Ztracen mezi květy

"Gwendolyn Everwoodová, viděla jsi, kolikrát tě tento měsíc volali do kanceláře? Už jsi v osmé třídě, jestli se budeš dál flákat, jak zvládneš střední školu?
Gwendolyn Everwoodová seděla před ředitelem Liamem Swiftem a předstírala zájem, zatímco její mysl se toulala jinde. Jeho znepokojivá slova proplouvala kolem jejích uší jako jemný vánek, zcela bez povšimnutí.
Náhle její pozornost upoutal rozruch u nedalekého učitelského stolu. Stál tam chlapec jménem Charles a pro mnoho dívek v místnosti to byl nepochybně ideální kluk.
Jak se jí honily myšlenky, Gwendolyn si nemohla pomoci a napadla ji věta, která se jí vybavila: "Jako nefrit v poli vyniká v davu. Dokonale Charlese vystihovala. Oblečený ležérně, a přesto elegantně v křupavé bílé košili, stál tam s klidným vystupováním, zatímco učitelka s ním živě konverzovala.
Gwendolyn měla obvykle slabost pro kluky v bílých košilích.
Ve chvíli, kdy si Liam Swift všiml, že Gwendolyn ujíždí pohledem, jeho podráždění vyvrcholilo. Odkašlal si a nasměroval její pozornost zpět k sobě. Když viděl, jak na něj upřeně hledí její prázdný výraz, pocítil nutkání vyjádřit svou frustraci. Připomněl si však, že je učitel a trpělivost je součástí jeho práce.
Skvělý svět tam venku, proč jsem tak podrážděný?" zamumlal si pro sebe a uklidnil své myšlenky. Gestem ukázal směrem k chlapci. 'Vidíš támhle Charlese? Je to nejlepší student naší akademie, vždycky se mu daří ve zkouškách. Zatímco ty pokaždé zaostáváš. Nechci tě shazovat, ale opravdu by ses měl vzpamatovat a brát studium vážně.
Ano, ano, rozumím, mistře Swifte,' odpověděla Gwendolyn nepřítomně, myšlenkami stále ještě zabraná jinde. Když slyšela chválu na Charlese, její obdiv k němu ještě více opadl, ale přesto přikývla.
'Nedokážu pochopit, co se ti ve tvém věku honí hlavou. S tvou motivací je teď opravdu problém. Učení je celoživotní cesta. Když se teď budeš flákat, budeš toho později litovat.
Gwendolyn byla při Liamově řeči poněkud pozorná, ačkoli její mysl odbíhala k jiným záležitostem. Přesto pokaždé, když dokončil větu, nabídla automatickou omluvu.
"Nesrovnávám tě s Charlesem, ale musíš ukázat nějaký pokrok, místo abys jen tak vybíhala.
Liam Swift si nebyl jistý, kolik z jeho slov Gwendolyn vstřebává, a udržoval si kousek naděje, že se v ní konečně probudí její potenciál.
"Ano, ano, máte pravdu, mistře Swifte. Je to moje chyba.
Gwendolyniny monotónní odpovědi začaly Liamovi lézt na nervy. Cítil, jak v něm narůstá frustrace, která mu proměnila tvář v hromový mrak. "Gwendolyn Everwoodová, posloucháš mě vůbec?
"Samozřejmě, mistře Swifte! Máte pravdu, je to moje chyba! Pokračovala v papouškování, stále ještě roztěkaná.
Liam se na ni zamračeně podíval a mezi nimi se rozhostilo ticho, jak nedůvěřivě zíral.
Po delší chvíli ticha si Gwendolyn uvědomila, že se něco děje, a váhavě zvedla hlavu, aby se na Liama podívala. Temná bouře, která se mu zračila ve tváři, ji přiměla couvnout a rychle odvrátit pohled.

Když Aurora vyšla z kanceláře, Gwendolyn Everwoodová se zhluboka nadechla a vrátila se do třídy. Její nejlepší kamarádka Seraphina Goldleafová k ní okamžitě přistoupila s očima vytřeštěnýma zvědavostí. "Tak co říkal mistr Edmund?
Gwendolyn pokrčila rameny a vykulila oči. "Co myslíš, že řekl? Pořád stejná přednáška. Mohla bych ji odříkat nazpaměť.
Serafína na ni zírala se směsicí frustrace a zklamání. "No tak, Gwen! Jsi chytrá. Proč se prostě nedokážeš uplatnit?
Gwendolyn vystřelila zpátky: "K čemu je všechna ta dřina? Nezdá se, že bych si tím u nich vysloužila nějaký respekt.
"Přemýšlej o tom," naléhala Serafína a její hlas se naléhavě zvyšoval. 'Kdyby se ti dařilo, Charles by byl nadšený. Na všechny bys udělala dojem a mistr Edmund by se k tobě choval lépe.
Gwendolyn tu myšlenku s pohrdavým výrazem zavrhla. Jen co zazvonilo, spěšně pobídla Serafínu, aby se vrátila na své místo.
Ztracená v myšlenkách se Gwendolyn zadívala z okna. Jaký mělo smysl vynikat ve škole, když se kvůli tomu stále cítila neviditelná? Nikdy by neprojevili ani špetku zájmu, ať by se snažila sebevíc.
Po večeři se Gwendolyn prošla po kampusu, západ slunce vrhal teplou záři, která oblohu zbarvila do jemné červené a růžové. Jarní vánek byl jemný a ve vzduchu se třepotaly okvětní lístky třešní.
Při chůzi zaslechla veselý zvuk větrné zvonkohry, která tiše zvonila. Přitahována tím zvukem se otočila k rozkvetlé třešni, jejíž okvětní lístky tančily kolem chlapce, který pod ní tvrdě spal. Ten pohled jí vyrazil dech. Krása toho okamžiku byla ohromující, zvláště když se pod větvemi choulil tak přitažlivý mladý muž. Srdce se jí nekontrolovatelně rozbušilo.
Gwendolyn se opatrně přiblížila ke stromu a prohlížela si chlapcovy známé rysy. Jak ho tak obdivovala, pohnul se a náhle promluvil, čímž ji zaskočil. "Už jsi viděla dost?
Jeho hlas byl hladký a melodický, takže ji na okamžik omráčil. "Počkej, já tě znám! Byla jsi dnes odpoledne v kanceláři mistra Edmunda, že?" pokračoval.
Gwendolyn se na tváři objevila vráska, jak jí projely rozpaky. Střelila po něm pohledem, pak se otočila na podpatku a odešla.
Aurora Bright se nevinně poškrábal na nose. Opravdu řekl něco špatného?
Zpátky ve třídě nemohla Gwendolyn vytěsnit z mysli obraz Aurory Brightové. Vzpomněla si na polední setkání; byl to právě ten chlapec, kterého předtím viděla v kanceláři. Poprvé pocítila záblesk zájmu o chlapce, ale nestálo to za moc. Koneckonců to byl vzorný student - tak odlišný od ní. Nebylo možné, aby se někdy spřátelili.
V pátek už většina studentů Edmundovy třídy nosila úsměvy a netrpělivě očekávala návrat domů. Elysium High, nejlepší škola v Elysium City, prosazovala přísná pravidla a uzavřený kampus. Kromě víkendů a prázdnin nesměli studenti vyjít za její brány.
Nejen to, ale i telefony byly přísně zakázané, čtení románů a komiksů nepřicházelo v úvahu a po půlnoci byl povinný klid.
Pro většinu studentů byl tento víkend vytouženým únikem, ale ne pro Gwendolyn. Kdyby bylo po jejím, zůstala by daleko od dusivé atmosféry svého domova, ale neměla na vybranou. Nevrátit se znamenalo nemít peníze na další týden. Dokázala si představit, že příští týden stráví hladem.
Po škole zamířila do internátu, aby si vzala špinavé oblečení a nacpala ho do tašky, kterou si odnesla domů na vyprání. Vyšla branou a zamířila na autobusovou zastávku.
Když už si myslela, že její den nemůže být horší, znovu narazila na Auroru Brightovou. "Skvělé, nemůžu se mu vyhnout," zamumlala si pod nosem.

Aurora Brightová, která stála vedle něj, zaslechla jeho poznámku, ale rozhodla se mlčet. Připadalo jí, že se dnes stalo příliš mnoho náhod; během krátké doby na autobusovém nádraží narazila na Zloděje ne jednou, ale hned dvakrát.
Autobus přijel rychle a Gwendolyn Everwoodová si při nastupování naskenovala průkazku. K jejímu překvapení ji těsně následovala Aurora Brightová. Když si sedala na své místo, všimla si, že se Aurora stále zdržuje u předního sedadla a s někým mluví, když náhle uslyšely hřmotný hlas Starého Jaretha: "Když nedokážeš zaplatit ani za říční autobus, tak aspoň nepředstírej, že sis ho zapomněla vzít! Vypadněte, já tady neprovozuju žádnou charitu!"
Gwendolyn, aniž by věděla, proč to udělala, položila tašku na sedadlo a vrátila se, aby pomohla Auroře vyfasovat kartu. Pak se tiše vrátila na své místo a Aurora si spěšně sedla vedle ní.
Když viděla, že jí někdo pomáhá s placením jízdného, starý Jareth už nic neříkal. Aurora se na Gwendolyn usmála a řekla: "Mám u tebe velký dluh! Zrovna jsem se chystala, že mě z autobusu vyhodí."
Gwendolyn zírala z okna a nechtěla se s Aurorou bavit. Byly od sebe vzdálené jako svět a nebylo třeba, aby se jejich životy protínaly.
"Hej, aspoň občas mě uznej! Je to tady strašně trapné mluvit sama se sebou! Jsme aspoň spolužačky ve třídě doktora Přítele! Aurora se bez ustání rozpovídala.
Gwendolyn měla zprvu dojem drzé vtipálky; ještě předtím, když si povídala s ředitelkou, jen stěží mohla ignorovat smích, který je obklopoval. Zejména způsob, jakým se Gwendolyn přistihla, že opakuje: "Ano, ano, pane učiteli, máte naprostou pravdu, je to všechno moje vina," nutil Auroru k smíchu. Ale držela se zpátky v naději, že se vyhne rozpakům.
Než ředitelka ukončila jejich rozhovor, ta dívka zmizela. Vypadalo to jako bizarní zvrat osudu, že se znovu setkají. Poté, co jí pomohla s jízdným, se zdálo, že Aurora nemá Gwendolyn tak nerada, jak to líčila.
Po chvíli Gwendolyn odvrátila pohled od okna a konečně se setkala s Aurořiným pohledem. Rozvážným tónem prohlásila: "Především se skoro neznáme. Na tak obrovském místě, jako je Akademie, být 'doktorkou kamarádkou' nic neznamená. Za druhé, proč by mě měla zajímat tvoje trapnost? Nejsem povinna si s tebou povídat. A konečně, jsi přesně ten typ přehnaného snaživce, kterého nemůžu vystát.
S tím se Gwendolyn otočila zpátky k oknu a odmítla se podívat na Aurořinu reakci.
Ohromená Aurora se zmateně snažila odpovědět a nakonec se slabě zeptala: "Co jsem ti kdy udělala, že mě nenávidíš? A kdo říká, že jsem přehnaná?
Gwendolyn vykulila oči a vypálila: "Neustále první místo ve zkouškách? Jaká jiná nálepka se k tomu hodí?
'Páni, netušila jsem, že se ti tak líbím! Musíš do mě být zamilovaná už celou věčnost, že? Takhle se snažit upoutat mou pozornost? Aurora odpověděla a její hlas byl protkán hravým sarkasmem.
Autobus zastavil na zastávce a Gwendolyn vstala, naposledy hodila očima po Auroře a opáčila: "Narcismus je skutečný problém, víš? Najdi si na to nějakou pomoc."
Vystoupila z autobusu a zanechala za sebou stopu sebevědomí.
Aurora se tiše zasmála, dotkla se nosu a zamumlala si pro sebe: "No, to bylo zajímavé. Pak vystoupila z autobusu a nastoupila do další přijíždějící linky 65.
Ano, její domov nebyl tímto směrem, vlastně byl na opačné straně. Sama moc nechápala, proč se tak impulzivně rozhodla, ale vždycky se řídila instinktem - pokud ji něco mátlo, prostě se tím nezabývala.
Nešlo o to, že by neměla jízdné; jen chtěla vědět, jak bude Aurora reagovat.
Upřímně, nebylo její vlastní chování trochu lehkomyslné? Byly sotva známé a ona neměla žádnou skutečnou jistotu, že by jí Aurora přišla na pomoc a nabídla jí jízdné, jako by byly kamarádky.

Gwendolyn Everwoodová se vrátila domů do tichého domu. Bez jediného náznaku výrazu se vydala do svého pokoje - až příliš známá rutina. Jakmile si odložila batoh, okamžitě zamířila do kuchyně.
Věděla, že musí uvařit večeři, jinak by si po návratu od rodiny vyslechla stížnosti. Po přípravě jednoduchého jídla se Gwendolyn odebrala zpět do svého pokoje. V tomto hostiteli prázdnoty se nechtěla zdržovat ani o chvíli déle. Jediné, co jí bránilo v pocitu hořkosti, byl její dvouletý bratr Matthias.
Zanedlouho uslyšela známý zvuk otevírajících se vchodových dveří, doprovázený vzrušeným žvatláním malého dítěte i hlasy dospělých. Gwendolyn věděla, že se jejich matka vrátila domů s Matthiasem. Přesto necítila žádnou motivaci se k nim připojit.
Pak se ozvalo hlasité zaklepání na dveře: "Gwendolyn! Co tam děláš? Vyjdi ven a hraj si s bratrem!
Gwendolyn si při těch slovech nemohla pomoci a ironicky se usmála. Znělo to sice vlídně, skoro až roztomile, ale pravda byla taková, že jí bratříček často spíš dělal potíže než radost. Jejich matka, Clara Swiftová, měla tendenci předávat Matthiase Gwendolyn hned po příchodu domů a přes všechnu lásku, kterou k němu chovala, se nesčetněkrát stalo, že chtěla mít jen chvilku klidu.
Ačkoli by se o něj jako starší sestra měla přirozeně starat, Gwendolyn těžko snášela, jak snadno si její rodina Matthiase přehazuje sem a tam jako hračku.
S nečitelným výrazem otevřela dveře ložnice, aby ji přivítaly velké, nevinné oči jejího malého bratra, které na ni zíraly. Vypadal roztomile zmateně, což v ní okamžitě vzbudilo něhu.
"Gwen!" Matthias sladce zacvrlikal, jeho hlas byl jemný a roztomilý.
Ahoj, kamaráde, pojď dál,' řekla Gwendolyn, když ustoupila stranou, aby ho pustila do svého pokoje.
"Můžu si hrát sám? Gwen dělá domácí úkoly,' dodala a mírně se přikrčila, aby mu mohla pohladit obličej a domlouvat mu.
"Dobře! Matthias poslušně odpověděl.
Hodný kluk,' usmála se, štípla ho do buclaté tváře a pak se vrátila ke svým domácím úkolům.
'Waaahhhhh-' Náhle se klidný vzduch roztříštil, když Matthias vydal nářek, který se ozýval z její postele. Gwendolyn polekaně odložila tužku a spěchala se podívat, co se stalo.
Na její posteli seděl Matthias, po tvářích mu stékaly slzy a pod ním se tvořila mokrá skvrna. "Gwen...," zakňučel a oči se mu leskly slzami.
Gwendolyn pocítila vlnu zklamání. 'Proč pláčeš? Udělal jsi mi nepořádek na posteli a já jsem neplakala!" vykřikla, i když její tón se zmírnil, když viděla jeho zmatený výraz.
'No tak, kamaráde, nebreč! Nechceme, aby sem přišla máma! Gwendolyn mu jemně přikryla ústa dlaněmi, aby potlačila jeho vzlyky.
Vtom se domem rozlehl hlas Clary Swiftové, která volala. "Co se děje? Gwendolyn! Otevři dveře! Z matčina hlasu zazněly obavy, které v Gwendolyn vyvolaly paniku.
Uvědomila si, že tomu neunikne, rychle sundala ruku z Matthiasových úst a spěchala otevřít dveře právě ve chvíli, kdy vstoupila Clara.
Při pohledu na svého uslzeného syna se Claře rozbušilo srdce. Bez váhání vzala Matthiase do náruče. "Gwendolyn! Podívej, co jsi udělala! Jsi dost stará na to, abys věděla, že se ke svému bratrovi nemáš chovat takhle! Jak jsi mu to mohla udělat?
Gwendolyniny rty se roztáhly; otevřela ústa, aby mu to vysvětlila, ale pak se odmlčela a tiše hleděla na podlahu.
Její matka pokračovala a její hlas se rozčileně zvyšoval. "Nemůžu ti uvěřit! Nechávat přes den zavřené dveře a nestarat se o bratra? Vynaložila jsem tolik úsilí na tvou výchovu, jen abys s ním takhle zacházela!
Když se Clařin hlas zklamaně vytratil, Gwendolyn zůstala stát na místě se sklopenou hlavou a snažila se své vířící myšlenky přetavit v něco souvislého.

Gwendolyn Everwoodová zvedla hlavu, otřela si slzy v koutcích očí a snažila se tvářit lhostejně, zatímco pracovala na svém domácím úkolu. Ať však dělala, co dělala, nedokázala uklidnit svou neklidnou mysl.
Odložila tužku a převlékla si prostěradlo, pak se usadila na sedačce u okna, v náručí pevně svírala plyšáka, seděla tiše a nedělala vůbec nic. Tohle byla známá scéna - scéna, která se odehrála už nesčetněkrát. Zpočátku se snažila ospravedlnit, ale pokaždé se jí dostalo jen ostré kritiky, která ji pomalu učila přijmout raději mlčení.
V sobotu se Gwendolyn probudila brzy, aby připravila snídani. Když skončila, navrhl její mladší bratr Matthias, aby vyrazili do parku, s čímž jejich matka Clara a otec Edmund nadšeně souhlasili.
"Gwendolyn, vezmi si bratrovy hračky a pojďme! Edmund zavolal, když držel Matthiase v náručí.
"Tati, já nemůžu. Mám příliš mnoho domácích úkolů,' odpověděla Gwendolyn tiše.
'Zapomeň na ni, je dost stará na to, aby si poradila sama. Pořád se mračí jako pochmurný bouřkový mrak. Kazí nám náladu! Mluví o domácích úkolech, a přitom má pořád hrozné známky. Já prostě nechápu, jak jí funguje mozek,' komentovala to Klára, zatímco se přezouvala u dveří.
Edmund otevřel ústa, aby odpověděl, ale nakonec si jen povzdechl a pokrčil rameny.
Jakmile rodina odešla na výlet, Gwendolyn se rozhlédla po náhle prázdném obývacím pokoji. Chvíli tam stála a připadala si jako cizinec, pak se stáhla do ložnice. Jít s nimi ven? Připadala si jako komparzistka ve filmu, stále v pozadí, když se dělili o smích a radost, zatímco ona zůstávala potichu, jen jako přízrak, který se táhne za nimi.
"Ztracená v davu, mohu se dívat jen na tvá záda... Po chvíli ji vyrušilo zvonění telefonu.
Podívala se na číslo volajícího: Serafína.
"Ahoj, Gwen! Je tak krásný den! Nechceš si vyrazit? Na lince se ozval Serafinin veselý hlas.
"Ještě musím dodělat domácí úkoly. Kromě toho je poslední dobou každý den hezky,' odpověděla Gwendolyn neochotně.
'No tak, to, že si konečně odpočineš, není špatná výmluva! Navíc jsem se jen chtěla podívat, jestli nepotřebuješ trochu sluníčka a zábavy! Ty dvě se kamarádily už od první třídy a Serafína dobře znala záludnosti Gwendolynina rodinného života.
'Fajn, sejdeme se na Starém místě,' povzdechla si Gwendolyn a chvíli mlčela, než souhlasila.
Jejich oblíbeným místem k posezení byla čtvrť v centru města známá jako 'Knihovna u pamětnice', útulné zákoutí, kde se ztrácely v knihách. I když ji od nástupu na střední školu navštěvovaly méně často, stále si udělaly čas, když to šlo.
"Vypadáš tak zasmušile! Na ten tvůj obličej nesnese svítit ani slunce. Myslím, že se tě snaží rozesmát! Serafína řekla, jakmile se setkaly, a hravě zvedla Gwendolyniny rty do neochotného úsměvu.
Pojďme dovnitř,' navrhla Gwendolyn a snažila se skrýt, že se snaží úsměv opětovat.
"Hej, tohle se ti vůbec nepodobá. Kde je ten divoký bojovník z Akademie? Serafína předstírala šok a rozkročila se za Gwendolynou.
Gwendolyn zůstala zticha a po chvíli si každá z nich vybrala knihu a našla si své oblíbené místo na čtení.
'Serafíno, opravdu nechápu, proč se ke mně takhle chovají. Je to jen proto, že jsem holka? Gwendolynin hlas poklesl a byl zabarvený smutkem.
Serafína otočila stránku v knize a vážným pohledem se obrátila ke Gwendolyn. "Gwen, to není důvod, abys na sebe zanevřela.
"Já jen... Jen chci, aby se o mě víc starali. Ale dneska máma řekla: 'Každý den mluvíš o domácích úkolech, a přesto máš pořád hrozné známky. Vůbec nevím, k čemu ti je mozek! Měla jsem chuť jí to vrátit. Gwendolyn svěsila hlavu a podvědomě se kousla do rtu.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ztracen mezi květy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈