1. První kapitola: Ronan (1)
---------- První kapitola ---------- ========== Ronan ========== Vibrující telefon v kapse mi zrychlil tep a já se ho snažil ze všech sil ignorovat. Situace se mi naprosto vymkla z rukou. Bude třeba jednat, jakmile se vrátím do kanceláře. Prozatím jsem se snažila co nejlépe relaxovat a sledovala svého vypůjčeného psa, jak se válí na zádech v trávě a nasává pach stovek dalších psů, kteří den co den procházeli tímto parkem. Na Manhattanu nebylo moc osobního prostoru, dokonce ani pro psy. "Dávej pozor, kamaráde. Jestli tě odvedu zpátky celého od bláta, tvoje máma mě bude mít pod kůží." Pes se při zvuku mého hlasu přestal převalovat a vrhl na mě ten nejepičtější pohled stranou. To bylo jeho jediné uznání, než pokračoval ve své veselé cestě a jeho vrtící se hřbet zvedal oblak špíny. Hádal jsem, že mu nechám jeho den. Pes Steven žil v nebi docela snadný život, rozmazlený, jak se patří, ale když žil ve městě, nedostával se do trávy dost často. Ne že by se stejně vesele neválel v hromadě hoven na chodníku. Vibrace telefonu mě vystřelily na nohy. Byl jsem v koncích. Kdyby ten pes nežil ve své slávě, vypálil bych z tohohle parku gumu do nejbližší hospody a přehlušil ten neustálý hluk jedním nebo dvěma pivy. Ne že by to bylo řešení, ale Kriste pane, potřeboval bych si odpočinout. Vytáhl jsem z kapsy mobil, abych se ujistil, že mi nic důležitého neuniklo. Stačil mi letmý pohled, abych vyhodnotil, že zprávy, které mi chodí, se netýkají práce. Neobtěžoval jsem se je číst. Už týdny se v nich opakovalo to samé. Frustrovaně jsem zasténala, telefon zase schovala a proklínala se za to, že jsem se na něj podívala. Pes ve tvaru brambory s malými nožičkami se přitočil ke Stevenovi a očichal mu zadek, jako by byli staří kamarádi. Steven se na oplátku přetočil na břicho a pořádně si toho vetřelce prohlédl. Seznámili se a pořádně se očichali. Ach, být psem, který čichá k zadku, aby se rozhodl, jestli mu společnost stojí za to udržet. K dvojici přistoupila žena a poklepávala si na stehna. "Daisy, pojď, králíčku. My cizím lidem k botám nečicháme. Není to slušné." Přikrčila se a pořádně poplácala vnímavou bramboru, jen aby ji ignorovala. Znovu se postavila a hodila si ruce v bok. "Daisy, přivádíš mě k šílenství. Nemusíš flirtovat s každým hezkým klukem, kterého potkáš. Musíme jít brzy domů, holčičko." Povzdechla si. "Dobře. Dám ti pět minut a pak tenhle nový vztah zhasnu." Zastrčila jsem si ruce do džínů a zhoupla se na patách, pobavená celou touhle interakcí. "Nemysli si, že mě poslouchá." Žena se otočila a poprvé si mě všimla. A já jsem si jí všiml hned nato. Nádherná se ani nedotkla toho, co byla. I v černé mikině s kapucí nadměrné velikosti a pytlovitých teplácích mě srazila o krok zpátky. Její široké modré oči a roztažené našpulené rty mě zaskočily, ale její bledá, krémová pleť a černé vlasy navršené na hlavě mi připomněly domov. "No, ahoj." Položila si ruce na boky a kývla na Stevena. "Hlásíš se k tomuhle?" "Ano. To je tvoje brambora?" Pohodila bokem. "To je Daisy. Jsem jen její hlídač, ale není to krasavice?" "To je. Steven taky není můj." Zmateně svraštila čelo. "Aha. Myslela jsem, že jsi říkal...?" "Ehm... ne." Praštila jsem se patou ruky do čela a hledala způsob, jak Stevena vysvětlit. "Patří kamarádovi. Se Stevenem máme stálé týdenní rande v psím parku." "A ty? A je to kvůli Stevenovi, nebo kvůli tobě?" Sevřela růžové rty a vytvarovala je do tvaru srdce. Vysušeně jsem se zasmála, jak trefná byla. "Nemůžu říct, že by mi vadil čerstvý vzduch. Společnost by mohla zapracovat na jeho konverzačních schopnostech." To bylo vše, co jsem byla ochotná tomu ohromujícímu stvoření přiznat. "Vážně? S Daisy si povídáme celý den. Možná by mohla Stevena něco naučit." Stevenovi se zbytečně odlepil jazyk od úst, zatímco se díval na Daisy, jako by vynalezla hru aportování. "Myslím, že můj chlapík je beznadějný případ." Zachichotala se a nabídla záblesk bílých zubů, malou mezeru mezi dvěma předními. Vzhledem ke stavu svého života jsem neměl důvod dívat se na takovou ženu, ale nedokázal jsem se přinutit přerušit pohled. "No, má štěstí, že je roztomilý." Strčila si ruce do kapsy mikiny a zatočila palcem v trávě. Štěňata kolem sebe běhala v kruhu, už teď byli nejlepší kamarádi. Telefon mi znovu zavibroval a před očima se mi mihla červená barva. Ze rtů se mi vysypala litanie nadávek, hlasitěji, než jsem měla v úmyslu, a mnohem hlasitěji, než by se mělo vyslovovat před dámou. Naklonila hlavu a hodnotícím pohledem mě přejela. "Co to má znamenat?" zeptala se. Vytáhl jsem telefon a zvedl ho. "Kéž bych ho mohl hodit rovnou do kýble s odpadky. Ale nemůžu tomu uniknout." Vytáhla z kapsy ten svůj. "Copak já to nevím. Naštěstí pro mě byl ten můj dnes odpoledne blaženě tichý. Je mi líto, že ten tvůj nedělá totéž." "Eh, já to přežiju." "Uff. Vím, že to bylo chvíli na hraně. Mimochodem, já jsem Iris." Rozptýlená tím, jak se jí rty stáhly do úsměvu, jsem se málem zapomněla představit. "Ronan. Rád tě poznávám, Iris." Kývla jsem na jejího psa. "A Steven je momentálně obletován Daisy, zdá se." "Má to v sobě. Já jsem do ní taky bláznivě zamilovaná." Iris si uhladila rukou vlasy a já si všimla černého a šedého tetování na jejích kloubech. Nedokázala jsem zabránit tomu, aby moje špinavá mysl neměla chuť odloupnout měkkou bavlnu její mikiny a prozkoumat, kde končí inkoust a začíná hladká kůže. "Není to náhodou riziko tvé práce?" zeptala jsem se. Vyhrkla z ní bublina smíchu. "Hlídání psů není moje práce, jen koníček. Naštěstí pro mě Daisy patří kamarádce, takže ji můžu navštívit, kdykoli se mi zachce."
1. První kapitola: Ronan (2)
Zeptal bych se, co je její práce, ale to by vedlo k tomu, že bych začal mluvit o své práci, a ta byla v tuto chvíli tím nejvzdálenějším, na co jsem myslel. "Co máš na tetování?" Přejel jsem si prstem po kloubech a kývl na její. Natáhla ruku a ukázala mi své dlouhé, ladné prsty s lesklými černými nehty. Na kloubech měla napsáno Múza a horní část ruky pokrýval černošedý lotosový květ. "Múza?" Víčka se jí sklopila a ruku schovala. "Mmm. Dostala jsem to v devatenácti jako připomínku, že mám být svou vlastní múzou." "Takže jsi umělkyně?" "Svým způsobem." Jedno její obočí se zvedlo. "Jste z Dublinu?" Pět let mimo rodnou zemi a můj přízvuk o mně stále vyprávěl. Překvapilo mě však, že uhodla město. "Z malého města nedaleko odtud. Co mě prozradilo?" Pokrčila bok a natočila zápěstí směrem ke mně. "Trochu jsem cestoval a strávil jsem dost času v hospodách v Temple Baru. Kdybys měl místo vodítka v ruce půllitr, připadala bych si, jako bych tam teď byla zpátky." "To je zvláštní." Protřel jsem si zátylek, s každou minutou strávenou v její společnosti mě ta žena zaujala víc a víc. "Zrovna jsem si říkala, že by se mi hodil půllitr." Další Irisin hodnotící pohled, který mi přejel od hlavy až k patě. Zamyšleně si poklepala na spodní ret. "Byl bys pro společnost? Znám místo, kde by ses mohl cítit jako doma." Povytáhla jsem obočí. "A ty? Tohle město přede mnou skrývá tajemství." Přemýšlel jsem o tom, ale ne dlouho. Pití bylo pití, ne závazek. Mohl jsem si dát panáka a strávit víc času prohlížením téhle krásné ženy. "Tu nabídku přijmu, Iris." Udělala velké divadlo, že se třese. "Líbí se mi, jak z tvých úst zní moje jméno." Založil jsem si ruce na prsou, ani na minutu jsem jí nevěřil její koketérii, přesto jsem ji považoval za zatraceně roztomilou. "Jestli jsi strávila hodně času v Temple Baru, nepochybuju, že tvé jméno si pobrukoval nejeden kluk." Bradu si přitiskla k rameni a hravě zamrkala řasami. "To ti nikdy neřeknu. Bylo to přece jenom moje špatně strávené mládí." "Vypadáš docela mladě." Kdybych hledal něco víc než jen rozptýlení, zjevný rozdíl v našem věku by byl červenou vlajkou. Ale já jsem nebyl, takže jsem s tím neměl žádné potíže. "To je váš zdvořilý způsob, jak se zeptat na můj věk?" Střetl jsem se s jejím pohledem. "Je ti víc než jednadvacet?" Její řasy se spustily, aby jí vějířovitě rozjasnily tváře. Rty se jí zkřivily do úsměvu. "Pár let po tom." "Pak zůstanu gentlemanem a nebudu se ptát na přesné číslo. Jediné, co mě zajímá, je, jestli jsi dost stará na to, aby ses ke mně připojila v té hospodě, kterou jsi přede mnou houpala." "Myslel jsem, že jsem se chystal na svou společnost." Ty rty se znovu našpulily způsobem, který měl být nezákonný. Líbilo se mi, jak svou přirozenou dusnost zjemňovala hraným humorem, jako by si byla dobře vědoma svého působení na obyčejné smrtelníky. "To jsi udělala." Víčka se mi sklopila, když jsem si ji znovu prohlédl a neobtěžoval se skrývat svůj obdiv. "Ty drinky jsou velmi ceněným bonusem." Zaťala zuby do spodního rtu a kousla se do úsměvu. "No, tak pokud jsme na stejné vlně." Snížil jsem hlas na tichý tón a dal jí přímost, jakou si zasloužila. "Opravdu? Protože bych velmi rád strávil večer tím, že si tě budu užívat, Iris." "Nejdřív pití." Zvedla potetovanou ruku k obličeji a pomalu si rozetřela linku podél spodního rtu. "Pak uvidíme, jestli se mi líbíš natolik, abych tě vzal domů." Nízko v mém nitru se rozvinulo horko. Ruce mi cukaly, abych tuhle neuvěřitelně sexy ženu chytil pod krkem a vytáhl ji odsud. Místo toho jsem se rozesmál. "Myslím, že spolu budeme dobře vycházet." "To doufám." Mávala telefonem sem a tam. "Musím vzít Daisy domů a předpokládám, že Stevenův majitel ho chce zpátky. Dej mi své číslo. Napíšu ti později." "Nechceš mi teď dát svoje?" Její dlouhé řasy se zatřepetaly. "Opatrnosti není nikdy dost. Co když odejdu a zjistím, že jsi sériový vrah? Uleví se mi, když budu vědět, že neznáš moje číslo." "To dává smysl." Nedávalo, ale byla roztomilá, tak jsem se s tím smířila. Vyťukala jsem své číslo a těšila se, že mi pro jednou někdo napíše. I kdyby moje seznámení s Iris vedlo jen k noci, kdy budu pít a nebudu si trhat povlečení, měl jsem pocit, že mi to zpříjemní. Obě jsme si pochovaly své psy a společně vyšly z parku. Daisy klusala jako správná dáma, zatímco Steven kolísal mezi škubáním za vodítko, aby se honil za veverkou, a padáním na záda, aby prosil o podrbání na břiše. Iris se jeho výstřelkům smála, zatímco já jsem vrčela a zadržovala další proud nadávek. U vchodu do parku se Iris zastavila a ukázala přes rameno. "Jdu tamtudy," řekla. "Aha, tady se rozdělíme. Těším se, až se ozveš, Iris." Přikrčila se a pořádně Stevena pohladila po hlavě. "Ahoj, Stevene." Zvedla se na nohy, dost blízko na to, aby mi sjela dlaní po bicepsu. "Sbohem, Ronane. Brzy o mně uslyšíš." Steven bydlel naproti psímu parku. Vpustila jsem se do jeho bytu, odepnula mu vodítko a ohlásila náš příchod. Proběhl vchodem a prošel chodbou a já ho následovala do přeplněné, zakouřené kanceláře a opřela se ramenem o zárubeň. "Kdo dneska kouří?" Aileen, Stevenova majitelka a moje šéfová, se na mě sotva podívala. "Já ano." Její výrok byl suchý jako kost. Poklepala doutníkem o popelník z Waterfordu, který ležel na hromadě papírů. "Co je to za člověka, který si půjčí psa, místo aby si pořídil vlastního?" Složil jsem ruce v bok a odfrkl si. "Takový, který není dost doma, jak víš nejlíp ze všech." Aileen típla doutník a otočila se na židli čelem ke mně. V ruce svírala zažloutlý poznámkový blok a čmárala si rychlé poznámky, o kterých jsem ze zkušenosti věděla, že jsou nečitelné pro kohokoli kromě Aileen. Pracoval jsem pro ni posledních pět let, ale znal jsem ji většinu života. Byla nejlepší kamarádkou mé matky, co si pamatuji. V šedesáti vypadala o deset let starší, napůl kvůli návyku na tabák a napůl kvůli dobře prožitému životu. Její zrzavé vlasy vybledly na světle jahodovou barvu - k čemuž si pomohla barvou z krabice, kterou nikdy nepřiznala - a její pleť měla hluboké vrásky, ale oči jí stále jiskřily stejným humorem a životem jako vždycky.
1. První kapitola: Ronan (3)
"Jsem v kontaktu s lidmi paní Graysonové." Podívala se na mě a pro dramatický efekt se odmlčela, jak měla ve zvyku. Přikývla jsem a ona pokračovala. "O víkendu ji zaregistrují v nějakém hokynářském léčebném zařízení." "Dobře, dobře." Oběma rukama jsem si vydrhla obličej. "Ona to potřebuje. Celé odpoledne mi píše z nového čísla." "Ahoj. "Jo, doufejme, že jí léčba, kterou podstoupí, opravdu pomůže." Aileen poklepala perem na blok. "Takže, jsi pro novou práci?" "To je mocná otázka." Vzpomněla jsem si na svůj bzučící telefon a všechny bezesné noci, které jsem za posledních pár týdnů prožila. Pak se mé myšlenky vrhly na tu krásnou ženu se svůdným úsměvem a příslibem piva a její společnosti. "Zeptej se mě zítra znovu." Naklonila hlavu a podezřívavě si mě prohlížela. "Co je to, chlapče?" Píchla propiskou směrem k mému obličeji a zúžila oči. "Pohybovaly se ti rty? Bylo to... bylo to něco jako úsměv?" Zavrčel jsem a upravil svůj výraz. "Nevím, o čem to mluvíš." Škubla nosem. "Ty jsi používal mého psa, abys balil holky v parku?" Steven okamžitě omdlel ve svém psím pelíšku v rohu. I kdyby byl vzhůru, nikdy by mě neprodal. "Nevím, co tím myslíš." Ustoupila jsem ode dveří a stiskla ústa do úzké linky, abych se nerozesmála. Aileen se snažila být drsná, ale příliš mi připomínala mou mámu, než aby mě doopravdy vyděsila. "Uvidíme se zítra." "Buď připravená vrátit se do práce!" zavolala. "Uvidíme!" Pro jednou, když mi zavibroval telefon, jsem zkontrolovala, od koho je zpráva. Finn: Zítra poběžíš? Tvůj zadek vypadá povadle. Zakoulela jsem očima. Můj zadek byl ve skvělé formě, to moje hlava nebyla poslední dobou úplně v pořádku. Věděl ale, že na jeho pozvání nehodlám říct ano. Finn si mě oblíbil už od dob naší společné služby a nepřestal s tím ani teď, když jsme byli spolupracovníci v jiné funkci. Já: Víš, že moje koleno s tebou neudrží krok. Uvidíme se v posilovně. Nechala jsem vtipy na něm a projížděla zprávy, abych se ujistila, že jsem žádnou od Iris nepřehlédla. Bohužel, havranovlasá kráska se ještě neozvala, ale nedělala jsem si starosti. Den byl ještě mladý, a pokud vše půjde tak, jak jsem doufal, budu se v ní topit ještě před půlnocí. Naštěstí jsem byl trpělivý muž.
2. Kapitola druhá: Iris (1)
---------- Kapitola druhá ---------- ========== Iris ========== S Daisy jsme šly dlouhou cestou domů, zastavovaly jsme se, abychom očichaly stromy a požární hydranty, pozdravily její obdivovatele a očichaly co nejvíce zadečků. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci, možná jsem byla příliš paranoidní, ale pořád jsem nebyla zvyklá na to, že mě někdo poznává. Newyorčané naštěstí žili a nechali žít, takže většina z nich si mě jako malého starého rockera nevšímala, ale pořád se objevovali turisté a občas nějaký zarytý fanoušek, který se ucházel o autogramy a fotky od zpěvačky skupiny The Seasons Change. A pak tu byli lidé, se kterými bych raději ošukal kaktus, než abych na ně znovu narazil. Daisy se dva bloky ode mě složila na zadek a zřejmě se rozhodla, že chodník je optimální místo pro podřimování. "Pojď, králíčku. Kdybych mohl, tak tě nesu, ale jsi zatraceně baculatá." Usadila si hlavu na tlapky, takže jsem si sedla na okraj lavičky vedle místa jejího odpočinku, lokty na kolenou, pěsti pod bradou. "Dobře, asi si tu chvilku posedíme, ale jen chvilku." "Dobře," řekl jsem. S povzdechem jsem si vykouzlila představu Ira, se kterým jsem flirtovala v parku. Za žádných okolností jsem neměla nikoho balit, ale nikdy jsem nedokázala odolat irskému brogue. Přízvuky byly mou slabostí a zejména tenhle mě přiměl slintat. Muž připojený k přízvuku byl stejně lákavý. Moje vlhké kalhotky toho byly důkazem. Zachvěla jsem se při vzpomínce na to, jak byl ke mně upřímný a říkal mi, že si mě chce vychutnat, jako bych byla lahodný dezert. Klasicky hezký, vyrýsovaná čelist superhrdiny, ocelově šedé oči, dokonale vybledlý účes, bezvadné oblečení - měla jsem chuť se po něm prohánět a trochu ho rozcuchat. Nebo hodně. I na něm bylo co zkazit. Postavený jako mramorová zeď, Ronan představoval zastrašování v lidské podobě. Kdyby s sebou neměl toho potrhlého psa a nebyl na Daisy tak milý, možná bych se k němu ani nepřiblížila, natož abych s ním flirtovala. Vědomí, že se v tom hrozivém balení skrývá i trocha sladkosti, ho dělalo ještě přitažlivějším. "Možná mi ten milý Ir dovolí, abych ho zašpinila, až ho budu opíjet pivem," zašeptala jsem Daisy. "To se nemůže stát, dokud nepůjdeme domů a já si neobléknu něco jiného než tepláky." A možná se osprchovat. Poslední dobou jsem se utápěla v lítosti a od posledního koupání uběhlo trochu víc času, než mělo. Možná že horká noc s irským nápadníkem bez jakýchkoli závazků by byla přesně to, co by mi zapálilo oheň pod zadkem a vystřelilo mě z mého marasmu. Daisy se na mě zadívala a její špičaté ouško sebou cuklo, což ve mně vyvolalo úsměv za to, že prostě existuje a je rozkošná. "Fajn. Taky jsi odvedla kus práce, abys mě rozveselila, holčičko." Natáhl jsem se k ní a tvrdě ji podrbal na hlavě a poplácal po nose. "Kdybys vstala a došla zbytek cesty domů s tetou Iris, byla bys moje nejoblíbenější osoba vůbec." Konečně se po mnoha dlouhých minutách přemlouvání zvedla na své drobné nožky a batolila se po chodníku vedle mě. Byla opravdu anděl a já měla štěstí, že jsem s ní mohla trávit čas. Moje kamarádka Claire a její manžel Dominic byli na tři týdny mimo město a já je prosila, aby mi dovolili Daisy pohlídat. Málokdy jsem byla doma na delší dobu a ještě méně často bez nějaké společnosti. Daisy mě hlídala víc než já ji. Někdy mi připadalo, že mě trochu lituje. Jako třeba včera večer, když jsem si ve spodním prádle synchronizovala rty s Dolly Partonovou, zatímco jsem jedla půllitr veganské zmrzliny. Když jsem přišla do svého městského domu, moje sousedka z horního patra, paní Krauseová, vdova od roku 1982, přešlapovala na našem společném schodišti a zvonila rukama. Když si všimla Daisy a mě, seběhla po čtyřech schodech na chodník a svým rákosově tenkým tělem mi zablokovala cestu. "Ach, Iris. Je mi to tak líto." Položila jsem jí ruku na rameno a stiskla ji. "Cože? Co se děje?" "Museli přijít, když jsem podřimovala, jinak bych je slyšela. To je hrozné, zlato. Zavolala bych policii, ale věděla jsem, že se brzy vrátíš." "Aha." Srdce mi spadlo na zem. Nepřítomně jsem jí podala Daisyino vodítko. "Prosím, podrž mi ji. Já se půjdu podívat ke mně domů a pak se asi rozhodnu, co budu dělat." "Buď opatrná, zlato." Hlas paní Krauseové zněl daleko, i když jsem udělala jen pár kroků. Když jsem otevřela dveře do našeho společného vchodu, v uších mi zaduněl nákladní vlak. Byt jsem si koupila před rokem za svůj první opravdu velký šek od nahrávací společnosti. Paní Krauseová byla vůči mně, svobodné ženě, muzikantce, pokryté tetováním, tehdy sotva čtyřiadvacetileté, nedůvěřivá. Rychle jsme se spřátelily, když jsem si natřela vchodové dveře tiffany modrou barvou a ona mě požádala, abych stejnou barvou natřela ty její. Tenhle byt byl můj bezpečný prostor, domov, ve kterém jsem netrávila zdaleka tolik času. Stříkance krvavě červené barvy na dveřích mi málem rozpůlily srdce. Slovo "kurva" vyryté do původního dřeva mi sevřelo vnitřnosti do uzlíků. Ale byl to rozbitý zámek, kvůli kterému jsem se tak potácela na nohou, že jsem se musela opřít o zeď. S hlubokým nádechem jsem kopla do zámku a otevřela ho. Nejdřív jsem vůbec nezaregistroval, co vidím. Všechno bylo tak převrácené, že jsem se nemohla přinutit uvěřit, že tohle je opravdu můj byt. Nejistými kroky jsem procházela svým porušeným útočištěm a do očí se mi draly slzy. Časopisy a hromady pošty byly převrácené a rozházené po původním tvrdém dřevě. Polštáře pohozené z gauče, obrazy visící nakřivo. V obývacím pokoji byly mé hudební nástroje otočené na bok. Kytary stažené ze zdi, bicí převrácené, moje sada bicích nástrojů vyhozená na hromadu. Nemohl jsem se dívat, jestli nejsou rozbité - ne, když jsem měl před sebou ještě tolik hrůz. Na jedné zdi bylo napsáno "děvka", na druhé "kurva". Bylo mi jedno, že mi tak někdo říká. Být ženou na heavymetalové a rockové scéně už dávno otupilo dopad těch slov.
2. Kapitola druhá: Iris (2)
Málem mě rozpálilo, že se někdo cítil oprávněn vyjádřit svůj názor na mě v mém domě. Někdo byl v mém domě. Nejhůře to odnesla moje ložnice. Polštáře a přikrývky ležely na hromadě na podlaze a zápach sirupu a octa byl tak silný, že jsem si musela přetáhnout mikinu přes nos a ústa, abych mohla vstoupit do místnosti. Když jsem tenhle byt kupovala, byla moje postel mým prvním nákupem. Chtěla jsem něco dost velkého, abych se mohla rozvalit, i když budu mít společnost, a dost pohodlného, abych se z ní musela vyvléct. Moje postel byla jako obláček postavený malými cherubíny a moje ložní prádlo mohlo být rovnou upředeno ze zlata, jak bylo kurevsky drahé, ale neuvěřitelně luxusní. Nikdy jsem nic podobného neměla, a i když jsem se kvůli cenovce trochu dusila, byla jsem hrdá, že jsem si ji koupila. Teď byl nasáklý octem a červenou barvou, s velkou rýhou uprostřed, nenávratně zničený. Nevšimla jsem si, kdy mi po tvářích začaly stékat slzy, ale v tu chvíli jsem začala vzlykat. Moje krásná postel, můj úplně první domov, moje soukromí a bezpečí, to všechno bylo narušeno. Víčka mi ztěžkla. Touha stočit se do klubíčka a usnout, abych unikla téhle bdělé noční můře, mě tížila jako těžká deka. Zároveň se mi ruce sevřely v pěst a celé tělo se mi třáslo vztekem. Kdyby přede mnou stál viník, nejraději bych prolil trochu krve. Stejnou měrou ve mně proudily násilí a smutek, hořící touhou po akci. Už jsem tu nemohl vydržet ani vteřinu. Klopýtala jsem svým krásným, zničeným domovem a s rukou na ústech dusila vzlyky. Paní Krauseová a Daisy se se mnou setkaly na našem zápraží. S modřinovou silou jsem se zhroutila na zadek a opřela se o kostnaté rameno paní Krauseové. Šeptala sladké noty a snažila se mě uklidnit z hranice hyperventilace. Daisy mě šťouchla do druhého boku a položila mi hlavu na nohy. Objala jsem ji kolem ramen, vděčná za její společnost, ale mrzelo mě, že mě musela vidět takhle. Tohle bylo možná horší než ten incident s veganskou zmrzlinou. Při pouhém pomyšlení na to se mi po tvářích rozlila nová vlna slz. Nebyl jsem ani žádný uplakánek, ale časy byly těžké, člověče, a nebyl tu žádný blbec, který by si to nechal líbit mými botami s ocelovou špičkou. Vztek by to nezlepšil. Někdo ze mě udělal oběť a já mu ani nemohl vyškrábat oči nebo ho rozmlátit na kaši. Jediná akce, kterou jsem mohl podniknout, bylo předat tuhle šlamastyku teď někomu jinému. "Asi budu muset zavolat policii, co?" Paní Krauseová mi lehce pokrčila rameny. "To musíš, zlato. Možná, že až toho zmrda chytí, nasadí mu extra pevná pouta a zapomenou mu zakrýt hlavu, až ho budou posazovat na zadní sedadlo auta." Povzdechla jsem si. "Můžeme jen doufat." O několik hodin později jsem se choulila na gauči svého kolegy z kapely Adama, v ruce gin s tonikem a na papírovém talíři na klíně se mi dusil velký kus zeleninové pizzy. Blížilo se k desáté večer a já jsem od rána poprvé jedla. Až na to, že jsem nejedla, protože na mě zíraly tři znepokojené páry očí, jako bych byla na pokraji zhroucení. Zamračila jsem se na ně. "Nech toho a nech mě sníst pizzu." Rodrigo mlátil do bicích při The Seasons Change s větší jemností než on a jeho přítelkyně Hope si vyměňovala pohledy s Adamem. "Jsem v pohodě!" Hlava mi třeštila a srdce jsem měla zlomené, ale nehodlala jsem skočit z Brooklynského mostu. Jela jsem s těmi kluky na turné, když jsme neměli žádné peníze, většinu nocí jsme spali v malé dodávce a koupali se společně na záchodcích u benzinových pump. Moc dobře věděli, že jsem z tvrdšího těsta. "Je v pořádku být naštvaný," řekla Hope. Napila jsem se a ušklíbla se nad tím, jak je silný. Adamova nalévačská ruka byla na gin příliš štědrá. Jak ho znám, nejspíš se mě snažil dostat do bezvědomí, aby nemusel řešit moje skřehotavé, holčičí pocity. "Neboj, rozhodně jsem rozrušená. Ale nejsem tak křehká, jak si vy tři zřejmě myslíte." Roztrhla jsem se zuby do pizzy, abych zdůraznila svůj názor. Daisy ze svého místa v rohu místnosti zvedla hlavu, aby se podívala, jestli mám v úmyslu dát jí jídlo pro lidi, pak vykulila oči a usadila se zpátky, když viděla, že má smůlu. "Viděl jsem tě plakat." Adamův pohledný chlapecký obličej se zkřivil hrůzou. "Ty nebrečíš, Iris." Rodrigo ho plácl přes ruku. "Ty bys brečel, kdyby ti někdo udělal takovou sračku." Hope zkřížila ruce. "Na pláči není nic špatného. Přestaň se divit, že Iris má city." Potřásl jsem na ni kůrou. "Poslouchej tuhle holku. Ona ví, co se děje." Hope nebyla jen moje šampionka, byla to drsná dýdžejka a producentka, kterou Rodrigo honil po celém světě, než ji konečně chytil. Byla ve styku se svými city víc než já, ale měla jsem ji moc ráda. To bylo dobře, protože jako kapela jsme byli houževnatí jako zloději - až na Calluma. Callum byl jako náš duch, který se objevil, aby zahrál na basu, a pak zase zmizel v éteru. Kdo sakra věděl, kde Callum byl, když nebyl s námi. A přesto jsem ho měl rád. Adam rozevřel ruce. "Nedivím se, že Iris něco cítí. Dostkrát mě seřvala za to, že jsem něco podělal na zkoušce, abych věděl, že Iris má nesmírně vášnivé city. Jen jsem ji nikdy neviděl tak..." Třel si čelo a hledal správné slovo. "Nádherná?" Dodala jsem, čímž jsem si vysloužila jeho cukání rtů. "Živé?" Hope naklonila bradu způsobem, který se dal vyložit jen jako varování. Rodrigo zakroutil hlavou. "Nenasytně hladová?" Se zavrčením jsem si nacpal kůrku do pusy. Kolegové z kapely se kolem mě pohybovali dost na to, aby byli svědky mé nestálosti ve více ohledech. "Ne." Adam se těžce nadechl a zkroutil roztažené prsty k dlaním. "Zranitelný. Nikdy jsem neviděl Iris tak zranitelnou." "Rouhání. Čelím tisícům lidí. Jedno vloupání do bytu mě nerozhodí." I když jsem to říkal, brada se mi kývala. Adam měl pravdu, nesnášela jsem být zranitelná. Ne že bych své pocity potlačovala, jen jsem se odmítala stavět do slabé pozice.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Můj nový osobní strážce"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️