Kapitola první - Kyler (1)
========== "NECH TO NA MNĚ, STARČE, POHŘBI VŠECHNY SVÉ HŘÍCHY, ZAVŘI SE ZAVŘI OČI A JÁ ZAMASKUJI HANBU, KTERÁ JE NA MÉ KŮŽI." Fire to Dust, Life-Defining Moments EP, "Scarred" CÍLE. KAŽDÝ JE MUSÍ MÍT, alespoň to říká můj táta. Poslední dva roky bylo mým posláním - ne, mým cílem - udělat z našeho trávníku před domem fotbalové hřiště, a to jen proto, abych naštvala svého otce. Nechápejte mě špatně - lidem jako on nevadí mít trávník, který se podobá fotbalovému hřišti. V tom je ten problém. Jemu by se to líbilo. Obdivoval by ho. Vyhříval by se v jeho nepopiratelné slávě s neochvějnou pýchou. A co víc, zuřil by. Takový ten druh naštvanosti ve stylu rudé tváře, která mu rve žíly, protože přijmout dokonalý trávník znamená, že jsem zvládla něco, co on nikdy nezvládne. Už jsem se k tomu přiblížila, střídala jsem výšku trávníku po částech, ale pořád jsem ho nedovedla k dokonalosti. To je můj cíl. Mám takovou teorii: Rád mě nutí pracovat. Myslí si, že mě to naučí být opravdovým mužem. Možná je to pravda, a hele, jestli je umění udržovat trávník jeho představou o mé budoucnosti, tak kdo jsem já, abych se hádal? Pravda je, že to tak vůbec není. Chce, abych se stal právníkem yuppie, stejně jako on. Ten chlap nechce dítě, chce klon. Tak příště víc štěstí, dědku. Radši bych umřel. Prohlížím si své dílo a přikyvuji, potěšený proměnlivým vzorem a střídáním světle a tmavě zelených odstínů. Dnes jsem byl nejblíže tomu, abych dosáhl něčeho velkého. V duchu si plácnu. Měl bych zavolat klukům a dát si na zahradě starou dobrou hru ragby. Když se táta vrátí domů k bandě chátry, jak tomu říká, mohla by mu z toho prasknout hlava. Není to ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy dostal. Vpustím se zadními dveřmi a jdu rovnou do kuchyně. Domem se vznáší vůně česneku, díky tomu, co se vaří na sporáku, ale máma s Macy nejsou nikde v dohledu, takže ignoruju kručení v žaludku, vezmu si kolu a strčím si ji do kapsy mikiny, než se otočím zpátky ven, obejdu bazén a přejdu svůj neposkvrněný trávník, dokud nedojdu k žebříku k domku na stromě. Jo, domek na stromě. Pokračuj. Smích. Nechte mě najít ty sračky, co mě zajímají. Nápověda: Žádné. To je správně. Je mi úplně jedno, jak absurdní to je. Je mi sedmnáct. Měřím metr osmdesát a rostu, a přesto raději zůstávám schovaný mezi stromy. Je to radikální, a jestli to někdo zaklepe, vyrazím mu zuby z obličeje, bez legrace. Dva dřevěné příčky jsou připevněné k pařezu u paty stromu a jsou to jediné schůdky, po kterých vstupuji do dveří. Pro chlapa mé velikosti to není žádná velká námaha, protože můj otec se při jeho stavbě chtěl ujistit, že se tam taky vejde, a to není zrovna člověk, kterého bych nazval drobným. Bylo mi šest let. Šli jsme na rodinnou večeři do domu otcova klienta, který stejně jako všichni jeho áčkoví klienti zůstane nejmenován. Ten chlapík postavil pro své dítě domek na stromě. Standardní, obyčejný. Pár kusů dřeva, podlaha a střecha. Můj táta si ho prohlédl a rozhodl se, že ho potřebuju taky. Ale ten můj musel být vyšší, větší a lepší, a tak najal dodavatele, aby mi postavili Tádž Ma-freakin-hal mezi domy na stromech. To léto mi slíbil svět a já dostal tohle. Moje mladší sestra Macy dostala motorizovaný růžový džíp. Jediný důvod, proč jsem měl lepší konec, je ten, že Macy ze svého SUV do roka vyrostla. Plánovali jsme s tátou, že tu budeme trávit čas a dělat všelijaké otcovské a synovské věci. Byl tu dvakrát, v obou případech ještě před tou nehodou. Už jenom proto bych ho měl nenávidět. Měl bych tu věc nenávidět s horoucím ohněm tisíce sluncí, ale není to tak. Nemůžu. Je to můj jediný únik. Píšu sem hudbu, protože mi připomíná časy, kdy život nebyl tak zpackaný. Vyhrnu si mikinu s kapucí přes hlavu a odhodím ji na dřevěná prkna, vděčná za úlevu od úmorného vedra. Je první jarní den a už teď je dusno. Za týden bude takové horko, že si na chodníku uvařím vajíčka, a to je pro mě, sériového přehlížeče, na nic. Rozbiju plechovku s limonádou, strčím si do uší sluchátka a projíždím svůj playlist, dokud ho nenajdu. Nirvana. R.I.P., Kurte, byl jsi hudební génius. Lehnu si na záda a natáhnu si nohy na malou matraci přitisknutou ke zdi. Vane mírný vánek a já sleduju, jak se ocelově šedé závěsy, které ušila moje matka, zachytávají ve větru. Ztlumím hudbu, ne proto, že by Kurtův zpěv měl někdy utichnout, ale protože se zdá, že je hezký den na to, abych si před večeří zdřímla. Zavírám oči a pár vteřin předtím, než se mě zmocní přitažlivost spánku, nedaleko v dálce zaduní auto s nuzným tlumičem. Posadím se a přiblížím se k malému okénku, abych si prohlédla záclonu, jak se mění směr větru. U vedlejšího domu se po příjezdové cestě přiřítí taxík a zaparkuje, jeho tlumič se s úlevou zařehtá, když prskání ustane. Zajímavý jev na místě, jako je Bel Air. Je to čtvrť zamořená sportovními auty, jako je to moje, Range Rovery, Hummery. Symboly postavení na kolech. Žluté kostkované taxíky volající po malé údržbě trčí jako bolavé palce. Josh, náš soused a hrdý majitel Corvetty i verze SUV od Porsche, vystoupí z taxíku, sáhne do kapsy kabátu a vytáhne hromádku peněz. Řidič vystoupí z vozu také a přesune se k zadní části auta, odkud vyndá velké tašky se zavazadly a kufr. Podle vzhledu kufru se zdá, že převážejí tělo. Posadím se rovněji. Už jste někdy viděli televizní pořad nebo film a přemýšleli, jak se jim podařilo najít tak dobrou hudbu? No, na to je tu jeden chlapík. Josh. Je to hudební supervizor. To je legální práce, a protože žijeme v Los Angeles, nemusí moc cestovat, a když už, tak určitě ne s fialovým puntíkovaným zavazadlem. Zadní dveře taxíku se otevřou a z nich se vynoří ženská silueta. Přimhouřím oči a nakloním se dopředu, jako by mi některá z těchto věcí umožnila lepší výhled na příchozí, ale jediné, co rozeznám, jsou nohy a dlouhé blonďaté vlny. Zavře dveře kabiny a otočí se pryč z mého zorného pole.
Kapitola první - Kyler (2)
Josh a taxikář stojí vedle sebe, Josh drží v jedné ruce puntíkovaný tahák na zavazadla, kufr skrývající tělo leží na zemi u jejich nohou. Vrátím se k ní. Otočím se. Otoč se. Chci ti vidět do tváře. Macyin hlas mi proniká myšlenkami jako jehla praskající balonek. "Kylere! Večeře!" Neodpovídám. "Kylere!" zakřičí znovu. "Máma chce, abys přišel na večeři!" Pronikavý tón křiku mé sestry určitě stačí k tomu, aby se někdo otočil a uviděl ten rozruch. Ale ne. Nováček se ani nehne. "Ky-!" "Už jdu. Nezaplétej si trikot." Vystrčím hlavu ze dveří a vidím Macy, jak stojí dole u stromu v plné taneční výbavě, jednu ruku má položenou na boku, druhou vysoko zdviženou a odstrkuje mě. Sestoupím po žebříku, váhám, jestli mám opustit plechovku s kolou a výhled na první zajímavou věc, která se na téhle ulici za poslední dobu stala. Tolik akce tu nebylo od loňska, kdy Tima Bowmana honili po čtvrti ve spodním prádle poté, co ho přistihli, jak se líbá s přítelkyní svého bratra. Macy se otočí na podpatku a dupe přede mnou přes dvůr. Když ji sleduju při chůzi, zamrazí mě. Má tak strnulé držení těla, že její lebka vypadá, jako by byla ukotvená k nebi neviditelným provázkem; její ramena, svalnatá a silná, jsou stažená do dokonalého oblouku. Asi léta tréninku z baletu, ale nemůžu si pomoct, ale myslím si, že moje sestřička by si měla vzít příklad z mé knihy a zklidnit se. Máma stojí u zadních dveří, na tváři úsměv. Zajímalo by mě, jak moc si ten úsměv vynucuje, když se na mě dívá. Nakloní hlavu a prsty mi přejede po levé straně tváře. Je to jediná osoba na světě, která to smí dělat. "Jaký byl tvůj den, zlato?" V ruce drží proutěný košík ozdobený modrou stuhou na boku. Určitě snaha z Pinterestu. Bez váhání sáhnu do kapsy džínů, vytáhnu mobil a hodím ho vedle Macyina postelového. U večeře žádná elektronická zařízení. Žádné výjimky. Tohle pravidlo zavedla máma před rokem. Rád to pro ni dělám, i když to znamená, že každý večer je moje rodina na hodinu bez technologií a je nucena přetrpět všechny věci, o kterých táta ví všechno. Když sedím u stolu, táta pije sklenku červeného vína. Jeho volba nápoje mi říká jediné. Zprostředkovával hvězdný rozvod a nedostal od podváděného manžela žádné vyrovnání, o které usiloval. Máma mu na talíř nabere kopec těstovin s mořskými plody. Táta na ni úsečně kývne hlavou, takovou, jakou byste dali chlápkovi, který v obchodě balí nákup. "Díky." Macy je na řadě a na talíř si položí množství o velikosti karty. "Mae, to jsou dvě sousta. Něco sněz. Vidím tvoje žebra." Zavrtí hlavou a zvedne sklenici vody. "Za pár týdnů jsou zkoušky na naše představení Labutího jezera. Musíš se udržovat v kondici." "Úprava je jedna věc. Ty jsi kostnatá." Kopne mě do holeně pod stolem. Napiju se vody a usměju se na ni. "Kopat do někoho je mnohem účinnější, když za tím stojí svaly. Sněz sendvič." Upře na mě pohled. "Sklapni." "To stačí," řekne táta a ukáže na mě špičkou vidličky. "Jestli Macy potřebuje snížit příjem, aby dosáhla svého cíle, není třeba ji za to kárat." Dávám si na talíř hromádku těstovin. "Jestli chce Macy kvůli vzhledu umřít hlady, tak ať, ne, tati? Hlavně že vypadá dobře." "To jsem neřekl." Ale myslel to tak. Nemůžu se ale obtěžovat s argumentací, na to mám příliš velký hlad. Moje matka je fenomenální kuchařka. Díky tomu se seznámila s mým tátou. Byl v Haute, pětihvězdičkové restauraci, kde pracovala. Objednal si předražené hovězí Wellington, které bylo tak dobré, že trval na tom, že ho pochválí šéfkuchaři, a zbytek je, jak se říká, historie. Podle mě měla na víc. "Nemám hlad, Kylere," řekne Macy. "Jen se snažím zůstat štíhlá. V představení je spousta výtahů, jdu po hlavní roli." A taky se mi to líbí. Zavrtím hlavou. Směšné. Táta se napije vína. "Aspoň jedno dítě má cíle." A je to tady. Přemýšlím o trávníku. "Já mám cíle." Táta zavrtí hlavou. "Hudba je těžká branže." Důkaz, že o mně nic neví. Líbí se mi moje kapela? Jo. Baví mě dělat hudbu? Jo. Chci se tím živit, být bohatý a slavný a skončit jako jeden z jeho hipsterských klientů? Obrovské ne. To mu ale neříkám, ať si myslí, co chce. Sklopím hlavu a jím v naději, že zmlkne. Ale on ne. "Už jsi starší, synu, je čas brát život vážněji." "Oheň na prach je dobrý, tati," řekne Macy a přijde mě bránit. "Měli by skutečnou šanci, kdyby se Kyler přestal tolik bát." "To je pravda. "Já se nebojím, Mae, ale taky nejsem hloupý." Žaludek se mi zvedl ve chvíli, kdy tenhle rozhovor začal, a teď jsem ztratila chuť k jídlu úplně. Zaměřila jsem se na matku. Její oči jsou smutné, stejně jako moje. "Mami, díky za večeři. Můžeš mě omluvit?" Přejede si ubrouskem po straně úst a věnuje zvláštní péči koutkům rtů, než přikývne. Vím, co si myslí táta. I kdyby si pohrával s myšlenkou, že jsme dost dobří, což si nemyslí, strávil už dost času ve společnosti slavných lidí a jejich doprovodu, aby dobře věděl, že bych to nikdy nedokázala z jednoho jediného důvodu. Celebrity. Los Angeles je bláznivé místo, které přeje kráse, ne šelmám.
Kapitola druhá - Lennon (1)
========== SKUTEČNOST: 1,3 MILIONU LIDÍ ZEMŘE V AUTĚ KAŽDÝ ROK. TO JE V PRŮMĚRU 3 287 ÚMRTÍ DENNĚ. LOS ANGELES. MĚSTO ANDĚLŮ. Město věčného zatracení. Je to asi otázka perspektivy. Vzhledem k tomu, že můj život je prokletý, vsadím všechny své obrazné žetony na to, že je to věčné zatracení. Vzhledem k tomu, že je tu horký, lepkavý a vlhký vzduch, dá se říct, že jsem obklopen pekelným ohněm. Lepí se mi na kůži a dusí mě jako igelit. Nejraději bych se vrátil do psychiatrické léčebny. Otec si přivolá taxík a podrží mi dveře. Nešťastně na něj koulím očima. Neviděla jsem ho skoro tři roky. Ne proto, že by se nesnažil. Snažil se. Každou zimu, na jaře, v létě a na podzim mě zval k sobě a ke své rodině do Los Angeles. A já každou zimu, jaro, léto a podzim odmítala. Odmítala jsem, protože v té době se každý den mého života stal noční můrou. Neustálý, nemilosrdný a vyčerpávající boj, kterého se nikdy nezbavím. Nikdy jsem se v autech necítila bezpečně, ale teď mě ten strach ochromuje. Dvacet minut jízdy na letiště v Portlandu jsem málem nezvládla bez masivního záchvatu paniky. Záchvaty paniky vedou k tomu, že část sebe sama nedokážu ovládat, a můj táta udělá všechno, co je v jeho silách, aby se to nestalo. Sledovat mě musí být jako mít výhled z první řady na tikající časovanou bombu. Tiká. Tak. Bum. Jeho ramena se stáhnou dovnitř - zatížená tíhou toho, že se mnou musí jednat. "Snažím se tady. Musím tě odvézt z letiště domů, to znamená, že musíš příštích osmačtyřicet minut trpět v tomhle autě, ale pak jsi volná a čistá." Podívá se na hodinky. "Už jsou tři hodiny, provoz by mohl být slabý." "Raději půjdu pěšky." "To nepřipadá v úvahu. Promiň, Brouku." Brouk. Směšné. Kdysi to možná bylo roztomilé, ale teď bych si dokázal představit milion jiných přezdívek, které bych měl raději, přesto se té, kterou mi daroval otec, nedá uniknout. Lennon Rae Davisová, po nikom jiném než nejslavnějším Lennonovi ze všech, který byl také Beatlem. Chytré. Díky za hvězdnou přezdívku, Johne. Vlastně to teď vypadá docela zlověstně. Lennon zemřel tragicky. Statistická pravděpodobnost úmrtí v autě je ohromující, téměř tragická. Nikdy jsem nebyl příznivcem řízení - přesněji řečeno spolujezdectví -, ale od svých šestnáctých narozenin vidím jen rakev se čtyřmi koly a blinkrem. Jako třeba právě teď. Kolem mdlého myšlenkového kolotoče krouží obraz mého táty, muže stojícího vedle mě, téhož muže, který mě prosí o rozum, když leží na chodníku zkrvavený a umírá, protože to je fakt: Lidé. Umírají. V. Autech. Ruce rozhozené nad ním, jeho tělo vystavené na odiv ve zmačkané hromadě oceli a skla... Jeho končetiny se groteskně zkroutily a složily... zkroucený, roztříštěný kov. Jeho plíce se s každým tahem trhaly, zoufale se snažily chytit dech. I kdyby byl jeho poslední. A pak. Je to tak. Chladný pohled bez života mu zastíní tvář. A právě tak jednoduše přestane existovat. Můj otec zemře, jestli nastoupí do toho auta, protože lidé v autech umírají. Můj tep se zrychluje, pumpuje krev rychleji, rychleji, až mi koluje přímo v žilách v závodě k cíli, kde se mi srdce určitě sevře nebo praskne. Kladivo každého pulsu mi roztříští hrudní koš, jako by mé srdce křičelo, aby uniklo. Snažím se zachytit vzduch, udržet ho déle než milisekundu a pomalu a hluboko ho vtahovat do plic. Ale moje srdce, ta bestie, buší ještě silněji, odhodláno protrhnout mi hrudní stěnu. To bude ono. Bude konec. Sáhnu dvěma prsty do kapsy džínů a mezi konečky prstů seberu malou kuličku - malou kouzelnou pilulku, která mi pomůže přežít tuhle cestu, nebo přinejmenším tuhle hodinu. Ativan. Snídaně šampionů. Ruce se mi třesou, když si ji strkám pod jazyk, zavírám oči a čekám, až se rozpustí. Otec sáhne do kapsy svých obnošených džínů, aby vytáhl list papíru, který byl poslední týden jeho biblí. Je to seznam mých léků, který mu poskytla nemocnice, když mě propouštěli, co dělají, kdy je mám brát a jaké jsou možné vedlejší účinky. On ten seznam nepotřebuje - jsem mnohem cennější zdroj informací než jeho list papíru - ale myslím, že se jím cítí posílený, jako by ho fakta na papíře obklopovala jako bezpečnostní deka. "Lennone, nevzal sis už prášek, miláčku?" Mám zavřené oči a ukazováček držím nahoře. Jedna minuta. Dejte mi ještě minutu. Mluví tiše s taxikářem, zatímco oba zápasí s mým kufrem a dvěma kufry. Snažila jsem se tátu přesvědčit, aby mi dovolil vzít s sebou mámin největší poklad - její sbírku desek. Říkal, že jich je moc. Měl pravdu. Jsou jich stovky, ale teď je nemám na dosah a bojím se, že cestu z Maine do Los Angeles nepřežijí bez úhony. Zatím mi to přišlo na mysl ne méně než patnáctkrát. Snažila jsem se rozptýlit čtením z vlastní rozrůstající se sbírky triviálních knih, plných těch nejzbytečnějších informací, jaké si člověk může přát získat. Na rozdíl od máminých desek, ale podobně jako můj kufr, jsem nechtěl ustoupit v otázce, že mé knihy zůstanou mimo auto. Už tak bylo dost těžké vykořenit můj život, ale vykořenit můj život bez něčeho, co by zaměstnalo můj roztříštěný mozek, nepřipadá v úvahu, a můj otec, jak se zdá, byl dost moudrý na to, aby si vybíral bitvy o malou krabici knih o zajímavostech. Realisticky řečeno, moje hnidopišství odvádělo mou pozornost od skutečné situace, které teď čelím. Situaci, ve které bohužel nepomůže žádné množství obskurních vědomostí ani připomínání faktů. Když mám pocit, že můžu mluvit, řeknu: "Předtím jsem si vzal SSRI. Tohle je Ativan, takže se dokážu vypořádat s tím, co se děje, bez záchvatu paniky. Protože můj mozek mi říká, že jestli s tebou nastoupím do toho auta, tak umřeš." A já se na to podívám. Tátova tvář se zbarví do popela. Tolik se snaží, ale ještě se toho musí hodně naučit.
Kapitola druhá - Lennon (2)
Taxikář mlčky fascinovaně sleduje, jak mé tělo klouže po opotřebovaném koženém sedadle. Na zátylku se mi sbírají krůpěje potu a ruka se mi třese, když se po ní otřesu. Hnus. Strčím si konečky prstů pod stehna a sednu si na ruce. Ty sebou na protest škubnou. Tisknu se k nim vahou nohou a nutím se soustředit na odhozený obal od žvýkačky na podlaze. Je to zbytečné. Svaly se mi napínají. Všech 640 z nich. Nesnáším to. Ústa mám vyprahlá a suchá a jednu ruku uvolním na tak dlouho, abych stáhla okénko, než ji zase schovám. Píchání na kůži se stupňuje, až mi bolest exploduje na hrudi a rve mi vnitřnosti, protože táta za chvíli umře. Bolí mě dýchat. Mám být silnější než myšlenky, ale nikdo nemůže být silný pořád. Poznávám posun v mozku a uvědomuji si, že se blíží. Nervy na prstech mi jiskří a šíří se jako požár, olizují mi žíly, přikazují mi, abych s nimi pohnula, prosí mě, abych to zastavila. Než se táta svalí na sedadlo vedle mě, už začínám. Série rychlých, načasovaných poklepů na mou nohu. Líbí se mi číslo pět. Popravdě řečeno, mám rád všechna jednociferná lichá čísla, ale pětka je moje sladká tečka, vždycky byla. Jednička. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Vjíždíme na dálnici a mé ťukání nabývá na naléhavosti, jako bych se snažil vyslat do polokoule signály morseovkou. Pomozte mi. Pohotovost. Taxík se řítí vpřed, jede sedmdesát kilometrů v hodině, jen aby prudce zastavil pár centimetrů od okolních nárazníků. Stisknu oči a počítám a ťukám a počítám a ťukám, dokud neztratím pojem o čase. Dovedu si představit, co se musí honit hlavou řidiči. Nejspíš si myslí, že jsem utekl z ústavu a on teď napomáhá zločinci. Než dorazíme k tátovu domu, prsty mi zrůžoví od veškeré krve, kterou jsem do nich poslala. Auto zastaví a já konečně taky. Plíce mi uvolňují vzduch, který jsem zadržovala, a uzly ve svalech se mění v pulzující bolest - jen tolik, aby mi připomněly, že jsem ještě naživu. Táta otevře dveře. Říká: "Vidíš, Brouku. Všechno je v pořádku." Je vůbec někdy někdo z nás v pořádku? Od mé poslední návštěvy se táta a jeho nová rodina posunuli ve světě výš. Hodně vysoko. Není většího důkazu než budova přede mnou, kterou lemuje les plný palem a svěže zelených živých plotů. Skromný dům Craftsman, který jsem sdílel s mámou v Maine, by se do něj vešel třikrát nebo i víc. Připomíná mi to věž Jenga, obdélníkové lusky naskládané jeden na druhý; nějaké architektonické dílo, na které si většina lidí ani nedokáže představit, že by měla dost peněz. Část domu je vyrobena z ušlechtilého dřeva, další části z cihel a některé ze skla. Oken je tu možná víc než stěn. Má nejméně tři patra a z každé prosklené stěny vystupuje balkon, který místnost doprovází. Nemůžu si pomoct, ale zírám. Zírat. Je to tak honosné. "Pěkné, co?" Řekne táta. Pěkné. Jasně. Zavrtím hlavou a pohnu se, abych si vzala jeden kufr, ale táta mi ho sebere. "Tak běž. Já to vezmu." Než se velké vchodové dveře otevřou a za nimi se objeví Claire, moje nevlastní matka, udělám jediný krok. Vlasy jí spadají na záda stejně jako mně; jsou také blonďaté jako moje. Jediný rozdíl je, že moje vlasy jsou součástí mé DNA. Domácí. Jsem si jistá, že Claiřiny jsou výsledkem příliš dlouhého času a peněz strávených v kadeřnickém salonu a několika balíčků prodloužených vlasů. Na tom nezáleží, výsledek je stejný a nelze popřít, že Claire je úžasná. Měla by být, vždyť nehraje nikoho jiného než Katherine Gladstoneovou v Cascade, jedné z nejžhavějších a nejoblíbenějších televizních telenovel. Jo, táta je ženatý s celebritou. Ona není tak špatná. Ráda bych měla příběh o zlé maceše, který bych mohla roztočit, jako chudák sladká Popelka, ale Claire se na to prostě nehodí. V podpaží drží malého pejska, který připomíná mop, a koukají na mě dvě malá korálková očka. Claire se ke mně vrhne, obejme mě a přimáčkne můj obličej do svého dvojitého D. "Lennone, vítej, zlatíčko. Dopřál ti tatínek cestou sem dobrou péči?" Její texaský přízvuk je stále silný, přestože je už patnáct let přesazená z Los Angeles. Přikývnu, když se pes mezi námi zavrtí. Přeruší medvědí objetí o pár vteřin dřív, než mě napadne, jak dlouho by trvalo, než by se v nich udusil. OBITUARY Lennon Rae Davisová, 16 let, zemřela na náhodné udušení nadšeným objetím. Předešla ji matka Anne Desmondová a přežili její biologický otec, nevlastní poloviční rodina a jeden skutečný přítel. Démoni zvítězili. "Tahle malá kobercová krysa se jmenuje Oscar," informovala mě. "Někdy je to žárlivec, nevšímej si ho. Chovej se jako doma." "Díky." Je to správné, i když oba víme, že tu nechci být. Natáhnu ruku a pohladím Oscara po temeni hlavy. Zavrčí na mě, což dokazuje, že svou práci hlídače Claire bere vážně. "Ticho, Oscare," řekne Claire. "To už od tebe stačí." Vrátí se ke mně. "Lennone, zlato, jestli něco potřebuješ, jdi a řekni to mně nebo tátovi. Cokoliv." "Díky," opakuji. Všimnu si své nevlastní sestry Andrey, která stojí za Claire. Její dlouhá, štíhlá postava se opírá o masivní rám dveří, ruce má zkřížené na hrudi a v ruce svírá mobilní telefon. Kaštanové vlasy má rovné a zastřižené na ramena do tupé linie. Účes je stejně ostrý jako rysy její tváře. Andrea nikdy nepatřila k mým největším fanynkám. Ne od doby, kdy jsme byly děti a já tu trávila léto. Táta s Claire by můj pobyt naprosto přehnali a snažili by se do pár krátkých měsíců nacpat rok kvalitního času. Táta vždycky říkal, že potřebuje dohnat ztracený čas. Bylo to opravdu působivé - že s Claire dokázali uprostřed července uspořádat oslavy narozenin, lov na velikonoční vajíčka a Vánoce. Ale místo aby byla Andrea nadšená, že si užije dvojnásobek prázdninové zábavy, vždycky se tvářila uraženě.
Kapitola druhá - Lennon (3)
Když mi bylo deset, vrátila jsem se domů do Maine a řekla o tom mámě. Andrein odpor byl s každým dalším rokem jasnější a já jsem prostě chtěla vědět, proč mě tak nenávidí. Máma to zdůvodnila tím, že nejspíš trochu žárlí. Zajímalo mě, na co by měla žárlit, ale než jsem se stačila zeptat, máma mě nutila přísahat, že budu se svou nevlastní sestrou trpělivá - slib, který se dodnes těžko dodržuje. Přinutila jsem se k úsměvu. "Ahoj, Andreo." Podívá se směrem ke mně a znechuceně nakrčí nos, jako by ji můj pozdrav urazil. "Ahoj." Claire se ušklíbne. "Andreo, možná bys mohla Lennonovi ukázat okolí?" "To by nejdřív muselo zamrznout peklo, mami." Táta přestane vozit moje zavazadla a střelí po ní smrtícím varováním očima. "Zklidni se." "Fajn." Andrea se podívá na Claire. "Liam a Jess na mě čekají." Když se otáčí k odchodu a míří na mnohem důležitější místo, kde má být, můj pětiletý nevlastní bratr Jacob ji málem srazí, když vyběhne z domu. "Dávej pozor, poskoku," řekne Andrea ostře. Jacob má na sobě bílou košili s černou kravatou a brýle pro 3D filmy s vyříznutými skly. Na sobě má džíny a gumáky. V ruce svírá kameru, která se zhoupla nahoru a zachytila Andreu právě včas, aby vyštěkla: "Dej tu kameru pryč z mého obličeje, Jakeu!" Fotoaparát se otočí a přistane na mně, ale jen na okamžik - kvůli slunci přimhouří oči a spadne mu ze zápěstí. Rukou si zacloní oči a prohlásí: "Maminka říkala, že teď bydlíš s námi." "Ahoj," řeknu. "Jo, má pravdu." "Říkala, že tvoje maminka..." "Jacob Davis." Claire vydá přísné varování. "Dávej si pozor." Jeho pohled sjede k zemi a spočine na jeho slavných gumových botách, než přikývne a špičkami prstů kopne do prázdna. "To je v pořádku, Jacobe, jsme v pohodě." Jeho zelené oči se zhouply vzhůru a on se zašklebí, čímž odhalí dva chybějící přední zuby. "Říkal jsem mámě, že jsem rád, že se k nám stěhuješ, protože jsi hezčí než Andi." Chci mu říct, že pytel je hezčí než Andi. Že mikrob přilepený na žvýkačce přilepené na špinavé podrážce mé boty je hezčí než Andi. "To stačí, Jacobe," řekne táta. "Pojďme Lennona ubytovat, ano?" Jacob si našeho otce nevšímá a namíří svůj fotoaparát na moje zavazadla a přiblíží si můj velký kufr. "Co je to?" "Jsou v něm moje věci na kostýmy." S deskami jsem se rozloučila, ale kufr byl stejný, ne-li důležitější než moje knihy. Uvnitř se skrývá moje jediná opravdová vášeň. Je to hloupé, ale když navrhuju věci, často je to jediná chvíle, kdy se cítím normálně. Můj smysl pro detail je puntičkářský. "Co je to kostýmní návrhářství?" "Víš, jak se někdy v televizních pořadech, v nichž pracuje tvoje máma, nebo ve filmech lidé převlékají za rytíře nebo princezny?" "Jo." "Oblečení, které nosí, vytvářejí a sestavují lidé, kterým se říká kostyméři." "Chceš se jím stát, až vyrosteš?" "Jo." Jacob zvedne fotoaparát. "Budu novinářem." Povytáhnu obočí a udělá to na mě dojem. "Novinovým reportérem?" Přikývne. "Ale je to pro krytí." "Pro krytí?" "Jo, protože budu superhrdina." "Jasně," řeknu. "Mělo mě to napadnout." Táta hodí zavazadla na práh a pak zvedne kufr nahoru. Protože má plné ruce práce, popadnu první kus zavazadla a odvezu ho za ním. Jacob je mi v patách, můj malý stín. "Lennone?" Otočím hlavu, abych ho viděla. "Jo, kámo?" "Můžeš mi udělat plášť? Jako nosí superhrdinové?" "Jo, myslím, že bych to zvládl." "Říkal jsem mamince, že jsi hezčí než Andi. Mnohem hezčí."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zlomené a krásné"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️