Prolog
Prolog Smrt může přijít v podobě dvojníka. Existuje mýtus starý jako věčnost, který říká, že když potkáte někoho, kdo vypadá stejně jako vy, jeden z vás zemře. Kdo, toť otázka. Kdo zemře jako první? Já nebo ona? Podle mýtu se ten, kdo jako první uvidí toho druhého, musí setkat se svým koncem. Ve stejném desetiletí. Ve stejném roce. Možná dokonce ve stejný den. Zvednu třesoucí se ruce a zadívám se na krev, která je pokrývá, proplétá se mi prsty a zalézá pod nehty. Aha. Myslím, že to znamená, že jsem ji viděla první. Že jsem první navázala oční kontakt. To je ale smůla. Ale asi jsem nikdy neměla dobrý typ. Ne, když jsem se narodil, a už vůbec ne, když mě strčili do tohoto života. Moje pozornost zůstává na sytě karmínové barvě pokrývající mé ruce jako druhá kůže. Je hustá, lepkavá a její temná barva mě pálí v hlavě. Třu si dlaně o sebe, abych si ji setřela, ale tím se to nezlepší. Jestli něco, tak se čerstvá, teplá krev rozmazává dál, jako by si už vybrala mé ruce za trvalé bydliště. Zavřu oči a prudce se nadechnu. Zvuk je chraplavý, hrdelní, drásá mi plíce dlouhými rezavými nehty. To je v pořádku. Až otevřu oči, probudím se. Tohle není skutečné. Je to jen moje bujná fantazie a pověrčivost, které spojily síly, aby potrápily mou mysl. To. Je. Není. Skutečné. Když se mi od sebe odlepí víčka, mám pocit, jako by byla slepená. Krev je stále stejná - teplá, lepkavá a kvůli nedostatku světla téměř černá. Zatnu pěsti a tělo mi ztuhne jako napnutý bič. Probuď se. Probuď se, kurva. Nehty se mi zarývají do dlaní, ale nic mě z toho nevytrhne. Nic tenhle odporný koloběh nezastaví. Zvednu hlavu a zkoumám okolí. Divoké stromy mě obklopují jako kokon. Jsou tak vysoké, že malým otvorem nad hlavou je sotva vidět temná obloha. Mraky se sráží nad stříbrným odstínem měsíce a já se zachvěji. Tenký svetr přes bavlněné šaty mě sotva chrání před chladem. Pocit chladu by měl být dobrým znamením, ale není. Není to jasná známka toho, zda je to skutečné, nebo ne. Krev na mých rukou nezmizí a nezmizí ani třes, který mi vystřeluje do těla. Jde po mně. Jestli mě najde, zabije mě. Stisknu víčka k sobě a nahlas počítám: "Tři, dva, jedna." V tu chvíli se mi zdá, že se mi to podařilo. Když je znovu otevřu, stromy jsou stejné a chlad také. Krev je teď chladnější. Silnější. Lepivější. Jako by se mé mysli zmocnil démon a začal s mýma rukama. Ne. Zaryju nehty do dlouhé jizvy na zápěstí a co nejsilněji se drápu do kůže s úmyslem ji odstranit a nahlédnout pod ni. Abych viděla, jak krev skutečně teče, abych odlišila tuhle noční můru od skutečnosti. Pokud to nebolí, pak to není skutečné. Je to jen další krutý projev mého podvědomí a další sebetrestání. Brzy bude po všem a já se probudím, živá a zdravá. Kůže mi praská pod náporem nehtů a na zranění exploduje palčivá bolest. Ústa se mi roztáhnou a z víčka mi visí slza. Tohle je skutečné. Tohle není noční můra. Nespala jsem a neprobudila se v pekle. Šla jsem tam vlastníma nohama. Ne. Ne... Suché rty se mi chvějí, když z rány vypadne několik kapek krve a připojí se k masakru na mých rukou. Tolik krve může znamenat jen jedno. Vzal jsem si život. Moji démoni konečně zvítězili. Teď mlčí, ani se nepokoušejí našeptávat ty zlomyslnosti, ty myšlenky, které mě sužovaly dnem i nocí. Zvyšovaly hlasitost, narážely a drápaly se do stísněných prostor mé hlavy, dokud jsem je neslyšel. Dokud jsem jejich přání nesplnila. "Nejsem vrah. Nejsem vrah..." Šeptám si ta slova pro sebe. Možná, že když to budu dělat dál, podaří se mi zvrátit to, co se stalo. Možná se dokážu vrátit a změnit to. Zírám na ponurou, bezútěšnou oblohu a na víčka se mi lepí slzy. "Jestli tam někde někdo je, prosím, dovolte mi vrátit se a změnit to. Já nejsem ten člověk. Nenechte mě být tou osobou. Prosím..." Odpovídá mi jen kvílení větru, jehož zvuk se ozývá v prázdném lese jako mstiví duchové se žlutýma očima a zejícími ústy. "Prosím..." Prosím. "Prosím, přestaň mě mučit mým vlastním já. Prosím." Vím, že moje prosby nemají vůbec žádný účinek, ale je to poslední naděje, které se můžu držet. Poslední nitka, která mě může zachránit. Protože právě teď zoufale potřebuju zachránit. A já už si nevěřím, že to dokážu. Kdybych se o to pokusila, jen bych to zhoršila. Vymknu se kontrole a sklouznu na cestu, ze které není návratu. Další věc, kterou si uvědomím, budou moji vlastní démoni. Budu si za to moct sama. Budu tím, před čím jsem celý život utíkal. "Prosím, zastav to." Hlas se mi zadrhne a já se zakuckám. "Prosím. Udělám cokoli." Tentokrát mi neodpoví vítr. Zpoza stromů se ozve šoupavý zvuk kroků. Nohy se mi podlamují a já přestávám dýchat. Moji démoni mě nemohli najít tak brzy. I když... počkat. Tohle je realita. Moji démoni se ve skutečnosti neobjevují. To znamená, že ty kroky patří někomu nebezpečnějšímu, než jsou oni. Otočím se a vyrazím vpřed, přičemž si lokty uhýbám z cesty nízkými větvemi. Spadané listí mi křupe pod plochými botami, ale nepřestávám přemýšlet o zvuku, který vydávám - a který jasně naznačuje, kde jsem. To teď není důležité. Jestli mě chytí, zabijí mě. Vlastně můj osud bude mnohem horší než smrt. V přímém přenosu. Jsi bojovník. Narodil ses, abys žil. V hlavě se mi ozývají maminčina slova a nabíjejí mě velkou dávkou adrenalinu. Musím žít a zůstat taková kvůli nám oběma. Musím žít. Kroky se s každou vteřinou přibližují, až se jejich dunění ozve přímo za mnou. Neohlížím se a ani se o to nesnažím. Místo toho využívám stromy jako maskování a proplétám se mezi nimi tak rychle, až mi šlachy křičí bolestí. Pokud je můj vzor nepravidelný, nenajde mě. Když budu nepředvídatelný, podaří se mi uniknout ze spárů smrti. Učili mě, že nikdy nesmím tahat za kratší konec ani mít méně, než si zasloužím. Je ironie, že mě to naučil, ale teď po mně jde. Taková ironie. Stromy mizí a já se s vřískotem zastavuji na vrcholu útesu. Kamínky mi unikají zpod nohou a kutálejí se dolů přes obrovské balvany a nakonec do temné, kalné vody, která se tříští o skály. Zvuk rozbouřených vln se ozývá ve vzduchu jako symfonie smrti. Obloha je teď úplně zatažená a vrhá na rozbouřené moře pochmurný stín. Když se dívám dolů, vzadu v hlavě mi hraje podivná, ale známá myšlenka. Bylo by tak snadné to ukončit. Tak snadné. Stačí jeden krok. Jeden krok a utopím své démony vlastníma rukama. Jeden krok a zabiju je jednou provždy, aby už nikdy nevylezli. "Udělej to." Zlověstný hlas, který se ozve za mými zády, mi rozechvěje páteř. Našel mě. Otáčím se tak rychle, že ztrácím půdu pod nohama a kymácím se dozadu. Natáhnu se k němu a oběma rukama ho chytím za paži, nehty se mu zaryjí do košile. Na světle šedé látce se rozmazává krev jako důkaz mé zoufalé touhy žít. Je nehybný jako chladná socha, zatímco já zůstávám viset ve vzduchu. Jeho tvář je zastíněná a já nevidím nic kromě obrysů čelisti a vlasů. Protože vím, že neudělá ani krok, aby mi pomohl, snažím se využít svého sevření za jeho rukáv, abych se vytáhla nahoru. "Ukončil jsi život." Jeho klidný, a přesto výhružný tón mě zastaví. Prudce zavrtím hlavou. "To jsem nechtěla." "Přesto se to stalo." "Ne, prosím... ne..." "Zemři za své hříchy." Vytrhne mi ruku a já klopýtnu dozadu a dolů ze skály. Otevřu ústa, abych vykřikla, ale žádný zvuk ze mě nevyjde. Pád není tak bolestivý, jak jsem čekala. Když už nic jiného... je to klidné. Poté, co se naposledy podívám na siluetu, která na mě shlíží dolů, zavřu oči a dám průchod slzám. Konečně je konec.
1. Adrian
1 Adrian Vůně růží se proměnila v pach smrti. Dívám se dolů na krev, která jí tryská z ran, na život, který tvrdošíjně opouští její tělo, aniž by se zastavil nebo zamyslel. Rudá barva jí zkrášluje světlou pleť, maluje jí potůčky po pažích a nohách a vykresluje kontury jemné tváře. Oči má otevřené, ale nedívá se na mě. Jejich modř je prázdná, zmizelá, už existuje někde jinde, kam já nepatřím. Kolébám její hlavu v náručí a jemně ji hladím po tmavě hnědých vlasech. Zvednu mokrý pramen, zhluboka se nadechnu a hledám, co je možná moje poslední zásoba růží. Nezáleží na tom, že jsou trnité a že by mě při tom píchaly. Metoda pro mě nemá žádný význam, hlavně že mám věci hotové. To, co mě přivítá, má k růžím nejdále. Není to ani smrt. Je to ještě horší. Nicota. Otupělost. Místo, kde mě nemůže a nechce cítit. Kde všechno ukončila jen proto, aby mohla zapečetit své srdce a svou duši. Jen proto, aby mohla... zmizet. Odhrnu jí vlasy z obličeje a rty jí přejedu po čele. "Zase tě najdu." Lidé říkají, že smrt je konec. Pro mě je to jen začátek.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Můj mučitel"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️