Zamilovat se do chůvy

Kapitola 1

1 Reese     

Když házím bílé lilie do temného hrobu, nedokážu svůj žal vyjádřit slovy. Ne taková, na kterých by záleželo. 

Pohřbít bratra je ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Pohřbít jeho ženu hned vedle něj je druhá nejtěžší věc. 

Smuteční hosté odplouvají skrz náhrobní kameny, zatímco zachmuřená obloha nenabízí žádné slunce, žádnou jasnou cestu vpřed. Zůstává jen několik postav. Oleg a hrstka mých nejlepších vojáků - ti zůstávají. Všichni ostatní se rozprchnou, jako by se báli, že hrob zívá otevřený pro ně místo pro mého bratra a jeho mladou ženu. 

Tohle se nikdy nemělo stát. Jestli byl někdo předurčen k předčasnému hrobu, tak jsem to já. Já jsem hlava rodiny Nabokovů, ten, kdo žije život plný privilegií, moci a nebezpečí. Ne Michael. Ne můj malý bratr s rodinou a životem za hranicemi Bratrstva. 

"Pane Nabokovo." Ženský hlas. 

Nevím, jak dlouho tu stojím a jen tak zírám a přehrávám si společné chvíle s Michaelem. Jak bych nakopala zadek každému, kdo by na něj jen kýchl, když jsme byli na internátě. Jeho promoce na vysoké škole. Jeho svatbu. Byla jsem u toho všeho. A teď... si drhnu rukou obličej. Teď jsem tady, abych to všechno ukončila. 

"Pane Nabokovo." Ten hlas se ozve znovu. 

Otočím se a spatřím známou ženu s vodnatýma očima a železně šedými vlasy. "Ano?" 

"Já jsem Babuška Anna." 

"Ach, ano." Vzpomenu si na ni a na kompletní prověrku, kterou jsem nařídila, když se stala chůvou pro Penny a Ariho. 

"Jak se mají děti?" Je to reflex se zeptat. Nedokážu si představit, jak se cítí. Šestiletá dvojčata, která netuší, co to znamená, že se jejich rodiče už nikdy nevrátí domů. 

Zavrtí hlavou. "Ne moc dobře. Pláčou a ptají se po rodičích. Znovu a znovu se ptají a já jim říkám pravdu, ale oni to nechápou." Slzy se jí zalesknou a kutálejí se po vrásčitých tvářích. "Pořád se ptají, dokonce i po smutečním obřadu. I-" Utře si slzy. "Nedokážu to lépe vysvětlit. Láme mi to srdce. Láme mi to srdce, chápeš?" Odfrkne si. 

"Vážím si vaší služby." Vezmu její studené ruce do svých. "A děti tě teď potřebují víc než kdy jindy." 

"Potřebují." Padají další slzy. "Ale já tu nemůžu zůstat." 

"Cože?" Asi ji špatně slyším. 

"Nemám moc času." Chvěje se jí brada, ale zhluboka se nadechne. "Doktoři něco našli." Setká se s mýma očima. "Rakovinu. Už jsem to oznámila, když..." Podívá se na hroby. "Když se to stalo. A zůstala jsem, abych to pomohla překonat dětem, ale ta bolest je teď tak velká." Zachvěje se. "Nemám moc času." Stiskne mi prsty. "Je mi to tak líto. Zůstala bych s nimi, kdybych mohla. Miluju je." V tu chvíli se zlomí, vytrhne ji vzlyk a já ji vezmu pod paží a držím ji, zatímco pláče. 

Její smutek se zrcadlí v mém vlastním. Moje neteř a synovec, dvojčata, která byla úžasným překvapením, jsou na světě sami. Zůstali mi. Ačkoli jsem pro ně měl vždycky slabost, jsem stále tvrdý muž. Takový, který má za sebou násilnou minulost a ještě násilnější budoucnost. Vyškrábat se na vrchol stálo spoustu životů a zůstat tady bude stát ještě víc. 

Nejsem otec. Neměl bych být ochráncem těch dvou nevinných duší. Ale jsem a budu za ně bojovat do posledního dechu. 

"Je mi to tak líto. Byli tak hodní." Babička Anna hodí do hrobů malou kytičku levandule a otočí se k odchodu. 

"Všechny účty za léčení mi nechte poslat. Cokoli budete potřebovat, zajistím. Děkuji vám za vaši službu." Pokynu Olegovi a ten k ní přistoupí. "Zařiď to," nařídím. 

Přikývne. 

"Děkuji." Sevře ruce na prsou. "Děkuji vám, pane Nabokovo. Dnes večer zůstanu s dětmi a rozloučím se, jestli vám to nevadí." 

"Samozřejmě." 

---

Další z mých mužů jí pomůže ze hřbitova, zatímco Oleg se postaví po mém boku. 

"Nejpozději zítra potřebuji novou chůvu. Babuška Anna už to dlouho nevydrží a děti budou potřebovat podporu." "Dobře. Podporu, kterou nemůžu nabídnout. Možná jsem v jiném životě mohl být jemnějším mužem, který by dokázal vzbudit lásku místo strachu. 

"Udělám to." Chvíli se zdrží, pak odejde a hvízdne na ostatní muže, aby šli s ním. 

Dlouho stojím sám ve slábnoucím světle. 

Loučím se. 

Slibuji, že budu chránit Michaelovy děti. 

A přísahám pomstu těm, kteří ho připravili o život.

Kapitola 2

2 Charlotte     

Zapíšu si adresu, kterou mi poslala Marie, a doufám, že to vyjde. Na poli práce jsem zatím neměla moc štěstí. Na pohovoru, na kterém jsem byla včera - manžel byl až příliš dotěrný. Nabídli mi místo a já ho odmítla. 

Ale začínám být zoufalá. Jednou mě musí potkat štěstí. 

"Jak to jde?" Suzy se opře o vstupní dveře do své kanceláře. Vždycky má na tváři úsměv, což tady někdy bývá těžké. 

"Jsem hotová, jestli potřebuješ zpátky svůj počítač." Vstanu. 

Mávne na mě. 

Předpokládám, že Suzy byla mým talismanem pro štěstí. Před dvěma týdny jsem utekla z máminého domu jen s jednou taškou. Jednou se budu muset vrátit a vzít si zbytek věcí. Nejdůležitější je Lulu. Neměla jsem jinou možnost než ji tu nechat. Nemám na to nervy a pořád se bojím, že tam bude mámin přítel. Snažím se tomu muži za každou cenu vyhnout. Kvůli němu jsem se nakonec rozhodla odejít. 

"Máš štěstí?" Podívá se na mě s nadějí. 

"Jo, dneska mám pohovor. Ještě jednou děkuju, že jsi mi domluvila schůzku s Marií." Suzy byla tak hodná, že mi zprostředkovala kontakt na ženu, která pomáhá rodinám umisťovat chůvy. Nikdy předtím jsem vlastně chůvu nedělala, ale celou střední školu jsem pracovala ve školce. Moc se mi tam líbilo. 

Na dětech je něco, co mě vždycky rozesměje. Ze školky jsem odešla jen kvůli vzdálenosti od ženského útulku. Nejezdila tam žádná přímá veřejná doprava, což by znamenalo, že bych tam a zpět jezdila čtyřmi různými autobusy. I když mi bylo líto děti opustit, věděla jsem, že to v žádném případě nepůjde. 

"Chápu, jak to máš s dětmi. Nerada bych přišla o tvou pomoc tady." "A co ty?" zeptala jsem se. Posadila se na židli za svým stolem. 

"Nejspíš tu ještě nějakou dobu budu. Musím si něco našetřit, než si pořídím vlastní bydlení." 

Suzyiny oči na mně změknou. Je tak laskavá a soucitná, nejen ke mně, ale ke všem ženám tady. Přísahám, že je to anděl na zemi. Pomáhá ženám, když jsou na dně, aby se znovu postavily na nohy a daly si život dohromady. Navždy jí budu vděčná za to, co pro mě udělala. 

"Já vím, zlato. Dostaneš se tam." 

Myslela jsem, že už jsem se tam dostala. Poslední rok jsem šetřila. Odložila jsem každý dolar navíc, abych se mohla sama odstěhovat. Pak někdo našel mou skrýš. Mohla to být buď moje máma, nebo její přítel Rick. Oba to samozřejmě popřeli. 

Byl to jeden z nejhorších dnů mého života. Tak dlouho jsem se musel šklebit a snášet jak mámu, tak jejího slizkého přítele, protože jsem věděl, že pracuju na tom, abych se odtamtud dostal. Pokaždé, když jsem si ukládal nějaké peníze, dávalo mi to naději, že mě čeká lepší život. Že musím být jen trpělivá. Když jsem to viděla, připomínalo mi to, abych se držela při zemi a dál pracovala. Když jsem zjistil, že chybí, všechny ty naděje a sny šly do háje. 

"Díky za všechno. Jdu se připravit." Vstávám. 

Suzy sáhne do stolu a vytáhne jednodenní jízdenku na autobus. "Použij tohle." 

"Děkuju." Vezmu si ho od ní a vrátím se do prostoru svého lůžka. Popadnu černé kalhoty a růžovou halenku na knoflíky, která má po celém těle malé růžičky. Moc jsem toho ven nevynesla, ale v útulku mají náhradní oblečení pro ty, kteří ho potřebují. Jsou mi trochu těsné, ale zatím to musí stačit. 

Než si nanesu řasenku a lesk na rty, prohrábnu si vlasy kartáčem. Dívám se na sebe do zrcadla a přemýšlím, jestli si mám sundat brýle. Myslím, že v nich vypadám mladší. Prozatím je nechávám na očích. 

Než vyrazím ven, vezmu si věci a podívám se na trasu autobusu, abych zjistila, kterým nejlépe jet. Není to špatné, ale průkazka, kterou mi dala Suzy, se bude hodit. Budu muset jet dvěma autobusy a zbytek dojít pěšky. 

Jakmile jsem v autobuse, věnuji pár minut opětovnému prolistování e-mailu, abych si zapamatovala jména dětí a jejich otců. Žádná matka tam není uvedena, pokud vím. 

Zachvěju se obavami, že na obrázku možná není žádná máma. Dvojčata vypadají mladě. V e-mailu nebyl uveden přesný věk. Bylo v něm pouze uvedeno, že jde o dvě malé děti. Ale kdybych měla hádat, řekla bych, že jim je pět nebo šest let. Otec by mohl být truchlící vdovec. Ne všichni muži jsou hrozní, snažím se sama sobě připomínat. Alespoň se modlím, aby nebyli. 

Když autobus přijíždí na konečnou zastávku, zkontroluji čas a zjistím, že jedu ještě o něco dřív. Vystoupím a svižnou chůzí se vydám směrem k adrese. Je to krásná oblast, kde očividně bydlí všichni bohatí lidé, ale jak jdu dál, všechny ostatní domy se ztrácejí. 

Podívám se na obrovský dům na kopci. Můj cíl. Je úchvatný, ale ten kopec bude vražedný. Jestli se mi vůbec podaří vyjet nahoru po příjezdové cestě. Cestu k domu blokuje obří brána. 

Když se blížím, vystupují z ní dva muži. Jeden je v obleku, zatímco druhý je celý v černém. Vidím, že má na boku připevněnou zbraň. Zpomalím. 

"Kdo jste?" ptá se ten v obleku. 

"Je mi líto." Zastrčím si pramen vlasů za ucho, najednou se cítím nervózní. "Já jsem Charlotte Davisová. Jsem tu kvůli pozici chůvy. Mám domluvenou schůzku." 

"Průkaz?" zeptá se, když se obří brána začne otevírat. Vytáhnu z tašky průkaz a podám mu ho. "Šla jste pěšky?" Zvědavě se na mě podívá. 

"Jela jsem autobusem, ale ten jede jenom kousek." 

Přikývne. 

"Dej Johnnymu svou kabelku. Zkontroluje ji." 

Podám mu ji a přemýšlím, co je to sakra za lidi. Jsou snad slavní nebo co? Po chvíli mi ji vrátí. "Jako další tě prohlédne." 

Přikývnu, ale sevře se mi žaludek. Zhluboka se nadechnu, chci, aby to už skončilo. 

Johnnyho ruka se až příliš dlouho zdrží pod mými prsy a podél boků. Druhý muž si toho nevšímá, protože si vše kontroluje na svém tabletu. 

"Je dobrá." Johnny se usměje a ustoupí. 

Udělám od něj krok stranou. 

"Vezmu tě nahoru." Pokyne k černému autu opodál. 

"Já vlastně..." 

"Pan Nabokova nerad čeká." Podívá se na mě přísně. 

Polknu. 

"Dobře." Souhlasím a přemýšlím, že by to mohl být hodně špatný nápad.

Kapitola 3

3 Reese     

Rychlé zaklepání na dveře mé kanceláře mi oznamuje, že dorazil další kandidát. Už jsem absolvovala pohovory se třemi chůvami a jedním "mužem", jak si sám říká. Žádná z nich se na tuhle práci nehodí. I když samozřejmě jen hádám. Nemám ponětí, co moje neteř a synovec potřebují. Ani ne. 

Johnny otevře dveře a vede mladou ženu do místnosti, rukou ji drží v dolní části zad. 

Je mladá, šaty jí špatně padnou a její velké oči se soustředí na všechno možné, jen ne na mě. Má strach. Cítím to. 

"Ruce pryč od ní," zavrčím na Johnnyho. 

Rychle couvne. 

"Už se jí nedotýkej." Přišpendlím ho pohledem, když vykročí vpřed a očividně se snaží dostat se od něj pryč. 

"Dobře." Johnny, zjevně zmatený, mi uctivě přikývne a vycouvá z mé kanceláře. 

Mračím se na něj, dokud se dveře nezavřou. Neměl by manipulovat s pomocníky. Zvlášť když se ta pomoc jeví jako tahle holka. Je mladá, svěží a skoro cítím, jak z ní kape nevinnost. 

Nic jako ostatní tazatelky, které byly na výši jak oblečením, tak sebevědomím; tahle dívka je nejistá. Jedna z jejích bot má na boku díru a skoro se vsadím, že šaty, které má na sobě, vůbec nejsou její. Objímají její křivky až příliš těsně. 

"Hm, pane Nabokovo?" Její hlas je váhavý, sladký. 

Skoro zavřu oči při pohledu na to, jak mě hladí. "Pojďte dál." Gestem ukážu na jednu ze židlí před mým stolem. Není to ta samá, na které seděli ostatní. 

Vracím se za svůj stůl a sedám si. 

Ona to udělá taky, knoflík sevřený mezi prsy ve smrtelném zápase o to, aby zůstal zapnutý. 

Nezírám, ale kurva, už jen ten náznak její decentní bílé podprsenky pod topem mi zhušťuje penis. Co se to se mnou kurva děje? 

Musím se pustit do práce, vyřídit tenhle rozhovor a přejít k dalšímu. "Jak jistě víte, slečno..." Podívám se na ni a čekám. 

"Ach, Davisi. Já jsem Charlotte Davisová." 

"Slečno Davisová, jak jistě víte, tato pozice spočívá v péči o dvě šestileté děti. Holčičku a chlapečka, bratrská dvojčata." 

"Ano, to říkala agentura. Ráda bych pracovala s vašimi dětmi..." 

"Ne s mými dětmi. Moje neteř a synovec." 

"Aha." Její čelo se svraští jen na vteřinu. "Dobře, tak tedy vaše neteř a synovec." 

Vytáhnu z horní části štosu papírů na stole a přečtu si její pověření, i když je řídké. "Pracovala jste ve školce?" 

"Ano." Usměje se. Zatraceně se usmívá. Hrudník se mi z toho zvláštním způsobem rozpálí a já to nedokážu ovládnout. 

"Musíš s tím přestat." Vydusím ze sebe ta slova. 

"Cože?" Zamrká. 

Pročistím si hrdlo a snažím se obnovit zbytky zdvořilosti. "Chci říct, že bys musela přestat pracovat ve školce, kdybys měla hlídat Penny a Ariho." 

"Aha." Pokrčí rameny. "To není problém. To dojíždění už bylo moc, takže jsem tam nemohla dál pracovat." 

"Je to z tvého domova daleko?" Zeptám se. 

"Jen hodně autobusů, abyste se tam dostali, ano." 

Veřejná doprava. Je to chudinka. Není divu, že nosí oblečení z ruky a děravé boty. Malý andílek bez peněz a s nadějí v očích. 

Její vlasy mají barvu medu. Hřejivá. A její rty mají roztomilou korálově růžovou mašličku. Vsadím se, že jsou hebké, tak jemné na dotek. Rty bych je pohmoždil, svými... 

"Můžu se s nimi seznámit?" zeptá se. 

"Seznámit?" 

"S dětmi." Znovu se usměje. Ten úsměv mě kurva ukončí. 

Možná procházím nějakou spirálou smutku. Nevím, ale zdá se, že nemůžu přestat zírat na její oči, na její ústa, na ten přiškrcený knoflík mezi jejími prsy. 

"Dneska ne. Nechci je zmást." Vlastně ji chci mít jen pro sebe. 

"Aha." Přikývne. "To dává smysl." 

Zírám na ni. 

Její tváře se začnou zbarvovat do rozkošného růžového odstínu. Byl jsem někdy v přítomnosti takové nevinnosti? Kromě dětí asi ne. Tahle krásná dívka si ani neuvědomuje, že sedí před nejnebezpečnějším mužem ve městě. Vstoupila mi dobrovolně přímo do sítě. Co si má muž jako já počít s takovým rozkošným soustem? Nemůžu ji nechat přijít nazmar. 

Navlhčí si rty. "Každopádně vím, že v agentuře říkali, že to bude pozice od osmi do pěti každý den, včetně víkendů, a chci, abys věděla, že už jsem si vymyslela trasu, abych se sem dostala včas. To nebude problém. Vždycky se snažím být dochvilný. Marie říkala, že díky tomu se na to skvěle hodím." 

"Obávám se, že se agentura mýlila." Popadnu zbytek životopisů a vysypu hromádku do koše vedle stolu. 

"Aha." Tvář jí poklesne. "Aha." Vstane a vezme si na ramena svou levnou tašku. "Děkuji, že jste si na mě udělal čas, pane Nabokovo." 

"Posaďte se." 

Okamžitě mu vyhoví. Líbí se mi to. Ztvrdne mi to. Kurva, jsem zvrácený. A teď ji chci zkroutit. 

"Agentura se mýlila v povaze té pozice. Je to "live-in". Očekávám, že se sem dnes večer vrátíš s věcmi a ráno budeš připravená nastoupit." 

Oči se jí rozšíří a úsměv se znovu uvolní. "Cože? Vážně?" 

"Ano. Johnny tě odveze k tobě domů, aby sis mohla vyzvednout, co potřebuješ, a zbytek ti pošlu zítra." 

"Aha, dobře." Podívá se dolů. 

"Co je to?" Nakloním se dopředu. 

"Nic." Zavrtí hlavou. "Nic to není." 

"Je to Johnny, že? Je ti nepříjemný. Udělal ti něco?" Pomalu otevírám prostřední zásuvku svého stolu a přejíždím rukama po své oblíbené devítce. 

"Ale ne, ne. Nejsem... ehm. Ne, všechno je v pořádku." Přikývne a znovu se postaví. 

Postavím se také. "Odvezu tě sám." 

"Cože? Ne, pane Nabokovo. Nemusíte..." 

Přistoupím k ní, až stojím před ní, její tvář se nakloní, aby se setkala s mým pohledem. "Řekl jsem, že tě odvezu, Charlotte. To nebyla otázka." Svědí mě chuť chytit ji za bradu a tvrdě ji políbit, abych se jí vpil do těla. Ale neudělám to. Ani když se jí zatají dech a její pohled se upře na mé rty. Neudělám to. 

"Pojď." Projdu kolem ní do chodby. 

S Johnnym si to vyřídím, až se vrátím. Ale nejdřív musím zajistit svého andílka tady u mě doma. Tam, kde bude v bezpečí. Kde bude celá moje.

Kapitola 4

4 Charlotte     

Sedíme vzadu v nějakém luxusním SUV, které skoro připomíná tank. Muž z dřívějška u brány s Johnnym nasedá na místo řidiče. Vážně bych si přála, abych se mohla vrátit sama. Tohle bude trapné a nepříjemné. Možná si dokonce rozmyslí, jestli si mě najme, až zjistí, že jsem v podstatě bezdomovec. 

Na krátký okamžik jsem se nadchla a myslela si, že možná konečně chytnu nějaký průlom. Že všechny mé problémy jsou téměř vyřešeny lusknutím mužových prstů. Ale teď mě naplňují obavy, že od své nabídky upustí. 

"Kam, pane?" zeptá se muž pana Nabokova, který se pak podívá na mě, aby mě nasměroval. 

Blábolivě odříkám adresu, aniž bych vlastně vyslovil název útulku. Neunikne mi, když se jejich pohledy setkají ve zpětném zrcátku. Buď přesně vědí, kam je vezu, nebo to byla jen náhoda. Možná to bylo to druhé. Proč by některá z nich věděla, kde je ženský útulek? 

"Vlastně budu potřebovat udělat dvě zastávky, jestli to nevadí, pane Nabokovo." 

"Říkejte mi Reese." 

"Dobře," souhlasím. Souhlasila bych s čímkoli, co by mě odvedlo od nadcházejícího trapasu. 

Když vyjíždíme z brány, vozidlo ztichne. 

"Proč dvě místa? Ne že by to byl problém. Vezmu tě, kam budeš potřebovat." 

Zastrčím si pramen vlasů za ucho. Je to opravdu milý muž, že si na mě udělal čas. Přesto si nejsem jistá, kolik bych mu toho měla říct o svém životě. 

Přesto se přistihnu, že mluvím. "Ještě před pár týdny jsem bydlela u mámy. Pořád tam mám nějaké věci. Odjížděla jsem trochu ve spěchu, a tak jsem si toho nemohla vzít tolik, kolik bych chtěla." "Cože?" zeptám se. O Lulu se nezmiňuji, protože si nejsem jistá, jaký má vztah ke zvířatům. Ale v žádném případě ji už nedokážu opustit. Poprvé to bylo dost těžké. 

"Stalo se něco mezi tebou a tvou matkou?" zeptá se nenuceným tónem, není vlezlý, nevyžaduje nic, ale cítím, že čeká na mou odpověď, jako by to pro něj bylo důležité. Vnímám, jak se na mě dívá. Nedívám se na něj. Ten muž je příliš pohledný, příliš dominantní, příliš... muž. 

I když přiznávám, že jsem cítila zvláštní úlevu, když mi řekl, že není ženatý. To je pro mě obvykle pravý opak. Dávám přednost tomu, aby tatínkové měli manželku. Ne že by na tom většinou záleželo. 

Stále mlčí a čeká na odpověď na svou otázku. Navzdory jeho trpělivosti se mnou mám pocit, že je to typ muže, který nerad nechává čekat. 

"Myslí si, že jsem jí lhal, i když jsem jí nelhal." Říkám mu pravdu. 

"O čem?" 

Hraju si s volnou šňůrkou na tašce. Bude na mě naléhat, dokud mu všechno nevyklopím. Pohrávám si s brýlemi, což mám ve zvyku, když jsem nervózní. 

"Můžeš mi říct, co se stalo." 

Podívám se mu do očí. Způsob, jakým se na mě dívá, je tentokrát jiný. Je v něm jemnost. 

"Je to hromada rodinných dramat. Víš, jak to bývá." Snažím se ho smést ze stolu, cítím se kvůli tomu všemu trapně. Moje vlastní matka se postavila na stranu svého přítele. Byli spolu možná jen tři měsíce, když se rozhodla věřit jemu místo mně. Dokonce měla tu drzost říct, že jsem s ním flirtovala. Hnus. Ten chlap vždycky smrděl cigaretami a levným pivem. 

Auto opět ztichlo. Přemýšlím, jestli se ho zeptat na Lulu, ale pokaždé, když otevřu pusu, slova ze mě nevypadnou. 

"Můžeš se mě zeptat, na co chceš, Charlotte." Podívá se na mě vědoucím pohledem. 

To jsem tak nápadná? Mám tendenci na sobě vidět všechny emoce, i když se o to snažím. 

"Máš ráda kočky?" Nakonec se zeptám. Jeho obočí se stáhne, jak se na mě dívá. "Nebo jsi spíš na psy?" Dodám. 

"Nikdy jsem neměla ani jednoho." Pokrčí rameny. Aspoň že neřekl psy. "Proč se ptáš?" 

"Jen mě to zajímá." Kousnu se do vnitřní strany tváře. Jeho dům je tak přepychový, že tam kočku chtít nebude. Zajímalo by mě, kolik by stálo její ustájení na chvíli. Začne mě bolet žaludek, když na to pomyslím. 

"Jsme tady." Muž zastaví před útulkem. 

"Hned jsem zpátky." Začnu vyklouzávat z auta, ale Reesova ruka mi sjede na stehno. 

"Vystoupím první," říká mi. 

"Dobře." Proč záleží na tom, kdo vystoupí první? 

"Je to kvůli bezpečnosti." Vyplní za mě prázdná místa. Dveře se po chvíli otevřou, on vyjde ven a rozhlédne se, než mi nabídne ruku. 

"Když tu počkáš, můžu..." 

"Půjdu dovnitř," přeruší mě Reese. 

"Dovnitř nesmí žádní muži, pokud tu nepracujete." 

"To bude v pořádku." Položil mi ruku na záda a pak mě vedl ke dveřím. Stiskne tlačítko pro přivolání. K mému překvapení nás za chvíli zazvoní. 

Když vejdeme, stojí tam Suzy se zářivým úsměvem na tváři. "Pane Nabokovo. Čemu vděčím za to potěšení?" 

Cože? Odkud ho Suzy zná? 

"Charlotte se tu zastavila, aby si vyzvedla své věci." 

Suzy na okamžik ochabne úsměv, pak se vzpamatuje. 

"Dostala jsem práci chůvy. Je to práce na dobu neurčitou. Není to skvělé?" 

"Ano, zlatíčko. Proč si nejdeš pro věci a já počkám s panem Nabokovem." 

"Dobře, hned jsem zpátky." 

"Pět minut, jinak tě přijdu zkontrolovat," řekne. 

"Dobře," souhlasím. Musí spěchat, aby se vrátil, a já ho nutím, aby mě odvezl na dvě místa. To už to snad přeháním? "Budu rychlá." 

Zamířím rovnou do svého rajónu, popadnu věci a strčím je do tašky. Opravdu mi to netrvá dlouho. Moc toho nemám. 

Reese a Suzy přestanou mluvit, když mě uvidí. 

Suzy mi bude chybět. Byla jenom milá. "Děkuju ti za všechno. Až budu mít volno, zkusím se zastavit a pomoct s dětmi." 

"To nemusíš." Hřejivě se na mě usměje. "Užij si volno." 

Zavrtím hlavou. "Dlužím tobě i tomuhle místu." 

"Nic nám nedlužíš. Proto jsme tady." 

Přesto bych si přála, abych mohla udělat víc. 

"Jsme připraveni?" Reese si ode mě vezme tašku. Vypadá divně, když vedle svého luxusního obleku drží můj obnošený batoh. 

"Ano." Položí mi ruku na záda a znovu mě vede ven. Neříká nic o tom, že bych měla zůstat v útulku, když míříme k domu mé matky. Vážně doufám, že tam není. Mám pocit, že Reese bude trvat na tom, aby šel se mnou. Bude to mnohem horší, když tam bude její přítel. 

"Tady jsi bydlel?" zeptá se, když vyjdeme na chodník. 

"Není to tak hrozné, když se ujistíš, že jsi uvnitř před setměním." 

Jeho tvář ztvrdne. "Aha." 

"Počkat tady?" Zkusím to znovu. 

"Ne." 

Dívám se na něj a chci, aby si to rozmyslel. 

Nezmění. "Veď mě, Charlotte." 

Žaludek jako by se mi převrátil a já ztěžka polknu. "Dobře." Souhlasím a modlím se, aby nikdo nebyl doma.

Kapitola 5

5 Reese     

Váhavě zaklepe na dveře bytu. Jsou stejné jako všechny ostatní - loupe se na nich barva a číslo je vyvedeno vybledlou šablonou. 

Je to díra. 

"Ty musíš klepat na vlastní dveře?" Ptám se. 

Přešlápne z nohy na nohu a pak vytáhne z tašky svazek klíčů. "Je to složité." 

"Jak to?" Prohlížím si chodbu. Je tu šero, ale nezdá se, že by tu byl někdo jiný. Nikdo se nedívá. To je dobře. 

Charlotte si povzdechne. "Tady jsem bydlela. Chci říct, žila jsem tu roky. Ale pak se máma seznámila s Rickem a netrvalo dlouho a nastěhoval se sem." Trochu se jí třesou ruce, když zasouvá klíč do zámku. 

"A kvůli Rickovi jsi narychlo odešla?" Položím otázku tiše. Téměř tiše. Tenhle andílek nemusí vědět, jaké pekelné hlubiny čekají na Ricka, kdyby se jí jen dotkl. 

Otočí klíčem a odsune dveře. "Ano." 

"Co se stalo?" Lehce ji chytnu za loket a přitáhnu ji zpátky. Když narazí na můj hrudník, instinktivně jí jednu ruku ovineme přes hruď. Nad prsy a pod krkem ji pevně přitisknu k sobě. 

Její dech se zadrhává. "Pane Nabokovo?" 

"Reese," připomenu jí. 

"Reese." 

Když vysloví mé jméno, vzplane mi v krvi oheň. Ale já ji děsím. Musím. Navzdory svým sklonům se přinutím stáhnout ruku. Pak ji otočím, aby stála čelem ke mně. 

"Řekni mi, co se stalo." 

Tváře jí jasně zrudnou a oči se jí začnou klížit. "Já tu práci vážně potřebuju, jasný? Viděl jsi, kde jsem bydlela. Nechci riskovat, že si to pokazím s..." Gestem ukáže k rozbitým dveřím do matčina bytu. "Tohle. Chci si jen vzít svou Lulu a jít." 

"Lulu?" 

"Aha." Zamrká a zahání hrozící slzy. "Lulu..." Usměje se, když se dveře s lehkým vrznutím otevřou. 

Sáhnu po zbrani a pak uvidím, jak škvírou vystrkuje oranžovou tlapu. Ještě víc pootevře dveře a pak se z nich uvolní huňatá, obtloustlá kočka a zamňouká na Charlottu. 

"Lulu!" Poklekne a zvedne zvíře do náruče. 

"Tvoje?" Podívám se na kočku. 

"Ano." Zaboří obličej do kočičí srsti a políbí ji na hlavu. "Jsi celá moje, viď, holčičko? Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Chtěla jsem tě vzít s sebou, ale nešlo to. Všechno se to stalo tak rychle." Přidrží kočku tak, aby se dívaly z očí do očí. "Odpouštíš mi?" 

Lulu se nakloní dopředu a přitiskne se čelem na Charlottino. Nikdy jsem neměla domácího mazlíčka, nikdy jsem žádného nechtěla, a už vůbec ne kočku. Jsou rtuťovité a teritoriální, stejně jako já. Ve dvou mi to nepřipadá jako dobrý nápad, ale když vidím, jak Charlotte kočku objímá, jako by to bylo záchranné lano, nemůžu říct ne. 

"Vím, že toho chci moc, ale mohla bych..." 

"Může s tebou zůstat u mě doma." Posunu dveře až na doraz a nakouknu dovnitř. Chodba není jedinou ponurou částí této budovy. 

"Děkuji." Charlotte mě následuje dovnitř a pak něco ucítím. Její ruku. Vloží svou ruku do mé a stiskne ji, její velké oči se na mě upírají, když se na ni podívám. Na hrudi mě svědí a svírá a mám nejsilnější nutkání ji políbit. Přímo tady, v téhle zasrané chatrči. 

"Nemáš zač." 

"Bude to jen chvilka." Znovu mi stiskne prsty, pak se odtáhne a spěchá potemnělou chodbou. 

Následuji ji do jejího pokoje. Je to jediný světlý bod na tomhle místě. Jednu stěnu zdobí něco, co jí mohly darovat jen děti ze školky. 

"Děti tě milují." Prohlížím si je, zatímco ona sbírá pár věcí - většinou oblečení a hračky pro kočky. Lulu sedí na úzké posteli a pozoruje mě. 

"Děti jsou tak hodné. Milují tak moc, až to bolí. Odpouštějí bez rozmýšlení." 

Prohledávám pokoj a hledám nějaké její fotky s někým jiným. S mužem. K mé úlevě tam žádné nejsou. Ne že by na tom záleželo, samozřejmě. Charlotte je mimo hru, zakázaná pro jakéhokoli jiného muže. Ale aspoň si nemusím přidávat další jméno na seznam. Jedno už mám na vrcholu. 

Opřu se o zeď za dveřmi, zatímco ona spěchá po malém pokoji. "Tak mi řekni, co se stalo s Rickem." 

Na okamžik ztuhne a pokračuje v balení. "On..." Zavrtí hlavou. "Od chvíle, kdy jsem ho poznala, měl na mě nechutné poznámky. A pak před pár týdny..." 

"Pokračuj." Držím svůj vztek na uzdě... prozatím. 

"Po sprše mě zahnal do kouta. Obvykle nechávám dveře zamčené, ale tentokrát jsem asi zapomněla. On... snažil se..." Zhluboka se nadechne. "Zkusil to, ale já jsem mu dala koleno a pak jsem se zamkla v pokoji, dokud se nevrátila máma. Řekla jsem jí, co se stalo." 

"A?" Už vím, co se stalo pak. Lidi už mě nepřekvapují, ale Charlotte se ještě nenaučila tyhle tvrdé pravdy - že lidé udělají cokoli, aby si udrželi klid, aby si udrželi to, co mají, i když to, co mají, je jenom hovno. 

"Nevěřila mi," řekne tiše a jednou rukou podrbe Lulu na bradě. 

"Věřila tobě. Jen nechtěla a bylo jednodušší předstírat, že nevěří." Uvažuju, že její matku přidám na začátek svého seznamu. Ale ona je jen příznakem problému: Rick. 

Zdá se, že se Charlotte oklepala a popadla ještě pár věcí, které nacpala do tašky, kterou vyhrabala zpod postele. 

Budu se muset pro Ricka vrátit. Potřebuje odsud vypadnout, aby měla nějaký prostor mezi- Z přemýšlení mě vytrhne hluk na chodbě a já sáhnu po zbrani. 

"No, podívejme, kdo se rozhodl doplazit se domů." Nějaký muž. Ne, méně než muž. 

Neberu si zbraň. Nepotřebuju ji. 

"Jdu jen pro Lulu a pár věcí. To je všechno." Charlotte se na mě podívá a já vidím v jejích očích hrůzu. Zavrtí na mě hlavou a říká mi, abych se nehýbala, abych zůstala schovaná za dveřmi. Ani náhodou. 

"Doufala jsem, že se vrátíš. Je čas, abychom pokračovali v našem malém rozhovoru, který jsme vedli minule v koupelně." Je hned na druhé straně dveří. 

"Odcházím." 

"Nikam nepůjdeš, dokud mi nedáš, co chci." Vstoupí až k ní do pokoje a ruce mu sjedou k opasku. "Měl jsem to udělat už dávno." 

"Stůj!" Charlotte ustupuje. 

"Drž kurva hubu. Snažíš se mě dostat do potíží s tvou matkou. Ukážu ti, co z toho budeš mít." 

"Myslím, že už jsem slyšela dost." Vykročím dopředu. 

Otočí se. "Kdo je kurva..." 

Udeřím pravačkou a trefím ho přesně do čelisti. Tvrdě dopadne na podlahu. 

Překročím ho a vezmu Charlottu za ruku. "Počkej na mě na chodbě." Pak ji táhnu z pokoje, kočku pod jednou paží, její tašku pod druhou. "Nehýbej se." 

"Můžeme už jít, prosím?" Hlas se jí třese, jak se mi chytá za tričko. 

"Budu tam jen chvilku." Jemně jí odtáhnu ruce, zavřu dveře bytu, pak se otočím a začnu si vyhrnovat rukávy. 

Rick zasténá a já slyším, jak klopýtá do předsíně, pak vpadne do obývacího pokoje. 

Jsem na něj připravená, snadno mu podrazím nohy, takže spadne na konferenční stolek a při dopadu na podlahu ten laciný krám roztříští. Během půl vteřiny jsem u něj, obtočím mu předloktí kolem krku a stisknu ho. Je to tak snadné. Na druhou stranu, zabíjení pro mě bylo vždycky přirozené. 

Zaryju mu koleno do zad. "Neměl ses jí dotýkat." 

"Pusť mě," vyprskne a jeho krev odkapává na špinavý koberec. 

Usměju se. Ne proto, že bych měla radost z toho, co Rick udělal mé Charlotte, ale proto, že si zabíjení tohohle muže budu užívat až do jeho posledního dechu.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zamilovat se do chůvy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️