Zvrácený osud

Kapitola 1

Stojím sama na parkovišti a déšť mě skrápí tak silně, že by měl štípat mou světlou kůži, ale já necítím žádnou bolest. Tmavě modré letní šaty, které mám na sobě, jediné, které vlastním, jsou promočené skrz naskrz a těsně se mi lepí na tělo. Stisknu oči a modlím se k bohu, o kterém si nejsem jistá, jestli v něj ještě věřím, a prosím ho, aby mi ten obraz, který se mi právě vryl do mozku, vymazal z paměti. Ale je to marné. Když zavřu oči, představa, jak tam leží, je jen ještě živější. Přinutím je znovu otevřít, abych zahnal to, co vidím, ale nepomáhá to.

Tělo se mi začne třást, vzlyky se mnou lomcují ještě dřív, než mi začnou téct slzy. Je to poprvé, co pláču od chvíle, kdy se to stalo. Čas plyne, ale já nemám ponětí, jak dlouho tam stojím a nechávám se unášet dny nahromaděnými emocemi. Nakonec začne prudký déšť slábnout a moje slzy ho následují.

V dálce upoutají mou pozornost světlomety, které zpomalí, než zabočí na slabě osvětlené parkoviště. Skrývám se za nedalekým stromem a netuším, proč se schovávám. Vím jen, že nechci vidět toho, kdo to je. Vykouknu zpoza vysokého dubu, abych cizince zahlédla. Žena zaparkuje, upraví si vlasy ve zpětném zrcátku a nakonec vystoupí z auta. Dlouhou chvíli stojí bez hnutí a dívá se na nápis nad vysokými dvojitými dveřmi.

O několik minut později přijíždí druhé auto. Tohle je mi až příliš povědomé. Při vystupování z auta si paní Evansová nešetří chvilku na rozmyšlenou. Vykročí ke dveřím, otevře je a bez mrknutí oka zmizí uvnitř. Za ta léta jsem měl spoustu sociálních pracovnic, ale tahle... ta je ze všech nejhorší. Nenávidím ji. Když ji vidím, jak se tak nenuceně prochází po matčině pohřbu, připomíná mi to všechny ty měsíce, kdy nás držela od sebe. Čas, který jsme mohli strávit spolu. Čas, který už nemůžu vrátit.

Smutek a slzy jsou pryč, přemáhá mě vztek. Moje bezvládné tělo ztuhne, pěsti se mi pevně sevřou v bok. Nenávidím ji. Tak zatraceně moc. Cítím se jako hrnec plný vařící vody, z něhož má každou chvíli odletět poklička, protože pára musí uniknout, a hledám na zemi něco, co bych mohl hodit. Cokoliv. Najdu zablácený kámen a hodím ho směrem k autu, které mě tolikrát odvezlo. Když se s autem spojí, cinkne, ale ten zvuk mě neuspokojí. Najdu tedy jiný a tentokrát se natočím dřív, než těžký kámen vyrazím z třesoucí se ruky. Hlasité třísknutí se rozezní tichým parkovištěm. Stovka drobných kousků skla dopadá na zem, když se začne ozývat alarm. Kupodivu mi ten zvuk přináší klid.

Otočím se, cítím se spokojenější než v posledních dnech, voda mi stále kape ze všech míst na těle a pomalu jdu k domovu.

Kapitola 2

Vzpomínám si, jak jsem poprvé spatřil Emily Bennettovou. Její rodina se právě přistěhovala naproti přes ulici. Dlouhý bílý stěhovací vůz zabíral skoro polovinu našeho bloku. Seděl jsem ve svém pokoji ve druhém patře a vyhlížel z okna. Většina věcí, které jsem viděla vykládat, vypadala jako věci mé rodiny... drahé koberce, starožitný nábytek - všechno harampádí, ke kterému jsem se nesměla přiblížit. Věci, které devítiletému dítěti připadaly nudné jako peklo.

Špehování mě rychle přestávalo bavit, dokud mě z nekonečného náklaďáku nezaujalo něco jasně žlutého. Šestadvacet centimetrů lesklého chromu a zářivě kanárkově žlutého vysoce lesklého laku. To snad ne. Při pohledu na Schwinn Twin Back IV Racer, který jsem si vyhlédl už před dvěma měsíci, se mi sbíhaly sliny. Nejsem si jistý, jestli jsem byl víc nadšený z toho, že mám v bloku konečně kluka, se kterým si můžu hrát, nebo z toho, že bych se mohl projet na novém dětském kole. Seběhl jsem po dvou schodech dolů, rozrazil dveře od zástěny tak rychle, že málem vypadly z pantů, a uháněl jsem přes ulici, přičemž jsem úplně ignoroval, že na mě máma křičí, abych se obul. A kalhoty. Jo, v tom rozrušení jsem vyběhla ven ve spodním prádle. Bylo mi devět let a máma mi pořád kupovala batmanovské slipy. Vzpomínka na to, jak jsem vběhl přímo k novému sousedovi, abych zjistil, že ten nový kluk je holka, mi připadá jako dávná.

Od té doby jsme s Emily nerozlučné. Hned první den, kdy jsem ji poznala, mě nechala jezdit na Schwinnu. Hned poté, co jsem si oblékla kalhoty a máma mě donutila, abych se zdvořile představila Emilyiným rodičům - velmi milému, ale vážnému páru, který vypadal mnohem starší a ne tak šťastný jako moje máma a táta.

Myslím, že jsem se do Emily zamiloval dřív, než jsem vůbec pochopil, co zamilovanost znamená. Když mi bylo deset a můj tým prohrál superbowl v pee wee, Emily byla přímo u toho ve svém kostýmu roztleskávačky a rozplývala se nad tím, jak jsem málem vyhrál zápas pro celý tým. A příští rok, když můj tým vyhrál, Emily křičela a fandila hlasitěji než kdokoli jiný. To byla Emily - moje největší roztleskávačka, pyšná na každý můj krok a šíleně mě milující. Jak by ji mohl chlap nemilovat?

Za posledních pár let se toho ale hodně změnilo. Emily se změnila. Někdy nepoznávám Emily ze žlutého Schwinnu. Když se dívám na tu samou malou holčičku, teď už dospělou, jak kráčí k našemu stolu, pátrám v jejích očích po stopách Emily, kterou bývala. Jsem smutná, když ji nemůžu najít.

Je ale pořád stejně krásná jako dřív. Emily si pohazuje vlasy. Dlouhé, blonďaté a nahoře rovné, s kudrnami začínajícími v polovině zad, vypadají, jako by se hodiny připravovala jen na to, aby přišla do školy. Jak znám Emily, nejspíš to tak bylo.

"Připraven vyrazit, Batmane?" Emily se po každodenní společenské obchůzce vrací k našemu stolu. O osm let později mě stále mučí kvůli tomu dni. Jenže dneska už ví, co mám ve skutečnosti pod nimi, tmavě šedé boxerky Calvin Klein. Stejné, o které si několikrát týdně ráda brousí své polonahé tělo, ale stejně mi je nedovolí sundat.

"Jdi beze mě. Jdu si promluvit s Allison Parkerovou. Je to moje partnerka pro náš projekt z angličtiny." Vím, že moje odpověď nebude Emily příjemná, ale už jsem skoro v bodě, kdy je mi to úplně jedno.

"Vážně, Zacku? Zase? Kdybych to nevěděla líp, začala bych si myslet, že mezi tebou a tou malou šprtkou něco je." Ví, že jsme s Allison jen kamarádi, to není to, kvůli čemu je opravdu naštvaná. Všechny její namyšlené kamarádky se každý den po jídle scházejí na dvoře, a nedej bože, aby mě neměla s sebou. Většinu dní už se mnou ani nemluví, ale visí na mně, jako bychom byly zatraceně spojené v bok.

"Ani si nevšimneš, že tam nejsem." Vstanu a vezmu si ze stolu knížky, čímž mlčky označím konec rozhovoru. Alespoň pro mě.

"Samozřejmě že všimnu, a všichni ostatní taky," zakňourá a natáhne se po mé ruce.

A tady je pravý důvod, proč na mě nadává, že chci pracovat na svém projektu z angličtiny. Kapitánka roztleskávaček se musí vidět s kapitánem fotbalového týmu. Země by se mohla vychýlit ze své osy, kdyby v Emilyině světě nebylo všechno dokonalé. Ale já jsem mistr v napravování křivd s Emily Bennettovou, takže hlasitě bouchnu knihami o stůl a ujistím se, že se na nás upírají všechny oči. Pak ji obejmu kolem drobného pasu a přitáhnu si ji k sobě, takže musí zaklonit svou krásnou hlavičku, aby se na mě podívala. Přitisknu svá ústa na její a dlouze ji políbím.

Bude předstírat, že je naštvaná na můj malý veřejný projev náklonnosti, ale nebude. Miluje každou minutu pozornosti. A čím víc holek si při její procházce povzdechne, tím lepší zacházení se mi dostane, až ji po škole zase uvidím.

Kapitola 3

Ranní slunce prosvítající mezi stromy mi nijak nezlepšuje náladu. Po celé noci, kdy jsem se převalovala, jsem byla vyčerpanější, když jsem vylezla z postele, než když jsem do ní vlezla.

Spánková deprivace mě zanechává podrážděnou a já vyskočím, když mi zazvoní mobil. "Nevyskočila jsem z okna, Ashley," zařvu, když stisknu tlačítko hlasitého odposlechu na telefonu, a zastavím tak úklid máminých zásuvek. Myslí to dobře, ale volala už čtyřikrát a je teprve jedenáct hodin dopoledne. "Neměla bys být na hodině matematiky?" ptám se.

"Jsem dost chytrá. Kromě toho si v životě vystačím jen se svým šarmem," řekne sarkasticky. "Výpočet je pro málomluvné."

"Vážně? Vždycky jsem si myslela, že kalkulačka je pro chytré děti."

"Ne, to říkají jen dětem bez osobnosti, aby neskákaly z okna. My jim říkáme, že jsou chytří, ale ve skutečnosti to znamená, že jsi nudný jako prase, takže musíš pracovat dvakrát tak tvrdě."

"Víš, že mi lidi říkají, že jsem chytrý, ne?"

"To je v pohodě, drž se mě, já tě zblbnu." Odmlčí se. "Mám už jenom angličtinu a tělocvik, říkala jsem si, že si to odpoledne zkrátím a budu ti dělat společnost."

Překvapivě se mi podaří Ash přemluvit, aby si zkrátila hodinu, vím, že se chce na vlastní oči přesvědčit, že jsem v pohodě. Proto jsem se nezmínila, že jsem zjistila, že se budu příští týden stěhovat. Slečna Evansová mi tu zprávu předala dnes ráno. Pěstounská péče. Znovu. Ashleyina máma souhlasila, že si mě dočasně nechá, ale její přívěs má méně místa než ten můj.

Moje časté pobyty v pěstounské péči, kdykoli byla máma hospitalizovaná, měly obvykle krátké trvání. Věděl jsem, že jsou jen dočasné. Ale do osmnáctin mi zbývá ještě skoro celý rok a já nechci ani pomyslet na to, že bych celou tu dobu žila s cizími lidmi. Nedokážu si představit, že bych přežila bez mámy a Ashley.

Ashley Masonová je už čtyři roky moje nejlepší kamarádka. Je to nejdéle, co jsem kdy měla nejlepší kamarádku. Vlastně je to nejdéle, co jsem měla nějakou kamarádku. Potkaly jsme se v hodině angličtiny pana Carsona. Zrovna jsme začali číst knihu To Kill a Mockingbird, když jsem přestoupila do Brookside. Jsem šprtka, která čte dvě knihy týdně a každý úkol z angličtiny má hotový dřív, než má být odevzdán. Ashley je jiný typ holky. Ta, která čte Spark Notes a pohrdá každou knihou, která nemá obrázky. Někteří lidé prostě nesnášejí čtení, Ashley je jejich královna. Nedokázala pochopit, že už jsem četla knihu To Kill a Mockingbird, protože jsem chtěla. Naše zjevné rozdíly jsou to, co nás k sobě přitahovalo. Ashley potřebovala pomoc a já jí ji poskytla. Taková jsem. Myslím, že za všechny ty roky péče o mámu se to pro mě stalo druhou přirozeností.

Hodím telefon na postel a zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se kolem. O koho se teď postarám?

***

Zápisníky plné blábolivých myšlenek.

Náhodné novinové články poskládané do malých čtverečků.

Stovky prázdných lahviček od prášků.

Jsem vděčná, že se Ashley rozhodla zůstat ve škole; poskytlo mi to trochu času na dokončení úklidu máminých šuplíků, aniž bych musela něco vysvětlovat. Vím, že nás Ash nebude soudit. Ale některé věci, které jsem dnes ráno roztřídila, nemají vysvětlení. Ashley ví o mámě všechno. Je jedna z mála lidí, kteří to věděli. Maminčina cukrovka nebyla tajemstvím - nakonec ji připravila o život. Ale o její duševní nemoci věděl málokdo. Nebylo to něco, co by se dalo snadno vysvětlit. Většina dětí ani neví, co je to bipolární porucha, natož jak se starat o matku, která s jejími démony bojuje každý den. Bylo jednodušší nikoho domů nepřivést. Kromě Ashley. Ta už to všechno zažila. Zvlášť posledních pár těžkých týdnů... Máminu nemoc provázely špatné i dobré dny. Ale my jsme už dlouho neměli žádné dobré dny. Opravdu, opravdu dlouho.

Rozhlížím se po malém přívěsu, který jsme s mámou sdílely poslední čtyři roky. Jako vždycky jsou moje věci připravené k odjezdu - snadno se stěhují. Nikdy jsem nevěřila stálosti víc než máma. Měly jsme tichou dohodu, že moje věci zůstanou v těžkých kartonových krabicích, které jsem měla uspořádané jako šuplíky. I když jsme s mámou bydlely v zařízeném bytě se skutečnými komodami, nikdy jsem žádnou nepoužívala.

To máminy věci je třeba uspořádat a roztřídit. Není to povinnost, která by mi byla příjemná. Máma si vždycky tak nějak nechávala své věci pro sebe. I když už je pryč, pořád mám pocit, že dělám něco špatného, když se probírám jejími věcmi.

V zadní části máminy zásuvky je její šperkovnice. Nevím, proč ji vždycky schovávala, ani jedna z nás nikdy nic cenného nevlastnila. Otevřu růžovou potrhanou krabičku; na pozdrav mi vyskočí známá baletka a najednou je mi šest a vkrádám se do máminy ložnice, když není doma. Natáčela jsem a natáčela hrací skříňku, sledovala malou plastovou baletku, jak se točí dokola podle hudby, a snažila se napodobit její pózu. "Stěží můžeš chodit a zároveň žvýkat žvýkačku," řekla máma se smíchem, když jsem se jí zeptala, jestli se můžu přihlásit na hodiny baletu. Nevadilo, že jsme si to nemohli dovolit.

Nemůžu si pomoct. Pevně stočím klíč na zadní straně krabičky, a když se rozezní hudba, navštíví mou tvář první opravdový úsměv, který jsem za poslední týdny pocítila.

Kolem krku mám omotané dva dlouhé prameny kovových korálků a pobrukuji si baletčinu píseň, zatímco si na každý prst navlékám levné bižuterní kroužky. Ten stříbrný s tmavě fialovým kamenem mění barvy. Vzpomínám si, jak mi máma říkala, že je to její prsten na náladu; že je na něm vidět, jak se cítí uvnitř. Tmavě zelená znamenala smutný, červená veselý. Vždycky jsem si myslela, že si ze mě utahuje. Ale když jsem se pozorně dívala na svůj prst, sledovala jsem, jak se tmavě fialová barva mění na zelenou.

"Hraješ si na převlékače beze mě?"

Polekaně vyskočím z postele a pošlu šperkovnici na druhý konec pokoje, jejíž obsah se rozletí všude kolem, jak krabička narazí do zdi.

"Ashley! Vyděsila jsi mě k smrti!"

Ušklíbne se. "Promiň. Neodpovídala jsi, když jsem zaklepal, tak jsem se pustil dovnitř. Mimochodem, pěkné bezpečnostní opatření, nechat vchodové dveře dokořán, aby mohl vejít každý cizí člověk."

"A zřejmě to udělali." Padám na kolena a hledám máminy šperky, které jsou teď rozházené po celé její malé ložnici. Není to cenné, měřeno penězi, ale pro mě je to harampádí k nezaplacení.

"Neodpovídala jsi mi na telefonáty." Ashley má v hlase a ve tváři vepsané obavy. Zvednu oči a zjistím, že konečky jejích černých vlasů jsou teprve od včerejšího večera obarvené na fialovo. Takže Ashley. Opravdu mi bude chybět.

"Promiň, Ash. Potřebovala jsem jen trochu času, abych se prohrabala máminými věcmi." Natáhnu se, abych sebrala hrací skříňku z podlahy, kam nárazem dopadla, a zvednu ji, otočím ji do svislé polohy, ale tác přilepený ke dnu se při tom vymrští a spadne na podlahu. Dva malé plastové proužky, které musely být zastrčené mezi tácem a dnem hrací skříňky, spadnou a přistávají mi u nohou.

Ashley je zvedne a zamžourá na slabá slova napsaná na malých růžových plastových proužcích. "Nemáš narozeniny čtrnáctého února?"

"Ano, to víš, že jsou. Pamatuješ, jak jsi mi koupila to velké čokoládové valentýnské srdce a zabalila ho do narozeninového papíru? Na narozeniny mě vždycky oškubou," dobírám si ji. Ale něco v Ashleyině tváři mi úsměv z tváře setře. Beru jí z ruky proužky a čtu slova, která způsobila, že její veselá růžová tvář ztratila veškerou barvu. Na jednom náramku stojí: Dvojče A, 14. 2. 1997, matka: Carla Fallonová. Na druhém náramku je napsáno: Dvojče B, 14. 2. 1997, matka: Carla Fallonová.

Kapitola 4

Sobotní dopoledne patří k mým nejoblíbenějším chvílím s Emily. Když si protáhnu lýtka, dívám se, jak jde přes ulici oblečená do běžecké výstroje. Bez make-upu, s čelenkou staženou do jednoduchého culíku, vypadá mladě a krásně. Spíš jako dívka, do které jsem se zamiloval, než jako ta, kterou se stala v poslední době. Nenucenost jejího vzhledu nějak prosakuje do jejího postoje, díky němuž ztrácí auru nadřazenosti, která jako by se v posledních měsících zhoršila.

"Dobré ráno." Usmívá se zeširoka a šťastně, protáhne se na špičkách a políbí mě na tvář.

"Dneska ráno někdo vstal na správné straně postele." Přesednu si na druhou nohu a výpadem dokončím předběžný strečink.

"Z čeho bychom neměli mít radost?" Naprosto souhlasím, ale jsem zvědavá, co ji přiměje, aby si to dnes ráno uvědomila sama.

Začíná vlastní protahování, Emily roztáhne nohy a dramaticky se předkloní¸ položí obě dlaně před sebe na zem. Její zadek je dokonale umístěný přede mnou. Určitě záměrně, ale kdo jsem já, abych si stěžovala, když mám tak skvělý výhled. "Souhlasím. Vlastně se každou minutou cítím šťastnější." Plácnu ji po zadku. Zachichotá se jako malá holka.

"Chceš si udělat okruh městem do knihovny a zpátky, nebo se ráno vydat na dráhu ve škole?" Běháme spolu v sobotu ráno už od střední školy. Někdy mám pocit, že je to jediný čas, který si s Emily ještě užívám. A možná ještě ty chvíle, kdy její rodiče odejdou na pár hodin ven a já se k nim připlížím, ale to vždycky začíná dobře a končí mým zklamáním.

"Smyčka." Nasadí si jedno horké růžové sluchátko a druhé nechá viset. "Závodit s tebou do domu starého Wilkinse? Ten, kdo prohraje, si koupí oběd." Emily se rozjede dřív, než stihnu odpovědět.

Wilkinsův dům je vzdálený dva bloky, ale jsou to dlouhé bloky. Nechám ji vést asi jeden a půl bloku. Pak kolem ní profrčím, právě když začne v blízké vzdálenosti cítit vítězství. Ani jedna z nás nerada v něčem prohrává, je to jedna z mála věcí, které už máme společné. Ale také jedna z věcí, která nám stojí v cestě.

"Podváděl jsi." Emily se zamračí, opře se oběma rukama o kolena a snaží se popadnout dech.

"Jak jsem mohla podvádět? Je to závod a ty jsi odstartovala přede mnou. Není to tak, že bych nasedla do auta a jela sem, když ses nedívala."

"Přinutila jsi mě myslet si, že vyhraju."

"No a?"

"Takže to je podvádění."

"To není podvádění, to je hra s tebou."

"Hra se mnou?" Postaví se, ruce v bok.

"Jo." Nakloním se a cudně ji políbím. Ještě pořád je zadýchaná, ale vidím, že se snaží nedat to na sobě znát. Nejsem vůbec unavený.

"Tak uvidíme, jestli si se mnou dneska večer budeš hrát."

"To zní jako výzva." Udělám krok do jejího osobního prostoru, podívám se na ni a ze všech sil se ji snažím zastrašit. Ale jen ji to dělá ještě divočejší.

"Možná kdybys mě občas nechala vyhrát, nechala bych tě vyhrát."

***

Strávíme spolu dvě hodiny běháním a pak jí koupím oběd, i když sázku prohrála. Ani nevím, proč na její sázky přistupuju, protože i když vyhraju, ona neprohraje.

Vidličkou si na talíři přetlačí půlku salátu. "Moji rodiče odjíždějí příští sobotu večer mimo město na konferenci."

"Jo? Zůstaneš s Blair?"

"Přemýšlela jsem, že rodičům řeknu, že zůstávám s Blair, ale můžeme zůstat u mě doma. Prožít spolu celou noc." Emily se kousne do spodního rtu, je to její nervozita. Už od dětství jsem vždycky poznal, když se bála, i když se většinou tvářila statečně.

"Možná bys mohla rodičům říct, že po tom táboráku dole na pláži zůstaneš u Kellera doma. Než se vrátíme domů, tví rodiče už budou spát a ani si nevšimnou, že jsme vklouzli zpátky do mého domu."

Vím, co mi říká - sakra, dokonce jsme se kvůli tomu za poslední rok několikrát pohádali. Připadá mi, jako bych čekala celou věčnost. Ale teď, když mi to nabízí, se cítím provinile, když jen pomyslím na to, že bych si to od ní vzal, pokud není připravená.

"To nemusíme, Em." Natáhnu k ní ruku a vklouznu do své na desce stolu. "Počkám, jestli nejsi připravená." Možná vybouchnu, ale počkám.

"Chci."

"Určitě?"

"Minulý měsíc jsem začala brát antikoncepci. Jsem připravená."

Ježíši, nemůžu uvěřit, že se to konečně stane. Jen na to pomyslím, jsem rád, že sedím, aby celá jídelna neviděla napětí v rozkroku mých kalhot.

***

Možná jsem si na Emily posledních pár měsíců vybíjel nahromaděnou frustraci a ovlivňovalo to náš vztah. Protože se zdá, že všechno je teď lehčí, bezstarostnější. Cítíme se spolu jako starý Zack a Em víc než před lety.

Zavřu Emilyiny dveře a přejdu na svou stranu auta. Přisune se ke mně a láskyplně mi položí ruku na klín. "Za chvíli tě budu vozit do kina."

Otočím klíčkem v zapalování a motor tátova zrenovovaného osmašedesátkového Chargeru se probudí k životu. Pořád nemůžu uvěřit, že mi dovolil si ho vzít. "Řidič platí za kino, víš," škádlím ho.

"Nevěděl jsem, že existují nějaká pravidla."

"Jo. Spousta z nich. Spolu s řidičákem dostaneš poštou vytištěný seznam. Však víš, za předpokladu, že projdeš zkouškou na silnici."

"Ty si myslíš, že nejsem dobrý řidič?" Emily vyletí ruka na hruď v předstírané, přehnaně dramatické póze.

"Muži jsou lepší řidiči." Pokrčím rameny.

Zasměje se. "O čem to mluvíš?"

"To je známý fakt."

"Komu známý?"

"Všem."

"Mně to známo není."

"To proto, že ještě nemáš řidičák. Tyhle skutečnosti přicházejí ve stejné obálce s pravidly."

Přijíždím ke kinu. Když zaparkuju, zamává mi hlouček jejích kamarádek. "Všechny jdou do kina?"

"Všechny jsou to moje nejlepší kamarádky."

"Jak můžeš mít tolik kamarádek? Víš přece, že výraz "nejlepší" se vztahuje k té nejskvělejší, ne?" Škádlím tě, jen napůl žertuju.

"Ty a tvoje pravidla." Emily si už potřetí během krátké cesty do divadla zkontroluje make-up.

Netrvá ani pět minut a ztratím tu Emily, kterou jsem si dnes opravdu užívala, jakmile se obklopí svými přáteli. Zastavím se, abych pozdravila dva kluky ze španělštiny, a Emily na mě vyvalí oči. Celý film mi chybí pocit její ruky na mém klíně, protože sedí mezi svými dvěma nejlepšími kamarádkami a šeptá si. Ale vzdálenost, která mezi námi narůstá, není zdaleka jen fyzická.

Kapitola 5

Probouzím se v oblečení, které jsem měla na sobě včera. Hlava mi třeští a mysl víří, ráno mi nepřináší o nic víc jasnosti než včera. Až na to, že teď jsem střízlivá. Alespoň si to myslím. Odvážím se otevřít jedno oko, zrak mám jako magnet na kov a první, co v zamlženém vidění zahlédnu, jsou drobné růžové náramky. Sotva dojdu na záchod, vyprázdním obsah žaludku.

Moje suché dávení a zvracení probudí Ashley ze spánku a ona mě přijde zkontrolovat. Vypadá skoro stejně špatně, jako se cítím já.

"Co jsme to sakra pili?" Ash si namočí starý hadr na obličej, přehne si ho přes hlavu a položí si tělo na chladnou kachličkovou podlahu koupelny vedle místa, kde sedím já a objímám porcelánovou mísu.

Nemůžu zvednout hlavu, abych se na ni podíval, a snažím se vzpomenout si. Byla tam vodka. Ne moc, jen tři malé mini lahvičky, jaké se rozdávají v letadlech. Máma je měla vystavené na poličce za talířem s obrázkem nějaké staré zpěvačky. Vzpomínám si, že jsme je pili... ale mlžím, co bylo potom.

"Pili jsme ty malé lahvičky vodky."

Ashley zasténá a přidá se: "A pak gin."

"Gin?" Matně si vzpomínám na tmavě zelenou skleněnou láhev. "Zelenou láhev?"

"Jo."

"Kolik jsme toho vypili?"

"Všechno. Pak jsi ji venku rozbil o bok přívěsu."

"Já?" Jsem v šoku, že si to nepamatuju, ne v šoku ze svého jednání.

"Jo, a taky jsi dost hlasitě křičela."

Pití je oblíbená kratochvíle v našem karavanovém parku, ale s Ashem jsme se k němu nikdy nedostali. Do mozku mi vstoupí obava, že mě chytí - nejspíš poprvé. V naší malé komunitě toho moc nezůstane utajeno. "Ví o tom tvoje máma?"

"Myslím, že ne."

"Jak jsi ji přiměla, aby tě tu nechala spát?"

"Řekla jsem jí, že jdeme do kostela a zaběhat si a že bys pak neměl být sám."

"Do kostela?" Povytáhnu jedno obočí, ale ona ho nevidí, protože mi hlava pořád visí nad záchodovou mísou. Nejsem si jistá, jestli je méně uvěřitelná představa, že je Ashley v kostele, nebo že se ke mně přidá na jednom z mých každodenních pětikilometrových běhů.

"Buď to, nebo jít domů, a já jsem se bála nechat tě samotnou." Ashleyin hlas klesne níž, téměř do šepotu. "Nemůžu uvěřit, že bys mohla mít sestru."

***

O několik hodin později je moje kocovina konečně na ústupu díky dvojité dávce tylenolu a galonu vody. Ale když se rozhlédnu po místnosti, znovu se mi udělá nevolno, jenže tentokrát to nemá nic společného s alkoholem.

Všechny moje světské věci se vejdou do osmi krabic - mých obvyklých sedmi a jedné nové krabice z obchodu s potravinami plné máminých věcí, které si chci nechat. Sedmnáct let života a to je to, co se mi podařilo za tu dobu nashromáždit. A jedna z krabic je téměř celá zaplněná knihami. Když zalepím poslední krabici, pneumatiky na štěrkové příjezdové cestě u našeho přívěsu mě upozorní na návštěvu. Pohled z okna kuchyně potvrzuje, že návštěva není vítaná. Zlý Evans.

Zaklepe na rám síťových dveří, přestože vnitřní dveře jsou dokořán a ona mě jasně vidí stát ani ne metr ode mě.

"Pojď dál." Ani nepřestanu dělat, co dělám, abych k ní vzhlédla.

"Jak se ti dnes daří, Nikki?" V jejím hlase je nulová vřelost. Neměli by snad lidé, kteří pracují s dětmi, být vřelí a uklidňující? Tahle žena je spíš ledová královna.

"Co si přeješ? Myslela jsem, že mám čas do zítřka."

"Přišla jsem ti něco dát." Podívám se na ni, ale ona se hned nepohne, aby něco vytáhla. Místo toho mě nutí k očnímu kontaktu, pokud chci vědět, co mi přišla doručit. Čekám a držím její pohled.

"Tvoje matka mi před pár týdny něco dala. Požádala mě, abych ti to předala, až odejde. Chtěla jsem ti dát pár dní na truchlení, než jsem ti to přinesla."

Paní Evansová otevře svůj vypouklý kufřík, vysune z něj obálku a podrží ji. Na vnější straně je maminčin rukopis. V hrudi mě zabolí, bojuju s nutkáním natáhnout ruku a sevřít ji. "Četla jsi to?"

"Ne, nečetla." Její monotónní hlas se hodí k jejímu šedivému kostýmu.

"Dej mi to." Natáhnu ruku a nespouštím z ní oči. Téhle příšerné ženě neustoupím. Nemůže mě odvést od mámy, když už je pryč. Dívám se jí do bezvýrazné tváře a nedovolím jí vidět emoce skryté za maskou. Nakonec mi ji podá.

"Zítra se vrátím. Kolem poledne?"

"Jak chceš." Otočím se k němu zády, vejdu do zadní ložnice a zabouchnu za sebou dveře. Počkám, až uslyším její auto odjíždět, a teprve pak roztrhnu obálku.

Když vidím mámin rukopis, rozpláču se ještě dřív, než začnu číst její slova.

Drahá Nikki,

Vím, že jsi asi naštvaná, že jsem pryč. Ale být naštvaná je někdy dobré. Nutí tě to udržovat se ve střehu. Svět je plný lidí, kterým nemůžeš věřit. Maskují se dobrem, ale pod ním se skrývá jen to špatné. Musíš dávat pozor a zjistit, kdo se pod tím opravdu skrývá.

Stačí mi prvních pár vět v dopise, abych poznala, že ho psala v jednom ze svých temných období. Ve dnech, kdy odmítala brát léky. Někdy byly vedlejší účinky všech různých prášků horší než její stav samotný. Nechávalo ji to vyčerpanou, neschopnou vstát z postele celé dny, někdy i týdny. Nakonec léky přestala brát. Temné období, které následovalo, trvalo obvykle několik týdnů. Zpočátku to nebylo špatné. Ale s každým dnem bez léků byla paranoidnější a paranoidnější. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že je to pravda, že nás lidé opravdu chtějí dostat. Neustále jsem se kontrolovala přes rameno, stejně jako to dělala máma.

Je tolik věcí, které jsem ti měla říct. Věcí, které jsem před tebou tajila, protože jsem tě potřebovala chránit. Nechtěla jsem, aby nás rozdělili. Miluju tě, holčičko. Na měsíc a zpět, stejně jako v té knížce, kterou jsem ti četla. Jen víc. Mnohem víc. Takže všechna tajemství, která jsem si nechával, jsem si nechával pro nás. Protože spolu jsme byli silnější než bez sebe.

Ale teď jsi sama. Takže pravda musí vyjít najevo. Je mi líto, že jsem ti to celé ty roky tajil. Nevím, jak ti to říct jinak... Kéž by to šlo nějak jednodušeji.

Nikki, máš bratrské dvojče. A taky tetu. Ani jedna z nás není jedináček. I když v našich srdcích jimi vždycky budeme.

Tvoje sestra byla nemocná. Nemohla jsem se o ni starat a starat se o nás. Tak to za nás zařídila tvoje teta. Druhé dítě nechala adoptovat.

V den tvých prvních narozenin jsem zavolala tvé tetě, jestli by mohla zjistit, jak se daří tvé sestře. Řekla, že dítě odešlo z porodnice zdravé a že víc neví. Možná lhala, protože ji poslouchali. Tak jsem rychle zavěsila, aby nemohli hovor vystopovat, a už jsem jí nikdy nevolala. Slíbila, že adopci udrží v tajnosti, protože ji o to adoptivní rodiče prosili. Nikdy nehodlají sestře říct, že není jejich pravé dítě. Je mi líto, že tam teď nejsem s tebou. Nerada tě nechávám samotnou. Nikdo by neměl být na světě sám. Proto ti vyprávím o tvé tetě. Jmenuje se Claire Nicholsová. Má prostředky a pomůže ti, když ji požádáš. Ale buďte opatrní. Nezastaví se před ničím, aby tajemství tvé sestry nebylo odhaleno.

Budu tě vždycky milovat. Až na měsíc a zpět.

Maminka

Než dočtu, některá inkoustem napsaná slova jsou rozmazaná od mých slz. Pevně svírám její dopisy na hrudi, choulím se na posteli a pláču dojetím, opakujíc si ta slova stále dokola. Na měsíc a zpět, mami. Na měsíc a zpět.

***

Druhý den odpoledne ztuhnu, když uslyším klepání na dveře přívěsu. Celou noc jsem si nacvičovala, co řeknu Evilu Evansovi, ale teď mě slova opustila. Sotva ze sebe vydoluju "Pojď dál". Je docela ironické, že se ji chystám požádat o pomoc, když jsem předtím chtěla jen to, aby mě nechala na pokoji.

"Připravená, Nikki?" Navážeme oční kontakt, ale já rychle odvrátím pohled a zklidním se hlubokým nádechem.

"Slečno Evansová, potřebuji vaši pomoc." Obejmu si rukama žaludek - ta slova mi při vyslovení skutečně způsobila fyzickou bolest.

Je to poprvé, co ji vidím beze slov.

"Jde o ten dopis od mé mámy." Oči se mi zalijí slzami. "Mám tetu," vyhrknu. "Jmenuje se Claire Nicholsová. Musím ji najít. Opravdu ji potřebuju najít. Pomůžeš mi, prosím?" Půl noci jsem nespala a hledala na internetu, je tam víc než čtyři tisíce lidí se jménem mé tety. Paní Evansová by mohla prohledat záznamy... možná by si dokonce mohla najmout vyšetřovatele.

Poslouchá, co po ní chci. "Nikki..."

"Prosím, slečno Evansová, prosím. Zatím mě nikam neberte. Jen se ji nejdřív snažte najít. Prosím. Je to moje jediná rodina."

Cítím, jak v duchu listuje svými případy a rozhoduje se, jestli jsem toho hodna. "Možná nebude tak snadné ji najít, jak si myslíš." Povzdechne si a podívá se ke stropu. Nakonec neochotně souhlasí. "Tady zůstat nemůžeš. Budu si muset promluvit s Ashleyinou mámou, aby si tě tu ještě pár dní nechala. Jestli nemůže" - varování v jejím hlase je zřetelné - "budeš muset jít dnes večer k pěstounům."

Paní Evansové o své sestře neříkám. O mé sestře. Když Evansová odejde, říkám si ta slova nahlas, abych zjistila, jak to zní. "Moje sestra." Jak může mít někdo po sedmnácti letech sestru?

***

Nerada pláču. Říct Ashovi o mámině dopise by rozhodně otevřelo stavidla. Takže jí místo toho jen podám obálku a nechám ji, ať si celý ten šílený příběh přečte sama. Když dočte, Ashley se rozpláče. Když vidím její slzy, nedokážu je zadržet. Obejmeme se a pevně se k sobě přitiskneme.

Chce to trochu přemlouvání. Ashley vlastně prosí mámu, abych s nimi ještě chvíli zůstala. Ne že by mě její máma neměla ráda, ale nelíbí se jí v jejich malém přívěsu tělo navíc, pět dětí je dost křečovitých. Ashley ji ale přesvědčí a ona neochotně zavolá paní Evansové, aby jí řekla, že můžu zůstat.

"Matka roku říkala, že máš týden. Velkorysé, co?" Ashley říká, když si jdeme pro nějaké moje oblečení.

"Aspoň že mě tu nechá." Pokrčím rameny.

"No, jestli nám dojde čas, tak ti asi ostříháme vlasy na mullet, přilepíme zarostlý knír a do červené flanelky nacpeme čtvrt sudu piva. Pak si pro tebe místo najde. Sakra, za pár dní ti bude zbytek jejího potomstva říkat strejdo.

Směju se. Její líčení je sice trochu přehnaně dramatické, ale není zase tak daleko od pravdy. "Co se stalo se strýčkem Kennym?"

"Myslíš strýčka Joea. Strýček Kenny byl minulý měsíc."

"Správně, zapomněl jsem, že máš nového strýčka."

"Neobtěžuj se vzpomínat, odešel pro mléko a už se nevrátil." Nevěřícně se podívám na Ashley. "Ne, vážně. Doslova šel pro mléko. Máma mu dala dvacet babek a on se už nevrátil." "Aha.

Zavrtím hlavou. "Je moc hodná."

"Jasně." Ashley se na mě podívá jako na blázna. "Půjdeme do toho."

"Upřímně řečeno, jsem jí vděčná, že mě tu nechá. S nikým jiným bych moc dlouho nevydržela."

"Jakou máš na výběr?"

"Já nevím. Mám schované nějaké peníze. Dostanu se odsud, ať už s Evansovou pomocí, nebo bez ní."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zvrácený osud"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️