Kapitola 1
========== 1 ========== Stojíme před dveřmi do místnosti, kde uchovávají Fordovo tělo. Já a dva policisté s nakreslenými tvářemi a sklopenýma očima. Žena se mě pohne, aby se mě dotkla, a já před její natahující se rukou couvnu a ochranitelsky si obtočím paže kolem hrudi. "Jste připravená?" zeptá se policistka tlumeným tónem, zatímco muž přitiskne dlaň na dveře a čeká na mou odpověď. Za obdélníkovým oknem čeká sterilní místnost. Čistá podlaha z dlaždic, stěny z nerezové oceli a bzučící zářivky. Zadní stěnu zdobí malé stříbrné dveře s klikou a v nich leží na kovových deskách vychladlí mrtví lidé. Můj pohled však nejvíce upoutá dřepící postava uprostřed prostoru: hrudkovitá postava volně přikrytá bílým prostěradlem. Ford. "Potřebujeme jen, abyste identifikoval tělo, a pak můžeme odejít," řekne starší mužský policista chraplavým, profesionálně odtažitým tónem. Zajímalo by mě, kolik těl už viděl. Kolik milovaných lidí viděl plakat nad mrtvolami. "Ale varuju vás," pokračuje, když neodpovídám. "Vzhledem k... povaze jeho zranění a k tomu, jak jsme ho našli - no, není to hezké." "Rozumím," řeknu na rovinu a bojím se, jaká další slova by ze mě mohla vypadnout, kdybych si nedala pozor. "Jsem připravená ho teď vidět." Policisté se na mě podívají společným pohledem, než mě doprovodí do místnosti. Po holých pažích mě ošlehá příval pichlavého chladu, až se mi zatnou zuby. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je ten zápach. Je slabý. Dali si záležet, aby zajistili čistotu této místnosti pro návštěvy, jako je tato. Ale já znám pach smrti lépe než většina lidí. V hrdle se mi usadí panika a já pevněji sevřu ruce kolem paží a snažím se vytěsnit hrůzné vzpomínky zpět do temných míst své mysli. Ford říkal, že je to pro mé vlastní dobro - to, co mi udělal. Říkal, že mě chrání. Udržoval moje křehké tělo naživu tím, že mě držel pevně zavřenou. Těžká kombinovaná imunodeficience - to jsou krásná slova, která říkají, že jsem slabá. Nemůžu se postavit ani běžnému nachlazení a doufat, že přežiju. Kroky policistů klapou a odrážejí se od dlaždic. Moje jediné kdysi používané tenisky skřípou, vlhké od louže, do které jsem šlápla na chodníku před domem. Policista čeká na mé přikývnutí a pak odhrne bílé prostěradlo, aby odhalil grotesku, kterou je Ford. Jeho oteklý obličej vypadá téměř k prasknutí, zbarvený do odstínů modré, červené a zelené s fleky, které jako by ztratily veškerou barvu. Je téměř k nepoznání. Jeho vlasy, vždy pečlivě sčesané dozadu, jsou rozcuchané a odhalují víc šedivých pramenů, než si pamatuji. A jeho nos, zlomený a křivý, vypadá divně. Horší než všechno ostatní je zranění v pravé horní části lebky. Podlý důlek, obkroužený zprohýbaným a znetvořeným masem. "To je on," zaskřehotám a oči se mi klíží, i když mám hruď lehkou jako vzduch. Je to opravdu on. Důstojnice se mi rukou otře o záda a já se ze všech sil snažím neuhnout, jen při tom kontaktu ztuhnu. "Vedla sis skvěle, zlato." Druhý policista znovu zakryje Fordovu tvář a já propuknu ve vzlyk a zachvěju se intenzitou pocitu, který mi proudí v žilách. Pod kůží mi natéká jako gejzír. Na rtech se mi doširoka rozprostře úsměv, kterému nemůžu zabránit. Jsem volná.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Když ráno přišli policisté, ještě jsem spal. Zvuk zvonku, který se ozýval domem, mohl být v temnotě mého zavřeného pokoje stejně dobře výstřel. Nikdo k nám domů nepřišel. Nikdy. Ani jsem nevěděla, jak zvonek zní. Bylo to skoro... veselé. Tak neuvěřitelně odlišný od toho, co se skrývalo uvnitř. Fordův dům byl moderní pevnost doplněná mřížemi a bezpečnostními okenicemi na oknech a místností pro případ paniky ve sklepě hned vedle mrtvého pokoje. Čekám v bezpečném teple své postele a myslím, že se mi ten zvuk jen zdál, ale pak se ozve znovu, tentokrát následovaný sérií úderů na dveře. "Policie," křičí mužský hlas. "Je někdo doma?" Policie? Pod hrudním košem mi na okamžik zahučí naděje, než ji potlačím a několika hlubokými nádechy se uklidním, když se roztřeseně zvedám z postele. Už jsem se pokusila utéct. Mnohokrát. Dvakrát jsem se dostala na policii a dvakrát mi nevěřili. Ford pro ně měl vždycky lepší příběh - uvěřitelnější. To, že jsem se zbláznil, bylo jeho oblíbené téma. Ten parchant měl dokonce i zfalšované papíry, které to dokazovaly. A čím víc jsem vykládal, že on je ten blázen, že on je ten, kdo je šílený, tím víc mu věřili. Lidé věří tomu, co je jednodušší. Věří tomu, čemu chtějí. Pravda je pro ně nepříjemnost, kterou si nemohou dovolit. "Policie!" ozve se druhý výkřik. Přemýšlej, Paige. Co bys měla dělat? Ford nespěchá otevřít dveře. Vlastně ho neslyším, ani nic jiného v domě. Což znamená, že se včera večer nevrátil domů. V žádném případě by neváhal ani vteřinu, aby ty lidi dostal pryč z domu. S třesoucími se prsty se převlékám do džínů a tílka za zvuku dalších úderů do vchodových dveří. Protáhnu si kartáčem světle hnědé vlasy, natáhnu si ponožky a ve spěchu vyskočím ze dveří. V půli cesty ke vchodu se však zastavím, srdce až v krku. Ještě jsem si nevzal prášky. Ford mi vždycky dává prášky ráno, a pokud hrozí, že se srazím s jinými lidmi, vždycky mi dá dvojitou dávku. Jsou v jeho pokoji, ale nemám možnost si je vyzvednout. Fordovy dveře jsou zpevněné ocelové s kombinovaným zámkem, ne nepodobným dveřím, které můžete najít na trezoru v bankovním sejfu. "Haló?" Tentokrát se ozve ženský hlas. "Je někdo doma?" Polknu knedlík v krku, dojdu ke vchodu a podívám se na obrazovku v předsíni. Zobrazuje pohled z venkovních kamer. Ta umístěná nad vchodovými dveřmi ukazuje dva policisty oblečené v tmavých barvách, zbraně připevněné přes pas, ruce v bok. Nejsou to nefilové. Je snadné rozeznat nadpřirozené od nás přirozených. Ačkoli jsem s ostatními bytostmi, které nyní sdílejí náš svět, neměl žádné zkušenosti tváří v tvář, Ford se ujistil, že mám určitou představu, jak vypadají. Také podnikl kroky k tomu, abych se k žádné z nich nepřiblížil, dokud budu žít. Nefilové jsou nepřirození, vrčel během našich lekcí. Ohavnosti. Ale jejich špatnost není nic ve srovnání s Diablim. Pohlédnu ke dveřím vzdáleným jen několik metrů. I ony jsou pevné a mají tři různé typy zámků. Mohl bych je otevřít. Ford už je nemusel nechávat zapečetěné, ne od té doby, co mi před osmi lety nainstaloval nové kování na kotník. I když bez mých prášků... Ťuknu na tlačítko interkomu vedle širokého panelu obrazovek a olíznu si suché rty. "Ehm, pan Ford teď není doma." Promluvím do sluchátka. "Mohla byste... mohla byste přijít později?" Pokárám se za svou slabost. Za svou neochotu vyvolat Fordův hněv při pokusu o třetí útěk. Nebude to fungovat. A nestojí to za to, abych si znovu vzala hadici. Ani židli. Policistka prohledá vnější stěnu a hledá interkom, sehne se a promluví do něj. "Paige St. Clareová?" Prst mi zamrzne na tlačítku a snažím se pochopit, co se děje. Odkud znají moje jméno? Co ode mě chtějí? Váhavě znovu stisknu tlačítko. "Ano?" "Mohl byste jít ke dveřím? Potřebujeme s vámi mluvit." Pustím tlačítko, ustoupím od stěny a horečně se rozhlížím mezi dveřmi a interkomem. Proč? Chci se zeptat, ale to slovo mi uvízne vzadu v krku. Ruce se mi sevřou v pěst po stranách. Ford by mě zabil, kdyby věděl, že jsem ty dveře otevřela. I kdyby to nevěděl, lidé venku by mohli. Udělám ukvapené rozhodnutí a spěchám znovu stisknout interkom. "Je někomu z vás špatně?" Policisté se na sebe podívají, než žena znovu promluví do interkomu. "Ne." Možná je to stejně jedno, říkám si, když si narovnávám záda a spěchám chodbou. Třeba ta genová terapie zabrala a já už ani nejsem nemocná. Tohle jsem Fordovi říkala celé roky. Prosila jsem ho, aby mě vzal na opakované testy do opravdové nemocnice. U opravdových doktorů. Ale on to vždycky odmítl. Příliš velké riziko, říkával, hluboké hnědé oči tvrdé a rty ohrnuté dozadu, aby odhalily lesklé porcelánové dýhy. Už se mě neptej, děvče. Vím jen o jediném způsobu, jak si tu teorii ověřit, a to jít ven. Pokud zemřu, pak má Ford pravdu a nevyšlo to, ale já bych konečně našla způsob, jak mu uniknout. A kdybych přežil... Ani na jedné z možností nevidím chybu. Odklopím závoru a otočím zámkem nad klikou. Pak uchopím kliky tyčového zámku a s vypětím všech sil v ramenou je stočím do odemčené polohy, srdce mi buší v hrudi. Dveře se škubnutím otevřou bez jediného sténání a jemně se otřou o koberec. "Paige St. Clareová?" Mužský policista se zeptá s povytaženým obočím, až mě napadne, jak asi vypadám. Bledá a s očima dokořán jako nějaká divoká bytost. Snažím se upravit si rysy a pročistím si hrdlo. "Ano." Mužský důstojník si sundá klobouk a složí si ho na hrudi, zatímco sklání hlavu. Jeho laskavé oči se na okamžik rozšíří, když v ranním světle zachytí ty moje.
Kapitola 2 (2)
Poslušně jsem je odhodil, jak mě to Ford naučil. Jejich reflexní stříbrný odstín lidi znervózňuje a Ford nemá rád, když si mě lidé vůbec všímají, natož aby mi věnovali pozornost. "Obávám se, že pan Ford se domů nevrátí," řekne muž a já si nemůžu pomoct, abych znovu nezvedla zrak a nepotřebovala lépe pochopit význam jeho slov. "Cože?" Vyprsknu, všechny lekce slušného chování a slušného vystupování jsou zapomenuty. "Váš... ehm," policistka se podívá na něco v poznámkovém bloku a pak ho zastrčí zpátky za opasek, "váš adoptivní otec měl nehodu." Způsob, jakým řekne nehoda, ve mně vyvolá skepsi, ale jestli se mi chystá říct to, co si myslím, je mi úplně jedno, z jakého důvodu. Oči se mi rozšíří jako talíř. Moje naděje se vznáší. Sotva se nadechnu ke slovům ze strachu, abych tuhle krásnou iluzi nerozbil: "Je mrtvý?" Policisté svorně přikývnou. Žena se kousne do spodního rtu, otočí se a gestem ukáže k místu, kde na jinak volné příjezdové cestě k Fordu stojí elegantní bílý policejní křižník. "Je nám líto, že vám to musíme říct zrovna my, slečno St. Clareová." Odmlka. Povzdech. "Ale potřebujeme, abyste přijela a identifikovala tělo." Tělo. Fordovo tělo. Protože už nežije. Protože je teď mrtvá věc, stejně jako ty mrtvé věci, kterými mě mučil. Neschopen plně pochopit smysl toho všeho, přistihnu se, že v jakémsi omámení přikyvuji. Potřebuju ho vidět mrtvého, ráčkuju s tou částí mysli, která se snaží vyhýbat venkovnímu prostředí a možnosti nemoci. Potřebuju se na vlastní oči přesvědčit, že mu nebije srdce. Teprve pak si dovolím pocítit nával úlevy, který se snaží balancovat pod klecí mých žeber. Zatím je to jen spekulace. Fantazie. Jsou to Hagridové, kteří mě přišli odvést na vzdálené místo, kde jsou zázraky skutečné. Kde se darebákům dostává zaslouženého zadostiučinění. Kdo jsem já, abych to odmítl? Následky ať jdou k čertu. "Dobře," podaří se mi. "Půjdu s vámi." Udělám krok ze dveří a těžký sledovací přístroj na mém kotníku zacvrliká, čímž naruší ticho. Udělám krok zpátky a na krku se mi objeví horký ruměnec, když si nadzvednu lem džínů. "Víš, jak se to sundává?" Rty policistky se roztáhnou, když si prohlíží kus černého plastu, který mám připevněný na končetině. Malá kontrolka zeleně pulzuje, což mi neustále připomíná, že je ta věc ozbrojená. Že nemůžu odejít. Pod přístrojem se na šedém světle slunce zahaleného do mraků odráží pohmožděná a bledá kůže. Jizvy po letech nošení se stříbřitě lesknou a po okrajích manžety se táhnou novější rány a mělké šrámy. "Ach, zlato," natáhne ke mně policistka ruku, ale když ucuknu, stáhne se, její oříškové oči jsou zmatené a zděšené zároveň. Poklekne přede mnou, gestem mi ukáže na kotník a z opasku vytáhne elegantní černou čepel. "Můžu?" Je to jen plast; vím, že mi ho může uříznout. Už milionkrát mě napadlo udělat totéž, ale manipulace s ním vyslala Fordovi poplach. Manipulace s ním znamenala, že budu potrestán. ...ale jestli je Ford mrtvý... Zařízení po jednom snadném seknutí policistovy čepele zadunělo na cementové stupačce. Chladný ranní vzduch mě štípe do citlivé kůže kolem kotníkové kosti a já se ušklíbnu, ale bolest není nic ve srovnání s naprostým uspokojením, které mi přináší poslech, jak sledovací zařízení pětkrát cvrnkne a pak se rozprskne, rozdrcené pod botou policisty. Fascinovaně sleduji, jak blikající červené světlo slábne, až zhasne úplně.
Kapitola 3 (1)
========== 3 ========== "Mohl byste se s námi vrátit na okrsek a položit nám pár otázek?" Policistka mi věnuje povzbudivý, i když napjatý úsměv a zastrčí si uvolněný pramen tmavohnědých vlasů za ucho. Naposledy pohlédnu na Fordovy tvary pod bílým prostěradlem a hřbetem ruky si přetáhnu uslzené oči. "Dobře," řeknu a odvrátím se. Neudělám víc než půl kroku. Na hruď mi dopadne zvláštní tlak. Sevřu ho a tep se mi zrychlí při tom cizím pocitu. Na okamžik mě napadne, jestli nemám infarkt, a zalapám po dechu, neschopná vydusit prosbu o pomoc. Je to zdrcující. Nemůžu dýchat. Prskajíc se natahuji a hledám něco, co by mě uklidnilo, když se mi začne točit hlava, mysl mám zamlženou a odpojenou od kyslíku. Potácím se, jsem zmatená a dusím se, až se konečně chytím. Ruka se mi stočí kolem studeného masa a kostí a já se leknu, přimhouřené oči se mi rozletí. Kolem uší mi proplouvá tlumené zvolání, ale nedokážu rozeznat slova. Svět je rozmazaný a nesoustředěný. Všechno je rozmazaná bílá a ocelově šedá šmouha pod blikajícími světly nad hlavou. Všechno kromě Forda. Stojí v zářivé jasnosti. Nespočet barev v černobílém světě. Hrbí se v čele nosítek, kde pod látkou stále leží jeho zesnulé tělo. Jeho temné oči se mi dívají hluboko do duše. Jeho úšklebek je dost silný na to, aby zkrouhl mléčné výrobky. V hrdle se mi usadí výkřik, který zastaví neschopnost dýchat. "Utíkej, děvče," řekne a jeho slova jsou jen šepotem, který se nese v přízračném větru. Pak se ozve hlasitěji, naléhavěji, tvář se mu zkřiví do rudého vzteku, který vždy předcházel některému z jeho horlivějších trestů. "Utíkej!" Do uší se mi vryje vysoko posazený výkřik, který zadusím, až když mi policista vytrhne ruku z Fordova škubajícího se, hnijícího těla. V okamžiku, kdy ji pustím, prsty mě bolí od síly stisku, přízračný Ford zmizí v obláčku kroutícího se černého dýmu. Do místnosti se vrací barva. Do plic se mi vrací dech. Ostrá hrana reality zažene zrnité zkreslení předchozího okamžiku. Krystalická jasnost se vrací na své místo a já se zapotácím dozadu. Jediným důkazem, že se vůbec něco stalo, je zběsilé bušení mého tepu, který mi divoce buší v uších, a studený, lepkavý pot, který mi pokrývá dlaně a stéká po hrudi. Tlak v mých plicích zcela poleví, až když mě policisté vyvlečou z místnosti. Každý krok od Forda mi dopřává další malý nádech, dokud se nedostaneme ven. Odtrhnu se od policistů a bezmocná, abych to zastavila, se skloním s rukama pevně položenýma na třesoucích se kolenou a vyvrhnu se na ulici. "Je v systému," slyším šeptat jednoho z policistů hned za dveřmi do malé místnosti, kam mě uložili. "Vypadá to, že má nějaké psychické problémy. Bipolární. Schizofrenie. Paranoidní psychóza. Řekněte si, co chcete, je to ve složce." "Jste si jistý?" Zeptá se policistka, o níž jsem se dozvěděl, že se jmenuje Silva, a já v jejím tónu vycítím zaváhání. "Jo. Vypadá to, že náš kádrovák na sebe vzal zodpovědnost za její hlídání poté, co její máma zemřela při porodu." "Takže žádná rodina?" "Žádnou." Dlouze si povzdechne. "To prostě nedává smysl," namítne strážník Silva. "Byla zavřená v tom děsivém domě se zatraceným sledovacím zařízením na kotníku. Vypadala... vyděšeně." Druhý policista její poznámku nijak nekomentuje. Ozve se šustění papíru a Silva znovu promluví. "Sežeňte mi věštce. Chci mít jistotu, než ji předáme státu, aby se s ní vypořádal." Přestávám dýchat. Předat mě státu ustupuje v hororovém mobilu do pozadí před zmínkou o věštci. Jsou to nefilové. Z toho, co vím, dokážou vidět pravdy a někdy - pokud je jejich dědictví obohaceno dostatečným množstvím andělské krve - i události z minulosti. Za vzácných okolností i záblesky budoucnosti. Jeden ze zpravodajských kanálů kdysi informoval o příběhu, kdy policie požádala o pomoc věštce, aby dopadla vraha. Zajímalo by mě, jestli je něco takového dnes běžnou praxí. V krku se mi vytvoří kulička a já se ji snažím spolknout, neodvažuji se doufat. Napínám se, abych slyšela, když druhý důstojník znovu promluví. "Je jí devatenáct, Silvo, je plnoletá. Pokud odmítne..." "Prostě mi přines ten zatracený věštec, Petersi." Petersovy těžké kroky slábnou, jak se vzdaluje, zpátky k tlumenému šumu hovoru a zvonění telefonů u vchodu do velké budovy. Zaměstnávám se starostmi o lem svého tílka, když Silva o chvíli později znovu vstoupí do malé místnosti, s přitaženým výrazem. Už se ani nesnaží podívat se mi do očí. Je to pořád stejné. Nejdřív mi skočí na obranu. Litují mě. Chtějí mi pomoci. A pak, když jsou jim předložena Fordova fakta, jejich tón se změní. Jejich obhajoba se změní v lhostejnost. Jejich touha pomoci se zmenšuje. Ale lítost vždy zůstává. Zdá se, že ani po jeho smrti se mi nepodaří uniknout lžím, které Ford spřádal, aby mě ochránil. Bylo by to skoro legrační, kdyby to nebylo tak smutné. "Ptala ses, jestli jsme nemocní," řekne Silva a obrušuje slova tak, že to není ani konstatování, ani otázka, ale něco mezi tím. Dává mi svobodu rozhodnout se, jestli chci odpovědět. "Mám SCID." Její levé obočí se zvedne, když se složí do hnědého koženého křesla na opačné straně úzkého stolu mezi námi. "Mám narušený imunitní systém," vysvětlím. "Onemocním mnohem snadněji než zdraví lidé." Neobtěžuji se dodat, že pokud onemocním, je mnohem pravděpodobnější, že zemřu, než průměrný člověk. Tohle je nejdelší doba, kdy jsem za poslední dva roky nebyla doma. A nejdéle, co jsem kdy byla mimo dům. Nechci si to zkazit. Cestou na okrsek před hodinou jsem viděla, jak se v dálce odráží záblesky slunečního světla od hučící vody řeky Mississippi. Mohl jsem jen rozeznat zakřivený vrchol Gateway Arch na druhém břehu řeky v Elisiu. Což znamená, že Kloub není daleko.
Kapitola 3 (2)
Z této strany, ve východním St. Louis, to nevypadá, že by se na pozemcích, které kdysi bývaly vlastním St. Louis, rozprostíralo ďábelské hřiště. Je těžké si představit, že za kovovým mostem u The Hinge se volně potulují Diablimové. Potomci lidí a démonů mají mnoho podob, ale všichni nesou toto jméno. A přestože mi Ford nedovolil se o nich mnoho dozvědět, vím toho dost z hukotu televize za zamčenými dveřmi jeho ložnice. Seděla jsem tam a celé hodiny poslouchala, jak hlasatelé zpráv vyprávějí o stvořeních žijících v bezprávném městě vedle nás. O chaosu a krveprolití. Démonické bestie. Inkuby a sukuby. Salamandry, nekromanty a padlé anděly a kdo ví, co ještě. Ti všichni tam žijí - jen co by kamenem dohodil. Někteří z nefilů tam žijí také, i když mnozí dostali povolení žít na naší straně řeky. Je to pravda, kterou všichni kromě Forda všeobecně uznávají, že potomkům lidí a andělů se dá věřit, i když jejich temným protějškům na druhé straně řeky ne. Říká se, že démoni ji nemohou překročit. Že hučící voda působí jako přirozený druh odstrašujícího prostředku. Ale někteří Diablimové mohou přejít - pokud v jejich žilách neproudí příliš velké množství poskvrněné krve. Když jsem takhle blízko Elisia, chvěji se konkurenčními pocity odporu a morbidní zvědavosti. Kdyby mi to bylo dovoleno, vdechla bych veškeré vědomosti o jejich druhu. Teď už k tomu možná nikdy nebudu mít příležitost. Pokud mě policie nepošle na nové místo, kde mě zavřou kvůli mé "psychické labilitě", možná budu stále chodící mrtvola. Nepochybně je někdo ze stovky lidí v této budově nemocný nějakým neduhem, který můj slabý imunitní systém nasaje. Do zítřka bych mohla být hospitalizovaná. Do konce týdne bych mohla ležet na desce vedle Forda. Třesu se a snažím se potlačit podivnou představu, jak se v márnici vznáší nad vlastní mrtvolou. Halucinace - to musela být. Další vedlejší účinek prášků, které mě Ford den co den nutí polykat. Měly by posílit můj imunitní systém, ale jediné, co dělají, je, že se cítím těžce a s olověnými končetinami. A někdy po nich vidím věci, které tam nejsou. Ale Ford byl živý. Ne podivný stín na okraji mého vidění nebo cizí hlas šeptající, když si ohřívám čaj v mikrovlnce. Byl tak skutečný, že jsem měla pocit, jako bych mohla natáhnout ruku a dotknout se ho. Ať už to byla halucinace, nebo ne, vzpomínka na jeho pokřivený obličej se mi vypálila do popředí mysli a dráždila mě. Utíkej, řekl. Ale kam? Moje podvědomí se mi očividně snaží něco říct a jsem ochotná se vsadit, že je to to, že těmhle lidem nemůžu věřit. Policistka přede mnou by mě neváhala zavřít do blázince při prvním náznaku, že papíry, které teď leží na jejím stole lícem dolů, obsahují pravdu. Říct jí, že jsem viděl ducha mrtvého muže na ocelovém stole v márnici, vysloužil bych si jednosměrnou jízdenku. "Paige?" Strážník Silva mě pobídne a já si uvědomím, že mi něco uniklo, co řekla. "Hmm?" "Říkala jsem, že tu máme vaše lékařské záznamy. Podala jsem o ně žádost, když jsme se vrátili na okrsek, spolu s papíry o tvé adopci. Nevidím tady žádné známky nějakého autoimunitního onemocnění." "Cože?" zeptám se. "Tomu nerozumím." Strážnici Silvě se sevře tvář, stáhne spodní ret mezi zuby a prudce se nadechne. Její oříškové oči krátce přelétnou k mému kotníku a rozzlobenému červenému masu na něm, než se vrátí k mému obličeji. "Tohle je bezpečný prostor." Silva složí prsty k sobě, položí je na stůl a pozorně mě sleduje. "Chceš mi něco říct, Paige? O panu Fordovi?" Do konečků prstů mi proniká mravenčení a líně se mi plazí po pažích. Sotva jsem zaslechla, co přišlo potom, není žádný záznam o nějaké autoimunitní nemoci. Zavrtím hlavou a za očima se mi vytvoří tupá bolest. Mýlí se. "Promiň, já ne..." odseknu a snažím se vzpomenout si, co jsem chtěla říct. Tisíce myšlenek se mi honí a tříští v lebce a já je nedokážu dát dohromady. Je to zjevně chyba. Chyběly jim záznamy nebo jim byly zaslány neúplné. "Nerozumím tomu," prohlásím jasněji a sevřu ruce v klíně tak pevně, až se mi udělají modřiny. "Zjevně došlo k nějakému omylu." Ťuká mezerníkem na klávesnici a otáčí čtvercový monitor počítače čelem ke mně. Její štíhlý prst šťouchne do místa na obrazovce. "Tady se píše, že vás porodila porodní asistentka v rezidenci pana Forda. Žádné komplikace. A tady v záznamu o očkování se píše, že jste byla očkována ve dvou měsících a znovu ve čtyřech měsících u soukromého lékaře." "Ne," přeruším ji. "Ne, nikdy jsem nebyla očkovaná. Pravidelné očkování by mě mohlo zabít." Povzdechnu si. Zřejmě si můj záznam spletli s někým jiným. Chystám se to říct, ale Silvův zachmuřený výraz mě zarazí. Otočí obrazovku zpátky k sobě a posune se na židli. "No, možná tu tedy něco chybí," nabídne mi, i když je na ní vidět, že tomu sama nevěří. "Vaše lékařské záznamy se poté náhle přerušily. Není tam žádný záznam o zranění nebo nemoci. Byl jsi někdy hospitalizován?" Opře se v křesle a přiblíží si ke rtům konec propisky, aby si ji mohla okusovat. Její pochybovačný tón mi znovu zneklidní žaludek a já polknu chuť žluči, která se mi snaží zvednout v krku. "Ne, Ford se vždycky postaral o..." Přeruší mě dvě ostrá zabušení na dveře. Silva se na židli napřímí a odhodí pero do zásuvky svého stolu. "Pojďte dál," zavolá a narovná si košili. Dveře se otevřou a dovnitř strčí hlavu druhý policista z dřívějška, nabídne mi drobné pokývnutí a upjatý úsměv, než se otočí k Silvě. "Je tu věštec."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ďáblův polibek"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️