Moje největší slabost

Kapitola 1 (1)

Dakota

Horko v místnosti mě dusí a téměř mi znemožňuje plně se soustředit na úkol, který mám před sebou.

S každým pohybem cítím, jak mi po těle stéká pot, a s každou další vteřinou jsem nepříjemnější a podrážděnější. Jsem blízko tomu, abych se z toho zbláznila. Tahle kombinéza musí pryč. Snažila jsem se, ale prostě to nejde. Už to nedokážu.

Odstoupím od Yamahy, na které jsem pracovala, bojuju o vzduch a začnu si sundávat horkou látku z těla, jako by hořela.

Cítím, jak se do mě vpíjejí dva páry očí, jakmile hnusný hnědý oblek dopadne na podlahu. S úlevným nádechem ho odkopnu.

V Brooksově garáži pracuji už tři roky. Je to podnik mé rodiny, a jak se dalo tušit, jsem jediná ženská mechanička v dílně plné špinavých, zpocených mužů.

Osmdesát procent času bloudí oči mým směrem, což je přesně ten důvod, proč mě otec neustále žádá, abych na sobě měla tu uniformu, která čeká na úpal, aby se soustředili na své povinnosti. Tvrdí, že když ji nenosím, zpomaluje je to a věci se nedělají podle jejich nejlepších schopností.

Když vidím, jak na mě Talon i Mitch teď, když mám na sobě jen džíny a staré tílko, mimořádně upřeně zírají, nemůžu se s tím přít.

"Přestaň mi zírat na zadek." Zavolám na oba, aniž bych se obtěžovala podívat. "To kvůli vám, úchylákům, jsem uvízla v téhle hnusné věci."

"Souhlasím." Reesův hlas se ozve za mými zády, až nadskočím, a trochu mě vyděsí. "Je to stoprocentně naše chyba a vůbec ne tvoje, že nosíš něco, co ti tak... sluší." Přistoupí ke mně, aby mě pozoroval při práci, a vypadá trochu rozrušeně. "Rozhodně souhlasím s příkazem tvého otce, aby sis tu kombinézu nechala na sobě, Dakoto. Možná bys měla poslechnout."

Podívám se na Reesův červený obličej, jak čeká, jakou šílenou kravinu dnes vypustím z úst.

Ty dolíčky musí přestat být tak roztomilé. Skoro se mi kvůli nim chce porušit pravidla, že nebudu chodit s otcovými mechaniky. Za normálních okolností by byl kluk jako Reese - krátce střižené blond vlasy, dokonale oholená tvář, dobře oblečený - na můj vkus příliš čistý a hezký, ale pokrytý mastnotou a vypadající drsně a špinavě je docela roztomilý; to musím uznat i já.

"Tak to jsem na tebe taky naštvaná. Nesnáším tu věc, takže se prostě budete muset naučit přestat zírat." Přestanu dělat to, co dělám, a podívám se na něj, jak mě pozoruje. "Právě jsi přišel z kanceláře. Ten stařík je pořád tady? Je pozdě."

"Jo. Požádal mě, abych ti řekl, že se máš zastavit, než odjedeš." Jeho modré oči si mě obdivně prohlížejí, ale jako obvykle neřekne nic, co by prozradilo, co si myslí. "Myslím, že máš zase problém. To už je kolikátý... tenhle týden potřetí?"

"Možná." Hodím momentový klíč do krabice s nářadím, vstanu a očistím si ruce od roztrhaných džínů. "Jak velký problém?" Zeptám se s mírným úsměvem.

"Tentokrát nemůžu říct." Jeho pozornost klesne na má prsa, když se otočím zpátky čelem k němu. Rychle odtáhne pohled, bojí se, že ho přistihnu. "Možná by sis ale měla znovu obléct kombinézu, Dakoto. Jak jsi říkala... nemůžeme kontrolovat naše zírání. Nesnažím se dostat do problémů jako ostatní."

Přistoupím k němu, chytím ho za zátylek a stáhnu ho dolů, abych mu mohla zašeptat do ucha. Vždycky znervózní, když jsme takhle blízko, bojí se, aby otce nenaštval. Je to docela roztomilé a zábavné. "To je škoda. Mám je moc ráda, Reesi. Měl bys občas zkusit porušit pravidla. Třeba se ti to bude líbit."

"Dakoto!" Z reproduktoru se ozve otcův unavený hlas, což Reese přiměje, aby se ode mě odtrhl a udělal mezi námi trochu místa. "Potřebuju tě ve své kanceláři."

Z tónu jeho hlasu mi klesne žaludek. Má jednu ze svých nálad.

"Vážně bys měla přestat být taková rebelka, Dakoto." Talon se z místa před svou Yamahou R1, na které celý den pracoval, zasměje a pak přenese pozornost na Reese. "A ty by sis vážně měl nechat narůst pár. Odskočil jsi od ní, jako by ti hořel pták, jakmile jsi uslyšel Kevinův hlas."

"Jdi do prdele," zamumlá Reese a odchází. "Byl to dlouhý den. Nechci poslouchat ty tvoje kecy."

Nechám kluky, aby si vyřešili své hádky, vyjdu z místnosti a vydám se chodbou doprava k otcově kanceláři.

Jakmile vstoupím dovnitř, zvedne oči od stohu faktur a přísně se na mě podívá. "Sakra, Dakoto. Proto moji chlapi pracují pomalu? Kde je ta nová kombinéza, kterou jsem ti objednal? Nebudu je platit za to, aby celý den postávali a zírali na mou dceru."

"Málem jsem umřela na úpal, tak jsem si ji sundala. Kromě toho jsem pro dnešek skončila. Je deset minut po sedmé." Zavřu dveře, posadím se na židli naproti němu a sáhnu pod stůl pro své kožené boty. "Proto jsi mě sem zavolal? Nebo to má co dělat s tím parádním štosem faktur, co tu rozhazuješ?" Ptám se, zatímco se do nich přezouvám.

Hodí mi jednu před sebe a frustrovaně si oddechne. Jen doufám, že to zkrátí, protože už teď nestíhám sledovat závod. "Dala jsi dvacetiprocentní slevu na práci za dva tisíce, aniž by ses mě předtím zeptala. Tohle je obchod. Slevy nerozdáváme jen tak kamarádům. Myslel jsem, že jsme si to už vyříkali. Tohle musí přestat, Dakoto."

"Nebyl to kamarád," podotýkám a jsem připravená své jednání obhájit. "Byla to slečna Rogersová. Přišla opravit kolo svého zesnulého manžela, aby ho dala synovi Zekovi. Potřebovalo mnohem víc práce, než jsem jí původně řekla, a ona měla sotva peníze na zaplacení."

Hrudník se mi sevře při pomyšlení na výraz paní Rogersové, když si myslela, že nebude mít na účet. To kolo pro ni hodně znamenalo a já to cítila z každého slova, které ten den vypustila z úst. Byla blízko zhroucení. "Nehodlal jsem ji nechat utrácet peníze, které si nemohla dovolit ušetřit, a v žádném případě jsem si kolo nenechal jako zástavu, dokud nezaplatí. Těch dvacet procent zaplatím ze svého. Rozhodl jsem se tak, takže je to na mně."

Kapitola 1 (2)

Otcovy modré oči změknou a já hned poznám, že myslí na Quinn a na to, jak udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ji po její smrti uctil. Už jsou to tři roky, co jsme přišli o mou sestru, ale není dne, kdy by nám všem nechyběla. Ztratit někoho, koho milujete, není nikdy snadné. V hrudi mám bolest - tu prázdnotu - která nikdy nezmizí.

"Ne. Nebudu tě nutit, abys to platil z vlastní kapsy." Hodí účtenky do zásuvky a pak si prohrábne rukama světlé vlasy. Poznám, že je rozpolcený, jak se mnou teď naložit. "Příště mi to prostě řekni, prosím. To je vše, co chci." Podívá se na mě, čelist má pevně sevřenou. "Nerad jsem na tebe tak přísný, ale pravidla nedodržuješ už od doby, kdy jsi byla malá holčička s copánky. Potřebuju vědět, že peníze jen tak nerozhazuješ. Závisí na tom obchod."

"Nevyhazuju." Vstanu a natáhnu se pro koženou bundu, připravená vypadnout z téhle dusné kanceláře a odreagovat se. "Promiň, že jsem ti to neřekl. Udělal jsem to, co jsem v tu chvíli považoval za správné. Pak jsem měl moc práce a zapomněl jsem."

"Možná jsi ze všech mých dětí postavila největší zeď, ale já znám tvé srdce, Dakoto. Je na správném místě." Kývne hlavou, vstane a natáhne se pro klíčky od svého chopperu. "Musím si pospíšit domů. Tvoje máma čeká na večeři a ty víš, že mi dá na prdel, jestli to vychladne. Určitě se k nám nechceš přidat? Tvůj bratr to nestihne, takže zůstaneme jenom já a tvoje matka. Společnost by se nám hodila."

Zavrtím hlavou a sáhnu po mobilu, který se mi v zadní kapse rozezní. Podle očekávání je to Hope, takže jí pošlu rychlou zprávu, aby věděla, že jsem na cestě. "Nemůžu. Mám práci. Roman tam bude taky a já už teď mám zpoždění." "Ahoj.

Unaveně mě vyprovází z kanceláře a zamyká za námi. "Jasně. Jo, a zapomněl jsem ti říct, že od pondělí mám nového mechanika." "Ahoj," řeknu. Věnuje mi prosebný pohled a já vím, co bude následovat. "Slib mi, že mu nebudeš dělat naschvály. Už tak mám dost starostí, se kterými se musím vypořádat."

"Budu o tom přemýšlet," odpovím, zatímco jdu opačným směrem. "Možná."

"Dakoto," nadává.

"Možná je to ode mě dobré. Už bys to měla vědět." Usměju se, odvrátím se a navléknu si svou oblíbenou koženou bundu. "Řekni mámě, že ji mám ráda, a příští týden přijdu na večeři. Křížek na srdci."

Táta za mnou něco zamumlá, ale já pokračuju v chůzi, dokud nevyjdu zadními dveřmi a nezamířím ke své motorce.

O necelých patnáct minut později přijíždím k Myersově rychlostní dráze a parkuji motorku na prvním volném místě. Parkoviště už je podle očekávání plné aut a motorek. Jsem poslední, kdo se tu objevil, což je pro mě a mou peněženku na nic.

Zatímco si sundávám helmu, zahlédnu Romana, jak se opírá o svůj černý GMC Yukon a vypadá pohodově a uvolněně, jako by nespěchal na tribunu, i když já zatraceně dobře vím, že spěchá. On vždycky spěchá.

Pokyne na mě hlavou svým chladným římským stylem a mrskne cigaretou o zem, než se natáhne na kapotu pro hromádku krabic od pizzy.

"Trochu pozdě, sestřičko. Vypadá to, že příště budeš pizza mrcha ty."

Ušklíbnu se a popadnu z hromádky čtyři horní krabice. Očividně se minule opozdil, což z něj dneska udělalo pizza mrchu. "Dneska jsem měl v garáži hodně práce. Ale už jsem tady a jsem připravená podívat se na závod. Prosím, řekni mi, že tentokrát máme nějaké slušné jezdce. Závodí Ben?"

"Jo." To můj bratr se teď usmívá a blýskne se svým krásným úsměvem, když mě míjí a začíná couvat. "Vypadá to, že Ben bude mít tentokrát konkurenci. Něco jako tajná zbraň. Na téhle zkurvené noci nebude nic nudného. Věř mi."

Srdce se mi rozbuší adrenalinem, když spěcháme branou a odevzdáváme pizzu v sekci A, načež spěcháme do sekce B, kde už všichni sedí a baví se o závodnících.

"Tajná zbraň, co?" Prosmýknu se kolem bratra a posadím se do druhé řady. "Kdo je to? Nemůžeš to jen tak říct a neříct mi jméno." "Cože?" zeptám se.

"Uvidíš. Jediné, co potřebuješ vědět, je, že je dobrý a že dnes večer vyhraje."

"Uvěřím tomu, až to uvidím."

Pětice jezdců si dává tréninková kola, a tak se na příštích dvacet minut soustředím na Bena Logana. Můj bratr se možná chlubí touhle tajnou zbraní, která dnes závodí, ale už roky jsem neviděl nikoho tak dobrého jako Bena Logana.

Hope se vynoří zpoza nás a vmáčkne se mezi mého otce na I. "Promiňte. Udělejte mi místo."

Roman zvedne obočí a poklepe si na klín. "Mohla jsi mít nejlepší místo v domě. Možná příště." Vstane a začne se prodírat mezi lidmi, aby se dostal až do páté řady.

Hope ho sleduje celou cestu nahoru, dokud si nesedne ke skupince svých přátel a nemrkne na ni.

S Hope se kamarádíme od našich deseti let. I když to Roman nechce přiznat, vím, že pro ni má slabost. Jeho občasné flirtování ho prozrazuje. Ale on je přesvědčený, že chodit s kamarády toho druhého věci komplikuje.

Nejsem si jistá, jestli s ním souhlasím. Proto se od jeho přátel držím dál. Ne že by mě některý z nich zajímal.

Alespoň už ne.

To samé nemůžu říct o svých přátelích, kteří se chtějí držet dál od mého bratra. Každá holka chce Romana Brookse. Ještě jsem nepotkal holku, která by ho nechtěla.

"Bylo by špatné, kdybych ti řekla, jak tvůj bratr vypadá v těch obnošených džínách úplně sexy?" zeptala jsem se. Hope mi vrazí do ruky a směje se, když nesouhlasně zakoulím očima. "Promiň, ale je to pravda. Má dokonalý zadek a je prostě takový, já nevím..." "No jo," řeknu. Pokrčí rameny. "Super. Aniž by se o to snažil."

Hopeina rodina vlastní závodní dráhu, takže nám prošlo, že se tu po zavírací době pořádají závody pro amatérské jezdce, kteří se chtějí trochu pobavit mezi profesionálními závody. Dřív si na nás kvůli nim zasedli a dokonce je rozbíjeli, ale nakonec to vzdali a naučili se nám důvěřovat.

Je to pro nás záminka, abychom se sešli a podívali se, jak se navzájem špiníme a drsníme. Žádní profesionálové. Jen mladí, divocí, adrenalinoví feťáci, kteří se chtějí bavit.

Kapitola 1 (3)

Závody mi připadají zatraceně sexy.

Sexy, tajemní muži se kolem mě prohánějí na silných motorkách a riskují své bezpečí, aby si užili. Bez ohledu na to, co mají pod helmou, si vždycky představuju, že jsou sexy, když závodí.

Popravdě řečeno, jen malá skupina z nich splní mé představy, jakmile sundají helmy.

Přesto... je to vzrušující. To se nedá popřít.

"Pro koho jedeš?" Roman se teď ptá zezadu. Přísahám, že je na těchhle závodech všude. Nedokáže sedět v klidu déle než dvě minuty. Jako by musel mluvit s každým člověkem, a popravdě řečeno, každý člověk to po něm chce. "Já už to vím, ale stejně si to chci ověřit. Jen pro případ, že by sis to rozmyslel a chtěl jít za mým člověkem."

"Koho myslíš? Jsem pro tajemné muže, ale mám pochybnosti, pokud jde o závodění s Benem. Oba víme, že je nejlepší." Vstávám a sleduji pětici závodníků a snažím se přijít na to, kdo je ten záhadný chlapík. "Napověz mi. Tento měsíc jsou tu dvě nová kola. Který z nich je ten tvůj?"

"Ten na černé Ducati. Ten bude kouřit Bena. Tvůj zatraceně úžasný brácha se nikdy nemýlí. To by sis měl pamatovat."

"To se ještě uvidí. Neprohrál už přes dvacet závodů a vsadím se, že dneska neprohraje. Ten tvůj na něj nemá. Jen si to přiznej."

Abych byl upřímný, až doteď jsem tomu chlápkovi na Ducati nevěnoval pozornost. Pozorně ho sleduju, jak zatáčí a kolena a lokty mu skoro drhnou o trať. Je uhlazený takovým tím sexy způsobem, že ví, co dělá.

Ve způsobu jeho jízdy je vidět sebejistota a mě to skoro nutí přehodnotit svůj výběr pro dnešní večer. Skoro.

"No, já s tebou souhlasím, Dakoto. Říkám, že to má zase Ben." Hope tleská a křičí z plných plic. "Máš to mít, Logane!"

Lidé začnou jásat a křičet vzrušením, když skončí tréninková kola a jezdci se začnou řadit do fronty, připraveni na skutečné vzrušení.

Protože nemáme žádná efektní světla, která by nám říkala, kdy máme vyrazit, musíme se spolehnout na hlasatele, který to odstartuje. Tím je Stiles Hall s megafonem a baterkou. Má tu věc až příliš rád a odmítá ji předat někomu jinému.

"Jsme připraveni?" křičí. "Jo, jsme připraveni! Nevím, proč se mě ten můj zadek vůbec obtěžuje ptát. Na tuhle noc jsme čekali dva týdny. Čtrnáct zatracených dní nudných keců a honění si o samotě u videoher, čekání na vzrušení. No, čekání je u konce! Dneska večer jsme tady..."

Trpělivost mě začíná opouštět, když Stiles pokračuje a pokračuje, takže všichni v davu bučí a křičí, aby přestal pouštět tu svou velkou hubu.

Nechte tenhle dav čekat příliš dlouho a začne být nepřátelský. Už jsem to zažil, ale Stiles se zřejmě nepoučil.

"Já se vrátím." Vyskočím na nohy, vrhnu se ke Stilesovi a vytrhnu mu megafon z ruky dřív, než to stihne někdo jiný.

"Ale no tak!" Zvedne potetované ruce a křivě se na mě usměje. "Zrovna jsem začínal, zlato."

"Máš štěstí, že jsem to byla já a ne někdo z kluků. Všichni se tě chystají zabít. Dělám ti laskavost. Dlužíš mi to." Přiložím si megafon ke rtům a znovu ho zapnu, přičemž nespouštím oči z pěti závodníků, kteří dychtivě čekají na odpočítávání. Všichni se dívají Stilesovým směrem a vytáčí motory. Asi to pro něj není moc dobré znamení.

Vytrhnu Stilesovi baterku a odstrčím ho bokem z cesty. Držím ji tak, aby světelný konec směřoval k závodníkům, a začínám odpočítávat. "Na značky, připravit, start!" Spokojeně zablikám světlem a hodím po Stilesovi jeho hračky. "Nemáš zač."

Závodníci odstartují a mnou projede okamžitý nával vzrušení, když spěchám zpátky na své místo, přičemž nespouštím oči z trati.

Hope mě v očekávání udeří do paže, jakmile se posadím vedle ní. "Viděla jsi, jak odstartoval tajemný závodník tvého bratra? Do prdele! Ben by přece jen mohl mít konkurenci. To je vzrušující."

"Jo," zašeptám, zatímco sleduju, jak se pan Záhadný ujímá vedení.

Ten muž mě naprosto zaujal a poněkud vzrušil. Ani nevím, jak vypadá, ale sebevědomí, které z něj vyzařuje, je naprosto úchvatné a strhující.

Není oblečený v závodní kůži jako ostatní čtyři kluci. Místo toho má na sobě černou koženou bundu, vybledlé džíny a boty. Zranění je to poslední, na co myslí.

Zbývá pět kol a Ben je konečně zase ve vedení, ale je to na krku. Stiles mi strčí před obličej kousek pizzy, ale já ho odstrčím, než přistoupím k plotu a omotám si do něj prsty.

Nikdy v životě jsem nesledovala závod tak usilovně a nikdy mi při něm srdce nebilo tak rychle.

Ostatní tři závodníci ani neexistují ve stejném světě jako Benův a Romanův tajemný závodník. Jsou jediní dva, které vidím, a nechci zmeškat ani vteřinu.

Plot vedle mě zarachotí, než uslyším, jak bratr povzbuzuje svou tajnou zbraň. "Kurva jo! Máš to! Jeď!" Zatřese plotem a pak se na mě podívá se zdviženým obočím. "Pořád jdeš pro Bena? Nikomu to neřeknu, když si to rozmyslíš."

Obrátím pozornost zpátky na trať a vidím, že Ben je zase na druhém místě a nejede tak sebejistě jako obvykle.

Ale jak jsem řekl, rád vidím, jak se dospělý muž potí. Navíc nechci bráchovi dopřát potěšení, že pojede se svým klukem, když byl tak nafoukaný. "Jo, zůstávám s Benem."

Čím víc se blížíme ke konci posledního kola, tím šílenější a rozprostřenější je dav, až cítím, jak mě těla obklopují u plotu.

"Do toho, Bene!" Křičím z plných plic. "No tak!"

Adrenalin mi pumpuje do žil tak, že se nemůžu zastavit. Celé tělo mě táhne blíž k akci. Protlačuji se davem k otvoru v plotě právě včas, abych viděla, jak bratrův kluk vyhrává závod.

Patnáct kol a on se nějak dokázal udržet vepředu nejméně devět z nich. Jsem naprosto ohromená a na pokraji sil, když vidím, jak si ten člověk sundává helmu.

Můj bratr se jako první vrhá na trať, aby pogratuloval vítězi, a tak ho následuju a ztěžka oddechuji, když se chlapík na černé Ducati natahuje po helmě a se sebevědomým úsměvem si ji sundává z hlavy.

Dech se mi zadrhne v krku a mám pocit, že se mi zavře průdušnice, jakmile uvidím, kdo je ten tajemný chlap.

Easton Crews.

Člověk, který se po smrti mé sestry sebral a odešel bez jediného rozloučení.

Nebyl to jen nejlepší přítel mého bratra. Byl to jediný člověk, kterému věřil od jejich osmi let. Easton byl rodina. Pro nás všechny. Byl to i můj přítel.

Pro mě to znamenalo, že měl zůstat nablízku a být tu pro nás v těžkých chvílích. Ne se jen tak sebrat a odstěhovat se a nechat svého nejlepšího přítele bez někoho, o koho by se mohl v nejtěžší chvíli opřít. Nikdy nezapomenu, jak moc to mému bratrovi zamotalo hlavu a ztížilo mu to přístup k lidem, kteří tu pro něj chtěli být.

Můj dech se zrychlí, když se přesune na světlo a sleze z kola, aby si ho Roman od něj vzal.

Jeho jantarové oči přistávají přímo na mých, když si pomalu sundává bundu a kráčí ke mně s tou jistotou, kterou vždycky má.

Aniž bych to chtěla, nespěchám s prohlížením jeho svalnatého těla, jako bych v tu chvíli nějak neměla moc nad svým jednáním.

Bílé termo tričko, které má na sobě, ukazuje jeho široká ramena a svalnaté paže, zatímco si rukou prohrábne tmavé rozcuchané vlasy.

Rukávy má vyhrnuté až za lokty a vystavuje tak na odiv své paže plné tetování, které při odchodu neměl, čehož si nemůžu nevšimnout.

Ztěžka dýchám, můj pohled se pomalu přesouvá k jeho plným rtům a při jeho řeči se zaměřuje na černý kroužek.

"Ahoj, Kóto."

Kapitola 2 (1)

Easton

Vzhledem k tomu, že jsem před téměř třemi lety odjel bez jediného rozloučení, mě výraz hněvu a zmatku v Dakotině tváři ani trochu nepřekvapuje.

Dívá se na mě, jako by mi chtěla holýma rukama vyrvat tlukoucí srdce... jako by ji samotná moje přítomnost bolela i zlobila.

Bylo by špatné přiznat, že když z ní vidím tolik emocí a nenávisti, je v tuhle chvíli úplně kurevsky krásná?

Její rty se sevřou, když se její pohled znovu setká s mým. Ty intenzivní šedé oči se mi vpíjejí do duše a spalují mě, když mluví. "Vážně? Už jsou to tři roky, Eastone. Tři zatracené roky od chvíle, kdy jsme přišli o Quinna a ty jsi odjel, aniž by ses rozloučil. Ahoj ti to ani zdaleka nevynahradí. Měl jsi prostě zůstat pryč."

Zaplaví mě pocit viny, když se Dakota kolem mě silou protlačí a zmizí v davu, aniž by mi dala šanci promluvit.

Očima se snažím udržet ji v dohledu, ale je to marné. Všichni kolem mě jásají a gratulují mi, nadšení, že mě po tak dlouhé době vidí, což je nemožné.

Přesto se nával a vzrušení z vítězství ani zdaleka nevyrovná adrenalinu, který mi právě teď koluje v žilách. Pocit, který mám právě v této chvíli poté, co jsem ji tak dlouho neviděl, mě bude pronásledovat navždy a připomene mi, proč jsem vlastně odešel.

Dakota tomu možná těžko uvěří, ale měl jsem své důvody, proč jsem odešel, kdy a jak jsem odešel. I když mě to bolelo. A taky že bolelo. Víc, než jsem kdy dokázala vyjádřit slovy.

Její starší bratr Roman byl můj nejbližší přítel. Jeden z mála lidí, kterým jsem kromě Dakoty mohl plně důvěřovat. Odjet byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala.

Roman zastavil vedle mě a seskočil z kola, čímž mě vyrušil z myšlenek. "Sakra. Nemůžu uvěřit, že jsi zpátky. Jsem rád, že tě mám, brácho." Obdivuje mou Ducati a vůbec si neuvědomuje, že jsem teď hlavou někde jinde. "Ta motorka je úchylná. Ben dneska neměl šanci."

"Jsem rád, že jsem zpátky, kámo. Nemáš ani ponětí." Bouchnu mu do pěsti a pak se otočím zpátky k davu právě včas, abych viděl, jak Dakota spěchá k Harleji a rozkročí se na něm.

Se zaťatou čelistí jdu k plotu a dívám se, jak se rozbíhá, jako by se odsud nemohla dostat dost rychle. Nemůžu si pomoct, ale napadne mě, že to, že mě nenávidí, je teď možná pro nás oba to nejlepší.

"Eastone!"

Vydechnu nosem, otočím se za zvukem hlasu Hope Myersové a ze všech sil se snažím předstírat, že mě Dakotino zmizení nezasáhlo.

"Páni! Nemůžu uvěřit, že jsi zpátky. Už je to tak dlouho. Tak ráda tě vidím." Hrubě mě obejme kolem ramen a stiskne. "Právě jsi tam Benovi vykouřil zadek. Nevzpomínám si, že bys takhle uměl jezdit, než jsi odjel. Jsem ohromená, Crewsi."

"Taky tě rád vidím, Hope." Usměju se na ni, když se odtáhne z našeho objetí. "Jo, za ty roky jsem se musel zbavit spousty frustrace. Víš, že jsem vždycky milovala závodění."

Na Hopeině tváři se objeví smutek, když mě chytne za ruku. Vím, co se jí honí hlavou, a nechci to slyšet. "Mrzí mě to..."

"Prosím, přestaň." Pustím její ruku a podívám se na ni, zhluboka se nadechnu a pak ji pomalu pustím. "Nebudeme to vytahovat. Teď ne."

"Dobře. Promiň." Omluvně se na mě usměje a začne couvat, aby dohonila několik lidí, kteří na ni volali. "Uvidíme se v hospodě na pár drinků?"

Přikývnu.

"Skvěle!" Otočí se na podpatcích a prodírá se davem, rozhlíží se kolem, jako by teprve teď zjistila, že Dakota je pryč.

Zřejmě jsem jediná, kdo si všiml, když odešla, protože Roman se teď sám tváří trochu zmateně, když mě následuje směrem k parkovišti.

"Kde je moje sestra?"

"Je pryč."

Podívám se směrem k silnici a sleduji, jak začínají vyjíždět další auta a motorky. Vím, kam všichni míří, a nemůžu si pomoct, ale zajímá mě, jestli tam bude i Dakota.

Roman mě plácne do zad a vrazí mi helmu do hrudi, čímž mě zaskočí. "Už musí být v hospodě. Pospěšme si a dorazme tam. Mae to tam teď drží sama. Musím předběhnout dav, jinak to bude ošklivé." Všichni se na mě usmějí.

Přikývnu a sáhnu po kole. "Za chvíli se tam sejdeme."

"Dobře, chlape."

Co tady kurva dělám?

Stojím na místě a rozhlížím se kolem, jak moji staří přátelé naskakují do svých vozidel, všichni se těší, až se dostanou na další místo noci a budou spolu.

Tohle byl život.

Tihle lidé.

Tohle místo.

Tohle město.

Ta hospoda.

Všechno jsem to nechal za sebou a teď jsem tady a snažím se oklamat svou mysl, abych uvěřil, že jsem odchodem o tolik nepřišel, i když vím, že ano.

Po několika hlubokých nádeších si nasadím přilbu, rozkročím se na kole a psychicky se připravím na to, co mě možná čeká v noci.

Moje nervy se uklidní v okamžiku, kdy na mě dýchne chladný vzduch, a já se řítím ulicí, předjíždím vozidla a proplétám se mezi nimi. Vždycky jsem vyhledával spěch. Trocha nebezpečí mi rozproudí krev. Zdá se, že nic mě neuklidní víc.

Během několika minut zastavuji u hospody Sit-Down Pub. Jak se dalo čekat, parkoviště je plné a já musím najít dvě vozidla, mezi která se vmáčknu se svým kolem.

Když vystupuji a věším si přilbu, cítím, jak mi někdo uchopí rameno a stiskne ho.

Otočím se a vidím Bena Logana, jak se na mě šklebí. Působí dojmem, že mě rád vidí, ale jeho zúžené hnědé oči ho prozrazují. Nechce, abych se sem vrátila. Vždycky mě považoval za konkurenci a překážku v cestě. "Vážně bych tě teď měl nenávidět, ale sakra, rád tě vidím, Crewsi. Už je to moc dlouho."

Natáhne ke mně ruku, abych si s ním potřásl, tak ji vezmu a srovnám jeho pohled. "Promiň, chlape. Vím, že od té doby, co jsem odešel, je trať tvoje. Skoro jsem si na tebe zasedl, ale nechtělo se mi být pro změnu za toho hodného."

Bezelstně se zasměje a naposledy potáhne z cigarety, než ji hodí na auto jako osel. "To nikdo nikdy nedělá. Do prdele. Pojď dovnitř, ať ti můžu koupit pití. Ztroskotanec kupuje. Pravidla se nezměnila," dodá.

Kapitola 2 (2)

Stále má na sobě dvoudílnou závodní kůži, ale červenobílou bundu si sundá a přehodí přes jedno rameno, než otevře dveře do hospody.

Na ulici se proslýchá, že Ben Logan neprohrál posledních dvacet závodů. Jsem si jistý, že to, že jsem se tu po tak dlouhé době objevil a porazil ho, mu dalo jen další důvod, aby si na mě dával pozor. Jen doufám, že se tomu kokotovi líbí, co vidí.

Hluk, když vcházíme do hospody, mě vrací zpátky domů a připomíná mi, jaké to bývalo za takových nocí.

Lidi mluví jeden přes druhého, rozdávají si panáky a pořád se baví o sračkách, které se staly před několika týdny.

Je to taková ta maloměstská láska, po které se vám stýská, když už jste pryč.

Oči mi okamžitě spočinou na šesti stolech namačkaných na sebe uprostřed místnosti.

Stiles na nás mávne a plácne židlí do čela stolu. "Easton zasranej Crews!" Plácne do ní znovu. "Tohle místo je pro tebe, kámo. Židle pro vítěze. Židle šampiona. Nejlepšího psa..."

"Dobře, chápeme to, Stilesi." Jeho sestra Blake ho plácne po zátylku a usměje se. "No tak. Výstřely jsou připravené. Nikdo se nenapije, dokud se nenapije vítěz. To znamená, že by sis měl nejspíš pospíšit a dostat sem ten svůj nádherný zadek, Eastone."

Koutkem oka zachytím, jak Ben zatíná čelist, když jdu k židli pro vítěze, zatímco on se posadí na náhodně vybranou židli u stolu. Je to něco, na co není zvyklý, a je na něm vidět, že je naštvaný.

Zvednu jednu z panáků, podržím ji a rozhlédnu se po stole. Všechny oči se na mě upírají a netrpělivě čekají, až jim dám. "Na zdraví."

Všichni společně cinknou sklenicemi, Roman se svezl po desce baru a na poslední chvíli přiskočil, aby se přidal.

Když do sebe hodím svou vítěznou whisky, nemůžu si nevšimnout, že Dakota mezi skupinou u stolu není. Mluvím o tom, že si připadám jako blbec. Nedá se popřít, že důvodem její nepřítomnosti jsem já, a to je blbej pocit.

Odložím prázdnou sklenici, zvednu oči od stolu a zhluboka se nadechnu. Blakeiny zelené oči zachytí ty moje, než se zvedne ze židle a přejde ke mně, aby se vmáčkla mezi Romana a mě. "Vypadáš skvěle, Eastone." Prohlíží si mě a dává najevo, že ji zajímá, co mám pod těmi džínami. "Jsem ráda, že jsi zpátky. Chyběl jsi mi."

Odtrhnu od ní oči a podívám se ke dveřím, abych dala najevo svůj nezájem. Poslední, co chci, je vyvolat dojem, že má šanci. Blake mě sleduje, co si pamatuju. Dokonce i když byla s Romanem. To není můj styl.

"Díky, Blake."

Roman začne v ruce hromadit prázdné skleničky od panáků a drží je tak, aby jí mohl šeptat do ucha. "Jo, pořád tě nechce, kotě."

"Jdi do háje, Romane. Nikdo se tě neptal." Strčí Romana do ramene a pak se vyřítí na druhou stranu stolu, kde sedí Ben.

Ten okamžitě odsunuje svou židli a přitahuje si ji na klín. Ben si vždycky bral, co mohl. Nehledá nic víc než rychlou soulož a většině dívek je to zřejmě jedno. Pochybuju, že se to v dohledné době změní. I když podle toho, jak se rozhlíží po místnosti a někoho hledá, je snadné uhodnout, že to není Blake, koho chce mít dnes večer na klíně.

Zatnu čelist při představě, že se mu Dakota pořád líbí. Zajímalo by mě, jestli mu už dala čas. Jen při pomyšlení, že by byli spolu, mám chuť mu uškrtit jeho samolibý zadek.

Slyším, jak mi Stiles mluví do ucha, když se ke mně přibližuje, ale moje pozornost se soustředí na bar, kam právě vešla Dakota a popadla láhev vodky. Ani se neobtěžuje podívat se tímhle směrem, když do sebe lije dva panáky a pak třetí a řadí je do řady.

Mae si toho všimne a skočí, aby láhev vytrhla zpátky dřív, než si jí Roman všimne. Ten by se podělal, a jestli ji uvidím, jak to dělá znovu, udělám to taky. Ale na rozdíl od Romana mi za to nejspíš nakope zadek.

Mae říká něco, co nedokážu rozluštit, a pak jde udělat Dakotě míchaný drink a vyprázdní dva ze tří panáků do sklenice.

"Kde bydlíš, chlape? Mám spoustu místa, kdybys potřeboval přespat." Stiles mě chytne za rameno, aby upoutal mou pozornost.

Samozřejmě to musí být zrovna ve chvíli, kdy se Dakota konečně podívá mým směrem, takže promluvím, aniž bych mu věnoval plnou pozornost. "U kamaráda pár minut za městem."

Na tom ale nezáleží, protože Dakota odtáhne oči hned, jak se setkají s mými. Zjevně se na mě nemůže ani podívat. To kurva pálí.

"Tady je ten panák, co ti dlužím. Užij si to, Crewsi."

Zatnu čelist, vezmu si panáka, kterého mi Ben podstrčí, a sleduju, jak Dakota bere pití a jde si vybrat písničku na jukeboxu.

Hodím panáka zpátky, opřu se na židli a sleduju, jak Dakota zaklání hlavu za zvuku Fade od Staind. Dlouhé tmavé vlasy jí sahají skoro až za zadek, pohupují se, jak pohybuje hlavou sem a tam, a pak se napije.

Při poslechu textu polknu bolest, zavřu oči a vnímám její poselství. Znám ji dost dobře na to, abych věděl, že je to určeno mně.

Chápu to. Byla na temném místě a já tam nebyl, když mě potřebovala. To, že jsem zpátky ve městě, ve mně vyvolává jen vzpomínky na to, jak jsem odešla. Stačí mi to k tomu, abych byl na sebe naštvaný, že jsem tu noc odešel.

Oči se mi otevřou, když slyším, jak někdo volá moje jméno, a pak všichni začnou křičet na další rundu panáků a mluvit na mě všichni najednou.

I když nemám náladu na oslavy ani na povídání se starými přáteli, přijímám dalšího panáka a nakláním ho zpátky spolu s ostatními u stolu.

Potom mě strhnou tuny otázek, které se na mě sesypou, a já ztratím Dakotu z dohledu.

Chvíli trvá, než ji znovu uvidím. Je v zadním rohu s Hope, Stilesem a Reesem a hrají kulečník.

Přestávám mluvit s Mae a chytám Romana za rameno, když prochází kolem mě. "Zdá se, že ten Reese se s tvou malou sestrou začíná pěkně mazlit. Chodí spolu?"

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje největší slabost"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️