Udělej ho mým

Prolog (1)

Cestou k jejím rodičům jsem projel na červenou.

Bílé klouby.

Srdce mi bušilo.

V útrobách mě svíral strach.

Jezdil jsem po městě, hledal ji přes hodinu a teď jsem tu smyčku dělal podruhé. Telefon mi vybuchoval esemeskami a telefonáty od její rodiny, ale protože jsem neměl nic nového, co bych mohl oznámit, ignoroval jsem je.

Docházel mi čas.

Docházel mu čas a ona to ještě ani nevěděla.

Nemohl zemřít. Proboha, vždyť jsem s Brendenem mluvila zrovna ráno. Domluvili jsme se, že se sejdeme se zbytkem naší party a zajdeme na hamburger k večeři. Bylo vzácné, když jsme s Lauren mohli vyrazit ven ve stejnou dobu, když jsme teď měli Jacka, ale sakra, jestli Brenden nebyl neúnavný.

Lex miloval, když jsme byli všichni spolu.

Měl prostě rád, když byla šťastná.

Nezdálo se mu to fér. Ne pro něj. Ne pro ni. Bylo mu dvaadvacet, už byl na vrcholu kariéry a měl ženu, která ho zbožňovala. Tu samou ženu, kterou se chystal zničit zprávou o své nehodě.

Vytočila jsem její číslo, snad po tisící, a zvedla telefon k uchu. Přímo do hlasové schránky. I kdyby to zvedla, netušila jsem, co bych jí řekla. Tohle nebyly zprávy, které se sdělují po telefonu, a já jsem si sakra nepřál, aby seděla za volantem auta, když se drží na pokraji paniky.

Alexis Lawsonovou jsem znala přes deset let, ale zdaleka jsem neměla kvalifikaci na to, abych jí sdělila takovou zkázu. Ale když ne já, tak kdo?

Jeho kamarád, který našel jeho bezvládné tělo stále uvězněné pod čtyřkolkou?

Policista, který byl na místě jako první a vyžádal si všechny dostupné lékařské prostředky, když nemohl najít puls?

Záchranář, který neúnavně prováděl resuscitaci, dokud konečně nedorazil vrtulník, aby ho převezl do nemocnice?

Její rodiče byli ve svém domě na pláži a její bratr Cal byl šest hodin letu daleko na lékařské konferenci. Všichni by se bezpochyby rozběhli domů, jakmile by se tu zprávu dozvěděli.

Z naší provizorní rodiny jsem tam byl jen já. Bylo mou povinností zlomit jí srdce, i když jsem se při pouhém pomyšlení na to cítil, jako bych hořel na hranici.

Svět kolem mě proletěl jako rozmazaná šmouha, když jsem se řítila po rušné silnici, proplétala se provozem a troubila, ale moje mysl nic z toho téměř nezaznamenala.

Jak jsem jí to jen mohl udělat?

"Nevypadá to dobře. Musíš ji najít a připravit ji na rozloučení." "Cože?" zeptal jsem se. Ta slova byl Brendenův otec sotva schopen vyslovit, hlas se mu lámal smutkem, když mi vysvětloval, že se nemůže dovolat Lexovi.

Jaké slabiky byly potřeba, aby se někdo připravil na rozloučení? Mohla jsem číst přímo ze všech existujících slovníků a nikdy bych nedala dohromady to správné, co bych měla říct.

Byl to i můj přítel a já si nedokázal představit, že bych ho ztratil.

Ale byl láskou jejího života - z takové ztráty se nedalo vzpamatovat.

Možná se z toho dostane. Možná bychom příští týden touhle dobou už jedli ten hamburger a vyměňovali si historky o dni, kdy málem zemřel.

Nebo bych možná byl pořád uvězněný v tomhle podělaném náklaďáku na nekonečné cestě, neschopný ho zachránit nebo ji ochránit.

Vlna úlevy mě praštila do břicha, když jsem zahnul na příjezdovou cestu k jejím rodičům a konečně uviděl její auto. V žilách mi explodoval adrenalin, ale rychle ho zmrazila realita toho, co mělo přijít.

Musel jsem se dát dohromady a být tu pro ni v jedné z nejtěžších chvil, které ji kdy čekají. Nedej bože, kdyby se karta obrátila, Lex by byl první, kdo by stál u mých dveří, připravený vztekat se proti vesmíru, kdyby pro nic jiného, než aby se ujistil, že nejsem sám. Neměli jsme společnou krev, ale přesto jsme byli rodina.

Když jsem zaparkovala auto a pak vyběhla po jejich mohutných předních schodech, měla jsem tak silné hrdlo, že jsem měla pocit, že se topím. I když jsem to musel odsunout stranou, abych jí mohl být záchranným člunem.

Nic z toho nedávalo smysl.

Brenden strávil většinu života na dvou kolech. Nikdy nezapomenu, jak nás Lex poprvé vytáhl na jeden ze svých závodů. Nebyla jsem to já, kdo byl na trati, ale i tak mě vzrušovalo, když jsme ho sledovali, jak se řítí kolem a s precizní přesností zdolává strmé skoky a překážky. Dirtové motorky mě nikdy nebavily, ale bylo jasné, proč ho motokros baví.

Žil na okraji, ale byl to jen zasraný rybolov na jeho vlastním rybníku a čtyřkolka, která ho přes něj přehodila.

Srdce se mi sevřelo, když jsem otevřela vchodové dveře a vchod zaplnily zvuky jejího mimoděk zpívaného hlasu.

"Lexi!" Zařval jsem a pochodoval směrem k jejímu hlasu.

S konví v jedné ruce stála v kuchyni, bosá, s divokými zrzavými vlasy navršenými na temeni hlavy, obklopená matčiným zvěřincem ceněných sukulentů.

"Ahoj, Hude. Co tady děláš?" Usmála se tak nevinně, až mi to přišlo jako žiletky na srdci.

Chvíli jsem si ho zapamatoval, než jsem byl nucen ho setřít, možná navždy. "Kde jsi sakra byla?" Vzhledem k situaci jsem vyštěkl příliš hrubě, ale nervy jsem měl v háji. "Poslední hodinu jsem strávil tím, že jsem tě hledal po celém městě."

Nevšímavě se ušklíbla. "Rozbila jsem mámin kaktus, takže jsem musela vyrazit do školky a najít přesně odpovídající kaktus, aby mě nevyškrtla ze závěti. Co se děje? Proč jsi mě hledala?" Podepřela si ruku na boku a škádlivě se zeptala: "Nemůžeš najít nikoho jiného, kdo by tě pořádně urazil?"

"Proč jsi nezvedala telefon?"

Oči se jí zúžily. "Uh, je vybitý."

Hrudník mě bolel, jak jsem na ni zírala. Neměla ani tušení, co přijde. Byl to doslova poslední okamžik před tím, než jsem byl nucen jí zničit život. "Musíme jít, Kide."

Její úsměv se rozplynul, když položila konev na stůl a pomalým krokem se ke mně přiblížila. "Co se děje?"

Sakra, tohle bude bolet.

"Stala se nehoda. A musíme se co nejrychleji dostat do nemocnice. Takže potřebuju, aby sis vzala boty a kabelku a nastoupila do mého auta."

Prolog (2)

Stála tam a mrkala na mě, řasy se jí třepotaly, jako by mohly zahnat slova, která visela ve vzduchu. Pak se najednou dala do pohybu a proběhla kolem mě ke dřezu, aby vylila konev. S náznakem paniky v hlase se zeptala: "Je Jack v pořádku?"

Život nebyl kurva fér.

Chystal jsem se na ni shodit tíhu světa a ona se bála o mého syna.

"Jack je v pořádku." Zadrmolil jsem a hrdlo se mi naplnilo střepy rozbitého skla. "Jde o... Brendena."

Její tvář zbledla a rty se jí zkřivily do úsměvu tenkého jako papír. "Zmlkni. O čem to mluvíš?"

Jestli jsem měl nějakou šanci dostat ji do té nemocnice včas, aby viděla Brendena, dokud ještě žije, potřeboval jsem, aby nastoupila do toho zatraceného auta. "Převrátil čtyřkolku, Kide. Volal mi jeho táta, když se ti nemohli dovolat." "Cože?" zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou a zelené oči se jí naplnily slzami, i když se propadla do jámy popření. "To má být vtip? To tě k tomu navedl? Je to takový sráč. Tohle je nejspíš odplata za to, že jsem mu řekla, aby propustil všechno, co chytí. Prostě už na to nemáme místo v mrazáku."

Zmenšil jsem vzdálenost mezi námi a zaháknul svou ruku za její. "Nebudu si dělat prdel. Prosím, jen si nastup do auta."

Dlouho na mě hleděla, brada se jí třásla, jak se snažila pochopit nepochopitelné.

Pak jsem ji ztratil.

Lex jí vytrhl ruku a najednou se otočil. Byla jako tornádo, které se dotýká ohlušujících laloků a prudkých vírů.

"Kde mám telefon?!" zaječela v duši drtící oktávě. "Kde je můj zasranej telefon! Zavolám mu. Dokážu mu, že je v pořádku." S vytřeštěnýma očima těkala po kuchyni svých rodičů a hledala telefon, o kterém ještě před pár minutami tvrdila, že je vybitý.

Šel jsem za ní, srdce jsem měl až v krku a vteřiny na hodinkách utíkaly mučivou rychlostí. "Musíme jít, Lexi."

Třesoucíma se rukama našla na ostrůvku kabelku a vysypala ji, jejíž obsah se skutálel z pultu a rozbil se o podlahu spolu s jejím srdcem. "Tohle je blbost. Umí jezdit na čtyřkolce, Hudsone. Ten by to kurva nepřevrátil."

Prostrčila se kolem mě, ale já ji chytil za paži. Trvalo by roky, než bych si odpustil, jak jsem s ní škubl proti sobě a vykřikl: "Já bych o tom nelhal! Prosím, kurva, musíme jít." Bylo to hlasitější, než jsem měl v úmyslu, ale na chvíli ji to vytrhlo ze zamyšlení.

Její hlava se naklonila vzhůru a její životem protkané zelené oči mě prosily dlouho předtím, než to udělala její slova. "Jak moc?" Když jsem okamžitě neodpověděl, zařvala: "Jak moc špatně, Hudsone?"

Mohl jsem žít tisíc let a nikdy bych nezapomněl na její naprosto zničený obličej. Bojoval jsem s nutkáním stisknout oči, abych zablokoval palčivou bolest reality. Ale kdybych to udělal, byla by nucena prožít tohle peklo sama.

Držel jsem její pohled a zašeptal: "Špatně."

S tou jedinou slabikou ode mě odletěla, jako bych byl její smrtelný nepřítel. V té vteřině jsem jím asi v mnoha ohledech byl.

Když narazila zády na zeď, podařilo se jí vyhrknout: "Je... je naživu?"

"Ano!" Vykřikl jsem a skočil po jediné dobré zprávě, kterou jsem jí mohl nabídnout. Bylo to jen malé sousto naděje a já se modlila, aby to stačilo. "Čtyřkolka se převrátila cestou od rybníka. Odvezli ho záchranným letadlem, ale..." Kurva. Do prdele! Vstoupil jsem do ní a zastavil se jen pár centimetrů od ní. Opatrně, abych se jí znovu nedotkl, ale dost blízko, abych ji zachytil, kdyby se jí podlomila kolena. "Je to zlé, Lexi. Jako fakt zkurveně zlý. Ale Brenden je bojovník, a čím dřív se tam dostaneme, tím dřív dostaneme odpovědi."

Ztuhla na místě, ruce měla ve vzduchu, jako by se chystala sáhnout po mém bicepsu, a z koutků očí jí kapaly slzy, jak mi hledala tvář. "Takže je v pořádku?"

Nebyl. Ani zdaleka.

Ale jiskřička naděje, která jí svítila v očích, změnila ten kámen v mém žaludku v balvan a já věděl, že neexistuje způsob, jak bych ji dostal z domu v jednom kuse, kdybych jí řekl absolutní pravdu.

A tak, i když jsem se pyšnil tím, že jsem upřímný až do morku kostí, jsem spolkl svou hrdost a řekl největší lež svého života. Při pohledu do vyděšené tváře ženy, pro jejíž ochranu bych spálil celý svět, jsem se přinutil přikývnout. "Jo, Kide. Bude v pořádku."

Vrhla se zpátky do akce, emoce se jí roztočily tak rychle, že neudržela nohy na nohou a málem zakopla. Po několika věčně dlouhých vteřinách hledání bot jsem jí řekla, ať na ně zapomene.

Ten den jsem ji vynesla z domu bosou, vzlykající a praskající ve švech.

Cestou do nemocnice jsem ji držela za ruku.

Stál jsem jí za zády, když seděla u jeho lůžka - milion hadiček a drátů ho dělalo k nepoznání - a prosil jediného muže, kterého kdy milovala, aby ji neopouštěl.

Týden jsem spal na židli v čekárně, když odmítala jít domů.

A v den, kdy Brendenovo tělo konečně selhalo, jsem ji držel v náručí, její slzy mi smáčely hrudník a sužovala ji agónie.

Cal, Lauren a já jsme dělali, co jsme mohli, abychom Lexinu bolest zmírnili. Ale byla to nemožná práce.

Nemohla jsem to za ni napravit, ale nikdy jsem se nepřestala snažit.

Ne, když se propadla do hlubin deprese.

Ani když se temnota uzavřela.

A už vůbec ne tehdy, když na mě bylo příliš i prosté dýchání.

Když jsem se ohlédl zpátky, byl jsem zatraceně vděčný, že jsem si našel chvilku, abych si zapamatoval její tvář, než jsem jí zničil sny, protože trvalo roky, než jsem znovu uviděl její tvář zdobit upřímný úsměv.

První kapitola (1)

O šest let později...

Dívala jsem se k oltáři a nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Měla jsem na sobě šaty, boty, šperky a účes přesně podle instrukcí. Velký.

Bylo tam hodně lidí a jako na každé svatbě se jejich oči upíraly na dveře, kterými jsem se chystala projít - tedy pokud by sem přišel a vzal mě za tu zatracenou ruku.

Musel si vybrat zrovna dnešek, aby se stal společenským?

Začala hrát hudba a mě stálo všechno, abych nezačala křičet, abych upoutala jeho pozornost. Jedinou možností byl můj jedijský smrtící pohled. Kdyby byl pohled slyšet, ten můj by byl ohlušující, ale fungoval.

Pomalu se rozkročil a spojil svou ruku s mou, jako by o nic nešlo, že jsme nahoře a všichni čekají. Nebylo to tak, že by nás předešlého večera nenutili přesně tohle nacvičovat.

"Se vším tím make-upem vypadáš jako klaun," zašeptal Hudson a naklonil se k mému boku.

"Jo, no, taky jsem si myslel, že se nevyrábějí smokingy ve velikosti sněžného muže. A přesto jsme tady."

Nechme to na něm, říct něco naprosto neomaleného a lehce hrubého, ale nemýlil se. Normálně jsem se líčila, ale nikdy ne takhle. Trvalo celou věčnost, než to maskérka za sto dolarů na hodinu všechno rozmazala. Ale zase jsem se jen řídila tím, co mi bylo vnuceno.

Nebyla jsem ten typ ženy, která se opájí představou svatého manželství nebo šťastného konce života - alespoň už ne. Protože i když jsem milovala společnost mužů, byla jsem svobodná matka dvou koček. Beep a Boopova polovičatá značka tvrdé lásky byla to jediné, co jsem ve svém životě potřebovala. Ne že by to moji vlezlí rodiče chápali.

Mávnutí povýšené svatební koordinátorky, jejíž vlasy byly vyšší než věž kostela, nás uvedlo do pohybu.

"Vždycky můžeme něco namítnout," řekl a pak si odkašlal. "Kámen, nůžky, papír, kdo z nás to udělá."

Usmála jsem se na tetu a strýce, když jsme pomalu kráčeli blíž k oltáři. Se zářivým úsměvem na tváři jsem odpověděla: "On by nás zabil." "A co?" zeptal jsem se.

"Menší zlo." Předstíral, že se třese. "Aspoň bychom se rychleji dostali z téhle pitomé svatební přehlídky."

Měl pravdu.

Přesto jsem v žádném případě nehodlala zkazit bratrovi Calvinovi svatební den - ať už to byla bláznivá nevěsta debutantka, nebo ne. A v hloubi duše by to Hudson nikdy neudělal ani svému nejlepšímu příteli. Stačilo, že tam Lauren nebyla. Všichni jsme si za svůj život udělali spoustu sraček, ale něco namítat by byl krok příliš daleko - dokonce i na nás.

U kazatelny, než jsme se rozdělili, se znovu naklonil a zamumlal: "Už se nemůžu dočkat, až uslyším, jak to s tebou a tím tlučhubou, co sis přivedl, Lexi, chodí." Svěsil čelist, odfrkl si, otočil se na podpatku a poplácal Calvina po rameni a zaujal vedle něj místo svědka.

Držela jsem v ruce kytici, odfrkla jsem si tak, aby to nikdo jiný neviděl, a on na mě samolibě mrkl.

Aspoň mám rande, ty zmrde.

Přivedl si sedmiletou holčičku.

Ano. Přesně tak. V tomhle cirkusu jsem byla za družičku. Ne proto, že bychom si s Vanessou byly blízké - nebo dokonce kamarádky. Popravdě řečeno, kdyby neměla poslední dva roky obojek na krku mého bratra, bylo by mi úplně jedno, že ji znám. Ale z nějakého důvodu se měli brát. Hurá.

Co se mě týkalo, těšil jsem se jen na to, že všechno to plánování a zařizování a zkoušení a sprchování ad nauseam už bude skoro za námi. Utratila jsem za tuhle zkurvenou show malé jmění a neměla jsem doslova nic, co bych za to mohla ukázat. Jasné, opojné světlo na konci tohoto dlouhého, temného, otravného tunelu bylo to, že jsem se později na jejich recepci posrala.

Zasloužil jsem si otevřený bar a nebál jsem se ho využít.

Myslel jsem to z hloubi svého chladného, mrtvého srdce.

Dobře, moje srdce nebylo až tak chladné nebo mrtvé, ale když jsem stála vepředu a dívala se do shromáždění a moje oči namalované šlapkami přistály na mém partnerovi - pokud se mu tak dalo říkat -, znovu jsem si připomněla, jak je to všechno hloupé.

Nohy mě začaly bolet ještě před začátkem obřadu, ale když obřad skončil a já s Hudsonem jsme se opět spojili a odcházeli od oltáře, připravovala jsem se na nový život s dvojitou amputací. Jen trotl by přinutil svatebčany, aby si na katolickou svatbu vzali čtyřpalcové jehlové podpatky. Zasranej troll, to vám povídám.

"Ty brečíš?" Hudson se zeptal, když jsem si pověsila zápěstí na jeho kmen předloktí, abych se o něj opřela.

"Ne."

"Ale jo, brečíš. Řveš jako pytel."

Snažila jsem se znovu nabídnout úsměv, když jsme míjeli řadu za řadou rodiny a účastníků. "Myslím, že jsem asi před hodinou přišla o prst na noze. Truchlím."

Natáhl svůj tlustý krk do strany a zatahal za límec. "Já vím, o čem mluvíš. Nemůžu se dočkat, až se z téhle zasrané věci dostanu. Dusí mě to k smrti."

Zasmál jsem se, plným břichem. To byl ale cucák.

"Cože?" Zadíval se na mě, jeho přísné obočí dokazovalo, jak vážně to myslí s tím, že se chce dostat z toho společenského oblečení.

"Je legrační, že si myslíš, že se v dohledné době převlékneš."

"Ale jo," prohlásil, jako by měl písemné povolení, což jsem si byla jistá, že neměl.

"Kámo, ještě nás čekají fotky a tanečky a bůhví co ještě, než nás pustí na svobodu. Čeká tě ještě pár hodin."

"Ty ses snad zbláznil do toho svýho věčnýho..." Hudson se odmlčel, když k nám přiběhl jeho syn. Pustil mi ruku a jedním rychlým pohybem zvedl Jacka. Ale nenechte se mýlit: Mlčky dokončil větu a přitom mě upřeně pozoroval.

"Lexi, vypadáš divně." Jackovi bylo sedm let a nemluvil nic jiného než fakta.

"Máš pravdu. Vypadám." Šťouchl jsem ho do boku. "Stejně mi později ušetříš tanec?"

Oči se mu rozzářily, ale namítl: "Neznáš moje tance." "Ne," odpověděla jsem.

Abych mu dokázala, co si myslí, a viděla reakci toho prďoly, s kyticí v ruce jsem mu předvedla ukázku svých nejlepších pohybů s Floss.

První kapitola (2)

"Tati, ona to dokáže!"

"Alexis," zavolal někdo z blízkosti dveří kaple. "Potřebujeme tě, Sugar."

Sugar. Jestli mi ta svatební plánovačka ještě jednou řekne Sugar, při nejbližší příležitosti jí podrazím nohy. To jen dokazuje, jak dobře mě neznala.

Svým nejlepším jižanským tónem jsem zavolala zpátky: "Dobře, Snickerdoodle. Budu tam za dvě minuty."

"Jen do toho, Sugar," utrousil Hudson.

"Jo, Sugar," přidal se Jack. Jaký otec, takový syn.

Poslušně jsem udělal, co se po mně chtělo. Obrázky. Chlupatění vlaku. Držení květin. Úsměv. Přitom jsem ztrácela odhadem půl litru krve za minutu z děr, které jsem měla v nohách. Můj starší bratr mi byl hodně dlužný a já jsem neměl nejmenší problém poslat mu odkazy na několik špičkových dárků, které jsem si vyhlédl.

Kromě toho měl spoustu peněz. Proto ta Stepfordská panička, ke které teď patřil. Dr. Calvin Lawson si mohl dovolit utrácet za kabelku Kate Spade, kterou jsem měla v online košíku Nordstrom - a k ní odpovídající peněženku. Bůh věděl, že takové peníze ještě nějakou dobu nevyhodím.

Teprve nedávno jsem znovu získala zaměstnání, když se jedna z mých starých kamarádek servírek přestěhovala zpátky do města, a v nové práci u Warren and Warren Consulting jsem byla asi měsíc. Jistě, byla to základní pozice, většinou administrativní práce. Asistentka. Vyřizování pochůzek. Přesto to byla dobrá zkušenost a veškeré marketingové znalosti, které jsem získala, nebyly na škodu. Ale vzhledem k tomu, že oba Warrenovi čekali první dítě a otevírali novou kancelář v Atlantě, nemohla moje potřeba zaměstnání přijít pro nás všechny ve vhodnější dobu.

A tak jsem v průběhu odpoledne držela jazyk za zuby a plnila své sesterské povinnosti. Jakmile jsem dorazila na místo recepce, kulhala jsem se svým svatým zadkem k baru a za mnou se táhl můj pitomý doprovod.

Za normálních okolností bych Craiga nebrala s sebou - nebo bych s ním dokonce nechodila. Byli jsme spolu venku jen párkrát, ale jeho rodina znala mou mámu a ta ho v podstatě pozvala po našem druhém rande.

Nechápejte mě špatně. Craig byl fajn chlap. Nic zvláštního, ale předpokládala jsem, že když jsem byla v osmadvaceti letech pořád svobodná, taky jsem nebyla žádná výhra.

"Dva kapitány s kolou, prosím," objednala jsem si v prvním přístavním baru, kam jsem přišla.

"Ale ne, díky, Alexis," řekl Craig, když mě dohnal, a mávl rukou nad prvním koktejlem, který před nás postavili.

"Tyhle jsou oba moje," vysvětlila jsem.

Netvářil se nijak ohromeně, ale to by jen zmírnilo ránu, až ho jemně zklamu, nejspíš druhý den po telefonu. Ani trochu mi nevadilo, jestli si myslel, že se chovám jako špatné rande.

Byla jsem špatné rande, ale to nebylo nic nového.

Byla jsem prostě jeden z těch lidí, kteří vědí, co se jim líbí a co ne. Kdyby a kdyby se zase objevil ten pravý, hned bych to věděla. Ačkoli jsem nezadržovala dech. Hlavně proto, že mi na mnoha lidech nezáleželo, kromě těch, které jsem si vybrala, aby se kolem mě pohybovali.

Ti byli nenahraditelní.

Kromě toho jsem měla důležitější věci na starosti. Nová práce, která mě měla v příštích týdnech vyčerpat, dvě chlupaté koule, které vyžadovaly mou neochvějnou oddanost, a malý startovací domek, který jsem si koupila těsně předtím, než mě před pár měsíci propustili. Bez velkého příjmu se mé úspory - které jsem plánovala utratit za rekonstrukci a další plány, které jsem nyní odsunula na vedlejší kolej - zmenšily. Takže jsem musel být kreativní, co se týče rozpočtu.

Třeba urychleně.

Protože netěsnosti v mé koupelně pro hosty neopravoval instalatér. Nízko visící větve stromů a přerostlých keřů před domem by se nedotkl ani profesionální zahradní architekt a sádrokarton a malbu, kterou stěny potřebovaly, by pravděpodobně špatně opravil a jen mírně vylepšil ten váš.

Nebál jsem se však této výzvy a nebál jsem se ušpinit si ruce. Sakra, vždyť jsem vyrostl v gruzínské hlíně se svým bratrem, hrál si s brouky a honil hady s dětmi ze sousedství. Uznávám, že naše čtvrť byla docela krotká a my jsme se neprodírali žádným divokým lesem, ale spíš korytem potoka, který protékal přilehlým golfovým hřištěm.

Bez ohledu na to jsem se o sebe dokázal postarat.

Navíc na YouTube se dá naučit téměř cokoli. Takže na milostný život mi nezbýval čas ani zájem. Na druhou stranu, každý si čas od času udělá škrábanec, který si nemůže sám vyškrábat.

Předminulý víkend jsem se nechala od Craiga poškrábat a zanechalo to na mně spoustu následků. Hodně.

Od té chvíle se Craig s ohledem na mě nehodlal nechat svědit ničím jiným než tou šupinatou, záhadnou kůží, kterou měl. Možná bych se o tom zmínila, až mu druhý den zavolám. Nechtěla jsem s ním chodit, ale někdy člověk potřebuje kamaráda, který ho postrčí správným směrem. A jediný užitečný směr, kterým jsem ho mohla nasměrovat, byl k dobrému dermatologovi.

"Dám si Sprite," řekl barmanovi, když jsem z náramku vytáhla peníze na spropitné a vypila asi polovinu svého prvního rumu s kolou.

Když jsme oba vypili, byl čas najít náš stůl. Zamířila jsem tedy dopředu, protože jsem věděla, že jako členka svatební party budu sedět poblíž šťastného páru. Všimla jsem si Hudsona a proplétala se mezi ostatními, kteří přicházeli.

"Dneska to bude dvojí?" Hudson udělal rukama gesto pro zahanbení.

Posadil jsem se a zaháknul prst za zadní řemínek mučicích přístrojů přitavených k mým krví zbroceným nohám. "Mám jen dvě ruce. Jinak bych jich měl víc."

"Craigu, rád tě zase vidím." Hudsonův hlas byl plný falešného nadšení. "Lexova máma mi říkala, že se vy dva dáváte dohromady, ale nemohl jsem tomu uvěřit, dokud jsem vás neviděl na vlastní oči."

Kdybych si mohl vytáhnout brčko z pusy, opáčil bych drze, ale nešlo to. Mou prioritou bylo dostat alkohol do těla co nejdříve a co nejúčinněji. Nicméně bez své nejsilnější obranné linie - své chytré pusy -, kterou jsem měla k dispozici, jsem zůstala s pocitem, že se mi Craigova ruka ovinula kolem opěradla židle. Fuj.

Hudson se ušklíbl. "Jen si pomysli, že za rok nebo dva byste tam nahoře mohli být vy dva."

Chřípí mě pálilo, když nápoj obrátil směr a vystříkl mi z obličeje. Zasekla jsem se a rozkašlala, lapala jsem po dechu. Křupavý Craig mě poplácal po zádech, když jsem se dusil.

"Tati, měli jste s mámou svatbu?" Jack se zeptal, čímž otci zachránil život. Stál vedle táty, a když Hudson znovu zaměřil pozornost na své dítě, posadil si Jacka na koleno.

"Ne, s mámou jsme se nikdy nevzali," odpověděl prostě.

Přes všechny jeho četné chyby mezi ně nepatřilo být dobrým otcem. A protože mě vždycky zajímalo, co Hudson a Lauren Jackovi řekli, potlačila jsem nutkání vykopnout pod ním židli, abych to zjistila.

"Proč?" zeptal se zlatovlasý chlapec a naklonil hlavu na stranu.

"Protože jsme byli lepší kamarádi. A když jsi přišel ty, rozhodli jsme se, že chceme být nejlepší máma a táta, jací můžeme být, místo toho, abychom byli jen obyčejní manželé."

Byla to dobrá, upřímná odpověď, která kluka zřejmě uspokojila, a pak se ten rošťák otočil ke mně.

"Dobře, tak proč ještě nejste manželé?" zeptal jsem se.

Oddechl jsem si od svého smrtícího nápoje a odpověděl: "Nevím, Jacku. Ale jakmile to zjistím, ty a moje máma budete první, kdo se to dozví."

Zklamaná z toho, že se ponoření nosu do Alexisina vztahu rozšířilo i na Jacka, jsem se vrátila ke svému koktejlu.

Sakra. Byl to jeden z mála lidí v místnosti, kterým jsem nemusela vysvětlovat svůj život.

Teď jsem tu byla jen já a kapitán Morgan.

Kapitola druhá (1)

Na střední škole jsem byl celostátním receiverem. Předtím jsem chytal v okresním týmu, který vyhrál Světovou sérii v Little League. Předtím jsem byl bezkonkurenčně nejlepším lapačem blesků v celé čtvrti. Sakra, jednou jsem chytil svého syna ve vzduchu, když se jako batole spustil z houpačky.

Ale když Calvin vystřelil podvazkový pás mým směrem, ani jsem se neobtěžoval vytáhnout ruce z kapes a nechal jsem toho zmrda, aby se mi odrazil od hrudi.

V žádném případě jsem ho nechtěl chytit. Vážně, jak to, že tradice házet skupině svobodných mužů něco, co se po většinu dne tře mezi stehny vaší nové ženy, je na dnešních svatbách pořád ještě aktuální? Přesto jsem tam byl. Uprostřed tanečního parketu venkovského klubu, obklopená uhrovitými teenagery a plešatícími rozvedenými ženami, které byly připravené bojovat na život a na smrt kvůli pověře, že kdo to chytí, bude další, kdo se ožení.

To je ale blbá doba na to, být střízlivý.

"Tati!" Jack vynadal z rohu pódia. Očividně na něj neudělalo dojem, jak se jeho staříkovi nepodařil vytoužený úlovek. Bude si ale muset najít způsob, jak se přes to přenést, protože já jsem nebyla ochotná se pro podvazek ani sehnout.

Vanessin šedesátiletý strýc, který se už popáté rozváděl a stále hledal "tu pravou", sklouzl po parketu a dost možná si zlomil kyčel, zatímco mi z nohou sebral ekvivalent špinavých kalhotek své neteře. Vůbec ne strašidelné. Sál propukl v jásot a já se pro jednou přidal k nim, protože tahle podělaná tradice znamenala konec mých povinností svědka.

Nechápejte mě špatně. Calvina jsem miloval. Byli jsme nejlepší kamarádi od prvního dne na střední škole, kdy jsem získal vzácné sportovní stipendium na Willowing Creek Preparatory School. Ano, bylo to přesně tak povýšené, snobské a domýšlivé, jak to znělo. Obzvlášť pro dítě z pěstounské rodiny, které bylo v systému, co si pamatuji. Než se přehoupla střední škola, bydlela jsem zase s mámou a rychle jsem docházela k poznání, že jestli se nedám dohromady, budu s ní žít tak dlouho, dokud se jí nakonec nestanu.

S Calem jsme se sblížili téměř okamžitě a netrvalo dlouho a trávila jsem u Lawsonových víc času než u sebe. Cal, Alexis a jejich rodiče Judy a David Lawsonovi mi v mnoha ohledech zachránili život. Takže není třeba říkat, že bych pro toho muže prošla ohněm, a přesně takový byl i poslední půlrok plánování svatby. Dnes jsem si připadala spíš, jako bych byla obětována jako lidská oběť sopce.

Rodina červenající se nevěsty byla naprosto šílená a já jsem nějakým způsobem dostala za úkol zasahovat. Její máma nenáviděla jejího tátu, který s sebou na obřad přivedl svou někdejší milenku, nyní manželku. Její sestra matku nenáviděla, takže odmítala s tou ženou byť jen použít stejné veřejné toalety. Její táta nenáviděl matčina bratra Saula, ačkoli na svatbě bylo pět jejích bratrů a já jsem zatím měl nulu na tři v hádání, který plešatý Newyorčan je Saul. A to ani nemluvím o babičce Marii, která celý den bláznila po Calovi.

Byla to noční můra, snažit se udržet všechny ty rodinné spory na uzdě. Moje strategie spočívala v tom, že jsem buldozerovala každou konverzaci, do které byli zapojeni dva členové Vanessiny rodiny. Byla jsem si jistá, že se stanu nejnenáviděnějším hostem svatby, než bude po všem. Teď, když už byl konec večera, jsem však neměla na výběr.

"Jsi připravený jít, kámo?" Zeptal jsem se Jacka, když jsem se vydal z tanečního parketu.

Upřel na mě tvrdý pohled a zkřížil ruce na prsou. "Co je to s tebou? Vždyť ses ani nepokusil chytit!" "Cože?" zeptal jsem se.

Uchechtla jsem se a prohrábla mu vršek hustých světlých vlasů. "To proto, že jsem ho nechtěl chytit."

Tiše zavrčel a dupl nohou. "Proč ne?"

"Protože." Škubla jsem bradou. "No tak. Běž si vzít bundu, ať můžeme vypadnout."

"Protože to není odpověď."

Nemýlil se. Ale já jsem umírala touhou dostat se odtamtud, z toho dusivého obleku, a případně si cestou domů vzít k jídlu něco, co nekončí na "tatarák". Tušila jsem, že vysvětlovat synovi, proč nemám v plánu se nikdy vdávat, bude trvat déle než těch třicet vteřin, které jsem měla k dispozici.

"Jacku, vážně, dojdi si pro bundu. A tu bublinkovou sekačku na trávu, co ti Vanessa dala za to, že budeš nosit prstýnky, a..."

Důkladně se urazil a zatnul pěsti v bok. "Tu věc si domů nevezmu. Všichni kluci se mi budou smát."

"Nejsem si jistá, jestli můžeme Nolana počítat mezi všechny kluky, ale jistě. Samozřejmě. To je ode mě hloupost."

S Lauren jsme našeho syna naučili číst, když mu byly čtyři roky. Obvykle jsem na to byl pyšný, když jsem sledoval, jak lidem padají čelisti, když v restauracích pročítá jídelní lístky pro dospělé a s lehkostí vyslovuje slova jako linguine, parmezán a boloňské. Avšak ve chvíli, kdy otevřel tu bublinkovou sekačku a přečetl si, že doporučený věk je dvanáct až šestatřicet měsíců, nikdy jsem ničeho nelitovala víc.

Cal byl vždycky na hovno, co se týče kupování dárků pro Jacka. Snažil se. Opravdu se snažil, ale po házecích hvězdičkách ninja za čtyři sta dolarů, které dal mému synovi k jeho třetím narozeninám, Lauren Calvinovi zakázala dávat mu cokoli jiného než peníze v hotovosti nebo příspěvek na Jackovo spořicí konto na vysokou školu.

Vanesse to nedošlo.

Přesto jsem z celého srdce věřila, že je třeba být vděčný za věci, které člověk dostal, a snažila jsem se to synovi vštípit. Ale vážně, můj chlapec byl dost možná to nejjednodušší dítě na světě, kterému se nakupovalo. Miloval všechny možné sporty. Když byl Cal naposledy u nás doma, Jack s ním vytřel podlahu při extrémně soutěživém zápase v lakrosu. Vanessa mu mohla koupit jakýkoli míč, který existoval, a byl by to vrchol jeho života. Vlastně jsem věřila, že přesně taková slova jsem použila, když mi napsala, co by se mu mohlo líbit. Přesto mu Vanessa pořídila sekačku na trávu pro batolata, která fouká bubliny.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Udělej ho mým"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️