Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== Skotsko, 1856 "Proboha, Penny, napadlo tě někdy, že budou skutečně tak hezcí, jak se tvrdí?" Eleanor Cunninghamová nevěřícně pronesla, oči kulaté jako talíře, když upřeně zírala na trojici gentlemanů, kteří právě vystoupili z elegantního, černě lakovaného cestovního kočáru s rodinným erbem Ainsworthů na širokou, dlážděnou příjezdovou cestu Cunninghamových. "Opravdu jsem si nemyslela, že je to možné," odpověděla Penny a lehce odmítavě zavrtěla hlavou. Osmnáctiletá Penelope Houghtonová, která se dívala z okna v horním patře, stála podobně zaraženě, protože i ona hleděla dolů na tři z nejpozoruhodněji přitažlivých pánů, jaké kdy spatřila, Ashcroftovy anděly. A ačkoli je pravda, že o nechvalně proslulé trojici a jejich neobyčejném vzhledu slyšela už mnoho historek, vždycky předpokládala, že ty zprávy jsou přinejmenším poněkud přehnané. Zjevně se však mýlila. Když totiž viděla slavné pány na vlastní oči, bylo jí jasné, proč nejedna obdivovatelka prohlásila, že bratři Gabriel, Rafael a Michael Ashcroftovi mají tak výstižné jméno, protože všichni tři byli tak božsky krásní, že si člověk snadno představil, že sestoupili jako andělé z nebe, a ne že se narodili z lůna obyčejného smrtelníka. Jediné, co jim chybělo, pomyslela si, když s údivem hleděla na trojici stojící dole, ozářenou zářivými paprsky pozdně odpoledního slunce, byla zlatá svatozář na hlavě každého z nich. "To musí být vévoda," řekla Eleanor a ukázala na nejvyššího z trojice pánů, který předstoupil, aby pozdravil jejich hostitele, Eleanořiny rodiče, hraběte a hraběnku z Gilchristu. Penny souhlasně přikývla, vědoma si toho, že Gabriel Ashcroft, šestý vévoda z Ainsworthu, je ve svých šestadvaceti letech nejstarší ze tří sourozenců Ashcroftových, o dva roky starší než jeho bratři, jednovaječná dvojčata Rafael a Michael; a protože ostatní dva pánové byli od sebe téměř k nerozeznání, zdálo se to jako logický závěr. Sledovala tedy, jak ustupuje stranou a umožňuje každému ze svých bratrů, aby postupně pozdravil hraběte a hraběnku. Stejně jako ona a její rodina, i vévoda a jeho bratři byli ve Skotsku, aby se za dva dny zúčastnili svatby Cunninghamovy nejstarší dcery, dvacetileté Eugenie, s Philipem Danburym, vikomtem Hayfordem, dědicem markýze z Farleighu. A přestože jejich svatba mohla být klidně jednou z premiérových událostí nadcházející sezony, konat se v jedné z nejvelkolepějších londýnských katedrál a účastnit se jí stovky hostů, nevěsta měla jednodušší vkus. Proto se Eugenie rozhodla pro poměrně skromnou záležitost a rozhodla se vzít si svého nastávajícího v malém vesnickém kostele nedaleko svého domova z dětství, kam byla pozvána jen vybraná skupina blízkých přátel a členů rodiny. Ti byli do této skupiny zařazeni díky dlouholetému přátelství jejího otce s hrabětem z Gilchristu, zatímco Ashcroftovi byli pozváni díky důvěrnému přátelství, které vévoda a jeho bratři s ženichem dlouho sdíleli. V tu chvíli, jako by na sobě nějak cítil tíhu jejích očí a myšlenek, vévoda pohlédl vzhůru, jeho pohled přelétl průčelí staletého hradu a pak spočinul právě na okně, před nímž s Eleanor právě stály. Eleanor, která byla přistižena, jak na něj zírá, zděšeně zalapala po dechu a okamžitě o krok ustoupila. Penelopa se však zdála být neschopná pohybu, oči měla upřené na vévodovu ohromující krásu a dech se jí zatajil v hrudi, když se jejich pohledy setkaly a setrvaly. Zůstala stát na místě, naprosto fascinovaná, když tak lehce naklonil hlavu jejím směrem. "Penny, co to děláš? Pojď pryč od okna," zasyčela Eleanor, natáhla ruku a chytila Penelopu za zápěstí. "Hmm?" Penny zamumlala a přinutila se odtrhnout oči od vévodovy nápadné vizáže, když neochotně obrátila pohled k Eleanor. "Ustupte od okna!" Eleanor ji prosila a v jejím tónu byla patrná rostoucí úzkost, když tahala Penny za paži. "Ach! Ano, ano, samozřejmě," odpověděla, když s ní Eleanor znovu škubla a odtáhla ji od skla. "Pojď, jdeme!" Penny se nechala Eleanor táhnout za sebou, zatímco procházely úzkou chodbou, v níž byly na starobylých kamenných stěnách hrdě vystaveny četné portréty Cunninghamových předků, a snažila se vzpamatovat. Milostivě si pomyslela, že pokud na ni vévodovy krásné rysy působí tak oslnivě z dálky, dokáže si jen představit, jaké by to bylo, kdyby tak mimořádně přitažlivou tvář spatřila zblízka. Bylo by to neskutečné, jako by člověk hleděl na ohromující dokonalost oživlé Michelangelovy sochy, uvažovala, nebo snad na blaženou tvář Botticelliho anděla? Nebo by ta blízkost s největší pravděpodobností sloužila k odhalení nějaké přirozené lidské vady? Nepochybně se o tom přesvědčí ještě ten večer, protože je určitě představí, počítala a cítila téměř závratné očekávání. "Říkám ti, Gabe, sotva jsme přijeli, a už se zdá, že sis na svůj stále se rozrůstající seznam obdivovatelů přidal další obletovanou samičku," zašeptal Rafael škádlivě a šťouchl bratra loktem. Když vstoupili do mohutné vstupní haly hradu, Gabriel udělal několik kroků za svými hostiteli a vrhl na bratra zničující úsměv. Stejně jako Rafael i Michael byl dobře zvyklý na obdivné pohledy a dlouhé pohledy, kterých se mu dostávalo od příslušnic něžného pohlaví, a i když byla pravda, že v divokých a rozmařilých dobách svého mládí z tohoto zájmu těžil s radostí, na rozdíl od svých mladších bratrů začínal být unavený z jejich neustálé a stále nevítanější pozornosti. Vlastně to byl jeden z hlavních důvodů, proč i nyní vážně uvažoval o tom, že se vzdá svého statusu starého mládence. Věděl totiž, že pořízení manželky by sice jen málo bránilo zájmu těch, kdo hledají vztah čistě tělesné povahy, ale ukončilo by to neutuchající snahy o sňatek s debutantkami z Tona a jejich chamtivými, po společnosti šplhajícími maminkami. A to by byla velmi vítaná úleva.
Kapitola 1 (2)
"Možná, že tahle složí píseň na jeho počest, jako to udělala lady Veronika, nebo napíše další ódu na jeho nádhernou krásu jako krásná slečna Dumfriesová," dodal Rafael škádlivým hlasem a očividně pobaveně se podíval mezi Michaela a Gabriela. Gabriel se zamračil a svaly v čelisti se mu stáhly. "Myslel jsem, že jsem ti říkal, abys o tom zvěrstvu už nikdy nemluvil," zamumlal si pod nos. Přestože byl na bratrovy škádlivé poznámky zvyklý a většinou dával tolik, kolik dostal, ta směšná óda, kterou napsala slečna Dumfriesová, ho obzvlášť bolela, jak Rafael dobře věděl, protože ta zatracená věc se nějakým způsobem dostala na stránky společenského časopisu předchozí měsíc. Zatraceně, už jen pomyšlení na ten zatracený verš mu zkazilo náladu, protože k jeho zděšení byla jeho slavná krása nejen názvem, ale i tématem celé té mizerné věci. Deset řádků nesmyslných blábolů věnovaných neobyčejné kráse jeho tváře a postavy, z nichž každý byl čím dál pobuřující a odpornější než ten předchozí. A přestože báseň byla sama o sobě příšerná, nejvíc ho dráždilo opakované používání slova krása. Byl to ženský výraz a on ho mnohokrát použil v souvislosti s atraktivní ženou, ale nikdy ne ve vztahu k sobě, protože jeho rysy nebyly ani trochu ženské! A i když byla pravda, že jeho oči, barvy neobvyklého odstínu zelené mořské pěny, zděděné po otci, byly lemovány dlouhými tmavými řasami a jeho černé vlasy byly jemné a husté, jen s náznakem kudrlinek na zátylku, tvar jeho obličeje byl rozhodně mužný, brada i obočí silné a výrazné, nos rovný a dobře souměrný, zatímco jeho vysoká, svalnatá postava byla nepochybně mužná. Nádherná krása, bach! To je ale snůška blábolů. "Opatrně, Rafe," varoval ho Michael. "Je schopen ti nadobro odříznout kapesné, jestli mu budeš dál připomínat obdivný hold slečny Dumfriesové," pokračoval s hravým úsměvem. "Má pravdu," prohlásil Gabriel a přísně se podíval na Rafaela, který byl z jeho dvou bratrů více ďábelský. A přestože Rafael i Michael věděli, že by takovou hrozbu nikdy nedotáhl do konce, Rafael dával najevo, že pevně svírá rty, i když se mu v modrých rozesmátých očích objevily šibalské jiskřičky. Když Penny o chvíli později zahnula do úzké chodby vedoucí do zámeckého křídla pro hosty, musela potlačit zasténání, když spatřila svou nevlastní matku Maryanne a její kysele naladěnou komornou, jak vycházejí z jednoho z pokojů na opačném konci chodby. "Kde jsi proboha byla?" Maryanne se zeptala a její tón i výraz tváře prozrazovaly, že ji Penelopa rozčiluje. "Eleanor a já jsme právě..." začala, aby ji vzápětí přerušila. "Upřímně řečeno, Penelopo, máš vůbec ponětí, kolik je hodin?" Maryanne zabručela a chytila Penny za horní část paže. "Myslíš si, že Mavis nemá nic lepšího na práci než sedět a kroutit palci, zatímco ty si někde trajdáš?" pokračovala jízlivě, když ji postrčila do ložnice, kterou jí přidělila. "Večeře se bude podávat za necelou hodinu a ty ses ještě ani nepřevlékla a ani jsi nedovolila Mavis, aby ti ty tvoje příšerné vlasy upravila tak, aby vypadaly aspoň trochu spořádaně," uzavřela s posměšným pohledem na tmavé, červenohnědé kadeře, které Penny padaly ve volném chumlu doprostřed zad. "Omlouvám se," odpověděla Penny, když pohlédla mezi Maryanne, která už byla oblečená k večeři do vínových saténových šatů lemovaných černou šantánovou krajkou a stovkami drobných skleněných korálků, a Mavis, zachmuřenou služebnou s kyselejším obličejem, a omluvně dodala: "Neuvědomila jsem si, že už je tak pozdě." Kdyby byly doma, byla by to Sarah, její vlastní sladce temperamentní komorná, která byla pověřena, aby se jí věnovala, ale Sarah bohužel zůstala pozadu, protože na cestě do Skotska je směla doprovázet jen Mavis, Maryannina celoživotní, oddaná služebná, a Godfrey, otcův náročný komorník. "Budeš se prostě muset snažit, jak nejlépe umíš, když máš málo času," nařídila Maryanne služebné, která Penny téměř odvedla přes celou místnost k malému toaletnímu stolku u vzdálené stěny, "protože nedovolím, aby Penelopina lehkomyslnost způsobila ostatním nepříjemnosti." "Ano, má paní," odpověděla Mavis a zamračila se na Penny, když ji Maryanne tlačila na čalouněné sedátko toaletního stolku. Penny sevřela rty a skousla rozzlobenou repliku, když Maryanne konečně pustila její ruku. Přestože macecha tvrdila opak, měla na přípravu večeře víc než dost času. Naneštěstí však věděla, že vyslovit svůj argument nahlas by příliš nepomohlo a jen by to ještě více znepříjemnilo Maryannino zlomyslné chování. A tak, jako už nesčetněkrát předtím, sebrala vnitřní sílu, tiše napočítala do deseti a dokázala držet jazyk za zuby. "Vidím, že ses dnes večer rozhodla obléknout si jedny ze svých nových šatů," poznamenala Maryanne jízlivě, když se otočila k posteli a prohlížela si broskvově zbarvené večerní šaty položené na přehozu. "Ano, oblékla." Nenech se od ní vytočit, Penny, varovala se v duchu, sledovala macechu v odrazu zrcadla a čekala, kdy pronese další hanlivou poznámku. Naštěstí si však Maryanne jen pohrdavě odfrkla a pokračovala ke dveřím. "Budu ve své komnatě, Mavis," řekla přes rameno. "Dávej pozor, ať se nezdržuješ příliš dlouho." "Ano, má paní," odpověděla Mavis poslušně. Penny si vděčně oddechla, že nebude muset snášet Maryanninu nepříjemnou přítomnost, když se bude připravovat na nadcházející večer, a když se za macechou zavřely dveře, oddechla si. Ačkoli trávit čas v Mavisině společnosti nebylo úplně lepší než v Maryannině, protože ta žena měla téměř stejně nepříjemnou povahu jako její paní.
Kapitola 1 (3)
Jedinou záchranou se však ukázalo, že Mavis není z těch, kdo by vedli plané řeči, protože Penny musela tiše sedět, zatímco jí nevybíravá služebná obratně upravovala vlasy do stylového účesu hřebenem a kartáčem s perleťovou rukojetí ze své toaletní skříňky. Když zbývalo téměř dvacet minut do chvíle, kdy měla doprovodit otce a nevlastní matku dolů, Mavis připevnila poslední háček na zadní straně Pennyiných šatů. Pak ustoupila, zběžně si prohlédla její vzhled a spokojeně pokývala hlavou. "Děkuji, Mavis," řekla Penny zdvořile a věnovala služebné vděčný úsměv, když se k ní otočila čelem. Nepřekvapilo ji, že jedinou odpovědí jí bylo tlumené zavrčení a téměř neznatelné zakroucení hlavou starší ženy, když se neusměvavá služebná náhle otočila a spěšně opustila místnost, aby se bezpochyby postarala o poslední přípravy své paní. Penny se otočila, přistoupila k vysokému oválnému zrcadlu, které stálo jen pár metrů od toaletního stolku, a prohlédla si svůj odraz. Navzdory Mavisině nevrlému chování odvedla žena nádhernou práci s jejími vlasy, když jí hustou masu kudrlin sepnula v umné úpravě na hlavě a několik volných pramenů jí nechala viset vzadu na krku. A přestože macecha využila každé příležitosti, aby její dlouhé tmavé kadeře znevážila, ohnivý odstín kaštanových vlasů se jí líbil, protože měly přesně takový odstín jako vlasy její matky. Trochu tesklivě si pak povzdechla, protože nebylo dne, aby si nevzpomněla na svou drahou, sladkou matku, stejně jako na ni myslela teď. Bohužel zemřela před sedmi lety na tragickou nemoc, nemoc, která zpustošila její tělo a příliš zkrátila její život, a zanechala po sobě Penny a jejího otce, aby truchlili nad její ztrátou. Byla to pro ně zdrcující rána, protože ji oba velmi milovali. A přestože na Mirandu Houghtonovou nikdy nezapomenou, čas šel dál a ona i její otec byli nuceni pokračovat v životě bez ní. Proto se její otec dva roky po matčině smrti v naději, že po něm zdědí titul a že jí poskytne matku, znovu oženil. A přestože žena, kterou si vybral za svou druhou manželku a novou hraběnku z Beckfordu, okamžitě splnila svou povinnost a zhruba o deset měsíců později mu porodila dědice, Maryanne nikdy nepřijala mateřskou roli, kterou si pro ni její otec představoval. Ve skutečnosti svému vlastnímu synovi projevovala a nadále projevovala jen nepatrný zájem a náklonnost, zatímco k Penelopě projevovala jen chabě skrývanou averzi, nechuť, která byla s přibývajícími lety stále zřetelnější. Zpočátku Maryanninu skrytou nevraživost nechápala, ale jak dospívala, začínala chápat, čím je nevlastní matčino nepřátelství motivováno. Blonďatá, krásná a nesmírně narcistická Maryanne byla zvyklá být středem pozornosti, a proto její nevlastní matka hluboce nesnášela lásku, kterou její manžel cítil ke své první ženě, stejně jako lásku a náklonnost, kterou obdarovával Penny. Bohužel její pocity nevole vůči ní s postupem času jen sílily, nabývaly dalšího rozměru a stávaly se stále hmatatelnějšími s tím, jak Pennyina mladistvá tvář pomalu dospívala a kopírovala matčinu a její štíhlá dívčí postava kousek po kousku rozkvétala do hojnosti ženských křivek. Bohužel její pokusy o zlepšení vztahu mezi ní a nevlastní matkou se dlouho ukazovaly jako bezvýsledné, a tak se o to už nepokoušela. Místo toho se Maryanne jednoduše vyhýbala, kdykoli to bylo možné, a když to nešlo, snažila se ji ignorovat. Bohužel však Maryannin vstup do jejich života přinesl jednu dobrou věc, a tou byl její bratr Charles. Zbožňovala ho od chvíle, kdy se narodil, a snažila se mu vynahradit matčin hluboký nezájem a zahrnovala ho hojností sesterské lásky a náklonnosti. Nyní, ve svých čtyřech letech, byl Charlie matčiným obrazem, protože zdědil Maryanniny zlatavě blond vlasy a bledě modré oči; ale navzdory fyzické podobnosti se zdálo, že její sladce temperamentní bratr nemá žádné z matčiných nelichotivých povahových rysů. Nemohla si pomoci, ale při pomyšlení na něj se usmívala, protože stejně jako jejich otec měl laskavou, milující povahu a pozoruhodně bystrý rozum; a přestože byli mimo domov jen krátce, strašně jí chyběl. Dobře, Penny, dost už bylo sbírání vlny, napomenula se tiše a vrátila se ke svému odrazu v zrcadle. Natáhla ruku nahoru a upravila si úzké rukávy šatů na ramínka a posunula světle broskvové saténové pásky o další centimetr dolů. Nikdy nepatřila k těm, kdo se příliš soustředí na své fyzické přednosti, musela si přiznat, že dnešní večer je jiný; vzhledem k nedávnému příjezdu vévody z Ainsworthu a jeho bratrů totiž nemohla popřít, že chce vypadat co nejlépe, a byla nesmírně vděčná za to, že jí Anne do kufru přibalila několik nových pařížských šatů. Ty, které měla na sobě teď, byly zdaleka nejkrásnější, jaké kdy měla na sobě, a byly dokonale ušité, obepínaly její křivky na těch správných místech. A téměř stejně příjemné jako šaty samotné bylo i to, že Maryanne nemohla udělat nic, co by jí zabránilo je nosit. Bohužel její nevlastní matka po svém příchodu do Pennyina života převzala jednu mateřskou roli, a tou byl dohled nad jejím šatníkem. To jí vadilo i teď, protože pod Maryanniným vedením zmizely z jejího šatníku téměř všechny krásné šaty, aby je nahradily jednoduché, fádní oděvy, které jí s každým dalším rokem lichotily méně a méně. Naneštěstí otcův naprostý nedostatek smyslu pro módu její zlovolné maceše tento úkol až příliš usnadnil a ona se otřásla při pomyšlení, že nebýt nedávného výletu do Paříže za matčinou mladší sestrou Catherine, pravděpodobně by právě teď nosila jednu z těch příšerných ohavností.
Kapitola 1 (4)
Od matčiny smrti si Penny s tetou vytvořila blízký vztah, který se s přibývajícími lety stále upevňoval. Bohužel se však s Catherine nevídala zdaleka tak často, jak by si přála, protože teta se před čtyřmi lety provdala za francouzského markýze a nyní s ním a jejich dvěma malými dětmi žila v Paříži. Není divu, že když Catherine po příjezdu do Paříže spatřila sbírku šatů zabalenou v hloubi Pennyina kufru, byla zděšena a pronesla řadu velmi nehezkých výkřiků, když se ty ohavné šaty jeden po druhém odhalily. Proto ji teta k její naprosté radosti hned druhý den vzala do obchodu jednoho z nejslavnějších pařížských návrhářů šatů a objednala jí celý nový šatník. Když tedy následující měsíc přijela domů, měla tři kufry plné nádherně zpracovaných pařížských šatů, včetně těch, které měla na sobě teď. Jak očekávala, Maryanne se rozzuřila, když je uviděla, a okamžitě pohrozila, že se všech šatů zbaví, protože trvala na tom, že elegantní a sofistikované modely jsou pro dívku jejího věku příliš dospělé. Penny se však nezvykle vzdorovitě postavila proti své maceše a obrátila se přímo na svého otce. Naštěstí se hrabě po poměrně krátké diskusi postavil na její stranu, protože si byl jistý, že Catherine by návrhy neschválila, kdyby byly skutečně nevhodné, jak naznačovala Maryanne. A tak k velkému zděšení její nevlastní matky zůstaly nové šaty její. Teď tam stála, s naprostým potěšením si prohlížela nádherné výtvory a s pocitem zadostiučinění si všimla, že jemný broskvový odstín látky ideálně doplňuje kaštanové vlasy, které její nevlastní matka tak ráda znevažovala. Když se o několik minut později ozvalo lehké zaklepání na dveře, byla Penny připravená. Když vyšla na chodbu, pocítila novou sebedůvěru, když se setkala s otcovým pohledem, protože v jeho očích viděla překvapení, ale i pýchu a obdiv, když si prohlížel její vzhled. "Drahoušku, vypadáš naprosto úchvatně." "Děkuji, tati," odpověděla s vřelým úsměvem. "Jak je možné, že z té malé holčičky, kterou jsem si houpal na klíně, vyrostla tak krásná mladá žena?" pronesl a zavrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. "Ano, Penelopa je teď docela půvabná mladá dáma," uznala Maryanne, i když ta slova byla zjevně vynucená. Zdálo se však, že hrabě si toho nevšiml, a hrdě se usmál. "Vskutku je," souhlasil. "Ano, tak pojď," vyzvala ho Maryanne, čímž vlastně narušila výjimečnou chvíli mezi Penny a jejím otcem. "Neradi bychom se opozdili s příchodem dolů."
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== Penny stála po otcově boku v přeplněném salonu Gilchristových a sledovala, jak vévoda z Ainsworthu postupuje jejich směrem. Když před chvílí vstoupila do místnosti, okamžitě si ho všimla tam, kde stál a rozmlouval s lordem Gilchristem na vzdálené straně pokoje. Od té doby tajně sledovala jeho pohyby, když procházel celou místností, a s rostoucím pocitem očekávání si všímala, jak se zastavuje, aby krátce pohovořil s lordem a lady Hattonovými, Newtonovými a pak Beckworthovými, a přibližuje se stále více k místu, kde stála po boku svého otce, až se náhle ocitl před ní. "Dobrý večer, Ainsworthová," pozdravil ji otec, když se vévoda přiblížil. "Beckfordová," odpověděl s příjemným úsměvem. "Rád tě vidím." "I vy, Vaše Milosti," odpověděl hrabě přívětivě. "Už je to příliš dlouho. Vlastně si myslím, že je to už několik měsíců, co jsem vás viděl naposledy, u Whitea, pokud mě paměť neklame." Vévoda přikývl. "Ano, to vskutku bylo. Vlastně si na ten večer dobře vzpomínám, protože štěstí Percyho Blackwooda u faro stolu mě ten večer stálo slušnou sumu." Hrabě se zasmál. "Ani ty nemůžeš pokaždé vyhrát, Ainsworthe, i když se zdá, že máš ve většině případů ďábelské štěstí." "To je pravda," souhlasil vévoda dobromyslně. "Mou ženu, lady Beckfordovou, samozřejmě znáte," řekl pak hrabě a kývl směrem k hraběnce. "Vskutku. Rád vás opět vidím, lady Beckfordová," odpověděl zdvořilým pokývnutím. "A vy, Vaše Milosti," odpověděla a slova jí odkapávala jako sirup z drsných rtů, když se zvedla z pukrle a prohlížela si ho zpod závoje hustých řas jako vybraný kus masa. "A tato krásná mladá dáma," řekl pak hrabě a hrdě se usmál, když pohlédl mezi Penny a vévodu, "je moje dcera Penelopa. Penelopo, je mi ctí představit tě Jeho Milosti vévodovi z Ainsworthu." Když se vévodův pohled stočil jejím směrem, Penny se tiše pomodlila, aby v ní nepoznal osobu, která na něj po příjezdu zírala oknem, ale náznak uznání, který se odrazil v jeho výrazu, když stáli proti sobě, naznačoval něco jiného. Sakra! "Těší mě, Vaše Milosti." Navzdory náhlé slabosti v kolenou se ponořila do bezchybného pukrle, protože kromě naprostého ponížení z toho, že ji někdo poznal, bylo jasné, že se ve svém předchozím předpokladu nemýlila; pohled na vévodův úchvatný vzhled zblízka měl mnohem větší účinek než z dálky, a to pozoruhodně. A ačkoli se to zdálo nemožné, pokud na mužově tváři skutečně bylo něco, co by se dalo považovat za přirozenou lidskou vadu byť jen v tom nejmenším slova smyslu, rozhodně to nedokázala odhalit. "Lady Penelopo, je mi potěšením vás poznat," řekl a z jeho hlubokého, sytého hlasu jí přeběhl zvláštní mráz po zádech, když se zvedla z pukrle. Setkala se s jeho pohledem a lehce se usmála. Ale pak jí úsměv oplatil, což naprosto oslnilo její už tak roztěkané smysly, a ona na okamžik zůstala stát jako uhranutá. Pak si uvědomila, že na něj zírá jako naprostý nýmand, stejně jako předtím odpoledne, když na něj shlížela z okna v patře, přinutila své zmatené myšlenky, aby se daly dohromady, a přinutila se zamrkat. Vzpamatuj se, Penny, poručila si tiše, protože i když byl vévoda z Ainsworthu možná ten nejkrásnější muž, jakého kdy spatřila, byl to přece jenom člověk. I tak si ale musela přiznat, že žádný muž na ni nikdy nepůsobil ani zdaleka tak, jako ten, který stál před ní teď, a popravdě řečeno, bylo pro ni těžké myslet jasně, když na ní zůstávala upřená tíha jeho pronikavých zelených očí. Naštěstí však byla ušetřena nutnosti formulovat srozumitelnou myšlenku nebo souvislou větu, když její otec znovu upoutal vévodovu pozornost. "Vidím, že tě tvoji bratři doprovodili do Skotska," poznamenal a vrhl pohled k místu, kde na druhé straně místnosti stáli Michael a Rafael Ashcroftovi a rozmlouvali s nově jmenovaným vikomtem Wexleym. "Jak se vám ale podařilo vylákat ty dva raplíky ze zábavy ve městě?" Vévoda se ušklíbl. "Ujišťuji vás, že to nebylo snadné," přiznal. "Popravdě řečeno, musel jsem jim slíbit, že se po návratu zastaví v Hawicku a navštíví stáje hraběte McKessona, aby si prohlédli jeho aktuální výběr plnokrevníků." "Aha," odpověděl hrabě s úsměvem. "Neodolatelné pokušení pro každého mladého kozla, ačkoli zaručuji, že taková návštěva by mohla mít za následek značné vysypání vašich kapes." "Vskutku, o tom nepochybuji," souhlasil vévoda se smíchem, neboť McKessonovy stáje byly proslulé tím, že produkují jedny z nejlepších a nejdražších zvířat v zemi. "Promiňte, Vaše Milosti." Jejich rozhovor byl přerušen a oči obou mužů se obrátily k jejich hostitelce, lady Gilchristové, která stála vévodovi po boku a s omluvným výrazem ve tváři se dívala mezi ním a hrabětem. "Omluvte, prosím, vyrušení, ale vévodkyně vdova z Lyndonu žádá, abyste si s Vaší Milostí promluvil, jakmile se Vám to bude hodit," řekla a pokynula drobné stříbrovlasé matróně sedící na židli s vysokým opěradlem ve vzdáleném rohu místnosti. Když vévoda zachytil její pohled, vdova zvedla ruku a poněkud panovačně mu pokynula, aby si k ní přisedl, což jasně naznačovalo, že co nejdříve je pouze zdvořilostní eufemismus pro ihned. Naklonil hlavu na znamení uznání a pak se vrátil k ostatním. "Ano, samozřejmě," odpověděl lady Gilchristové. "Omluvte mě, Beckforde," pokračoval, než kývl na dámy. "Lady Beckfordová, lady Penelope."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Získejte důvěru jejího vévody"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️