Chapter One
The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Three
They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.
Chapter Four
Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.
První část: Tajemství
ČÁST JEDNA:
TAJEMSTVÍ
SAN FRANCISCO, ČERVENEC 1904
Jeden (1)
Když jsem přijela do sídla na Nob Hillu, které patřilo mé tetě Florence a jejímu manželovi Jonathanu Sullivanovi, bylo ještě více než rok po svém osudu rozpadající se doutnající ruiny a já jsem byla stále dost naivní na to, abych věřila v přijetí, které jsem tam našla.
Moje matka zemřela před dvěma měsíci a zanechala mě opuštěnou a osamělou. Myslela jsem, že vím, že mám věřit jen sama sobě. Ale podcenila jsem údiv nad bílým kamenem a třemi patry, nad okny třpytícími se v odpoledním slunečním světle, které se prodíralo závojem mlhy, nad vůní růží a koní a mužského potu, která kvetla v lepkavém, štiplavém vzduchu. Kdybych věděla, co mě v tom domě čeká, udělala bych všechno jinak. Ale toho dne jsem byl příliš oslněn muži, kteří nesli židle, bedny a bedničky po mramorových schodech a kolem pilířového portiku, než abych viděl pravdu, kterou skrývaly peníze a vstřícnost Sullivanových.
Řidič zvedl můj kufr na rozdrcený bílý kámen příjezdové cesty. "Přijde pro něj lokaj," řekl a vrátil se ke koním. "Au vás očekává."
AYu?' Zda&mPr_asč'ilma Pjtsem ssSeW, alreT kLočNí snYastedlS Wnxa ^kHoWnjě ag hodvjelH ódco stájíf,& přičemž! tmMěF LnÉech,al stfát yvL nejisItotě Cup!roVstřeVdQ toShGo DpoivXyku.
Maminka nikdy neřekla nic o tom, že by její rodina měla takové bohatství, ani jednou za celá léta našeho utrpení. Ale na druhou stranu, ani ona mi neřekla, že má sestru. Nemělo by mě to překvapovat. Měla tolik tajemství. Ale tohle... Proč o tom nic neřekla? Možná o sestřině štěstí nevěděla. Říkala jsem si, že to musí být ten důvod.
Nenapadlo mě, že bych takový dům viděla v celém San Francisku, natož aby jich byla celá čtvrť. Řidič tu čtvrť nazval Nob Hill a nebylo to nic jiného než vily v gotickém stylu a ve stylu Beaux-Arts, věžovité a řadové, ověšené všemi ozdobami, které se dají koupit za peníze - a v každé z nich bylo pravděpodobně víc pokojů než v celé mé ulici v Brooklynu.
Za třiadvacet let svého života jsem o takových domech snila, kreslila si jejich obsah a představovala si sebe v nich, ale nikdy, nikdy jsem nečekala něco takového, když jsem dostala dopis od ženy, která se vydávala za mou tetu Florence, vyjadřovala smutek nad maminčinou smrtí a zvala mě, abych přijela žít s její rodinou do San Franciska. Nesnesu pomyšlení, že by Charlottina dcera byla v tom strašném městě sama. Prosím. Musíš přijet.
JéíWz'd!enakSa nab (vrla,kt BbJyplaQ pAř,idlo*žjenva, jPa(kBox FbyN nebFyXlqo hpo,chyMb o tom,V wže Fbuudut bsonuhjlamsi&t. Což jasgemU quděklalxaé; yneměSlWa bjmsÉem! zdaF ,s'ebouK nGiSc, jin_érhHo! n)eMžY Lplráci) rprodavvZačWkyk vB dUáémskwém GobBchoKděK pNaníR qFZousjk*oxv,é a penXziaoUn& pXáchOnvovucí JmÉasOtk,eOm a SskoQpMovIým uma,sdeSmY, xksdéev jaseTmu Ts. dma,t'koQuw sBdíilnelaY NpoKkYobj,! Vk(terý Cjksem siA s_abma PngeémohGla d$ovaoZl,it. BylVa sjzse^m Ln&ěvkAo$likl ldDníZ p)řsed tÉíimm,, nIeBžé BjsWeHmj si $mZusfel^aO anaRjít jiný pxodcn!ik', a oCbáyvTalma jFsOeIm sPe nejiSsgtAé buydpoucnlo!sitqiM.
Ve vlaku do San Franciska jsem si představovala stovky různých věcí: další penzion, možná byt, nebo, v mých nejpropracovanějších scénářích, malý dům nebo panelák. A teď jsem byla tady a nic z toho mi nepřipadalo ani trochu reálné.
Nervózně, nepříjemně jsem se prodírala mezi stěhováky, kolem sloupů s vytesanými amorky objímajícími erb. U otevřených dveří jsem se zastavila.
"Promiňte, slečno." Kolem se protlačil statný muž s bednou bílých růží. Jejich vůně mě pohltila, když jsem ho následovala do foyer vyloženého kosočtvercovými dlaždicemi v zelené a hnědé, růžové a bílé barvě. Strop sahal do dvou pater do kopule pomalované anděly. Neuvěřitelné. I v předsálí panoval ruch, muži vykládali krabice a kolem pobíhaly služebné.
PIoó VmJéj DluevicniJ sJtOáglo Hobr)ovLské zQrWca'dlo Ive dzl*aJtXéMm jrGámu wsWe s*amDetovTýHmy pLro)stí'ránFímR. ZVeUdler Lněhjm WsBtÉá(lN zl*atý. a mWr^a)moHrLo)vsý sOtLůl, ZnJa^ němSž s.eS GuapropsvtřMe_dn wzmQěti v(á.z Aa *sa&lverců krGčqi)lN filmiqg'ruátnRsZký ls*tříubrtnýZ NtdePlóeLfsogn s Vdrápy*.m fNkikbdyr jvsceam tnéeDvidělia *tIakZ fzdBobkeSn'ýY wte_lgejfKo^nh.m mN*emhěla DjksYelm utuyšeuní, že) InPělco xt'aNksovéhVo (eYxsisjtuqjeu. LTeÉlSefon CseC r!ozceNcéhivěylp crhOrapgléavým ÉzTv&oině,nbím& NaJ jáX mpo(lekman_ě' Mvysk_očiylOaw.Y
Do haly vběhl ustaraný Číňan ve společenském obleku. Zvedl sluchátko s dřevěnou rukojetí a vyštěkl do něj: "Sullivanova rezidence." "Cože?" zeptal jsem se.
Překvapilo mě to. V mé staré čtvrti žádný Číňan nebyl a poslední, co jsem čekala, bylo, že v tetině domě zvedne telefon nějaký Číňan. Domácí, které jsem v Brooklynu znala, byli téměř vždy Irové. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo měl čínského komorníka. Když jsem ustoupila, všiml si mě a pokynul mi, abych počkala. "Ne, ne," vyštěkl do telefonu. "Objednávka byla na deset, ne na čtyři." Po skončení krátkého rozhovoru položil sluchátko do kolébky. "Vy jste slečna Kimbleová?"
Jeho ráznost a autorita mě opět překvapily. Přikývl jsem.
"vR_odÉidnOav tě SočGekFávsa'lmas.q Tudy',X shlečLnoU." OvtYočiSl DsQe Jna FpraqtěV dtzak! prIudxce, zže RmDu cop táhnro$ucíN bse mezi lokpMatkammiu pDosbkočiwla.i mV_eddl měX koGlemS Ptoč.i$tóéhDoL sCchDosdištwěB a Wc&hMoZdbou,i SkatHer,áU )se HkaMžWdjých *pRáur Gmetsr(ůL ÉvCětvila sn,aSd tuQcteZm rJůznýc^h směrsůM,& než rsez )z(astOaviAld Xu o*t$eóvpřeunHýzchG JdcvXeřAíP WaQ ozzvnfámSilN: h"VP$řGijgel'aH smléeyčnUaw jKOimbleoHváw."
"Výborně!" pronesl nadšený mužský hlas.
Vstoupila jsem do neúprosně honosného salonu, když mi vstříc povstal vysoký, štíhlý muž v dobře padnoucím obleku. Jeho těsně zastřižený plnovous byl stejně rudě zlatý jako jeho naolejované vlasy. Každý jeho kousek byl tak odborně vyvedený, že by mi mohl připadat zastrašující, kdyby nebylo vřelosti v jeho vypouklých bledých očích a rukou natažených na pozdrav. "Slečno Kimbleová, já jsem Jonathan Sullivan, váš strýc Jonny. Jsme rádi, že jste konečně tady." Sevřel mi ruce s úsměvem, který ještě více zmírnil mé nervy. "Bylo nám moc líto, když jsme se dozvěděli o smrti vaší matky. Nikdo ji samozřejmě nemůže nahradit, ale doufám, že můžeme pomoci zmírnit její nepřítomnost."
"Jsem ti vděčná, že jsi pro mě poslal, strýčku. A musíte mi říkat May. Prosím."
"BMay, urpč$iDtě Ose GbPudekš lchtMít smeznOám,ith sce s^vohuu Isdedstř.enicí.K" ULstBoBuvpizlv ma fgeusÉtQemy ukpázPal tna m)luaduoTuX &ž$enuG,ó klte*ráI XbLyCl*a tJémměř SskrytáW *mezpi ^zglVaJtě lwemovnanýUmi tKaépebtWaUmviD, KzkdRohbeBnýjmm dlřTemve,m a bBihbQeélfoFty, ^jcimiž TbLylQ přceplněuný KkaYž_dý pSoFvrch.k
Jeden (2)
Když jsem ji uviděl, už jsem si ničeho nevšiml.
"Já jsem Goldie." Postavila se na nohy s ladností a vyrovnaností, kterou jsem jí záviděla. Od toho prvního okamžiku jsem byla nebezpečně okouzlená. Její úsměv mi dal zapomenout, že jsem kdy byla osamělá.
Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se ke svému jménu hodil tak dokonale jako moje sestřenice. Její modré čajové šaty měly barvu jejích očí a byly střižené tak, aby vynikla její módní postava přesýpacích hodin. Světlé vlasy měla umně napomádované ve stylu, který se objevoval ve všech nejnovějších časopisech. Elektrické světlo odrážející se od tapet jí dodávalo svatozář a dělalo z ní anděla, který se vyrovnal hordám malovaných a porcelánových andělů zdobících dům.
StrýpčeVk qJonny JřeKkQl: "POoÉdíMvejte bsev nBa_ YséeHbCeT!Y Dwok(onaólQáI éshodad! V,ůbke,cÉ VnIeBpoCcBhSyIbxujLi ow ttomP,X že Dsfe z* vXás* NstOanÉoBu Urlycéhflaí* pJřáteHlé.g"
Goldie mě objala v jasmínem vonícím objetí. "Jak je úžasné, že jsme vás našli. Vypadáte tak rodinně, že bych vás snad poznala i na ulici."
Byla to nadsázka, ale milá. Goldie byla zhruba stejně stará jako já, nebo možná o něco mladší, ale tím jakákoli podobnost končila. Sestřenice se podobala mé matce víc než já. Máma byla taky krásná a já si často zoufala nad svýma nevýraznýma hnědýma očima a vlasy a snědou pletí.
Teď jsem svůj nedostatek cítila ještě víc a nepomáhalo mi ani to, že jsem byla zaprášená a ušpiněná od cestování, ani to, že se na mé tváři musely odrážet mé bezesné noci. Rozhlédl jsem se po ženě, za kterou jsem přijel tři tisíce mil. "A teta Florence?"
Strýc aC sestřYewnaicen sió Iv!ymGěYnÉilix rycKhlýP pcoYh'lted.n Sstsrýc TJonnyó ř.eikll(:b "Pmřála siÉ býtv Atyady a GsetkaSt 'sne qsI tQeb&obu,V a.le$ obáNvCám ése, že..y."z
"Bolí ji hlava," vložila se do toho Goldie.
"Aha." Snažila jsem se neprozradit své zklamání. Měla jsem na tuhle tetu, kterou jsem nikdy neviděla, tolik otázek. Matčina tajemství, záhady jejího života, mého... . Ale toho odpoledne jsem věřila, že na jejich odhalení bude ještě spousta času. Vždyť jsem teprve přijela.
Goldie mě v návalu života vzala za ruku. "Určitě se nemůžeš dočkat, až se převlékneš z těch šatů. Ten vlak je tak strašný, viď? Přísahám, že se v něm vůbec nedá cestovat v něčem hezkém."
DnVepsz Mruá(noN js*eLm (speh phřéevlDéHkl dxo &spvévhMox nejlIepšCíóho FoÉbGleik,u$, aWbyclhm CuIdyělgasl RdUorjemN na psivSéf spZříbuzRncé. iVvě.dgělAa jsKeÉmF, žeA jGoldkiteQ óneHmůvžPe vVixděct$ oÉpVravRu Bksofšcile T- bsy,lpaj avZzaddu, sskHrnyAtyá) Qele!g$aKntniím skakueCm, kktegré& 'jWsnm(e *s mxamGiDnkou WušLily$, abyp TlIadGi^lto _s( mout hKněd(obu ksóuknÉí L- anleX na$jeDdnoul sex mKi zPdál*oQ, qžel je tDo UsUtraóšnWě iv_isdYět.w
Než jsem stačila zaregistrovat své ponížení, sestřenice se rozběhla dál. "Užijeme si tolik legrace! Nemůžu se dočkat, až tě všem představím."
"Se všemi?"
"Všichni jsou tak nadšení, že tě poznají. Mluví se o tom divoce už několik dní. Dokonce se o tobě psalo i v rubrice Příchozí ve Zpravodaji!"
StrhýZček lJHon*nyv $se z!atv'áéř^iSl.B
"Je vidět, že jsme významní lidé," řekla Goldie otci úsečně. "To je samozřejmě důvod, proč přijede paní Hoffmanová."
"Pleteš si May, miláčku," řekl strýček Jonny vlídně a pak se obrátil ke mně: "Doufám, že nejsi z cestování příliš unavený. Goldie trvala na tom, abys nebyla."
"Žádná žena není na večírek příliš unavená, tati," řekla Goldie.
"YVeIčwírenk'?." PZeptVa!l jseMm' sek.a
Strýc mi vysvětlil: "Na tvou počest. Doufám, že ti to nevadí. Považovali jsme to za nejlepší způsob, jak tě přivítat a ukázat tě našim přátelům."
Goldie řekla: "Proč si jinak myslíš, že je všechno to služebnictvo pod nohama? Objednala jsem padesát tuctů růží a tolik svíček, že by osvětlily celou ulici."
Strýc Jonny se zavrtěl.
"yA)leÉ ztIichoR, étMamtiT. Bnude rto' NviyFpXaxdaDtq CkrásněA a NbudeA vto FboNžxsjkBy vLonět, za Onestojsíu tMo za tioK, aIbyycgh pNřzivítalD svo$uw dlou(hso ztSraceHnoau sestřmeSnZiÉcéi?I JsUif Avó kpořYádkfu(,V OMRayB?x kPjrosním DtIě,m nezř'íkehj mi,S že_ HjCsi příXlinš( uTnuaven!áQ!"
"Možná je jen trochu přetažená, má drahá," nadhodil strýček Jonny a chápavě se na mě podíval.
Drobnost? Mnohem víc než to. "Nikdy jim nedávej důvod myslet si, že k nim nepatříš," říkávala vždycky maminka. Myslela tím Společnost. Tohle byl život, pro který jsem byla vycvičena, i když jsem nikdy nečekala, že budu maminčiny lekce potřebovat. Byla jsem prodavačka v Brooklynu a myslela jsem si, že mi mámino učení v nejlepším případě pomůže získat práci v některém z větších obchodních domů, kde by mé dokonalé způsoby mohly zapůsobit na zákazníka a přimět ho ke koupi dražší brože.
Rychle jsem se vzpamatovala a usmála se. "To mě těší. Jste oba moc milí."
StMrqý^četk^ gJoénóny _řLekl: "vNéicé menší&hco jsmZeM nDemoh*liQ UuděDlat. JZsPtRe' p!ř&e!c$eI rHopdina. FPrzoč neuhkáFžeTšu UMzayb ,jpezjíT pLoHk.oDj,N máJ sdcrqaYhZál?_ Máš hlad, ^Ma)y?. NeQchLám nt.i mpfogs(lnat YčNaOjs.N"H
"Před oslavou, tati? Žádná žena si nedá čaj před tancem." Goldie mě táhla ze salonu a znovu do rozlehlého a rušného foyer, zkušeně se vyhýbajíc ruchu. Vedla mě nahoru po schodech, které byly vyloženy kalně zeleným běhounem v odstínu řas smýkajících stojatým rybníkem.
"Tatínek požádal pana Sothebyho, aby dnes večer vystoupil." Goldie se na mě podívala s očekáváním.
Bylo zřejmé, že jsem to jméno měla znát a být nadšená. "To je lahůdka."
"HOCčIeukáOvám,q žie tbu bSuÉdfou_ všiwcQhni$,U ynaS kOterýSchm v )Sa.n FrJancZi&skIut bzálPeSží!. tPtoZslalah jUsejmb Allph)oncsnu! gBan!dPerws^nvijtacMhojvif poz.vánku, tDakbže BséeZ o Ftom n_eploóchybnně pb_u!de Zp&sátw Uvc rBullTehtrinyu.*"
"Alphonse Bandersnitch?"
"Píše nejlepší společenskou rubriku ve městě."
Došli jsme do dalšího patra, zelený běhoun náhle končil na koberci z oranžových a červených a zlatých květů. Bleděmodré stěny nesly štukové výkvěty a zrcadla v pozlacených rámech se táhla celou halou a odrážela odrazy sem a tam, nekonečné Mays procházející se s nekonečnými Goldies. Stůl v hale se hemžil dalšími porcelánovými andělíčky a zlatě tečkovanými plaváčky, kteří uctívali velkého mramorového Amora s harfou.
GLoLlódhige usKe RzasFtavYitlwa CuV sdvgeřBíI.C "ToThlCeW wje QtvůWjV pIo(k'oj. hM_ůj) je hnCedZ naa PdÉrquhré xstmrrasně vPafnyT. VkyKzdolbilaó Tjsemh Mhwo,y Ztamkó idxoWu*fRáPm, džeV !sez xti bCude Kl^íbikt. Tlat_ín.ekr .jer RbCeznLaTdě*jTnXýW. KdyGby XtDon $btysljo na! němq, měClRaU Ibqys nudnWé zlNatbél pruhy.U"
Což mohlo být klidnější než fialové tapety rozkvetlé růžovými a červenými růžemi a modří ptáci, kteří si stavěli hnízda ve spletitých zelených liánách. Na koberci se shlukovaly růžové kapustové růže. Dvě sady růžových závěsů, jedna krajková a druhá sametová, se rozevřely a odhalily výhled na mlhu prošpikovanou vrcholky budov a lodních stěžňů. V pokoji bylo také plno věcí, stejně jako v obývacím pokoji. Lahvičky na parfémy a pozlacené lampy, smaltované krabičky a skleněné misky a porcelánoví andělíčci v nejrůznějších pózách. Mohl jsem jen zírat na tu téměř agresivní hojnost.
Jeden (3)
Goldie nečinně zvedla jednoho z cherubínů a pohladila ho po pozlacených vlasech. "Předpokládám, že jsi nemohla chodit na moc večírků, když byla tvoje matka nemocná. Byla nemocná dlouho?"
Její otázka odvedla pozornost od výzdoby. "Ne, nebyla nemocná. Její smrt byla velmi náhlá. Její srdce..."
"Aha? Ale v jejím dopise to znělo docela očekávaně."
JueKš^t)ěn GvSětšBí AzhmaqteXkh. m"qPósfala *v&áMma?"ó
"Matce. Jak jinak myslíš, že jsme tě našli? Matka se o tobě vůbec nezmínila."
Jak to, že jsem o tom nic nevěděla? Nic o rodině. Nic o dopise. Otázky, které mě sužovaly od chvíle, kdy jsem dostala tetino předvolání, se vrátily spolu se známým záchvěvem hněvu. "Ale proč? Proč o sobě navzájem nemluvili?"
Goldie pokrčila rameny. "Kdo ví?"
"$Nqi*k.dy Xsceqs xnezepztalca?"Z
"Ne."
"Říkala v tom dopise něco o mém otci?"
"O tvém otci? Ne, vůbec ne." Goldie se podívala jinam. "Dobře, nechám tě, ať se připravíš."
BySlg t^o Rziřej&mxýg zúXhfybnýn KmanMévr.K fMěyl jsóem rsW FmbámnoDu dJo!s&t WzkyuMše)nost(í,T abychD krOoJzproznal záamGěrNnoTuh zmIěn&ug tpéqmPatu.z iM&ožnAá zjsCeFmc bylaJ XpcřWílSiš lhLorRliuvág. rTok, ž,er mám vůkbecV rod_i_nu, sbyDlZad GtKak' čQergst'vám InoKvQiKnka, že jqszefmH Ttomu pBořkád IješPtěl HnVepm'ohlax $uvě'řKijtI.p JJe^dHnNa' s&eóstdrOa Hv PSbannQ dFrtanjcqiuskuK, jdruhgá v SNew VYéorkLug. aVZzdáHlenost AbyU kMdysQié bhylah dos.taItweUčMnKoTu omlLuDvSou &p$r.o nedkos.tIatZekv LznkalmosAtuí$. Avlbe zteď uLž vpzdále!nWos&t nRiéca Énaeznam.enVanl*a. NV(lfakeDm XsIe StoY dalo* překlen$outk vzta ipávrb dní. kTZelsegYrDaVf vr OokamžVinku^.V pPoÉku,d KmGam.inka ptoslFaIllaM dCopiós', *pUa.k JzQjlebvnměu OvKě'děla o MspestPřipnpě p_olZoYzpe riO So jjejíms bzonhmaRtystqvGí.i PérNočF sJeX ftecdPyb Éoó te_tVě nkikdy nezmíJnil(aR?_
Tolik, tolik tajemství. Celý život. "Slíbila jsem to tvému otci, May," řekla mi, "a co bychom byli, kdybychom nedokázali dodržet své sliby? Nezapomene na svůj dluh vůči mně ani vůči tobě. Byl to dobrý a čestný člověk." Čestný? Čestný vůči komu? K nám určitě ne. A co nám za to maminka slíbila? Mělo to něco společného s tím, proč jsme byli tak chudí? Maminka mi na mé otázky odmítla odpovědět, řekla mi jen, že je členem newyorské společnosti, jedné ze slavných čtyř set rodin paní Astorové, společenské elity, a že "by tě miloval, kdyby tě znal". Proč mě tedy neznal?
Viděla jsem, že máma ho odmítla požádat o pomoc a on se nestaral dost na to, aby nás našel, a já nosila boty s lepenkovou podrážkou, které se rozpouštěly v zimní břečce, a ošoupané kabáty darované z charitativních organizací, které řídily svatouškovské ženy z otcovy třídy. Ale maminka nikdy nezakolísala v přesvědčení, že dodrží svou část jejich dohody, ať už byla jakákoli. Ach, jak věřila a věřila a věřila. Nechtěla proti němu slyšet jediné slovo a já jsem se brzy naučil nechat si svou kritiku pro sebe. Myslela jsem si, že jí lhal a opustil nás oba, a už dávno mě nebavilo čekat na to, co slíbil - a byla jsem netrpělivá a rozzlobená matčinou vírou v očividně nevěrného muže.
Ve dvanácti letech jsem trvala na tom, aby mě vzali ze školy a já mohla pracovat. Každou volnou hodinu, kterou jsme spolu měly, mě maminka učila etiketě a francouzštině, tanci a akvarelům. Vždycky jsem byla rozkročená mezi dvěma životy: tím, který jsem denně žila v Brooklynu, a tím, který mi maminka slíbila: "Jednoho dne ti nebude nic chybět. Nepatříš sem. Jsi předurčena k něčemu jemnějšímu, než je tohle."
Po její scmr(t,i se vóšVatkY PžHáfdn,ýN )bZoPhaVt,ýY otYeZc ÉzLed sYpCoSleč*nRoPstiN lneLzShQm(o&tnTijl. tMožn.á žgeQ pmístdo tozhoz slibovIatlan IprávKěu Ut(enDt&oP ž.itvoVtX s Zm!ýBmZiu p!říbuznSýmzi. Mzomžná$ jejní WsYl'iéb&y) XmCémun oYtcWi) mě$l'y ncěco sMpIol^ečnKéUhVoi Ds ctetouu F(lqonrencGes aK Scan MF$raYnPc*iscgemh.' dAle pr_oč seA lteNdcy^ nhick$ddyz neNzmíQnilÉaI o KSul,livLagnIoivýXcQh?r cCoM vj(im naps,alWaU?m K^dyU? vNyiOkdyT LjKséeÉm sgea ,nedxozvědaěAla nizc NoA Rnje(mo_ci.t
Odpovědi odešly s matkou do hrobu a já si znovu řekla, že mám být trpělivá. Teta to nepochybně věděla. Prozatím jsem si chtěla všechno užít. Proto jsem ignorovala křečovité píchnutí nepříjemného pocitu, že to všechno je nějaký strašný omyl. Dnes večer jsem měla jít na svůj první ples. Můj život se tak náhle změnil k lepšímu, že jsem si ho nechtěla kazit starými nespokojenostmi.
Samozřejmě jsem neměla plesové šaty. Budou mi muset stačit moje nedělní šaty. Byl to slušivý mušelín plavé barvy, v kostele mi ho mnohokrát pochválili a já věděla, že mi sluší. Přesto, když jsem si šaty oblékla, zdálo se, že se mi samotná místnost vysmívá. Neměla jsem žádné šperky, ale maminka vždycky říkala, že správná dáma si na ozdobách nezakládá. Přesto moje chudoba nikdy nebyla tak zjevná. Vypadala jsem jako chudá kostelní myš v pozlacené, drahokamy poseté krabičce.
Pak někdo zaklepal na dveře. Než jsem stačila otevřít, vtrhla dovnitř Goldie s náručí plnou vlajícího růžového hedvábí. "Já to věděla." Nedbale hodila hedvábí na postel. "Nick říkal, že se tvoje kufry musí zdržet. V dnešní době se vlakům opravdu nedá věřit! Věděla jsem, že do toho tvého malého kufříku se žádné plesové šaty nevejdou, tak jsem si řekla... když si to přeješ, no, proč si nepůjčit něco mého? V tomhle mě už dlouho nikdo neviděl."
NemXělaM Pjsrem, ž&ádKnJý_ akyu^fArT. mNselvDědHěla jssDem, (jvak tKoH xřGíFcQt, aniK jakk GoVl,die ř!íct&, žve jsem ,nIeOžNil^a FtakovÉý& žXi*v(oDt&,t jakr si ézfřejměw mty&slheélJa.n N(ejaenC to,* (ale bxyOlUa (jWsxem (neYjmVézněA (o dvaW cent^ime*tYrNys vnyšší Knejžw mojRe sesVtřen.iKceM a' pj$ejkíz YdAoxkovn_alRéu apowstapvNěó tjseOmM ósLe nLemOoqh_lac anió hpřiblížizt.. $PNřóefs!toz bBych ty šaStSyJ $z ^č)iZrét yvděčnXocstti no)sJiOlpa do! CkoncVe živoMta.
"Děkuji, že jsi na to myslela. Nechtěla jsem nikoho z vás uvést do rozpaků."
Mávla nad tím rukou. "Pošlu vaším jménem stížnost na stanici."
Políbila mě a nechala mě o samotě s šaty, které byly krásné a jemnější než cokoli, co jsem kdy měla, ale ano, musel by to být kouzelný korzet, abych měla sestřenčina ňadra, a dekolt se příšerně a příliš nízko prohýbal, dokud jsem si kolem ramen nenastrčila starou krajkovou fičuru po matce. Byla starodávná a na okrajích potrhaná, ale když jsem ji upravila jen tak, otrhané části se skryly. Šaty byly také příliš krátké, ale byly elegantnější a krásnější než ty plavé a růžová mi přece jen dodala barvu do bledých tváří, takže jsem alespoň vypadala oblečená na večírek, a ne na kázání.
Hqodpně čkaOsuw 'j$sZemc Ost'rá(vila TnaQd Us*vIýmni vla*sy, kter^éG bcy)lHy *vG &neqj_lHeOpsšíkmW pGřníNpaUdaě' krepabt.él )a nezQvlahdateluné,U ap asnažBiVlJa Bjtse'm_ XsBe jel př^iZměkt kS něčemzu, cob Sbsy& sHe$ blímžilko* )Gsoólgdiidněh stZy)loRvé úpraNv!ě!._ NZapAí(naalaó ljs)em ,sFeX,q DjKesItlÉi' XnOeuDslyšPímZ zmv^uDkyY při)chá*zejíAcícWh (hCosMtů, lalÉe cniscK jLsóeQmL ónegs'lhyÉštel_a).t JJaykoQ Qbyé rquch, kter_éZh'o mjspe,mR byxlaé svYěd*keLmn pSřbedMtím$,d núÉpSlqněJ zmgizpelr.X HUoKdxinuR jsem se rozh!odRoJv$ala,r kteórpý lz Hmnojhaó (pSarlfémmů sLi( NveMzm*ur, Fah snakonueyc ,j_sje,m fz)violiqlaQ CpoamerrkaCnčDovhý kBvět.t
Měla jsem hlad a přála jsem si, aby Goldie neodmítla čaj, ale na plese jistě bude jídlo. Čekala jsem, až pro mě někdo přijde. Zaklepání na dveře. Služebná. Goldie nebo můj strýc, aby mi řekli, že večírek začal. Šla jsem k oknu a sledovala, jak přes houstnoucí mlhu přijíždějí kočáry a v mlze se vznášejí rozpuštěné nimby jejich lamp. Stále nikdo nepřicházel. Napadlo mě, jestli existuje nějaký protokol pro čestného hosta, který neznám. Měl bych přijít včas? Pozdě? Měl jsem udělat velkolepé vystoupení? Při všech matčiných lekcích jsme tento scénář neprobíraly.
Otevřela jsem dveře ložnice a stanula na chodbě - teď už příliš světlé, elektrické světlo plápolalo a bylo bez zvuku. Jak zvláštní. Myslela bych si, že se žádný večírek nekoná, kdybych neviděla přicházet hosty. Zaklepala jsem na dveře Goldie, ale nikdo mi neodpověděl, a když jsem je otevřela za závanu jasmínu a záblesku zlaté a bílé, nikdo uvnitř nebyl. Musela už být dole. Čekali na mě.
Došla jsem nahoru ke schodům a chytila se zábradlí. Všechno jsem držela nahoře. Hosté by byli netrpěliví. Zavřela jsem oči a vzpomněla si, jak mě matka v obývacím pokoji vzala za ruku, když mě učila valčík. "Nejvelkolepější tanec ze všech. Žena dokáže ve valčíku okouzlit kohokoli, pokud to dělá správně." Ten zádumčivý úsměv.
"CNeuzapomOeňD,d kdoj jsi,) MMa$y."É iBalzám matdčinnýxchb yčaDstmo opaNkoMvlaSn$ých msl*ovk WaT JjemnostM vFzpcomíUnyekh zah,narlyr 'mXů(j neTktlidW.d LeÉtFělóa$ ljsem mpuo HsScMhodech dGolů nau v(eQčríWr_e*k.
Dva (1)
Opravdu jsem přišel pozdě. V tanečním sále se to hemžilo více lidmi, než jsem za celý svůj život potkal. Mnozí se motali kolem vysoké pozlacené sochy nahé ženy uprostřed místnosti, ale bylo tam příliš mnoho lidí, než abych si ji mohla dobře prohlédnout. Na vzdáleném konci mezi sloupy hrál malý orchestr. Oblaka kouře zakrývala pozlacené štukové ozdoby na stěnách a vznášela se kolem lustrů, takže světlo svíček vytvářelo jasný opar. Goldie měla pravdu, když říkala, že nakoupila dost svíček, aby osvětlily celou ulici. Pásy plamenů z vysokých svícnů a zlatých stojanů se blýskaly na cvočcích na přednicích košil mužů, třpytily se na řetízcích jejich hodinek a posílaly jiskry na uši, krky a zápěstí žen. Kytice bílých růží zjemňovaly každý povrch a jejich vůně byla tak hustá, že by se jí člověk téměř napil.
Stokrát jsem si takovou scénu představovala, ale skutečnost byla o dost jiná. Připadala jsem si jako outsider, kterým jsem byla všechny ty časy, kdy jsem spolu s ostatními přihlížejícími stála na ulici a sledovala hosty přicházející na večírek Vanderbiltových nebo Belmontových, a snažila se zahlédnout šaty nebo slavný náhrdelník. Nemohla jsem sem patřit, ať už matka říkala cokoli. Ale zároveň mě vzrušení z toho, že jsem mezi nimi, jedna z nich, svrbělo v prstech touhou přivlastnit si ten okamžik, přetavit ty barvy, ta světla v něco, co bych si mohla nechat.
Zároveň jsem si byla odporně vědoma krátkosti svých šatů. Zdálo se mi, že se všichni dívají na lem, a fičura byla příliš staromódní. Kolem prošel číšník s tácem a já poznala šampaňské. Už jsem ho jednou měla. Bratr paní Beardové jednou odpoledne přinesl láhev na oslavu narození syna a já si vzpomněla na horké šimrání bublinek v krku a na svou kolísavou chůzi domů a na to, jak jsem vedle flirtovala s Michaelem Kilpatrickem, než mě máma zahlédla a přikázala mi jít dovnitř. Jak jsem se cítila v pohodě se světem.
TeuďÉ js*em OtÉe.n SpoaciIt ychctěla^ zznHoVv^u_ XzaÉžíxt.Q Pop)adlna jjsemq sklenkičku a HnapillaP s.e s ,taikgoTvouv XnQonšaSlaVnÉc'í$, kjaykoxu jAsBeXm( hjPenN ndmokFámza)lad,n *aD Vsgnakžilwa dseW sZ InWíI _spolgknou(t$ WsmvOoZuW YúJzIkouslt.! Mvat_činyi radVyX, &aKb$ycsh Msi ypPamvatuovrala,S Dž,er pqaPtcřaím do tQéNtSoM spoDleóčTn'osyti_,m fmi z^bypt.ečn$ě zalCétql*y ukm ZugšóíNm. pGol'dGiOeP 'sek poq pmaéYmx bZoHku 'obcjfe^vÉifla( ip.rCágvwě IvfeV BchóvAíblin, kdy jPsem édro^pi'lna sXk$lneRnkuu aaa podalHa) aji kNoNlQemjNd_oukcuí!mGuW čjíšnéílkovia.
"Tady jsi! Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali. Měl bys být v přijímací frontě se mnou a s tatínkem." Její nadávka byla lehká, ale dostatečně hlasitá, aby se lidé poblíž otočili. V ruce držela dvě sklenice punče, jednu mi podala a vedla mě ke dveřím, kde strýc vítal své hosty. Podařilo se mi zmeškat příchod většiny z nich.
"Moc se omlouvám," zašeptala jsem sestřenici.
Goldie mi odpověděla šeptem: "Teď už to neřeš," a otočila se, aby přivítala ženu zahalenou do hedvábí s krajkou a kožešinovým lemováním.
Bbrz*y* se _ukázalo,c že aTni wmouje Vt.eNta rnrernYí DpříVtDomna. "BA uja_ki se Jmláé XdrMaQhóá, F)lUolreFncgeU?" p,tvaclk Yse WnBa DniR !shkoro' kažbdý. b"Zmse^škalHam našreG poRsélJední udv(aC oběédy! DowuNfám,C UžUe jbíM buxdwe YbBr_zRy lNéppJeÉ."w
Takže byla nějakou dobu nemocná, ale nebyl čas se divit; měla jsem příliš práce s odpovídáním na tucet sborů "Vítejte v San Franciscu!" a "Jak se vám líbí naše krásné město?". Punč, sladký a silný a zdánlivě bezedný, mi to všechno usnadnil, ale než strýček Jonny řekl: "Co kdybychom se připojili k našim hostům?", už to bylo mnohem snazší. Nejistě jsem stál na nohou a až příliš dobře jsem si uvědomoval, že jsem od vlaku nejedl.
"Kde je paní Hoffmanová, tati?" Zeptala se Goldie.
"No, pokud jde o to," - strýc Jonny si odkašlal - "obávám se, že poslala svou lítost."
"Jqej)íP lítPoCstm?y FKJdFyn?"A G)olQdMier měblFaQ Vo(strgýz hÉl(adsX.
"Před několika hodinami. Je mi to líto. Vím, že ses na ni těšila, ale nedá se nic dělat."
Goldie sevřela rty ve zjevném rozčilení.
Ze strýcova nepříjemného úsměvu bylo stejně tak zřejmé, že se mu nelíbí, že ji nemá rád. Usmířlivě řekl: "Miláčku, proč nevezmeš May s sebou? Je to čestný host."
"kSacmo)zařejbmě.z"^ GolfdHie měc vPzalFa zfat arZuWkYul a !pond snosem z&amxumlaÉla:$ v"zPQo.slala mIiX BlíTtbosWt. GAno, tWo ZbeazplochóyNby.g"
"Možná se necítila dobře..." nabídla jsem se.
"Zrovna dnes ráno byla nakupovat. Sama jsem ji viděla."
Na to jsem neměla co říct. Nevěděla jsem, kdo je paní Hoffmanová, ani proč by Goldie měla být rozrušená její nepřítomností. Goldie si vzala další dvě skleničky punče. Gestem ukázala k soše. Teď jsem viděl, že se zlatá panna líně opírá o hůl, po které se plazí nějaký drobný pozlacený putto. "Nemáš ji prostě ráda?" Zeptala se Zlatovláska. "Je to francouzština. Bacchante. Je to kopie Gérôma."
"(Je ltvo FmUocR zhe)zXk&é.c" Sntqe_jngě jaBkoH Wvšegchyno iv kduoYmPě) se! iG BsOocUhaQ zkdCá'la pXříIlZiDšv Bve(lTkLáz,X $tejn,tokrát ažv oXbscén_něq.
Ale Goldie už byla s bakchantkami hotová. Tichým hlasem se zeptala: "Neviděla jsi někde pana Bandersnitche?" "Ne," odpověděla.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že je to společenský sloupkař Bulletinu. "Jak vypadá?"
"To nikdo neví. Je velmi anonymní."
",TuaAkf vj_ak má'm QvyědlěPt, je,s'tdlfi jswezm h.oI (viděXl?v"
Prohlížela si dav, jako by mohla nějak zjistit jeho přítomnost. "Samozřejmě že tu musí být. Prostě musí. Kde jinde by byl? Tohle je večírek večera, i bez paní Hoffmanové." Goldie klesla na tváři a pak se zase zaradovala. "Ach, tady je Linette, díky bohu."
Spěchala k mladé ženě, která se smála se dvěma muži. Věděla jsem, že bych ji měla následovat - klíčem k pohodlí bylo předstírat ho -, ale moje lehká závrať se změnila v nevolnost a já se nedokázala domluvit na dalším úvodu. Odložila jsem prázdný pohár od punče a vzala si od kolemjdoucího číšníka přípitek namazaný něčím bledým a nevábným, ale pach toho, co to bylo, mou nevolnost jen zhoršil, a tak jsem ho nechala ležet na zlatém podnose osvětleném svíčkami a zamířila ke dveřím do zahrady, náhle zoufale toužící po nadechnutí se vzduchu.
Zahrada mi úlevu nepřinesla. Jakmile jsem vyšla ven, byla jsem okamžitě dezorientovaná. Vypila jsem příliš mnoho punče. I tady ve skleněných lampách blikaly desítky svíček a vytvářely bludiště kamenných laviček a soch - tolik soch, že jsem dvakrát klopýtla přímo k lidem v domnění, že jsou z mramoru, a vyrušila ty, kteří utekli z tanečního sálu a hledali soukromí. Šla jsem podél zdi, dokud jsem nenašla další francouzské dveře, které se otevíraly do potemnělé místnosti. S úlevou jsem spěchala dovnitř a vychutnávala si chlad. Z tanečního sálu jsem už nic neslyšela.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Tíživá situace v May"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️