Červený sníh v zimě

1

Noční obloha je posetá hvězdami a jemný červený sníh padá na oblohu jako okvětní lístky a zdobí tento chladný svět .......

Ve sněhu se jako baletka lehce otáčí a tančí krásná žena v dlouhých červených šatech, která splývá se sněhovými vločkami. V dálce, v mlhavém světle, se usmívá štíhlý muž držící v rukou červený deštník a hledí na šťastnou dívku.

Jakmile dívka chlapce spatřila, nemohla si pomoci a zastavila se na místě. Její tvář byla nádherně krásná a její zářivý úsměv se odrážel ve sněhových vločkách. Chlapcova tvář byla rozmazaná a on natáhl ruku k dívce........ V dívčiných očích byla ruka tak blízko, že na ni nedosáhla, přesto se zdála průhledná. Pokusila se natáhnout ruku, ale ničeho se nedotkla.

Chlapec náhle zmizel a deštník v jeho ruce spadl na zem, jasně červená barva na zasněžené obloze se zdála obzvlášť oslnivá. Dívka se omámeně krčila, oči měla prázdné a zmatené, z očí jí tekly slzy.

Je tohle ...... jen sen? Srdce ji však bolelo jako roztržené .......

V tuto chvíli uvnitř kostela probíhá svatba. Nevěsta a ženich kráčeli ruku v ruce k pódiu, ženich pohledný a elegantní, tiše četl sliby, hlas čistý jako pramen. Když však přišla řada na nevěstu, aby četla, ztuhla. Tato nevěsta, není to ona sama?

Všechno se zdálo tak neskutečné.

V tu chvíli se okolí začalo měnit a lavice v kostele se proměnily v malé psací stoly, na nichž ležela silná vrstva knih. Svatební hosté tiše zmizeli a nahradila je skupina studentů, rozesmátých a šťastných. Vysokou střechu kostela nahradila betonová střecha a postava ženicha vedle něj postupně zprůhledněla, až nakonec zmizela a zůstal jen mladý chlapec spící na stole.

Scéna připomínala její středoškolskou třídu. Pomyslela si, že je to nepochybně sen, ale ten pocit povědomosti ji neuvěřitelně mátl.

V tu chvíli se chlapec vedle ní jemně probudil a vrhl pohled jejím směrem. Ve chvíli, kdy se setkala s jeho pohledem, se jí prudce rozbušilo srdce a prudce se rozbušilo bolestí .......

Slzy nekontrolovaně pomalu sklouzly dolů, zakryla si hruď, přes slzy rozmazané vidění se na něj podívala. Když viděla její slzy, chlapcův výraz okamžitě zpanikařil, v očích se odráželo překvapení a bezmoc, doprovázené několika body bezradnosti a přízně.

Vzpomínky jako přílivová vlna, postupně si vybavovala ty hluboko v srdci minulé, stejně jako příběh a mladíka před sebou.

Všechno kolem ní se v tu chvíli začalo rozmazávat, sen jako by se měl zhroutit ....... Dychtivě pohlédla na mladíka vedle sebe, snad díky těm zaprášeným vzpomínkám, které se jí vybavily, se konečně vyjasnila i jeho tvář.

Ten známý pohledný obličej, profil řezaný nožem, lehce tenké rty a ty hluboké, fascinující slzavé oči.

Při pohledu na tohoto mladého muže, který jí už dlouho chyběl, se nemohla ubránit úsměvu, pevně ho objala a v srdci se jí rozvlnil hřejivý pocit .......
Jeho paže se postupně ovinuly kolem jejích zad. Bála se, že sen brzy skončí, a tak se v panice přitiskla k jeho uchu, hlas se jí zachvěl a řekla: "Roberte, opravdu mi chybíš...... Čekám na tebe... ... dokud mi nezešediví vlasy, dokud se mi kosti neobrátí v prach!"

V jeho náručí na něj pohlédla s něhou. Když chlapec viděl její slzy, v očích se mu zableskla stopa překvapení a nepochopení, zprvu dotěrně a radostně, jako vánek lehce pootevřel tenké rty a řekl: "Ne! "On taky čeká."

Na konci snu ho vší silou políbila na chladné rty a mezi nosem jí zavanula slabá vůně citronu, tak skutečná, a přece snová.

Sen rychle skončil a ona nikdy předtím nezažila tak jasný sen, uvědomila si, že je v něm a jasně vidí muže, který je před ní jako bůh. V duchu si však pomyslela, že na jeho realitu už zapomněla, jak jinak by .......

Nemohla si pomoct, ale přerušila tyto pesimistické myšlenky, Emily znepokojivě podrbala jeho rozcuchané dlouhé vlasy, prsty jemně přitiskla na hruď.

Jako by tím ty, kteří přinášejí bolest stesku, mohla mírně zmírnit.

Rozhlédla se po své chatě, která byla jednoduchá, ale uspořádaná a teplá. Cena bydlení v Císařském městě byla směšně vysoká a ona utratila několik let úspor mimo Šestou okružní cestu, aby si koupila tak malý pokoj.

Mít možnost schoulit se v posteli, i kdyby jí domácí náhle oznámil, že se musí vystěhovat, byl život bez obav a stál za všechny peníze, které utratila.

V zrcadle od podlahy až ke stropu byla Emilyina pleť bílá jako sníh, hnědé oči měla průzračné a dlouhé černé vlasy jí padaly po zádech jako vodopád. Dokonalé tělo, které si díky své práci usilovně udržovala, vypadalo kvůli nočnímu běhu za měsíčního svitu mírně pohuble a její nenapudrovaná tvář, ačkoli byla jemná, byla o něco zavalitější, s lehkým černým stínem v koutku očí.

Kvůli svému nabitému programu se už dlouho pořádně nevyspala. Její hlavní kariérou je herečka, vedlejší kariérou je modeling, bezpochyby patří mezi severské dryáčníky, ani původ, ani vzdělání není nijak výjimečné, hlavní kariéra se zdá být obtížně posunutelná kupředu, ale vedlejší kariéra je bezproblémová, alespoň řeší své každodenní výdaje.

"Cink, cink, cink, cink," ozval se zvonek u dveří a za ním mužský hlas: "To jsem já." "To jsem já," odpověděla.

Byl to hlas Davida, Emilyina asi dvouletého přítele. Před cizími lidmi to byl uhlazený mladý pán rodiny Gu, ale před ní to byl jemný a ohleduplný muž.

Emily bylo sedmadvacet, což byl ten správný věk na to, aby mluvila o manželství, a David byl opravdu spolehlivý. Přinejmenším když byli spolu, choval se k ní slušně a nikdy nezlehčoval ostatní.

Když ji před měsícem požádal o ruku, chvíli váhala, ale nakonec se usmála a řekla ano.

Když o tom přemýšlela, náhle se jí v mysli vybavila slova, která řekla ve snu: "dokud mi nezešediví vlasy, dokud se mé kosti neobrátí v prach."
Nemohla si pomoct, ale usmála se vlastnímu poblouznění ve snu, pak vstala a otevřela dveře.

2

Gu Cheng byl nesmírně pohledný, měl mečové obočí a hvězdné oči, vyzařoval jedinečný temperament s nádechem temperamentu a nespoutanosti, takže pokaždé, když vyšel ven, přitahoval pohledy mnoha kolemjdoucích.

Když Gu Cheng přišel, Emily Johnsonová byla zaneprázdněná přípravou na hodinu, a když vešel, pozdravila ho a dál se věnovala svým vlastním záležitostem.

Jakmile Gu Cheng vešel dovnitř, zavál za ním chladný vánek. Sevřel rty, mlčky se postavil k pohovce a zíral na zaneprázdněnou Emily Johnsonovou, v jehož tváři se zračil náznak nudy.

Aby přerušila nudu, ujala se slova Emily Johnsonová: "Proč jsi sem přišel v tuto hodinu, děje se něco?"

Když Gu Cheng uslyšel její slova, konečně se jeho výraz trochu změnil, jako by v něm byla čím dál tím víc patrná rozmrzelost, a promluvil: "Brzy se budou brát."

"Já vím, co se děje?" Emily Johnsonová se na něj zmateně podívala, ale Gu Chengova tvář vykazovala spíš netrpělivost, nechápala, co tím myslí, a tak se dál zabývala sama sebou.

Po dlouhé době Gu Cheng náhle otevřel ústa, jeho tón zněl, jako by učinil závažné rozhodnutí, řekl ostře a přímo: "Nerozejdou se jen tak."

Emily Johnsonová se na něj šokovaně podívala, ale jeho oči byly stále pevné a lhostejné, nezdálo se, že by nějak zaváhal, což ji trochu zmátlo: "Proč? Vždyť se budou brát, co to znamená?"

Gu Chengova tvář už nebyla obvyklá, něžná a laskavá, ale plná chladu a odtažitosti: "Emily Johnsonová, on si myslí, že jsem k němu nikdy nebyla krutá, ve skutečnosti jsem krutá k tomu člověku ve svém snu, že? Ani jeden z nich by neměl jen tak odejít, a já už v něm nechci hledat své pravé srdce."

Po těchto slovech se zvedl a odešel, přičemž dveře zavřel s velkou silou. emily Johnsonová se podívala na jeho záda, srdce jí tlouklo a neměla čas přemýšlet o tom, že zabouchl dveře. Opravdu k němu byla nemilosrdná? Možná ...... ne.

Tedy je bezohledná nakonec ona osoba v jejím snu? Možná ...... ne, ve skutečnosti jí vzpomínka na tuhle část už dávno nedovolila se přes ni nikdy přenést. Ty roky zažila bolest srdce, ale také zažila srdcervoucí myšlenky, ale nakonec se může nechat jen otupit.

Řekla si, že to odloží, ale srdce je vlastně čisté, pokud to neřekl před ní osobně odloží, pak se přes to v tomto životě nemůže přenést.

Za ty dva roky, co jsou s Gu Chengem spolu, mezi nimi nedošlo k žádnému intimnímu gestu, dokonce ani k polibku. Jejich vztah byl zdánlivě vztahem milenců, ale ve skutečnosti to byli spíše přátelé.

Když Emily Johnsonová viděla, že přijde pozdě, spěšně se nalíčila, převlékla a spěchala ven, aby šok a depresi ve svém srdci prozatím nechala za sebou.

---------- --

Ráno před barem ve východní části města.

Po měsíci si Emily Johnsonová znovu vzpomněla na to, co se stalo, a to, co jí Gu Čeng řekl, jako by jí znělo v uších. Všechno bylo tak těžké přijmout a ona se měla vdávat, ale nějak dostala kopačky.
Emily Johnsonová dál popíjela červené víno a v myšlenkách se jí mísily minulé události s Gu Chengem. Po dlouhé době se její vědomí postupně chaotizovalo, její mysl byla zmatená ......

Mezi poloviční opilostí a polovičním bděním jako by vytočila něčí telefon, z telefonu se ozval hlas Jasona Bennetta jemný jako pramenitá voda: "Haló? Co se děje?"

"Jasone, já ...... I ......" Emily Johnsonová v tu chvíli nekontrolovatelně vzlykala a nedokázala zadržet slzy. Tváří v tvář jeho něžnému hlasu jako by se všechny její přetvářky v okamžiku zhroutily.

Chtěla mu říct, že je opravdu unavená.

"Tam, kde jsem, si pro mě přijde." "To je pravda. Jason se dychtivě zeptal na druhém konci linky. "Ehm, západní část města, aha, ne, bar na východní straně města, udělám to, doprovodím ho na skleničku ......" Emily Johnsonová se zakoktala a pronesla několik zmatených slov.

Poté se náhle zachichotala a usnula na barovém pultu.

Po chvíli ucítila ruku, která ji štípala do obličeje, mlhavě si pomyslela, že je to úchyl, a tak neváhala a dala mu facku, majitel ruky zařval bolestí.

"Emily, přišel za tebou v dobré víře, jak bych ho nemohla pohostit?" "Ne," řekla. Jason Bennett se bezradně ohradil.

"Ach, Jasone, pojďme, napijme se, suché ......" V tu chvíli konečně trochu vystřízlivěla, protože věděla, že osoba před ní je její přítel, její důvěrník Jason Bennett.

Jason se na ni nevěřícně a otráveně podíval a zkoumal jí rukou čelo: "Nemám horečku, že ne? Brečela jsi do telefonu a já jsem si myslel, že se něco děje." "Co se děje?" zeptal se.

Sledoval, jak se zhroutila, a čekal na její odpověď.

"Něco velkého? Dostala jsem kopačky, to je něco velkého?" Emily Johnsonová se vzpamatovala a konečně řekla něco souvislého, pak se snažila otevřít oči, aby se podívala na jeho výraz.

Úchvatně krásná tvář si lehce povzdechla: "Je dobře, že jsme se rozešli, nic jsem k němu necítila a není to nic, kvůli čemu bych se měla cítit špatně."

"......" Emily Johnsonová ztratila řeč.

Tato kamarádka, která s ní byla mnoho let, uhodila hřebíček na hlavičku, opravdu necítila žádné trápení kvůli rozchodu s Gu Chengem. To, co ji opravdu mrzelo, byla stále myšlenka na Roberta Ethana, všechny ty roky, svědění touhy nevěděla, kdy se zahojí.

Zvedla sklenici červeného vína, napila se, Emily Johnsonová se úplně opila, ztratila vědomí, začala Jasonovi stranit nesmysly.

"Robe, já vím co? Tolik se mu stýská, jak ...... Já ...... nevracej, nechoď k němu, nemůže zapomenout, opravdu ...... opravdu nemůže zapomenout." Emily Johnsonové tekly slzy jako déšť, zhroutila se Jasonovi do náruče, divoce plakala, všichni silní se okamžitě zhroutili.

Neviděla bolest a hořkost v Jasonově tváři, stejně jako nevěděla, proč Jason zůstal po jejím boku tolik let, nikdy neodešel a nikdy se nepřiznal. Byl jejím přítelem, důvěrníkem, společníkem v nejtěžších a nejdelších letech jejího života.

"Proč se nezamiluju?" zeptala se ho jednou Emily. Usmál se a řekl: "Na někoho čeká, čeká, až se vrátí, a když se vrátí, dá jí celý svůj život. Osoba, o které mluvil, musí být příliš dobrá, než aby to byla pravda, aby mohla mlčet.
V hlučném baru Emily Johnsonová konečně usnula hlubokým spánkem, Jason Bennett ji opatrně držel, díval se jí do spící tváře a tichým hlasem šeptal: "Čekal tolik let, proč ho nemůžu pustit a nemůžu ho vidět."

Ztráta a bezmoc byly vepsány do pohledné a odhodlané tváře.

3

Feng Zihao přinesl spící Emily Johnsonovou domů, jemně ji uložil a posadil se vedle ní na pohovku.

Tiše se díval na spící Emily a myšlenkami se vrátil do doby před mnoha lety. Tehdy chodil do třetí třídy jako malý chlapec a kvůli své hubené postavě byl vždy terčem šikany ze strany starších dětí. Kdykoli ho zbili, snášel tu bolest a doufal, že to brzy skončí a on se vrátí domů, do tepla své rodiny.

Jednoho dne však potkal ty šikanující na ulici znovu a byl připraven se nechat zmlátit. Zrovna když Feng Zihaa bili a kopali, náhle se ozval něžný, ale rozzlobený hlásek malé holčičky: "Přestaňte! Nech toho! Jestli nepřestanete, zavolám policii, poblíž jsou strýčkové od policie!"

Vedoucí skupiny dětí se na holčičku polohlasně podíval, přestal se hýbat a opovržlivě se zeptal: "Jé, kde je ta sestřička, kde je ten policejní strýček, proč ho nevidíme?"

"Jestli mi nevěříš, tak se podívej támhle!" Děvčátko ukázalo něžným prstem určitým směrem. Feng Zihao opatrně otevřel oči a také se tam zvědavě podíval, a skutečně, na nedaleké křižovatce hlídkoval dopravní policista.

Při pohledu na dopravní policisty ztratil dětský vůdce zjevně sebedůvěru a nakonec zanechal jen větu: "Počkejte." Pak se svými muži spěšně odešel. Děvčátko se okamžitě rozběhlo zvednout Feng Zihaa, jeho útlé paže jsou plné modřin a starých i nových ran, zejména na kloubech je nápadná rána, která krvácí.

Spěšně vytáhla vlastní kapesník a pečlivě chlapce obvázala, v její mladé tváři se zračil náznak krásy a roztomilosti. Feng Zihao byl tak otupělý, že zapomněl na bolest na svém těle. Když holčička dokončila obvazování, řekla Feng Zihaovi s vážnýma očima: "Příště si musíš dávat větší pozor, čím víc budeš takový, tím víc tě budou šikanovat. Neboj se jich, můj otec říkal, že když jim ustoupíš, dostanou se jen o píď dál!"

Řekla tato slova s vážnou tváří, což Feng Zihaoa přimělo k tomu, aby se neubránil "pfff" úsměvu, a cítil, že její roztomilé vystupování ho prostě činí bezmocným.

"Dobře, dobře, na tobě mi nezáleží, ale tenhle kapesník je pro mě velmi důležitý, dnes ti ho dám, musíš s ním zacházet dobře."

"Ehm, díky." Feng Zihao vděčně odpověděl.

Když slyšel jeho odpověď, holčička spokojeně odešla, Feng Zihao našpulil rty a chtěl se jí zeptat na jméno, ale ona už odešla daleko.

Na kapesníku byla vyšita tři slova: "Emily Johnsonová".

Proto když při nástupu do druhého ročníku střední školy učitel ukázal na "Emily Johnsonovou", měl smíšené pocity a nemohl si pomoci, ale podíval se směrem k dívce, která mu odpověděla.

Protože ta holčička ho naučila nebýt zbabělý a nenechat si líbit násilí od druhých, ale postavit se svému strachu a pojmenovat ho. Její prostá slova, změnila jeho dětství, takže nebyl plný bolesti a zloby, ale více odvahy a vytrvalosti. Snaží se být Emily nablízku, být jí přítelem, naslouchat jejím radostem i strastem, sdílet s ní šťastné chvíle.
Tajně si slíbil, že tuto dívku učiní šťastnou. Vděčnost z minulosti se časem postupně měnila v očekávání a srdečné pocity, až když se s ní znovu setkal, všechny emoce propukly a změnily se v hlubokou lásku.

Myslel si, že dívka, kterou poznal, se v jeho životě nikdy nezmění. Byl ochoten čekat, deset let jako jeden den. Doufal, že bude šťastná, a toužil, aby cítila jeho lásku a tlukot srdce, když za ní tiše hlídá.

Nikdy však Emily o kapesníku a vzácném setkání mezi nimi neřekl. Bylo to tajemství jeho dětství, které si chtěl uchovat do konce života.

4

Po krátké době se vše vrátilo do normálu a Emily Johnsonová pokračovala ve svém rušném životě. Každý den tvrdě pracovala na nějaké akci, přehlídce nebo malé roli v divadelní hře a život se zdál být plynulý a klidný. Zdánlivý klid a mír však může znamenat, že se blíží větší bouře.

Před několika dny ji někdo požádal o adresu její nejlepší kamarádky Jessicy Whiteové, která se vrátila ze studií v zahraničí a chystá se udělat kariéru v New Yorku, a tak chtěla starou známou navštívit.

Nakonec čekala Jessicu, Emilyinu nejlepší kamarádku, která ji zná odmalička a vždycky jí byla blízká jako sousedka. Nosily si navzájem oblečení, bydlely ve svých domech, hrály si v písku a smály se na slunci.

Když byly velmi mladé, skoro ve třetí nebo čtvrté třídě, právě se naučily používat jehlu a nit a vyšívání jim připadalo jako novinka. A tak si každá vyšívala na kapesník své jméno jako slib, že budou kamarádky na celý život. Jessica však svůj kapesník ztratila a Emily se dlouho zlobila, ale kapesníku s Jessičiným jménem si dodnes váží.

Dnes se Emily dívá na dveře své kamarádky, kterou už léta neviděla, a přemáhají ji emoce, ale Jessica je stále stejně čilá a milá jako dřív. Hluboce se objímají a vyplňují nostalgii, kterou přineslo deset let odloučení, Jessice narostly krátké vlasy a její původní nevinnost vyzrála. Jessice narostly dlouhé krátké vlasy a její původní nevinnost dospěla. Zdá se, že kamarádka na hraní, se kterou se kdysi válela v písku, ji v mžiku provázela celým jejím mládím.

Jessica neprojevila žádnou zdvořilost, po objetí Emily odstrčila a vešla dovnitř a Emily v krku uvízlo "pojď dál a sedni si".

Zatahala za koutky úst a pomyslela si: "Pořád to samé", a zavřela dveře. Jessica se přirozeně a nonšalantně přezula do náhradních pantoflí, vyhledala v přeplněném pokoji dálkový ovladač a pohodlně se uvelebila na pohovce, aby se mohla dívat na televizi.

Emily se posadila vedle ní a pilně uklízela nepořádek na konferenčním stolku. V televizi běží zprávy a Emily se soustředí na organizaci, v uchu jí zní oficiální hlas moderátora.

"Od té doby, co dědic společnosti Ethan Corporation Robert Ethan zdědil firmu, společnosti Ethan Corporation pod jeho vedením prosperují. Z malé a neznámé společnosti v Číně před pěti lety se nyní Ethan Corporation rozšířila do všech velkých měst na světě. dá se říct, že Ethan Corporation se proměnila a její vůdce Robert Ethan k tomu velmi přispěl. Bez Roba by společnost Ethan Corporation nebyla tím, čím je dnes."

"Tentokrát společnost Ethan Corporation vydala interní prohlášení, že přesouvá své zaměření na domácí společnosti. Legendární Robert Ethan se také po pobytu v zahraničí vrací do Číny. Dále máme tu čest udělat rozhovor se samotným Robem, abychom vám ukázali skutečnou tvář této tajemné osoby ......."
Emily, která si zrovna uklízela nepořádek, to jméno zachytila: Robert?

Podívala se na televizi a kamera už se střihla na Roba, jak ho moderátorka oslovila. Byl oblečený v obleku, měl dlouhé a rovné tělo a vyrýsovaný obličej se lněnými vlasy. Ačkoli mu většinu obličeje zakrývaly sluneční brýle, věděla, že za nimi jsou stále ty krásné tealové oči, které si pamatovala.

Byl to on, Robert, Rob, kterého si pamatovala, a Emily ho se smíšenými pocity pozorně sledovala v televizi. "Mohu se zeptat, proč jste se najednou vrátil do Číny?" zeptal se ho reportér.

Zamračil se, nezdálo se, že by se mu ta otázka líbila, ale přesto se nad ní trochu zamyslel, pak se lehce usmál do kamery a pootevřel tenké rty: "Kvůli člověku."

Emily před televizí šokovaně zavrávorala a podvědomě odvrátila zrak, když jí ta slova explodovala v hlavě. Pro někoho? Pro jakou osobu?

I když jí instinkty napovídaly, že je to nejspíš ona, nemohla z toho mít radost. Protože pokud to byla opravdu ona, pak po ní nejspíš šel. Zároveň však cítila, že nemá důvod, aby si pamatoval minulost, takže možná mluvil o někom jiném, nebo možná mluvil jen tak z plezíru.

Robert odešel od televize, a když moderátor dokončil svou závěrečnou řeč, zprávy skončily. jessica jako by nijak nereagovala a dál si mumlala, jak je jí ten člověk povědomý.

Po dlouhé době jí to najednou došlo: "Tohle je Robert z vaší rodiny, že?"

Emily se při Jessičiných slovech zalkla, co myslíš tím jejím Robertem, a mohla Jessice jen bezradně vysvětlit: "Rozešli jsme se už dávno a on je teď tak hodný, že ho samozřejmě nemůžu zastihnout."

"Aha, jasně, rozešli jste se, vzpomněla jsem si." "Já nevím," řekla. Bohužel ...... pak jsi také pro jeho dobro ah, je ti špatně rozuměl. A co myslíš tou nedostupností? Vzpomínám si, kdyby ne ty ......"

Jessica říkala stále vzrušeněji a vzrušeněji, ale minulost byla minulostí, Emily nechtěla ty jizvy otevírat, jen ji spěšně přerušila: "Přestaň, přestaň, změňme téma, dobře?"

Věděla, že se v cizině musel velmi dobře zabydlet, ale tohle nečekala. Pomyslela si, že je možná načase přestat na něj myslet, protože ona je velmi realistický člověk, vždycky nevěří na nerovnou lásku, jak takový vztah může vydržet?

Z Popelky se nakonec stala krásná princezna, princ se do ní zamiloval. Ale ona se nemůže změnit, ona není Popelka, ale jen obyčejná hvězda, nemůže zářit, jen chce křižovat v dlouhém vesmíru, aby odrážela okolní hvězdy. On může být zářící hvězdou nebo sluncem a ona je v jeho životě nanejvýš kolemjdoucí nebo kolemjdoucí, která se do něj zamilovala.

5

Druhý ročník uběhl jako voda a na jeho konci zůstalo přátelství Jessicy Whiteové a Jasona Bennetta povrchní. Když začal poslední ročník, Jessica a Jason byli zařazeni do stejné třídy a Emily Johnsonová byla v jiné třídě. Obě třídy byly od sebe vzdálené.

Jason byl v jejich třídě mužem hodiny, nebyl ve škole oblíbený, ale přesto byl velmi žádaný a často se do dívek zamilovával. Díky svým předchozím přátelstvím se Jessica a Jason v nové třídě spřátelili natolik, že si mohli navzájem sdělovat některá tajemství.

Měli spolu spoustu vzpomínek a pro Jessicu byly nenahraditelné. Často v duchu cítila, že potkat takového člověka a mít ho po svém boku, i když je to jen kamarád, je neuvěřitelně šťastná věc, možná je to osudové uspořádání .......

Jessica si bude navždy pamatovat, jak se s Jasonem setkala poprvé: za jednoho slunečného dne se na ni drobně usmál a pak řekl: "Ahoj, já jsem Jason." V tu chvíli se jí v srdci rozhořelo teplo, jako by byl sluncem jejího života.

Stále si pamatovala, jak spolu poprvé sdíleli jeden deštník a Jasonova jasná postava ji podpírala. "Má tak pěkné nohy." Jessica si pomyslela, ale nahlas to neřekla. Stejně jako neřekla jemu: "Líbí se mi, budu se mu líbit." A taky mu to neřekla.

Vzpomněla si také, že ve chvíli, kdy zjistila, že ji s Jasonem zařadili do stejné třídy, jako by měla celý svět pro sebe, pocit štěstí, který nikdy předtím nezažila.

V průběhu posledního ročníku se sblížili; Jessica se dělila o své radosti, vyprávěla příběhy o střední škole, o svém dětství a o svých nadějích do budoucna a ona tiše naslouchala, někdy se usmívala, jindy byla hluboce zamyšlená. Občas Jason vynechal vyučování a vyrazil ven. Učitelka často nebyla ve třídě, ale občas ho přišla zkontrolovat. Kdykoli vynechal hodinu, Jessica mu poslala zprávu na mobil: "Učitelka už jde, vrať se brzy!". Pokud se učitelka zdržela příliš dlouho, Jason se vrátil s výmluvou, že byl na záchodě, a učitelka nic netušila.

Se změnou ročních období bývá často chladno a Jessičino tělo je slabé a náchylné k nachlazení nebo třesu z chladu. Kdykoli se to stalo, Jason si vždycky sundal bundu a podal jí ji. Když odmítla, zasmál se a řekl, že je otužilý a zimy se nebojí. Ve skutečnosti však jeho tělo není tak dobré a výsledkem jeho bravurního chování je, že se sám nachladí, ale vždy trvá na tom, že svou bundu Jessice dá, a pevně říká: "Jako kluk mám povinnost se o dívku postarat." Jessica se však na to vykašlala. A Jessica, ta nedbalá dívka, si vždycky nezapomene připomenout, že si má vzít víc oblečení.

Čas letí a Jessica ví, že pokud si nevyzná lásku, bude maturovat. Po dlouhém vnitřním boji se nakonec rozhodne Jasonovi vyznat své city, ale raději se nejdříve seznámí s jeho vnitřními myšlenkami. Zeptala se ho tedy nenuceně: "Ahoj Jasone, máš nějakou oblíbenou osobu?" "Ano," odpověděl.
Jason zaváhal a řekl: "Ano." Když Jessica slyšela tuto odpověď, měla srdce až v krku a prsty se jí neklidně zkroutily. Srdce se jí naplnilo obavami a očekáváním, a tak se ani neodvažovala ptát dál. Bála se, co když ta osoba, která se mu líbí, není ona?

Ale pak si vzpomněla na všechen čas, který s ním strávila, a kromě Emily, kdo jiný zná Jasona lépe než ona? Existuje vůbec někdo, kdo ho zná lépe než ona? A tak byla zase plná důvěry, možná že ta osoba, o které mluvil, je ona, to by bylo tak báječné.

"Kdo je ta osoba? Řekni mi to, přísahám, že to neprozradím." Jessica se sladce usmála, jako by už byla přesvědčená, že to nikdo jiný nebude.

Jason mlčel, jako by zvažoval, zda to má říct, nebo ne, a nakonec pomalu odpověděl: "Je to Emily Johnsonová, ta Emily, kterou znám."

Jessice dlouho trvalo, než se vzpamatovala z náhlého šoku, a ztuhla. Její mysl si nedokázala dát dohromady, co má říct dál, a tak spěšně utrousila: "Jdu na toaletu." Pak se dala na útěk.

Bezcílně procházela kampusem, bolest v srdci se jí postupně hromadila a i dech se jí zrychlil. Po tváři jí sklouzly slzy, chtělo se jí křičet, ale v tomto tichém kampusu si musela zakrýt ústa a potlačit slzy uvnitř.

Proč ne ona? Proč Emily, která byla tak dobrá a krásná, jak by jí mohla Jessica konkurovat?

Jessica si přiznala, že prohrála, prohrála bez jakékoliv moci ......, ale vůbec Emily nenáviděla, nebýt Emily, možná by ani neměla šanci se s Jasonem spřátelit. Kdyby se Emily Jasonovi nepředstavila a nenaznačila mu, že by se o sebe měl postarat, co by se s ní a Jasonem stalo?

Její srdce bylo plné těžkých pocitů, takové té nevýslovné bolesti, jako by jí to na srdci zanechalo deset tisíc jizev.

Poté se Jessica začala od Jasona vzdalovat, už s ním o všem nemluvila, nepřijímala jeho bundu a nesdílela s ním stejný deštník. Stále mu však posílá vzkaz, když vynechá hodinu, který jednoduše zní: "Je tu učitelka." A tak se na něj podívá.

Jejich vztah zůstal mrazivý až do maturity. Po maturitě se Jessica rozhodla odjet do zahraničí, myslela si, že možná daleko odtud může ten vztah pustit z hlavy, pustit z hlavy tu v mladické nevědomosti milovanou osobu, tu hřejivou jako sluníčko mladého muže.

Dnes, o deset let později, se sem vrátila a myslela si, že už nechala odejít .......

Její neklidné pohyby však dlouho odhalovaly její srdce, pravdou je, že ho ve skutečnosti nepustila.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Červený sníh v zimě"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️