Prolog
========== Prolog ========== Texty od Spencera pro Lauren: Prosinec 1, 8:32 Vím, že nesnášíš telefonování, tak zkouším tvůj oblíbený způsob komunikace... Vymyslel jsem způsob, jak se dostaneš na Vánoce domů... Protože jsi slíbila, že... Zavolej mi! SMS od Spencera pro Lauren: 1. prosince, 11:38 Vyhýbáš se mi, nebo jsi jen zaneprázdněná svým sitcomem? Jestli jsi zaneprázdněná prací, tak to chápu. Vím, že chceš na šéfa udělat dojem. A falešní lidé potřebují dokonale vyzdobené domovy. Jestli se mi vyhýbáš, tak toho nech, blázne. <klaun emoji> Textovky od Spencera pro Lauren: 1. prosince, 14:42 Víš, že můžu říct, že je všechny čteš, že jo? Textovky od Spencera Lauren: 1. prosince 18:18 Lo, vážně chci, abys tu byla, až se dítě narodí. A upřímně, nejsem si jistá, jestli zvládnu mámu a tátu na další svátky sama... Připadám si jako <vloží gif Stretche Armstronga>. Textovka od Spencera pro Lauren: 2. prosince 13:36:24 Tak jo, Lo, to je způsob, jak vyvolat v chlapovi komplex. Jsem tvůj bratr a jsou Vánoce a čekám dítě a ... Odvezeš se domů s Willem. Textovky mezi Lauren a Spencerem: 2. prosince, 13:36:32 Cože? To snad ne. Radši bych letěla! Vážně? Hned ti rezervuju letenku! Bude to stát víc než moje hypotéka, protože jsi tak dlouho čekal <eyeroll emoji>. Ale TO JE PŘESNĚ BRATRSKÁ LÁSKA, BABY! Přestaň! Neobjednávej letenku... Víš, co si myslím o létání. <letadlo emoji> <eye roll emoji> <zvracení emoji><tombstone emoji><plač emoji> Tedy spolujízda. Nikdo neříká "tak". <Emoji s nerdovskými brýlemi><palec nahoru emoji> Tak tedy autobus. Nebo vlak. Mají ještě vlaky? Pro lidi jako ty, kteří odmítají létat. <kuřecí emoji> Tak tedy vlak. Objednám si ho. Nebo můžeš jet zadarmo s Will.. Vím, že se moc neznáte, ale je to fakt dobrej chlap. Vím, že je to tvůj kamarád a ty jsi můj brácha. a miluji tě... Ale ne. Skvělé, takže ti napíšu podrobnosti, kde se s ním sejdeme? NE, NE, NE, NE... Najdu si vlastní cestu! Slibuju, že tam budu. Jestli jsi si jistá, že <krčení ramen emoji> Nechci jet přes celou zemi s tvým egoistickým přítelem playboyem. <eyes wide emoji> On už takový opravdu není. Lidé se nemění. Příklad za všechny: Táta Fér... Ale Will stejně není táta. A už takový není. Vymyslím si, jak se budu dopravovat, a slibuju, že se brzy uvidíme. 10. prosince, 22:18 Spence, špatné zprávy. S rezervací letenky jsem čekal příliš dlouho. Já vím. Sklapni. Takže potřebuješ svézt? ... Právě jsem psala Willovi. Sejdeme se v nějakém bistru na molu v Santa Monice. Napíšu ti podrobnosti. ... Báječné. Nemůžu se dočkat. <eyes wide emoji>
Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== Strávit několik dní o samotě v autě s Willem Sinclairem byl ten nejhorší způsob, jak začít dovolenou. Lauren Richmondová nemohla uvěřit, že souhlasila se Spencerovým směšným řešením svého strachu z létání. Jistě, její bratr odvedl máminu práci, aby ji přiměl přijet na Vánoce domů, ale jeho plán, jak ji tam dostat, byl přinejmenším chybný. "O co jde? Strávíš pár dní na cestách s nějakým sexy chlapem, uděláš si povinnou vánoční obchůzku a než se naděješ, budeš zpátky tady." Její nejlepší kamarádka Maddie chlemtala mléčný koktejl, i když kelímek byl už dobrých pět minut prázdný. A mléčný koktejl nebyl vhodnou snídaní. "Myslím, že máš všechno." V kabince bistra na molu v Santa Monice jí bylo najednou těsno, když vedle ní seděl sbalený kufr. Další šluknutí. "Teď už to mám všechno." Maddie si přitáhla nohy pod sebe, seděla se zkříženýma nohama, kolena zastrčená pod stolem. Tvářila se klidně a pobaveně. Myslela si, že celá tahle věc je "osud" nebo "kouzlo" nebo "osud". Lauren to připadalo směšné. Maddie neznala pravdu. Ne o tomhle. Ani o něm - o "sexy klukovi", který Lauren za T mínus dvacet minut (nebo kdykoli se objeví) odveze z jižní Kalifornie do severního Illinois. Sakra, ani Spencer nevěděl všechno, takže mu vlastně nemohla vyčítat, že jí navrhl, aby si stopla jeho nejlepšího kamaráda. Kdybyste chtěli být techničtí, ani sám frajer si nejspíš nepamatoval všechno, ale její paměť byla dost dobrá pro oba. Rozhodně dost dobrá na to, aby věděla, že tenhle plán jenom posílil její nenávist k Vánocům. Lauren se vrátila do přítomnosti a všimla si, že Maddie stále mluví. "Když jsi byla malá, tak ses do něj zamilovala, no a co?" zeptala se Maddie. Znělo to tak jednoduše. Tak banálně. Jestli byl teď stejný jako v době, kdy ho Lauren znala, . . flirtování, šarm - vědci pravděpodobně používali jeho úsměv ke kalibraci svých přístrojů - byla by v jeho přítomnosti stejně bezmocná jako před deseti lety? Hloupý úsměv. Hloupé dolíčky. Pitomý Will Sinclair. Když pomineme přídavná jména, věděla o Willovi pravdu a tu si připomínala. Znovu a znovu si to vtloukala do hlavy. Promarnila víc let, než by si kdy nahlas přiznala, když se jí stýskalo po bratrově nejlepším příteli. Teď už byla mnohem starší - a měla pocit, že i moudřejší. Věděla to lépe. Obyčejná slušnost z něj nedělala dobrého člověka. "Lo?" Maddie přestala mluvit - co že to říkala? - a teď se dívala na Lauren přes stůl. "Ty jsi neslyšela ani slovo z toho, co jsem říkala, že ne?" Lauren si povzdechla a odstrčila od sebe talíř. "Tohle bude katastrofa." "Věděl vůbec, že jsi do něj zamilovaná?" "Ano." Lauren odvrátila pohled. "Ne." Zasténala. "Já nevím. Myslím, že ne. Chci říct, nevím, jak to mohl přehlédnout. Na střední škole jsem nebyla zrovna nenápadná." "Na střední škole?" Maddie vykulila oči. "Jako když ti bylo dvanáct? Prosím tě. Vsadím se, že si to ani nepamatuje. Já si ani nepamatuju, co jsem dělala minulý týden." Lauren se usmála. "Ano, ale ty jsi opravdu přelétavá." To byla nejspíš pravda. Ne ta část, že Maddie je přelétavá, to byl prokázaný fakt - ale ta část, že si Will nepamatuje. A nebýt Spencera, Will by ani nevěděl, že Lauren existuje. "To... ...nebyla jen střední škola." Zavrtěla hlavou. "Bylo to po celou střední školu a dokonce i trochu na vysoké." "To je ta nejvíc Lauren Richmondová věc, kterou jsem kdy slyšel." Zvonek nade dveřmi zacinkal a Lauren stočila oči ke vchodu. Srdce jí poskočilo a bezděčně zalapala po dechu. "Páni." Maddie zavrtěla hlavou. "Jsi nějaká rozhozená." "Promiň," řekla Lauren. "Nechce se mi jít. Jakože nejen s ním, ale vůbec. Víš, co si myslím o Vánocích. A o mých rodičích. A cestování. Myslíš, že už je pozdě vycouvat? Mohla bych jim říct, že mám moc práce. To není lež." Pracovala tak usilovně a konečně měla pocit, že se svým šéfem dělá nějaké pokroky. Opravdu byla hrozná chvíle odejít. Nehledě na to, že její šéf trval na tom, aby šla. Dekoratéři sitcomů zřejmě také potřebovali dovolenou. Ať už je chtěli, nebo ne. Maddie pokrčila rameny a píchla vidličkou do kousku omelety z Laurenina opuštěného talíře. "Chci říct," měla napůl plnou pusu, "opravdu chceš Spencer říct, že nepřijdeš?" Lauren zasténala. Ne, pomyslela si jako malé dítě, kterému někdo položil otázku, na niž už znalo odpověď. Nechtěla Spencer říct, že nepřijde. To mu nemohla udělat a věděla to. Nejenže ho nechala samotného, aby se orientoval v probíhající občanské válce mezi jejich rodiči, ale jeho žena měla každým dnem porodit. Spencer a Helen počítali s tím, že Lauren bude u toho, aby se seznámila se svou první neteří nebo synovcem. Navzdory blížící se cestě z pekla si to Lauren opravdu nechtěla nechat ujít. Kromě toho už to byly tři roky, co byla na Vánoce doma. Spencer by ji vydědila, kdyby se snažila protahovat pauzu od rodiny déle. Nechala ho přímo uprostřed nekonečného sporu svých rodičů, jako hloupý tmel, který se mezi nimi přetahuje sem a tam v neférové hře bez vítěze. "Spencer byl opravdu milý, že ti tuhle jízdu vůbec domluvil," řekla Maddie. "Chybíš mu. Kéž by se mému bratrovi stýskalo po mně, ale on je většinu času tak zhulený, že si asi ani nepamatuje, že má sestru." Maddie zpoza slunečních brýlí, které měla nalepené na hlavě, vykoukly divoké vlasy. Její piercing v nose se třpytil ve slunečním světle, které pronikalo oknem. "Chceš jít s námi?" Lauren se zeptala. "To by to celé bylo snesitelnější." "Jo, je mi tě strašně líto, že musíš být zavřená v autě s chlapem, který vypadá jako Chris Evans po séru supervojáka."
Kapitola 1 (2)
"Maddie." "Chceš se skoro dotknout jeho zpocených prsních svalů jako Peggy Carterová? Protože já si myslím, že by ses měla skoro dotknout jeho zpocených prsních svalů, jako to udělala Peggy Carterová." Maddie povytáhla obočí. "Nepomáháš mi," řekla Lauren. Poslední, co potřebovala, bylo připomínat jí, jak Will vypadá. Jako by na to zapomněla. Jako by někdy mohla zapomenout. Dveře se otevřely a Maddie slyšitelně vydechla. "Je tady, že?" "Kdybych Dylanovi neslíbila, že se o Vánocích seznámím s jeho rodiči, seděla bych v tom autě tak rychle, že by mi olympionici museli připnout číslo." "Utři si pusu, slintáš. Co by si myslela Dylanova matka?" Pokrčila rameny a stále se dívala na dveře. "Možná je jiný." "Lidé se nemění, Maddie," řekla Lauren. Podívala se přímo na Lauren. "Někdy ano," řekla. "A vzhledem k tomu, jak vypadá, bys mu možná měla dát za pravdu." Odmlčela se. "Rozhlíží se kolem sebe, Lo. Mává nebo tak něco." Lauren se převrátil žaludek. Nedokázala se přimět, aby se mu podívala do očí. Ponížení z doby, kdy ho viděla naposledy, bylo tak čerstvé, že ji pronásledovalo. A bylo to už před lety. Nejspíš si to ani nepamatuje. Ta slova ji příliš neuklidnila. Ano, byl hodně opilý, ale přesto - jak mohla předpokládat, že tak snadno zapomněl na něco, co jí tak živě utkvělo v paměti? "Hej, Wille!" Maddie vstala a mávla oběma rukama, čímž si získala jeho pozornost, a vyřkla slova: "Tady!" a přitom ukázala na Lauren. Kdyby Lauren mohla Maddie propálit díru do obličeje pohledem, udělala by to. Maddie si sedla zpátky a s otevřenou pusou se usmívala, jako by její obličej dával palec nahoru. Natáhla se přes stůl a položila ruku na Laureninu. "I když on se nezměnil, ty ano. Už nejsi to dítě, Lo. Jsi chytrá, inteligentní, úspěšná žena - která se jen náhodou bojí létání." Lauren ohrnula spodní ret, když Maddiina slova zapadla, následovaná vlnou přesvědčení. "Víš co? Máš pravdu. Jsem všechno tohle. Už nejsem ta holka, která líbala polštář a předstírala, že je to Will Sinclair." Maddie poklesla čelist, když se podívala Lauren přes rameno. Ale ne. Je hned za mnou. Lauren se rozbušilo srdce jako psovi v domě, před nímž zastavil kamion Amazon Prime. Horko se jí plazilo po krku až ke tvářím. "Ehm, Lauren?" Hlas za jejími zády v ní probudil všechny vzpomínky, rozpaky z let nošení pochodní. Odmítnutí. Na to, jak si hloupě vymýšlela historky o tom, že Will musí své skutečné city k ní tajit kvůli přátelství s jejím bratrem. Teď jí to všechno připadalo tak hloupé. Byla taková hloupá! Pravdu o Willovi se dozvěděla už dávno - byl stejný jako všichni ostatní. Nedalo se mu věřit. Otočila se k hlasu a pohrozila, že jí srdce přestane vynechávat údery, k tomu jí dopomáhej Bůh. Rozhodně by bylo snazší si vzpomenout, proč ho nenáviděla, kdyby takhle nevypadal. Jak už to u mužů bývalo zvykem, Will s věkem vypadal jen lépe. Vypadal plnější a podle nedávné zprávy od Spencera trénoval vysokoškolský baseball. Musel to být jeden z těch trenérů, kteří se svými hráči cvičili. Na chvíli se odmlčela, aby si mohla představit, jak vypadá bez trička. Jak vypracovaný měl six-pack a jaký by byl na dotek pod jejími prsty? A jak Peggy Carterová odolala pokušení to zjistit? "Lo," kopla ji Maddie pod stolem a Lauren si uvědomila, že zírá. Odkašlala si. "Ahoj, Wille." Usmál se. Zatracený ďolíček. "Vyrostla jsi." "Ehm, ano," Lauren tápala ve slovech. "Chápu to tak, že cvičíš. ...ehm. . jsem ráda, že jsi to dokázala vyřešit, tenhle výlet. .vyřešit." Ukázala na něj prstem a modlila se, aby se jí přestala třepit pusa. Umrtvení. Rozpálené tváře. Zpocené dlaně. Drž se, Lauren. Cítila - ne viděla - na sobě Maddieho zděšený pohled s široce otevřenýma očima. "Jo! Načasování vyšlo skvěle." Lauren kamarádce věnovala něco, o čem doufala, že je to jasné S.O.S. "Není nádherná?" Maddie vyhrkla. "A chytrá a úspěšná a - věděla jsi, že dělá dekoratérku v sitcomu? A umělkyně? Ale ne jeden z těch pěnivých umělců, co jedí kameny a žijí z půdy. Jako skutečná umělkyně. Jednou vyhraje Emmy, jen počkej. Ale to všechno už asi víš." Takže Maddie si její S.O.S. musela vyložit jako Ponižuj mě dál, prosím, sama jsem to neudělala dost dobře. Lauren kopla Maddie pod stůl. Ani se neohlédla. "Já jsem Maddie, nejlepší kamarádka." Will se zasmál. "Už teď tě mám rád, Maddie." Naklonil se k ní blíž, jako by mluvil o Lauren, jako by tam nebyla: "A o Malém Richmondu jsem to už tak nějak věděl, ale díky, že jsi mi to dala vědět." "To jsou tvoje tašky?" obrátil se k Lauren, teď už nepochybně červené jako řepa. Podíval se na kufr a tašku, které ležely v jejich kabince. "Jo," řekla, stále zarudlá. "Jsem přebalovací typ, takže je toho docela dost. Je to jeden z důvodů, proč nelétám - nechci zjistit, že moje zavazadlo má nadváhu, a pak ho - hups!" - musím otevřít a sundat si spodní prádlo na podlaze letiště nebo tak něco. Takže jsem tam prostě všechno naházela a tohle opravdu nebyl můj nápad, víš, jet domů na Vánoce a už vůbec ne jet s tebou. . ." Sklapni, sklapni, sklapni, sklapni. ". ...a můžu si pro ně dojít sám." Lauren zírala na podlahu, stopa jejích slovních zvratků žadonila o setření. Tohle byla její nejhorší noční můra, která se stala skutečností. "Mně to nevadí." Natáhl se pro ně, ale ona k němu natáhla majetnickou ruku a zastavila ho. "Ne," odsekla, "mám to." Nehodlala nechat Willa Sinclaira, aby se choval jako hodný kluk. Maddiin pohled padl na prázdný talíř. Lauren věděla, že se nechová zrovna srdečně, ale Maddie to nechápala, neznala historii - ani pravdu -, že si zaslouží každý kousek její zloby. A takhle to bylo bezpečnější. Jejímu srdci se nedalo věřit, když šlo o Willa.
Kapitola 1 (3)
"Dobře." Zvedl obě ruce, aby se vzdal. Prostor kolem jejich stolu zaplnila rozpačitá pauza. Pak pokrčil rameny. "Asi půjdu ven a nastartuju auto. Sejdeme se na parkovišti, až budeš připravená vyrazit? Je to ten černý Jeep Grand Cherokee." "Cože?" zeptal se. Přikývla, zdvořile se usmála, takovým tím úsměvem, který věnujete člověku, jenž se právě pohnul ve frontě v obchodě s potravinami, a on odešel. Podívala se na svou nejlepší kamarádku, která na ni zírala přes stůl. Lauren se ohlédla a bránila se. "Cože?" "Opravdu se takhle budeš chovat příští tři dny? Dělá pro tebe něco hezkého, když ti dovolí, aby ses s ním tvoje vystrašená prdelka vezla v jeho autě." Lauren se postavila. "Nenech se zmást, Maddie. Will Sinclair není hodný kluk. Ani když jsme byly děti, ani když jsme byly na vysoké, a už vůbec ne teď." "Takže máš v plánu být celou dobu drzá." "Ne. ...otevřeně." "No, to by mohla být zábava." Lauren si povzdechla a věděla, že je čas jít. "Vstaň a obejmi mě, nebo mě zbav mého trápení. Vyber si." Maddie vstala a povzdechla si. "Na tom muži není nic nešťastného, to je všechno, co říkám." Objala Lauren kolem ramen. "Buď hodná. Buď v bezpečí. Užij si trochu zábavy, ano? Mohla by ses uvolnit." Lauren zasténala a odtáhla se. "Tohle budou nejhorší Vánoce v historii, takže uvolnění opravdu není na seznamu mých priorit." Maddie se na ni smutně usmála. "To bude v pořádku." "Uvidíme se za pár týdnů." Otočila kufr a zamávala kamarádce. "Víš, že tě úplně slyšel, jak jsi říkala tu věc s líbáním polštáře, že jo?" Maddie za ní zavolala. Lauren znovu zasténala a vyvezla kufry ze dveří, kde spatřila Willa, jak se opírá o auto jako Jake Ryan na konci filmu Šestnáct svíček. Měl na sobě letecké brýle, vintage seprané nebesky modré tričko, které se mu těsně napínalo přes vypracovaný hrudník a bicepsy, a i po všech těch letech se jí z něj v hrudi obracelo srdce. Už nejsi ta holka! Opakovala si ta slova v duchu pořád dokola a dokonce si je mumlala sama pro sebe, ne proto, že by se snažila přesvědčit sama sebe, ale protože to byla pravda. Tu dívku, kterou byla, přitahoval Will jen proto, že byl populární, dobře vypadal a byl mimo její ligu. Ale teď už to věděla lépe. Věděla, že se nemá do někoho zamilovávat z povrchních důvodů. A také se naučila, že je opravdu šťastná, když je sama. Koneckonců to bylo bezpečnější, což by si měla pamatovat. Lidem se nedalo věřit. Vždycky vás zklamou, a Will Sinclair jí to už dokázal, že? Což znamenalo, že jediná budoucnost, která s ním počítala, bylo příštích devětadvacet hodin. A to bylo dvacet devět hodin, pokud si nezajde na záchod. Byla odhodlaná to vydržet.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== "To je vaše auto?" Když Will sledoval Spencerinu mladší sestru, jak se snaží dotáhnout směšně velký růžový kufr na parkoviště, pomyslel si, že po tomhle výletě by mohl být jeho dluh vůči nejlepšímu příteli konečně splacen. Vzápětí poznamenal, že by mohl strávit zbytek života tím, že bude Spencer prokazovat laskavosti, a ani by se k tomu nepřiblížil. "To je ono." Zvedl se z SUV. "Dostane nás tam, kam potřebujeme." Lauren se na něj zadívala. Neviděl ji už spoustu let, ale za tu dobu nejen dospěla, ale zřejmě proti němu i zasadila zášť. Nebyl si přesně jistý proč, ale rozhodl se to zařadit do myšlenkové škatulky "není to můj problém". Čekal ho ledový týden, a to jak v autě, tak i mimo něj. "Přinesl jsem ti kafe." Doufal, že to bude nabídka na usmířenou. "Já kafe nepiju," řekla na rovinu. "To Spence neříkal." Otevřel dveře auta a vzal si kávu z držáku na hrnek. Odvrátila pohled. "Říkal, že máš ráda, ehm..." podíval se na bok šálku, "moka s bílou čokoládou?" Kopla do něčeho na zemi. "Díky." Možná ji skutečně bolelo to říct. "Čekám na tebe." Otevřel jí zadní dveře. "Tady, můžu to vzít..." "Mám to." Jasně. Měla to. Nejspíš patřila k těm ženám, které urazilo, když se jí muž pokusil podržet dveře. V dnešní době bylo nemožné vědět, jak se chovat. Učili ho, že se má chovat jako gentleman, ale teď to bylo urážlivé. A poslední, co chtěl udělat, bylo urazit krásnou ženu. A ano. Lauren byla krásná. Ne okázalá, ale krásná, taková, která je nenápadná. Málo nalíčená. Dlouhé brunetčiny vlasy stažené do rozcuchaného drdolu. Měla na sobě legíny a tričko Rainbow Brite, které obepínalo její křivky, což sotva stačil ocenit. Takže Spencerova mladší sestra. ... už nebyla tak malá. Z myšlenek ho vyrušil léta starý slib, který dal svému nejlepšímu kamarádovi. Ani on ho neměl v úmyslu porušit - bez ohledu na to, jak moc byl na Lauren zvědavý. Vklouzl za volant a sledoval ji, jak do zadního sedadla nakládá kufr s počítačovým kufříkem a další taškou. Stáhla poklop a zastavila se venku - v bočním zrcátku viděl, jak si přikládá ruku k hlavě, jako by chtěla říct: "Co to dělám?!" - a pak otevřela dveře spolujezdce a připoutala se. Položila si kabelku na klín a vylovila z ní kus papíru. "Zmapovala jsem nejrychlejší cestu odsud do Chicaga. Když budeme minimálně zastavovat a střídat se v řízení, nejspíš to zvládneme za tři dny. Taky jsem si udělala seznam několika hotelů po cestě a zavolala jsem, abych si potvrdila, že mají volné dva pokoje, abychom se, však víš, nemusely dělit." Řekla to, jako by se jí ta myšlenka hnusila. Zamračil se. Otevřela GPS v telefonu a začala klikat. "Jestli chceš, můžeme použít můj telefon pro GPS, ale mám v plánu poslouchat audioknihu a tři podcasty, takže by bylo lepší, kdybych ty údaje připojila k tvému?" Podívala se na něj a její výraz se změnil. "Cože?" Začni stepovat, kamaráde. "Řekl ti tvůj bratr něco o téhle cestě?" "Ano," odpověděl. "Řekl mi, že jedeš na Vánoce zpátky do Illinois a že bych se s tebou mohl svézt." "Ano. ." řekl pomalu, "to je pravda. . ." Odmlčel se. "Ale já už mám naplánovanou trasu." Posunula se na sedadle a otočila se k němu. "Opravdu?" "Ano. Bude to trvat sedm dní." Tvářila se, jako když vám zubař řekne, že máte tři kazy, a otevře se, protože je třeba všechny okamžitě vyvrtat. "Sedm dní?" Prakticky vyjekla. "Cože? Proč?" Opravdu nechtěl zabíhat do podrobností, proč se na tenhle výlet chystá - zvlášť ne s někým, koho tak odradilo, že je na její oběžné dráze. Stejně by to její názor ani postoj k němu nezměnilo. Kdysi by použil svou osobní bolest jako způsob, jak manipulovat s náklonností ženy, ale změnil se. Už takový nebyl. A součástí té změny bylo nechat si spoustu osobních pocitů pro sebe. "Je to jen něco, co jsem vždycky chtěl dělat," zalhal. "Nespěchat, poznávat památky, jet tam, kam mě cesta zavede. Kromě toho je tahle trasa docela slavná - až bude celá hotová, budeme mít právo se chlubit." Lauren začala odpovídat, ale stiskla čelist. Podal jí knihu jako emisar, který se snaží odvrátit válku ve Francii. "Udělal jsem seznam věcí, které je třeba cestou vidět." "Tenhle výlet nemůže trvat týden," řekla. "Vlastně může. Když to nebudeš uspěchat." Výraz její tváře mu prozradil, že ji to nebaví. "Takže tohle je něco jako tvoje dovolená?" Na čele se jí udělala hluboká, ustaraná vráska. "Jo, něco takového." "Opravdu s tebou nechci jet na dovolenou - myslela jsem, že je to jen cesta domů. A abych byla úplně upřímná, mně se domů taky nechce, takže tohle je, víš, hodně." Myslel si, že by se mohla hyperventilovat. "Kdo jezdí na výlet v prosinci? To snad ani nedává smysl." Teď už mluvila sama se sebou. "Proč bys to neudělala v červnu nebo v červenci nebo kdykoli jindy než o Vánocích?" "Jsem baseballový trenér," řekl. "Těžko si můžu vzít dovolenou během sezony." A jestli byla pravda, co mu řekl táta, tak teď, nebo nikdy, aby se tenhle výlet uskutečnil. Odmlčela se a on si nemohl pomoct, ale zajímalo ho, co se jí honí hlavou. "Ale ty jedeš na dovolenou sám?" Zněla skutečně zmateně - byla zmatená, že udělal něco, co považovala za tak zvláštní. "Už ne." Usmál se. "Už jsi nám zamluvila pokoje?" "Ne." "Už jsi vymyslel zastávky?" "Ne." "Máš vůbec nějaké plány?" "Ano." Pak se zamyslel: "No, ne. Plán je jet po historické dálnici z Los Angeles do Chicaga, a pak jet hodinu odtamtud domů."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Uvíznutí v autě s protějškem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️