Uvadající nádhera Neporušená pouta

Řekl: "I kdyby všechno kolem nás zaniklo, tvou ruku nepustím." Ona odpověděla: "I když všechna ta nádhera zmizí, já jsem pořád tady."
Kdybyste se Eleanor Whittakerové zeptali, co cítila k Isaacu Hawthornovi, řekla by: "Nikdy jsem se nedozvěděla, jak jsem se do něj zamilovala, ale vím, že ve chvíli, kdy jsme se rozešli, když jsem se odvrátila, cítila jsem to jako nůž na srdci."
A kdybyste se jí zeptali, co cítí k Cedriku Whittakerovi, řekla by: "Přála bych si ho najít a získat zpět všechny ty roky, které jsem bez něj ztratila." Ale také by přiznala: "Přála bych si, abych ho už nikdy nemusela vidět, abych ten vztah mohla pohřbít ve své minulosti - své přítomnosti i budoucnosti."
Kdybyste se zeptali Isaaca Hawthorna, co cítil k Eleanor Whittakerové, možná by řekl: "Od začátku jsme byli jen sourozenci, jen jsme předstírali, že je to jinak." Přiznal by: "Nemyslím si, že je něco špatného na tom milovat svou sestru - koneckonců nejsme pokrevně spřízněni. Ale když mě pustila, musel jsem dál zůstat bratrem, který se o ni stará." A pak se najednou zasmál.
Mohl by říci, že pokud ji jeho láska omezovala, možná to bylo buď proto, že byl příliš panovačný, nebo ji příliš miloval, což ji přimělo odejít.
A kdybyste se Cedrica Whittakera zeptali, jak mu na Eleanor záleží, řekl by: "Chci jí jen vynahradit tu vřelost, kterou si zasloužila během těch ztracených let. Nikdy jsem nezapomněl na to, jak jsem jako šílenec křižoval ulice a uličky a svíral v ruce tu zmuchlanou dvacku, a to všechno kvůli ní jen proto, že řekla: 'Brácho, chci hamburger'. Dokonce i poté, co mě zmlátili, když jsem s tou pomačkanou dvacítkou vešel do Macdonaldovy hospody, bez ohledu na to, jak divně se na mě dívali, jsem byl klidný, když jsem jí podával hamburger."
Když se s ní poprvé setkal v restauraci The Drunken Sailor a ona mu řekla, že se jmenuje Eleanor Whittakerová, okamžitě poznal, že je to jeho sestra. Ale když ji teď viděl šťastnou, i když bez něj, musel ji oklamat.
Přesto si na konci příběhu uvědomil, jak hluboce ho miluje. Během letu do Melbourne pevně svírala fotografii - symbol touhy svého srdce.
"Stále na něj mohu myslet, vzpomínat na něj, milovat ho a čekat na něj, " řekla. "Už nebudu plakat, protože ho mohu tiše milovat a čekat na ten věčný sen."
Vzpomněla si, že Isaac Hawthorne kdysi řekl, že je jeho. Ať už to byl mladický impuls, nebo lehkovážný slib, věřila, že je to pravda. Když kráčel k oltáři s Nicolasem Goodwinem, věděla, že je opravdu konec. Myslela si, že kdyby přeletěla oceány, mohla by si stále říkat: "Čeká na mě, stále na tom místě, a ještě si nesundal svatební závoj." A tak se jí zdálo, že je to pravda.
"Drahá, " vzpomněla si, jak jí řekl, "ať si otec Margaret myslí, co chce, jsme si souzeni. Nikdo nás nemůže zastavit..." Pokud ho ovšem nepřestala milovat.
Tehdy se zasmála a řekla: "Co když tě už nebudu milovat?" "Ne," odpověděl.
Ale on prohlásil: "I kdybys mě nemilovala, chci, abychom byli spolu." "To je pravda," odpověděla.
Přesto, Isaacu Hawthorne, miluji tě, miluji tě, miluji tě...
Kdyby neexistovaly příbuzenské vazby, mohli bychom obejmout lásku, která nám patří? Kdybych se mohl vrátit, rozhodl bych se tě nikdy nepotkat, nechtít tě, nemyslet na tebe, nemilovat tě a nečekat na tebe? Teď už jen cítím smutek, prázdnotu Whittakeru, izolaci, pohřbívání minulosti - ztracené v přítomnosti a budoucnosti bez tebe.
---Jen mě mrzí, že nemůžu být po tvém boku, když spolu stárneme, stojíme v koutě vzpomínek, necháváme čas šedivět minulost, zatímco se od sebe vzdalujeme.

Se soumrakem se obloha zbarvila teplými odstíny zapadajícího slunce. Letní horko postupně sláblo a vystřídal ho jemný vánek, který se Cedriku Whittakerovi otíral o tvář a přinášel jemný chlad.
"Hej, já chci hamburger," ozval se zpoza rohu malý hlásek. Byla to Serafína, schoulená do klubíčka, a dívala se na bratra širokýma, prosebnýma očima.
Cedrik zaváhal, pěsti pevně sevřené v bok. Bylo těžké rozhodnout se mezi upřímností a pýchou, ale viděl, jak se jí do tváře vryl hlad, a po dlouhé chvíli z něj rozhodnutí vyplynulo.
"Počkej tady, Serafíno," řekl, ani se neohlédl, když se otočil a utíkal od ní. Neměl sílu ji utěšit, jeho vlastního ducha tížily jejich prázdné žaludky a zoufalství z celodenního bloudění městem bez odvahy požádat o pomoc.
Rychle zabočil do úzké uličky, kde zahlédl dva muže, jak se plouží vpředu. Cedrik se napřímil a přistoupil k nim. Předstíral klid, srdce se mu rozbušilo, když nenápadně zatáhl za brašnu jednoho muže a pak zrychlil krok, přičemž se vzrušení z krádeže mísilo s narůstající panikou.
"Zloději! Chyťte zloděje! Za jeho zády se ozýval rozzlobený výkřik, kletba i varování zároveň. Cedrik běžel, jako by na tom závisel jeho život, protože věděl, že je zahnán do kouta. Tohle nesmělo skončit špatně - nemohl si dovolit selhat, nejen kvůli sobě, ale i kvůli Serafině a budoucnosti, o které snili.
Zanedlouho ho vyčerpání zasáhlo jako tuna cihel. Cítil, jak zezadu stoupá horko, jak se dav blíží. Byl to chaos - jejich smích a posměšky mu zněly v uších, až klopýtl a v zádech ho prudce píchlo od úderu. Země pod ním byla tvrdá, jak se snažil schoulit do sebe a zoufale svíral dvacetidolarovou bankovku ze všech sil, které mu zbývaly.
'Podívej, je to jen dítě. Vezmeme ho na policii.
"Ale co když je zraněný?
"To je příliš riskantní. Prostě půjdeme. Nechceme to řešit.
Když se dav rozešel, nastala realita - Cedrik klečel na kolenou a po čele mu stékala krev. Bylo to téměř poetické, jako voják, který se odmítá vzdát, odhodlaný, i když čelí porážce. Přitiskl se ke zdi, únavou se drápal do končetin a snažil se znovu nabýt klidu. Noc se stmívala a on si představoval, jak na něj Serafína čeká, znepokojená a vyděšená.
V návalu vzpomínek se mu vybavily chvíle, kdy je otec Alaric a matka Beatrice vzali do McDonaldu. Téměř si dokázal představit každý krok cesty do malé hospůdky, vidění rozostřené nadějí. Konečně na rohu rušné ulice zahlédl známý nápis McDonald's Tavern.
Sevřel dvacetidolarovou bankovku, když strčil do těžkých dveří, zamířil k pultu a vykoktal: "Já, já chci tenhle". Jeho oči dychtivě spočinuly na ceně v jídelním lístku - 18,88 dolaru - a v jeho nitru se rozhořel záblesk radosti.
"Máte peníze?" zeptala se ho pokladní odmítavě a pohrdání v jejím hlase ho prořízlo jako nůž. Životnost v něm pohasla, když rozpačitě položil zmačkanou bankovku na pult a pocítil tíhu jejího odsudku.
Bez rozmýšlení před něj upustila malou krabičku - teplo hamburgeru se mu vpilo do dlaní. Připadal si jako poklad, triumf malých vítězství na okamžik jasně zazářil, dokud nehodila na stůl hrst drobných, jako by nakládala s odpadem. Cedrik sklíčeně sebral mince a strčil si je do kapsy, přičemž si živě uvědomoval, jak se na něj ze všech stran snáší zkoumavé pohledy.
Po tváři mu stékaly slzy, tlak tolika očí byl nesnesitelný, když vyběhl z McDonaldu a pohltila ho noc.
Uvědomoval si svůj prohřešek - krádež -, ale nedokázal se přinutit, aby žebral na ulici. Dívat se, jak Serafína trpí hlady, bylo nesnesitelné a pocit viny ho zaplavil jako přílivová vlna.
Když se vrátil do podchodu, při pohledu na plačící Serafínu se mu bolestně sevřelo srdce.
"Cedriku..." zašeptala a zabořila mu hlavu do ramene, jako by se snažila chránit před krutostí světa.
'Moc mě mrzí, že mi to trvalo tak dlouho,' zašeptal zpátky a sevřel ho pocit viny.
I když zůstala přitisknutá k němu, cítil tíhu svého mlčení - zoufalou potřebu ulehčit jejímu utrpení.
'Myslela jsem... že jsi mě opustil... odešel s otcem Alarikem a matkou Beatricí,' zašeptala tiše a hlas se jí zachvěl, když vzhlédla, aby viděla zbytky jeho slz.
"Nikdy! Nikdy bych tě neopustil," slíbil a pro útěchu jí prohrábl vlasy. 'Podívej, přinesl jsem ti hamburger.'
Oči se jí rozzářily, když si od něj vzala krabici, ze které sálalo teplo jako z útulného objetí za chladné noci.
'Jsi nejlepší, Cedriku,' řekla, smích se mísil se slzami, všechny starosti byly na chvíli zapomenuty, když spolu sdíleli křehký okamžik tepla.

"Tady máš, podělím se s tebou o půlku," řekla jsem, když jsem mu dávala hamburger do ruky.
"Nemám hlad," odpověděl tiše, položil mi ruku na rameno a jeho pohled byl plný něhy.
"Prosím... Naléhala jsem a strčila jsem krabičku zpátky k němu.
Nakonec si ukousl z obou polovin housky a náplň nechal pro mě.
'Brácho, to je pěkné,' řekla jsem a zabořila tvář do jeho tepla, zatímco se noc mihotala světly rušné ulice. Objímala jsem ho kolem ramen a sledovala projíždějící auta, blaženě nevnímajíc drsnou realitu mimo naši malou bublinu. Nechápala jsem tíhu světa, třeba to, že Cedrica Whittakera dnes málem zabili.
"Bratře, co se ti stalo? Zeptal jsem se, když jsem si všiml modřin na jeho těle.
'Spadl jsem,' řekl prostě.
Sedl jsem si vedle něj a brzy začaly pouliční lampy pohasínat, jak noc stárla.
'Blázne, zničil bych se, kdybych tě mohl udržet šťastnou,' matně jsem slyšel, jak vedle mě někdo šeptá, i když slova byla příliš rozmazaná, než abych jim rozuměl.
Ve čtyři hodiny ráno se začalo rozednívat, obloha se zbarvila do bledě růžova, když jsem otevřel oči a uviděl vedle sebe spícího Cedrica Whittakera. Srdce mi naplnil příval štěstí.
"Na co se to díváš? Cedric se náhle zeptal, když se probudil, a setkal se s mým pohledem.
'Na nic... pojďme dneska spolu. Nechci tu na tebe čekat.
Neřekl nic, vycítil mé zaváhání a odvrátil tvář.
'Prosím, bratře. Mám strach.
"Dobře," připustil.
Přitáhl si mě zpátky do svého ochranitelského objetí a řekl: 'Jen ještě chvíli spi. Vzbudím tě. Rázně jsem zavrtěla hlavou, vyděšená, že když usnu, zmizí a já bez něj budu úplně sama.
'Tak budu spát, ale jen když mi slíbíš, že mě vzbudíš,' řekla jsem. Než jsem se zmohla na pořádnou odpověď, Cedrikovy oči se znovu zavřely a jeho hlava spočinula na mém rameni.
Ach, bratře, kdybychom takhle mohli zůstat navždy, s radostí bych se vzdal toho, že mám domov.
"Bratře, je čas vstávat! Šťouchl jsem do něj, když jsem se posadil a měkká záře východu slunce ozářila vzdálenou oblohu.
Znovu mě ovinul do náruče: "Počkej, až se vrátím, ano?
"Ne... slíbili jsme, že půjdeme spolu... Jemně jsem ho odstrčila a do srdce se mi vkradl smutek, když jsem sklopila oči a ofina mi zastínila zrak.
"Fajn... Možná neviděl smutek v mých očích, ale slyšela jsem, že sourozence často pojí pouto, které překonává slova.
Vzal mě za ruku a pomohl mi na nohy. Dokázala jsem se slabě usmát.
'Malé tygří zuby,' řekla jsem hravě a lehce ho udeřila. Nevadilo mu to, jen mě držel za ruku, když jsme přecházeli ulici směrem k rušné třídě.
Netušila jsem, čemu včera Cedric Hawthorne čelil; jen jsem ho bezradně následovala.
Jak jsme kráčeli, hedvábné bavlníky už ztratily mnoho květů. Pustila jsem jeho ruku a sklonila se, abych jeden z opadaných květů sebrala.
"Když hedvábný bavlník opadá, znamená to, že bude bouřka?" podívala jsem se na něj.
'Blázne, kdo ti řekl, že padající květy vždycky přinesou bouři? I kdyby přišla bouřka, nenechám tě zmoknout.
"A co když už tu nejsi? Matka Beatrice mi v letmé vzpomínce řekla, že jednoho dne se budeme muset s bratrem rozdělit - on bude mít svůj domov a já svůj.
'Nebudeme od sebe, protože jsme sourozenci. Serafíno Whittakerová, zůstaň tady a počkej na mě. Brzy se vrátím.
Jeho silueta odhodlaně odcházela; než jsem stačila cokoli říct, zmizel mi z dohledu a slzy mi rozostřily zrak, když se květina v mé ruce začala ztrácet v mlze.
Isaacu Hawthorne, nikdy se nedozvíš, že jediné, co chci, je být tiše po tvém boku.

Čekala jsem na něj na ulici lemované vysokými stromy s hedvábnou bavlnou a přecházela sem a tam, když mě míjelo každé projíždějící auto. Slunce neúprosně pražilo a téměř mi znemožňovalo udržet oči otevřené.
"To je všechno, co můžu dělat? Jen na něj čekat, naprosto bezmocná? Mumlala jsem si pro sebe a pohrávala si s květinou v ruce, když jsem seděla na kamenné lavičce pod chránícími větvemi.
Cedric Whittaker kráčel ulicí, vědom si toho, že už si nemůže dovolit krást; neměl na to, aby s tím hazardoval. Ale co mohl dělat? Měl by žebrat jako pouliční uličník? I v pouhých jedenácti letech chápal tíhu některých rozhodnutí. Když vykročil z Eleonořina domova, věděl, že nemůže ztratit svou hrdost.
"Tady je! To je ten kluk z Eleonořina domova! Chyťte ho! Cedrik se podíval na dospělé, kteří mu blokovali cestu - poznal v nich bývalé spolupracovníky otce Alarica. Teď, když oheň zachvátil Eleonořin domov a vzal s sebou i otce Alarica a matku Beatrici, tito staří vlci prahli po krvi, nechtěli se vzdát toho, co ztratili, a toužili vymáhat dluhy od přeživších sourozenců.
Nohy měl jako z olova, přesto se přinutil k běhu.
Zatraceně, první, co udělá, až se mu dostane do rukou nějaká hotovost, bude, že opustí tohle město!
Neměl ani ponětí, jak dlouho běžel, když ho konečně někdo zezadu dohnal.
"Hej, chlapče! Tvůj fotr mi dluží milion babek, a ty si myslíš, že z tohohle můžeš jen tak utéct? Statný muž popadl Cedrika za límec a praštil s ním o zeď.
Cedrik se vyzývavě zadíval na dav a pak se náhle vysmál: "Hah! Jestli ti můj táta dluží peníze, měl by sis o ně říct. Jestli to nevíš, tak ti s tím můžu pomoct!
"Mlask! Pěst narazila do Cedrikova obličeje.
Klidnou rukou si otřel krev ze rtu a ušklíbl se: "Je to tvoje obvyklá zábava šikanovat malé děti?
Nastalo napjaté ticho, několik z nich si vyměnilo pohledy, než se na něj všichni vrhli s létajícími pěstmi. Sotva se stačil vzchopit, už ho obklopila bolest.
'Poslouchej, chlapče, máš týden na to, abys přišel s milionem dolarů! Jestli je do té doby nebudeš mít... no, nechtěl bych být na tvém místě... Nechali ho tam v agónii.
Cedrik se opřel o zeď, otřel si krev z koutků úst a přitom se nutil vstát. Věděl, že vypadá hůř než předešlý den. Dokonce i poté, co si omyl obličej u kohoutku s vodou v uličce, mu na tváři zůstal otok.
To je jedno... Vzal poslední peníze, které měl, a koupil si od pouličního prodavače housku v páře, než se vydal na cestu zpátky.
"Cedriku! Serafína si ho všimla a vyskočila ze svého místa na lavičce, očividně rozrušená. Všimla si mnoha viditelných modřin na jeho obličeji a rukou.
"Musíš být vyhladovělý. Přinesl jsem ti buchtu,' řekl, když k ní přistoupil a podával jí ji, přičemž se mu při pohledu na její oči plné slz sevřelo srdce.
"Cedriku Whittakere, ty velký idiote! Někdo tě zmlátil?" Její natažená ruka zaváhala a vznášela se nad ním ve vzduchu, bála se dotknout jeho oteklých modřin.
"Serafina Whittakerová, vždycky nejsladší. Neboj se, jsem v pořádku. Jemně jí setřel slzy a usmál se. "Proč tak snadno pláčeš?
"Zranil ses?
Zavrtěl hlavou a zářivě se na ni usmál: "Kdo by mi mohl ublížit? Pořád mám pro nás plány - čeká nás zábavné dobrodružství a slibuji ti stabilní život.
Jeho pohled se však odmlčel, pronásledovaly ho temnější myšlenky. V tu chvíli se Serafína naučila nové slovo: opatrovat.

"Cedriku, můžu jít s tebou? Serafína se ho chytila za ruku a hlas se jí chvěl nadějí.
Položil jí utěšující ruku na rameno a odpověděl: "Serafíno Whittakerová, můžeš tu na mě počkat? Nechci, aby ses zranila jako já.
Po tvářích jí opět stékaly slzy. 'Ale já se nebojím, opravdu! Tvá zranění jsou z boje, že?
'Ale mně nevadí, že se zraním, jen chci být s tebou,' řekla a nevědomky se mu prsty dotkla tváře.
Mlčel a jemně ji hladil po vlasech. Serafína se opřela o jeho rameno a cítila příliv bezpečí; stačilo jí být mu nablízku.
"Kam jdeš, Cedriku?" zeptala se a neochotně uvolnila sevření jeho ruky, když vstal. Otočil se zpátky a vyjádřil obavy. "Nemůžu dopustit, aby ti Isaac ublížil, rozumíš?
Omámeně sledovala, jak od ní opět odchází.
Cedriku, víš to? I když tě nedohoním, stejně se budu snažit ze všech sil.
S nově nabytým odhodláním se přehrabovala v nejbližším odpadkovém koši a hledala staré lahve. Pokud mu to mohlo pomoci, na odsudku ostatních jí opravdu nezáleželo.
Jak Serafína kráčela dál, sbírka lahví v její igelitce těžkla. Najednou si uvědomila, že má oblečení zalité potem, jak do ní při chůzi rušnou ulicí bušilo neúprosné slunce.
Vrátila se zpět ke kamenné lavičce a prodala lahve kolemjdoucímu sběrači veteše. Když držela v ruce pět dolarů, poprvé toho dne pocítila záchvěv štěstí.
Toho večera se Cedrik konečně vrátil domů pozdě, právě když se začalo stmívat. Objevil se s bochníkem chleba v ruce.
"Cedric. Serafína se mu vrhla do náruče, instinktivně mu chléb sebrala a přelomila ho napůl.
"Musíš být vyčerpaný," řekla a jako vždy mu proklouzla rukou.
Opřel si hlavu o její rameno, usmál se a řekl: "Byl jsem unavený, ale když tě vidím, je to hned lepší.
"Jsem snad tvůj lék?" škádlila ho.
Zasmál se a zavrtěl hlavou. 'Ne, to proto, že jsi člověk, kterého mám nejraději. Proto už nejsem unavený.
Serafína se mu zahleděla do očí, zahřátá jeho náklonností. Jsem opravdu tvůj nejmilovanější? Když to slyšela, srdce se jí rozbušilo, ačkoli se nemohla zbavit pochybností, které jí matka Beatrice vštípila do mysli...
Držela jeho ruku u svého srdce a postupně usínala.
Cedrik ve snu viděl slzami zalitou tvář Eleanor Whittakerové. Natáhl ruku, aby jí setřel slzy, ale jeho ruce byly spoutané a nemohly se pohnout. Její vzlykání bylo stále srdcervoucnější...
"Ach! Cedrik se probudil, otřesený noční můrou. Když otevřel oči, zjistil, že dívka z jeho snů stále tvrdě spí vedle něj a pevně ho svírá kolem paže.
Díky bohu, byl to jen sen...
Díval se na zataženou oblohu a cítil, že je vzhůru. Bude opravdu pršet? Zdálo se, že obloha je bez hvězd. Květ bavlníku se o něj otřel, padal shora. Zvedl ji a vzpomněl si, jak vykvetla bez Eleanor. Není divu, že se mu říkalo strom hrdinů.
"Cedric? Serafína se probudila. Usmál se a jemně se zeptal: "Jsi vzhůru? Není to krásné?
'Cedriku, kdybychom ty květiny prodali, vydělali bychom na tom?' zeptala se a prohlížela si květ bavlníku v jeho ruce.
"Hloupá holka, teď je sezóna bavlníkových květů. Jsou všude kolem nás - kdo by je kupoval? Přitáhl si ji blíž, když se obloha začala rozjasňovat, pak pomalu pustil její ruku a dodal: 'Už musím vyrazit. Buď hodná a zůstaň sama v bezpečí.
Bez dalších slov poslušně přikývla. Odešel a ona se vrátila k prohledávání popelnic. Tato rutina trvala několik dní, dokud konečně nesehnala dost drobných - dvacet dolarů.
Toho dne opět odešel. Půl hodiny poté, co odešel, se ocitla na nejrušnější ulici ve městě a byla rozhodnutá ho najít.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Uvadající nádhera Neporušená pouta"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈