka Jeana, Ralpha a Eliota - všechny jejich tváře se na mě šťastně usmívají. Prakticky vypadají jako dokonalá rodina, ale já vím, že nejsou. V zákulisí se toho děje příliš mnoho a já si říkám, jestli si Keith uvědomuje, čeho je muž na fotce schopen. Využívám svého smutku jako způsobu, jak předstírat překvapení při pohledu na důkaz, který Keith předkládá, a dovolím svým rtům, aby se roztáhly. "To je jeho rodina?" Zeptám se a naplním svůj hlas nedůvěrou. "Ano," odpoví Keith chladně. Pak odsunuje telefon, čímž mi dává šanci vydechnout, protože fotka mizí a já předstírám, že se sbírám. Ale na druhou stranu potřebuju chvilku, abych si utřídila myšlenky. Keithovo vniknutí nebylo součástí dnešního plánu a já se teď musím přizpůsobit. "Řekl mi, že je svobodný," řeknu nakonec a hraju svou nevinnost. Nechci, aby si Keith myslel, že jsem zlá a schválně jsem šla po ženatém muži - i když jsem to udělala. Ale mám k tomu své důvody... ty správné důvody. "Lže ti," prohlásí Keith a jeho zlaté oči vypadají smrtelně. "Svou osudovou družku si našel už před lety a v současné době čekají druhé dítě." On ví o dítěti? Nejdřív mě ta informace zaskočí, ale pak se rychle vzpamatuju. Samozřejmě, že to ví. Je přece Alfa - ví o všech záležitostech smečky dřív než ostatní.Nevím, jestli mě dostalo to uvědomění, nebo jeho přísný pohled, ale najednou jsem nervózní. Hrdlem mi putuje pomalé polknutí a zradí mě nohy, jak se šourají. A Keith si toho zřejmě všimne. "Podívej," začne a jeho tón je o něco vlídnější. "Neobviňuju tě, ale napadlo mě, že bys měla znát pravdu. Vidím, že se vy dva bavíte, ale nevypadáš jako typ na rozbíjení domova." "A co ty?" zeptám se. "A z čeho jsi nabyl takového dojmu?" Přistihnu se, že se ptám a přemýšlím, proč si zřejmě myslí, že mě má prokouknutou. Na chvíli zapomenu na nervy, když zvednu bradu. Nemůžu si nevšimnout nového pocitu pobavení, který mu tančí v očích. "Můj vlk," prohlásí. "Zdá se, že si myslí, že jsi hodná holka." Po jeho slovech se jeho pohled zmírní a vřele mě obejme, když cítím, jak se Cicyin zájem vzmáhá. Ale vzdychá - jako by ji někdo konejšivě hladil. Otřese to mnou. Taky mám pocit, jako by mě někdo držel, když náhle zatoužím odpovědět na jeho zdlouhavé volání. Přistihnu se, že chci potvrdit jeho tvrzení, splnit jeho očekávání. Chci mu říct, že má pravdu - že jsem hodná holka a mám morální kompas, na který jsem docela pyšná. Nerada dělám věci proti své vůli nebo svádím lidi - zejména ženaté. Všechno to mám na jazyku... každé slovo, které chce nejspíš slyšet. Jsem tak blízko tomu, abych je vyslovila, přímo na hraně. Ale z nějakého důvodu... to neudělám. Mlčím a potlačuji svá slova, protože stále cítím jeho útěchu, která mě obklopuje. Nejsem si jistá, proč mě dokáže uklidnit. Jako by na něm bylo něco zvláštního - i když si to nerada přiznávám. Jako by ve mně dokázal vyvolat emoce, které jsem nikdy předtím nezažila. Nakonec skloním hlavu, už se mu nechci podívat do očí a místo toho zírám na podlahu. Upřímně řečeno, jsem vděčná za své brýle a štít, který mi poskytují. Zvlášť když si uvědomím, že na něj nechci použít své kouzelné schopnosti. Vím, že by ho to ke mně přitáhlo, že by si mě okamžitě oblíbil. Ale já to nechci... nebo aspoň nechci, aby mě měl rád kvůli mým schopnostem. Jestli mě má mít rád, chci, aby to bylo způsobeno něčím jiným. Třeba právě proto, že se mu líbím - no - já. Do háje. Proč mi vůbec záleží na tom, jestli mě má rád!? Vždyť ho ani neznám a on mi právě zničil celý plán! Chtěla bych si nakopat, vynadat si za své hloupé myšlenky. Moje pokusy jsou však rychle zažehnány, když ucítím na zádech tíhu. Najednou se na mě vrhne nějaké tělo. Podle zvuku nadávek za mnou se zdá, že se masitému vyhazovači podařilo ke mně strčit číšníka, což způsobilo, že jsem se zapotácel. A také mi spadly brýle z obličeje. Do prdele! Rychle klesám na podlahu a rukama horečně hledám brýle. A nakonec je zahlédnu metr od sebe, což mě přiměje sáhnout po nich. Jenže mě tam předběhne pár velkých a krásných rukou. "Vstaň, vlčku," řekne Keith, i když se na něj nepodívám. "Pomůžu ti je zase nasadit."Srdce mi buší v hrudi a já udělám první věc, která mě napadne - pevně zavřu oči, než se odvážím postavit na nohy. Znovu stojím a nechávám je zavřené, protože před sebou cítím teplo Keithova těla, a netrpělivě čekám, až mi nasadí brýle zpátky na obličej. Jenže on to neudělá. Vteřiny se táhnou, ale zdá se, že ubíhají jako minuty. Jako by někdo zpomalil čas a já zůstala čekat celá staletí, protože stále necítím, jak se mi obroučky zasouvají za uši. Naštvaně otevřu oči a snažím se zjistit, co sakra trvá tak dlouho. A když se můj pohled setká s Keithovým, okamžitě si uvědomím svou chybu. Nadechnu se a při čekání zírám do těch nejkrásnějších zlatých očí, jaké jsem kdy viděla. Čekám, až uvidím ten posun, to rozšíření jeho zorniček, jak mě bere. Ale nic se neděje... jeho oči zůstávají beze změny, zatímco se jen díváme jeden na druhého - čas se nejen zpomaluje, ale mám pocit, jako by se úplně zastavil. Proč? Proč to nemá žádný účinek? Keith se mi dívá přímo do očí, a přesto ani na vteřinu nezaváhá. Jsem ztracená... úplně ztracená. Už by měl být na půli cesty k tomu, aby se do mě zamiloval, připravený splnit mi každé přání, stejně jako každý jiný muž. Ale na druhou stranu... to, že nepozoruji žádné fyzické změny, neznamená, že na mě vůbec nepůsobí. Možná to jen musím prozkoumat hlouběji. Beru tedy věci do vlastních rukou a rozhodnu se otestovat ho svými obvyklými schopnostmi, když mu předhodím novou žádost. Tentokrát je méně troufalý, ale stále odvážný. "Chci, aby ses přestal snažit zasahovat do mého vztahu s Ralphem," řeknu pevně a tvářím se vážně, protože se mi pohybují jen rty. A pak znovu čekám, jestli přijme. Teprve pak si všimnu, že se mu v očích objeví lesk, že se mu lehce nakloní hlava. Mám ho. Vím, že ho mám, a každou chvíli splní mou žádost. Ale jeho rysy se opět změní, když se mu rty zvednou do hříšného úšklebku, a já vidím, že je připraven na výzvu. "Nebezpečné území, holčičko," říká a jeho slova jsou posměšná, pobavená. "Myslíš, že mi můžeš rozkazovat?" Tvář se mi znovu vyhladí, žaludek mi spadne rovnou k nohám. A poprvé po dlouhé době... si uvědomím, že jsem prohrála. Zcela a naprosto jsem prohrála.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Odmítl alfu, ale chodil s jeho betou"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️