Prolog
========== Prolog ========== ---------- Štika ---------- Láska je mor, který infikuje masy lží o šťastném životě. Je to vrcholné náboženství, které vyznávají ti, kdo věří, že spasí jejich ubohé duše a dá jim nějaký hlubší smysl. Že láska je to, kvůli čemu stojí za to žít. Hloupost. Láska je zkurvený kult. Tlačenice nadějných blbců, kteří se všichni ženou, aby skočili ze stejného útesu, který si před nimi vyžádal životy milionů lidí. Přes mlhu nejsou schopni vidět svůj osud, co na ně láska na dně skutečně čeká. Nic než hrůzná změť krveprolití. A tak skočí. A když je po všem, láska je nevede k tomu, aby našli cíl, naději nebo smysl tohoto života. Skončí to připojením se k té zasrané hromadě. Další zářez vyříznutý na rukojeti zbraně lásky. Jediným skutečným koncem nákazy je smrt nebo něco, co se jí hodně podobá, když se infekce rozšíří do srdce a duše a drtí člověka zevnitř. Láska je špinavá, krvavá a nevědomá. Nenávist se rodí v nepřítomnosti falešných příslibů lásky. Evoluce člověka. Nenávist je snadná. Čistá ve své jednoduchosti. Nezklame ani nesvede na scestí. Neexistují žádné falešné sliby, žádná mlha, která by zakrývala to, co čeká na dně útesu. Nenávist je produktem toho, odkud jsem přišel, a směrem, kam směřuji. Loganova pláž. Je to město složené stejným dílem z písku a sadistů. Pláž a krev. Slaná voda a hříchy. Kanálů a chaosu. V zarostlých prázdných polích se skrývá dokonalá půda, do níž se zasévají a rozkvétají semínka nenávisti, z nichž se rodí armáda bezduchých mužů. Krev v jejich žilách, kterou nahradila tekoucí zeleň chamtivosti. Místo rukou třímají zbraně a místo srdce kameny. Vstoupíš-li jim na cestu, budeš skolen. Jediným zákonem v tomto městě je moc. A to, kam až jste ochotni zajít, abyste tuto moc získali, může být ohromující i děsivé. Respekt se získává krvavými násilnými činy a brutalitou, která mimo toto město existuje jen v nočních můrách. Moje síla spočívá v mé pravdě. Nemám falešné představy o tom, kdo jsem a čeho jsem schopen. Nebojím se odplaty, odplaty ani samotného zasraného smrťáka. Přistupuji k životu beze zbraně schované za zády, ale v rukou a tváří v tvář, protože mé sémě nebylo zaseto při narození, ale spíše díky okolnostem. Nejsem oběť. Jsem prostě jen výsledek. Produkt Loganovy pláže. Vyvrženec. Vyvrhel. Vyhlídka na krev. Jsem připraven na cokoli a kohokoli. Kromě ní. Můj život po Mickeym je živý granát, který se vyhazuje do vzduchu jako dětská hračka. Zatímco se rozptyluji a snažím se zabránit tomu, aby všechno, na čem jsem pracoval, vybuchlo, ona nějak dokáže proklouznout svými drobnými ženskými prsty přes všechny mé zábrany, sáhne do mé černé zasrané duše... A zatáhne za ten zasranej špendlík.
1. Mickey (1)
První kapitola ========== Mickey ========== ---------- Před čtyřmi lety ---------- Maminka s tatínkem se vždycky pyšně rozzáří, když lidem řeknou, že mám fotografickou paměť, i když mám pocit, že je to nejméně velkolepý úspěch z těch, které mají mé tři mladší sestry. Třináctiletá Mallory už je v juniorském olympijském plaveckém týmu. Šestnáctiletá Maya nedávno obdržela dopis o předčasném přijetí na Stanford. Sedmnáctiletá Mindy maluje působivé akvarelové krajiny a příští měsíc jí přistála první samostatná výstava v galerii v Miami. A pak jsem tu já. Mickey, devatenáct let, fotografická paměť, vysoké IQ, společensky neobratný. V porovnání s tím vypadá bledě. Možná proto, že jsem je sledovala, jak tvrdě pracují, aby dosáhli svých cílů, zatímco moje úspěchy jsou jen produktem něčeho, s čím jsem se narodila. Nikdy jsem se nemusel snažit být chytrý nebo si něco pamatovat. Prostě jsem. Prostě to umím. V hlavě slyším tátův hlas z večeře, kterou jsem minulý měsíc absolvovala s tetou a strýcem. "Bobe, říkal jsem ti někdy, že Mickey má fotografickou paměť? Je to ohromující. Pamatuje si každý detail všeho, co vidí. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bobe, dej mi svůj řidičák. Zapamatuje si čísla během dvou vteřin." Uchechtnu se při představě Bobova udiveného obličeje, když jsem to udělal, rychle se podíval na jeho řidičský průkaz, pak mu ho podal zpátky a odříkal nejen číslo řidičáku, ale i jeho narozeniny, datum obnovení řidičáku a skutečnost, že je dárcem orgánů. Pro jistotu jsem přidala i tu část, že má na límci skvrnu od kečupu. Moje paměť byla vždycky moje superschopnost. Nikdy mě nezklamala. Můj úsměv opadá. Až do dneška. Dnes je tatínkovo vychloubání lež. Protože dnes se něco stalo a já si poprvé v životě nemůžu vzpomenout co. Ta vzpomínka tam je, ale sedí v mém mozku jako roztrhaný obrázek, který se vznáší ve větru. Zrovna když mám pocit, že se k ní blížím, je zase pryč. Je to jako zachytit něco pohybujícího se v koutku oka, jen abyste se otočili a zjistili, že tam nic není. Je to, jako bych honil duchy. Zvuk smíchu mých sester mě vrací do přítomnosti. Setřu ze sebe nepříjemný pocit a na tvář si nalepím zářivý úsměv. Ať už se stalo cokoli, nemuselo to být tak důležité. Protože kdyby ano, určitě bych si to pamatovala. Protože taková už jsem. Jsem dcera, která si pamatuje. Ať už se s mou pamětí děje cokoli, bude to muset počkat, protože odmítám, aby mě cokoli trápilo, zvlášť ne tady, na mém šťastném místě. Každé léto tu s rodinou trávíme dovolenou na Logan's Beach. Máme malý timeshare přímo na pláži. Všechny mé nejkrásnější vzpomínky se odehrály v tomto městě. Tady jsem přišel o svůj první zub. Poprvé jsem se málem políbila na molu, když jsem se na poslední chvíli odtáhla, protože jsem zahlédla nějakou nechutnou věc, která uvízla v rovnátkách Hudsona Yontze, ale ta vzpomínka mě stále nutí k úsměvu. Máma mě tu naučila plavat v bazénu v timeshare. Se sestrami jsme tu dokonce vyhrály rybářský turnaj. Říkaly jsme našemu týmu Snook Sisters a ten rok si Snook Sisters odnesly první místo. Člověk by si myslel, že jsme vyhrály v loterii, a ne pětačtyřicetidolarovou poukázku do obchodu Master Bait & Tackle. Sluneční teplo se začíná ochlazovat a neutuchající horko mi mizí ze zátylku a na jeho místě zůstává chladné místo, jak se mi vánek otírá o mokrou kůži. Podívám se na oblohu a všimnu si, že slunce klesá k obzoru. Už zapadá slunce? Kam se poděl čas? Neopustili jsme před pár minutami timeshare, abychom se vydali na kajak? Vždyť jsme odjeli. Na to si vzpomínám. Sbalili jsme dodávku. Přivázali jsme kajaky na střechu. Zastavili jsme se, abychom koupili další opalovací krém. Nebo ne? Nebo to bylo loni? Pršelo? Myslím, že si vzpomínám na déšť. Je to všechno rozmazané. Myslím, že čas tady během léta vždycky strašně letí. Není tak neobvyklé, že o něm ztrácím přehled. Ale ne z tvé paměti. To je v pořádku. Všechno bude v pořádku. Odmítám se znovu pouštět do této linie rozhovoru se svým vnitřním hlasem. Koneckonců zbývá už jen tolik času. Je to naše poslední léto tady jako rodina a já si chci užít každou jeho minutu. Když se blížím, nápis Vítejte na Loganově pláži svítí zeleně v ubývajícím světle. Každý týden v létě je přes nápis nastříkaný velký černý falus, nebo je flek barvy, který ho zakrývá. Dnes je to skvrna od barvy. Usmívám se pro sebe, když pomalu procházím kolem nápisu. Z chůze mě bolí nohy. Vždycky jsem královna dramatu, slyším za sebou Mallory, jak si stěžuje na to své, a protočím oči. Máma ji ujišťuje, že už jsme skoro tam. "Už jsme tam?" odpovím jí sarkasticky. Nikdo kromě táty se nesměje. Poslouchám, jak tatínek vypráví špatný vtip o klepání na dveře, při kterém moje sestry a maminka zároveň zasténají. Táta je divný jako já. Nejenže máme stejně vysoké IQ, ale také stejný kýčovitý smysl pro humor. Jsem jediná, kdo se jeho vtipu zasměje, a odměnou mi je jedno z jeho slavných mrknutí. Mindy mě pokárá za to, že ho povzbuzuju, a ještě hlasitěji zasténá, když začne vyprávět další vtip. Trápení mých sester je tu ještě jaksi sladší. Dokonce i sdílení koupelny s mými třemi sestrami je tady snesitelnější než doma, a ta domácí má dvě umyvadla, kdežto ta v timeshare jen jedno. Jak jdeme, nechávám za sebou na chodníku šnečí stopu vody. Moje oblečení se pod žárem slunce změnilo z mokrého na vlhké. Džíny mě dřou na vnitřní straně stehen a při každém kroku mi dřou kůži. Moje divoká masa vlasů je jako pomatená houba, a jakmile je mokrá, teče jako z vodovodního kohoutku, dokud nenajdu ručník a fén, protože sušení na vzduchu nepřipadá v úvahu. Maya si všimne mé mokré stopy a zavtipkuje, že bych měla hrát v jedné z těch reklamních show na šampaňské. Ne jako prodavačka, která vykřikuje, jak báječná je ta látka, která pohlcuje vodu, ale jako ta látka samotná.
1. Mickey (2)
"Jako bych to ještě neslyšel," zamumlám. Už jsem ji slyšela. Několik setkrát. Všechno od Mayi. Máma jí řekne, ať je hodná, a já se usměju a vypláznu jazyk jako dítě, i když už jsem dospělá žena. Zajímalo by mě, kdy se budu skutečně cítit jako žena. Moje tělo rozhodně nedostalo zprávu, že ženskost už by ve mně měla dosáhnout svého vrcholu. Důkazem A jsou moje kuřecí nohy a důkazem B můj nedostatek půvabu... čehokoli. Táta nám všem říká, abychom přestali chodit a nadechli se slaného vzduchu. I když jsme oba inteligentní a máme stejný absurdní smysl pro humor, v tomhle se lišíme. Táta je sentimentální způsobem, který je téměř rozmarný. Dokáže dát stranou logiku ve prospěch citu. Když ho pozoruji, jak zavírá oči a zhluboka se nadechuje, uvědomuji si, že mu závidím. Že on může mít to nejlepší z obou světů, zatímco já dokážu žít v mezích jen jednoho. Normálně bych obrátila oči v sloup nebo prostě předstírala, že se s tím smířím, ale je to moje poslední léto tady, než se vrátím na vysokou a začnu svůj nový výzkumný projekt, a kdo ví, možná moje poslední léto tady vůbec, a já jsem si slíbila, že si budu vychutnávat každou minutu, která mi na tomhle místě zbývá. A tak udělám, co říká tatínek, zastavím se, podívám se čelem k vodě a zavřu oči. Sůl je ve vzduchu tak hustá, že ji cítím v ústech, ještě než se stihnu nadechnout. Snažím se zhluboka nadechnout, ale nejde to. Plíce už mám plné, ale ne vzduchu. Vykašlu jeden z těch nechutných vlhkých kašlů, kdy cítíte, jak se vám v plicích něco pohybuje. A ten vzduch může být klidně jako solný liz, protože to, co vykašlu, chutná, jako bych se celý den olizovala. Máma se mě přijde zeptat, jestli jsem v pořádku. Přikývnu, otřu si ústa hřbetem ruky a bleskově se na ni usměju a ujistím ji, že jsem v pořádku. Připomene mi, že na konci léta jsem vždycky nachlazená. Má pravdu. Vždycky jsem nachlazená. Tolik k mému pokusu být svobodným duchem. Usmívám se pro sebe. Mallory bude mít celou cestu domů na hlavě chirurgickou roušku, aby nechytila moji rýmu. Při každém kýchnutí na mě bude vrhat své obvyklé pohledy se zdviženým obočím, jako bych měla zombie mor. V duchu si poznamenávám, že pro jistotu přidám ještě pár falešných kýchnutí a zakašlání. Pokračujeme v chůzi. Nohy mě bolí tak, že kulhám. Snažím se to skrýt, aby si máma nedělala starosti. Ani si nechci stěžovat, dneska už toho slyšela dost. Kromě toho říkala, že už jsme skoro u cíle, takže si je budu moct brzy odpočinout. Bílá a žlutá barva blížících se světlometů se ve světle úsvitu rozprostírá doširoka jako portály rozmazaných sluncí. Na chvíli se zastavím a zacloním si oči, než všichni pokračujeme dál. Z projíždějícího auta se ozve hlasité zatroubení, až Maya nadskočí a Mallory zakleje, když zmizí na silnici. Po několika dalších mílích se silnice stává tenkou a popraskanou, bez značení oddělujícího jízdní pruhy. Už tu nejsou žádná světla, mříže ani lidé. Mindy kňourá na tátu a ten ji znovu ujišťuje, že už jsme skoro tam, ale já si začínám myslet, že tam neexistuje. Vedle nás zastaví černý náklaďák a zastaví. Jede na velkých, zvednutých pneumatikách. Když se stáhne okénko, nakrčím krk. Objeví se muž, i když je tak vysoko, že mu nedokážu rozeznat obličej. "Slečno, potřebujete svézt?" zeptá se a zní to znepokojeně. Usměju se a rty mi popraskají. Po čelisti mi stéká pramínek krve a já si ho otírám mokrou košilí. Sůl mě štípe, ale úsměv mi neochabuje. Jsem tak šťastná, že jsem se svou rodinou. Že jsem tady. Musím být šťastná. Nemůžu se neusmívat. Ale proč krvácím? Všechny tři moje sestry prosí rodiče, aby nás nechali nastoupit do cizího auta, ale já vím, že to nikdy nedovolí. Takže i když si jejich nabídky vážím, zdvořile odmítám. "Moc děkuju, ale ne, děkuju." Moje sestry se chichotají, a i když toho muže nevidím, uvědomím si, že musí vypadat slušně, protože moje sestry se chichotají jako idioti. Švihnu hlavou. "Pšššt, nebuďte drzí," procedím mezi zuby a otočím se zpátky k neznámému. "Omlouvám se za ně." "Ony," řekne, jako by nechápal, proč se mladé ženy v jeho přítomnosti chichotají. Možná taky, ale jeho tvář je teď ještě rozmazanější, než když se objevil poprvé. Vlastně je teď rozmazanější úplně všechno. Musíme pokračovat, abychom se tam dostali. Ale kde to je? Kde jsem já? "Ještě jednou díky za nabídku," říkám muži. "Ale jak vidíte, i kdybychom vaši laskavou nabídku přijali, vaše auto nemá zadní sedadla a myslím, že se do něj všech šest nevejdeme." "Všech šest," opakuje. Není to konstatování ani otázka. Začínám si myslet, že nemá veškerou potřebnou mozkovou kapacitu k tomu, aby dokázal vypočítat tak jednoduché tvrzení. Nebo napočítat do šesti. Bolí mě nohy a přešlapuju z jedné na druhou. Toužím poslat toho cizince na cestu a je pro mě čím dál těžší zůstat vzpřímená. "Snad si nemyslíš, že bych tady nechala rodinu a šla s tebou sama?" ptám se. Otočím se k tatínkovi a pokrčím rameny. Pyšně se usměje, nepochybně při vědomí, že jeho neustálé řeči o cizím nebezpečí zapadly. "Slečno, kde je vaše rodina?" zeptá se nejistě. Zamračím se. Chci říct, že vidím rozmazaně, ale tenhle muž musí být vyloženě slepý. "Hned za mnou!" Mávnu rukou k místu, kde je u silnice shromážděna moje rodina. Všichni mávají zpátky, jako by byli pohyblivým obrazem dokonalé rodiny. Otevře dveře řidiče a seskočí na chodník. Registruji holé paže a bílou košili. Tetování. Jeho tmavě blond vlasy mi připomínají mou kočku Penny. Na čelisti má jizvu a světlé oči, které se neustále rozostřují. Není divu, že se moje sestry chichotaly. Je velmi hodný chichotání. Odhaduji, že je jen o něco starší než já, i když jeho hluboký hlas zní mnohem dospěleji.
1. Mickey (3)
Zabouchne dveře. Nevím, jestli je to tím náhlým pohybem, nebo dlouhou chůzí, která mě donutila pohupovat se na nohou. Mladík mi pohlédne přes rameno do tmy, pak zpátky na mě a pak to zopakuje znovu. Rysy jeho obličeje teď připomínají detailní obraz mouchy, kterou jsem kdysi studovala. Velká a nesmyslná. Příliš mnoho očí. Zmateně se poškrábe na hlavě. Frustrovaně zavrčím a otočím se, abych mu ukázala svou rodinu, ale pohyb pokračuje, i když se mé tělo zastaví. Všechno se točí. Moje rodina. Náklaďák. Cizinec. Měsíc nade mnou. Rychleji a rychleji jako neřízená pouťová atrakce. Když padám, naposledy zahlédnu svou rodinu. Poslední slova, která slyším, než dopadnu na zem, jsou hluboká a zkomolená. "Za tebou nikdo není." Pike Noc začíná jako téměř každá jiná: dvěma dívkami v mé posteli. Snadno se začnu nudit a je pro mě těžké soustředit se jen na jednu najednou. Moje kamarádka Nine tomu říká sexuální porucha pozornosti. Nemýlí se. Taky jsem dvaadvacetiletý muž s obrovským sexuálním apetitem. Takže to je ono. Když holky odejdou, rychle se osprchuji a jdu dělat to, co umím nejlépe. Šňupat drogy. Dodávám astronomické množství molu a kouření bandě bohatých dětí, které pořádají rave na boujee straně hráze v Logan's Beach. Jakmile přejdu zpátky na svou stranu města, vydechnu si úlevou. Čím větší vzdálenost se mi podaří udržet mezi mnou a těmi zasranými bohatými spratky a jejich odhodlanou snahou o rodičovské zklamání, tím lépe. Ti pitomci mají v životě tak málo problémů, že si je musí vytvářet, zatímco zbytek světa žijící na téhle straně hráze, v zemi písku a trosek, se potácí doslova peklem na zemi. Ať už je to peklo, nebo ne, já tohle město kurevsky miluju. V žilách mi koluje slaná voda a písek. Logan's Beach je místo, kde chci být. Právě teď bydlím v Coral Pines s Nine, ale vyhlídl jsem si malé zasrané starožitnictví na Main Street s bytem ve druhém patře, ze kterého, jak doufám, udělám svou vlastní zasranou zastavárnu, jakmile se mi podaří sehnat dost peněz. V uších mi stále zní basy. Přinutím se zívnout a zatahám se za ušní lalůček, aby mi praskly uši. Co se stalo s opravdovou hudbou? Johnny Cash. Bush. Sam Hunt. Ta raveová hudba, kterou poslouchají, je horší než většina forem zasranýho mučení, ale hádám, že tady do hry vstupují drogy. Musíš být sjetý, abys na to mohl tancovat. Jsem stejně starý jako většina těch "děcek", ale díky nenávisti k jejich hudbě a nedostatku privilegií se cítím mnohem starší. Sladká úleva přichází v podobě Johnnyho Cashe. Zapínám rádio. "To už je kurva lepší," říkám si a klepu prsty do volantu, když mi první sloka Cocaine Blues přehluší basy v uších. Míjím nápis Welcome to Logan's Beach a ve stínu zahlédnu pohybující se postavu. Není neobvyklé, že v tuto noční dobu přechází medvěd, divočák, jelen nebo aligátor. Neobvyklé je, že po kraji té podělané silnice kulhá bosá dívka, která vypadá jako jedna z těch holek z hororu, pomalu se plahočí po silnici a dlouhé mokré vlasy jí visí do obličeje. Zvědavost mě přemůže. Zpomalím náklaďák a zastavím vedle ní, překvapený jako čert, když se přiblíží k autu. Chrlí nějaké nesmysly o tom, že za ní jsou lidi, když tam nikdo není, jen zasraní cvrčci a další zvířátka. Je o pár let mladší než já. Hubená, samý loket a koleno. Ve velkých šedých očích má divokost, připomíná mi vyšinutou panenku. Neustále se ohlíží za sebe a zjevně vidí něco, co mi uniká. Pohupuje se na nohou. Vyskočím a zachytím ji, když omdlí. Teď leží na mém sedadle spolujezdce a kape z ní bláto a voda na kůži. "Hej... holka," řeknu a lehce ji plácnu po tvářích ve snaze přivést ji zpátky k vědomí. "Hej, děvče. Probuď se, kurva." Její mokré, zplihlé vlasy mají barvu tmavé whisky, jsou dlouhé a vlní se. Mezi jinak dokonalými předními zuby má malou mezeru a na levé tváři nad bledými popraskanými rty znaménko. Nad okem má řeznou ránu a na nohou a rukou škrábance. Několikrát zamrká, než konečně otevře oči, rozhlédne se po interiéru vozu a pak jí pohled padne na můj. "Ahoj," řekne drsným hlasem a pak se rozzářeně usměje, jako by právě nevykládala nesmysly o tom, že je obklopená lidmi, než mi omdlela v náručí. "Ty ses poprala v kleci se slepicí nebo tak něco? Protože to vypadá, že ano. A prohrála." Posadí se a zavrtí hlavou. "O ničem takovém nevím." Podívá se dolů na své oblečení. "Co se stalo?" Dotkne se rány nad okem a zasyčí. "Nejsem si jistá. Našel jsem tě takhle." Chvíli přemýšlí. "Plavání. Musela jsem plavat moc daleko. Máma mě vždycky varuje, abych nechodila za skály, ale já ji nikdy neposlouchám. Myslím, že pršelo. Jeli jsme na kajaku?" Přivře oči, kouše se do spodního rtu a snaží se vzpomenout si. "To všechno... nemůžu si vzpomenout." Typická turistická chyba. Nespočetné množství z nich se utopilo v domnění, že mohou plavat kolem skal a jasné jako facka cedule s nápisem NEPLAVTE KOLEM SKAL. Povzdechnu si. Není divu, že si ta holka myslela, že je s rodinou. Málem se utopila a nejspíš spolykala spoustu vody. "Nemocnice, nebo domov?" Zeptám se. Jsem chlap na hovno, ale ani chlapi na hovno nenechávají v noci mladé nevinně vypadající utopené krysy na kraji zasrané silnice. "Domů," odpoví a opře si hlavu o opěrku. Obejdu auto, nasednu zpátky a hodím ho na pohon. Podívám se na ni. Má zavřené oči. Kůže na jejích víčkách má fialovou barvu a já nedokážu říct, jestli je to stín, špína nebo modřina. "A kde by to mohlo být, miláčku?" Otevře oči a s úšklebkem se posadí. "Bydlíme v Ocale, ale léto trávíme tady na pláži. Jedna-dvanáct-čtyři-čtyři Sycamore Drive. To je adresa našeho timesharu."
1. Mickey (4)
Alespoň zná svou adresu. To už je něco. "Určitě nepotřebuješ nemocnici?" Zhluboka se nadechne a na tvář si nalepí úsměv. "Jsem si jistá. Jen se potřebuju dát do pořádku. Rodiče budou strašně naštvaní. Nejspíš mě někde hledají." Přikývnu. "Můžu tě rychle dostat domů. Vím, kde je cesta. Není to daleko od místa, odkud jsem právě přišel." Když řídím, cítím, jak mi její pohled na tváři vypaluje díru do obličeje. Konečně promluví: "Děkuju. Teda za svezení." Její bledé propadlé tváře získají trochu barvy, jak se začervená. Kousne se do spodního rtu, sykne a zvedne prsty k ráně na rtu, na kterou zapomněla. Za svých dvaadvacet let jsem neudělal spoustu věcí, které by si zasloužily poděkování, a v poslední době jsem určitě neudělal ani nic, čím bych si ho zasloužil. Připadá mi špatné, že mi děkuje, a ještě špatnější je, že nemám ponětí, jak na prostou vděčnost reagovat. Po zbytek cesty mlčíme. Jediné zvuky jsou občasná projíždějící auta a ozvěna kvákajících žab ze sousední rezervace. Odbočím po rozbité skořápkové příjezdové cestě lemované křivým oranžově zbarveným plotem a rozbitými skořápkovými záhony, na nichž rostou takové ty vysoké hubené palmy, které se v mírném vánku kymácejí jako při hurikánu. Zvláštní je, že právě tihle zmrdi přežijí většinu hurikánů, kdy se všechno kolem nich mění v trosky, protože se ohýbají jako gumičky a vždycky se zase utrhnou. "To je ono," řekne s výdechem a tvář se jí rozjasní. Samotný dům má slunečně žlutou barvu, stojí vysoko na pilotech a pod ním jsou dvě parkovací místa oddělená nenatřenou zdí z betonových bloků. Dvě okna obklopují fialové okenice. Pod každým oknem visí velké rezavé kovové slunce s čísly domů. Stranou stojí malá hospodářská budova, která odpovídá nátěru domu. Je to dvojdomek. Jeden ze stovek podobných, které lemují pobřeží. Předpokládám, že stejně jako u ostatních vedou dřevěné schody vlevo i vpravo nahoru na terasu na straně pláže, kde se nacházejí vchodové dveře, protože takhle jsou všechny tyhle věci rozložené a lemují jich pláž stovky. Kdo ví, možná jsem tu už někdy byla, buď pracovně, nebo proto, že jarní prázdniny mají tendenci přivádět divoké holky s problémy s tatínkem, které nemilují nic jiného než se o jarních prázdninách flákat s místními. Takové, kterým nevadí, že nebudou jediné v mé posteli. Dívka otevře dveře a seskočí dolů, přičemž klopýtne na skořepinové příjezdové cestě. "Do prdele," přísahám, seskočím a běžím ji přidržet ve vzpřímené poloze. "Možná by byl lepší nápad nemocnice." "Ne, jsem v pohodě. Vždycky jsem v pohodě, když jsem tady," řekne a oči se jí lesknou, když se dívá na malý domek na pláži, jako by to bylo sídlo pokryté diamanty. Opět nevidím to, co ona. "Na které straně?" Zeptám se. "Schody napravo," odpoví. Obtočím jí ruku kolem pasu a položím si její ruku na rameno a vedu ji ke schodům. "Víš, od svých osmi let jsem tu trávila každé léto," začne. Otočí hlavu, když si všimne prázdného parkovacího místa. "Ta dodávka. Není tady. Možná se ještě nevrátili. Nejspíš mě ještě někde hledají. Táta mi určitě nacpe uši." Oči se jí zalesknou a vrátí se jí pohled, který měla, když jsem ji našel. Pevněji ji sevřu kolem pasu, když cítím, jak se pohupuje. "Jsi v pořádku?" "Já... já nevím." Zaoblené široce posazené oči na mě zmateně hledí. "Nevím, co se děje." Zapotácí se a já si ji přitáhnu k sobě a přitisknu si ji na hruď. "Ten déšť. Ty zvuky. To sklo. Kam se všichni poděli?" V životě už jsem potkal pár šílených mrch, ale tahle je možná ještě šílenější než ta, co mi propíchala pneumatiky, nebo ta, co se mi pokusila zapálit byt. "Víš," řeknu. "Připomínáš mi moji učitelku angličtiny ze šesté třídy." Opřu si bradu o její mokrou hlavu, zatímco ona zaboří obličej do mého trička a hledá útěchu u cizího člověka. Ze všech lidí právě ode mě. "Protože jsem jí taky nerozuměla ani slovo." Co s ní mám sakra dělat? Ona není ten typ blázna, který vede k tomu, že je nahá a dělá pochybná rozhodnutí, aby nasrala svého tátu, ale ten typ, který končí svěrací kazajkou a memoáry o jejím životě, kdy vyrůstala v blázinci. Vzala jsem ji domů; mám ji tu prostě nechat? Ona není můj problém. Přesto, když mě objímá kolem pasu, jako by se v bouři držela stromu, cítím se zavázaná. Ta potřeba chránit ji před tím, co se jí odehrává v mozku a co ji nutí třást se o mě. "Nevím, co tu mám dělat," řeknu jí se smíchem. O tom, jak někoho utěšit, nemám ani páru. "Já taky nevím," povzdechne si. "Dobře odvádíš pozornost." Odtáhne se jen natolik, aby si nakrčila krk a podívala se na mě. "Rozptýlení je příjemné." Rozptýlení? Tak tohle zvládnu. Obtočím jí ruku kolem krku, propletu jí prsty vlasy a přitisknu své rty na její. Vydá v mých ústech zvuk a já si nejdřív myslím, že je to sténání, a tak přitlačím ještě víc a vtisknu jí jazyk mezi rty. Tlačí se mi na hruď. Ne. Nebylo to sténání. Pustím ji a o krok ustoupím. "Co to děláš?" vykřikne a hruď se jí zvedne. Její oči se vyjasní. Rozzlobené jak sviňa, ale jasnější. "Kromě toho, že jsem si zničil chvíli." Za tím hněvem a zmatkem je něco jiného. Horko. Touha. Můj penis v džínách zhoustne. Dobře. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo to cítí. Sedá si na spodní schod. Opřu se o zábradlí, zapálím si cigaretu a pokrčím rameny. "Nevěděl jsem, co jiného dělat. Trochu jsi vybočovala z řady. Musel jsem tě stáhnout zpátky, než ses kurva zhroutila. Utěšování mi moc nejde. Nikdy předtím jsem to nedělal. Říkal jsi, že chceš odvést pozornost." Mohl jsem tě rozptýlit ještě víc. Ta holka očividně není při smyslech a je to nějak nakažlivé, protože není možné, abych ji chtěl vlastně znovu políbit. Nikdy v životě jsem nechtěl políbit žádnou holku. Kurva? Ano. Líbat? Nikdy. To není můj styl. Ženám se nedá věřit ani je líbat. Tohle přesvědčení bych si nechal líbit až do banky.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dokonalá zbraň"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️