Kapitola 1 (1)
========== Jeden ========== Probouzím se příliš brzy, je mi příliš horko, nohy se mi zamotávají do prostěradla. Zdálo se mi o něčem stresujícím, o něčem, co souvisí se zmeškáním letu nebo ztrátou pasu. Pak se mi zdálo o žebříku, který se nedostal úplně do nejvyššího patra a nebezpečně se kymácel. Ze snu mě vytrhlo zvonění telefonu. Rychle po něm sáhnu, abych Luise neprobudila, tep se mi stále ještě zrychluje. "Haló?" "To jsem já." Zvednu se na jednom lokti. "Alex? Kolik je hodin?" "Nevím. V pět? Šest? Potřebuju tě vidět." Luis vedle mě se pohne. "Budu ti muset zavolat zpátky." "Kdy můžeš přijít?" Má ten naléhavý tón, kterým mluví, když chce, abych se mu věnovala, a to okamžitě. Ještě není ani šest ráno a já už jsem vyčerpaná. "Já nevím, Alexi. Dnes ráno mám schůzku. Přijdu potom." "Ne! Musíš přijít hned!" "Alexi, já nemůžu. Přijdu později, jakmile budu mít čas, ano? Co se vlastně děje?" Povzdechl si do telefonu. Nebo možná kouří. Říká, že nekouří, ale já to z něj cítím dost často. Většinou drogy. "Řeknu ti to, až přijedeš. Vezmi si s sebou ty sešity." "Všechny?" "Ano. Je to důležité, Anno. Přines je, ano?" Zavěsí. Otočím se na Luise, který spí vedle mě, jednu ruku vystrčenou nad hlavu, klidný jako usmívající se Buddha. Vsadím se, že se mu nezdá o kymácejících se žebřících a zmeškaných letech. Políbím ho na holé rameno a on se ani nehne. Luise nemůže probudit nic, kromě Luise. "Kdo to byl?" zaskřehotá. "Promiň, doufal jsem, že ještě spíš. To byl Alex." "Samozřejmě, že to byl Alex. Mohl bys požádat své studenty, aby nevolali uprostřed noci, prosím?" Otočí se na bok a já ho hravě zatlačím do zad. "Nejsme uprostřed noci, je šest hodin ráno." Venku slyším ptáky a za okraj žaluzií proklouzává kousek světla za svítání. "Byl jsem vzhůru pozdě," zamumlá. "Já vím." Otřu si oběma rukama obličej. Možná bych měla vstát. "Chceš, abych ti přinesla kafe?" "Ne, děkuji." Dole mě Roxy přivítá tím, že mi k nohám hodí rozkousanou hračku. Projdeme naší obvyklou rutinou, kdy ji hladím po hlavě a ona se převalí na záda a odhalí mi své růžové bříško, abych ji podrbal. Je to francouzský buldoček a technicky vzato je to Mateův pes. Vypustím ji zadními dveřmi na dvůr a pak zapnu kávovar. Zatímco čekám, až se zahřeje, vyprázdním myčku, vyměním Roxy vodu v misce, otevřu sáček psího žrádla a naberu jí trochu do misky. Celou dobu myslím na Alexe, analyzuji, jak právě teď zněl, co to může znamenat. Alex je můj nejlepší a nejchytřejší doktorand. Je to génius, opravdu. Nikdy předtím jsem neměla studenta, jako je on. Je na pokraji vydání něčeho mimořádného a mým úkolem s ním je zajistit, aby se tam dostal v pořádku. Usrkávám kávu a otevírám notebook, abych si prošel poznámky. Dnes ráno je nejdřív schůzka profesorského sboru. Čeká nás nejistá budoucnost a já jsem Geoffovi před několika týdny navrhl, aby dal dohromady výbor pro shromažďování finančních prostředků. Udělala jsem to, abych udělala dobrý dojem, abych ukázala, že jsem týmový hráč a plná dobrých nápadů. Geoff s mým návrhem souhlasil - skoro vždycky to tak dělá. Geoff je předsedou katedry matematiky a na tom, co si Geoff myslí, záleží. Zvlášť proto, že se každým dnem dozvím, jestli byla moje žádost o řádnou profesuru úspěšná. Jsem si docela jistý. Nebo se o to alespoň snažím. Část mého já má pocit, že pokud ji nedostanu po vší té práci navíc, kterou jsem dělal, můžu to rovnou vzdát. Ti z nás, kteří se na oddělení hlásili, očekávali, že se už ozvou, ale letos je kvůli rozpočtovým škrtům jen jedno místo na plný úvazek a trvá to déle než obvykle. Dalo by se říct, že o dost déle, ale i tak jsem opatrně optimistická. Vracím se nahoru, abych se osprchovala a oblékla se do svého obvyklého oblečení na schůzky: plátěné sukně a halenky v barvě perel. Profesionální, ale ženská. Připnu si pár malých diamantových náušnic - ne pravých diamantů, máme všechno v pořádku, ale nejsme tak bohatí - a kolem krku si připnu stříbrný náhrdelník s malým přívěskem ve tvaru srdce, dárek od dětí ke Dni matek. V zrcadle zahlédnu Luise, jak mě pozoruje z postele, jednu ruku ohnutou za hlavou. Mračí se. "Co se děje?" Zeptám se. "Vypadáš... konzervativně. Jako učitelka." "Já jsem učitelka." "Víš, co myslím." Usměju se, sáhnu po rtěnce - pouštní růži - a zadívám se na svůj odraz. V hlavě se mi bezděky ozve matčin hlas. Vypadej co nejlépe, abys byla co nejlepší! Zavřu oči. Proč jsem si na matku musela vzpomenout zrovna teď? Teď bude celý den jako slon na mém krku - nebo je to albatros? To je jedno. Velké těžkopádné závaží, které mě táhne ke dnu, nutí mě cítit se nedostatečně, připomíná mi, že ještě zdaleka nevyužívám svůj potenciál. Pokud jí to ovšem nedovolím. Snadněji se to řekne, než udělá, pomyslím si, když si prohrábnu vlasy. "Kam vlastně jdeš?" Luis se zeptá. "Schůzka fakulty, pamatuješ?" "No jo," řekne, ale já vím, že ne. Zvednu lahvičku parfému, který mi koupil k narozeninám, La Vie est Belle od Lancôme, a nastříkám si obláček na krk. Geoff v práci jednou okomentoval tu vůni: "To jsi ty, kdo tak nádherně voní?" Krásně. Připadala mi tak sugestivní. Někdy si říkám, že kdybych chtěla - což vůbec nejsem, ale kdybych chtěla... Dřív jsem si myslela, že je na akademika docela hezký, s těmi tmavě šedými rozcuchanými kudrnatými vlasy, sčesanými dozadu a sahajícími až ke krku. Nosí brýle s tenkými obroučkami a má prošedivělé vousy, díky nimž vypadá jako Neil Gaiman. Luis si otře klouby prstů o hlavu a odhodí přikrývku. "Proč nezůstaneš v posteli?" Řeknu. "To je v pořádku." Zívne. "Už jsem vzhůru. Budu ve sprše." Cestou dolů míjím Mateův pokoj. Ještě pořád tvrdě spí, peřinu s motivem Batmana má pohozenou na podlaze, ruce a nohy roztažené jako mořská hvězdice. Rozsvítím světlo a políbím ho do vlasů. "No tak, Matti, je čas vstávat, zlato." Pohne se, zívne a oči se mu otevřou. Zvednu z podlahy mikinu a položím ji na opěradlo jeho židle, pak mu řeknu, aby se připravil a nezapomněl si sbalit sportovní tašku.
Kapitola 1 (2)
V Carlině pokoji ji najdu u stolu, jak na poslední chvíli dělá revizi. "Dobré ráno, vyspala ses dobře?" Ptám se a líbám ji na temeno hlavy. "Ano, díky." Sotva se pohne, jeden loket na stole, hlavu podepřenou rukou. Znovu ji políbím, cítím vůni jejích dlouhých hebkých vlasů. Ve třinácti letech už je stejně vysoká jako já. "Pojď se nasnídat." Přikývne a zamumlá, že za chvíli přijde dolů. V kuchyni chystám dětem školní obědy, když v tom do mě vrazí a hádají se, přetahují se o ledničku, o mléko, o krabici s cereáliemi. Pracují kolem mě, všichni předvídáme pohyby toho druhého. Dvířka skříněk se rozletí a někdy se zase zavřou. Misky s rachotem padají na kuchyňský stůl a plní se cereáliemi a mlékem, ovocem a jogurtem. Snažím se s nimi držet krok, uklidit věci podle potřeby, polohlasně jim nadávám, že dělají nepořádek, ale ve skrytu duše miluju, jak jsou hluční, jaký chaos vytvářejí, a pocit, že jsem v centru dění a vnáším do jejich života řád. Luis se k nám připojí, oblečený v džínách a bílé košili, vlasy má ještě vlhké ze sprchy. Z ledničky si vezme jogurt, pomalu si ho lžící strčí do pusy a opře se o kuchyňskou linku. Mateo se vrátil nahoru a křičí dolů, že ztratil tenisku a že je to fakt špatný! protože má dneska fotbalový trénink. Jdu k němu do pokoje a botu najdu pod jeho postelí spolu se spoustou špinavých ponožek a spodků. Přidám je k prádlu a zapnu pračku. "Mohla bys prosím tě dneska opravit ten kohoutek?" Zeptám se Luise. Každý den upozorňuji na kapající kohoutek v kuchyni a každý den Luis říká, že ho opraví. Každý den říkám něco jako: Jestli nemáš čas, můžu zavolat instalatéra, a on mě každý den ujišťuje, že to jsou vyhozené peníze a že to udělá sám. Dnešek není výjimkou. "A když už jsi tak brzy vzhůru, mohl bys vyvenčit Roxy, prosím?" Hodí nádobu od jogurtu do koše a políbí mě na temeno hlavy. "Promiň, musím se vrátit do galerie. Jsem pod palbou." Položila jsem mu ruce na hruď. "Já vím, vzpomínám si." Luisova nadcházející výstava je velmi důležitá. Už několik měsíců je kvůli ní ve stresu a mým úkolem je ho podpořit, když je takový. Je to vlastně moje oblíbená práce, starat se o rodinu. Prohrábnu mu rukou tmavé vlasy, které jsou stále stejně husté a vždycky mu padají do čela. Kdykoli si Luise v duchu představím, jednou rukou si mezi palcem a ukazováčkem odhrnuje pramen vlasů. "Budeš v pořádku. Dělej, co musíš," řeknu. Carla se znovu objeví, oblečená a připravená do školy. "Vyvěsíš prádlo na šňůru, až přijdeš domů?" "Ano," řeknu. Zeptám se jí. "Proč to nemůže udělat Matti?" "Protože má fotbalový trénink a ty budeš doma mnohem dřív než on." "Dobře." Luis obejme děti a políbí mě na rozloučenou. Připomínám mu, aby odpoledne vyzvedl Mattiho z fotbalového tréninku. "A prosím tě, ať nepřijdeš pozdě," prosím ho. Mateo je velmi nervózní, když se někdo opozdí. Jednou jsme se s Luisem nedohodli, kdo kde kdy je, a Mattiho nikdo nevyzvedl. Seděl na lavičce na autobusové zastávce a čekal šestadvacet minut - přesně to říkal, šestadvacet minut, opakovaně - a než jsem dorazila, počůral se. Trvalo přes hodinu, než jsem ho utěšil. S Luisem jsme se pak hrozně pohádali o to, kdo ho má vyzvednout, a nikdy jsme se na tom neshodli, i když dodnes vím, že to měl být Luis. "A nezapomeň na dnešní večer." "A co dneska večer?" zeptal se. "Ha ha, ty jsi tak vtipný, že jsi měl být na jevišti." "Snažil jsem se. Ani mě nenechali jít na konkurz." Zasměju se. Je to náhodný vtip, protože dneska večer mají děti představení. Carla napsala hru pro soutěž mladých dramatiků a připravuje pro nás speciální předpremiéru představení, do kterého zapojila svého mladšího bratra, aby hrál různé role, a to všechno v našem vlastním obýváku. Myslím, že se těším stejně jako oni. "Mám si vzít něco k večeři?" Ptá se Luis. "Ne, všechno je hotové." Dneska je večer pizza. Jednoho dne, až budou moje děti dost velké na to, aby samy chodily do restaurací, si uvědomí, že opravdová pizza chutná jako nebe, kape z ní mastný rozteklý sýr, je na ní málo zeleniny a kilometry feferonek. Tady, chez Sanchez, se pizza skládá z domácího celozrnného kváskového chleba namazaného domácí rajčatovou passatou s nízkým obsahem soli, náklaďáku sezónní zeleniny a nízkotučného tvarohu. Někdy si říkám, kolik z toho, co dělám, abych se postaral o svou rodinu, skončí jako diskuse na gauči terapeuta. Luis mi věnuje ten svůj krásný úsměv, který mi stále rozbuší srdce, a pak s dalším polibkem zmizí. Obejmu své děti na rozloučenou, řeknu jim, že je mám moc ráda, omylem rozcuchám Carle vlasy - "Mami!" - a když odejdou, vezmu z háčku za dveřmi prádelny vodítko a roli sáčků na psí exkrementy a pustím Roxy na rychlou procházku kolem bloku.
Kapitola 2 (1)
========== Dva ========== "Dobré ráno všem." Geoff stojí u bílé tabule. Na malých schůzkách, jako je tato, nepoužíváme plátna ani projektory, jen staré dobré magnetické tabule. Střelí po mně přes rameno otráveným pohledem. "Ahoj, tady jsi," řekne. "Jo, promiň. Procházka se psem. Ztratil jsem pojem o čase." V téhle komisi je nás pět. Geoff samozřejmě jako vedoucí katedry a další dva profesoři matematiky: Rohan a John. Pak je tu Mila, nejmladší na fakultě - jak všem pravidelně ráda připomíná - a já. Jsme tu, protože naše budoucí financování je přinejlepším nejisté. Náš velkorysý nadační fond byl rozfrcán našimi takzvanými investičními poradci, kteří dokázali dosáhnout výnosu zhruba třetinového oproti všem ostatním, a my teď musíme přijít s novými zdroji příjmů. To je ve zkratce naše schůze. Kývnu na každého z nich a položím notebook na stůl. "Takže, jak jsme na tom?" Probudím notebook a otevřu nový dokument, zatímco si potutelně prohlížím Milu. Má na sobě volné tílko, které jí padá přes holá ramena takovým tím způsobem, že ho neudrží, je jí moc velké, a odhaluje tenké stříbrné ramínko podprsenky - aspoň že má podprsenku - přes jemnou klíční kost. Podívám se dolů na její úzké džíny, módně roztržené na kolenou a ustřižené nad útlými kotníky. Nevím. Je očividně chytrá - koneckonců, v šestadvaceti letech je docentkou -, ale je také velmi hezká, má lesklé černé vlasy a olivovou pleť a řasy tak dlouhé, že mám podezření, že jsou umělé. Být sexy by v téhle práci neměla být nevýhoda, ale myslím, že je. Já bych se takhle na obchodní schůzku nikdy neoblékla. Co to Luis dnes ráno říkal? Vypadáš konzervativně. Přistihnu Milu, jak se na mě dívá, a rychle se vrátím k notebooku, prst položený na klávesnici. "Když už jsi tady, mohla by sis vzít zápis, Anno?" "Jistě, ráda." Vždycky si beru minuty. Klidně si to můžu nechat vytetovat na čelo. Týmový hráč, žádná práce není příliš malá nebo příliš podřadná. Pak Geoff dodá: "Vím, že tě vždycky žádám, ale ty jsi jediná, komu můžu věřit, že to udělá správně." Usmívám se. Pak mě napadne, že se červenám. Červenám se? Doufám, že ne. "To není problém," zdůrazním. Samozřejmě, že není mým úkolem brát minuty. Mohl požádat June, sekretářku oddělení, aby se toho ujala, ale pravda je, že jedině mně se dá věřit, že to udělám správně. To je jedna věc, kterou o mně všichni vždycky říkají: Je na mě spolehnutí. Vždycky zasáhnu a pomůžu a často dám věci do pořádku. Což je nejspíš důvod, proč jsem pořád na schůzkách. Tedy když zrovna neučím. Zdá se, že vždycky přiložím ruku k dílu: komise, podpora studentů, fundraising, žádosti o granty, ospravedlnění. Někdy se ocitnu ve výborech, do kterých si nepamatuji, že bych se přihlásila. Ale pokud je potřeba udělat práci, jsem připravená. Když jde do tuhého, zmobilizuji síly. Jsem shromažďovač. "Nápady," říká teď Geoff. "Poslechněme si je. Je tu někdo?" V horní části svého dokumentu píšu: "Nové možnosti financování - návrhy zaměstnanců" a zvýrazním to tučně. Mila si vyndá tužku, kterou žvýká, z úst. "Mohli bychom se obrátit na naše absolventy? Uspořádat večeři na získání finančních prostředků?" "Dobře. Děkuji, Mílo." Geoff zapisuje Milin návrh na tabuli, jako by byl velmi platný, a já si říkám: Opravdu? To je to nejlepší, co můžeš udělat? Pak řekne: "Anno, zorganizuješ to?" "Ano," odpovím. Zamrkám. Chystám se říct: Proč to neorganizuje Mila? Je to její nápad. Ale protože jsem týmový hráč a rallye, jen přikývnu. I když se zeptám: "Neděláme to náhodou už teď?" "Ne," odpovím. "Ne, neděláme. Tak pojďme." "Dobře." Každopádně si myslím, že jako člen učitelského sboru to ve skutečnosti nemyslí tak, že bych to měl organizovat já. Poznamenám si, že se o tom zmíním June. "Nebudeme chodit kolem horké kaše, lidi," pokračuje Geoff. "Tahle fakulta se už nenechá vykoupit od vedení. Tímhle tempem budeme mít štěstí, jestli se dožijeme konce příštího roku. Vedeme počáteční jednání s několika filantropickými institucemi - já a June to vyřizujeme - ale řeknu na rovinu, nevypadá to dobře. Takže jestli máš nějaký chytrý nápad... Co se děje, Anno?" Zvednu oči. "Nic, proč?" "Usmíváš se." Nasadím svůj nejnevinnější výraz. Zmatený, upřímný. Kdybych mohla, nejenže bych to řekla nahlas, ale vykřičela bych to z plných plic. Protože když jsem navrhoval tuto komisi, nevěděl jsem, že Alex - můj Alex, můj doktorand - se chystá dokázat jednu z nejdůležitějších matematických domněnek. A jakmile s Alexem zveřejníme naši práci, dárci se budou před námi sklánět, aby nám přihodili peníze. Tak důležitá ta práce je. Je převratná a úžasná a je to to nejlepší, co kdy na Locke Weidman University vyšlo. A i když je to naprosto Alexova práce, jako Alexův poradce mohu říct, že jsem za tento úspěch svým malým způsobem zodpovědný. Představuji si Geoffův obličej, až zjistí, že jsem spoluautorem převratné práce, která naší univerzitě přinese googolplex dolarů. Chci říct, přiznejme si, že naposledy jsem něco publikovala v komentáři na facebookové skupině pracujících maminek o receptu na jednohubky: Celá moje rodina si ho zamilovala! Pět hvězdiček! Zavrtím hlavou. "Kdepak, všechno v pořádku, jak jsi byla." Mrkne na mě a otočí se zpátky k tabuli. "Tak dobře." Alex přišel studovat na tuhle malou univerzitu kvůli mně, řekl. Narazil na článek, který jsem publikoval před milionem let, ještě když jsem sám studoval, a vešel do mé kanceláře s výtiskem dnes již neexistujícího matematického časopisu. Chtěl, abych vedl jeho diplomovou práci, která se tehdy zabývala funkcemi theta a zeta. Měl nabídky i z jiných univerzit, některé určitě prestižnější než naše, ale: "Musím to udělat tady, s vámi," tvrdil. Můj první dojem z toho, jak vypadal a jak mluvil, byl, že by se cítil lépe v Princetonu než v naší skromné instituci. Je atletický, velmi pohledný, má světlé vlasy, a když se usměje, což už není tak často, vždycky se přistihnu, že zírám na jeho zuby, tak dokonalé, tak bílé.
Kapitola 2 (2)
Lichotilo mi to hned ten první den? Určitě. Chtěl jsem tu práci navíc? Ne. Ale on mě svýma velkýma, prosebnýma modrýma očima a vážnou tváří unavil. "Prosím, doktore Sanchezi! Jste jediný, koho chci!" Zasmála jsem se a on se usmál tím svým svůdným způsobem, samý zub a šarm, jako by už věděl, že vyhrál. A asi vyhrál, protože jsem řekla ano, protože skutečně vzbudil můj zájem a protože je příjemné být chtěný. Hned bylo jasné, že je bystrý. Tedy opravdu bystrý. Ale jako spousta géniů je i on posedlý. Dokáže strávit celé dny nad drobným a bezvýznamným detailem. Jako by nedokázal rozlišit, co je důležité, a co je triviální. Snadno se také nechá rozptýlit. Když už několik týdnů pracoval na svém vybraném tématu, přišel ke mně do kanceláře, zavřel dveře, posadil se a řekl: "Musím ti něco říct." A já jsem se na něj podíval. Neměli jsme naplánovanou schůzku, ale to Alexovi nikdy nevadilo. Prostě přišel, kdy se mu zachtělo, a pokud jsem seděl s jiným studentem, počkal venku, poklepal nohou o futro dveří tak hlasitě, abychom to slyšeli, zakašlal, dělal nepříjemnosti, dokud jsme neskončili, nebo dokud jsme to nevzdali. "Co se děje?" Zeptal jsem se. "Musíš mi slíbit, že to udržíš v tajnosti." Protřel jsem si čelo. "To nemůžu slíbit. Co jsi udělal?" Podíval se stranou a povzdechl si. "Opila ses? Udělal jsi něco, čeho lituješ? Ublížil jsi někomu? Musíme si promluvit se studentským servisem?" "Anno! To myslíš vážně? To je první věc, která tě napadne?" "Jen mi to řekni, Alexi." Podal mi obyčejný spirálový zápisník - Alex dělá veškerou přípravnou práci na papíře, což není až tak neobvyklé. Otevřela jsem ho. Písmo bylo neuspořádané, plné přeškrtaných rovnic a těsnopisných poznámek, ale věděla jsem, jak to číst, a zkroutilo mi to žaludek. Dlouho jsem na něj zírala a na okamžik mě napadlo, jestli si ze mě nedělá legraci. "Dokážeš říct, co to je?" zeptal se. Nemohla jsem se na něj ani podívat a nemohla jsem ani promluvit. Domněnka Pentti-Stone. Slavný nevyřešený problém, který poprvé navrhly v roce 1905 matka a dcera matematičky Claudia Penttiová a Noemi Stoneová. Pak na ně svět zapomněl, dokud je nevzkřísil americký miliardář a futurista Leo Forrester. Jeho nadace uděluje ceny za inovativní objevy a on narazil na Pentti-Stoneovou a uvědomil si, že kdyby byla vyřešena, znamenalo by to revoluci v příliš mnoha věcech, které není možné vyjmenovat, od výpočetního výkonu až po konstrukci letadel. Důvodem, proč jsem toho tolik věděl o Pentti-Stone, byla moje matka. Byla vědkyně a já jsem byl jedináček, ze kterého se vyklubal tak trochu zázračný matematik, což je nadání, které jsem pěstoval a obecně na něm velmi tvrdě pracoval, protože jsem měl pocit, že je to jediná věc, která se jí na mně líbí. Kdybych měl svou matku popsat, řekl bych, že byla chladná, přísná až strohá a nepříliš mateřská. Když mi bylo čtrnáct let, matka mi přidělila problém Pentti-Stone jako jakýsi trest za to, že jsem se jednou večer vytratila a šla na večírek, kam jsem neměla povoleno jít. Toho léta, kdy se moji kamarádi poflakovali u řeky, chodili do obchoďáku a přespávali, já jsem seděl u svého malého psacího stolu a snažil se vyřešit matematický problém, kvůli kterému dospělí muži mlátili frustrovaně pěstí do zdi. Ale taková byla dohoda, říkala. Když to vyřeším, můžu si jít hrát ven. Nevěděla jsem, že je to nějaký trik, a celé léto jsem se tím zabývala a probírala se rovnicemi stejnými jako ty, na které jsem zírala v Alexově sešitě, až jsem měla oči jako od soli. Nevyřešila jsem ji - to by se mělo rozumět samo sebou - a dodnes mám chuť někoho kousnout už jen při vyslovení jména Pentti-Stone. Listovala jsem Alexovým zápisníkem, čísla se mi rozmazávala, jak jsem rychle přejížděla po stránkách sem a tam, neschopná plně vstřebat, na co se dívám, cítila jsem se zmatená z toho, co mi bylo povědomé, co bylo nenormální, věděla jsem, že bych měla cítit nadšení z té možnosti, ale místo toho jsem se cítila zničená. Nakonec jsem vzhlédla. Usmíval se a já chtěla, aby odešel. Chtěla jsem mu říct, že mám práci, že na tohle nemám čas. Pak to řekl on. "Domněnka o Pentti-Stone. Myslím, že mám nápad." Vypadal nervózně, skoro vyděšeně. "Opravdu?" "Ano." Je tu i odměna: 500 000 dolarů pro toho, kdo jako první dokáže nebo vyvrátí Penttiho kámen. Není to tolik jako matematická Cena tisíciletí - ta je velká, 1 000 000 dolarů, ale také to nejsou malé peníze. Vstala jsem, abych zavřela dveře, i když mi v místnosti připadalo, že je tu bezvětří. "Chceš mi to vysvětlit?" Udělal to živě, chaoticky a přesto krásně. Ještě nepřišel na kompletní řešení, ale dosavadní práce na jeho diplomové práci ho náhodou postrčila správným směrem. "Myslím, že to zvládnu," řekl udýchaně. Odmlčela jsem se a chtěla, aby se mi srdce zpomalilo. "Je to těžší, než si myslíš." "Já vím. Potřebuju tvou pomoc, Anno. Pomůžeš mi?" Pomohla bych mu? Moje první myšlenka byla ne. Rozhodně ne. Ale jak bych mohla říct ne? Co kdyby si našel jiného nadřízeného? Třeba někoho z MIT? Mohla bych to vydržet? A kdybych řekla ano, mohla bych to považovat za uzavření kruhu. Konec práce, kterou jsem začal tak dávno. "A chci změnit téma doktorátu na tohle," pokračoval. "Můžu to udělat?" Přemýšlel jsem o tom. Důsledky byly zanedbatelné; lidé měnili téma pořád. "A musí to zůstat tajné," dodal. "Ze zřejmých důvodů." "Samozřejmě." Kdyby se v tuto chvíli rozneslo, byť jen v rámci univerzity, že Alex je blízko vyřešení Penttiho kamene, a hlavně jaký je jeho přístup, nepochybně by se toho chopil někdo jiný a dost možná by mu cenu vyfoukl dřív než on. My akademici možná navenek vypadáme mírně a podivínsky, ale pod povrchem jsme banda hyen, které by pro kousek uznání udělaly cokoli.
Kapitola 2 (3)
"Ani tvůj manžel," řekl. "Upřímně řečeno, Alexi, Luis by nepoznal Pětikostku od Rosettského kamene." "To je mi jedno. Nikdo to nemůže vědět, musíš přísahat. Nikdo." Udělal jsem to. Přísahal jsem. Jsem dobrá v udržování tajemství, řekla jsem si. Už jsem přemýšlel o tom, co by to mohlo znamenat pro univerzitu, pro financování výzkumu, které bychom mohli přilákat. Pro naši fakultu by to znamenalo změnu. Zařadili bychom se mezi nejprestižnější akademické instituce v Americe. Pak už myslel jen na domněnky, ale vášeň má své následky: zhubl, přestal spát, pod očima se mu udělaly tmavé kruhy. Strávili jsme nad tím měsíce, což není v kontextu věcí příliš dlouhá doba. Lidé tráví roky, desetiletí, když se snaží vyřešit nějakou domněnku. Několikrát propadl králičím norám. Zdálo se mu, že je tak blízko, a pak se kvůli jednomu detailu celá věc zhroutila a on musel začít znovu. Pak začal být paranoidní, že lidé špehují jeho práci. Vůbec nic neukládal do počítače pro případ, že by nás někdo hacknul. Všechno psal ručně a měl to v zamčeném šuplíku v mém stole, i když měl vlastní zamčenou skříň v kanceláři, kterou sdílel s ostatními studenty. "Nevěřím jim," říkal. "Tak si to zamkni ve své skříni." "Anno, jsou na kolečkách!" Nakonec jsme se dohodli, že může pracovat v mé kanceláři, kterou jsem zamykala, kdykoli jsem byla pryč. Speciálně pro něj jsem také nechala přivézt malý psací stůl. Bylo to docela vzrušující, protože jsme rychle dělali pokroky. Ale když se jeho zdravotní stav zhoršil, když nezvládal tlak, bylo hrozné být s ním. Bála jsem se chodit do práce. Vždycky byl naštvaný, smutný, zoufalý. Maniakální. Pak se na mě začal zlobit, protože si myslel, že nedělám dost, abych mu pomohla. Jako by to byla nějak moje vina, že to ještě nevyřešil. Jako by to byla jednoduchá násobilka a já mu nevysvětlila, jak na to. Pak přestal chodit úplně. Věděla jsem, že na tom doma nepracuje, protože všechny jeho poznámky byly v mé kanceláři. Pak jsem se jednou v noci probudila uprostřed snu s nápadem. Po špičkách jsem sešla dolů a zavolala mu. Řekla jsem mu svou teorii. Co když...? Co myslíš? Fungovalo by to? O dva dny později to rozlousknul. Autorem doktorské práce může být pouze student. Dohodli jsme se však, že společně napíšeme práci o Pentti-Stoneově domněnce a jejím důkazu. Byli bychom spoluautory, což mezi studentem a jeho školitelem nebylo až tak neobvyklé, ale být spoluautorem článku o tak převratné práci má pro každého akademika cenu zlata. Jeho jméno by bylo na prvním místě, o tom nebylo pochyb. Ale museli bychom si pospíšit. I když jsem nebyl paranoidní jako on, je známo, že nápady skáčou z hlavy na hlavu, dokud nenajdou ochotného hostitele. Často jich najdou víc, a kdo se k nim dostane první, vyhrává.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Třetí lidé v mém manželství"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️