Muž s důlky

Kapitola 1

KAPITOLA 1  

Georgia 

"Co si dáte?" Barman přede mě položil ubrousek. 

"Ummm... Mám s někým schůzku, takže bych možná měla počkat." 

Klouby prstů zabušil do barového pultu. "To stačí. Budu dávat pozor a zastavím se, až uvidím, že se k tobě někdo přidal." 

Ale když začal odcházet, rozmyslela jsem si to. "Vlastně!" Zvedl jsem ruku jako ve škole. 

S úsměvem se otočil a povytáhl obočí. "Rozmyslela sis to?" 

Přikývla jsem. "Chystám se na schůzku naslepo, tak jsem chtěla být zdvořilá, ale myslím, že by se mi hodilo něco na uklidnění." 

"To je asi dobrý nápad. Co piješ?" 

"Rulandské modré by bylo skvělé. Děkuji." 

Vrátil se o pár minut později s pořádným nálevem a opřel se loktem o bar. "Takže rande naslepo, co?" 

Napila jsem se vína a přikývla. "Nechala jsem máminu čtyřiasedmdesátiletou kamarádku Frannie, aby mě seznámila se svým vnučkem, abych mámě udělala radost. Popsala ho jako 'trochu obyčejného, ale milého'. Máme se tu sejít v půl šesté. Jsem tu o pár minut dřív." 

"Poprvé se necháváš někým sbalit?" 

"Vlastně podruhé. Poprvé to bylo před sedmi lety. Trvalo mi tak dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala, jestli ti to o něčem vypovídá." 

Barman se zasmál. "Tak špatné?" 

"Říkali mi, že je to komik. Tak jsem si řekla, jak hrozné by mohlo být chodit s někým, kdo se živí tím, že rozesmívá lidi? Ten chlap přišel s loutkou. Zřejmě vystupoval jako břichomluvec. Odmítl se mnou mluvit přímo - chtěl, abych mluvil jen s jeho loutkou. Který se mimochodem jmenoval Dirty Dave a každá druhá poznámka z jeho úst byla obscénní. Jo, a ústa mého doprovodu se celou dobu pohybovala, takže ani nebyl moc dobrý břichomluvec." 

"Sakra." Barman se ušklíbl. "Nejsem si jistý, jestli bych po tomhle dal dalšímu rande naslepo šanci, i když už je to pár let." 

Povzdechla jsem si. "Už teď toho tak trochu lituji." 

"No, kdyby někdo přišel s loutkou, mám tě v hrsti." Gestem ukázal směrem k chodbě za sebou. "Vím, kde jsou všechny nouzové východy, a můžu tě propašovat ven." 

Usmála jsem se. "Díky." 

Na druhém konci baru se posadil nějaký pár, takže jim barman šel pomoct, zatímco já dál zíral na vchod. Záměrně jsem si sedla do zadního rohu, abych mohla sledovat vchod, a doufala jsem, že se na svého partnera podívám dřív, než on uvidí mě. Ne že bych měla v plánu se na něj vykašlat, kdyby nebyl hezký, ale nechtěla jsem, aby z mé tváře vyčetl zklamání, pokud jsem nějaké cítila. Vždycky jsem uměla své pocity hrozně maskovat. 

O pár minut později se otevřely dveře restaurace a dovnitř vešel naprosto úžasný kluk. Vypadal, jako by patřil do reklamy na pánskou kolínskou, nejspíš se vynořil z křišťálově modré karibské vody. Byla jsem nadšená, dokud jsem si neuvědomila, že to nemůže být můj doprovod. 

Frannie Adama popsala jako počítačového šprta. A v podstatě na jakoukoli otázku, kterou jsem jí o něm položila, odpověděla: "Asi tak průměrně". 

Jak je vysoký? Asi tak průměrně. 

Je hezký? Asi tak průměrně. 

Typ postavy? Asi průměrný. 

Tenhle chlap byl vysoký, měl široká ramena, velké modré oči jako z ložnice, vyrýsovanou čelist, tmavé vlasy, které byly trochu rozcuchané, ale naprosto mu slušely, a i když měl na sobě jednoduchou košili a kalhoty, poznala jsem, že je pod nimi svalnatý. Frannie by musela být blázen, aby si myslela, že je na něm něco průměrného. 

Aha. 

Aha! 

No, byla trochu... jiná. Když jsem naposledy jela za mámou na Floridu, šly jsme s Frannie na oběd a ona zářila do oranžova od nadměrného množství samoopalovacího krému, který si koupila v Home Shopping Network. Celé odpoledne nám také vyprávěla o svém nedávném výletu do Nového Mexika, kde se zúčastnila sjezdu UFO v Roswellu. 

Ale i když jsme to vzali v úvahu, tenhle chlapík nevypadal jako počítačový šprt. Přesto jeho oči zkoumaly místnost, a když se setkaly s mými, usmál se. 

Ďolíčky. 

Hluboké. 

Ach, Bože. Srdce mi zaplesalo. 

Mohla bych mít takové štěstí? 

Zřejmě to bylo možné. Protože ten chlap zamířil přímo ke mně. Nejspíš jsem to měla zahrát do autu a odvrátit zrak, ale nešlo na něj nezírat. 

"Adame?" 

Pokrčil rameny. "Jistě." 

Přišlo mi to jako trochu zvláštní odpověď, ale jeho úsměv se rozšířil a ty jeskynní dolíčky jako by mi rozmělnily mozek. 

"Rád tě poznávám. Já jsem Frannie. Moje máma se kamarádí s Georgií." Zavrtěla jsem hlavou. "Promiň. Tedy, já jsem Georgia. Moje máma se kamarádí s Frannie." 

"Těší mě, Georgio." 

Natáhl ke mně ruku, a když jsem do ní vložila tu svou, připadala mi opravdu... malá. 

"Musím říct, že rozhodně nejsi to, co jsem čekal. Frannie tě nepopsala zrovna přesně." 

"Lepší nebo horší?" 

Dělal si legraci? "Možná tě popsala jako šprta." 

Posadil se na stoličku vedle mě. "Obvykle to při prvním setkání se ženou nepřiznávám, ale mám sbírku figurek z Hvězdných válek." Sáhl do kapsy a něco vytáhl. "Vlastně mám jednu skoro pořád u sebe. Jsem trochu pověrčivý a přinášejí mi štěstí." 

Adam rozložil svou velkou ruku a odhalil malého Yodu. Naklonil se a položil ji na bar přede mnou a vzduchem zavanul náznak kolínské. Voní stejně dobře, jako vypadá. Muselo s ním být něco hodně špatně. 

"Ženy z nějakého důvodu nemají rády Hvězdné války," řekl. "Nebo dospělého muže, který má u sebe akční figurku." 

"Mně se vlastně Star Wars líbí." 

Položil si ruku na srdce. "Krásná žena, která má ráda Hvězdné války? Neměli bychom přeskočit formality a prostě si zaletět do Vegas a vzít se?" 

Zasmála jsem se. "Možná, ale nejdřív mi slib, že tě nebaví břichomluvectví." 

Pokřižoval se. "Hvězdné války jsou tak špatné, jak jen to jde." 

Barman si přišel pro Adamovu objednávku pití. Překvapilo mě, když si řekl o dietní kolu. 

"Nepřipojíš se ke mně na koktejl nebo sklenku vína?" "Ne. 

Zavrtěl hlavou. "Rád bych, ale později musím do práce." 

"Dnes večer?" 

Přikývl. "Jo, kéž bych nemusel. Ale vlastně se odsud potřebuju za chvíli dostat." 

Myslela jsem, že se sejdeme na skleničku a večeři, ale Frannie to možná špatně pochopila. 

"Aha, dobře." Přinutila jsem se k úsměvu. 

Adam to zjevně prohlédl. 

"Přísahám, že si to nevymýšlím. Musím přece pracovat. Ale rozhodně bych ráda zůstala. A když už nemůžu, je příliš brzy na to, abych ti řekl, že bych tě rád zase viděl?" 

Napila jsem se vína. "Hmmm... Tím si nejsem jistá. Obvykle se s někým seznámím na prvním rande, abych mohla vyřadit sériové vrahy a cvoky. Jak mám vědět, že nejsi další Ted Bundy, když odsud utíkáš?" 

Adam si pohladil kštici na bradě a podíval se na hodinky. "Mám asi patnáct minut. Co kdybychom přerušili společenskou konverzaci a ty se mě můžeš na cokoli zeptat?" 

"Na cokoli?" 

Pokrčil rameny. "Jsem otevřená kniha. Zkus to, jak nejlépe umíš." 

Napila jsem se vína a otočila se na sedadle čelem k němu. "Dobře. Ale chci se dívat, jak se tváříš, až tě budu grilovat. Na tom svém umím strašně dobře skrývat lži, ale skvěle čtu v ostatních." 

Usmál se, otočil se a věnoval mi plnou pozornost. "Jdi do toho." 

"Dobře. Žiješ s matkou?" 

"Ne, madam. Dokonce ani nežije ve stejném státě. Ale každou neděli volám domů." 

"Byl jste někdy zatčen?" 

"Na vysoké škole za veřejnou neslušnost. Přijímal jsem nováčky do bratrstva a s partou dalších kluků jsme se museli projít nahatí středem města. Zastavila nás skupina holek a zeptala se, jestli někdo z nás neumí hula hoop. Všichni ostatní šli dál. Došlo mi, že jsou všichni moc zbabělí, tak jsem se zastavil. Kluci se očividně nebáli, jen jsem byl jediný, kdo si nevšiml policajta vycházejícího z obchodu o pár dveří dál." 

Zasmál jsem se. "Ty opravdu umíš hula hoop?" 

Mrkl na mě. "Jenom nahá. Chceš to vidět?" 

Úsměv na mé tváři se rozšířil. "Vezmu tě za slovo." 

"Škoda." 

"Kdy jsi měl naposledy sex?" 

Poprvé mu úsměv na tváři povadl. "Před dvěma týdny. Budeš mi to mít za zlé?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne nutně. Oceňuji upřímnost. Mohl jsi lhát a říct, že už před nějakou dobou." 

"Dobře, to je dobře. Co ještě máš?" 

"Měl jsi někdy vztah?" 

"Dvakrát. Jednou na vysoké škole na rok a pak jsem chodil osmnáct měsíců s jednou ženou, což skončilo před dvěma lety." 

"Proč skončily?" 

"Na vysoké škole, protože mi bylo dvacet a... bylo to šílené období mého života. A s tou ženou, se kterou jsem chodil před pár lety, protože se chtěla vdát a založit rodinu, a já na to nebyl připravený." 

Poklepal jsem si ukazováčkem na spodní ret. "Hmm... A přitom jsi mě právě požádal, abych jela do Vegas a vzala si tě." 

Ušklíbl se. "Neměla ráda Hvězdné války." 

Oba jsme byli příliš zaměstnáni smíchem, než abychom si všimli, že k nám přistoupil nějaký kluk. Došlo mi, že Adama musel znát, a tak jsem se zdvořile usmála a podívala se na něj. Ale ten chlap na mě promluvil. 

"Promiňte, že ruším, ale vy jste Georgia Delaneyová?" "Ano," odpověděl jsem. 

"Ano?" 

Usmál se. "Já jsem Adam Foster. Frannie mi ukázala tvoji fotku, ale ta byla z maškarního večírku." "Ahoj. Pohyboval se po straně hlavy a točil rukou dokola. "Byla jsi oblečená jako princezna Leia a vlasy jsi měla sepnuté po stranách, takže jsi vypadala trochu jinak než teď." 

Svraštil jsem obočí. "Ty jsi... Adam?" 

Ten kluk vypadal stejně zmateně jako já. "Ano." 

Teď ten muž vypadal tak, jak jsem očekávala: obnošený, hnědé tvídové sako, vlasy zastřižené na jednu stranu - něco jako průměrný Joe, který pracoval v IT oddělení ve vaší kanceláři. Ale... 

Jestli to byl Adam, tak kdo to byl? 

Podívala jsem se na chlápka, který seděl vedle mě, abych našla odpověď. I když té jsem se nedočkala. 

"Opravdu ses na halloweenskou párty převlékl za princeznu Leiu?" "Ano," odpověděl jsem. 

"Ano, ale..." 

Adam, nebo kdo to sakra byl, ten kluk, co seděl vedle mě, mi dal prst na rty a otočil se na muže, který byl zřejmě mým doprovodem. "Můžeš nám dát chvilku?" zeptal se. 

"Hm... jistě." 

Jakmile průměrný Adam odešel, položila jsem se do sexy Adama. "Kdo sakra jsi?" 

"Promiň. Jmenuju se Max." 

"Máš ve zvyku předstírat, že jsi někdo jiný?" 

Zavrtěl hlavou. "Já jen... viděl jsem tě sedět u baru přes okno, když jsem šel kolem, a měla jsi takový hezký úsměv. Přišel jsem se ti představit a bylo mi jasné, že ses přišla seznámit s někým jiným. Asi jsem trochu zpanikařil, že se se mnou nebudeš bavit, když nejsem Adam. Tak jsem se s tím smířila." 

"A co kdyby se můj doprovod neukázal? Předstírala bys na druhém rande, že jsi Adam?" 

Max si prohrábl vlasy. "Tak daleko jsem nepřemýšlel." 

Normálně by mě přistižení rande při lži naštvalo, ale zjištění, že Max není Adam, mě zklamalo víc než cokoli jiného. Měli jsme mezi sebou skvělou chemii a já si nepamatovala, kdy jsem se naposledy tak smála při setkání s někým novým. 

"Byla každá odpověď lež? Máš vůbec rád Hvězdné války?" 

Zvedl obě ruce. "Přísahám. Jediná věc, která nebyla pravda, bylo moje jméno." 

Povzdechla jsem si. "No, Maxi, díky za pobavení. Ale nechci nechat své skutečné rande čekat." 

Zamračil se, ale přikývl a vstal. "Rád jsem tě poznal. Myslím, že žádat tě o číslo by teď bylo hloupé." 

Podívala jsem se na něj. "Ano, to by bylo. Hezkou noc, Maxi." 

Pár vteřin se na mě díval, pak vytáhl z peněženky bankovku a hodil stovku na pult. "Ty taky, Georgio. Moc rád jsem tě poznal." 

Max udělal pár kroků pryč, ale pak se zastavil a vrátil se. Znovu vytáhl peněženku, jenže tentokrát z ní odlepil něco, co vypadalo jako nějaký lístek, a položil ho na pult přede mnou. "Moc rád bych tě zase viděl. Pokud se ukáže, že tvoje skutečné rande je falešné, nebo si to rozmyslíš, slibuju, že ti už nikdy nebudu lhát." Ukázal na lístek. "Budu v půl osmé na hokejovém zápase v Garden, kdybys zvážila, jestli mi dáš ještě šanci." 

To, co řekl, se zdálo být upřímné, ale já jsem tu byla kvůli setkání s jiným mužem. Nemluvě o tom, že jsem byl opravdu zklamaný. Zavrtěla jsem hlavou. "To si nemyslím." 

Max se zachmuřeným obličejem naposledy přikývl, než odešel. Neměla jsem čas všechno zpracovat, ale cítila jsem zvláštní pocit ztráty, když jsem ho sledovala, jak odchází ze dveří. Ačkoli jakmile zmizel z dohledu, vedle mě bylo moje skutečné rande. 

Musela jsem se přinutit k úsměvu. "Za to se omlouvám. Jen jsme měli nějakou práci, kterou jsme museli vyřídit." 



"Žádný problém." Usmál se. "Jsem jen rád, že tě ten chlap nebalil a já nemusel bránit tvou čest. Byl to tank." Skutečný Adam se posadil. "Můžu ti objednat další víno?" 

"To by bylo skvělé. Děkuji." 

"Takže... chápu to správně, že jsi velký fanoušek Hvězdných válek?" 

"Hmm? Aha, kvůli tomu kostýmu." 

Adam ukázal na bar. "A ten malý Yoda." 

Podívala jsem se dolů. Max tam nechal svou figurku Yody. Asi nelhal, že je fanouškem Hvězdných válek, vzhledem k tomu, že figurku nosil v kapse. Aspoň jsem doufala, že to nebyla jen rekvizita, kterou používal, když v barech vyprávěl cizím lidem pohádky a lhal o svém jménu. 

- - - 

Skutečný Adam mluvil o umělé inteligenci - hodně. 

Po Maxově zklamání jsem se snažila dostat zpátky do hry, ale ještě než jsme se skutečným rande dopili drink v baru, věděla jsem, že tohle bude naše jediné rande. Adam byl docela milý kluk, jen mezi námi nebylo žádné spojení, fyzické ani duševní. Nezajímaly mě počítače ani bitcoiny, což pro něj zřejmě bylo hodně, a on neměl rád žádné z mých koníčků, jako je turistika, cestování a sledování starých černobílých filmů. Dokonce ho ani nebavilo chodit do kina. Kdo by se nerad cpal popcornem a litrem limonády při sledování velkého plátna? Nemluvě o tom, že když jsem mu řekla o své práci, řekl, že je alergický na květiny. 

Takže když přišla servírka s nabídkou dezertů, zdvořile jsem odmítla. 

"Jste si jistý, že byste si nedal kávu nebo něco jiného?" "Ano," odpověděl jsem. Adam se zeptal. 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ráno musím do práce. Když si dám po poledni kofein, tak jsem celou noc vzhůru. Ale děkuju." 

Přikývl, i když jsem poznala, že je zklamaný. 

Před restaurací mi nabídl, že se se mnou podělí o taxík, ale já jsem bydlela jen osm bloků odtud. Natáhla jsem tedy ruku, abych udala tón závěru večera. 

"Moc rád jsem tě poznal, Adame." 

"Já tebe taky. Možná bychom si to mohli někdy zopakovat?" 

Bylo mnohem jednodušší říct chlapovi na rovinu, že druhé rande nebude, když se chová jako blbec. Ale s těmi milými jsem vždycky bojovala. Pokrčila jsem rameny. "Jo, možná. Opatruj se, Adame." 

Byl konec dubna, ale chladné počasí letos nechtělo ustoupit a nechat začít jaro, a když jsem čekala na křižovatce na rohu restaurace, zafoukal vítr. Strčil jsem si ruce do kapes, abych se trochu zahřál, a uvnitř mě něco špičatého píchlo do prstů. Vysunul jsem to, abych se podíval, co to je. 

Yoda. 

Jeho plastové uši se zužovaly do špičky a na levém byl malinký vryp. Zapomněla jsem, že jsem si ho strčila do kapsy, když jsme se s Adamem přesunuli od baru ke stolu. Při pohledu na něj jsem si povzdechla. Bože, proč by tvůj majitel nemohl být dnes večer mým skutečným partnerem? 

Už je to hodně dlouho, co mi nějaký muž vyvolal hřejivé pocity v břiše - ne ode dne, kdy jsem potkala Gabriela. Takže možná, že nalezení Yody v mé kapse bylo znamení? Světla se změnila a já jsem ušla ještě několik bloků, ponořená do myšlenek. 

Opravdu záleželo na tom, že se vydával za Adama? Jestli mluvil pravdu, tak to udělal jen proto, abych s ním mluvila. Přiznejme si, že kdyby přišel a představil se jako Max, nepozvala bych ho, aby se posadil. Byla bych zdvořilá a řekla bych mu, že čekám na své rande, bez ohledu na to, jak nádherný ten muž byl. Takže jsem nemohla říct, že bych mu to měla za zlé... asi. 

Zastavila jsem na další červenou na přechodu na 29. ulici, tentokrát na rohu 7. ulice, když jsem se vydala dolů na 2. avenue, kde jsem bydlela. Zatímco jsem čekala, podívala jsem se doprava a zarazila mě neonová světla nápisu. Madison Square Garden. To byl rozhodně nápis - a to doslova. Mezi Yodou a tím, že jsem procházela přímo kolem místa, kde Falešný Adam říkal, že bude... možná to bylo víc než to. 

Zkontrolovala jsem čas na mobilu. Dvacet minut po osmé. Říkal, že tam bude v půl osmé, ale byla jsem si jistá, že hra trvá několik hodin. Měl bych? 

Kousla jsem se do rtu, když se přede mnou rozsvítila zelená. Lidé po obou mých stranách začali chodit... ale já tam jen stála a zírala na Yodu. 

Kašlu na to. 

Proč ne? 

Co můžu ztratit? 

Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že naše počáteční spojení vyšumělo, nebo se ukázalo, že lhaní je jedním z koníčků Falešného Adama. Nebo... jiskra, která mezi námi přeskočila, mohla vést k rozptýlení, které jsem hledala. To bych nevěděla, kdybych to nezkusila. 

Většinou jsem byla při výběru mužů dost konzervativní. A podívejte se, kam mě to dostalo. Byla jsem osmadvacetiletá workoholička, která chodila na rande naslepo s příbuznými máminy kamarádky. Takže kašlu na to - šla jsem na to. 

Jakmile jsem se rozhodla, nemohla jsem se dočkat, až tam budu. Do Madison Square Garden jsem prakticky běžela, dokonce i na podpatcích z práce. Uvnitř jsem ukázala lístek uvaděči stojícímu u vchodu do sekce, kde jsem byla uvedena, a on mi ukázal moje místo. 

Když jsem sestupovala po schodech na stadion, rozhlédla jsem se a všimla si, že jsem dost přehnaně oblečená. Většina lidí měla na sobě dresy a džíny. Bylo tu dokonce několik chlapů bez triček a s pomalovanými těly, a já tu měla na sobě krémovou hedvábnou halenku, červenou sukni v tužce a své oblíbené lodičky Valentino. Alespoň Max byl pěkně oblečený. 

Než jsem lístek předala uvaděčce, nevšimla jsem si čísla řady na lístku, ale místa musela být slušná, protože jsme prostě šli dolů k ledu. Když jsme narazili na úplně první řadu, uvaděč k nám natáhl ruku. "Tady máte. Sedadlo dvě je druhé v pořadí." 

"Páni, první řada, přímo uprostřed na padesátimetrové čáře." 

Chlapík se usmál. "V hokeji tomu říkáme střed ledu." 

"Aha... dobře." Ale sedadlo vedle toho, ke kterému mi ukázal, bylo prázdné a Max nebyl nikde v dohledu. "Neviděl jsi náhodou člověka, který sedí na sedadle na konci?" Zeptala jsem se. 

Uvaděč pokrčil rameny. "Nejsem si jistý, ale myslím, že ještě nedorazil. Užijte si hru, slečno." 

Když odešel, stála jsem a dívala se na dvě prázdná místa. Tohle byl jeden z výsledků, na který jsem nepomyslela: Možná mě postaví. Vlastně, dalo by se vůbec považovat za to, že někoho postavíte, když ten druhý neví, že přijdete? Nebyla jsem si jistá. Ale byla jsem tady, takže jsem se mohla posadit a zjistit, jestli se Max ukáže. Říkal, že musí do práce, takže se možná opozdil. Nebo už tu možná byl, jen na pánských záchodech nebo ve frontě na pivo. 

Po mé druhé straně seděla žena. Usmála se, když jsem se usadil. "Ahoj. Přišla jste se podívat na Yearwooda? Dneska je v ráži, už dvakrát sekl do sítě. Škoda, že si ho nejspíš neudrží na příští sezonu." "To je škoda. 

Zavrtěl jsem hlavou. "Aha, ne, vlastně mám s někým schůzku. Ještě nikdy jsem nebyl na hokejovém zápase naživo." "Aha," řekl jsem. Jen co jsem to vyslovil, narazili dva kluci do skleněné stěny přímo přede mnou. Vyskočila jsem a žena vedle mě se rozesmála, když odjeli na bruslích. 

"To se stává často. Zvykneš si na to." Natáhla ke mně ruku. "Mimochodem, já jsem Jenna. Jsem vdaná za Tomassa." Ukázala na kluziště. "Číslo dvanáct." 

"Páni. Myslím, že na svůj první zápas sedím vedle správného člověka." Založila jsem si ruku na hrudi. "Já jsem Georgia." 

"Cokoliv chceš vysvětlit, Georgio, stačí mi říct." 

Dalších dvacet minut jsem se snažila sledovat hru. Ale pořád jsem se rozhlížela, jestli Max nesestupuje ze schodů. Bohužel se tak nikdy nestalo. V devět hodin už mi bylo jasné, že jsem promarnila čas. Protože jsem měl zítra brzy ráno schůzky, rozhodl jsem se, že to zabalím. Hodiny ukazovaly necelou minutu do konce druhé třetiny, tak jsem si řekl, že do té doby počkám, abych nebránil lidem ve výhledu, až budu stoupat po schodech zpátky k východu. Tihle hokejoví fanoušci vypadali, že jsou do hry dost zažraní. 

Když časomíra odbila devět vteřin, jeden z kluků dal gól a místo opět zešílelo. Všichni vyskočili, tak jsem udělal totéž, jen jsem toho využil k tomu, abych si oblékl bundu. Naklonil jsem se k ženě vedle sebe a zakřičel. "Myslím, že můj doprovod nepřijde, takže půjdu ven. Přeji vám hezký večer." 

Ale když jsem se otočil k odchodu, něco upoutalo mou pozornost na Jumbotronu. Hráč, který dal gól, držel hokejku ve vzduchu a oslavoval a parta kluků z jeho týmu ho mlátila do hlavy. Přilba mu zakrývala většinu obličeje, ale ty oči... ty oči znám. Hráč vytáhl chránič zubů, zamával jím ve vzduchu a usmál se přímo do kamery. 

Ďolíčky. 

Velké. 

Oči se mi rozšířily. 

Ne... to nemůže být pravda. 

Dál jsem zírala na obrazovku s otevřenou pusou, dokud na ní už nebyl obličej toho chlapa. 

Žena vedle mě se přestala radovat. "Vidíš, říkala jsem ti, že hoří. Jestli je tohle tvůj první zápas, vybrala sis ho dobře. Tolik hattricků v jedné třetině se jen tak nevidí. Yearwood prožívá svou nejlepší sezonu v životě. Škoda, že zbytek jeho týmu ne." 

"Yearwood? Tak se jmenuje ten, co právě skóroval?" 

Jenna se mé otázce zasmála. "Jo. Kapitán týmu a v současnosti pravděpodobně nejlepší hráč v NHL. Z pochopitelných důvodů mu říkají Pretty Boy." 

"Jak se jmenuje křestním jménem?" 

"Max. napadlo mě, že ho znáš, protože na těchhle místech sedíš." 

- - - 

"Ahoj, Pretty Boyi. Hledáš někoho?" 

Max vyšel ze šatny. Podíval se doprava a pak doleva, ale nevšiml si mě, jak sedím na lavičce naproti vchodu. 

Usmál se, když na mně spočinul pohledem, a celý jeho obličej se rozzářil, když ke mně přistoupil. Věděl, že jsem na zápase. Těsně před přestávkou druhé třetiny přebruslil k místu, kde jsem seděl, a zabušil na sklo. Ale nevěděl, že žena, která seděla vedle mě, mi dala propustku, abych mohl po zápase sejít dolů do šatny a vidět ho. 

"Čekal jsi..." 

Sáhl jsem do kapsy, vytáhl Yodu a držel ho v dlani. "Musela jsem ti to vrátit. Říkal jsi, že jsi pověrčivý." 

Vzal mi ji z ruky a strčil mi ji zpátky do kapsy saka. Pak propletl své prsty s mými. "To jsem. Právě jsem odehrál nejlepší zápas své kariéry. Takže hádej, kde musí být odteď Yoda při každém zápase?" 

"Kde?" 

"V kapse kabátu mojí holky, zatímco ona sedí na mém místě." 

"Aha, tak teď jsem tvoje holka, ne?" 

Máchl našima spojenýma rukama. "Možná ještě ne. Ale noc je ještě mladá." 

"Ummm... Je skoro jedenáct a já musím ráno do práce." 

Max se mi zadíval do očí. Mé nitro udělalo kotrmelec. Zvedl naše spojené ruce ke rtům a políbil horní část mých. 

"Jsem rád, že jsi přišel," řekl. "Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš." 

"Opravdu?" Naklonila jsem hlavu. "Protože z nějakého důvodu mám pocit, že obvykle dostaneš, co chceš." 

"A to je špatně? Možná proto, že nejsem člověk, kterého lze snadno odradit. Nevadí mi pro něco pracovat." 

"Řekni mi, musel jsi kvůli té ženě, se kterou ses před pár týdny vyspal, tvrdě pracovat?" 

Max se zasmál a zavrtěl hlavou. "Jsi pěkná drsňačka, co?" "Ne," řekl. 

"Co kdybych řekl, že se s tebou nevyspím jen proto, že říkáš sladké věci?" 

Zvedl obočí. "Nikdy?" 

Zasmála jsem se. "Víš, jak to myslím." 

"To je v pořádku. Já nespěchám. Dáš si se mnou aspoň skleničku?" 

Usmála jsem se. "Jeden, protože zítra musím brzy vstávat." 

"Platí. Vezmu si, co budu moct." Položil mi ruku kolem ramen a vyrazili jsme na procházku. "I když bych tě měl varovat. Nezáleží na tom, kterým východem vyjdu, většinou se tam potlouká pár lidí, kteří chtějí autogramy. Připadá mi špatné jen tak projít kolem, takže může chvíli trvat, než se odsud dostaneme." 

Líbilo se mi, že je to typ člověka, který se pro své fanoušky zastaví. "Dobře." 

Jakmile jsme vyšli ven, lidé začali křičet jeho jméno a bylo jich víc než jen pár. Ochranka nás obklopila z obou stran, zatímco on pořád dokola čmáral své jméno. Několik lidí si vyžádalo selfie a on se k nim naklonil a natočil se do kamery. Tyhle dolíčky rozhodně viděly hodně kilometrů. Někteří lidé mu vyznávali nehynoucí lásku, jiní se vyptávali na dnešní zápas. Max vše bral s nadhledem a odpovídal v dobré náladě. Trvalo téměř půl hodiny, než se fronta zmenšila. Když jsme se dostali k několika posledním lidem, zvedl ke mně bradu kluk, kterému bylo nejspíš tak osmnáct, když Max napsal jeho jméno. 

"Je to tvoje přítelkyně? Je sexy." 

Max se zastavil uprostřed čmárání a varovně si kluka změřil pohledem. "Hele, dávej si pozor. Měj trochu úcty k ženám. Zvlášť k téhle. Mohla by to být budoucí paní Yearwoodová." Jeho oči se střetly s mýma. "Jen o tom ještě neví."

Kapitola 2

KAPITOLA 2  

Georgia 

"Čím se tedy můj talisman živí? Počkej, nech mě hádat..." 

Když Max promluvil, natáhl se přes stůl a palcem mi otřel koutek rtu. Ukázal mi ho - cukr z okraje mého martini s citronovou kapkou - a pak ho s ďábelským úsměvem, který mi způsobil mravenčení mezi nohama, vysál. 

Usrkla jsem si dalšího drinku, abych se zchladila, než jsem odpověděla. "Tohle by mělo být zajímavé. Jsem zvědavá, co si myslíš, že dělám." 

Jeho oči klesly k mému oblečení. Byla už skoro jedna hodina ráno. Přešli jsme přes ulici od Zahrady k nejbližšímu baru a zabrali si ten nejosobnější stánek v zadním rohu, ale já byla stále oblečená v pracovním, protože jsem šla rovnou z kanceláře na schůzku naslepo a pak na zápas. 

"Elegantní, ale sexy," řekl. Max se naklonil na stranu a podíval se mi na nohy. "Tyhle podpatky jako ze škatulky nevypadají, že by v nich bylo moc pohodlné stát celý den, takže budu hádat, že pracuješ v nějaké kanceláři. Na schůzku se svým rande jsi mohla vyrazit docela brzy, takže jsi nejspíš šéfka a sama si určuješ pracovní dobu. Taky ses vykašlala na rande naslepo, abys šla na schůzku s klukem na hokejový zápas - sport, o kterém prý nic nevíš -, aniž bys věděla, že jsem hráč. Takže buď děláš profesi, která vyžaduje riziko, nebo profesi, která vyžaduje, abys byl optimista." 

Zatvářil jsem se, že jsem ohromen. "Pokračuj..." 

Třel si kštici na bradě, která za těch pár hodin, co jsme byli od sebe, rozhodně ztmavla. "Řeknu právník nebo reklamní manažer." 

Zavrtěla jsem hlavou. "A to jsem si myslela, že se ti daří." 

"Byl jsem blízko?" 

"Tak nějak. Poslední dobou opravdu většinu dne prosedím. Taky si sama určuju pracovní dobu a předpokládám, že založit vlastní firmu bylo riskantní. Vlastním Eternity Roses." 

"Eternity Roses? Proč mi to zní tak povědomě?" 

"Kupodivu, i když jsem nikdy nebyl na hokeji, dělal jsem si reklamu v Madison Square Garden. Moje firma prodává růže, které vydrží rok nebo déle. Možná jste viděl některý z našich billboardů." 

"Ty, kde spí chlap s hlavou v boudě?" 

Usmál jsem se. "To je ten. Moje kamarádka Maggie dělá veškerý marketing. Dostala ten nápad, protože její brzy bývalý manžel byl pořád v psí boudě a domů se vracel s květinami." 

"Poslala jsem vaše květiny své švagrové. Když jsem u ní byla naposledy, blbli jsme s bráchou a rozbili jsme židli. Nenechala mě to zaplatit, tak jsem jí poslala jednu z těch velkých, kulatých, jakoby kloboukových krabic. Tvoje webové stránky jsou taky vtipné, že? Vzpomínám si, že tam byla stránka s navrhovanými poznámkami pro případ, že bys byl na dně. Jeden jsem použil na přání, které jsem poslal s květinami." 

Přikývla jsem. "Když jsem začínala, všechny jsem si je vybírala sama. Byla to jedna z věcí, které jsem dělala nejraději. Ale teď aktualizujeme tak často, že už na to nemám čas." 

"To je docela fajn. Ale musím říct... že ty věci byly drahý jako prase. Myslím, že ta velká, kterou jsem poslal, stála něco kolem šesti set babek." 

"A tvoje švagrová je miluje?" 

"Ano, miluje." 

"No, normální růže vydrží jen asi týden. Kdybys koupil čtyři tucty růží, což je množství, které je v té velké krabici s kloboukem, kterou jsi poslal, musel bys utratit minimálně dvě stě padesát dolarů. Za rok je to třináct tisíc dolarů za týdenní růže. Takže šest set je vlastně výhodná koupě." 

Max se ušklíbl. "Proč mám pocit, že už jsi to říkal několikrát?" "To je pravda." 

Zasmála jsem se. "Určitě ano." 

"Jak ses k téhle práci dostala?" zeptala jsem se. 

"Vždycky jsem věděl, že chci mít vlastní firmu. Jen jsem nevěděla jaký. Během vysoké a postgraduálního studia jsem pracovala v květinářství. Jedním z mých oblíbených zákazníků byl pan Benson, osmdesátiletý muž. Během prvního roku, kdy jsem tam pracovala, chodil každé pondělí kupovat své ženě květiny. Po celou dobu jejich padesátiletého manželství jí každý týden dával čerstvé růže. Většinu té doby si květiny pěstoval sám v malém skleníku na jejich zahradě. Ale poté, co jeho žena prodělala mrtvici, se přestěhovali do domova důchodců, protože potřebovala větší pomoc, než by sám zvládl. Poté jí začal každý týden kupovat květiny v obchodě. Jednoho dne přišel a zmínil se, že se bude muset uskromnit a nosit jí květiny jen jednou za měsíc, protože doplatky na nové léky jeho ženy jsou velmi drahé. Řekl, že to bude poprvé za více než půl století, kdy nebude mít na posteli čerstvé růže. Začal jsem tedy pátrat po tom, jak prodloužit životnost řezaných květin, a doufal jsem, že najdu způsob, jak by růže manželce pana Bensona vydržely déle mezi jeho cestami do květinářství. Nakonec jsem se dozvěděla spoustu informací o procesu konzervace a od té doby se věci daly do pohybu. Nakonec jsem si otevřela internetový obchod a začala prodávat aranžmá ze svého domu. Začátky byly pomalé, dokud si je neobjednala celebrita s dvanácti miliony sledujících na Instagramu a nenapsala, jak moc se jí líbí. Od té doby se to rozjelo jako sněhová koule. Během měsíce jsem výrobu přesunula z obývacího pokoje a kuchyně do malého obchodu a nyní, o několik let později, máme tři výrobní závody a osm butikových showroomů. Právě jsme také zahájili franšízové prodeje značky v Evropě." 

"Sakra." Max povytáhl obočí. "To jsi udělal sám?" 

Hrdě jsem přikývl. "Ano, zvládla. Tedy s mou nejlepší kamarádkou Maggie. Pomohla mi to rozjet. Teď už jí taky patří část firmy. Bez ní bych to nedokázala." 

Ohlédl se přes rameno a rozhlédl se po místnosti. "Krása a mozek? Někde tady musí být řada chlapů, kteří by mě chtěli nakopat do zadku za to, že s tebou teď můžu sedět." 

Myslel to jako kompliment a vtip, přesto mi poprvé zvadl úsměv. Skutečnost, proč jsem dnes večer na rande, mě udeřila do tváře. Nechala jsem se unést vzrušením z večera a nepřestala myslet na to, že budu muset Maxovi říct o Gabrielovi. Frannie zasvětila mé rande naslepo do mé situace, takže jsem nemusela přemýšlet o tom, jak a kdy to tam řeknu. Ale předpokládám, že to, jak nebo kdy, se mi s Maxem právě naskytlo na stříbrném podnose, takže nebyl lepší čas. 

Zamyšleně jsem se usmála. "No... abych byla úplně upřímná, tak nějak s někým chodím." 

Max sklonil hlavu a zvedl jednu ruku, aby si zakryl srdce. "A to jsem si myslel, že ten šíp v mém srdci je Amorův. Zranila jsi mě, Georgio." 

Zasmála jsem se jeho dramatu. "Promiň. Je mi divné o tom mluvit, ale myslela jsem si, že bych měla o své situaci mluvit na rovinu." 

Povzdechl si. "Polož to na mě. Jak je to s tím druhým chlapem, kterému zlomím srdce?" 

"No, já... ehm..." Sakra, tohle nebylo snadné vysvětlit. "Dalo by se říct, že mám otevřený vztah." 

Max povytáhl obočí. "Hádáš?" 

"Promiň... ne." Přikývl jsem. "Jsem. Jsem v otevřeném vztahu." 

"Proč to zní, jako by v tom bylo něco víc než jen to, že s někým chodíš bez závazků?" 

Kousla jsem se do spodního rtu. "Vlastně jsme byli zasnoubení." 

"Ale teď už nejste?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Je to trochu složitý příběh, ale mám pocit, že bych se o něj měla podělit." 

"Dobře..." 

"S Gabrielem jsme se seznámili, když jsem pracovala na titulu MBA. On byl vysokoškolský profesor angličtiny na newyorské univerzitě a já jsem tam chodila na Stern Business School. V té době právě začal pracovat na románu. Gabriel učil, aby zaplatil účty, ale chtěl být spisovatelem. Nakonec prodal svou knihu nakladateli spolu se smlouvou na druhou, kterou jednou napíše, a zasnoubili jsme se. Všechno šlo dobře až do doby, kdy asi před rokem vyšla jeho kniha. Nevedlo se jí dobře. Vlastně to byl docela propadák - nízký prodej a hrozné recenze. Gabriel z toho byl dost na dně. Nedlouho poté zjistil, že rodiče, které považoval za své biologické rodiče, jsou ve skutečnosti jeho adoptivní rodiče. Pak jeho nejlepší kamarád od dětství zemřel při autonehodě." Povzdechla jsem si. "Každopádně... zkrátka a dobře, Gabriel se cítil opravdu ztracený a rozhodl se přijmout místo hostujícího profesora v Anglii na šestnáct měsíců. Než tu práci přijal, ani se mnou o tom nemluvil. Říkal, že potřebuje najít sám sebe. Po tom všem, čím si prošel, jsem ho chápala. Ale pak, pár dní před jeho odjezdem, mě čekalo další překvapení: řekl mi, že chce mít otevřený vztah, zatímco bude pryč." 

"A předtím bylo mezi vámi všechno v pořádku?" 

"Myslel jsem si to. Hodně pracuju - víc, než musím nebo než bych měla - a Gabrielovi se to někdy zdálo moc a stěžoval si. To byl asi náš největší problém. Ale nebyli jsme pár, který by se pořád hádal, jestli se ptáš na tohle." 

Max si palcem třel spodní ret. "Jak dlouho byl pryč?" 

"Osm měsíců." 

"Viděli jste se za tu dobu?" 

"Jen jednou. Asi před šesti týdny. Moje společnost otevřela franšízový butik v Paříži. Jela jsem tam na slavnostní otevření a on se tam se mnou o víkendu sešel." 

"A od té doby, co odjel, jste se oba stýkali s jinými lidmi?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "On zřejmě ano, ale já jsem se moc nestýkala." "To je pravda. Znovu jsem se kousla do rtu. "Adam byl vlastně teprve moje druhé rande za mnoho let. To první byl kluk, kterého jsem potkala před dvěma týdny na Tinderu a trvalo to jen na kafe. Abych byla upřímná, dneska večer jsem ani nikam nechtěla jít. Ale opravdu se snažím udělat ve svém životě pár tolik potřebných změn, když jsem teď sama. Takže jsem si udělala seznam věcí, které jsem odkládala, a protože rande bylo na prvním místě toho seznamu, tak nějak jsem se donutila se ukázat." 

Maxovy oči skákaly sem a tam mezi mými. "Musela ses k návštěvě Zahrady nutit?" 

"Ne, právě naopak. Snažila jsem se přinutit, abych nepřišla." 

"Proč bys to dělala?" 

Pokrčil jsem rameny. "Nejsem si jistá." 

Ještě chvíli se na mě díval. "Kdy se s ním zase uvidíš?" 

"Nemáme v plánu se znovu osobně setkat, dokud neskončí v Londýně a nepřestěhuje se zpátky do New Yorku. Takže asi v prosinci, až se vrátí." 

"Chceš se mu pomstít jen proto, že s ním chodí? Nebo se opravdu snažíš zjistit, co dalšího tě čeká?" "Ne," odpověděla jsem. 

To byla zatraceně dobrá otázka, na kterou jsem vlastně neznala odpověď. Můj vztah s Gabrielem byl šedá zóna a já jsem byla typ člověka, který se rozhoduje podle černé nebo bílé. Bůh ví, že jsem strávila dost času trápením se nad rozhodnutími ohledně toho muže, jen abych teď skončila u zpochybňování každého rozhodnutí, které jsem kdy udělala. 

Podívala jsem se Maxovi do očí. "Budu upřímná, nejsem si jistá, co chci." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Záleží ti na tom?" 

Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv. "Jen chci vědět, do čeho jdu." Natáhl se přes stůl, vzal mě za ruku a propletl naše prsty. Zvedl oči a v nich mu zajiskřilo. "Ale jdu do toho." 

Zasmála jsem se. "Jsi těžký prodejce." 

"Nemůžu si pomoct. Chci o tobě vědět všechno." 

Přimhouřila jsem oči. "Proč?" 

"To zatraceně netuším. Prostě chci." 

"Co chceš vědět?" 

"Všechno. Cokoliv." 

"Co třeba?" 

Pokrčil rameny. "Říkala jsi, že někdy pracuješ víc, než musíš. Proč pořád pracuješ, když nemusíš?" 

Smutně jsem se usmála. "To je otázka, nad kterou jsem hodně přemýšlel, protože byla zdrojem sporů v mém vztahu. Myslím, že hodně pracuju, protože jsem vždycky musela. Jsem dyslektik, takže už od základní školy jsem si musel dávat práci navíc. Úkol na čtení, který by mým kamarádům zabral dvacet minut, mně může trvat hodinu nebo dvě, takže jsem tak nějak naučená očekávat, že udělám víc. Mám také tendenci všechno k smrti analyzovat, což může být časově náročné, a jsem velmi soutěživá - někdy až nepříjemně. Ale miluji své podnikání a baví mě sledovat, jak roste díky tomu, co do něj vkládám. Přesto jsem před čtyřmi měsíci najal provozního ředitele, takže mohu pracovat méně, když budu chtít. Moje maminka stárne a žije na Floridě a já ji chci častěji navštěvovat. A já ráda cestuji. Také jsem si myslela, že to Gabriela potěší, ale už víte, jak to dopadlo." 

"Na tom, že hodně pracuješ, není nic špatného, pokud miluješ to, co děláš. Pravděpodobně bys nebyla tam, kde jsi, kdybys tomu nevěnovala čas. Já bych to rozhodně nedělala." 

"Díky." 

"A být soutěživý je dobré. Tlačí tě to k lepším výkonům." 

Zavrtěla jsem hlavou. "Kamarádi už se mnou nechtějí hrát ani stolní hry a v mámině domově důchodců mi zakázali účast na lovu velikonočních vajíček kvůli..." Zvedla jsem ruce a udělala vzdušné uvozovky. "...incidentu se supercitlivým devítiletým klukem, kterého jsem omylem rozplakala." 

Max se ušklíbl. "Tak špatné, co?" 

Otřel jsem si prstem kondenzát na dně sklenice. "Pracuju na tom, abych našel správnou rovnováhu. Dokonce jsem před pár měsíci absolvoval čtyřdenní meditační pobyt, abych se naučil relaxovat." 

"Jak to šlo?" 

Rty mi cukaly. "Odešla jsem o den dřív." 

Max se zasmál. "A co rodina? Hodně sourozenců?" 

"Ne, jsem jedináček. Rodiče mě měli až v pozdním věku. Vzali se ve třiceti a předem se dohodli, že nebudou mít děti. Táta si krátce po svatbě nechal udělat vasektomii. Pak ve dvaačtyřiceti máma otěhotněla. Ukázalo se, že vasektomie není stoprocentně spolehlivá. Muži přeruší chámovod, ale ve vzácných případech mohou kousky chámovodu dorůst a znovu se spojit. Říká se tomu rekanalizace." 

"Do prdele." Max se posunul na židli. 

Zasmál jsem se. "To sis právě přitiskl nohy k sobě?" 

"To si piš, že jo. Zmíním se o tom, že tam dole něco řežu, a moje tělo naskočí do ochranného módu. Jak tuhle zprávu přijali tvoji rodiče ve svých čtyřiceti?" 

"Máma říkala, že to byl šok, ale když šla na první schůzku a slyšela tlukot srdce, věděla, že to tak má být. Táta naopak tak nadšený nebyl. Měl hrozné dětství a měl své vlastní důvody, proč nechtěl rodinu. Tak odešel a měl poměr se ženou, která si nechala podvázat vejcovody, a moji rodiče se nakonec rozvedli, když mi byly dva roky. S otcem si nejsme moc blízcí." 

"To je mi líto." 

Usmála jsem se. "Děkuju. Ale není čeho se omlouvat, i když to tak může znít, když vyprávím zkrácenou verzi. Moje máma je super máma, takže jsem nikdy neměla pocit, že bych o něco přišla. Před dvěma lety odešla do důchodu na Floridu. A s tátou jsem se vídala, když vyrůstal. A co ty? Velká rodina?" 

"Jsem nejmladší ze šesti dětí. Samí kluci." Zavrtěl hlavou. "Chudák moje máma. Za ty roky jsme při koníčkování aspoň jednou rozbili každý kus nábytku." 

"Aha... jako třeba křeslo tvé švagrové?" 

"Přesně tak." 

"Když jsem se tě předtím ptala, jestli žiješ s matkou, řekl jsi, že ani nežijete ve stejném státě. Takže nejste z New Yorku?" 

"Ne. Pocházím ze státu Washington, ale už dlouho jsem tam nežil - v šestnácti jsem odešel z domova do hostitelské rodiny, abych mohl hrát hokej v Minnesotě. Pak jsem se přestěhoval na východní pobřeží, abych hrál za Bostonskou univerzitu, a pak do New Yorku, kde jsem hrál za Wolverines." 

"Jaké to je? Být profesionálním sportovcem, myslím." 

Max pokrčil rameny. "Živím se hrou, kterou miluju. Je to docela sen. Lidé říkají, že Disney je nejlepší místo na světě. Šatnu po vítězství si vezmu kdykoliv v týdnu." 

"Jaká je nevýhoda? I ta nejlepší práce nějakou má." 

"No, prohra je rozhodně na nic. Můj tým jich v posledních dvou letech zažil hodně. Když mě poprvé draftovali, byl to tým na vzestupu. V mém nováčkovském roce jsme se dostali do play-off, ale mezi zraněními hráčů a špatnými výměnami bylo posledních pár let těžkých. Říká se tomu tým, protože k tomu, abyste měli dobrý rok, potřebujete víc než jen pár kluků. Jinak toho cestování může být hodně. Sezóna čítá dvaaosmdesát zápasů, a to bez play-off. Téměř polovina je na cestách. Myslím, že týmového zubaře vidím víc než vnitřek vlastního bytu." 

"Páni, jo. To je hodně cestování." 

Max si objednal rum s kolou a vodu. Došlo mi, že se po zápase potřebuje hydratovat. Ale všimla jsem si, že se alkoholu ještě nedotkl, a to jsme seděli dost dlouho na to, aby mu led roztál. Ukázal jsem na menší sklenici a řekl: "Ještě ses nedotkl svého pití." "A co?" zeptal jsem se. 

"Nepiju alkohol, když mám druhý den trénink nebo zápas." "Ne," odpověděl jsem. 

Svraštil jsem obočí. "Tak proč sis objednal rum s kolou?" "Ne," odpověděl jsem. 

"Nechtěl jsem, aby sis neobjednala pití, protože jsem si ho neobjednal." 

Usmála jsem se. "To je ohleduplné. Děkuju." 

"Tak mi pověz o svém dnešním rande. Byl to úplný frajer, nebo jen bledne ve srovnání s tím prvním, kterého jsi potkala?" Mrkl na mě. 

"Skutečný Adam byl moc milý." 

"Milý?" Maxův nafoukaný úsměv se rozšířil. "Takže stál za prd, co?" 

Na stole přede mnou ležel ubrousek. Zmuchlala jsem ho a hodila po něm. Chytil ho. 

"Myslím, že je čas, aby ses posadil do horkého křesla," řekl jsem. "Pověz mi o ženě, se kterou ses nedávno vyspal. Je to někdo, s kým ses stýkal?" 

"Byla to jen známost. Pro nás oba." 

"Aha." Napil jsem se. "Tak si o tom promluvme. Stává se to často? Vždyť jsi profesionální sportovec a hezký chlap - nemluvě o tom, že trávíš hodně času na cestách." 

Max se na mě zadíval. "Říkal jsem ti, že když mi dáš druhou šanci, už ti nebudu lhát. Ale taky bych raději nemaloval obraz něčeho, co se ti nebude líbit. Takže prostě řeknu, že nemám problém najít si někoho, s kým bych mohl trávit čas, kdybych chtěl. Ale to, že je to snadné a že jsem žila plnohodnotný svobodný život, neznamená, že to tak musí být. Jsem si jistá, že kdybys chtěla, mohla bys vejít do téměř jakéhokoli baru v tomhle městě a odejít s klukem. To ale neznamená, že to uděláš, když jsi ve vztahu, ne?" "Ne. 

"Ne, to asi ne." Pokrčila jsem rameny. "Ale s tebou musí být něco v nepořádku. Řekni mi o svých nejhorších vlastnostech, Maxi." 

"Sakra." Zhluboka vydechl. "Ty vážně hledáš důvod, proč si mě nevzít, co?" 

"Jestli je všechno, co říkáš, upřímné, tak jsi příliš dobrý na to, aby to byla pravda. Můžeš mi mít za zlé, že čekám, až spadne druhá bota?" 

Palcem si přetřel spodní ret, pak se posadil a opřel lokty o stůl. "Dobře, dám ti nějakou špínu. Ale potom chci slyšet víc tvé špíny." 

Zasmála jsem se. "Dobře. Platí." 

"Zatřes si s tím." Natáhl ruku, a když jsem mu do ní vložil tu svou, sevřel prsty a nepustil ji. "Awww...you se mě chceš držet za ruku." 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ven s tím, krasavče. Co je to s tebou?" 

Maxova tvář zvážněla. "Umím být obsedantní a trochu kompulzivní. To, čemu normální lidé říkají drive, se u mě mění v overdrive. Když po něčem dost toužím, dokážu se přestat soustředit na všechno ostatní ve svém životě, včetně vlastního zdraví a všech lidí kolem sebe." 

"Dobře... no, vzhledem k tvé kariéře to asi dává smysl. Nikdy předtím jsem se nesetkala s profesionálním sportovcem, ale musím si představit, že to, že máš vášnivou snahu, ti částečně pomohlo dostat se tam, kde jsi." 

"Mám také návykovou povahu. Hokej je moje droga. Ale právě proto moc nepiju a držím se dál od drog a hazardu. Na vysoké škole jsem jednomu bookmakerovi nadělal dluh dvacet tisíc. Můj nejstarší bratr mě z toho musel vyplatit, ale až když odletěl do Bostonu a nakopal mě." 

"Ach bože. Jak velký je tvůj bratr?" 

Max se zasmál. "Já jsem jeden z těch menších Yearwoodových kluků." 

"Páni." 

"Takže... už jsem tě vyděsil? Zatím jsi mě donutila přiznat, že jsem nedávno měl známost, že mě zatkli při nahém hula hoopingu, že mám návykovou povahu a že někdy zapomínám na existenci světa, když se soustředím na hokej. Co bude dál? Řeknu ti, že mám iracionální strach z ještěrů a že jsem se jednou v devíti letech počůral, protože bratři přinesli domů šest chameleonů a schovali mi je do postele?" 

"Panebože. Je to pravda?" 

Max svěsil hlavu. "Jo. Ale na mou obranu, čtyřletému dítěti bys neměl ukazovat Godzillu. Může to zanechat jizvy." 

Představa, že se tenhle obrovský muž bojí maličké ještěrky, byla naprosto k popukání. Ale získal si mě tím, jak otevřeně odpovídal na mé otázky. Pořád měl mou ruku sevřenou ve své, tak jsem ji stiskla a rozhodla se, že upřímnost je oboustranná. 

"Měla jsi pravdu. Hledal jsem důvod, proč se s tebou už nevidět." 

"A našel jsi nějaký?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Chyby mě neděsí. To, že o nich nevíš nebo si jejich existenci odmítáš přiznat, ano." 

"Takže to znamená, že jedeme do Vegas?" 

"Ne tak docela." Zasmála jsem se. "Teď jsem na řadě já? Abych ti řekl o svých nejhorších vlastnostech, myslím? Protože si nejsem jistá, jestli jsem zdůraznila, jak otravná může být moje soutěživost, když jsem se o ní zmiňovala předtím. Jako třeba, že jsem po tobě hodila ten ubrousek a ty jsi ho chytil a mě ničí, že jsi ho nehodil zpátky, abych ho taky chytla. A teď ti chci říct i o všech svých dalších špatných vlastnostech, aby ty moje byly horší než tvoje. Ale říkám si, že bych možná měla dopít, než budu pokračovat ve svém seznamu, kdybys náhodou chtěl utéct." 

Max zavrtěl hlavou. "Ne, nemusíš mi nic říkat. Už znám tvou nejhorší vlastnost." 

"Opravdu, co? Skoro se bojím zeptat. Co je to?" 

Maxovy oči se setkaly s mýma. Intenzita v nich byla nepopiratelná a vyvolala v mém břiše chvění. 

"Tvoje nejhorší vlastnost? Snadná. Myslím, že jsi říkala, že se jmenuje Gabriel."

Kapitola 3

KAPITOLA 3  

Georgia 

"Tak jaké bylo rande naslepo?" Maggie držela v ruce kelímek s kávou Starbucks a lahvičku Motrinu. 

Ne nadarmo byla mou nejlepší kamarádkou a vedoucí marketingu v Eternity Roses. "To je obojí pro mě?" 

Přikývla. "Vím, že se snažíš omezit jednu kávu denně. Ale doufám, že ji dnes ráno potřebuješ, protože kvůli tomu rande jsi celou noc nespala." 

"Na co je ten Motrin?" 

Maggie se usmála a sama si přinesla kávu ke rtům. "Pro případ, že by ti hlava mlátila o čelo postele. Říkala jsem ti, ať se zbavíš toho parádního dřevěného rámu postele a pořídíš si polstrovaný." 

Zasmála jsem se a mávla nad lahvičkou rukou. "Jsem v pohodě. Žádné bouchání do čela včera v noci nebylo. I když to kafe si vezmu. Děkuju." 

Odklopila uzávěr Motrinu a zatřásla lahvičkou dnem vzhůru. "Aha, dobře. Protože už zbývají jen dva a hlava mě bolí. Na těch kabinkách na záchodcích v soudní budově rozhodně není žádný polštářek." 

Zastavila jsem se s kávou na půli cesty k ústům. "Ty jsi ne..." 

Ušklíbla se. "Ale já jsem... dvakrát." 

Uchechtl jsem se. Maggie se možná trochu pomátla. Už skoro rok byla zapletená do chaotického rozvodu. Před několika měsíci se její budoucí bývalý manžel Aaron nedostavil na konferenci o vyrovnání v kanceláři svého právníka. Místo toho, aby ji přeložila na jiný termín, rozhodla se využít čas tím, že svede jeho advokáta. Od té doby se stalo jejím sportem mít s ním sex na všech možných nevhodných místech. Byla jsem si jistá, že kdyby na to někdo přišel, mohl by být zbaven právnické způsobilosti. 

"Byl Aaron v soudní budově?" Zeptala jsem se. 

Oči jí zajiskřily. "Určitě byl." 

"Co kdyby vešel na pánské záchodky?" zeptala jsem se. 

"Pak by se mohl dívat - stejně jako já, když jsem vešla za ním a naší sousedkou." Posadila se na židli pro hosty na druhé straně mého stolu a usrkla kávy. "Takže to tvoje rande bylo blbý, co? Varovala jsem tě, že nechat se od Frannie balit nebyl nejlepší nápad. Nudil tě u skleničky k smrti?" 

"Vlastně... pití bylo tou nejzajímavější částí mého rande." 

"Aha? lahodné koktejly?" 

Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se. "Ne. Lahodný muž, který předstíral, že je můj doprovod, než se objevil můj skutečný doprovod." 

Maggie se rozšířily oči. 

Zasmála jsem se, protože v dnešní době bylo téměř nemožné ji šokovat. 

"Řekni mi všechno," řekla. 

Během následujících dvaceti minut jsem ji zasvětila do setkání s Maxem, málem jsem odešla z arény, než jsem ho našla na Jumbotronu, a zůstala jsem venku až do dvou do rána a povídala si. Když jsem skončil, vytáhla mobil. 

"Jaké je jeho příjmení?" 

"Yearwood, proč?" 

"Protože si ho chci vygooglit a zjistit, o čem přesně se tu bavíme." 

Vyťukala do mobilu a oči se jí rozzářily. "Do prdele. Je nádherný." 

"Já vím." 

"Kdy si s ním zase vyjdeme?" 

Uchechtl jsem se nad jejím použitím slova my. "Dala jsem mu svoje číslo, ale vlastně si myslím, že s ním nikam nepůjdu." 

"Zbláznila ses? Proč ne?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Já nevím. Prostě mi to připadá... špatně." 

"Kvůli Gabrielovi? Který utekl do Evropy, aby si to rozdával s jinými ženami?" 

"Jak se mám s někým zaplést, když se Gabriel na konci roku vrátí?" 

"Žijete odděleně a on chodí s jinými ženami. Jestli se vrátí a vy dva budete chtít být spolu, tak to tak mělo být. Cokoli, co do té doby změní tvůj názor, jen dokazuje, že jste spolu neměli zůstat. Věř mi, že je snazší to vyřešit teď než po svatbě. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, Gabriel ten čas potřeboval a očividně ho využívá. Tak proč bys to neměla udělat ty?" Zavrtěla hlavou. "Co se změnilo? Než jsi šla na to rande naslepo, zdálo se, že ti to nevadí." 

Pokrčila jsem rameny. "Asi mi to přišlo bezpečné a jednoduché. Podle toho, jak mi Frannie toho kluka popsala, jsem tak nějak v hloubi duše věděla, že z toho nic nebude." 

"A teď?" 

"Max vypadá..." Zavrtěla jsem hlavou a snažila se přijít na to, co mi tak vadí. Nedokázala jsem se toho chytit. "Myslím, že mi připadá jako pravý opak bezpečí a jednoduchosti. Max mi připadá riskantní a komplikovaný." 

Maggie se usmála. "Protože se ti vlastně líbí." 

"Možná." Pokrčil jsem rameny. "Nevím, proč mě myšlenka na to, že s ním půjdu ven, tak znervózňuje. Myslím, že už prostě nevěřím vlastnímu úsudku." 

"Možná ti to připadalo jednodušší, když jsi věděla, že se do toho kluka nezamiluješ. Říkala jsi, že se mu svěříš, ale ve skutečnosti jsi to neplánovala. Prostě jsi jen procházela mezi řádky a čekala, až se Gabriel vrátí domů." 

Naklonila se dopředu a opřela se rukama o můj stůl. "Ale zlato, co když se Gabriel domů nevrátí? Nebo co když přijde, ale nebude chtít pokračovat tam, kde jsi skončila? Nechci být zlá. Opravdu ne. Mám Gabriela ráda, nebo jsem aspoň měla, dokud nevyvedl tu blbost, kterou předvedl před odjezdem. Ale proč bys měla promarnit víc než rok svého života, když on není?" 

Povzdechla jsem si. "Asi jo. Ale druhá věc je, že to není fér vůči tomu druhému. Nevím, jestli můžu Maxovi dát to samé, co by mu mohl dát opravdu svobodný člověk, víš?" 

"Říkala jsi, že jsi mu řekla o dohodě mezi tebou a Gabrielem? Jaká byla jeho reakce?" 

"Zeptal se, jestli se chci pomstít, nebo jestli chci zjistit, co je ještě venku." 

"A co jsi na to řekla?" 

"Byl jsem upřímný a řekl jsem, že si nejsem jistý." 

"A jemu to nevadilo?" 

Přikývl jsem. "Říkal, že chce jen vědět, co ho čeká." 

"Chceš vědět, co bych udělal?" 

Naklonila jsem hlavu. "Asi ne. Poslední dobou jsi trochu mimo." 

"To je pravda. Ale stejně ti to řeknu. Myslím, že bys mu měla vyšukat mozek z hlavy - mít s ním poměr, nebo jak to nazvat." 

Nemohla jsem říct, že by mě představa, že se s Maxem Yearwoodem rozpálím a zpotím, nelákala. Vlastně se mi při té představě trochu sevřelo břicho. Dneska jsem byla vyčerpaná, protože jsem včera večer nemohla usnout, když jsem přišla domů. V žilách mi koloval chtíč, jen když jsem si představila ty velké modré oči, jak se na mě dívají. Vsadila bych se, že i jeho stehna byla svalnatá ze všeho toho bruslení. Byl prostě tak velký a široký - nic jako Gabriel, který měl štíhlé tělo běžce. Znovu jsem si představila, jak by Max mohl vypadat nahý. Ale tu myšlenku jsem několika mrknutími vytěsnila z hlavy. 

Když jsem znovu zaostřila oči, uviděla jsem Maggie s tím nejšpinavějším úsměvem. 

"To se ti jen zdálo, že?" 

"Ne." Odpověděla jsem až příliš rychle. 

Usmála se. "Jasně že ne. Víš, co udělám?" 

"Co?" 

"Koupím si jednu z těch malých elektronických tabulek a pověsím ji přímo tamhle." Ukázala na stěnu naproti mému stolu. "Možná když budu počítat, kolikrát Gabriel někoho vykostil, a udělám z toho soutěž, dostanu domácí tým ze strany a vrátí se do akce. Nikdy se nedokážeš vyrovnat s prohrou." 

Měla sice pravdu, že ráda vyhrávám, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi sčítání čísel přinese pocit, že s Gabrielem něco vyhrávám. 

Naštěstí byl náš rozhovor přerušen dřív, než se Maggie mohla ponořit hlouběji. Moje administrátorka Ellie zaklepala na dveře mé kanceláře a otevřela je. 

"Mark Atkins dorazil na vaši schůzku v deset hodin. Říkal, že přišel dřív, protože musí připravit spoustu prototypů, takže jsem ho posadila do konferenční místnosti a řekla mu, že ho za chvíli zkontroluju." "Dobře," odpověděla jsem. 

"Dobře, skvělé. Díky, Ellie." 

Pracovala jsem na nové produktové řadě s dodavatelem, který mi vyráběl vázy. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby si lidé mohli růže nechat rok a nechat je měnit barvy. Tak jsme navrhli vázu s odnímatelným spodním panelem. Bylo možné zakoupit různá vyměnitelná dna, která obsahovala barevné jamky určené k tomu, aby stonky růží dostaly novou barvu. Po několika měsících s bílými růžemi jste mohli odšroubovat spodní panel, vložit růžovou barvicí jamku a za dvacet čtyři hodin voilà: růžové růže. Pokud jste přecházeli od světlých barev k tmavým, bylo to možné udělat několikrát. 

Maggie si promnula ruce. "Dnešek se už teď ukazuje jako úžasný. Ošukáš sexy hokejistu a my uvidíme, jak se tvůj nápad uskuteční." "Ahoj. 

"Neřekla jsem, že se zase uvidím s Maxem." 

Mrkla na něj a vstala. "To jsi ani nemusela. Jdu se podívat, jestli Mark nepotřebuje pomoc. Dokonči svou fantazii a já pro tebe přijdu, až bude připravený." 

- - - 

Během dnešní schůzky jsem zmeškal dva hovory. První byl od Gabriela, který mi nechal hlasovou zprávu. Druhý byl od Maxe, který nezanechal. Byla jsem trochu zklamaná, že to nebylo naopak. Přesto jsem počkala, až se večer vrátím domů, abych stiskla tlačítko play a poslechla si Gabrielův vzkaz. 

"Ahoj, zlato. Jen se hlásím. Dneska jsem mluvil se svým vydavatelem a líbily se mu první materiály, které jsem mu poslal ke knize, na které jsem začal pracovat. Samozřejmě se mu líbila natolik, že si koupil dvě knihy a ta první propadla, takže to, že se mu líbila, vlastně moc neznamená. Ale je to lepší, než kdyby se mu to nelíbilo, předpokládám. Každopádně jsme spolu dlouho nemluvili a chybíš mi. Jsem si jistá, že nejspíš pracuješ dlouho do noci, jsi zaneprázdněná nakopáváním zadků a vybíráním jmen, ale zavolej mi, až budeš mít čas. Mám tě ráda." 

Zamračila jsem se, rozepnula si zadní díl sukně a hodila ji na postel. Po cestě do Paříže, kde jsem zjistila, že Gabriel skutečně začal chodit a spal s jinými ženami, jsem přestala být tou, která iniciuje kontakt. Zdá se, že už jsem neměla chuť se tolik snažit. A tak se moje telefonáty s Gabrielem, které jsem si vedla každý druhý nebo třetí den, smrskly na jednou týdně nebo méně. Ani jsem si nebyla jistá, jestli si Gabriel té změny všiml. Ale na jeho dnešní zprávě mi toho tolik vadilo. Nejdřív: "Určitě pracuješ dlouho do noci...". Musí být příjemné to předpokládat a nepředstavovat si, že jsem v posteli s někým jiným. Protože přesně to se mi určitě honilo hlavou, když jsem na něj v poslední době myslela. A za druhé mě iritovalo, že mi volá, aby mi sdělil dobré zprávy o svém nakladateli. Zasnoubili jsme se, když prodal svou knihu, a rozešli jsme se, když propadla. Měla jsem pocit, že to, jak se mnou jedná, závisí na vnějších okolnostech. Že by to tak bylo vždycky? Zdraví našeho vztahu záviselo na jeho kariérních úspěších a neúspěších? Jak to, že jsem si to uvědomila až zpětně? 

To je jedno. Tady bylo osm hodin, což znamenalo, že tam byla jedna ráno, takže jsem mu stejně nehodlala volat zpátky. Navíc jsem měla skoro vybitý telefon, takže jsem ho zapojila do nabíječky na nočním stolku v ložnici a šla se osprchovat. 

O hodinu a půl později jsem si lehla do postele a zkontrolovala telefon. Zmeškala jsem další hovor od Maxe. Když jsem si okusovala ret a přemýšlela, jestli mám zavolat zpátky, telefon mi zabzučel příchozí zprávou. Obvykle jsem si kvůli odpojení mozku od písmenek nechávala Siri číst zprávy a posílat odpovědi, abych ušetřila čas, ale když jsem se podívala a uviděla Maxovo jméno, začala jsem číst. 

Max: Vyhýbáš se mi, nebo nemáš čas? 

Usmála jsem se a odepsala. 

Georgia: Max: Měla jsem náročný den. 

Max: Teď máš práci? 

Georgia: Ne, právě jsem si lehla do postele. 

O pár vteřin později mi zazvonil telefon. 

"Vážně jsem chtěl přes FaceTime zjistit, co nosíš do postele," řekl Max. "Ale řekl jsem si, že budu gentleman." 

Uchechtla jsem se. "Toho si vážím. Protože jsem se osprchovala a nechtělo se mi sušit vlasy, takže mám cop a nejsem nalíčená." 

"Copánek, jo? Něco jako princezna Leia..." 

Zasmála jsem se. "Ty jsi vlastně fanoušek Hvězdných válek, nebo máš jen fetiš na princeznu Leiu?" 

"Neřekla bych fetiš. Ale který malý kluk nebyl do princezny zapálený? Byla to drsňačka." 

Natáhl jsem se k nočnímu stolku a popadl Yodu. "Víš, pořád mám tvou akční figurku. Zapomněl jsem, že jsi mi ji strčila zpátky do kapsy, když jsem se ji snažil vrátit." 

"Ujisti se, že se postaráš o můj talisman pro štěstí." 

Převalovala jsem Yodu mezi prsty. "Jak se vlastně tenhle človíček stal tvým talismanem pro štěstí? Je to snad kvůli tvé náklonnosti k princezně Leie?" 

"Ne. Všechno to začalo s dívkou jménem Amy Chaseová." 

"Dívka, jo? Proč mě to nepřekvapuje?" 

"Nežárli. Nenávidí mě." 

Zasmála jsem se. "Já to skousnu. Jak to bylo s Amy a Yodou?" 

"Amy byla v deváté třídě, když já byla v sedmé. Kamarádila se s mým bratrem Ethanem, který pracoval v kině za rohem. Vkrádal lidi dovnitř, aby se mohli zadarmo dívat na filmy. Jednou o víkendu pořádali maraton Hvězdných válek. Myslím, že tenkrát bylo šest filmů, takže to trvalo asi dvanáct nebo čtrnáct hodin. Šel jsem tam s Amy a několika dalšími Ethanovými kamarády, ale všichni po dvou nebo třech filmech odpadli. Jen Amy a já jsme zůstali na celou dobu." Odmlčel se. "Nechci být neuctivý, ale na deváťačku měla skvělé poprsí. Každopádně jsme seděli v poslední řadě na balkóně během filmu Přízračná hrozba - což je mimochodem ten nejhorší - a začali jsme se trochu nudit, tak jsme si povídali, většinou o škole a tak. Pak se mě Amy z ničeho nic zeptala, jestli jsem si někdy sáhla na prso. Řekl jsem, že ne, a zeptal jsem se jí, jestli si někdy sáhla na ptáka. Řekla, že ne, tak jsem samozřejmě navrhl, že to napravíme." 

"Není ti v sedmé třídě teprve třináct?" 

"Jo. A Amy bylo patnáct. Na její obranu musím říct, že jsem vypadala starší. A byl jsem velký jako každý deváťák. Každopádně jsme si dali třicet vteřin na to, abychom si navzájem prohlédli své přednosti. Strčila mi ruku do kalhot, omotala mi drobné prstíky kolem nádobíčka a pořádně ho stiskla. Samozřejmě jsem byl úplně tvrdý a stál jsem od chvíle, kdy řekla slovo prsa. Když skončila, nechala mě, abych si půl minuty hrál s jejími prsy pod podprsenkou." 

Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se nad tím, jak zdůraznil pod podprsenkou. "Takže proto mám Yodu? Protože sis v sedmé třídě v kině osahával?" 

"Co může být větší štěstí než to, že se můžeš zadarmo podívat na šest filmů Hvězdných válek a poprvé si sáhnout na prsa?" 

"Jsi trochu blázen. I když máš asi pravdu - aspoň v tomhle věku." Zasmála jsem se. "Ale proč tě Amy nesnáší?" 

"Aha, protože jsem o tom řekla všem svým kamarádkám a ony jí začaly říkat druhá základna Chase. Bylo mi třináct a myslela jsem si, že jsem cool. Nebyl to můj nejlepší okamžik. Brácha mi nakopal zadek, když zjistil, že jsem to lidem řekl, a Amy se mi pomstila tím, že všem lhala a tvrdila, že můj pták byl ochablý, když se ho dotkla. Ale dalo mi to včasnou lekci, že se nikdy nemám líbat a říkat." 

"To se vsadím." 

"Takže... chtěl jsi mi zavolat zpátky?" 

"I..." Chtěl jsem říct, že ano, ale proč neříct pravdu? "Nejsem si jistá." 

"Nebavil ses včera večer po zápase?" 

"Ne, bavil. Bylo to nejvíc, co jsem se za poslední dobu zasmála." 

"Nepřitahuje tě to?" 

"Máš rozbité zrcadlo? Hádám, že většině žen mezi osmi a osmdesáti lety připadáš hezký." 

"Takže problém je v tom, že je to blbec?" 

"Blbec?" 

"Jak jinak bys nazvala chlapa, který ti řekne, že je v pořádku, že se stýkáš s jinými lidmi, zatímco on žije rok mimo zemi? Blbec." 

Usmála jsem se. "Děkuju." 

"Neřekl jsi, že mi nezavoláš zpátky. Řekl jsi, že si nejsi jistý. Takže to znamená, že je tu část tebe, která má zájem." 

"Určitě ano. Nebudu popírat, že se mi líbíš. To je vlastně ten problém. Myslím, že bylo jednodušší jít na rande, když jsem věděla, že ten člověk nebude někdo, kdo se mi líbí. Jen si nejsem jistá, jestli dokážu být investovaná do dvou věcí najednou, i když mi v tom technicky vzato nic nebrání." 

Max byl chvíli zticha. Napadlo mě, že možná zavěsil. 

"Jsi tam ještě?" Zeptala jsem se. 

"Jsem tady. Přijdeš aspoň zítra večer na můj zápas? Je to zase doma. Nemůžeš mě nutit hrát bez mého talismanu pro štěstí. Můžeš ho dát ochrance, jestli se ti pak nechce čekat." 

Podíval jsem se na Yodu v ruce. "Jasně." Předpokládám, že přijít na další hru je neškodné. 

"Jestli chceš, přiveď si kamaráda. Nechám ti dva lístky u budky s vůlí." "Dobře," řekl jsem. 

"Dobře." 

"Výborně. Už je pozdě, tak tě pustím." 

"Dobrou noc, Maxi." 

"Sladké sny, Georgio."

Kapitola 4

KAPITOLA 4  

Georgia 

"Ahoj." Přistoupila jsem, když jsem byla na řadě u pokladny. "Vyzvedávám si dva lístky na dnešní zápas." 

"Vaše jméno a občanský průkaz, prosím?" 

Posunul jsem svůj řidičský průkaz na druhou stranu. "Georgia Delaneyová." 

Zvedl prst. "Jste Yearwoodův host. Vydržte chvilku. Nechal tu tašku i pro tebe." 

Podívala jsem se na Maggie a pokrčila rameny. 

Usmála se. "Doufám, že je to svačina. Mám hlad. Twizzlers by se hodily." 

Zasmála jsem se. "Jsme tu brzy. Můžeme si dát něco uvnitř." 

Za chvíli se vrátil chlapík v kabince. Přes pult přistrčil dvě vstupenky a pak tašku s logem Wolverines. Protože za mnou stála fronta, ustoupil jsem, než jsem ji otevřel. "Děkuji." 

Uvnitř byla nahoře obálka, tak jsem ji otevřel a vysunul z ní kus tlustého kartonu. Rukopis byl úhledný a velmi šikmý. 

Dnes večer si na záda připiš mé jméno. Možná je to jediná šance, kterou dostanu. 

X 

Max 

P.S. Tady je tričko Wolverines pro tvého přítele. Pokud sis nepřivedl doprovod. V tom případě se na ně vyser. Nedostane ani hovno. 

Zasmál jsem se a podal Maggie vizitku. 

Přečetla si ji a usmála se. "Už teď se mi líbí. Je sexy, chce tě posadit na své místo se svým jménem na zádech a má dárky pro tvého přítele. Jestli s tím klukem neskončíš, tak tě varuju, že mu dám svoje číslo." "Ahoj. 

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. "Pojď, převlékneme se a koupíme ti nějaké občerstvení, než začne zápas." 

Dorazili jsme na svá místa a nesli dva hot dogy, obrovské limonády a velké balení Twizzlerů. Na vedlejším sedadle seděla stejná žena jako minule. 

"Ahoj, Jenno." 

"Ahoj, Georgio. Slyšela jsem, že tu dnes večer budeš." 

Se svraštělým obočím jsem se usadila na své místo. "Slyšela jsi to?" 

"Můj manžel se ptal Maxe, jestli někdo nevyužívá jeho místa. Moje tchyně přemýšlela, že by přišla. Max říkal, že jeho lístky využívá jeho nový zelenooký talisman. Měla jsem pocit, že myslí tebe. Mimochodem, děkuji vám, že jste přišla. Ušetřil jsi mi tři hodiny s mojí příšernou tchyní." 

Zasmála jsem se a ukázala na Maggie. "To je moje kamarádka Maggie. Maggie, tohle je Jenna. Je vdaná za jednoho z hráčů." 

"Ráda tě poznávám." Maggie se nade mnou naklonila. "Takže, znáš Maxe docela dobře?" 

"Dost dobře na to, abych viděla jeho zadek víc než jednou." Jenna se usmála. "Máme letní sídlo na východě a je tam venkovní sprcha. Max ji miluje a já ho nemůžu donutit, aby si při jejím používání nechal plavky." 

"Pěkné." Maggie se usmála. "Můžu se tě na něj na něco zeptat?" 

Jenna pokrčila rameny. "Jistě." 

"Dovolila bys své mladší sestře, aby s ním chodila?" 

"Já žádnou nemám. Ale snažila jsem se ho dát dohromady se svou nejlepší kamarádkou, jestli to odpovídá na tvou otázku. Je to modelka a byla do něj hodně zamilovaná. Seznámili se na večírku u mě doma a ona se ho na konci večera zeptala, jestli by nechtěl někam zajít a víc se poflakovat. Odmítl s tím, že druhý den ráno musí brzy vstávat. Rozhodně se mohl dobře bavit a pak se na ni vykašlat. Místo toho ale udržoval přátelské vztahy. Když jsem se ho druhý den zeptala, co si o ní myslí, řekl, že je fakt super, ale že ho takhle nebere a nechce toho zneužívat. Moc svobodných kluků by to neudělalo, když vidí, že Lana byla v katalogu Victoria's Secret." 

Maggie namířila škodolibý úsměv mým směrem. "To je dobré vědět. Děkuju." 

Hra začala a my s Maggie jsme se do ní opravdu pustily. Mít někoho, s kým můžu fandit, byl velký rozdíl. Stály jsme, když Maxův tým skóroval, bučely jsme, když skóroval hostující tým, a o přestávce nás Jenna vzala do nějakého tajného apartmá pro manželky, kde jsme si daly koktejl a všichni byli velmi přátelští. V jednu chvíli během třetí třetiny dal Max gól. Když kamera zabírala jeho usmívající se tvář, přísahala bych, že se podíval přímo na mě a mrkl, což dav rozvášnilo. Byla jsem si jistá, že každá druhá žena v aréně si také myslela, že je to pro ni. 

Během poslední třetiny přišel uvaděč, který nás uvedl na naše místa. Podal mi další obálku a dvě šňůrky. Poznal jsem, že jde o vstupenku pro všechny, kterou mi minule půjčila Jenna. Ženy po obou mých stranách se usmívaly, když jsem průkazku z obálky vysunula. 

Pro případ, že byste chtěli mého malého přítele vrátit osobně, místo abyste ho nechali u ochranky. 

Doufám, že se uvidíme. 

X 

Max 

- - - 

"Můžeš mi říct, jak jsme se sem dostali?" Zavrtěl jsem hlavou a promluvil na Maggie, zatímco jsem se díval přes bar. 

"No, dali jsme jednu nohu před druhou a po skončení zápasu jsme šli asi dva bloky od Zahrady." Zvedla bradu směrem k místu, kde Max mluvil s barmanem a čekal na naše drinky. "Upřímně řečeno, moc si toho nepamatuju od chvíle, kdy se ta nádherná mužská bestie blýskla těmi dolíčky a požádala nás, abychom s ním šly ven." 

Povzdechla jsem si. "Já ten pocit znám. V jednu chvíli jsem čekala před šatnou, přísahala, že mu vracím jeho talisman a děkuju a loučím se, a v další chvíli jsem seděla tady. Myslím, že ty dolíčky jsou hypnotické nebo co." 

Max se vrátil do našeho boxu se dvěma sklenkami vína a lahví vody. Vklouzl na místo naproti nám a díval se sem a tam mezi Maggie a mnou. 

"Proč mám pocit, že když vy dva sedíte na jedné straně, je to nebezpečnější než bruslit na osmicentimetrovém noži směrem k třísetkilovému obránci bez zubů?" 

Maggie se ušklíbla. "Ten chlap umí číst v místnosti." 

"Kéž bych uměl lépe číst tvého přítele." Jeho oči se na okamžik střetly s mýma. "Řekni mi, jak mám tvého přítele přimět, aby se mnou šel na rande." 

Zavrtěla ukazováčkem. "Ne tak rychle. Musím se ujistit, že jsi pro ni ten pravý. Nejdřív mám pár otázek." 

Max se usmál. "Už chápu, proč jste vy dva dobří přátelé." Zvedl ruce, aby se opřel o opěradlo kabiny. "Ptej se, Maggie." 

"Psi nebo kočky?" 

"Psi. Mám dvě." 

"Jaké?" 

"Pejska a pomeraniana." 

Zasmála jsem se. "Ty máš pomeraniana?" 

Max přikývl. "Nebylo to z vlastní vůle. Můj bratr ho loni koupil dětem k Vánocům. Jeho jedna dcera nemohla přestat kýchat a druhé dvě nemohly přestat plakat, když jim řekl, že psa musí dát pryč. Ta mladší mě vyšťourala, abych jim ho vzal, takže ho pořád můžou občas vidět." 

"Jak tě vysála?" 

Max se ušklíbl. "Usmála se na mě." 

Oba jsme se zasmáli. "Jak se jmenují ti psi?" Maggie se zeptala. 

"Fred a Four. Freda jsem adoptovala z útulku. Pomeranian se jmenuje podle mých neteří. Holkám jsem vždycky říkal Věc jedna, Věc dvě a Věc tři, takže můj bratr začal psovi říkat Věc čtyři, zatímco se mu snažily vymyslet jméno. Vžilo se to, ale zkrátil jsem to." 

"Co dělají psi, když jste na cestách?" "Ano," odpověděl jsem. 

"Mám někoho, kdo za mnou chodí a zůstává v pokoji pro hosty. Starají se o můj byt a o mé kluky. Jsou to vlastně dvě sestry, které to dělají jako živnost. Dávám jim dopředu svůj plán cest a ony si to mezi sebou na sezónu vyřeší. Jsou to milovnice psů. Je to skvělé, protože psi mohou zůstat ve svém vlastním domě, takže je příliš nerozhodí, když na pár dní odjedu. Jedna ze sester prodává domácí bio psí pamlsky a při pobytu využívá mou kuchyni, takže ochutnávají každou várku. Někdy mám pocit, že jsou naštvaní, když se vrátím." 

"Máš nějaké jejich fotky?" Maggie se naklonila. "Jestli máš, jsou to bonusové body. Kreténi většinou nemají v mobilu fotky svých psů." "Aha. 

Max vyhrabal z kapsy mobil. "Myslím, že je tam i pár videí, jak chrápou. Jsou to posteloví prasata a jeden chrápe hlasitěji než druhý." 

Maggie ukázala na mě. "Aha, takže jako Georgia." 

"Já nechrápu." 

Maggie se obrátila na Maxe s mrtvým úsměvem. "Ona chrápe. Hlasitě." 

Zasmála jsem se. "Prostě zmlkni a pojďme se podívat na psy." 

Max vyťukal na telefonu kód a posunul ho po stole. 

Maggie ho zvedla a několikrát zamrkala. "To mi jen tak podáš svůj telefon a necháš mě prohlížet si fotky?" 

Max pokrčil rameny. "Jasně. Proč ne?" 

"Já nevím. Každý muž, kterého jsem kdy potkala, se vznáší poblíž a je připraven ti vytrhnout telefon z rukou, když se žena jen podívá na jednu fotku." 

Zasmál se. "Nemám tam nic, co bych skrýval." 

Maggie začala procházet fotky. 

Max ukázal prstem. "Někde je tam složka s názvem psi. Vytvořila ji moje nejstarší neteř. Je v ní víc fotek, než bys kdy chtěla vidět. Moje neteře mě nutí posílat jim fotky. Jednou jsem udělal chybu, že jsem je smazal, a ta malá se rozbrečela. Teď si je všechny nechávám." 

Naklonil jsem se Maggie přes rameno, když otevřela složku a začala v ní listovat. Na většině fotek byli jen psi, ale na několika byl i Max. Všimla jsem si, že se její listování zdrželo, když jsme došly k jedné, na které byl Max bez trička a s baseballovou čepicí na zádech. Muž měl osmičku vyrytou do zlatavé kůže. Zachytila můj pohled a usmála se. 

"Máš tady Georgino číslo?" zeptala jsem se. Maggie se zeptala. 

"Mám." 

Stiskla několik tlačítek a můj telefon v kabelce zavibroval. Mrkla na mě. "Napadlo mě, že bys ho mohla chtít použít jako kontaktní fotku. Jen pro případ, že bys zapomněla, jak vypadá." 

Když jsme skončily s prohlížením fotek psů, Maggie posunula telefon na druhou stranu stolu. "Zpátky k mým otázkám. Myslím, že ses mě snažila rozptýlit tím, že jsi mi ukazovala ty rozkošné fotky." 

"To ty jsi přišla se psy," řekl Max. 

"Ale stejně." Maggie pokrčila rameny. "Dobře, další otázka. Jak dlouho jsi kdy nechal jídlo ležet na podlaze, než jsi ho zvedl a snědl?" 

Max zvedl obočí. "Mluvíme střízliví, nebo opilí?" 

"O obojím." 

Svěsil hlavu. "Snědl jsem Oreo, které leželo na podlaze asi pět minut. Vlastně jsem ji nakonec snědl z dřezu. Byla poslední a s bráchou jsme se o ni přetahovali. Sebral jsem ho z podlahy a už jsem ho měl skoro u pusy, když mi ho vyrazil z ruky a poslal ho přes celou místnost. Přistála v hrnci plném mastné vody, kterou máma namáčela od večeře. Asi třicet vteřin tam plavala, zatímco jsme se přetahovali, kdo se k ní dostane dřív." 

Maggie nakrčila nos. "To je docela nechutné. Ale nebudu ti to mít za zlé, protože jsi byla dítě." 

Max se ušklíbl. "Bylo to před půl rokem. Byli jsme u mého bratra na večeři." 

Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se. 

"Máš štěstí, že jsi dostal body navíc za to, že ses ujal pomořanského psa své neteře a adoptoval ho z útulku," řekla Maggie. "Protože tím jsi právě o jednoho přišla. Hnus." 

Max na ni mávl rukou. "Dej mi další. Tohle můžu vyhrát. Vím, že můžu." 

"Dobře." Maggie několik vteřin hleděla do dálky a bubnovala prsty o stůl. Pak zvedla ukazovák do vzduchu a já si jen představil obří žárovku v kreslené bublině nad její hlavou. "Jednu mám. Jídlo, které jíš často." 

"Klidně. Cheerios." 

"Vážně? To je divné. Ne chleba nebo kuře, nebo dokonce těstoviny či rýži. Ale roztleskávačka?" 

"Jo. Já je sakra miluju." 

Maggie pokrčila rameny. "Když to říkáš. A co tvoje oblíbená kniha?" 

"Nejspíš Chlapci zimy." 

"Já ji neznám." 

"Je to o olympijském hokejovém týmu z roku devatenáct osmdesát." 

Maggie nakrčila nos a ukázala na mě. "Zní to stejně nudně jako ty blbosti, co čte. Před pár lety jsem ji přistihla, jak znovu čte Velkého Gatsbyho. Kdo čte F. Scotta Fitzgeralda, pokud ho nemá zadaného na střední škole? A i pak se to čte zběžně a v CliffsNotes." Zavrtěla hlavou. "Dobře, další otázka. Tahle je dvojitá, nebo žádná, takže bys měl odpovědět správně. Máš, nebo nemáš v plánu v dohledné době žít v Londýně?" 

Maxovi se zableskl dolíček a podíval se na mě. "Rozhodně ne. Nejsem žádný hlupák." 

"Dobrá odpověď." Maggie se ušklíbla. "Co se ti líbí, ale stydíš se to přiznat?" 

Max znovu svěsil hlavu. "Občas se dívám na reprízy Jersey Shore." 

"Zajímavé. Byl bys radši se Snooki, nebo s JWoww?" 

"Se Snooki. Žádná soutěž." 

Maggie se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. "Toho jsem se bála." 

"Čeho? Byla JWoww správná odpověď?" 

"Ne... vůbec ne. Jsi pro ni ideální. Proto s tebou nechce chodit." "To je pravda. 

"Co mám dělat? Zapomenout podržet dveře a prohlížet si jiné ženy, zatímco ona mluví?" 

"Nejsem si jistý, jestli to pomůže." 

"Hmm..." Podívala jsem se sem a tam mezi Maxe a Maggie a ukázala na sebe. "Víš, že sedím přímo tady, ne?" 

Maggie na mě mrkla. Pak se pustila do vína a celé ho vypila jedním působivým douškem. Prázdnou skleničku s velkým ááá praštila na stůl a pak se prudce postavila. 

"Bylo to krásné, chlapci a děvčata." 

Můj obličej se svraštil. "Kam jdeš?" 

"Moje práce tady skončila. Myslím, že se stavím u Aaronova právníka na kořistní schůzku. Všechen ten testosteron v té aréně mě dostal do nálady." Naklonila se a políbila mě na tvář. "Vy dva si užijte večer." Zahýbala na Maxe prsty. "Dávej na mou holku dobrý pozor, krasavče." 

Beze slova se otočila a vyrazila ke dveřím. Několikrát jsem zamrkala. "No, to bylo... zajímavé." 

"Kdo je Aaron?" 

"Její skoro bývalý manžel." 

Max povytáhl obočí. "Ona volá jeho právníkovi, a ne svému?" 

"Jo." Zavrtěla jsem hlavou. "Jedno staré přísloví říká - nikdy nechoď spát naštvaný, zůstaň vzhůru a plánuj pomstu. Maggie to přepsala na: Nikdy nechoď spát naštvaný, zůstaň vzhůru a provozuj sex pomsty." 

Max se zasmál. "Líbí se mi. Zdá se, že je to typ člověka, který se s ničím nemaže." 

"To je." 

"Navíc..." Natáhl se přes stůl a propletl své prsty s mými. "Přiměla tě, abys sem přišel." 

"To se jí povedlo. I když mám pocit, že mě podvedla. Jediný důvod, proč na nás tlačila, abychom šli ven, byl ten, že měla v plánu se vyhnout tomu, co právě udělala. Nechápu, jak jsem to mohl celou dobu nevidět." 

"Děkuji, že jsi dnes večer přišla na zápas." Stiskl mi prsty a podíval se na mé tričko. "Moc se mi líbíš v mém dresu." 

Žaludek mi udělal to, co se mi chvělo pokaždé, když jsme byli sami. Ten muž byl prostě zatraceně sexy i pro své vlastní dobro. Kdo sakra vypadá tak dobře v jedenáct večer po několika hodinách intenzivního sportování? Proč by nemohl mít na obličeji nějaké modřiny a mokvající věci, aby byl alespoň trochu ohyzdný? 

Zadívala jsem se na naše spojené ruce. "Líbilo se mi to na sobě. Ale... myslím, že není dobrý nápad, abychom se vídali. Vypadáš jako opravdu milý kluk, ale věci mezi mnou a Gabrielem... prostě nevím, kam to dospěje." 

"Ale tobě nevadí jít na Tinder na seznamku nebo se sejít s klukem, o kterém víš, že to není někdo, kdo by se ti líbil..." 

"Ty mi z nějakého důvodu přišly méně komplikované." 

Max se mi podíval mezi oči. "Co kdybych ti řekl, že se na konci léta stěhuju?" 

Srdce mi sevřel nečekaný záchvěv zklamání. "Je to pravda?" 

Přikývl. "Ještě to není veřejné. Moje smlouva tady končí. Můj agent ještě nedořešil všechny detaily, ale od dnešního rána to vypadá, že půjdu k Blades do Kalifornie. U nich budu mít větší potenciál pro play-off po sezóně." 

"Páni. Tak kdy bys měl jít?" 

"Tréninkový kemp začne až první týden v září. Ale nejspíš bych se chtěl zabydlet nejpozději na začátku srpna." 

Max mě pozorně sledoval, jak vstřebávám, co to znamená. Byl skoro konec dubna, takže tu bude jen něco málo přes tři měsíce. Kousla jsem se do spodního rtu. "Já nevím..." 

"Užij si léto se mnou. Nehledám nic vážného a můžu říct, že se budeme bavit. Ale taky budeme mít datum vypršení platnosti, díky čemuž to nebude tak - jak jsi říkala - komplikované." 

Byla to vážně lákavá nabídka. Chtěla jsem s ním chodit. Zpočátku to možná bylo jen proto, že se Gabriel vídal s jinými lidmi. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že možná taky potřebuju nějakou životní perspektivu. Ještě před rokem jsem měla celý svůj život naplánovaný. Možná jsem potřebovala přestat plánovat a analyzovat a prostě trochu žít, hrát věci podle svého? I když to znělo skvěle, zároveň se mi z toho potily dlaně. 

"Můžu... o tom přemýšlet?" 

Max se usmál. "Samozřejmě. To je mnohem lepší odpověď než ne." 

Potom jsme zůstali v baru a povídali si ještě několik hodin. Pak si Max zavolal taxík a oba jsme nastoupili. Můj byt byl na cestě k němu, takže řekl řidiči, aby mě vysadil jako první. Když jsme dojeli k mému domu, vytáhl peněženku a přes sedadlo nabídl řidiči hotovost. 

"Dejte mi pár minut, ať ji můžu doprovodit nahoru." 

Řidič se podíval na bankovku a přikývl. "Žádný problém, šéfe." 

Šli jsme s Maxem bok po boku ke dveřím do mé budovy. 

"Příští čtyři dny jsem na cestách - zápasy v Seattlu a pak ve Filadelfii. Můj rozvrh se tak nějak rozsype, dokud neskončí sezona. Ale to bude brzy. A příští sobotu pozvu pár lidí, jestli bys chtěla. Žádný nátlak... ale mám narozeniny." 

"Opravdu?" 

Max přikývl. "Jestli chceš, můžeš s sebou vzít Maggie nebo někoho jiného. Tak nebudeš mít pocit, že je to rande, když ses pro nás ještě nerozhodl." 

"To je od tebe moc hezké." 

Otevřel mi dveře od bytového domu a doprovodil mě k výtahu. 

"Děkuji za pití a odvoz domů," řekla jsem mu. 

Když jsem stiskla tlačítko nahoru, Max se natáhl a vzal mě za ruku. Dlouho se díval na naše spojené ruce, než se jeho oči propracovaly nahoru. Zastavily se u mých úst a on zavrtěl hlavou. "Tohle je podruhé, co tě opouštím, a pokaždé je těžší nepolíbit tě na rozloučenou." Jeho oči se setkaly s mýma. Intenzita, která z nich vyzařovala, mi vyrazila dech. "Tak moc tě chci políbit." 

Nedokázala jsem nic říct, i když se zdálo, že čeká na odpověď. Můj mozek byl příliš zaneprázdněn vysíláním elektrických proudů, které mi probíhaly tělem. 

Naše oči zůstaly zavřené, když Max udělal zamyšlený krok vpřed. 

Periferním viděním jsem zahlédla, jak se otevřely dveře výtahu. Bylo to hned vedle nás, takže jsme to oba také zřetelně slyšeli. Přesto naše pohledy zůstaly nehybné. Max udělal další krok směrem ke mně. 

Myslím, že jsem v tu chvíli přestala dýchat. 

Pak udělal další krok a naše nohy se ocitly na jedné noze. Max pomalu natáhl ruku a zvedl jeden prst k mým ústům. Přejel mi po spodním rtu z jedné strany na druhou, pak mi prstem sklouzl po bradě, po délce krku a zastavil se v prohlubni na krku. Při obkreslování kruhu promluvil přímo na to místo. "Ani tě nebudu žádat o polibek. Protože bych se nedokázal ovládnout, ani kdybys mi to dovolila." Zavrtěl hlavou. "Chci zanechat stopy." 

Ach jo. 

Max polkl. Při pohledu na jeho ohryzek se mi udělalo mdlo. Ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak jsem se cítila při pohledu na něj. Nebo možná ta závrať pramenila z toho, že jsem si pořád ještě nezapomněla dýchat. 

V ústech mi vyschlo a jazyk mi vykoukl ven, aby mi přejel vlhkost po rtech. Max to sledoval očima a zasténal. Někde v dálce jsem zaslechla cinknutí zvonku, ale jeho význam jsem zaregistrovala, až když Max natáhl ruku, aby zabránil zavření dveří výtahu. Naklonil hlavu k otevřené kabině. 

"Radši běž," zavrčel. "Nehodlám si zničit šanci ještě dřív, než ji dostanu. Ale doufám, že se nad mým letním návrhem zamyslíš." 

"Budu." Musela jsem se přinutit vstoupit do prázdné výtahové kabiny. "Dobrou noc, Maxi." 

"Sladké sny, zlatíčko." Usmál se. "Vím, že je budu mít."

Kapitola 5

KAPITOLA 5  

Max 

"Co se děje, staříku? Zase za tebe dělají všechnu práci děti?" 

Otto Wolfman se otočil. Usmál se, ale snažil se to skrýt, když mi mával. "Komu říkáš starý? Když se podíváš do zrcadla, neuvidíš levé křídlo, které tuhle dalo tři góly. Věřím, že ten si doma ve slunné Philadelphii pochutnává na filadelfském cheesesteaku." 

Uf. Tohle bolelo. Nedávno jsme ve Filadelfii dostali na prdel. Ale tohle lámání míče s Ottou bylo v dobré zábavě. Vždycky to tak bylo. Přišel jsem k němu, kde seděl na trestné lavici, a než jsem mu podal kafe, plácli jsme si rukama. Posledních sedm let, co jsem hrál v Garden, se Otto Wolfman staral o led, ale byl tu i jednatřicet let předtím. Ten starý nerudný bastard mi tolik připomínal mého tátu, i když jsem mu to nikdy neřekl. Každou sobotu ráno jsem přišel asi hodinu před tréninkem a přinesl mu z pouličního vozíku, který měl nejraději, bláto z ulice o blok dál. Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem mu přinesl Starbucks. Jednou. 

Ukázal na mladíka, který řídil své Zamboni. "Ten idiot za to zaplatil deset tisíc dolarů. Věřil bys tomu? Nějaká aukce, kde parta zbohatlíků z Wall Street přihazuje na hovno. Kolik mu je, třiadvacet?" Otto zavrtěl hlavou. "Aspoň že je to na charitu." 

Podíval jsem se na led. Chlapík, který navigoval zamboni po kluzišti, měl na tváři obrovský úsměv. Rozhodně si to užíval. Pokrčil jsem rameny. "Co tě napadne, to je asi jedno." 

"Po ranním tréninku máš volný víkend, co?" 

"Jo." Napila jsem se kávy. 

"Nějaké velké plány?" 

Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. "Zřejmě si chystám narozeninovou oslavu." 

Ottovo huňaté obočí se stáhlo. "Zřejmě? Mluvíš, jako by sis nebyla jistá." 

"No, já jsem to neplánovala. Ale pak jsem jedné ženě řekl, že ano, abych ji přiměl trávit se mnou nějaký čas." 

"Bylo by jednodušší ji prostě pozvat na rande, ne?" 

Zamračil jsem se. "To jsem udělal. Několikrát. Ona si není jistá, jestli se mnou chce chodit. Tak jsem jí hloupě řekl, že dneska večer pozvu lidi, aby to vypadalo nezávazně. Myslel jsem, že bude pravděpodobnější, že řekne ano, když nebudeme jen my dva." 

"Sestřelila tě žena?" Otto se smíchy zaklonil. "To mi dělá radost." 

"Jé, díky." 

"Co je na téhle ženě tak zvláštního, že tě vyvedla z míry?" 

To byla zatraceně dobrá otázka. Měla velké zelené oči, hladkou bledou pleť a dlouhý, tenký, jemný krk, kvůli kterému jsem si připadal jako zatracený upír. Ale ty mi u Georgie připadaly jako bonusové body. Nejvíc se mi líbilo, že zřejmě věděla, kdo je, a i když si uměla dělat legraci, byla zároveň hrdá a nestyděla se. Příliš mnoho žen chtělo být někým jiným. 

Pokrčil jsem rameny. "Je prostě tak trochu opravdová." 

Otto přikývl. "Skutečná je dobrá. Ale poslouchej, krasavče. Nic dobrého nepřichází snadno. Když jsem potkal svou Dorothy, pracoval jsem jako ochranka v nudistickém baru v centru. Byl jsem tehdy mladý a hezký a užíval si s dámami, které tam pracovaly. Musel jsem si najít novou práci, jen aby se mnou Dorothy chodila." 

"Nevěřím ti, že jsi mladý a hezký. Ale chápu, co říkáš." 

"Vy hráči nemáte ani ponětí, jaké to je pracovat pro ženu. Vidím ty polonahé ženské, které se k tobě tulí při každé příležitosti. Trochu by ti prospělo, kdyby ti tvé ego velikosti červeného dřeva někdo trochu osekal. Už teď se mi ta žena líbí. Vsadím se, že je chytrá." 

"Možná je na mě moc chytrá. Vystudovala obchodní školu na newyorské univerzitě a vede úspěšnou firmu, kterou sama založila." 

"Moje Dorothy je už třicet let knihovnicí. Přečetla víc knih, než jsem já vypil piv. A ty víš, jak moc mi chutná Coors Light. Tak mi dovol, abych ti poradil." 

"Jakou?" 

"Chytré ženy nevěří věcem, které říkáš. Věří činům, které vidí." 

Přikývl jsem. "Dobrá rada... pro změnu." 

Chvíli jsme seděli vedle sebe a sledovali jízdu Zamboni za deset tisíc dolarů. 

"Odvádí dobrou práci." Zlehka jsem do Otty píchl loktem. "Radši si dávej pozor. Vsadím se, že si může dovolit zaplatit padesát tisíc, aby tě nahradil." 

Otto se zamračil. 

Zasmál jsem se. "To je odplata za tu poznámku o Philadelphii. A teď mi řekni, jak probíhá tvoje léčba." 

Roztáhl a zavřel obě ruce. "Není to špatné. Až na to, že mě pořád brní ruce a nohy. Doktor říkal, že je to poškození nervů z chemoterapie. Snad je to jen dočasné." 

Ottovi loni diagnostikovali rakovinu tlustého střeva ve čtvrtém stadiu. Léčil se, ale vyhlídky nebyly dobré, zejména proto, že se v měsících po ukončení prvního kola léčby rozšířila. 

"Můžeš pro to něco udělat?" Zeptal jsem se. 

"Další léky. Doktor říkal, že by mohla pomoct fyzikální terapie. Ale já to nesnáším." 

Usmál jsem se. Hokejisté žili v ordinaci PT. Taky jsem se tam vždycky bál chodit. Jen mi řekněte cviky a já si půjdu po svých. "A co akupunktura?" 

"Špendlíky a jehly? Toho se snažím zbavit, blbečku. Ale víš, co by mohlo pomoct?" 

"Co?" 

"Teplejší počasí. Kdybys náhodou věděl o někom, kdo hledá na západním pobřeží správce zařízení, přimluv se za mě." 

S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. Otto neměl v úmyslu nikam jet a oba jsme to věděli. Ale ještě jsem mu neřekl, že jednám s týmem z Los Angeles, i když se to k němu nějak muselo dostat. "Řekl bych, že tyhle zdi musí mluvit, ale nikdy jsem se tady o jiném týmu nebavil." 

Otto se postavil. Sevřel si ruce kolem úst a zařval: "Žádný zasraný selfie při řízení týhle věci!" Zabručel, když se posadil zpátky. "Banda pitomců s těma telefonama." 

Usmál jsem se. Jo. Nebylo lepšího způsobu, jak začít sobotu, než strávit čas s Ottou. 

- - - 

"Děkuju, že jsi mi pomohl." 

Jenna mi na stůl v jídelně položila tác se zeleninou. Plácla si rukama, očistila si je a rozhlédla se kolem. "Pomáhat by znamenalo, že jsi něčím přispěla." 

Natáhla jsem se, abych si z tácu vzala mrkev, ale ona mi ruku odstrčila. "Ty jsou pro hosty." 

"Takže nemůžu nic sníst, než přijdou?" 

"Nechám tě jednu sníst. Ale nenamáčej si ji do dipu. Zkazil bys, jak hezky to vypadá." 

Přistoupil k ní Jennin manžel Tomasso. Ušklíbl se. "Nenechá tě namáčet, co? Varoval jsem tě, že je na takovéhle kraviny blázen, když ti nabízela pomoc." 

Jenny ruce vylétly k bokům. "Řekla jsi, že jsem blázen? Až budeš chtít příště pozvat lidi, můžeš si objednat a zařídit, aby to vypadalo hezky. Jsem si jistá, že všem budou chutnat krekry Ritz s Cheez Whiz." Měřila asi pět dva metry, byla o půl metru menší než její manžel, který měl kmen stromu. 

Přesto si mrzutě strčil ruce do kapes. "Promiň, zlato." 

Zasmála jsem se. 

"Čemu se směješ?" Pohnula prstem mým směrem. "Běž něco udělat s tím malým chlupáčem támhle. Pořád se snaží vylézt na stolek, kde je prkénko s uzeninami." 

Zvedla jsem odevzdaně ruce. "Ano, madam." 

Odvedla jsem psy do kuchyně a nakrmila je, i když by jim to nezabránilo v tom, aby se pokoušeli něco šlohnout. 

O chvíli později dorazili první hosté. Pozvala jsem dvanáct lidí - nebo spíš Jenna. Říkala, že je to ideální počet na to, aby se to dalo považovat za večírek, ale zároveň ne tolik, abych musel strávit celou noc v roli hostitele, což by mě připravilo o čas strávený s Georgií. Nehádal jsem se, protože všechnu práci dělala ona, ale ti lidé, kteří přišli, byli moji přátelé - bylo by jim jedno, kdybych je ignoroval. Což bylo přesně to, co jsem dělal, jakmile sem Georgia dorazila. Ta žena mě dostala. 

Kolem osmé už dorazili skoro všichni, kromě osoby, pro kterou jsem tuhle falešnou oslavu pořádala. Mobil jsem měla na nabíječce v kuchyni, tak jsem se šla podívat, jestli mi třeba nenapsala. 

Kolem půl sedmé přišel zmeškaný hovor a kolem sedmé textovka. 

Georgia: Ahoj. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi dostala mou hlasovou zprávu. Omlouvám se, že jsem to na poslední chvíli zrušila. 

Sakra. 

Přejel jsem do hlasové schránky a stiskl tlačítko přehrát vedle jejího jména. 

"Ahoj, tady Georgia. Omlouvám se, že volám na poslední chvíli, ale dnes večer nebudu moct přijít. Včera jsem se necítila zrovna nejlépe a dnes ráno jsem se probudila nějaká bolavá a vyčerpaná. Před pár hodinami jsem si vzala Motrin v naději, že se budu cítit lépe, a na chvíli jsem si lehla, a vlastně jsem se teprve probudila. Nikdy si nezdřímnu, takže jsem nečekala, že odpadnu skoro na tři hodiny, jinak bych zavolala dřív. Teď mě trochu bolí v krku a mám nízkou horečku. Cítím se hrozně, že jsem to zrušila v den tvých narozenin, ale nebudu moct přijít. Je mi to líto, Maxi. Doufám, že budeš mít skvělou oslavu." 

Zamračil jsem se. To je na nic. Když jsem si tu zprávu přečetl, předpokládal jsem, že se na mě vykašlala. Ale nezněla moc dobře, a to mi způsobilo bolest v hrudi. Stiskl jsem tedy tlačítko Zavolej zpátky a opřel se o pult a čekal, až odpoví. 

Při třetím zazvonění jsem si myslel, že se dostanu do hlasové schránky, ale pak to zvedla. Její hlas zněl hůř než ve zprávě. 

"Ahoj," zaskřehotala. 

"Nezníš moc dobře." 

"Jo, necítím se moc sexy. Bolí mě, když polykám, a moje hlava váží sto kilo. Moc mě mrzí, že nemůžu přijít." 

"To je v pořádku. Je mi líto, že se necítíš dobře." 

"Myslím, že mi nebylo špatně už deset let. Ani nachlazení. Jsem tak trochu velké dítě, když mi není dobře. Musíš si myslet, že jsem úplný slaboch. Hokejisté hrají se zlomenými kostmi a zraněními pořád." 

"Ne, to je něco jiného." 

Zasmála se. "Děkuju, že jsi lhal. Jak probíhá tvoje oslava?" 

"V pohodě. Čtyřka se chová jako obvykle jako podvodník. Zdokonalil svůj velký pohled plný lítosti, na který se ženy chytají. Sedí jim u nohou a dívá se nahoru, dokud ho nezvednou a neřeknou mu, jak je roztomilý. Pak se dívá na to, co jedí, jako by ho rok nikdo nekrmil. V devíti případech z deseti mě seřvou, že ho málo krmím. Mezitím má v kuchyni plnou misku psího žrádla. Kdyby to byl člověk, byl by jedním z těch chlápků, co provozují šuntové karetní hry, které berou turistům všechny jejich peníze poblíž Penn Station." 

Georgia se zasmála, ale smích se překulil v záchvat kašle. "Promiň. Omluvte mě." 

"Žádný problém." 

Povzdechla si. "Těšila jsem se na setkání se Čtyřkou." 

"On se na tebe taky těšil. Budeš mu to muset vynahradit." 

V jejím hlase jsem slyšel úsměv. "Jen na něj? Ne oslavenec?" 

"No, jestli se nabízíš..." 

Jenna vtrhla do kuchyně. "Je tu dodavatel s teplým jídlem na večeři." 

"Počkej chvilku, ano?" Zakryla jsem telefon. "Uděláš mi laskavost a řekneš jim, ať přijdou sem. Za chvíli jsem pryč." 

"Jasně. Taky potřebuju, abys otevřela další červené víno." 

"Dobře." 

Jakmile Jenna zavřela dveře do kuchyně, sundal jsem ruku z telefonu. "Omlouvám se za to." 

"Vypadá to, že máš hodně práce. Nechám tě jít." 

I když jsem nechtěla zavěsit, věděla jsem, že bych měla. "Dobře, jo. Zítra se u tebe zastavím, abych zjistil, jak se cítíš." 

"Užij si večírek a všechno nejlepší k narozeninám, Maxi." 

"Děkuju. Cítím se lépe. Vyspi se." 

Když jsem zavěsil, zaplatil jsem dodavatelům a otevřel několik dalších lahví vína. Snažila jsem se udržet v hlavě několik rozhovorů, ale srdce mi do toho prostě nebylo. Takže když jsem si všimla, že Jenna jde do kuchyně s prázdným tácem, šla jsem za ní. 

"Jak moc bych byl za kreténa, kdybych se na hodinku nebo dvě vytratil z vlastní oslavy?" zeptal jsem se. 

"Kam bys sakra šel?" 

"K Georgii. Necítí se dobře." 

"Říkal jsem si, proč tu není. Myslíš, že lže a chceš se tam jít podívat, jestli je opravdu doma, nebo tak něco?" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, já jí věřím. Napadlo mě, že bych možná mohla vzít nějakou polévku a pastilky do krku." 

Jenna se usmála. "Ty ji máš vážně rád, co?" 

"Vím, že budu litovat, když ti to řeknu, ale... jediný důvod, proč jsem dneska večer vůbec pozval lidi, byl ten, že souhlasila, že přijde na večírek, ale nechtěla se mnou jít ven." 

Její úsměv se rozšířil a zpěvavě pronesla svá slova. "Pretty Boy se změnil v do-own." 

"Proč to lidi tak rádi slyší?" 

"Protože je zábavné sledovat, jak se k tobě chovají jako k obyčejnému smrtelníkovi - víš, jako k nám ostatním." 

Zakoulela jsem očima. "Budeš tu hodinu nebo dvě držet pevnost? Jen nakrm lidi a nalij jim likér." 

Jenna mávla rukou. "Běž." 

Sklonil jsem se a políbil ji na tvář. "Díky, Jen." 

Když jsem došel ke dveřím do kuchyně, křikla za mnou: "Počkej!" 

Otočila jsem se. 

"Vezmi s sebou Čtyřku. Ženy jsou na toho malého kluka vysazené." 

- - - 

Možná jsem to přehnal. 

Cestou jsem nakoupil tolik krámů, že jsem musel dvě tašky položit na zem, abych mohl zaklepat na dveře Georgina bytu. Rozhodla jsem se, že nejdřív nezavolám, což jsem právě teď zvažovala. Ta ženská se mnou ani nechtěla jít ven, a já se tu objevil u jejího domu a jako stalker kontroloval poštovní schránky, abych zjistil, ve kterém bytě bydlí. To, co se zdálo jako dobrý nápad, mi najednou připadalo trochu zoufalé. 

Ale kašlu na to, už jsem tady byl - a měl jsem dost volně prodejných léků, abych si otevřel malou lékárnu - tak jsem zaklepal. 

Jakmile jsem to udělala, srdce se mi rozbušilo, jako by mi bylo třináct a byla jsem sama v temném kině s Amy Chaseovou. Co to do mě sakra vjelo? Nebyla jsem si jistá, ale když nikdo hned nepřišel ke dveřím, zvažovala jsem, jestli zaklepu podruhé. Co když spí? Nechtěl jsem ji budit, pokud odpočívá. Zrovna když jsem se rozhodl, že se vrátím domů, pokud do minuty nepřijde ke dveřím, někdo otevřel dveře do vedlejšího bytu a Four začal štěkat jako šílenec. Jeho vysoké štěbetání se ozývalo chodbou a stařík, který vyšel ven, vyskočil. Byl tak vyděšený, že málem upadl. Snažila jsem se svého šestikilového hlídacího psa uklidnit a zároveň se mu omlouvala. 

Než jsem však stačil Čtyřku umlčet, Georginy dveře se rozlétly. 

"Maxi?" Její obočí se stáhlo. "Co tady děláš?" 

Sehnul jsem se, nabral tašky se zásobami a držel je jako smírnou oběť. "Přinesl jsem ti polévku. A pastilky do krku. A... další věci." 

Pohladila si velký uzel vlasů na temeni hlavy. "Vypadám hrozně." 

Georgia na sobě měla huňatý růžový župan, ani kousek make-upu a na obličeji jí křivě seděly velké brýle s tmavými obroučkami. Oči měla opuchlé a nos červený, přesto jí to pořád slušelo. 

Natáhla jsem ruku a narovnala jí brýle. "Vypadáš rozkošně." 

"Bude ti špatně." 

"Risknu to." Vypadala ulepeně, tak jsem jí sáhl na čelo. "Máš horečku." 

"Došel mi Motrin." 

"Tak to je dobře, že jsem přišla. Můžu dál?" 

Oči jí klesly ke Čtyřce. "Panebože, je to ten nejroztomilejší tvor, jakého jsem kdy viděla." 

Vnitřně jsem si zapumpovala pěstí. Dobrý nápad, Jenno. Budu jí muset nezapomenout poslat květiny. 

Georgia otevřela dveře úplně a s rukama nataženýma stranou ustoupila. "Můžu si ho pochovat? Nebo si ho třeba nechat navždy?" 

Nebo auto. Možná jsem Jenně auto dlužil. 

Uvnitř byl její byt opravdu pěkný - odhalené cihly v obývacím pokoji, slušně velká kuchyň s nerezovými spotřebiči, vysoké stropy a nepřekvapivě všude byla květinová výzdoba. Taky to tam neuvěřitelně vonělo. Přešla jsem ke kuchyňské lince a začala vybalovat věci, které jsem si vyzvedla v drogerii. Našla jsem Motrin, rozloupla lahvičku a vytřepala z ní dvě pilulky. Pak jsem si pomohla ledničkou, vzala vodu a otočila uzávěr, když jsem šla do obýváku, kde už Georgia měla na gauči na klíně Čtyřku. 

"Vezmi si tohle," řekl jsem. 

"Děkuji." Spolkla prášky a napila se vody. 

"Máš hlad? Přinesla jsem kuřecí polévku." 

Georgia zavrtěla hlavou. "Dneska jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Ale možná se za chvíli donutím něco sníst, až se přestanu věnovat tomuhle malému klukovi." 

Zaryla Čtyřce nehty do hlavy a on se jí přitiskl na hruď. S hlavou v jejím výstřihu se malý chlupáč ohlédl mým směrem. Přísahal bych, že se škodolibě usmíval. 

Jo, žárlím, ty malej sráči. 

Popadla jsem druhou tašku, kterou jsem si přinesla, a posadila se vedle Georgie na gauč. 

"Vedle lékárny, kde jsem se zastavila, je starý obchod s deskami. Podle nápisu ve výloze prodávají i filmy, ale výběr byl dost mizivý." "Cože?" zeptal jsem se. Sáhl jsem do tašky a vytáhl dva ze tří filmů, které jsem si koupil. "Tenhle je němý a tenhle ne. Nevěděla jsem, jestli dáváš přednost jednomu před druhým." 

Georgie zůstala viset s otevřenou pusou. "Černobílý? Jak jsi věděla, že miluju staré filmy?" 

"Zmínila ses o tom ten večer, kdy jsme se seznámili." 

"Zmínila?" 

Přikývl jsem. "Myslím, že to bylo, když jsi mi říkala, jak málo toho máš společného s tím tvým rande naslepo." 

"To si ani nepamatuju." 

Pokrčil jsem rameny. "A taky jsem dostal tohle." 

Georgia mi vzala film z ruky a zasmála se. "Přízračná hrozba? Neříkal jsi mi, že tenhle je ze všech filmů Hvězdných válek nejhorší?" 

"To je. Ale doufala jsem, že mi to třeba zase přinese štěstí." Povytáhl jsem obočí. 

Georgia se usmála. "Ty se mě budeš snažit osahávat, až mi bude špatně?" zeptala jsem se. 

Zvedla jsem ruce. "Nechtěla jsem, ale jestli to tak mocní chtěli..." "Ne," řekla jsem. 

Zasmála se a pak se chytila za krk. "Au... Nerozesmívej mě. Bolí to." 

Sakra, z jejího úsměvu jsem měl na hrudi legrační pocit. Napadlo mě, jestli na mě taky něco neleze. 

Georgia zvedla Čtyřku do vzduchu a usmála se na jeho drobný obličej. "Nemůžu uvěřit, že tenhle prcek je tvůj pes. Je tak strašně roztomilý. Jak asi musíš vypadat, když se s ním procházíš po ulicích. Všímáš si vůbec žen, které omdlévají, když procházíš kolem?" 

Když jsem se usmála, ukázala mi na tváře. "Dej to pryč, Yearwoode. Jsem slabá. Mrskat těmi ďolíčky není fér." 

"Ano, madam." Usmál jsem se ještě víc a dal si záležet, abych předvedl to, co se jí zřejmě líbilo. 

Georgia pohladila Čtyřku po hlavě. "Překvapuje mě, že váš večírek skončil tak brzy. Vždyť je sotva devět hodin." 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ještě neskončila. Jen jsem se na chvíli vytratila." 

"Ty jsi odešla z vlastní narozeninové oslavy?" 

Pokrčila jsem rameny. "Je tam spousta jídla a chlastu. Většina z nich si ani nevšimne, že jsem pryč." 

"Nemůžu uvěřit, že jsi odešla z vlastní narozeninové oslavy, abys mě šla ošetřovat." 

Naklonila jsem se k ní. "Můžu ti říct tajemství?" 

"Co?" 

"Tu oslavu jsem uspořádala jen proto, abys stejně přišla." 

Georgia přestala hladit Čtyřku. "To myslíš vážně?" 

Přikývla jsem. "Moc to nevyšlo, co?" 

"Já tě tak úplně nechápu, Maxi Yearwoode." 

"Jak to myslíš?" 

"Musíš být schopen vejít do místnosti plné krásných, svobodných žen a přitulit se téměř ke každé, ke které chceš. Tak proč tady riskuješ, že se ti udělá špatně kvůli někomu, kdo přichází s náklaďákem plným zavazadel?" 

Pokrčil jsem rameny. "Já nevím. Chemii asi neovlivníme. Můžeš upřímně říct, že nic necítíš, když jsme si nablízku?" 

"Ano, přitahuješ mě. To jsem přiznal." 

"Chemie je víc než přitažlivost. Chci s tebou trávit čas, i kdyby to mělo být jen to, že tu teď sedím." 

Zkoumala mě. Zdálo se, že se stále snaží přijít na to, jestli ji nekrmím nějakými kecy. Nejsem si jistý, jestli dospěla ke konečnému závěru na toto téma, protože najednou začala kýchat. Ne jednou, ne dvakrát, ale nejméně tucetkrát. Pokaždé jí hromádka kaštanových vlasů na temeni hlavy poskakovala a škubala sebou sem a tam. Natáhla se dopředu ke stolku, popadla krabici kapesníků a zabořila do nich obličej, dokud konečně nepřestala. 

"Bůh ti žehnej," řekla jsem. 

"Děkuju." Nos a ústa měla stále zakryté, když se přes kapesníky podívala uslzenýma očima. "Pořád cítíš tu chemii?" 

Ušklíbla jsem se. "To, jak se ti houpe tam a zpátky, mi přijde docela roztomilé." 

Zasmála se a vysmrkala se. "To už jsi dostal příliš mnoho ran holí do hlavy, krasavče." 

"Možná." Cítil jsem, že mě volá matka příroda, a tak jsem se rozhlédl po místnosti. "Nevadí, když použiju tvůj záchod?" 

Georgia ukázala na chodbu. "Samozřejmě. První dveře napravo." 

Když jsem si ulevila a umyla ruce, otočila jsem se a našla ručník. Ale bar, kde obvykle jeden byl, byl plný něčeho jiného. Tanga. Krajková. Dvoje černé, dvoje krémové a jedny červené. Zírala jsem na ně déle, než bylo nejspíš vhodné. Na pár vteřin jsem možná i přemýšlela, jestli si všimne, že jí jedny chybí. Ale pak jsem si osušila ruce na kalhotách a přinutila se vyjít z koupelny jako slušný člověk. 

Georgia se hrbila na pohovce uprostřed zívání, když jsem se vrátil. 

"Co kdyby sis dala trochu polévky, já ti pustím jeden z těch filmů, co jsem koupil, aby sis odpočinula, a já půjdu." 

"Dáš si se mnou polévku?" 

Než jsem odešla z večírku, nic jsem nejedla, a tak jsem přikývla. "Jistě." 

Georgia se šla postavit. Zvedla jsem ruku. "Zůstaň tady. Přinesu ti to." 

"Děkuji." 

V kuchyni jsem se přehraboval v jejích skříňkách, dokud jsem nenašel misky. Pak jsem ještě chvíli hledala, jestli nemá nějaké slané pečivo. Neměla a všimla jsem si, že její zásoby jídla jsou celkově dost chudé. 

"Chápu to správně, že moc nevaříš?" Podal jsem jí misku s polévkou a lžíci a posadil se se svou vlastní na gauč vedle ní. "Tvoje skříňky jsou dost bezútěšné." 

"Jo, ani ne. Hodně pracuju dlouho do noci a vařit pro jednoho člověka je tak nějak na nic." 

"Naznačuješ, že bys mi chtěla udělat večeři? Protože jestli jo, tak to beru." 

Zasmála se. "A co ty? Vaříš?" 

"A teď chceš, abych ti uvařila já? Rozhodni se, ženská." 

Její úsměv se rozšířil. Mohl bych tu sedět celou noc a dýchat její bacily, kdyby se pořád tak usmívala. Ani její bledá pleť a opuchlé oči mi nebránily v tom, abych ji chtěl políbit. Musel jsem se přinutit vrátit oči zpátky k polévce. 

Když jsme skončili, odnesla jsem misky do dřezu a umyla je. Pak jsem vytáhla jeden z filmů a rozhlédla se kolem. 

"Máte DVD přehrávač?" 

Ukázala na skříňku pod televizí a přikývla. "Tamhle." 

"To jsem ráda, že ho máš. Nevím, proč jsem předpokládal, že máš, když jsem je kupoval. Já žádný nemám. Když se chci na něco podívat, tak si to prostě půjčím v televizi." 

"Na streamovací služby moc těch opravdu starých filmů nedávají. Musím si je objednat na DVD." 

Skříňka pod televizí byla nacpaná videi a knihami. Nahoře leželo několik zarámovaných obrázků, kterých jsem si předtím nevšimla. Přikrčil jsem se a zvedl jeden, na kterém byla ona a Maggie - předpokládal jsem, že z Maggiiny svatby, protože byla oblečená ve svatebních šatech. 

"Sluší ti to." 

Georgia se usmála. "Na rozdíl od toho, jak vypadám teď?" 

"Ne, pořád vypadáš dobře. Dokážeš si na obličej natáhnout smrčky jako šampionka." 

Oči se jí vypoulily a otřela si tvář. 

Ušklíbla jsem se. "Dělám si legraci." 

Přimhouřila oči a zavrtěla hlavou. 

Prohlédl jsem si ostatní zarámované fotky. Byla tam jedna, na které byla v čepici a taláru s mámou při promoci na vysoké škole, druhá, na které podle ní byla její babička, a další, na které Georgia stříhala pásku velkými nůžkami, což podle ní bylo při otevření jejího prvního distribučního centra. Ale ta úplně na konci byla obličejem dolů. Prohlížela jsem si ji a podívala se na Georgiu. 

"Tahle spadla?" 

Zavrtěla hlavou. "Je to Gabriel a já. Položila jsem ji lícem dolů, než odešel po naší hádce, a asi jsem zapomněla, že tam vůbec je." 

Vzhledem k tomu, že říkala, že odešel před osmi měsíci, a na rámu nebyl prach, nebyla jsem si jistá, jestli na to vůbec zapomněla. Ale byla jsem na toho kluka zvědavá, a tak jsem položila ruku na fotku a upoutala Georgijin pohled. 

"Nevadí, když se podívám?" 

Zavrtěla hlavou, a tak jsem ji otočil. Myslím, že jsem v hlavě neměla obrázek jejího bývalého, přesto vypadal přesně tak, jak bych očekávala. Vysoký, štíhlý, dostatečně pohledný... Měl brýle s rohovými obroučkami, díky nimž vypadal jako profesor angličtiny, a byl oblečený v košili na knoflíky, přes kterou měl svetr a kalhoty. Georgia byla otočená na stranu a dívala se na něj s uctivým úsměvem na tváři. Projela mnou žárlivost. 

Když jsem se podívala na Georgii, zjistila jsem, že mě pozoruje. Místo toho, abych rámeček položil zpátky na místo, kde byl, zastrčil jsem ho do skříňky mezi knihy. Otočila jsem se zpátky a mrkla na něj. "Uklidila jsem ho za tebe." 

Usmála se. "Jsi tak ochotný." 

Když jsem dokončil nastavení DVD přehrávače, popadl jsem dálkový ovladač a vrátil se ke gauči. Georgia vypadala lépe, a tak jsem jí sáhl na hlavu. 

"Myslím, že ti klesla horečka." 

"Vlastně se cítím trochu líp. Asi to udělala ta polévka a Motrin. Děkuju." 

Čtyřka byla natažená na klíně a chrápala, zatímco mu prsty prohrabávala srst. Zavrtěla jsem hlavou. "Je to taková šunka." 

Během filmu jsme seděli vedle sebe. Georgia si opřela hlavu o mé rameno a v jednu chvíli jsem si uvědomil, že už nechrápe jen Four. I ona usnula. Vypnul jsem tedy televizi a pokusil se vyprostit, aniž bych ji vzbudil. Ale když jsem se postavila, Čtyřka jí začala tančit na klíně a probudila ji. 

Zvedl jsem ho do náruče. "Běž zase spát. Já a chlupáč se chystáme vyrazit." 

Protřela si oči. "No dobře." 

"Chceš, abych tě odnesla do tvého pokoje?" 

"Myslím, že budu spát tady." 

Zvedl jsem polštář, který spadl na zem, a položil ho na jeden konec pohovky. Pak jsem jí zvedl nohy a vedl ji, aby se otočila a lehla si. 

Zastrčila si ruce mezi tvář a polštář a zvedla nohy do fetální polohy. 

Sklonil jsem se a políbil ji na tvář. "Dobrou noc, zlatíčko. Cítím se lépe." 

"Děkuji." Zavřela oči. "A Max?" 

"Jo?" 

"Všechno nejlepší k narozeninám. Dlužím ti noc venku, abych ti vynahradil, že jsem ti zkazil oslavu." 

Usmála jsem se. "Budu se tě držet."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Muž s důlky"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️