Zlomená důvěra ve skrytém světě

Kapitola 1

Bolelo to. Tak moc to bolelo... Henry Fitzwilliam si uvědomil, že jeho tělo je otupělé bolestí. Hlava se mu točila a víčka měl těžká. Zoufale chtěl zavřít oči a upadnout do hlubokého spánku, ale nemohl. Po všech těch letech investovaných do lásky a bratrství se všechno rozpadlo během několika okamžiků.

Nechápal, co udělal špatně. Zrada jeho přítelkyně, podvod jeho bratra - to byli lidé, kterým věřil nejvíc.

Najednou na jasné obloze zahřmělo a temné mraky zakryly jasný měsíc. Zmáčel ho prudký liják, studený déšť ho zasáhl do tváře jako dýky. Bylo to bolestivé, tak bolestivé.

Byl snad i Bůh proti němu? Jindřichem cloumal vztek. Chtěl sebou mrsknout a vykřičet svou frustraci, ale měl vyprahlé hrdlo a žádný zvuk z něj nevyšel. Muka, která mu procházela tělem, z něj vysávala veškerou sílu, dokonce i šepot mu připadal nemožný. A za všechnu tu bolest mohl poděkovat svému takzvanému bratrovi.

Prask! Oblohu náhle proťal blesk. Nebyl nijak zvlášť silný, ale oslňoval, jeho prudká záře nutila Henryho mrkat slzy, jak se na něj snažil dívat.

"Ha! Kdo se vzepře osudu, zahyne. To je to, co pro mě zamýšlíš, Bože? Ať se děje, co se děje! Více než dvacet let jsem se dřel pro svou kariéru a hýčkal si tyto vztahy, a už toho mám dost. Dnes ti ukážu, že se nebojím. Pojď na mě!

Cink! Zdálo se, že blesk našel svůj cíl a proměnil se ve stříbrný pruh, který vystřelil přímo na Henryho.

V okamžiku blesk zasáhl jeho levou ruku. Bylo to, jako by z něj byla vysáta veškerá životní síla, projel jím otřes a elektrizoval každý kout jeho bytosti. Na čele mu vyrazil studený pot, v hlavě mu vířila mlha a viděl rozmazaně. Pak mu levou rukou znovu projela nepopsatelná bolest a nakonec už to nemohl vydržet. Všechno zčernalo...

Uplynuly dva roky. Každou noc, když svět utichl, se probouzel z této noční můry a dnes v noci tomu nebylo jinak. Až na to, že teď byl v letadle.

"Pane, jste v pořádku? Jeho myšlenky přerušil sladký hlas.

Henry se otočil a spatřil výraznou letušku v zářivě červené uniformě, nejspíš dvacetiletou, vysokou a vyrovnanou, přesto jí čelo svraštila starost.

Podařilo se mu slabě usmát, bledá tvář ho prozradila. "Jsem v pořádku, mohl bych dostat sklenici vody, prosím?

Lily Yatesová po něm střelila tázavým pohledem, ale přikývla a odešla.

Popravdě řečeno, Henryho mysl byla stále zmatená. Opřel se na židli, zhluboka se nadechl a snažil se dát dohromady myšlenky. Do mysli mu však znovu vtrhla ta známá, krásná tvář - jeho dlouholetá láska, ta, která ho zradila kvůli jeho nejlepšímu příteli. A pak se vynořila tvář toho takzvaného bratra, toho, který vedl skupinu bezvýznamných zločinců, kteří ho málem umlátili k smrti, a který si úspěšně nárokoval firmu, kterou pracně vybudoval. Byla to také jeho zrada, která Henrymu způsobila takovou jizvu na levé ruce.
Instinktivně se podíval na levou ruku, kterou nyní zdobila černá kožená rukavice, a vzpomněl si na dva roky strávené v zámoří. Tolik se změnil; Henry, který kdysi usiloval o bohatství, aby zajistil svou přítelkyni, byl dávno pryč a nahradil ho muž známý jako "levoruký ďábel".

Henry nebyl vrah, ale byl chladnější než on. Nebyl voják, ale měl schopnosti vojáka. Nebyl špatný člověk, ale nebyl ani dobrý; tak sám sebe definoval.

Kapitola 2

Henry Fitzwilliam opustil všechno v zámoří, aby se vrátil a pomstil se - a to nejen jednou, ale hned dvakrát.

"Pane, vaše voda," řekla Lily Yatesová a její sladký hlas prořízl Henryho myšlenky.

"Děkuji, " odpověděl, vzal si sklenici a napil se. Trochu to uklidnilo jeho vnitřní rozervanost, ale ještě nebyl spokojený. Usmál se na Lily a zeptal se: "Mohla bys mi nalít ještě jednu skleničku?"

Let měl trvat deset hodin, a protože šlo o noční let, v kabině první třídy bylo jen velmi málo cestujících. Dvacetiletý Henry byl pravděpodobně nejpřitažlivější osobou na palubě. Pohledným mužům se líbily hezké ženy a naopak; Lily se usmála a přikývla: "Jistě, pane, moment..."

Než stačila dokončit větu, letadlo se náhle otřáslo. Lily ztratila rovnováhu a zapotácela se směrem k Henrymu. Se zapnutým bezpečnostním pásem byl Henryho pohyb omezený, ale rychle se natáhl, aby ji udržel a zabránil jí v pádu.

V tu chvíli Henry ucítil, jak se jeho levá ruka tiskne na obzvlášť měkké a smyslné místo.

Projelo jím vzrušení. Když jeho ruka setrvala, Henry si uvědomil, že nevědomky překročil hranici. Přesto neprojevil žádnou touhu se odtáhnout. Ve skutečnosti se mu prsty lehce zavrtěly a on si lascivně pomyslel: "Tohle musí být dokonalé 34E. Tak měkké, tak lákavé.

Lily zrudla v obličeji a rozpaky jí zalily rysy, jak se snažila najít slova.

Trapné ticho trvalo jen krátce, když se v interkomu ozval hlas letušky: "Dámy a pánové, prosím, nelekejte se. Narazili jsme na turbulence, ale nyní jsme v bezpečí. Jménem kapitána se omlouvám za nepříjemnosti."

"To je všechno? To jsi mě vyděsil," uchechtl se Henry a pak se otočil na stále ještě rozrušenou Lily. "Mohl bych vás požádat o další sklenici vody?"

Lily si náhle uvědomila, že se o něj stále opírá, a tváře se jí prohloubily ruměncem, z něhož jí sálalo horko až do uší. Rychle vstala, zamumlala omluvu a otočila se pro další vodu.

Henry se usmál sám pro sebe: "Jaké štěstí, že mě hned první den po návratu potkal takový zážitek." Sledoval její záda, když odcházela.

O několik minut později se Lily vrátila a nesla čerstvou sklenici vody. Zarudnutí v obličeji už výrazně zmizelo, ale uši jí stále zářily rozpaky. Udržovala si od Henryho určitý odstup, nejspíš se obávala, aby se scénář neopakoval.

Henry se jen usmál, vzal si vodu a znovu ji vypil. Chladivost tekutiny mu pomohla trochu zmírnit podráždění a umožnila mu cítit se o něco klidněji. Kvůli nedávné noční můře neměl v úmyslu spát, a tak si zběžně vytáhl několik časopisů z letadla, aby si je přečetl.

Uběhla půlhodina, aniž by se Lily znovu objevila. Henry o její nepřítomnosti příliš nepřemýšlel, dokud se znovu neozval hlas letušky: "Dobrý den, cestující, za deset minut budeme přistávat na letišti Skyhaven. Připravte se prosím na přistání a zajistěte si své cennosti."

Poté, co vypil několik sklenic vody, pocítil Henry nutkání ulevit si. Zbývalo deset minut, vstal a zamířil na toaletu.
V první třídě mezinárodních letů jsou toalety obvykle prostorné a luxusní, často prázdné, zvláště když je nyní na palubě tak málo cestujících. Henry sebejistě strčil do dveří a rychle je za sebou zamkl.

Jen co se otočil, ozval se před ním pronikavý dívčí výkřik.

Kapitola 3

Když Henry Fitzwilliam stál na stísněné toaletě, jeho zvědavý pohled se rozšířil. Před ním stála úžasná letuška Lily Yatesová. Stála tam s rukama ochranitelsky zkříženýma na hrudi. Přestože se černá krajková podprsenka snažila zakrýt její bujné křivky, sotva to stačilo. Téměř hmatatelné tvary její postavy způsobily, že Henry nemohl popadnout dech.

Při pohledu na ni si Henry nemohl pomoct a zalapal po dechu. S Lily se setkal už dřív a teď se mu oči upřely na hluboké údolí jejího výstřihu, umocněné tím, jak jí vypasovaná uniforma přiléhala k hladkému, plochému břichu. Ten svůdný pohled znemožnil vzpřímenému Henrymu ignorovat velmi nápadnou bouli, která se mu tvořila v džínách.

"Uh... můžeš odejít?" Lily se zarazila, v jejím hlase se mísila naléhavost a rozpaky. Nikdy nečekala, že se ocitne v tak zranitelné pozici poté, co se jen narychlo zakryla, když jí podprsenka spadla do záchodu.

Při zvuku její nevinné prosby se Henry otřásl z omámení. Zhluboka se nadechl, potlačil své nutkání a při odchodu za sebou rychle zavřel dveře. Přesto mu i při odchodu v mysli zůstával živý obraz a na tváři se mu zračil spokojený úsměv. 'Páni, tělo té letušky je neuvěřitelné, hlavně ten úžasný výstřih. Musí mít 34E. Rozhodně to není zklamání.

Uběhlo pár minut, než Lily vyšla z toalety se svěšenou hlavou. Díky ruměnci, který se jí vkrádal na krk a do uší, vypadala ještě rozkošněji a zažehla v něm hravé nutkání ji poškádlit.

Henry se zhluboka nadechl a snažil se nemyslet na podmanivý obraz, jehož byl právě svědkem. "Takže..."

Než to stačil dokončit, Lily ho rychle přerušila, její hlas sotva přesahoval šepot. "Nemusíš se omlouvat, měla jsem zavřít dveře. Je to moje chyba." Prudce se otočila a její ruměnec se prohloubil, když spěšně opouštěla toaletu.

'Ehm, vlastně jsem se omlouvat nechtěla. Jen jsem chtěl říct, že tvoje postava je... no, je opravdu impozantní,' zavolal za ní Henry a pousmál se nad situací, když vstoupil zpátky na toaletu. Po rychlé úlevě si povzdechl a cítil se docela spokojeně. 'Hádám, že jsem dnes opravdu narazil na zlato. Vrátil jsem se domů jen proto, abych narazil na úžasnou letušku.'

O chvíli později, když se vrátil na své místo v letadle, se Lily objevila znovu a zdálo se, že má víc práce než kdy jindy. Měla co dělat, musela učinit oznámení, a přesto pokaždé, když prošla kolem Henryho, její pohled nevyhnutelně ulpěl jeho směrem. Na rtech jí zatančil slabý úsměv, ale udržovala si opatrný odstup.

'No, vypadá to, že letuška je v mé přítomnosti trochu rozrušená, ale co, to není můj problém - vezmu si, co se dá,' pomyslel si Henry a nasadil okouzlující, neškodný úsměv. Lily však ten úsměv zažehl vzpomínky na jejich dřívější setkání a přiměl ji znovu zrudnout ve tvářích. Rozrušeně se otočila a spěchala pryč.

Čas rychle ubíhal, když letadlo konečně přistálo. Přestože Henry horlivě pátral v davu, nepodařilo se mu Lily znovu zahlédnout, než vystoupil z letadla.
Stál u východu z letiště Skyhaven krátce po deváté hodině ráno, zhluboka dýchal a nasával známou vůni tohoto místa. Bylo těžké uvěřit, že před dvěma lety s těžkým srdcem odjel a teď je zpátky.

Hlavou mu probleskly myšlenky na starého známého, které v jeho očích vyvolaly záblesk nelibosti, ale ten rychle vyprchal. Odhodlaně zvedl kufr a zamířil k východu, dychtivý pojmout vše, co ho na tomto nostalgickém místě čeká.

Kapitola 4

Když se Henry Fitzwilliam svižně pohyboval ulicí, náhle se mu na čele objevila vráska. Že by se schylovalo k potížím?

"Pane, vydržte, prosím," ozval se hlas. Bez varování se za ním zhmotnilo několik postav a obklopilo ho. Henry se nenechal zastrašit; právě dorazil do Skyhavenu a neměl chuť dělat vlny, takže se poslušně zastavil.

Zaplavil ho zmatek, když si všiml upjatých výrazů v obličejích, které ho obklopovaly. Rychle mu to došlo, když uviděl slabé boule u jejich pasů - tito lidé byli policisté. Ale proč by hledali zrovna jeho? Jeho totožnost jistě nemohou prozradit. Před návratem domů přijal rozsáhlá opatření a mnohá z nich provedl v utajení. Ani policisté ve Skyhavenu nebo Interpol by snadno neodhalili, kdo ve skutečnosti je.

Přistoupila k němu žena v bílé čepici, doprovázená dvěma policisty. Bezpochyby to byla ona, kdo po něm volal. Henry si ji zvědavě prohlížel. Přestože jí čepice zakrývala velkou část dlouhých vlasů a polovinu obličeje, cítil z ní nepopiratelnou krásu - vlastně až zarážející krásu. Velké černé sluneční brýle, které měla na očích, mu umožnily zahlédnout jen sebevědomou křivku jejích rtů, zatímco její černobílé ležérní oblečení působilo tajemně.

Způsob, jakým se nesla, však v Henrym vyvolával nepříjemný pocit. Na obzoru se rozhodně rýsovaly potíže.

"Dobrý den, pane. Jsem Renee de Montfortová z detektivního oddělení Skyhaven,' řekla a blýskla se odznakem. 'Potřebujeme, abyste šel s námi.'

'Cože?' odpověděl Henry zmateně. 'Na stanici? Podívejte, strážníku, to si děláte legraci. Co jsem udělal?

"To zjistíš, až tam dorazíme. Renée se ve tváři mihl náznak napětí. Stejně znepokojený výraz se zrcadlil i na tvářích ostatních policistů poblíž, což v Henrym vyvolalo znepokojivé poznání. 'Snad si nemyslíš, že jsem nějaký zločinec? Podívejte se na mě - těžko na to odpovídám.

"Ha! Ty nejsi zločinec, ale 'Jedovatý drak', mezinárodní drogový dealer, jsi určitě ty," odpověděla Renée na rovinu. 'Jestli nechceš, aby se situace vyhrotila, doporučuji ti, abys s námi spolupracoval.'

Henry pocítil nával frustrace z toho, že ho přirovnávají k takové spodině. O proslulém drogovém bossovi už slyšel, ale házet ho do jednoho pytle s někým takovým bylo prostě urážlivé.

Nic z toho ovšem nemohl Renée říct. Místo toho se spokojil s ovčím úsměvem. "Důstojníku, to jste pochopil špatně.

"Přestaňte hrát. Ať už mám pravdu, nebo ne, vyřešíme to na stanici. Renée se definitivně vyjádřila a její tým policistů se přiblížil blíž, jejich postoj byl napjatý, protože dostali informaci, že tento údajný drogový boss by mohl být ozbrojený.

Henry se těchto policistů nebál. Vypořádat se s nimi by ho nestálo příliš úsilí, ale upřímně nechtěl hned první den po návratu rozdmýchávat situaci. Měl na práci důležité záležitosti, a tak rezignovaným tónem řekl: "Dobře, půjdu s vámi, ale podám stížnost." V tu chvíli se mu zdálo, že se mu to podařilo.

"Jak chceš. Renée chladně odpověděla a dala svůj návrh do pořádku.
Tajní policisté nastoupili do neoznačeného auta, které překvapivě nebylo typickým policejním vozem. Zdálo se, že skyhavenská policie chce tento případ řešit diskrétně. Henryho rozčilovalo, že zatkli nesprávnou osobu, a ke všemu se Renée tvářila sebevědomě, což zrovna nevzbuzovalo důvěru.

Ještě před několika hodinami byl Henry v zahraničí a před půl hodinou právě vkročil do Skyhavenu. Nečekaně se tu ocitl na policejní stanici. Netušil, že události prvního dne teprve začínají; důsledky tohoto setkání neznal.

Kapitola 5

Ve výslechové místnosti se Henry Fitzwilliam hrbil na židli a stál tváří v tvář trojici lidí. Po jeho levici seděla takzvaná kapitánka Renée de Montfortová, uprostřed Xander Blackwood, zástupce šéfa detektivního oddělení, plešatý čtyřicátník s velkými brýlemi, a po jeho pravici poměrně atraktivní policistka, i když ve srovnání s Renée bledla. Oblečená v policejní uniformě, se sundanou baseballovou čepicí a slunečními brýlemi, byla Renee de Montfortová vskutku úchvatná.

Henry Fitzwilliam si nemohl pomoct a trochu se zasnil. Nebylo trochu škoda, aby tak krásná žena byla policistkou? Zástupce náčelníka Xander Blackwood si odkašlal, než ho oslovil. "Jméno, povolání, věk.

'Manžel Renée, povolání: manžel, pětadvacet let,' odpověděl Henry líně a protáhl se.

Xander Blackwood se zarazil, překvapený odpovědí. Otočil se a pohlédl na Renée, která vypadala připravená vybuchnout. 'Renee, proč si na chvíli neodskočíš? Nech to na mně.

"Strýčku, já jsem ho zatkla! Nikam nepůjdu! Renéeina frustrace byla hmatatelná, objevila se její tvrdohlavost.

Alex s lehkým povzdechem odpověděl: "Můžeš zůstat, ale nenech se ovládnout emocemi. Protože znal její vznětlivou povahu, snažil se jí poradit.

'Fajn,' Renée se kousla do vzteku, ale prosebně přikývla.

'Hej, to je dobrá manželka! Muži mluví, ženy by měly mlčet,' zažertoval Henry a našel v Renéeině rozčilení pobavení. S řešením vlastních problémů nespěchal, škádlit ji bylo mnohem zábavnější.

"Ty... ty věříš... Renée začala plácat do stolu, jak vyskočila, ale než stihla dokončit myšlenku, Henry se na ni podíval tím nejvážnějším pohledem a rázně odpověděl: 'Ne.'

Renée se vztekem zaleskla, a nebýt Alexe, který ji zadržel, možná by se na Henryho vrhla, aby mu dala za vyučenou.

"Renee, zachovej klid. Jestli v tom budeš pokračovat, možná tě budu muset vyvést,' varoval Alex, který nevěděl, jak na svou neteř.

"Přesně tak! Proč se jako státní zaměstnanci všichni chováte jako grázlové, kteří se nemohou dočkat rvačky? Zasloužíte si vůbec nosit tu uniformu? Zasloužíte si ten odznak na rameni? Henry zívl a pokračoval v provokaci. Čím víc reagovali, tím víc ho to bavilo. Dokonce i když se k zábavě přidal Alex, Henry se nebál; koneckonců, čelit krásné ženě v potyčce by mohlo vést k zajímavému výsledku. Při té myšlence se mu na tváři objevil šibalský úsměv.

Renée, která zřejmě vnímala Henryho potěšení z její frustrace, zkřížila ruce a rozmrzele mlčela.

'Rozzlobená ti taky sluší,' pokračoval Henry v koketním žertování. Doufal, že se mu podaří Renée znovu rozvášnit, ale k jeho zklamání ho ignorovala a nechala ho, aby se nudil. V tu chvíli si Alex odkašlal a vrátil se k předchozí otázce.

Henry neměl zájem, ale chtěl co nejdříve opustit okrsek. 'Můj pas a občanský průkaz máte, že? Určitě je kontrolujete. Vzhledem k tomu, že se to brzy dozvíš, má smysl se ptát? Spíš mě zajímá, kdy mě pustíte. Nemůžete mě jen tak bezdůvodně zadržovat.
"Znáš naše postupy," zamračil se Alex na Henryho a jeho zvědavost byla zřejmá.

'Zabýval jsem se tím, ne sice podrobně, ale pochybuji, že se mýlím,' odpálil Henry klidně.

Teď už zástupce náčelníka i Renée začali uvažovat, jestli nezadrželi špatnou osobu. Pokud ho zadrželi omylem, mohlo by to být problematické, zvlášť když se Henry zdál být znalý jejich postupů. Později by mohl podat stížnost, a kdo ví, třeba by Renee mohla být hnána k zodpovědnosti. Tvrdě pracovala na tom, aby se vyšplhala až do hodnosti kapitána, a Alex jako její strýc nemohl dopustit, aby její kariéra šla ke dnu. Proto vstal a vytáhl Renee z výslechové místnosti.

O co mu šlo, choval se tak tajnůstkářsky? S povzdechem si Henry pomyslel, že se v letadle moc nevyspal a že by si klidně mohl zdřímnout.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zlomená důvěra ve skrytém světě"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️