Za zavřenými dveřmi podvodu

Vzpomínky se vracejí. Williamův otec vždycky hodně pil a nutil ho, aby se podřídil každému jeho rozmaru, a za každou domnělou neposlušnost ho trestal koženým řemenem. To dávalo slabému a vystrašenému chlapci zvrácený pocit kontroly nad světem, který s ním nikdy neměl slitování.
Pokaždé, když řemen zapraskal o jeho pas, snášely se na něj noční můry.
Poprvé jsem se s Williamem setkal, když mi bylo pět let, během novoročního představení ve školce. Matka mě oblékla do úžasných červených šatů doplněných černým páskem, který jsem zbožňovala.
Uprostřed toho veselého chaosu se William vyjímal tím nejúžasnějším všedním způsobem. Měl zacuchané vlasy, které mu zakrývaly oči, a i jako pětiletý nesl ve svém chování nevysvětlitelnou tíhu.
Sebrala jsem všechnu odvahu a přistoupila k němu. Jeho oči, skryté pod vlasy, byly plné strachu, když se vrhly na můj černý pásek. Tehdy jsem ten pohled nechápal.
'Líbí se ti můj pásek? Uvázala mi ho máma, a jestli chceš, můžu ti ho dát." "Cože?" zeptal jsem se.
Byla jsem připravená vyměnit svůj nejcennější majetek za přítele.
"Ne, nelíbí se mi. Vůbec ne. William ustoupil a ve vzduchu se ozývalo jeho odmítnutí.
Po chvíli přemýšlení jsem mu pásek sundala, hodila ho do nedalekého koše, odvážně ho vzala za ruku a usmála se.
'Tak to už ho nosit nebudu. Budeš si se mnou hrát? Nemám žádné kamarády, ale ty bys mohl být můj dobrý přítel.
Zaváhal, podíval se na odhozený pásek a pak nepatrně přikývl.
Nikdy jsem si ale nepředstavoval, že se ten pásek nakonec obrátí proti mně a upevní jeho noční můru z dětství.
William se tyčil nad vším, impozantní postava, a přesto ho děsilo pomyšlení, že se mu vzdaluji. Každá absence náklonnosti ho přiměla zvednout pásek výš a vychutnat si vzrušení z moci, kterou jsem mu nikdy nenabídla.
Od dětství jsme byli s Williamem nerozluční, klasický příklad dětských miláčků. Mé bujaré pubertální srdce si nemohlo pomoci, ale při té představě se chvělo. Navzdory absurditě lásky měly Amorovy šípy schopnost zasáhnout dokonalý pár a my jsme byli mezi nimi.
I na vysoké škole jsme zůstali nerozluční. Když ostatní slyšeli jméno jednoho z nás, okamžitě si vzpomněli na toho druhého. Kolem nás se vznášela slova jako "dokonalý pár" a "stvořený pro sebe", často vyslovovaná společnými přáteli.
Po více než deseti letech přátelství nám William v posledním ročníku konečně přiznal své city, což vedlo k tomu, že jsme se stali párem, přesně jak jsem si vždycky přála.
On byl od přírody tichý, zatímco já byla společenská a živá. Náš vztah se dokonale doplňoval.
Myslela jsem si, že naše láska je dokonalá.
A zdálo se, že celý svět souhlasí. Ty dny mi připadaly jako nejšťastnější v mém životě, jako bych byla pomazána nebesy a prožívala lásku, po které jsem tolik toužila. Po ukončení studia jsem dosáhla úspěchu v kariéře, zatímco jeho kariéra stoupala vzhůru jako výšková budova, která se tyčí k nebi.
Když stál na vrcholu úspěchu a předváděl své inovativní návrhy, sláva ho objala přes noc. Jeho talent byl nepopiratelný, přesto jsem si dělal starosti.
Bál jsem se, že mě přeroste a zůstanu pouhým designérem. Přesto mě uprostřed své slávy překvapil tím, že mě na kolenou požádal před publikem o ruku a učinil ze mě Eleanor Swiftovou, svou milovanou ženu.
Všichni říkali, že jsem si vzala muže s výjimečným talentem a bohatstvím, někoho, kdo má všechno, a označovali mě za šťastnou, jako by mě osud obdařil pokladem.
Pod obrovským tlakem veřejného mínění jsem i já začala věřit, že mám prostě štěstí, zatímco mé vlastní úsilí ustupovalo do pozadí.
Nakonec jsem se pod tíhou očekávání zlomil a práce se stala nesnesitelnou. William to bez námahy smetl ze stolu a trval na tom, abych dala výpověď. Nechtěl, abych byla jen ženou v domácnosti; místo toho mě denně bavil, naplňoval náš domov smíchem a rozptýlením. Na chvíli jsem měla pocit, že jsem se vrátila do jednoduchosti dětství.
Ale tehdy jsem byla naivní, slepá k realitě svého uvěznění v jeho plánu. Ztratil jsem křídla svobody, uvězněný ve stísněné kleci, zatímco jsem toužebně hleděl na neomezené nebe venku.
Pokaždé, když jsem se k němu pokusil natáhnout, černý pás se odněkud zřítil, způsobil mi bolest a modřiny a drsně mi připomněl, abych nedosahoval příliš daleko.
Od té chvíle mi vštěpoval své názory.
Patřil jsem mu, vždycky jsem mu patřil. Můj život patřil výhradně jemu.
Jeho děsivá majetnická posedlost mě přiváděla k zoufalství.

"Vrzání...
William Spencer opatrně odstrčil těžké dveře, očima znepokojeně prohledával místnost a doufal, že ho ještě nenajde zpátky. V příštím okamžiku však jeho naději zničil známý hlas.
"Kde jsi byl?
Tichý, hluboký hlas v sobě nesl hrozivý podtón, jasné znamení hněvu, který se vařil pod povrchem.
Eleanor Swiftová se rychle otočila, dlouhé vlasy se jí půvabně rozlévaly po ramenou a rámovaly její tvář, jako by odrážely její jméno - jemné a křehké. Cítila, jak jí v hrudi stoupá panika a tváře jí rudnou horkem, a rychle si vynutila úsměv.
'Hele, zlato, neříkala jsi, že budeš dneska pracovat dlouho do noci? Co děláš doma tak brzy?
Sledovala, jak s důrazným cinknutím odložil hrnek s kávou a ten zvuk se ozvěnou rozlehl tichou místností, když se mu vyhrnuly šedé rukávy košile a odhalily svalnatá předloktí. Čelo se mu svraštilo a v jeho pohledu se vytvořila bouře, kterou nemohla ignorovat.
"Pojď sem.
Williamův hlas zněl tiše a autoritativně, až se Eleonoře rozbušilo srdce.
"Měl jsem dlouhý den nakupování. Jsem jen unavený a chtěl jsem si odpočinout.
"Nenuť mě to říkat znovu.
Zavřela oči a kousla se do rtu tak silně, že ucítila bodnutí. Zhluboka se nadechla, vzchopila se a vykročila k němu.
Než stačila otevřít ústa, popadl ji za zápěstí a přitáhl si ji do svého objetí s intenzitou, ze které se jí zatočila hlava. Cítila, jak se zhluboka nadechuje a jeho dech je těžší než frustrace.
'I-'
"Varoval jsem tě, ne? Neměla bys chodit ven. Proč jsi mě neposlechl? Myslíš, že pro tebe moje slova nic neznamenají?
'Tak to není! Už týden jsem zavřená v našem domě. Šel jsem jen ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.
"Nakupovat.
Z jeho povýšeného smíchu jí přeběhl mráz po zádech. Jeho prsty se jí zapletly do vlasů a prudce za ně škubly, zatímco se do ní vpíjel jeho chladný pohled. "Ale co je tohle? Cítím z tebe jiného muže.
"Přestaň! Znáš mě, nikdy bych tě nezradil. Prosím, nemysli takhle, zlato...
Obtočila mu ruce kolem krku a dala mu jemný polibek těsně pod ohryzek v naději, že rozptýlí jeho hněv.
"Cítíš se provinile?
Najednou jí sevřel vlasy a bolestivě jí škubl hlavou dozadu, kořínky se blížily k bodu zlomu.
"Ach! To bolí...
V rozmazaném vidění se jí zaleskly slzy a ona hrála roli oběti a předstírala nevinnost, jak jen to šlo.
Bez varování vytáhl z kapsy štos fotografií a hodil je na ni.
Eleanořiny prsty se zkroutily v pěsti, jak v ní hořel vztek. 'Šel jsi nakupovat a neprozradíš mě? Tak co je tohle? Jsi s tímhle chlapem, povídáte si nad tou malou kavárnou a vypadáte strašně přítulně. Co ti přišlo tak legrační, že se na něj dokážeš takhle usmívat, ale na mě ani jednou?
Jeho pěst sevřela její vlasy jako svěrák a donutila ji podívat se na stůl posetý fotkami, které odhalovaly její dřívější setkání. Domluvila si schůzku s Henrym Hawthornem, právníkem, který jí měl pomoci dokončit rozvod - aniž by se to William dozvěděl.
Nikdy by ji však nenapadlo, že ji chytí dřív, než se vše stihne odehrát.
"Mluv se mnou," žádal ji hlasem jako hrom a použil její vlasy, aby ji strhl na stůl. Prudce vstal a zvuk rozepínajícího se opasku naplnil napjatou atmosféru.
Eleanor se zmocnil ledový strach a bez přemýšlení se vrhla popadnout ho za paži v zoufalé prosbě. Rozcuchané vlasy jí padaly kolem ramen jako závěs a zakrývaly zmatek, který se pod nimi skrýval.

"Prosím, slibuji vám, že s ním nemám žádné styky. Byl to jen cizinec, kterého jsem poprvé potkala v hospodě U pražené fazole. Přísahám, že bych ti neudělala nic, co by ti ublížilo. Prosím, věř mi."
"Aha, jen cizí člověk, kterého jsi potkala poprvé?"
Eleanor na ni zúžila oči a zkoumala žalostný výraz v její tváři. Před ním to bylo jedno jednání, ale jaká byla ve skutečnosti za jeho zády? Věděl, že od něj touží utéct.
Pevně jí stiskl bradu: "Tak to by mělo být poprvé, jinak tě čeká dlouhá noc. Jestli ti nedám lekci, tak možná opravdu nevíš, komu patříš.
William Spencer cítil, jak se mu v žaludku tvoří uzel, když sledoval, jak zoufale vrtí hlavou a snaží se to vysvětlit. Ale co se stalo, stalo se a ona se z toho nedostane. Bylo to vždycky stejné a ona se ho naučila poslouchat, splnila každý jeho pokyn.
Přesto v ní stále nacházel chyby. Vždycky se v její oddanosti objevila trhlina; možná tam dřív nebyla, ale teď?
Už ho nechtěla milovat. Příliš to bolelo - tenhle druh lásky.
Černý kožený pásek zlověstně visel ve vzduchu, prořezával kyslík a pak jí narazil na rameno.
S hlasitým "lupnutím" se tenká kůže na jejím těle od síly jeho pásu jasně zbarvila do ruda, staré rány se znovu otevřely a čerstvé začaly kvést.
"Ach!
Williamovi se zalily oči slzami, když si objala hlavu a ucukla, aby unikla trestu. Křičela o pomoc v rozlehlých zdech vily Hillside.
"Gerarde! Margaret! Pomoz mi!
"Zkus ještě jednou utéct, vyzývám tě!"
Dlouhými kroky ve svém ostrém černém obleku k ní došel během několika kroků, přinutil ji sklonit hlavu, když ji tlačil na pohovku, pravou rukou třímal opasek jako šílenec.
"Kolikrát ti to mám říkat? Nikam nepůjdeš! Proč mě neposloucháš? Proč ses přiblížila k jinému muži?
"Patříš ke mně. Kdo ti dal svolení mluvit s jinými muži? Jestli tě ještě jednou přistihnu, jak mluvíš s někým jiným, zlámu ti nohy. Zůstaneš tady v Rodinném domě a budeš dělat, co ti řeknu.
'Ach! Ne, prosím... bolí to... pomozte! Pomoc, prosím!
Úzkostí se svíjela a snažila se vyhnout řezavému bodnutí, ale bylo to marné. Jeho sevření zesílilo, přišpendlilo jí hlavu a její chabé protesty pro něj byly jen lehkým šimráním.
"Kdo jiný si myslíš, že tě přijde zachránit? Nikdo ti nepomůže. Jsi moje, Eleanor Swiftová - patříš mi.
Ignoroval její výkřiky, neúprosně, jeho pás se rozpadl, až zůstala potlučená a zmlácená. Elegantní šaty, které měla na sobě, byly potrhané, její jemná kůže poznamenaná a krvácející.
Eleanořiny oči se rozšířily, podlité krví a divoké, a v záchvatu vzteku odpovídajícímu jeho napodobila pohyb, který kdysi udělal její otec, a udeřila na bezbrannou postavu pod sebou, což naplnilo její prázdné srdce hořkosladkým pocitem uspokojení.
"Odvažuješ se? Ještě pořád se odvažuješ?
Jeho těžký dech naplnil místnost a tmavé vlasy mu rozcuchaně spadly do čela. Odhrnul jí vlasy a zvedl bradu, aby se jí zeptal, jak se jí rozlévají slzy. Vypadala bezmocně, rozcuchaně, vlasy se jí lepily na uslzený obličej, a i v jejím zničeném stavu byl zvrácený půvab.
"Ne, už to neudělám! Nech mě jít, moc se omlouvám, přísahám, že už se to nestane.
"Ha! Myslím, že ses nepoučil. Minule jsi mi slíbil totéž, a přesto ses zase vytratil. Jestli tě tentokrát pořádně nepotrestám, možná na své místo zapomeneš.
"Prosím, přísahám, že už to neudělám! Eleanor Swiftová, prosím, nech mě jít, je mi to líto! Mýlila jsem se!
Přimhouřil na ni oči, téměř ji zvedl ze země za límec a na rtech se mu zkřivil krutý úsměv.
"Taková slova? Nech si je na později, až budeš v posteli.

Trauma z té noci se jí vrylo do paměti, na prostěradle postele byly krvavé skvrny. Ani jedna část jejího těla nebyla nepoškozená.
Syrová, lepkavá krev ulpěla na Ladyině neposkvrněném povlečení, když ležela jako přimražená na místě a stehna ji bolela s intenzitou, která ji nechávala strnulou. Bála se zkontrolovat, jestli jí z dolní poloviny těla nestéká další krev.
Celou noc ji na posteli trestal a uvolňoval svůj vztek až do svítání. Když jeho hněv opadl, shromáždil ji v náručí, jeho doteky teď byly jemné a uhlazovaly stopy, které na jejím těle zanechal.
Začala rutina - sprchování, nanášení masti, výměna povlečení - všechny úkony prováděné s mrazivou důvěrností.
William Spencer se probudil a zjistil, že je sám. Tupě zírala na dveře, myšlenky ji unášely a její očištěné tělo nedokázalo zachránit trosky její mysli.
Tiché zaklepání rezonovalo ještě dlouho poté, co se rozhostilo ticho.
Dveře se otevřely a objevila se v nich správcová Margaret, žena kolem padesátky s tmavými vlasy, na jejíž tváři byly patrné známky stáří. Oblečená v úhledné modré uniformě měla latexové rukavice ladící s ladyiným odstínem, který ji izoloval od okolního světa.
Margaret přinesla snídani a její výraz byl plný obav.
'Madam, je čas vstát a najíst se. Bolí vás ještě tělo?
Smutek, který v sobě celou noc dusila, propukl při laskavosti Margaretiných slov. Dech se jí zrychlil, v očích se jí hromadily slzy, jak nekontrolovatelně vzlykala.
"Prosím, neplač. Pan Eleanor Swiftová se brzy vrátí; nesmíš plakat, jinak se bude zlobit.
Margaret položila talíř na noční stolek a spěšně si klekla vedle ní.
Willow si jemnýma rukama zakryla obličej, dlaně jí smáčely slzy, jak se snažila potlačit pláč, zvuky z jejího hrdla lámaly srdce.
S nově nabytým odhodláním spustila ruce a zatnula zuby, když prohlásila: "Chci se rozvést..." V tu chvíli se na ni usmálo štěstí. Opravdu se chci rozvést.
"Prosím, neříkej to! Neslyšel jsem tě, přísahám, že jsem to neslyšel!
Strach zakalil Margaret oči, vyskočila na nohy a zakryla si uši. "Neříkej takové věci, jen se nasnídej. Až se pan Swift vrátí, nenech se prosím ovládnout emocemi.
Willow zoufale vykřikla a snažila se popadnout dech, když se tlačila k posteli, aby se posadila. Na její holé kůži se objevily syrové, oteklé jizvy, které jí rvaly srdce, když se prosebně podívala na Margaret.
"Margaret, prosím, pomoz mi! Prosím tě, potřebuju se rozvést, opravdu potřebuju!
Margaret se zuby zaťatými v úzkosti energicky zavrtěla hlavou a bojovala s nutkáním ustoupit.
"Paní, prosím, jezte. Už nemůžete plakat. Brzy se vrátí.
V obavách, aby jí neobměkčilo srdce, jí spěšně hodila přes rameno pár laskavých slov, než vyběhla ven. Udržet si vlastní živobytí bylo prioritou, ale nemohla se dívat na Vrbovo sebezničení. Bylo pro ni lepší přijmout tento život v luxusu než snášet krutou realitu.
Tolik lidí snilo o životě, jako byl ten její, aniž by si uvědomovali jeho krutost. Od chvíle, kdy sem před třemi lety poprvé přišla a dozvěděla se o Eleanořině krutosti, věděla, že podobné záležitosti nelze vidět ani o nich mluvit na lehkou váhu.
Jen o dvacet minut později se zvenku ozval zvuk auta.
Dveře se otevřely a objevil se Eleanor Swift, jehož ledové chování a chladný výraz naháněly strach všem, kdo se setkali s jeho pohledem. Jeho čelist byla ostře ohraničená, bez jakékoli vřelosti nebo empatie.

Rozepnul si manžety a ztišil hlas, když se zeptal: "Už dáma jedla?"
"Jídlo jí přinesli do ložnice před dvaceti minutami, pane. Možná se právě probouzí," odpověděla správcová Margaret a hlas se jí mírně chvěl.
Dál se neptal a vykročil po dvou schodech nahoru.
Zvuk otevírajících se dveří ložnice mu byl povědomý, stejně jako kroky. Pevně si kolem sebe přitáhla přikrývku.
Zvedl roh přikrývky a on spatřil její uslzenou tvář. Seděl vedle ní, jemně ji hladil po opuchlé kůži pod očima a na čele se mu objevila vráska.
"Proč pořád pláčeš? Proč jsi nesnědla jídlo?"
Při jeho tónu se otřásla, jeho nespokojenost byla zřejmá.
"Willow.
Pochopila jeho výtku, rychle otevřela oči a při pohledu na něj se jí zaleskly slzy. Hloubka jejího zármutku byla hmatatelná, chyběl jen záblesk, aby se rozlil.
Místo hněvu se na ni něžně usmál a prsty jí promnul oči.
"Tak dobře, už žádné slzy. Když se budeš chovat slušně, nebudu se k tobě chovat jako včera večer. Až budeš chtít příště někam jít, doprovodím tě. Nemůžeš jít ven sama, rozumíš?
Eleanor sebrala z nočního stolku misku s kaší a naklonila se k němu, aby ho objala kolem ramen; nacvičený pohyb jí pomohl posadit se. Přikrývka sklouzla a odhalila bolestivé modřiny, on však zůstal nevzrušený, jako by to nebyl on, kdo je způsobil.
Ruce ji bolely příliš na to, aby je zvedla, každá rána jí způsobila ostrý náraz do těla.
"Nemusíš se hýbat, když to bolí. Nakrmím tě.
Ke rtům jí přinesl lžíci kaše, ale ona mlčela a odmítala spolupracovat.
Téměř se viděla, jak vyslovuje slovo "rozvod", a v tu chvíli jeho tvář na vteřinu ustrne, než po ní mrští miskou, přitlačí jí hlavu k posteli a rozzuřeně na ni spustí řemen.
Hrůza ji přiměla zvednout pohled a setkat se s jeho. Jeho rty se zkroutily do mírného úsměvu.
"Co se děje? Nelíbí se ti to? Tohle je tvoje oblíbená sladká kaše z Rodinného domu poblíž tvé koleje. Řekl jsem správci Gerardovi, aby ji vyzvedl jen pro tebe. Jestli ji nesníš, můžeš dnes vynechat jídlo úplně.
Z jeho slov kapala chabě zastřená hrozba a jeho oči se staly chladnějšími.
Kousla se do rtu a oči se jí znovu zalily slzami. Pulzující bolest v jejím těle byla neúprosná, ale pomalu roztáhla rty, aby přijala lžíci kaše.
Usmál se, ústa se mu spokojeně zakřivila. "To je hodná holka.
Po dojedení snídaně bojovala s přívalem emocí, které ji nutily k pláči, ale nakonec se neubránila lehkému vzlyku, který jí unikl.
Eleanor jí zvedla bradu, jeho palec jí setřel slzy v koutku očí a odhalil její něžnou tvář s červenými tvářemi, která vypadala žalostně.
"Proč pláčeš? Je to kvůli bolesti ze včerejší noci?
Neodvažovala se odpovědět, její vzlyky byly stále intenzivnější, dech se jí zrychloval a ona se snažila popadnout dech. Proč se k ní i přes to teplo choval tak krutě?
Když jí otíral obličej, sevřel ji pevněji a jeho pohled byl ledový. "Můžu ti dát, co chceš, ale jsi moje a musíš se řídit mými rozkazy. Víš, že se mi nemůžeš vzepřít. To ti bylo opakovaně jasně řečeno.
Willow přes slzy zavrtěla hlavou: "Já-já chci jenom jít ven. Nemám nic společného s žádným jiným mužem. Prosím, nedrž mě takhle pod zámkem. Prostě se ke mně chovej jako dřív. Tím, že to děláš, mě jenom víc zklameš v našem manželství.
"Ha, manželství.
Z jeho hlasu kapal sarkasmus, když ji štípl do brady, naklonil se k ní a jeho dech ji chladil na tváři.
"Willow, já nechci manželství. Není to nic jiného než řetěz kolem tebe. Ať už jsme manželé, nebo ne, nemůžeš mi uniknout. To je pojem, který potřebují jen ti, kdo nemají skutečnou moc. Dřív jsem na to neměl sílu, ale teď chci jenom tebe - úplně, ne jenom podle jména.
Jeho pronikavý pohled jako by ji prořízl a ukradl jí dech.
"Jsi moje a budeš mě bezvýhradně poslouchat.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Za zavřenými dveřmi podvodu"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈