Prolog
========== Prolog ========== Taylor Věděli jste, že když se rozhodnete někoho odpojit od přístrojů, ztlumí vám monitor srdce? To neustálé pípání, o kterém jste si ani neuvědomovali, že se stalo vaším stálým společníkem, je najednou pryč. Takže v místnosti je naprosté ticho, když se celý váš důvod bytí vytratí z této Země. Úplné ticho a ohlušující zároveň.
Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== Taylor Na zdejším vzduchu něco bylo. Byl čistý. Čistý. A měl vůni, se kterou jsem se dosud nesetkala. Bylo to něco, co stromy vypouštěly do atmosféry kolem sebe. Dlouze jsem se nadechl a zadržel dech, zatímco jsem se díval na scenérii pod sebou. Skalnaté vrcholky hor ještě pokryté sněhem přecházely v hustě zalesněné svahy, které se setkávaly s nedotčeným jezerem. Znovu jsem se nadechla. Bylo to nádherné. Klidná. Z velké části nedotčená lidmi ve všech směrech, kterými můžeme všechno zkazit. Kolem ramen mě objala ruka. "Je to nádhera, že?" Carter se zeptal. Podívala jsem se na svého nejlepšího přítele. Její jahodově blond vlasy měla shrnuté na hlavě v chaotickém pokusu udržet si je z obličeje, zatímco jsme stoupali na vrchol téhle vyhlídky. "To je." "Jsem tak ráda, že mi to máma doporučila..." Její slova byla přerušena, jak se jí z tváře vyplavila barva, a spustila ruce z mých ramen. "Promiň, neměla jsem..." Tentokrát jsem ji přerušila já. "Můžeš mluvit o své mámě, Cartere." "Dobře..." Její slova se vytratila a rozhostilo se trapné ticho. Bylo to devadesát sedm dní, dvanáct hodin a padesát dvě minuty, co matce přestalo bít srdce. Nemohla jsem si pomoct, ale ten čas jsem si poznamenala. Stále jsem si uvědomovala každou minutu, kdy se svět bez ní točil dál. Někdy mi to připadalo šílené. Naprosto šílené, že vesmír mohl stále existovat bez ní. Že já jsem mohl existovat bez ní. Byly chvíle, kdy mi to pořád ještě nepřipadalo skutečné. Chvíle, kdy jsem se dokázal přesvědčit, že to všechno byla jen strašná noční můra. Že jsem opravdu nesledoval, jak její tělo začíná pomalu selhávat. Neviděl jsem, jak se snaží zvednout ruku, aby mě vzala za ruku. Že se její kůže nezměnila tak, že bych jí viděl až do žil. Ale stalo se to. Žádné škemrání, prosby, smlouvání ani modlitby ji u mě neudržely. Moje skála, moje bezpečné místo, moje nejlepší kamarádka byla pryč. Zatřásla jsem hlavou a snažila se ji vyčistit. "Jak se tvoje máma zase dozvěděla o tomhle místě?" přinutila jsem svůj hlas k veselosti a zeptala se. Carter pocházel z Georgie a my jsme se právě nacházeli uprostřed pustiny v Oregonu. Carterová zkroutila prsty do řady složitých uzlů na boku. "Má sestru ze sesterstva, která tu vyrostla. Řekla jí, že je to čistá magie. Je to tak, že?" Čistá magie byl dokonalý popis. "Je." Znovu jsem se na Cartera podívala. Na čele se jí rýsovaly vrásky obav. Nenáviděla jsem, že jsem toho příčinou. "Děkuji, že jsi mě sem přivedla." Na rtech se jí objevil upřímný úsměv. "Jsem moc ráda, že jsi nakonec souhlasil." Po měsících naplněných zařizováním pohřbu, vyřizováním nekonečných maličkostí, které s sebou nese něčí smrt, a balením máminého domu v Houstonu jsem byla vyčerpaná. Carterová mě prosila, abych jí dovolila naplánovat pro nás výlet, který by byl plný jen odpočinku, relaxace, dobrého jídla a přírody. Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych se bránila víc než jen napůl, i když jsem ze všeho nejvíc chtěla být sama. Neustálé hodnotící pohledy a pečlivě formulované otázky, jak se mi daří, byly skoro víc, než jsem dokázala snést. Zatínala jsem pěsti a nehty se mi zakusovaly do dlaní. Carter se o mě chtěl jen postarat. Byla to nejlepší kamarádka, jakou si dívka může přát, a já jí nedokázala dát ani to. Praskání větví a šustění podrostu, které se ozývalo za námi, přimělo Carter i mě otočit se. "Ježíši, jsem si docela jistý, že jsem právě dostal na zadek jedovatý břečťan," vyhrkl náš dobrý kamarád Liam. Carter se snažila zakrýt chichotání tím, že si zakryla ústa. Já jsem svůj smích nijak nezakrýval. Carterin manžel Austin se vlekl za Liamem a ve tváři měl znechucenou grimasu. "O tomhle opravdu nemusím slyšet." "Hele, ty bys taky mohl mít. Nic nemůže být horšího než jedovatý břečťan na tvém nádobíčku." Carterová si sundala batoh z ramen. "Mám nějaké ubrousky na ruce. Proč je nepoužijete oba." Liam se na Carterovou usmál a vzal si z její natažené ruky jeden ubrousek. "Děkuji, madam." Poté, co Liam hodil použitý ubrousek do batohu, zamířil ke mně. Přitáhl si mě k sobě. "Jak se držíš?" Jeho tón se změnil z škádlivého na jemně vážný a já to zatraceně nenáviděla. "Jsem v pohodě." Vrazil jsem mu loket do břicha. "A teď dej ty svoje možná nakažlivé špinavé prsty ode mě pryč." Liam se zasmál, ale v očích měl obavy, když mě zkoumal. Připadala jsem si jako brouk pod mikroskopem. Utáhla jsem si popruhy batohu. "Co říkáš? Závodit s tebou zpátky k autu?" Nečekal jsem na odpověď, jen jsem se rychlým tempem vydal po stezce. Vzduchem za mnou se nesly hlasy. "Odkdy je to atletka?" Liam se zeptal. "Začala běhat, když její máma poprvé onemocněla..." Začal Carter. Tlačila jsem na pilu rychleji, dokud jsem už neslyšela své přátele. * * * Naše pronajaté SUV objímalo zatáčky horské silnice, když jsme mířili od vrcholků směrem k městu. Starodávná cedule hlásala bílým písmem Vítejte u Sutter Lake. Očima jsem projížděla po hlavní ulici a prohlížela si výlohy obchodů, které vypadaly, jako by zamrzly v dobách starého Západu, a před většinou z nich stály přívěsné sloupky. Na každé ceduli visely koše s pestrými květy a na stinných místech pod stromy se zářivě zelenými listy seděly lavičky. Austin zastavil na parkovacím místě před staromódním saloonem. Žádný parkovací automat. To bylo něco jiného než ve dvou městech, která jsem v poslední době nazýval domovem. Uvolnila jsem si bezpečnostní pás a otevřela dveře. Žena, která nám pronajala prázdninový dům, nám řekla, že v saloonu mají nejlepší hamburgery v okruhu sta mil. Pochyboval jsem, že by něco mohlo překonat In-N-Out, ale byl jsem ochotný udělat nějaký průzkum, abych to zjistil. Carter přistoupil vedle mě a stiskl mi rameno. "Tohle místo je tak roztomilé, že?" Bojoval jsem s nutkáním setřást její ruku. Z přemíry útěšných gest v poslední době mi začínala naskakovat husí kůže. "Nejroztomilejší."
Kapitola 1 (2)
Austin si přitáhl svou ženu k sobě a otřel se jí rty o čelo. "Záleží mi na tom, jak dobré jsou ty hamburgery." "A pivo. Nezapomeň na pivo," zavolal Liam. Protlačili jsme se dvojicí křídlových dveří a zamířili ke stanovišti hostesek. Za pódiem stála mladá dívka, nejspíš středoškolačka. "Kolik...?" Její slova se přerušila, když se jí vytřeštily oči. "Vy jste Liam Fairchild." Bylo to zvláštní, tak často jsem zapomínal, že Liam je celebrita. Teprve v situacích, jako byla tato, jsem si vzpomněla, že je světoznámý hudebník. Liam nasadil svůj šarmantně-buggerovský úsměv. "To jsem, miláčku. Ale co kdybychom si to malé tajemství nechali pro sebe? Nerad bych, aby se na můj prázdninový úkryt přišlo." Dívka energicky přikývla. "Ráda ti něco podepíšu, jestli chceš." "To by bylo úžasné," zašeptala a pak zašmátrala po papíru a tužce. Zatímco Liam dělal mladé dívce ročník, studoval jsem prostor. Téma Starého západu pokračovalo s koly vozů a dřevěnými cedulemi zdobícími stěny. Kombinovaná restaurace a bar byla zaplněná asi z poloviny, většina obyvatel se rozhodla pro jeden z útulných boxů, které objímaly okraj místnosti. Moje oči pokračovaly dál směrem k barové části a zarazily se na dvou mužích, kteří obědvali a sledovali nějakou sportovní záležitost na televizi v rohu. Oba byli dobře stavění. Jeden blonďák. Jeden s vlasy tak tmavě hnědými, že byly skoro černé. Druhý muž zaklonil hlavu a vydal ze sebe řev smíchu, který byl tak sytý a bezstarostný, že mě zasáhl přímo do hrudi. Budu se ještě někdy takhle smát? Jako bych neměl na světě žádné starosti? Někdo mi vrazil do ramene. "Užíváš si trochu potěšení pro oči?" Ušklíbla jsem se na Liama. "Ne." "Už jsi skončila se splněním snu každé náctileté fangirl?" "Ne," řekl jsem. Ovinul mi ruku kolem ramen a vedl mě ke stolu, u kterého už seděli Carter a Austin. "Být miláčkem Ameriky je těžké břemeno." "Miláček Ameriky je Julia Robertsová, ty blbečku," ozval se Austin od stolu. Nechala jsem hlasy svých přátel zaniknout v šumu v pozadí a otočila jsem se, abych se ještě jednou podívala na muže s podmanivým smíchem - ale už byl pryč.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Taylor V chřípí mě štípal pach antiseptika, když mi v uších znělo to zatracené píp, píp, píp. "Miluju tě na měsíc a zpět, moje sladká holčičko." Hlas mé matky byl unavený a drsný. Pak se rozhostilo ticho. To obávané ticho, které znamenalo, že je pryč. Oči se mi otevřely. Přikrývka jako by mě dusila, jak jsem se snažila vyprostit. Nakonec se mi podařilo vyprostit se ze zamotané změti. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a snažila se zpomalit dech a zklidnit tep. Potřebovala jsem vzduch. Postavila jsem se na roztřesené nohy a prošla potemnělou kajutou k zadní palubě. Tričko vlhké potem se mi lepilo na záda. Kdybych byla sama, strhla bych z něj tu zatracenou věc. Posunul jsem dveře a vyrazil vpřed, nohy se mi dotkly chladných prken. Chytila jsem se zábradlí a sklonila se, abych si na něj přitiskla čelo. Chladný horský vzduch mě ovanul, uklidnil mou přehřátou kůži a sladká vůně vánku jako by zmírnila mé panické dýchání. Tep se mi pomalu začal vracet do normálu. Narovnala jsem se a naklonila obličej k nebi. Hvězdy tu byly tak jasné. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Žádné světlo z města, které by jejich zář otupilo. "Mami, jsi tam nahoře?" Vyslovila jsem ta slova do tichého vánku a do očí se mi draly slzy. Ze všeho nejvíc jsem si přála příslib, že se s ní jednoho dne znovu setkám. V nebi, ve hvězdách, kdekoli, kde bych cítila její přítomnost. Pastor na mámině zádušní mši slíbil, že je na lepším místě. Ale jak to mohl vědět jistě? Neustále jsem se modlila k Bohu a vesmíru o znamení. Cokoli, co by mi dalo najevo, že je v pokoji. Že ji ještě uvidím. Nikdy jsem nic nedostal, a to jsem hledal. Dlouze jsem vydechl a usadil se do jednoho z houpacích křesel na verandě. Zvuky bublajícího potoka poblíž, cvrčení cvrčků a lopatky houpacího křesla narážející do prken terasy byly mými jedinými společníky. Bylo to tak trochu dokonalé. Bylo ticho, bez ohlušujícího ticha mých nočních můr. Spánek by mě ale v nejbližší době nenašel. Ať jsem se snažila sebevíc, odpočinek po jednom z těch snů vždycky odmítal přijít. Byl to noční boj, který jsem vyhrával, jen když jsem den předtím vyčerpal své tělo. Potřebovala jsem být tak unavená, abych usnula tak hlubokým spánkem, že mě noční můry nemohly najít. Bylo to tak strašně ironické. Dřív jsem cvičení nenáviděla s vášní tisíce ohnivých sluncí, ale teď to byla moje spása. Na dřevem obložené podlaze se ozvaly tiché kroky. Bojovala jsem s frustrací, která se ve mně zvedla, když mi někdo narušil samotu. Otřela jsem si obličej, abych smazala zbloudilé slzy, a pokusila se o zastřený výraz. Nechtěla jsem žádné soucitné pohledy ani opatrné tóny. Problém byl, že jsem nevěděla, co chci. Nebo potřebovala. Věděla jsem jen, že bych nejradši vylezla z kůže, když se na mě lidé dívají, jako bych se měla každou chvíli zhroutit. Možná proto, že jsem se bála, že se zhroutím. Že se rozpadnu na milion kousků a už se nikdy nedokážu dát dohromady. Carter se objevil po mém boku. Vypadala rozhozeně. Zmačkané pyžamo, rozmazané oči a vlasy navršené na hlavě připomínaly krysí hnízdo. Byla jsem si celkem jistá, že se do tohoto stavu dostala díky manželovu řádění. Austin miloval mou nejlepší kamarádku se zuřivostí, ze které mě bolelo srdce. Carter se posunul do křesla vedle mého. "Nemohla jsi spát?" Nechala jsem jedno rameno zvednout a klesnout. "Spaní není v poslední době zrovna moje silná stránka. Vzbudila jsem tě?" Carter se na mě soucitně usmál. Stejný, jaký mi věnovala celé měsíce. Výraz, který ve mně vyvolával chuť ji uškrtit. A já tuhle holku miloval do hloubi duše. "Ty jsi mě opravdu nevzbudila. Od té doby, co mám Ethana, mám pocit, že nikdy úplně neupadám do spánku. Pořád napůl poslouchám, jestli se neozývají zvuky dětské úzkosti." Vnitřně jsem se zhrozila nad svou předchozí frustrací. Moje nejlepší kamarádka nechala poprvé od porodu své dítě doma, protože se o mě bála. Protože mě chtěla odvést pryč z jakéhokoli místa, které v sobě skrývalo vzpomínky na maminku. Potřebovala udělat něco, co by mi pomohlo zmírnit bolest. "Jak se má ta malá příšerka?" Zeptal jsem se. Na tváři se jí objevil šťastnější úsměv. "Má se skvěle. Před spaním jsem mluvila s mámou a znělo to, že si užívá, jak ho prarodiče rozmazlují." Na rtech se mi rozlil malý úsměv. "Ethan má štěstí, že je má." Carter ztuhl. "Nechtěla jsem vytahovat..." Přerušila jsem ji a mávla si rukou před obličejem. "Takhle jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen říct, že má úžasné prarodiče." Bude odteď každý rozhovor opatrným procházením minového pole? Znovu jsem se zhluboka nadechla a nechala se uklidnit vůní okolních borovic. "Opravdu se mi tu líbí." Carter očima prohlédl pole, která se měnila v rozlehlý les. "To jsem moc ráda. Mně taky. Je na tom něco opravdu zvláštního." Usmála jsem se pro sebe. "Je tu klid, který jsem nikdy předtím nezažila. Něco v tom zvuku vody a vůni vzduchu. Mám pocit, že tu můžu dýchat." Carter se zasmál. "No, v porovnání s domovem je vzduch přece jen o něco čerstvější." S Carterem jsme se seznámili v Los Angeles jako učitelé pracující v programu Teach For Our Youth. Rychle jsme se sblížili a brzy jsme se stali spolubydlícími. Ale když máma onemocněla, musela jsem se vrátit do Texasu, abych se o ni postarala. A do Los Angeles jsem se už nikdy nevrátila. Už to prostě nebyl domov. V hlavě se mi mihl nápad. Bylo to šílené, ale možná jsem přesně tohle potřebovala. * * * Vůně smažící se slaniny a čerstvě upečených sušenek mě šimrala v nose, když jsem si Carterovou u sporáku vzala do parády. "Můžu něco udělat?" Zeptala jsem se. Carterová se kousla do koutku rtu. "Ummm, proč nepomůžeš Liamovi prostřít stůl." "Jasně." Zamířila jsem do jídelny a našla Liama s hromadou nádobí a příborů. "Tady, pomůžu ti," řekla jsem a natáhla se pro hromadu vidliček a nožů.
Kapitola 2 (2)
"Nedovolila by ti dotknout se ničeho, co se vaří, že ne?" Liam se zasmál. "Ale, mlč. Takže vaření není moje silná stránka." To bylo největší podcenění na světě. Máma přísahala, že umím připálit vodu. Bez ohledu na to, jak často se mě snažila vyškolit v kulinářství, jsem byla beznadějná studentka. Na hrudní kosti mě zabolelo. Nikdy by neměla šanci to napravit, vidět mě, jak konečně ovládám její slavnou bramborovou kaši nebo dekadentní citronový koláč s pusinkami. Podobné záchvěvy přicházely často, pokaždé je vyvolalo něco jiného a častěji mě zaskočily. Vždycky jsem měla pocit, jako by mi srdce tiskla neúprosná pěst. Svírání škubalo všemi okolními vlákny pojivové tkáně a vysílalo do celého těla záchvěvy bolesti, dokud jsem tu vzpomínku nakonec nevyhnala z hlavy. Liam mi hodil ruku kolem ramen. "Ještě že si umíš objednat jídlo s sebou s těmi nejlepšími." Setřásla jsem ze sebe přízračnou křeč a přinutila se k úsměvu na rtech. "Jako bys na tom byla líp? Polovinu večeří jíš u Cartera a Austina a máš osobního kuchaře. Rozmazlená, přísahám." "O čem se vy dva hádáte teď?" Z vedlejšího pokoje se ozval Austinův hlas. Otočila jsem se a uviděla jeho velkou postavu bojovníka, která vyplňovala dveře. "Jen se snažím, aby byl Liam upřímný." Austin si odfrkl. "S tím hodně štěstí. Aspoň že máš jeho přebujelé rockové hvězdné já, které prostírá stůl." "Hej!" Liam se zatvářil uraženě. "Abys věděl, včera večer jsem umyl nádobí." Položila jsem si ruku na srdce a zalapala po dechu. "Ne. Nádobí? Zlomila sis nehet?" Liam s rachotem odložil hromadu talířů a vrhl se ke mně. "Tyhle ruce by mohly být pojištěné na miliony." Nejspíš to byla pravda. Během posledních několika let se Liam stal senzací v první stovce Billboardu. Vytvořil jakýsi hybrid mezi jižanským rockem a country, ovládl oba trhy a shrábl peníze. Zasmála jsem se, otočila se na místě a napřáhla nůž na máslo Liamovým směrem, abych zastavila jeho pokus o útok. "Dobře, dobře, jsi nejslavnější, nejtalentovanější a nejhezčí kluk v celé zemi. Teď jsi spokojený?" "To je o něco lepší..." Přičichl si. Obrátila jsem oči v sloup a Austin se jen ušklíbl. Dokončili jsme prostírání a pak byl čas nadechnout se toho, co Carter v kuchyni uvařil. Všechny řeči utichly a jediné zvuky byly zvuky vidliček a nožů o talíře. Napila jsem se OJ a uklidňovala se. Odkašlala jsem si a tři páry očí se otočily mým směrem. "Takže... myslím, že zůstanu v Sutter Lake." Carterovo obočí se svraštilo. "Jak to myslíš? Jako že si prodloužíš cestu?" Zatočila jsem prstenem na pravém prsteníčku. Patřil mé matce. Ráda jsem si myslela, že má magickou schopnost dodávat mi sílu. "Myslím tím, že se sem přestěhuju." Carterovi povolila čelist. "Ne nutně navždy. Jen na nějakou dobu," pospíšila jsem si s odpovědí. "Potřebuju nějaký čas pryč." Carterové se zalily oči slzami a Austin se okamžitě natáhl, aby ji chytil za ruku. "Doufal jsem, že se přestěhuješ zpátky do LA. Vím, že jsi potřebovala čas, abys vyřídila všechny matčiny záležitosti, ale teď, když jsi to udělala, potřebuješ být mezi lidmi, kteří tě mají rádi. Tady nikoho neznáš." Měla pravdu. V Sutter Lake jsem neznala jedinou duši. To byla velká část jeho přitažlivosti. Vyslala jsem Carterovi něco, v co jsem doufala, že je to uklidňující úsměv. "Myslím, že potřebuju nějaký čas o samotě, abych si to srovnala v hlavě. Pak slibuju, že si rozmyslím, jestli se vrátím do LA." Liam mě pozorně studoval, tvářil se vážně. "Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" Zaťala jsem zuby, ale přinutila jsem se k lehkosti v hlase, když jsem řekla: "Jsem. Jen si potřebuju najít místo k bydlení. A možná nějakou práci, abych neumřela nudou." Technicky vzato jsem práci nepotřebovala. Můj otec - nebo dárce spermatu, jak jsem mu ráda říkala - pro mě založil svěřenecký fond, ve kterém bylo víc peněz, než jsem věděla, co s nimi. Snažil se tak utišit svou vinu nepřítomného otce. Také dal mé matce velkou částku. Snažil se tak potlačit svou vinu za to, že byl podvádějící a opuštěný kretén. Moje matka se těch peněz nikdy nedotkla, kromě toho, že mi platila školu. Neměla jsem výčitky svědomí, že jsem si za ty svoje koupila trochu oddechu od reality, ale věděla jsem, že kdybych nedělala něco produktivního, tak bych se zbláznila. Nový začátek, kde mě nikdo neznal jako dívku, která právě ztratila svou jedinou rodinu. Samota daleko od dobře míněných, zvědavých očí. Klid. To bylo vše, co jsem chtěla. A kdybych se kvůli tomu měla přestěhovat do zapadákova v Oregonu, tak to prostě udělám.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dokonalý útěk"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️