První den: středa 21. září
========== STŘEDA, 21. ZÁŘÍ DEN PRVNÍ ==========
Kapitola 1 (1)
---------- Kapitola 1 ---------- "Tohle musí být omyl." Přetáhnu si extra dlouhé povlečení přes uši a zamáčknu obličej do polštáře. Na hlasy je příliš brzy. Na obvinění je příliš brzy. Jak se mi rozplývá mysl, udeří na mě realita: někdo je v mém pokoji. Když jsem včera večer usínala po testování hranic kolejního těstovinového baru "all-you-can-eat", které zahrnovalo tajnou misi propašovat nahoru několik misek, které měly zakázáno opustit jídelnu, byla jsem sama. A pochybovala jsem o svých životních rozhodnutích. Všechny ty přednášky o bezpečnosti v kampusu, malý červený kanystr pepřového spreje, který mi máma donutila koupit, a teď je v mém pokoji cizí člověk. Před sedmou ráno, v první den výuky. "To není chyba," řekne další hlas, o něco tišší než ten první, představuju si, že z úcty k té blanité hroudě, kterou jsem já. "Letos jsme podcenili kapacitu a museli jsme na poslední chvíli udělat pár změn. Většina prváků je ve trojicích." "A vy jste si nemysleli, že by bylo užitečné, kdybych to věděla, než se nastěhuju?" Ten hlas, ten první hlas - už nezní jako cizí. Je mi povědomý. Posh. Zplnomocněný. Až na to... že jí nemůže patřit. Je to hlas, o kterém jsem si myslela, že jsem ho opustila už na střední škole spolu se všemi učiteli, kteří si s úlevou povzdechli, když mi ředitel předával vysvědčení. Díky bohu, že jsme s ní skončili, řekl nejspíš můj poradce pro noviny při oslavné happy hour a cinkl sklenkou šampaňského s tou od mého učitele matematiky. Nikdy jsem nebyla připravenější odejít do důchodu. "Promluvíme si venku na chodbě," řekne druhý člověk. O chvíli později bouchnou dveře a něco se rozletí na koberec. Převrátím se a zalesknu jedno ostražité oko. Na podlaze leží tabule, kterou jsem si pověsila v neděli, když jsem ještě snila o poznámkách a čmáranicích, které si budeme s mým budoucím spolubydlícím čmárat sem a tam. Na druhou postel se přihlásila designová taška. Bojuju s chvěním - napůl panikou, napůl zimou. Strom, který blokuje okno, slibuje nedostatek tepla i přirozeného světla. Olmsted Hall je nejstarší kolej v kampusu, která je určena pouze pro prváky a jejíž demolice je naplánována na příští léto. "Máš takové štěstí," řekla mi Paige z devátého patra, když jsem se nastěhovala. "Jsi v poslední skupině studentů, která tu kdy bydlela." To štěstí vyzařuje, někdy i doslova, z béžových stěn, rozviklaných polic na knihy a strašidelné společné sprchy s blikajícími žárovkami a podezřelými loužičkami všude kolem. Sladké domácí betonové vězení. Byla jsem tu první, a když uplynuly dva, tři, čtyři dny, aniž by se objevila Christina Dearbornová z Lincolnu v Nebrasce, spolubydlící, kterou mi přidělili, bála jsem se, že došlo k záměně a já dostala singl. Moje máma a její spolubydlící z vysoké školy jsou stále kamarádky a já jsem vždycky doufala, že se mi stane totéž. Nezadaná by byla po několika letech neštěstí další smůla, i když malá část mého já si říkala, jestli to třeba není pro dobro věci. Možná to tak RA myslela. Dveře se otevřely a Paige znovu vstoupila s dívkou, která mi ze střední školy udělala peklo. Několik tisíc prváků a já budu spát pět metrů od své zapřisáhlé nemesis. Škola je tak obrovská, že jsem předpokládala, že na sebe nikdy nenarazíme. To není jen smůla - musí to být nějaký vesmírný vtip. "Ahoj, spolubydlící," řeknu a přinutím se k úsměvu, když se posadím do postele, odhrnu si z obličeje své Velké židovské vlasy a doufám, že je v ní menší chaos, než bývá po ránu zvykem. Lucie Lamontová, bývalá šéfredaktorka ostrovního středoškolského Navigátoru, mě sleduje ledovým pohledem. Je domýšlivá, drobná a děsivá a já plně věřím, že by dokázala zabít člověka holýma rukama. "Barrett Bloom." Pak se vzpamatuje a zmírní svůj pohled, jako by se obávala, kolik z toho rozhovoru jsem zaslechla. "Tohle je... rozhodně překvapení." Je to jedna z těch hezčích věcí, které o mně lidé v poslední době říkají. Měla bych mít na sobě něco jiného než pyžamové šortky se sovím vzorem a předražené tričko Washingtonské univerzity, které jsem si koupila v univerzitním knihkupectví. Třeba středověkou řetězovou poštu. Orchestr by měl hrát něco epického a předvídavého. "Luce, taky jsi mi chyběla. Kolik to je, tři měsíce?" Jednou rukou pevně sevřela svůj stejný značkový kufr a druhou si sevřela kabelku. Její kaštanový culík se uvolňuje - nedokážu si představit, jaký stres jí můj příchod způsobil, chudince. "Tři měsíce," opakuje. "A teď jsme tady. Spolu." "No. Nechám vás dva, abyste se seznámili!" Paige zacvrliká. "Nebo se seznámili." S tím nám přehnaně zamává a uteče ven. Kdybyste cokoli potřebovali, ve dne i v noci, prostě mi přijďte zaklepat na dveře!" řekla první večer, když nás přiměla hrát ledacos tím, že nám udělala s'mores z mikrovlnky. Vysoká škola je pavučina lží. Zaháknu palec směrem ke dveřím. "Takže je skvělá. Úžasné mediační schopnosti." Doufám, že to Lucii rozesměje. Nezasměje. "To je neskutečné." Rozhlíží se po místnosti a vypadá, že je z ní stejně ohromená jako já, když jsem se sem nastěhovala. Její oči se zastaví na štosu časopisů, který jsem strčil na polici nad notebookem. Je možné, že jsem je nepotřebovala vzít všechny, ale chtěla jsem mít své oblíbené články po ruce. Pro inspiraci. "Měla jsem mít v Lamphere Hall singl," řekne. "Úplně mi to podstrčili. Později si promluvím s RD a pokusím se to vyřešit." "To je v pořádku. "Možná bys měla větší štěstí, kdyby ses nastěhovala tenhle víkend, kdy se to mělo stát všem." "Byla jsem na St. Croix. Byla tam tropická bouře a my jsme nemohli odletět zpátky." "To je v pořádku. Je divoké, že Lucie Lamontové, dědičce mediální společnosti svých rodičů, prochází, když říká takové věci, a přesto jsem byla vyvrhelem Navigátoru. Divoké je i to, že jsme s ní dva roky byly něco jako kamarádky. Položila si kabelku na stůl a málem převrhla jednu z mých misek na těstoviny. Špenátové ravioli, jak to tak vypadá.
Kapitola 1 (2)
"Je tu bar s těstovinami, které si můžeš sníst sám." Vstanu, abych posbírala misky a naskládala je na svou stranu místnosti. "Myslela jsem, že mě po pěti miskách odříznou, ale kdepak, když řeknou 'all you can eat', tak se s tím nemažou." "Smrdí to tu jako v Olive Garden." "Chtěl jsem navodit atmosféru 'když jsi tady, jsi rodina'." Beru zpět, co jsem řekla o zabití muže holýma rukama. Jsem si docela jistá, že Lucie Lamontová by to zvládla jen očima. "Přísahám, že takhle nepořádná obvykle nejsem," pokračuju. "Posledních pár dní jsem to byla jen já a všechna ta svoboda mi asi stoupla do hlavy. Myslela jsem, že bydlím s jednou holkou z Nebrasky, ale pak se neukázala, takže..." Oba zmlkneme. Pokaždé, když jsem fantazírovala o vysoké škole, byl mým spolubydlícím někdo, kdo se nakonec stane mým celoživotním přítelem. Jezdily jsme na dámské jízdy a na jógu a navzájem si připíjely na svatbách. Byla bych v šoku, kdyby mi Lucie Lamontová šla na pohřeb. Klesne na svou plastovou židli u stolu a začne s dechovými technikami, které učila personál Nav. Hluboké nádechy, dlouhé výdechy. "Jestli to takhle opravdu bude, my dva jako spolubydlící," řekne, "i kdyby to mělo být jen do doby, než mě přestěhují někam jinam, tak budeme potřebovat nějaká základní pravidla." Cítím se vedle Lucie a jejího módního teplákového úboru mdle, a tak na sebe hodím pletený šedý svetr, který mi visí šikmo přes vlastní židli. Bohužel si myslím, že to jen zvyšuje můj faktor frump, ale aspoň už se netřesu zimou. Vždycky jsem se vedle Lucie cítila méně, jako když jsme společně psaly článek o misogynii v oblékání na naší střední škole pro noviny, o kterých jsme byly přesvědčené, že jsou ztělesněním úderné žurnalistiky. Od Lucie Lamontové, četl jsem v titulku, náš učitel povýšil Luciin status nad můj vlastní a drobným písmem napsal: s Barrettem Bloomem. Třináctiletá Lucie byla mým jménem pobouřena. Ale ať už mezi námi kdysi existovalo jakékoliv pouto, na konci deváté třídy už bylo pryč. "Fajn, přivedu si kluky, se kterými se budu stýkat jen každý druhý večer, a tuhle ponožku dám na dveře, abys věděla, že je pokoj obsazený." Natáhnu se ke skříni, která je jen o málo širší než žehlicí prkno, a hodím jí pár podkolenek s nápisem RINGMASTER OF THE SHITSHOW. Tedy jen jednu ponožku. Včera mi jednu sežrala sušička v devátém patře a já pořád truchlím. "A masturbovat budu, jen když si budu jistý, že spíš." Lucie jen několikrát mrkne, což se dá vyložit jako neocenění mé sračkoidní ponožky, niterný strach ze slova na M nebo zděšení, že by mě někdo chtěl sbalit. Jako by neslyšela o tom, co se stalo loni po plese, nebo se tomu nesmála v redakci se zbytkem Nav. "Přemýšlíš někdy, než promluvíš?" "Upřímně? Moc často ne." "Spíš jsem myslela na to, abych udržovala čistotu v místnosti. Jsem alergická na prach. Žádné misky na těstoviny, oblečení nebo cokoli jiného na podlaze." Nohou v sandálech mi ukáže pod stůl. "Žádné přetékající odpadkové koše." Silně se kousnu do vnitřní strany tváře, a když mlčím příliš dlouho, Lucie zvedne tenké obočí. "Ježíši, Barrette, opravdu si nemyslím, že bych toho chtěla příliš." "Promiň. Přemýšlel jsem, než jsem promluvil. Nebylo to správné přemýšlení? Mohl bys mi příště nastavit časovač?" "Dostávám migrénu," řekne. "A bůh mi pomáhej, že to musím přiznat, ale mám pocit, že je slušnost to... však víš. Dopřát si tuhle zvláštní značku sebelásky, když je v místnosti někdo jiný. Ať už spí nebo ne." "Umím být pěkně potichu," nabídnu se. Lucie vypadá, že by se mohla vznítit. Je to příliš snadné, vážně. "Nevěděla jsem, že je to pro tebe tak důležité." "To je úplně normální věc, že se jako spolubydlící potřebujeme orientovat! Dávám pozor na nás obě." "Doufejme, že příští týden už spolubydlícími nebudeme." Přesune se ke svému kufru a rozepne přihrádku, aby uvolnila notebook, pak odmotá nabíječku a sehne se, aby vyhledala zásuvku. Ovčácky jí ukážu, že jediné zásuvky jsou pod mým stolem, a zjistíme, že není možné, aby u stolu psala na klávesnici, aniž by se nabíječka změnila v šňůru. Se zasténáním se vrací ke svému kufru. "Dovedu si představit, jaké bys měla priority jako šéfredaktorka. Máme štěstí, že jsme se tomu vyhnuli." S tím vybalí známou dřevěnou jmenovku a položí ji na stůl. EDITOR IN CHIEF, hlásá. Vysmívá se mi. Bylo směšné myslet si, že mám šanci na redaktora, když se ptát lidí, jestli s nimi mohu udělat rozhovor, mi někdy připadalo jako ptát se jich, jestli jim mohu amatérsky udělat kořenový kanálek. Na tom nezáleží, říkám si. Ještě dnes půjdu na pohovor na jedno z míst čerstvých reportérů ve Washingtonianu. Nikoho tady nebude zajímat Nav nebo příběhy, které jsem napsala, a nebude je zajímat ani Luciina jmenovka. "Podívej. Taky z toho nejsem úplně nadšená," řeknu. "Ale možná bychom mohli všechno hodit za hlavu?" zeptám se. Nechci si to přenášet na vysokou, i když mě to sem provázelo. Možná z nás nikdy nebudou kamarádky typu jogínských rekreantek, ale nemusíme být nepřátelé. Mohli bychom prostě koexistovat. "Jasně," řekne Lucie a já se rozzářím a uvěřím jí. "Tvůj pokus o sabotáž naší školy můžeme hodit za hlavu. Budeme si zaplétat copánky a pořádat večírky v našem pokoji a budeme se smát, až budeme lidem říkat, že jsi s radostí zničila celý sportovní tým a zničila Blainovy šance na stipendium." Dobře, přehání. Většinou. Její bývalý přítel Blaine, jedna z bývalých ostrovních tenisových hvězd, si sám zničil šance na stipendium. Já jsem jen ukázala prstem. Kromě toho - jsem si docela jistá, že Blaine nakonec stejně vyhrál. "Mám ještě jednu otázku," řeknu a odstrčím vzpomínku stranou dřív, než do mě stihne zatnout drápy. "Je nepohodlné si sednout?" Podívá se na židli, na své oblečení, čelo zkrabatěné zmatkem. "Cože?" Lucie Lamontová je sice mrcha, ale bohužel pro ni já taky.
Kapitola 1 (3)
"S tím klackem v zadku. Je to nepříjemné..." Ještě se zakuckám, když zabouchne dveře. Vysoká škola měla být nový začátek. Těšila jsem se na ni od chvíle, kdy se mi ve schránce objevil přijímací e-mail, a doufala jsem, že opravdový přerod, jaký bych na střední škole nikdy nedokázala, je za rohem. A navzdory debaklu se spolubydlícím jsem rozhodnutá, že se mi to bude líbit. Nový rok, nový Barrett, lepší volby. Po rychlé sprše, během níž se jen o vlásek vyhnu pádu do louže, o které jsem si jen zpola jistá, že je voda, si obléknu své oblíbené džíny s vysokým pasem, pletený svetr a vintage tričko Britney Spears, které kdysi patřilo mé mámě. Džíny mi lehce kloužou po širokých bocích a netlačí mě na břiše tolik jako obvykle - to musí být znamení od vesmíru, že jsem pro jeden den snesla dost útrap. Nikdy jsem nebyla malá, a kdybych se těchhle džínů s odhaleným poklopcem a máslovou měkkostí měla zbavit, plakala bych. Moje tmavé prstýnky, které rostou ven, nikoli dolů, jsou vyčesané a bez sulfátu. Léta jsem se s nimi marně snažila bojovat žehličkou na vlasy a teď musím pracovat se svým BJH, místo abych šla proti němu. Nakonec popadnu své oválné brýle s drátěnými obroučkami, které jsem si zamilovala, protože jsem díky nim vypadala, jako bych nebyla z tohoto století, a někdy byl život v jiném století to nejpřitažlivější, co jsem si dokázala představit. Bylo to slabé slovo, když jsem Lucii řekla, že mi svoboda stoupla do hlavy. Každou druhou hodinu mě přepadal pocit, který byl směsicí příležitosti a hrůzy. UW je jen třicet minut od domova bez dopravy, a i když jsem si představovala, že tu budu léta, nenapadlo mě, že se budu cítit takhle unášená, jakmile se nastěhuju. Od neděle se potácím od jedné uvítací aktivity ke druhé, vyhýbám se všem, kteří chodili na Island, a čekám, až mi vysoká škola změní život. Ale je tu něco, co mě naplňuje optimismem: zdá se, že nevadí, když v jídelně jíte sami, i když si připomínám, že jsem New Barrett, která si najde přátele, s nimiž se bude smát nad těstovinami all-you-can-eat a Olmsted Eggstravaganza, i kdyby ji to mělo zabít. Po snídani přecházím přes nádvoří se svéráznými historickými budovami a třešněmi, které rozkvetou až na jaře, a slacklinery a skateboardisty, kteří si již nárokují svůj prostor. Tohle bylo vždycky moje nejoblíbenější místo v kampusu, dokonalý studentský snímek. Za nádvořím je Rudé náměstí, plné kamionů s jídlem a klubů a v jednom rohu skupina swingových tanečnic. Osm hodin ráno mi připadá na tanec trochu brzy, ale bez ohledu na to jim věnuji svůj úklon hlavy. Pak udělám osudovou chybu: navážu oční kontakt s dívkou, která si sama stěžuje před Odegaardovou knihovnou. "Ahoj!" zavolá na mě. "Snažíme se zvýšit povědomí o syslovi mazamském." Zastavím se. "O čem?" Když se na mě zašklebí, je mi jasné, že jsem se chytil přímo do její pasti. Je vysoká, hnědé vlasy má svázané do uzlu stuhami UW: fialovou a zlatou. "Kapesní sysel Mazama. Pochází z okresů Pierce a Thurston a vyskytuje se pouze ve státě Washington. Více než devadesát procent jejich biotopu bylo zničeno komerční výstavbou." Do rukou mi vrazí leták. "Je rozkošný," řeknu a uvědomím si, že stejný obrázek je vytištěný na jejím tričku. "Ten obličej!" "Copak si nezaslouží jíst tolik trávy, kolik si jeho srdíčko žádá?" Poklepe na papír. "Tohle je Guillermo. Vešel by se ti do dlaně. Dnes odpoledne v půl čtvrté pořádáme kampaň na psaní dopisů místním vládním úředníkům a rádi bychom tě tam viděli." Rozčiluje mě, co s mou kamarádstvím zbědovanou duší dělá to, že bychom vás tam rádi viděli. "Aha, promiň," řeknu. "Ne že by mě nezajímali, ehm, kapesní syslové, ale nemůžu přijít." Rozhovor s šéfredaktorem Washingtonianu mám ve čtyři hodiny, po poslední hodině. Když se jí snažím vrátit leták, zavrtí hlavou. "Nechte si ho. Udělej si nějaký průzkum. Potřebují naši pomoc." Strčím si ho tedy do zadní kapsy a slíbím jí, že to udělám. Budova fyziky je mnohem dál, než vypadala na mapě kampusu, kterou jsem si vytáhla na mobilu a neustále na ni kradmo koukám, i když každý třetí člověk, kterého míjím, dělá to samé. Nebylo by to tak hrozné, kdybych se na tu hodinu těšila. Plánovala jsem si ji vyměnit - registrace byla noční můra a všechno se tak rychle zaplnilo, takže jsem si vzala jednu z prvních volných tříd, které jsem viděla - ale sakra, New Barrett dodržuje pravidla, takže jsem tady a plahočím se přes kampus na Fyziku 101. Vím, že to není jen tak. Pondělí-středa-pátek, půl deváté ráno. Tričko mám přilepené k zádům a dokonalé knoflíky džínů se mi zarývají do břicha, než spatřím budovu. Přesto se donutím zachovat si naději. Tohle nejspíš není znamení. Myslím, že znamení obvykle nebývají takhle zpocená. V kapse mi zazvoní telefon, zrovna když stoupám po schodech. Máma: Jak tě mám ráda? Joss a já ti dnes přejeme HODNĚ ŠTĚSTÍ! Textovka má časové razítko před pětačtyřiceti minutami, což přičítám chatrné službě v kampusu, a je k ní přiložená fotka: máma a její přítelkyně Jocelyn ve stejných plyšových županech, které jsem jim dala loni k Chanuce, mi připíjejí hrnkem kávy. Mamince praskla voda ve druhém ročníku na hodině britské poezie, a tak jsem dostala jméno po Elizabeth Barrett Browningové, která se nejvíce proslavila skladbou How do I love thee? Dovolte mi spočítat, jak. Na vysoké škole se mamce přihodily dvě nejlepší věci v životě: já a titul z obchodu, který jí umožnil otevřít si papírnictví, které nás už léta živí. Vždycky mi říkala, jak moc si vysokou školu zamiluju, a já jsem se pevně držela naděje, že alespoň jednomu z těch čtyřiceti tisíc lidí budu určitě připadat okouzlující, a ne nepříjemná, zajímavá, a ne odpudivá. "Jsem z tebe tak nadšená, Barrette," řekla mi máma, když mi pomáhala se stěhováním. Chtěl jsem se jí přitisknout k sukni a nechat se od ní odtáhnout zpátky do auta, zpátky na Mercer Island, zpátky na JAK SE MI LÍBÍ? křížkovou výšivku, která visela v mém pokoji. Protože i když jsem byla na střední škole osamělá, byla mi ta samota alespoň povědomá. Neznámé je vždycky děsivější, a možná proto bylo tak snadné předstírat, že je mi to jedno, když se celá škola rozhodla, že se mi nedá věřit, po příběhu s Navigátorem, který všechno změnil. "Uvidíš. Tyhle čtyři nebo pět let - ale prosím tě, neotěhotni - budou nejlepší v tvém životě." Bože, vážně doufám, že má pravdu.
Kapitola 2 (1)
---------- Kapitola 2 ---------- FYZIKA 101: KDE VŠECHNO (A VŠICHNI) MÁ POTENCIÁL, prohlašuje PowerPoint. Pod textem je obrázek kachny s nápisem "Quark!". Dokážu ocenit dobrou slovní hříčku, ale dvě na jednom slajdu by mohly být voláním o pomoc. V přednáškovém sále je hustá vůně vlasových přípravků a kávy, všichni klábosí o svých rozvrhu hodin a peticích, které podepsali na Rudém náměstí. Profesor si za pódiem pohrává se shlukem kabelů. Je to jedna z větších poslucháren v kampusu a vejdou se do ní téměř tři stovky studentů, i když je zatím plná jen ze čtvrtiny. Nebo ze tří čtvrtin prázdná, ale letos se snažím nebýt pesimista. Nikdy jsem nebyl člověk, který by se držel vzadu ve třídě, přestože si to někteří z mých bývalých učitelů možná přáli, takže stoupám po schodech a zastavím se u prázdného místa na konci páté řady, vedle vysokého hubeného Asiata, který se dívá do svého notebooku. "Ahoj," řeknu, stále trochu zadýchaná. "Schováváš si to pro někoho?" "Je to všechno tvoje," řekne plochým hlasem, aniž by vzhlédl od obrazovky. Hurá, kamarád. Svléknu si svetr a vytáhnu počítač a musím při tom dělat nějaký hluk, protože chlapík vydá tiché zabručení. "Znáte heslo k Wi-Fi?" Zeptám se. Stále žádný oční kontakt. Dokonce i plandavý límec jeho kostkované červené flanelky vypadá, že jsem ho důkladně naštvala. "Na tabuli." "Aha. Díky." Naštěstí nemám další příležitost ho obtěžovat, než profesorka, Asiatka středního věku v mandarinkovém saku s černými vlasy zastřiženými po bradu, zapne mikrofon na pódiu. Přesně osmdesát třicet. "Dobré ráno," řekne. "Jsem doktorka Sumi Okamotová a ráda bych vás přivítala ve velkolepém světě fyziky." Otevřu čerstvý dokument ve Wordu a začnu psát. Nová Barrettová, lépe řečeno Barrettová, si dělá poznámky i do předmětu, který jí ještě není prodaný. "Bylo mi devatenáct, když fyzika vstoupila do mého života," pokračuje a její pohled těká po řadách posluchárny nahoru a dolů. "Byl to můj poslední semestr předtím, než jsem si musela zvolit obor, a byla jsem mírně řečeno vystresovaná. Nikdy jsem se nepovažovala za vědce. Na vysokou jsem nastoupila zcela nejistá, co budu studovat, a úvodní hodina mi změnila život. Něco se ve mně zlomilo tak, jak se to v jiných předmětech nestalo. Fyzika v sobě měla poezii, krásu v tom, že jsem se učil rozumět světu kolem sebe." Z jejího projevu je zřejmá upřímnost. Třída je uchvácená a já jsem napůl nucena vydržet. "Tenhle kurz bude těžký..." No nic, nevadí. "-ale to neznamená, že byste se neměli ozvat, pokud budete potřebovat pomoc," řekne. "Je to sice úvodní hodina, ale stejně očekávám, že ji budeš brát vážně. Mám smlouvu - nemusím učit 101 hodin. Ve skutečnosti by se většina lidí na mém místě této třídy nedotkla ani kyvadlem." Smích, předpokládám, že od lidí, kteří ten vtip pochopili. "Ale já ano a učím ji jen jedno čtvrtletí v roce. Fyzika 101 je obvykle přehledový kurz pro ne-vědecké obory - tedy ne tak, jak ji učím já. Někteří z vás jsou tady, protože doufají, že budou studovat fyziku. Někteří z vás jsou tu pravděpodobně jen kvůli zápočtu z přírodních věd. Ať už je důvod jakýkoli, chci, abyste si z této hodiny odnesli schopnost neustále se ptát. Abyste se zajímali o to, proč. Jistě, nebudu si stěžovat, pokud se tato hodina nakonec stane nějakou malou součástí vaší cesty, řekněme, k doktorátu z fyziky." Dovolí si při tom pousmát se. "Ale budu se považovat za úspěšnou, pokud jsem tě přiměla přemýšlet o důvodech našeho vesmíru víc než před dneškem. "Přejděme k základním úkonům: tato univerzita má nulovou toleranci k plagiátorství...." "Ty si k tomu děláš poznámky?" zeptá se chlapík vedle mě a zmrazí mi ruce na klávesnici. Zadívám se na to, co jsem napsala. Něco o kyvadle. Otázky: dobré. Průběh: těžký. Plagiátorství: špatné. "Díváš se mi na obrazovku?" Syknu. "Snažím se dávat pozor. To ty jsi celou dobu na Redditu. Myslím, že" - nakrčím krk - "r/BreadStapledToTrees bude v pohodě i bez tebe." "Takže jsi se dívala na mou obrazovku." Skloním ruku do kousku prostoru mezi našimi sedadly. "To není možné, abych se nedívala." "Tak to určitě víš, že je to velmi kreativní a povznášející subreddit." Doktorka Okamotová míří po schodech na opačnou stranu chodby a rozdává sylabus kurzu. "Já ho vlastně nepotřebuju," říkám, když mi ho můj rozkošný soused podává, ale stejně si ho beru. "Vyměním si ho." Bohužel musí vědět, že navzdory nepopiratelnému jiskření mezi námi naše láska možná odloučení nevydrží. Vlastně se tomu zasměje, chraplavým zvukem, který mu zní pod nosem. "Tolik poznámek, a ty si to chceš vyměnit?" "Minulý rok jsem měla fyziku, takže..." A ze zkoušky dostal dvojku, což nepotřebuje vědět. "Promiň, neuvědomil jsem si, že jsem v přítomnosti bývalého studenta AP fyziky." Poklepe na sylabus. "Tak to už určitě víš všechno o elektromagnetismu. A o kvantových jevech." Tenhle chlápek musel taky chodit do Školy nehorázně upjatých Lucie Lamontové a vystudoval obor Brát si všechno osobně. Nenapadá mě jiné vysvětlení, proč je v 8:47 ráno tak bojovný. V téhle ekonomice? Kdo na to má energii? "Víš, můj mozek se ještě probouzí, takže si budu muset vzít dovolenou." "To je pravda. Tváří se nevzrušeně. Všimla jsem si, že mu trochu odstávají uši. "Moje doktorka Okamotová říkala, že tuhle třídu učí jen jednou za rok. Je na ni pořadník. Pro studenty fyziky." "Což si představuju, že jsi ty," řeknu. "Nech mě hádat: nejsi rozhodnutá." Chystám se mu říct, že jsem vlastně rozhodnutá, jen jsem to ještě neoznámila, ale doktorka Okamotová je zpátky na pódiu a začíná dnešní přednášku, která je o tom, co je a co není fyzika.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zvládněte to do zítřka"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️