Můj temný milenec

Prolog

==========

PROLOG

==========

Pomsta.

Instinkt, který se skrývá v každém z nás a je pečlivě vetkán do závoje, který zakrývá naše pravé já. Skrývá se hluboko ve stínech lidské povahy, doutná... vře...

Čeká.

Rádi zapomínáme, že je naší součástí, a necháváme ji dřímat, dusit se pod výmyslem morální slušnosti po celé měsíce... roky... desetiletí.

Ale je to tam. Jemně nás pošťuchuje, šeptá nám do ucha, když se na nás páchají křivdy. Ignorujeme to, odmítáme to - protože nás to tak naučili.

A tak jako správní malí chlapci a děvčátka... předstíráme.

Pak přijde zrada.

Spouštěč, který zažehne jiskru, zapálí rozbušku, roztrhne ten chatrný závoj a nechá naše základní instinkty vylézt na světlo.

A jakmile se zapálí, vzplanou. Vybuchneme.

Mstíme se.

Pomsta.

Pro mě už to nebyla hibernující bestie. V den, kdy jsem zjistila, jaká příkoří na mně byla spáchána - zvěrstva, která bych si nikdy nedokázala představit -, se pomsta drápala přímo skrz ty vrstvy, jako by to byl hedvábný papír.

Vynořila se ze svého doupěte.

A teď?

Teď to bylo moje záchranné lano.

Můj nejbližší přítel. Můj temný milenec.

Byl to vzduch, který jsem dýchal.

Můj. Kurva. Účel.

Poháněla mě, jako naděje pohání zlomené a láska slabé, a nesla mě skrz bezútěšné, prázdné chvíle. Sliboval mi lepší dny, pokud se budu řídit jeho plánem.

Spalovalo mě to zevnitř.

Není to ale právě ono?

Svým způsobem to potřebujeme. Potřebujeme, aby nás pohltila, aby nás celé pohltila, aby nám dala zapomenout na bolest, která ji osvobodila - na rány, které jí daly život.

Někdy je to jediný způsob, jak přežít.

Pomsta.

Říká se, že je nakonec sladká, a já jim to sakra věřil. Skoro jsem cítila ten med na jazyku, jako balzám, který jsem potřebovala, abych potlačila hořkost, jež mi svírá vnitřnosti.

Pouhá myšlenka na něj se stala závislostí a já po něm zatraceně toužila.

Ale všechno to byla lež.

Byl jsem zaslepený.

To, co jsem dostal, bylo všechno, jen ne sladké.

A ani jednou jsem nepřemýšlel o tom, komu bych mohl cestou ublížit. Nikdy jsem neuvažoval o obětech, které mohou padnout na mé ničivé cestě, ani o lidech, kteří si nikdy nezasloužili dopad mého hněvu.

Ani jednou.

Staral jsem se jen o sebe - o své vlastní mělké, rozštěpené srdce. O tu mrtvou věc ve mně, která se dožaduje zúčtování. To bylo to jediné, na čem kurva záleželo.

Dokud nebylo příliš pozdě.

Ne... pomsta není sladká. Odplata nekončí odměnou.

Pomsta není spravedlnost.

Sliby, které šeptala ta bestie uvnitř? Ta sladká slova?

Všechna jsou prázdná. Nebyla to nic víc než lest.

Jediné, po čem kdy toužilo, bylo být osvobozeno.

Nakonec jsem nikdy nečekal, že to bude horší, než když to všechno začalo.

Nikdy jsem nečekal, jaké trosky po mně zůstanou.

I

nikdy

nečekal, že

ji.

1. Jeden (1)

1

==========

ONE

==========

Benjamin Grant.

Jeho jméno je jako roj komárů na mé kůži.

Ten člověk je nemoc. Infekce. Rakovina, která mě rozkládá zevnitř.

Moje zatracená nemesis.

Ale on mě ani nezná. Pro něj jsem vedlejší ztráta, nic víc, než jen záblesk na jeho radaru. Jen brouk, kterého je třeba odfouknout.

Jen... manžel.

Přesněji řečeno manžel jeho milenky.

Nebo jsem jím alespoň byl.

Lidé říkají, že existují známky toho, že manžel má poměr - hodiny navíc v práci, podivné transakce kreditní kartou, možná zvláštní nový parfém, který vás lechtá v nose. Tajnůstkářské chování, mizení sexuálního života, stupňující se hádky...

Znamení, znamení, všude je nějaké znamení.

Dovolím si nesouhlasit. Katrinin talent na podvody byl dobrý... tak dobrý, že jsem její velkou zradu nikdy nepředvídal, a rád bych věřil, že nejsem hloupý člověk.

Vnitřnosti se mi svírají vroucím vztekem.

Sedmnáct měsíců.

Už je to sedmnáct měsíců od chvíle, kdy se pode mnou vytrhl blažený koberec nevědomosti - od chvíle, kdy jsem si uvědomil pravdu o tom, jak zatraceně jsem si namlouval. Během sedmnácti měsíců se mé životní poslání změnilo z oddaného manžela na Hledače pomsty.

To je pěkný název pro vyčerpaný cíl. Mým palivem se stal hněv, zatímco mé srdce krvácí odplatou, a na tuto skutečnost nejsem nutně hrdý.

Ale je to tak, jak to je.

Když už nic jiného, tak je to zatraceně dobrý materiál k psaní. Naštěstí pro mě je to moje každodenní práce.

Opřu se o bok auta, ruce zkřížené na hrudi, mysl a pohled upřený jako lasery na muže pár metrů ode mě. Stojí na kraji chodníku, jednou nohou v honosném mokasínu se nenuceně škrábe po obrubníku a povídá si s kolegou. Muži vypadají stejně ve svých firemních oblecích, pohupujících se aktovkách, nevýrazných kravatách a ulízaných vlasech.

Ale nejsou stejní.

Jeden z nich roztrhal mou rodinu.

Je mi úplně jedno, kdo je ten druhý, ale Benjamina Granta sleduju dost dlouho na to, abych věděl, že je to jeho obchodní partner.

Oči se mi přes tmavé sluneční brýle zúží, krevní tlak stoupá a do žil mi proudí hořkost jako jed. Hlava mi tluče do rytmu, zatímco Vengeance mi ze svého posedu na mém rameni šeptá do ucha sladké vzkazy. Nejsou tu žádné stíny, které by mě skryly, a tak tu stojím za bílého dne, zachycená v záři slunečních reflektorů, které mě chtějí vyvolat... upozornit na můj hanebný plán.

Tady je: Hledač pomsty.

Jo, na tom vlastně nezáleží - ten kretén si mě nevšimne.

Nikdy si ho nevšiml.

"Evane!"

Do prdele. Ale někdo si ho všimne. Hlava se mi zatočí při zvuku mého jména, které se nese ulicemi centra Libertyville. Částečně se ztrácí v neustálém proudu dopravy a dětského pištění z nedalekého dětského hřiště, ale je dost hlasité na to, aby mě to vyvedlo z míry. Jsem skoro v pokušení vrhnout se na palubní desky svého auta.

Pst... copak nevidíš, že tě sleduju?

Z opačné strany ulice ke mně přeskočí drobná Asiatka a kimono za ní vlaje. Ozve se klakson, smyk automobilových pneumatik mi drásá páteř jako nehty na tabuli a věčně zapomnětlivá Hana Parková nesměle zamává řidiči a přidá do kroku.

Přísahám, že se jednou nechá zabít, ale kdyby se tomu dokázala vyhnout, zatímco já budu skrytě sledovat svou nemesis, bylo by to úžasné.

"Ahoj, Evane," pozdraví mě.

Čokoládové oči jí vzrušeně září a naštěstí pro ni moje sluneční brýle maskují, že ty moje jí to neoplácejí. "Ahoj. Rád tě vidím, Hano."

Jen ne teď.

Ne, Haně Parkové se oči netřpytí, ale ona to ještě nepochopila. A tak zatímco mě etiketa nutí kývnout a usmát se na konverzaci, otočím se k místu, kde stál Benjamin Grant, abych viděla, jak podpatek jednoho povýšeného mokasínu mizí v jeho kanceláři ve výloze.

Zlatá cedulka oznamující jeho titul je pevně připevněná na vínových dveřích a vypadá stejně nabubřele jako on sám: Benjamin Grant, advokát.

Ten bastard.

"Máš pauzu na oběd?"

No jo... Hana je tady.

Nespal jsem s ní nejmíň tři měsíce, takže ani neví, že jsem se přestal točit v maloobchodním managementu a věnuji se psaní na plný úvazek. Náš čas odloučení ji ale zjevně nerozhodil; stojí přede mnou s tou známou jiskrou v očích a je jasné, že štěněčí láska se znovu rozhořela.

Mám jich ve městě několik. Zamilované ženy, se kterými jsem po rozvodu zasel divoký oves. Ale teď, když se o mé soustředění přihlásilo hlubší poslání, jsou jen rozptýlením.

"Tak nějak," řeknu jí a tón mého hlasu je znuděný. "Dalo by se říct, že je to taková přestávka na oběd." Přinutím se k úsměvu a prsty si prohrábnu žmolky ve spodních zákoutích kapes. "Psaní se mi daří, takže se soustředím na to. Teď už na plný úvazek."

"Páni, Evane," rozzáří se. "To je úžasné. Summer musí být nadšená, že už nemusíš žonglovat s obchodním rozvrhem."

Zářijový vánek se zvedne a sotva naruší vlas v jejím pečlivě sepnutém ebenovém drdolu. Opravdu nemám náladu na konverzaci s jedním ze svých minulých úletů, zvlášť pokud jde o mou dceru, a pokrčení ramen odráží mou lhostejnost. "Jo, chci říct, že už je zpátky ve škole, ale je fajn mít tu možnost volnosti."

Hana zakroutí hlavou a přitiskne si brašnu k hrudi. "Hele, nechceš si vzít něco k jídlu? Mám hodinu na zabití..." Nabídka je nenucená, jako bych celou dobu neviděl, že se za těma jiskřivýma hnědýma očima točí kolečka.

Promiň, zlato - projekt "Dostaň Evana zpátky do postele" se nekoná.

Nejsem ten typ člověka, který by vkládal energii do něčeho, co nemá budoucnost, a já mám na práci větší ryby. Ale je milá, takže jsem ji nechal v klidu. "Vlastně jsem na cestě do posilovny. Možná jindy."

1. Jeden (2)

Není to lež. Nejsem takový kretén.

"Aha! XSport?"

Nedokážu zadržet povzdech. Dobře, fajn, možná jsem takový kretén. Alespoň v těchto dnech. Z pravdy se nedá nic dobrého vytěžit, a tak bez nadšení přikývnu.

"Mám tam členství. Možná bychom mohli být kamarádi na cvičení?"

Cvičební parťáci. To je skvělé. Možná bychom si později mohly navzájem zaplést vlasy.

Kousnu se do jazyka a sevřu čelist, aby mi slova náhodou nevyklouzla ven. Potřebuju tenhle rozhovor okamžitě ukončit. "To zní skvěle. Uvidíme se, Hano." Nečekám na její odpověď a nechám ji, aby na mě zírala z chodníku, když se vydám ke svému mustangu a naskočím do něj dřív, než stačí mrknout.

Motor se rozburácí k životu a tentokrát je můj povzdech protkán čistou úlevou. Tohle auto miluju. Je jako můj pohodlný vůz. Pojmenoval jsem ji Francis, protože nikdo se už nejmenuje Francis, a to je přece uklidňující jméno, ne? Existuje přece světec jménem František.

Mustang je černý, stejně jako moje srdce, a byl to můj první velký nákup poté, co se začaly sypat peníze za knihy.

Člověk by přece měl mít po dosažení úspěchu nějaký testament.

Bohužel... já se jako úspěšný necítím. Zatím ne. Je tu ještě jedna, poslední cena, kterou musím vyinkasovat, a dnes je den, kdy začnu uskutečňovat plán, který ve mně poprvé probudila Pomsta.

Fáze. Kurva. 1.

Potřeboval jsem jen poslední pasivní pronásledování Benjamina Granta, aby motiv zůstal čerstvý.

Zápěstí mám podepřené o volant, když projíždím rušnou ulicí a nechávám druhou ruku viset z otevřeného okna. Na září je obzvlášť horko a holá kůže mě pod odpoledním sluncem pálí. Tělocvična je jen kilometr od centra, které se stále ještě počítá za město, a já vjíždím na parkoviště zbytečně rychle, čímž naštvu fotbalovou maminku. Když mě odbude, mrknu na ni, přirozeně, a nezpomalím natolik, abych viděla její reakci.

Protože už přesně vím, co hledám, zamířím k bílému SUV Lexus, které mi připomíná honosné mokasíny a zlaté placky. Než se však pohnu kupředu, věnuji chvilku tomu, abych se připravil na svůj další krok.

To bude trochu bolet. Jsem hrdý na plán, který jsem vymyslel, ale na cestě k němu je třeba přinést drobné oběti.

Je mi to líto, Francisi.

Soustředím se na širší souvislosti, jedu dopředu, mávnu rukou, když do Lexusu ťuknu jen natolik, aby na něm zůstal dlouhý černý škrábanec, a když manévruji na parkovací místo vedle něj, vydechnu a omluvně poplácám volant. Ráda bych si myslela, že neživý předmět, který jsem pojmenovala po staré dámě, bude s mým osudem soucítit.

Je to pro dobrou věc.

Vyskočím z auta, strčím si klíčky do zadní kapsy a proplouvám vchodem do tělocvičny. Dnes se ujmu role kajícně zodpovědného muže, zahaleného do sebevědomého šarmu.

Částečně je to pravda.

Dobře... není to tak úplně pravda, ale předstírám šarm dost dobře na to, abych prošel.

Když se blížím k recepci a ukazuju znuděné recepční svou zbrusu novou kartu, cvakne na mě žvýkačkou. Do téhle tělocvičny zřejmě chodí víc než jeden poněkud přitažlivý šarmantní člověk, takže ji to v podstatě nezasáhne.

Dlaněmi plesknu o stůl, když je před ni položím. S teatrálním povzdechem zakloním hlavu a nabídnu sebekritický úsměv. Zájem brunetky mírně vzroste.

Přičítám to svému talentu pro drama - možná jsem měl být raději hercem.

"Tohle je vážně trapné," začnu se krčit. "Ale omylem jsem na parkovišti šlohla auto. Mohl byste mi, prosím, vyhledat majitele téhle poznávací značky? Kdybych odjela, aniž bych jim to řekla, moje svědomí by mi to nikdy nedovolilo přežít." Podám mu útržek papíru s načmáraným číslem poznávací značky. Usměje se na mě, aniž by věděla, že moje svědomí zemřelo před sedmnácti měsíci a že je to pěkná blbost.

Zatímco si bere pager, prohlížím si bludiště zpocených těl a v uších mi pulzuje klubová hudba.

Upřímně řečeno, posilovnou pohrdám. Raději si zacvičím venku. Pěší turistika, běh, jízda na kole... příroda. Tam se daří mé múze a skoro vždycky odejdu s novým nápadem na příběh. Ze smradlavých a předražených posiloven, kde se mi nějaká hospodyňka ve spandexu jménem Debra pokradmu dívá na počítadlo kalorií, se mi chce zvracet.

Určitě je to zabiják múz, ale právě teď moje poslání zastiňuje mou múzu.

Dívka od přepážky poslušně ještě dvakrát zanechá majiteli auta stránky, než to vzdá s pokrčením ramen: "Zkoušela jsem to." Sevřu rty. No, do prdele. Teď, když plán A žalostně selhal, je čas na plán B, který je sice o něco méně organický, ale co se dá dělat. Kývnutím kloubů na pult opustím brunetu a prokličkuju mezi běžícími pásy. Od dvojnice Joan Cusackové, oděné do trikotu, který měl zůstat v osmdesátých letech, se mi dostane příchozího pohledu.

Ona však není mým posláním, a také ne.

Odvrátím pohled.

A pak...

V tu chvíli ji spatřím uprostřed moře eliptických trenažérů.

Vlasy jako med. Oči jako bourbon.

Josie Grantová.

Jsem příliš daleko, abych jí viděl do očí, ale možnost přiblížení na Facebooku se mi hodí.

Soustředěná na cvičení si nevšimne, že ji sleduju, zatímco předstírám, že si hraju na mobilu. Vysoký culík se jí při pohybu pohupuje sem a tam, sluchátka v uších, která má zastrčená v obou uších, vysvětlují, proč nevnímala stránky recepční přes interkom. Josie je vizáží vkusného švestkového spandexu; obraz zámožné ženy v domácnosti s cvičením vyvolaným leskem. Její pokožka je lehce bronzová a leskne se potem, crop top zvýrazňuje její štíhlý pas a atletickou postavu. Je zářným příkladem krásy a privilegovanosti a já ji za to nenávidím.

Ale předpokládám, že když s ní budu spát, je výhoda, že je přitažlivá.

No, teď je ta správná chvíle udělat krok. Díky neúspěšnému pokusu o paging jsem trochu nápadnější, ale to je fuk. Přikráčím k jejímu stroji a stojím tam, dokud si nezískám její pozornost překvapeným dvojím pohledem. Pokračuje v tempu a předpokládá, že když mě bude ignorovat, půjdu dál.

1. Jeden (3)

Já ne.

Bude se se mnou muset vypořádat.

Nakonec zpomalí, vytahuje si sluchátka z uší jedno po druhém, její rozmrzelost je zjevná. Právě jsem ji vyrušil z kardio cvičení, což je kardinální hřích posilovny, ale mě to nemrzí a ani to nepředstírám. "Můžu vám nějak pomoct?" zeptá se netrpělivě a zadýchaně. Z culíku jí vyklouzl pramínek dokonalých vlasů medové barvy a spadl jí do očí. Odfoukne si do něj, její pohled je nezúčastněný.

Oči napuštěné bourbonem po mně sjedou, zastaví se, když uvidí tetování vyryté na mé levé paži, a já sleduji, jak její rozmrzelost na okamžik ochabne, když se v jejím výrazu mihne něco jemnějšího.

Zajímavé. Je možné, že má bohatá žena v domácnosti slabost pro tmavovlasé potetované muže? Tohle bude jednodušší, než jsem si myslela.

Prohlédnu si ji a rty se mi roztáhnou do úsměvu, který teď, když mám její pozornost, nedokážu zadržet. "Narazila jsem do tvého auta na parkovišti."

Ty whisky oči se rozšíří, pak se zúží a její nohy se prudce zastaví. Nejspíš se snaží zpracovat kompenzační kombinaci mého veselého úsměvu a zlověstných slov.

"Promiňte, vy co?"

"Jo. Promiň." Neomlouvám se, ale doufám, že to není okatě zřejmé. Nemůžu dopustit, aby moje herecké umění ochablo pod bourbonem a jantarovým pohledem Josie Grantové, ale tohle je docela zábava, sakra. Je to... uspokojující. "Špatně jsem odhadl poloměr zatáčky a srazil jsem tě bokem. Bylo správné ti to dát vědět."

Můj úsměv se mění v pokorně lítostivý. Doufám.

A nejsem já tak promyšleně zodpovědná, když tě sleduju? Jestli chceš, můžeme si hned teď skočit do postele.

Uvědomuju si, že mě ještě nechce... ale bude chtít.

Složím si ruce na prsou a sleduji její reakci. Jsem klidný a nevzrušený, sleduji, jak se jí hlava třese nedůvěrou a frustrací.

Pak zavře oči a se zasténáním nechá hlavu klesnout dozadu. "Dobře. Pojďme se podívat na škody." Josie nevypadá tak naštvaně, jak jsem čekala. Spíš... rozladěná. Seskočí z eliptického trenažéru, popadne kabelku a vyrazí přede mnou ke vchodovým dveřím.

První fáze: Probíhá.

Můj pohled spočine na jejím zadku, když rychle odchází skleněnými dveřmi na parkoviště. Je to pěkný zadek a já si ho s chutí trochu poplácám, zatímco do něj budu bušit. Nakonec. Její štíhlé boky se energicky pohupují, těsné legíny přiléhají k jejím křivkám. Když se na mě podívá přes rameno, odvrátím zrak a rozběhnu se vedle ní, když se blížíme k vozidlům.

Ukážu na dlouhý černý škrábanec podél jejího nárazníku. "Připadal bych si jako blbec, kdybych nic neřekl," řeknu a sleduju, jak její pohled skenuje poškození. Pak s trochou zlověstného přídechu dodám: "Karma je pěkná mrcha."

Ironie jí uniká.

Josie přesune pozornost na mého Mustanga vpravo a pak na mě, jak se ty oči podezíravě zúží. "Jak jsi věděla, že je to moje auto?"

Možná jsem čekal, že bude spíš naštvaná než bystrá, ale na tom nezáleží. Na tváři se mi rozhostí vlažný úsměv, hlavu nakloním na stranu. Mohl bych hrát na svou silnou stránku, kterou se v poslední době stalo okouzlování žen. A to doslova. To je ostatně konečný cíl.

"Chodím sem často o polední pauze. Je tak trochu nemožné si tě nevšimnout."

Pak čekám.

Čekám na její nesmělý úsměv, stydlivý úklon hlavy, nevyhnutelnou barvu ve tvářích, která dokonale připraví hrací plochu pro můj další tah.

Jenže... ona se zasměje.

Vlastně si odfrkne. Směje se na mě.

Co to má kurva znamenat?

"To je legrační," odpoví a dotkne se hřbetem ruky nosu. "Nikdy jsem si tě nevšimla."

Au.

Ne, počkej, možná je to dobře. To znamená, že ví, že by si mě všimla... ne?

Budeme to brát z té pozitivní stránky a ignorovat fakt, že se pořád směje.

Rty se mi sevřou. Zdá se, že jak plán A, tak plán B se mi zřítily a shořely u nohou jako můj osobní meteorický déšť. Josie Grantová mě překvapila tím, že je dost inteligentní na to, aby si vyžádala plán C.

Dobře jí tak.

Naštěstí jsem rychlá. S rukama ležérně položenýma na bocích nijak zvlášť nereaguji na to, že mě někdo upozornil na lež. Uvědomuji si, že k uzavření tohoto obchodu budu možná muset využít jiné silné stránky, protože Josie není tak zoufalá žena v domácnosti, jak jsem doufala. "Já jsem Evan," řeknu jí a obdařím ji svým nejšarmantnějším úsměvem, zatímco můj mozek se točí kolem mých dalších slov. "Předpokládám, že když už někomu nabourám auto, tak mám štěstí, že je to ta nejkrásnější ženská v posilovně."

Dobře, vyznělo to trochu silněji, než jsem zamýšlel.

Přerušit... Přerušit!

Prozřetelný oblouk obočí Josie Grantové mě upozorní na můj vážný omyl. Její jantarové duhovky jsou téměř průhledné, když je na mě zúží. Musím rychle přijít na to, jak tuhle šlamastyku zachránit - byla příliš pečlivě naplánovaná a já Francise neškrábu zbytečně.

"To je hezké," řekne na rovinu. "Jdu zpátky dovnitř."

Dívám se, jak se Josie otáčí na patách a míří zpátky ke vchodu do tělocvičny.

Co se právě stalo? To měl být kompliment. Jsem v tomhle dobrá, sakra.

Teď jsem rozrušená, a tak ji následuju. "Tobě jsou ty škody jedno?"

"Ne," zamumlá, aniž by se na mě podívala.

"Nechceš si vyměnit pojištění a tak?"

"Ne."

Sakra. Sleduju, jak se její culík pohupuje v rytmu jejích nohou, jak bílé tenisky plácají o chodník. "Poslyš, nasrala jsem tě nějak? To jsem neměla v úmyslu."

Tedy kromě toho, že jsem ti nabourala do auta.

Josie se otočí čelem ke mně, než dojdeme ke dveřím. Poznám, že se chystá prohodit nějaký chytrý comeback mým směrem, ale ve chvíli, kdy její oči sklouznou po tetování na mé ruce, se opět vrátí ten samý pohled. Měkčí. Zamyšlený. Možná i trochu... nostalgický.

S výdechem se uvolní. "Jen jsem měla fakt blbej den. Snažila jsem se vybít si vztek na eliptickém trenažéru a ty jsi mi to trochu překazil."

Klíč. To je asi vhodné slovo pro můj příchod do jejího života, ale spíš se přikláním ke slovu kladivo. Část mého já se chce zeptat na její posraný den, abych navázal vztah, ale bude to marné. Právě teď je mimo dosah. Postavila si příliš mnoho zdí a klíčem to nepůjde.

S tím kladivem se vrátím později.

S povzdechem udělám krok zpět a skloním hlavu. "Ještě jednou se omlouvám za to auto," řeknu a dodám: "A za to, že jsem tě tam... nechtěně sbalil." Kývnu směrem k parkovišti a rty se mi zkřiví do omluvného úsměvu.

"Neúmyslně," zopakuje a její plochý tón zmírní křečovitý pohyb rtů, který mi neunikne. "Správně. Dobře."

"Uh... jo." Prohrábnu si rukou vlasy a znovu se na ni usměju. Možná moje ovčí verze šarmu odbourá některé z těch zdí, protože teď očividně potřebuju veškerou pomoc, kterou můžu dostat. "Doufám, že se tvůj den zlepší."

Chci to ukončit alespoň zčásti pozitivně, otočím se a jdu zpátky k autu, znechucená, ale ne poražená.

Ujdu jen pár kroků, než na mě zavolá.

"Já jsem Josie."

Můj úsměv se rozzáří, zastavím se na místě a podívám se na ni přes rameno. Projede mnou obnovená naděje, když se otáčím a couvám dozadu, přičemž se snažím nevnímat, jak se jí mezi rty zachytává potulný pramen vlasů. "Uvidíme se, Josie."

A uvidím.

2. Dva (1)

2

==========

DVA

==========

"Snídaně!"

Ve skutečnosti je čas večeře. Ale je také čtvrtek a ve čtvrtek se k večeři snídá.

Summer se řítí chodbou v džínových šortkách a nadměrném anime tričku, špinavě blonďaté vlasy jí šlehají kolem obličeje, jak se točí po hladké dlažbě. Nohy její židle skřípou o podlahu, když se postaví před kuchyňský stůl. Vlastně jedinému stolu - tohle místo je sice maličké, ale pro dva se hodí bohatě.

"Prosím tě, tati, tentokrát tu slaninu moc nekřupej."

Ušetřím ji pohledu stranou. "Slanina má být křupavá. To je její práce. Jinak je to v podstatě šunka."

"Až na to, že tvoje verze křupavosti je... extra."

Extra.

Moje devítiletá dcera mluví jako puberťačka, když říká "extra". To mi taky připomíná, že se musím podívat do fritézy a... dobře, předpokládám, že zčernalé je "extra". Ups. Dávám víko zpátky a doufám, že neucítí zuhelnatělý důkaz mého selhání.

Ale cítí.

Její lehce pihovatý knoflíkový nos se při vůni spálených snů svraští. "To prase umřelo zbytečně," zamumlá. Její teatrálnost dává najevo, čí geny nese.

Když se zbytky slaniny setkají s odpadkovým košem, cítím se mírně provinile, že jsem promarnil oběť bezejmenného prasete. "To je v pořádku. Stejně to nebylo hodné prase. Šikanoval ostatní prasata." Odmlčím se, abych se nad tím zamyslela, a pak to dokončím: "Nejspíš by nám způsobil zažívací potíže."

"Dobrý pokus, tati."

Potřebuji si dceru znovu získat, a tak spěchám na stůl s talíři míchaných vajíček, vaflemi a ovocem, což Summer přiměje tleskat a pištět očekáváním. Snídaně k večeři je její oblíbená a já jsem dobrý kuchař, navzdory mému napjatému vztahu s fritézou. Většinu svého dospělého života jsem byl hlavním kuchařem. Katrině to nikdy nešlo a někdo se to musel naučit, jinak bychom si každý večer objednávali jídlo s sebou.

Při pomyšlení na bývalou ženu se mi zvedá žaludek. Moje láska ze střední školy. Moje jediná, pravá láska.

To je ale snůška keců.

To spustí spirálu temných myšlenek a mě už začíná bolet hlava, když se posadím. Zakroutím krkem, abych uvolnila napětí.

Viním z toho slaninu.

Může za to to tyranské prase.

"Myslíš na ni, viď?" ptám se. Summerin hlas mě vrátí do přítomnosti, když jí začnu nabírat vajíčka na talíř.

Samozřejmě že si toho všimne, protože je nad své roky moudrá - v podstatě jí táhne na třicet. Vždycky jsem se k ní choval co nejprůhledněji. Jemně, ale upřímně. Je si vědoma, že její matka udělala špatné rozhodnutí, a to je důvod, proč už spolu nejsme. Samozřejmě jsem jí neřekl podrobnosti, vzhledem k tomu, že je ještě příliš mladá na to, aby plně pochopila realitu naší situace. Neví, co je to "nevěra" - alespoň doufám, že to neví. To by znamenalo, že ví, co je to sex, a na to nejsem připravený.

Ale ví, že její matka udělala špatnou věc. A že já někdy nejsem v pořádku.

Nemůžu si pomoct, ale cítím se provinile za to, jak ji to ovlivňuje. I když jsem to neudělala já, často si říkám, jestli to není příliš velké břemeno. Jsme přece jenom my dva a ona je teprve třeťačka.

Katrina se z našeho rodného města v severním Illinois přestěhovala do Tennessee ke své matce, jakmile jsme se rozešli, a nechala si dceru přes letní prázdniny a zimní prázdniny. Bylo to... přizpůsobení. Byla pro Summer dobrou mámou, ale po vývoji určitých událostí pro ni bylo nejlepší odjet z města.

Považuji se za šťastnou, že na ni nemusím náhodou narazit, a dobře jí tak.

Summer se o ní občas zmíní, když tam chvíli zůstane. Přinutím se poslouchat a bojuju s pokušením strčit si prsty do uší jako dítě v mateřské školce. Nemám chuť poslouchat, jak se Katrině daří, ale nemůžu dceři říct, že o své matce nikdy nesmí mluvit.

Takže vím, že Katrina má přítele, který s ní žije a jmenuje se Allan a často smrdí jako zelí, a Allan má z předchozího vztahu chlapečka Masona. Nejsem si jistá, co si mám myslet o tom, že se kolem mé dcery motá přítel, ale znějí dost šťastně.

Hurá, Katrino.

Když jsem si na vafle vymačkala potřebné množství sirupu, vzpomněla jsem si, že se mě Summer na něco zeptala. "Přemýšlím o tom, jak ti později nakopu zadek v Mario Kart."

Její úsměv se zastaví na rtech. Je to jen zdvořilost - prokoukla mě. Je to úsměv na devět třicet. "Vím, že jsi na ni myslel. To je v pořádku."

Sakra. Tohle nesnáším. Nenávidím, že nám to Katrina kurva udělala. Nesnáším, že Summer vyrůstá v rozvrácené rodině. Nenávidím Benjamina Granta za to, že strká ptáka tam, kam nemá, a ze všeho nejvíc nenávidím to, že tolik nenávidím.

Cítím, jak se mi zvedá krevní tlak, když se Vengeance znovu pohne, a nenávidím, že je ve stejné místnosti s mou dcerou.

Nenávist. Nenávist. Nenávist.

Podívám se na svou holčičku a potlačím ji. Léto je to jediné, co mě pohání, kromě pomsty. Je mým světlem, mým sluncem, mou nadějí... Někdy mám pocit, že ji potřebuju víc než ona mě. Její matka udělala z dcery oběť svých sobeckých rozhodnutí a to si tahle úžasná holčička nezasloužila.

"Pravdivá bomba?" Zeptám se.

Je to náš ledoborec, když potřebujeme ze sebe dostat těžké věci.

"Vždycky," přikývne Summer, odloží vidličku a věnuje mi plnou pozornost.

Dojídám své přeslazené vafle a opírám se v křesle, které se chvěje na zadních nohách. Prsty si s povzdechem spojím za hlavou. "Přemýšlela jsem o ní. Myslím na ni pořád," přiznám se. "Myslela jsem na to, jak nerada vařila. Pamatuješ, jak si každý den po dobu jednoho týdne objednávala pizzu, když jsem byla v Baltimoru na manažerské konferenci? Bála se i uvařit vodu."

Summer se při té vzpomínce zachichotá. Bylo to jen pár měsíců předtím, než se náš svět zhroutil.

"A pamatuješ si, jak jednou uvařila vodu a zapomněla vypnout hořák?" Pokračuji. "Dům několik dní smrděl jako toxický odpad."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Můj temný milenec"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️