Bylo nebylo
======================== Bylo nebylo ======================== V temnotách se skrývají věci. Příšery, duchové, strašidelné nadpřirozené bytosti spoutané bezednou energií, která je tam udržuje, přišpendlené k zemi a kráčející bez směru, bez cíle. Narůstající zející díra se kvapně živí jejich potemnělou duší a většina z nich nedokáže pochopit proč. Bolest, hněv, smutek, žal... emoce se po tolika letech prolínají jedna do druhé a většina z nich zapomíná, co způsobilo, že zůstali opuštění a pro většinu z nás neviditelní. A nejkrutější je láska. Ještě dlouho po smrti má láska moc proměnit nás všechny v ty nejtemnější zrůdy. Narodil jsem se jednou nohou na tomto světě a druhou na tom druhém. "Jsi Grimaldi," říkávala mi vždycky Marietta. Jsem Grimaldi, ale bez ohledu na to, kolikrát jsem tu mantru opakovala, ten mladík v rohu mého pokoje odmítal odejít. Byl schoulený v mém čtecím křesle, kolena přitisknutá k hrudi. V chladných měsících jsem nechávala otevřené okno, aby škvírami pronikal mrazivý vánek, ale on se nemohl třást kvůli chladu. Duchové cítili jen hladové emoce, které je sžíraly. Přesto se třásl. Bylo na něm něco jiného. "Neplač," zašeptala jsem pod papírově bílým měsíčním světlem, které mezi námi proudilo. Naučila jsem se nebát se těch, kteří za mnou přijdou, a držela jsem je jako své tajemství. Ale na tomhle bylo něco jiného, bledlo to a ztrácelo se to jako špatný obraz v televizi. Jeho rty byly ledovcově modré a vlasy bílé jako arktický vlk. A jeho oči... jeho oči byly démonické. Chladné. Galaxie bez hvězd. A vyděšené. Shodila jsem z nohou tlustou přikrývku a sklouzla nohama na studenou dřevěnou podlahu. "Jak se jmenuješ?" Jeho zmrzlé obočí se stáhlo k sobě, když se na mě třásl pohledem pod hustými mokrými řasami. Většinu z nich překvapilo, že je vidím a nebojím se jejich přítomnosti, ale on se zdál být z mé otázky spíš zmatený. Nepamatoval si své jméno, což znamenalo jediné: je tu nový. Zdál se však tak skutečný, prolínající se mezi dimenzemi. Nebyl jako ostatní. Prkna podlahy zaskřípala, jak se mé nohy blížily vpřed, a já se zastavil v půli cesty k němu, když se od vydlabaných schodů ozvaly Mariettiny kroky. "Musíš mi pomoct," pronesl zoufalou prosbu. "Najdi mě." Vtom zaskřípaly dveře ložnice a já se vrhla zpátky do postele a pod peřinu. Zvuk jejích kroků se plížil blíž a já přivřela oči, abych předstírala, že spím. Vlasy mi zakrývaly obličej. Natáhla jsem ruce a nohy, prsty na rukou i na nohou, každou svou část jsem schovala pod tlustou, ručně vyrobenou přikrývku. "Vím, že jsi vzhůru, měsíční dítě," ozval se Mariettin hedvábný hlas a moje postel se ponořila, když si sedla na okraj. Stáhla přikrývku a já se k ní otočila čelem. "Nemůžeš být vzhůru celou noc, jinak budeš spát celý den," dodala a lehce mi poklepala na nos. Odhrnula jsem si vlasy z očí a nakoukla ke křeslu, kde seděl duch. Ale duch už tam nebyl. Můj pohled sklouzl zpátky k chůvě. "Nemůžu spát. Povíš mi nějakou pohádku?" "Ach, pohádka je to, co chce slyšet." Mariettiny fialové rty se stáhly do lehkého úsměvu a náramky, které jí lemovaly ruku, do sebe bouchly, když kolem mě přikrývala deku. "Povím ti pohádku, a pak budeš spát." Její obočí se vyklenulo do tvaru půlměsíce. Dychtivě jsem přikývl. "Ano, slibuji." "Ach, já nevím," odpověděla demise. "Myslím, že na tohle ještě nejsi připravená." "Jsem, Marietto. Jsem." "Ach, dítě, v pořádku. Ale jak vidíš, budu muset začít od začátku." Marietta se dlouze nadechla a posunula se vedle mě... "Kdysi dávno, daleko, daleko, leží tajemná země. Z té země se stalo město, ale to nové město lidé z dálky nevidí, protože je na mapách neviditelné. Mnozí znají jeho jméno a dokonce se ho vydali hledat, ale toto město lze objevit, jen když chce být spatřeno. Mezi světy neexistují žádné bariéry. Podivné události. Město plné magie a neplechy, kde jediným vodítkem jsou pověry a souhvězdí, a přesto stejně nevyzpytatelné jako příliv a odliv Atlantiku. "Víš, před staletími založily tuto zemi dva oddělené a velmi odlišné sabaty, ale hvězdy se sešly, když se jejich cesty zkřížily. Po moři sem připlula loď, která utíkala před krutostí z jejich země. Ve stejnou dobu připluli z jihu vyděděnci z Nového světa, kteří utíkali před stejnými mukami a prodírali se hustými lesy, zatímco jim do rozpraskaných tváří bušily kruté teploty a sněhová vánice. Ani jeden z nich nechtěl odejít, jakmile dorazil, oba si na zemi dělali nárok a vrhali právě toto kouzlo, neviditelný štít, aby skryli a ochránili své lidi a učinili město neviditelným pro všechny cizince. Ani jeden z těchto sabatů netušil, že v těch lesích už žilo něco jiného. "Větve z bříz šeptaly, havrani zpívali své nejtemnější příběhy a s každým prasknutím spadaného listí pod jejich těžkými botami se rozplétala tajemství lesa a spřádala slova jako pavučina z pavouka černé vdovy. A to bylo jen z lesa, protože moře, dítě, ach! moře, hučelo věštbou, vlny se tříštily o nepomíjivé útesy, nad věčnými vodami se třpytily transcendentní fáze měsíce. "A jednoho dne tě město zavolá, mé měsíční dítě. Ale poslouchej mě, když ti říkám, že si vždycky budeš moci svobodně vybrat. Nikdy nebudeš nucena se vrátit. Ale pokud se vrátíš, nebude úniku. Ne, dokud ti město nedovolí odejít..." "Vrátit se? Vrátit se kam?" Zeptala jsem se s prsty sevřenými kolem přikrývky, s nastraženýma ušima a hladem po dalším. "Do města Weeping Hollow..."
Kapitola 1 (1)
======================== Kapitola 1 ========================------------------------ Fallon ------------------------ Odrazivši se od skleněných dveří lednice, v níž se nacházelo mnoho variant kofeinových nápojů, přistihla jsem se, jak zírám na svůj přízračný odraz. Mé bílé vlasy a bleděmodré oči vypadaly opálově, skoro jako by můj dvojník uvízl mezi sklem chladných dveří. Čím víc jsem se na sebe dívala, tím víc jsem přemýšlela, kdo se do koho vlastně dívá. "Promiňte," řekl muž, otevřel skleněné dveře a přerušil můj odtažitý pohled. V rozepnuté červené kostkované košili a špinavých džínách, špinavýma rukama s černým kalem trvale za nehty, popadl dvanáctistupňovou ledovou kávu. Otočil se ke mně čelem. "Už ses rozhodl?" Těžká otázka. Bylo zřejmé, že jsem se rozhodl. Jinak bych nestál na zchátralém odpočívadle Shell půl hodiny po půlnoci, kde bylo rozbité a viselo písmeno "S". Stálo tam jen Hell, moje poslední zastávka před příjezdem do městečka, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění pod hvězdnou oblohou uprostřed neklidných nocí. Městečka, do kterého jsem si nikdy nedokázal představit, že bych se vrátil. Dirty-Trucker-Man se zdržel a čekal na odpověď. Můj pohled zůstal upřený na místo, kde před chvílí žil můj odraz, a palec mi stále dokola obtáčel náladový kroužek kolem prsteníčku. Skleněné dveře se uvolnily z jeho sevření a zapadly zpět na své místo, než muž odešel a pod nosem si zamumlal: "Tak tedy Okaaay. To je ale zrůda." Zrůda. Otevřela jsem dveře lednice a mrazivá teplota, která se uvnitř vařila, mi na předloktí zvedla husí kůži a zvedla mi všechny bílé chloupky na těle. Chtěla jsem vlézt dovnitř, zavřít dveře a usnout s ledovým proudem. Popadla jsem však poslední oříškovou ledovou kávu a zamířila k pokladně, hlavu jsem měla skloněnou, ale pozornost jsem věnovala okolí. Peklo po půlnoci bylo majákem pro pedofily a sériové vrahy a já byla dokonalou kořistí. Samotář. Mladý. Zvláštní. Získaný vkus. Podivín. Dívka, kterou by nikdo nehledal ani nepostrádal. Na druhé straně pokladny, za skříňkou plnou loterijních losů, zvedl chlapík lokty z pultu a cvakl telefon, než ho zastrčil do kapsy. Rovné černé vlasy mu spadaly přes jedno oko, než je odhodil stranou. "Ještě něco?" zeptal se skrz nucený povzdech, přetáhl přes pult vychlazenou plechovku a prohledal ji. "Jo..." Z mého hlasu odkapávala neochota, když jsem si všiml, že tady, v Pekle, je to poslední místo, kde by pokladní chtěl být. Vytáhl jsem svůj mramorem obložený iPhone, abych otevřel aplikaci pro GPS, částečně proto, abych se vyhnul nepříjemnému očnímu kontaktu, protože nebyl nutně přístupný. "Trochu jsem se ztratil. Nevíte, kudy se dá do Plačící díry dostat?" Dirty-Trucker-Man zezadu od ledniček se za mnou zakolébal, když pokladní vzhlédla od pokladny s nechápavým pohledem. Pak se pokladníkův pohled přesunul kolem mě na Špinavého-náklaďáka-člověka. "Od nich můžeš dostat hej, ale od nich ne." Jeho mainský přízvuk byl silný, když se napůl zasmál a zavrtěl hlavou. Dirty-Trucker-Man zamumlal, aby to posunul dál. Pustil jsem ruku držící telefon a posunul se v černobílých sedlových oxfordkách. Bylo po půlnoci. Byl jsem unavený. Byl jsem ztracený. Neměl jsem čas na hádanky. "Co to má znamenat?" Pokladní s nuceným úsměvem poklepala na vršek plechovky. "Bude to za tři čtvrtě hodiny." "Díky za nic," zabručela jsem, plácla pětidolarovou bankovku přes pult a nabrala si pití. Cestou ven mi zazvonil malý stříbrný zvonek nad východem a do očí mě udeřil mírný oceánský vzduch, když jsem se vracela k autu. Byl jsem na cestě asi pětatřicet hodin, zastavil jsem se jen na benzín a na jídlo v několika řetězcích rychlého občerstvení. S každým ujetým kilometrem mi těžkla víčka a musel jsem potřásat hlavou, abych se udržel vzhůru. Vždycky jsem byl takhle tvrdohlavý. Vždycky jsem se vyzývala až k tomu, abych nesla každou tašku s nákupem z auta dovnitř našeho texaského domu, lemovala si ruce, používala zuby, cokoli, abych se vyhnula druhé cestě. Jednou jsem zastavil na hotelovém parkovišti, ale jen proto, abych si odpočinul. Že jsem usnul, jsem si uvědomil, až když mi bezdomovec poklepal kloubem na okno, asi aby se ujistil, že nejsem mrtvý. S kofeinem jsem se vrátil na US-1, několik aut se rozptýlilo podél dálnice, když jsem sledoval pobřeží státu Maine a vzpomněl si na směr, který mi děda napsal v dopise. GPS nepoznala malé, odlehlé městečko Weeping Hollow, a čím dál jsem jel, tím byl signál slabší, až jsem našel sjezd z Archer Avenue. Z úzké, prázdné silnice byl matný nápis sotva viditelný. Tlumená světla mého stříbrného Mini Cooperu se změnila v jediné svítilny, když jsem pomalu projížděl kolem vybledlé cedule. Déšť zrezivěl na ostrých kovových hranách, na kterých byl napsán název města a pod ním POPULATION 665. Jak jsem projížděl kolem, poslední číslo se změnilo a rozmazalo se na 666. Protřel jsem si oči. Byl jsem unavený, viděl jsem věci. Že jo? Pokračoval jsem dál, plížil jsem se po strašidelné temné silnici, kterou tunelovaly vzrostlé stromy. Hladoví supi zametali cestu jako silničáři, rvali se o mrtvolu a barvili ulici krví a černými křídly. Nemilosrdní hladoví ptáci téměř neuhýbali z cesty a nezdálo se, že by je ohrožoval Mini Coop, který jim křížil cestu. Plazil jsem se vpřed a další tři míle stromů po obou stranách ubývalo, rozplývaly se v náhrobcích po mé levici a v zchátralém dětském parku po pravici. Průsvitný měsíc visel vysoko nad námi a osvětloval zrezivělou železnou ceduli klenoucí se nad jedinou cestou dovnitř... a jedinou cestou ven. Weeping Hollow. Můj Mini Cooper se rozsypal z dlouhé a vyčerpávající cesty přes četné státní hranice a já jsem zastavil u značky Stop před kruhovým objezdem, abych si prohlédl městečko, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění. Nevypadalo, že by patřilo do krásného státu Maine. Bylo to, jako by ďábel ručně vytvořil Salem's Lot brkem s černým peřím a ebenovým inkoustem na potrhaném plátně a pak svůj výtvor slepě upustil a pobaveně sledoval, co z toho může vzniknout - jak se lidé přizpůsobí. A oni se přizpůsobili.
Kapitola 1 (2)
Motor se zastavil, ale já jsem byl příliš soustředěný na to, co mě čekalo. Z každého rohu chodníků zářily starobylé lampy. A pod půlnoční oblohou - kde se akvarelově šedé mraky rozmazávaly před galaxií hvězd jako čistý závoj - se srdcem Weeping Hollow procházeli měšťané, nenuceně nahoru a dolů po ponurých ulicích, jako by to v tuhle hodinu bylo úplně normální. Téměř ve tři hodiny ráno. Na začátku srpna. Žilami mi proklouzl chlad. Po dlouhých čtyřiadvaceti letech jsem se konečně vrátil na místo, kde jsem se narodil, a na místo, kde moje matka vydechla naposledy. Otočila jsem klíčkem od auta a modlila se, abych uslyšela ten jediný nejlahodnější zvuk auta, jak se motor probouzí k životu. Motor se několik vteřin zadrhával, než konečně zabral, a já jsem plácla do volantu, než jsem obešla altánek. "Přesně tak, zlato. Už tam skoro jsme. Už jen pár kilometrů." Děda bydlel na pobřeží, mořské útesy a otevřené vody tvořily kulisu jeho historického modrozeleného pobřežního domu. Ten dům jsem viděla už dřív ze staré zaprášené krabice, kterou jsem našla na půdě u nás v Texasu. Marietta, moje chůva, mě přistihla, jak sedím nad zestárlými dřevěnými podlahami na půdě a procházím staré fotografie. Jednou jsem se jí zeptal, jestli se někdy vrátíme do města na fotkách - do města z příběhů. "Nemůžeš se vrátit, pokud tě nebude potřebovat, Měsíčku," řekla, přikrčila se přede mnou a vzala mi fotky z prstů. Marietta byla bláznivá stará čarodějnice, sametová pleť, černé korálkové oči, silný keňský přízvuk. Trávila večery na verandě, houpala se v křesle a s temným znamením v očích usrkávala z hrnku na moskevské muly. Většina lidí z nás s Mariettou měla strach, říkalo se o nás, že zaklínáme kluky, kteří se ke mně odváží přiblížit. Na střední škole bylo lepší být na mé straně než na té špatné, bála jsem se, že moje čarodějnice chůva píchne do svých ručně vyráběných látkových panenek, pokud mi někdo ublíží. Nikdy jsem se proti pomluvám neozvala, ne po tom, co mi provedly. A také část mého já věřila, že jsou pravdivé. Jak dědeček napsal ve svém dopise, ve schránce mi zůstal osamělý klíč. Zaparkoval jsem auto podél ulice a nechal si tam na ráno zavazadla. Když jsem stoupal po schodech na verandu, naplňoval přízračné ticho zvuk vln narážejících na mořské útesy. Nohy mi ztuhly, když na mě dopadl pohled, z něhož se mi ježily vlasy. Nejdřív jsem ho ucítila a pak jsem neochotně otočila hlavu. Vedle na verandě stála vysoká žena, hubená a křehká, v otrhané bílé noční košili. Drátovité šedivé vlasy se jí přelévaly přes ramena a dlouhé kostnaté prsty svíraly zábradlí. Tmavé oči přišpendlila k mým a svaly pod kůží se mi zachvěly. Přinutila jsem se zvednout ruku a nabídla jsem jí malé zamávání, ale stařena svůj zastrašující pohled nespustila. Její sevření zábradlí se jen napjalo, pod éterickou kůží jí vystupovaly modré žíly a bránily jejímu křehkému tělu, aby ho odfoukl sebemenší vánek. Trhla jsem hlavou dopředu a šátrala, abych se dostala do domu. Vítr pronikající klíčovou dírkou mi zmrazil prsty a klíč se dokonale zasekl v zámku, když vtom zafoukal další studený vítr a rozfoukal mi bílé vlasy po celém těle. Jakmile jsem byla uvnitř, těžké vchodové dveře se za mnou zavřely a já se o ně opřela, zavřela oči a nasála tolik vzduchu, že mi zaplnil plíce. Do nosu mi pronikla stará zatuchlá vůně a pokryla mi mozek. Ale zvládla jsem to. Konečně jsem se dostala k dědečkovi a měla jsem pocit, jako bych vstoupila na Duma Key - nějaké smyšlené místo, o kterém jste četli jen v knize. I v domě byla zima. Třásla se mi kolena, potřebovala jsem víc než jen tenkou vrstvu černých punčoch pod plisovanými šortkami, aby mě zahřály. Ale navzdory reakci mého těla mi zima připadala jako doma. Zvedla jsem ruku za sebe, abych poslepu našla zámek, a zasunula ho na místo. Cvak! Cvak! Cink! Náhlé údery zvonků prořízly ticho a přiměly mě ucuknout. Oči se mi otevřely a pohled mi padl na dědečkovy hodiny z třešňového dřeva, které vrhaly obludný stín na celou halu. Přes ohlušující píseň, která mi zněla v uších, jsem znovu sklopila hlavu ke dveřím, zastrčila si za ucho zapletené vlasy a lehce se sama sobě zasmála. Zvony utichly a starý dům ožil. Několika nejistými kroky jsem sestoupil do předsíně, stará prkna mi skřípala pod botami a stoupala po vnitřní straně stěn, dokud se drsný, namáhavý dech nevsunul do prasklých otevřených dveří ložnice hned za předsíní. Po špičkách jsem přešla po dřevěných prknech a nahlédla do ložnice, než jsem dveře otevřela. Tam spal s otevřenými ústy muž, kterého jsem za posledních dvanáct měsíců znala jen z dopisů, které jsem si předávala sem a tam. Ještě před rokem jsem netušila, že mám živého dědečka. Když jsem dostala první obálku s razítkem z Weeping Hollow, málem jsem ji zahodila. Ale zvědavost byla můj kryptonit, a jakmile můj zrak spočinul na prvním slově, Moonshine, všechno se změnilo. Z okna se rozlilo měsíční světlo a vrhlo na starého muže a jeho ložnici kousek světla. Dědeček ležel na zádech, mírně nakloněný nahoru k čelu postele. Kůže mu jako opotřebované gumičky visela z kostí. Zestárlý a vrásčitý zářil v potemnělé místnosti obklopené starožitným nábytkem a tmavě zelenými damaškovými tapetami. Stěnu naproti jeho posteli zdobily fedory a novinové klobouky. Zubní protéza se vznášela ve skleněném poháru nad nočním stolkem vedle dvojokých brýlí s želvovinovými obroučkami a já se opřela o dveře, abych si ho prohlédla. Jeho huňaté obočí bylo o odstín tmavší než šedé chuchvalce, které mu náhodně vykukovaly z hlavy. Děda vydal hlasité chrápání, takové, které se zadrhává v krku. Po plném odkašlání se vrátil ke štěrkovitému oddechování s gumovými ústy dokořán. Neznal jsem ho zas tak dobře, ale s každým jeho namáhavým nádechem - jako by to byla ta nejtěžší věc, kterou musel udělat - se mi sevřela čelist a sevřelo srdce. Teprve když se nemoc zvrtla k nejhoršímu, přiznal se ke svému stavu ve svém posledním dopise, který mě přivedl sem. Nemusel to říkat, ale ten poslední dopis mi připadal odbytý - jako volání o pomoc. Dědeček byl nemocný a nechtěl to zvládnout sám. Dědeček nevěděl, že já jsem taky sám. "Jsem tady, dědo," zašeptal jsem do tmy. "Konečně jsem doma."
Kapitola 2 (1)
======================== Kapitola 2 ========================------------------------ Fallon ------------------------ Starým domem se rozlehl dunivý a ambiciózní hluboký tón. "A tohle jsou vaše nedělní ranní duté titulky. Šťastný třetí srpen. Buďte venku v bezpečí a nezapomeňte, že po třetí hodině ranní není v bezpečí nikdo." Pak následovalo intro písně Haunted Heart od Christiny Aguilery, které mě ospale vytáhlo z vrzající železné postele. Za francouzskými dveřmi mé nové ložnice se po orosené obloze líně pohybovaly mraky v prašných odstínech šedi. Protřela jsem si oči a sešla po schodech dolů stejným tempem jako mraky, následujíc Christinin chlípný hlas, jako by mě její strašení volalo. Husí kašel se plynule pohyboval celým domem a chodbou, než jsem zahnula za roh. Dědeček seděl u malého snídaňového stolku usazeného uprostřed máslově žluté kuchyně, po boku měl šálek vařící kávy a před sebou na stole rozházené noviny. Byl už úplně oblečený, na sobě měl pomačkanou košili na knoflíky v barvě slonové kosti pod šlemi a khaki kalhoty. Zelené a hnědé argylové ponožky mu pokrývaly nohy v pantoflích. Vnučkou by bylo políbit ho na tvář, vrhnout se mu kolem změklých svalů a uronit pár slz nad tím, že se konečně poprvé setkávám s dědečkem. Ale já jsem si přečetla dopisy. Benny Grimaldi byl náladový a ne zrovna láskyplný. "Neměla bys být na nohou. Měl bys odpočívat," řekla jsem nenuceně a vešla do polosvětlé kuchyně s výhledem na moře. Christinin hlas nahradily drásavé melodie ze starého rádia, které stálo vedle něj na stole. Mělo tvar krabičky na svačinu s velkými stříbrnými ciferníky. Dědeček sebou trhl, zvedl hlavu a upustil kapesník držící ruku z rozpraskaných rtů, jako bych ho vyděsila. Dlouho se na mě díval zpod okraje své opálené fedory a jistě v mém vzhledu nacházel kousky mé matky - své jediné dcery. Jeho skelné hnědé oči ztuhly, jako by se přenesl do doby před čtyřiadvaceti lety. Jako by viděl ducha. Pak se vrátil k tomu, co měl před sebou. "Šest lettah slov pro neithah dead nor alive?" zabručel, upravil si své obří kulaté bifokální brýle a vrátil se ke křížovce. Bylo hloupé věřit, že se mě zeptá na mé cesty nebo mi poděkuje za to, že jsem přišla. V dopisech si stěžoval na listonoše, který hází poslední číslo The Daily Hollow vedle poštovní schránky místo u vchodových dveří, na bezohledné teenagery, kteří nechávají rozbité láhve od alkoholu u skal za jeho domem, nebo na Jaspera Abbotta, který se během večera binga na radnici vzteká. Děda si dělal legraci z absurdních pověr a tradic města a lidí v něm a já se každý týden těšil na jeho dopisy. Jeho předsudky nějak naplňovaly mé všední dny. Otočila jsem se na podpatku a postavila se čelem ke kachlíkové desce, na níž bylo uloženo nádobí pro bezdomovce, kuchyňské nádobí a historické pomůcky, a dotkla se boku konvice na kávu, která se krčila v koutě, abych zjistila, jestli je ještě teplá. Šestipísmenné slovo pro ani mrtvý, ani živý. "Nemrtvý." Otevřela jsem zažloutlé skříňky a hledala hrnek. "To kafe je na hovno," upozornil po několika dalších zakašláních, takových těch vlhkých, která se vám derou z hrudi. "To bys měl radši vyrazit nahoru do města. Ale nechoď do toho dina, něco do toho kafe dávají. Jdi do Fazole. Ale vezmi si vlastní hrnek. Nemají rádi lidi odjinud. A když už budeš v tom, tak si objednej pár stohů. Ať to nezvracíš. Všichni máte kosti." Trhla jsem hlavou jeho směrem. "Já nejsem..." "Co to děláš, Měsíčku? Nežádal jsem tě, abys přišel!" vyjel na mě a přerušil mě s kousavostí ve slovech. Opustilo ho zakašlání a přitáhl si kapesník zpátky na ústa, než pokračoval: "Nechci, abys hejkal." Zvedlo se mi obočí - rána do břicha. Stařec mi řekl, že se mu nedaří dobře, nechal mi instrukce k Plačící díře a do schránky mi dal klíč. Jestli mě tím neprosil, abych přišel, tak proč si přidělával tolik starostí? Možná zapomněl na poslední dopis, který mi poslal. Možná litoval, že ho vůbec poslal. Možná byl horší, než jsem si představovala, třeba ještě horší než senilní. "No, teď jsem tady a neopustím tě. Jsme tu jen my dva. Jsme jediná rodina, která nám zbyla, tak si to užijme, ano?" Děda zamumlal přes další záchvat kašle. "Jak dlouho? Zavolám Jonášovi a seženu ti práci v pohřebním ústavu, abys mi nelezl do zelí. Nevím, proč jsi v mrtvolách... Nemocný, jestli se ptáš mě... Musíš se zaměstnat... Jonáš ti tu práci sežene..." blábolil dál. V plánu byla vždycky kosmetika, ale jakmile Marietta zemřela, plán se změnil. Mariettin pohřeb byl s otevřenou rakví, a přestože jsem byl jediný, kdo se zúčastnil intimního obřadu, byla tam se mnou. Její duch stál hned vedle mě, když jsme se dívali na její mrtvolu, která vypadala jako někdo úplně jiný. Líčení bylo úplně špatné. Bylo to poprvé, co jsem viděla mrtvé tělo, a jediné, co jsem chtěla udělat, bylo setřít polštářkem palce jasně červenou barvu ze rtů, vytáhnout z kabelky z hadí kůže matnou rtěnku Mac a namalovat jí na rty ve tvaru srdce odstín Del Rio. V tu chvíli jsem věděla, co mám v životě dělat. Být hrobníkem bylo poslání. A po smrti byla krása jako zvadlá růže, okvětní lístky ztuhlé a křehké. Nadčasové a okouzlující. Zakleté kouzlo a nejstarší příběh. Příběhy zamrzlé v čase uvnitř ruin. Stejně jako příběhy, které Marietta vyprávěla o Weeping Hollow. "Řekni mu, že s rodinami nejednám." Moje neobratnost v přítomnosti smutku způsobila, že jsem působila neupřímně. Pro obchod to bylo hrozné a pro obě zúčastněné strany to tak bylo nejlepší. "Jo, jo. To si musíš vyřešit s Jonášem," odpověděl děda. Vzadu v přeplněné skříni jsem konečně našla hrnek a vytáhla ho z police. "Díky, dědo."
Kapitola 2 (2)
Stařec zavrtěl hlavou a zavrčel: "Říkejte mi Benny. Všichni kolem mi říkají Benny." Usmál jsem se. "Budu ti říkat Benny, až mi přestaneš říkat Moonshine." Dědečkovo statné obočí se svraštilo. "Budu ti říkat, jak budu chtít." V jeho slovech se objevil náznak úsměvu, další vráska u rtů. Ačkoli jsem se stále snažil toho muže pochopit a vycítit, možná byl nakonec rád, že mě vidí. "Promluvím si s ředitelem pohřební služby. A teď mi řekni, co říkal doktor o tvém kašli?" "Ano," odpověděl jsem. Nalila jsem si kávu do hrnku s nápisem SKUTEČNÉ ŽENY SI BEROU KURÁŘE. Musel patřit mé zesnulé babičce. Dědeček sebral ze stolu tužku, naklonil se nad noviny a vyplnil černobílá kostkovaná políčka. Kostrč mi narazila na pult, překřížila jsem kotníky a přitáhla si ke rtům horkou kávu, ze které se kouřilo. "Prosím tě, řekni mi, že jsi byla u doktora..." Řekla jsem a můj autoritativní tón se rozlil do šálku. Několikrát poklepal gumičkou o dřevěný stůl a vyhnul se otázce jako dítě. Když po mně koutkem oka pokukoval, pokrčila jsem rameny. "Dobře. Prostě jim zavolám sama." Děda se svalil na dřevěnou židli a namířil na mě špičku tužky. "Musíš o nás něco vědět, Měsíčku. My děláme věci jinak, hej. Jdeme na to po svém. Tenhle virus je mimo doktorovu kontrolu. Oni s tím nemůžou nic dělat. Chceš radu? Dávej si bacha na svý. Prostě dělej" - mávl vrásčitou rukou před sebe - "pohřební úkony. Budeš mít dost práce se vším tím umíráním, co se kolem děje." "Starat se o sebe?" Zasmál jsem se. "Myslíš, že mi tuhle práci seženeš jen proto, abych se ti nepletla pod nohy? Že budu jenom stát opodál a nepomáhat?" Děda pustil loket přes stůl a vrátil se ke svému puzzle. "Dobře. Vezmu si to kafe ven a budu se kochat výhledem." Odkopla jsem pult a prošla kolem něj. "Jo, a později jedu do města. Snaž se neumřít, až budu pryč." Zabručel si pod vousy. "Jestli půjdeš do města, neber si ten cah. Tady jezdí v cajku jen zkostnatělí snobové a chuligáni. V garáži mají skútr." Přikývla jsem, usmála se, a než jsem odešla bočními dveřmi, které vedly ven, vzala jsem z gauče vlněnou deku a omotala se jí. Na dvorku toho moc nebylo. Prošla jsem kolem samostatně stojící garáže a po kamenných schůdcích došla na okraj útesu. Sytě modré vody Atlantiku se rozprostíraly do dálky a mizely na obloze. Slaná mořská mlha se mi otřela o tváře a oči se mi zavřely pod ponurou písní moře, vzduch mi vířil ve vlasech, když jsem si dala další doušek kávy. Dědeček měl pravdu. Káva stála za hovno. Když jsem znovu otevřela oči, dole, tam, kde se vlny setkávaly se skalami, stál nějaký chlap. Byl sám, na sobě měl černý kabát a přes hlavu přetaženou kapuci a zíral do černomodrého oceánu pod šedivě zataženou oblohou. Spokojený a klidný, jednu ruku měl svěšenou z pokrčeného kolena, druhou nohu nataženou před sebou. Hleděl do obzoru, jako by viděl něco mnohem většího než moře, jako by chtěl být jeho součástí. Vlny se rozbíjely o skály a u nohou mu šuměla slonovinová pěna, když se voda rozlila, ale nikdy se ho nedotkla. Nic se ho nemohlo dotknout. Podívala jsem se doleva a pak doprava a přemýšlela, jestli je v tuhle hodinu venku ještě někdo jiný. Slunce právě vyšlo. Ale byli jsme tu jen my dva, zírali jsme do stejného rozlehlého oceánu, pod stejnou rozmazanou oblohou, jen kousek od sebe. Zvedl vedle sebe malý kámen, prohlédl si ho mezi prsty a pak ho hodil daleko za vlny. Na vrcholu útesu jsem udělala krok blíž, když se za ním z ostrého srázu skutálely uvolněné kameny. Chlapík se na mě podíval přes rameno. Obličej mu zakrývala černá maska, jen oči - stejné barvy jako stříbrná obloha - na mě padaly jako sníh za chladné zimní noci. Lehké a jemné. Po kůži mi přeběhl mráz. Ani jeden z nás se nepohnul a nepromluvil ani slovo. Díval se na mě, jako bych ho přistihla v intimní chvíli, jako by se miloval s ránem. Odvrátit oči by bylo správné, přesto mi to připadalo nemožné. Měla jsem odvrátit pohled a dát mu prostor, pro který si sem přišel. Možná by to udělala normální holka. Ale místo toho jsem na něj zavolal. "Co tam dole děláš?" Ruka visící z jeho ohnutého kolena se zvedla do vzduchu. Pokud odpověděl, jeho slova spláchly rozbouřené vlny. Maska natažená přes jeho obličej mi také zabránila vidět pohyb jeho rtů. Jeho pohled však neochaboval. Vydržel. Vyschlo mi v ústech a snažila jsem se polknout. "Já jsem Fallon. Fallon Morganová," zakřičela jsem přes skálu a doufala, že mě slyší, ne že mi do hlasu prosakují nervy. Na okamžik svěsil hlavu, než se na mě znovu podíval. Uplynuly vteřiny, kdy jsme se nestydatě zahleděli do sebe, a já si prsty přejela po usmívajících se rtech. Přemýšlela jsem, jestli se za maskou usmívá taky. Potřebovala jsem se dostat blíž. Očima jsem sledovala okraj skalnatého útesu a hledala cestu dolů, dokud jsem ji nezahlédla. Přikrývka ze mě spadla. Jednou rukou jsem svírala horký hrnek v ruce, káva mi prosakovala přes okraj, druhou jsem balancovala na ostrých hranách a bosá se vydala dolů. Když jsem se dostala na stejnou spodní úroveň jako on, sledoval mě se zdviženým obočím pod stínem klobouku, jak se potácím po kamenech. Nervy mi přeskočily po páteři až do zátylku, když se vztyčil a mezi dvěma prsty třel kámen. Jeho tělo sebou škubalo, jako by měl každou chvíli utéct ze scény, ale něco ho drželo na místě. Obešla jsem ho a stoupla si na vyšší stranu skály. "Neslyšel jsem tě." "A to jsi považoval za pozvání?" Otočil se, nespouštěl ze mě pozornost a sledoval každý můj pohyb. Když mé bosé nohy našly rovnováhu, podívala jsem se na něj a jeho chladné oči zmrazily všechno teplé, co ve mně zbylo. Chlad mi pronikl od hlavy až ke konečkům prstů a nejspíš mi zchladil i kávu. Jeho pohled se na mě upíral, nejspíš se snažil přijít na kloub téhle podivné dívce, která narušila jeho poklidné ráno.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Plačící dutina"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️