Útěk z minulosti

Kapitola 1

1

GRAYE

Jméno napsané inkoustem na krémové pergamenové obálce známým písmem sestry Margaret je obviněním. Kostlivý prst natahující se z minulosti, aby ji označil za podvodnici.

Graye už se tak nejmenuje. Sestra Margaret to samozřejmě ví. Když to tam vidí černé na bílém, může to znamenat jen jednu ze dvou věcí. Buď byla jeptiška tak rozptýlená obsahem obálky, že uklouzla a udělala chybu, nebo to udělala záměrně.

Ani jedna z těchto možností Graye neuklidní.

Její ranní rutina je narušena. Jako obvykle si vyzvedla poštu a pak se zastavila na kávu v kavárně pod svým malým bytem, než byl obchod oficiálně otevřen pro veřejnost.

"Pane Robbie, vy jste svatý," řekla majiteli, který byl zároveň jejím domácím, když spatřila šálek, který jí každý den nechával speciálně pro ni.

"Musím se postarat o svého oblíbeného nájemníka."

Graye se usmál. Jeho vysoké mínění souviselo spíš s tím, že nikdy nepořádá hlučné večírky, než s náklonností, ale to jí nevadilo.

Není mnoho výhod, když člověk nemá žádné přátele, ale být v přízni pronajímatele je jednou z nich.

Nikdy si neúčtuje poplatky za kávu. Protože žije převážně z finanční podpory, nemůže si dovolit mnoho požitků, ale Graye přesto vložila pár dolarů do sklenice na spropitné, jako to dělá každé ráno.

Šálek teď leží zapomenutý na venkovním stole před ní a chladne v chladném zimním vzduchu.

Klidné ráno je navzdory chladu dalším požitkem. Takový, který si normálně vychutnává, ale dnes je její samota poskvrněna tím jménem, nezvaným hostem, který se tlačí do jejího soukromí.

Graye se třesou ruce, když odhrnuje klopu obálky, aniž by si uvědomovala, že zadržuje dech.

Vysune útlý obsah. Z přeloženého listu papíru vyklouzne útržek novinového papíru a spadne jí do klína.

Po chodníku se ozve dusot kopyt vysokých podpatků. Graye ten zvuk sotva zaregistruje. Její oči upoutá titulek novinového článku. Prohlíží si ho, zatímco klipsy a klapoty nabírají rychlost a přibližují se stále víc.

Graye nepotřebuje číst slova napsaná v dopise, aby pochopila, proč jí to sestra Margaret poslala.

Titulek mluví za vše. Šest slov. Nic víc, nic míň. Roky, které strávila vytvářením nového života, se najednou zdají křehké a bezvýznamné, její pečlivé plány do budoucna nejsou víc než dětská fantazie.

Šmátrá po tašce u svých nohou, pak prudce vstane a málem převrhne chatrnou ozdobnou kavárenskou židli. Kroky jsou stále hlasitější, rychlejší, odrážejí se v opuštěném časném ránu a bubnují jí do hlavy. Graye potlačuje nutkání utéct.

Už není Gracie Thackerová. Ta malá holčička je pro ni stejně mrtvá jako rodina, kterou kdysi měla.

Graye si přehodí tašku přes rameno, v jedné ruce svírá dopis a druhou naslepo sahá po kávě.

"Gra-cie . ." ozve se zpěvavá ozvěna z temné skříně vzpomínek. "Vylez, vylez, ať už jsi kdekoli..."

Neuteče jako kořist, která se žene pryč před dravcem. Je Graye Templetonová a má plán.

Otočí se, když kroky dosáhnou crescenda a přiblíží se k ní. Náraz, který následuje, působí nevyhnutelně.

V důsledku srážky stojí dvě ženy a zírají na sebe. Rozdíly mezi nimi přesahují kávu, která kape na předek ženy, jež spěchala kolem.

"Panebože, to je mi tak líto!" Graye se podaří říct zpoza ruky, kterou si drží u úst. Kartonový kelímek s kávou a plastové víčko se rozbily o chodník u jejich nohou.

Druhá žena zírá na své potřísněné oblečení a ústa jí visí dokořán. Když zvedne oči, aby se setkala s Grayinýma, zazáří jí. Na okamžik to vypadá, že se rozpláče.

Místo toho žena zavře oči a nosem pomalu vtahuje do plic vzduch. Když oči znovu otevře, Graye se připraví na výčitky.

"Doufám, že to nebylo bez kofeinu," řekne žena tiše, její hlas je klidný a libozvučný. "Byla by škoda obětovat tuhle halenku za něco míň než plnou kávu."

Graye si klekne, aby sebrala svou tašku a ženin telefon. Vstane, setřese z telefonu kapky kávy a otře si ho o vlastní košili.

"Nevěřím na kávu bez kofeinu," řekne Graye. Její pohled se stočí vzhůru, když žena propukne v smích.

"No, díky bohu za to. Žena podle mého gusta." S úsměvem si vezme telefon z Grayeovy natažené ruky a podívá se na displej.

Graye němě stojí a vstřebává neznámý pocit, že se někdo jiný směje. Zvlášť někoho tak... živého. Ano, pomyslí si Graye, když si to slovo převrátí v hlavě. Živý je ta správná volba.

Bezvadně oblečená a dokonale upravená žena je protikladem Graye, která prakticky cítí, jak se ztrácí v pozadí a splývá s chodníkem a cihlami za ní.

Ženino dokonale vytrhané obočí se vyklene a ona přenáší váhu z jedné nohy na druhou. "Musím běžet, jinak se nedostanu domů, abych se pak mohla včas převléknout."

Zastrčí telefon do kabelky a vymění ji za peněženku. Vysune z ní desetidolarovou bankovku a s dalším úsměvem ji nabídne Grayeovi. "Než odejdu, dovol mi aspoň koupit ti náhradu. Nikdy bych si neodpustila, že jsem tě tu nechala pod vlivem kofeinu."

"Ale ne." Graye zavrtí hlavou. "Vrazila jsem do tebe."

"Což by se nestalo, kdybych dávala pozor, kam jdu." Žena se natáhne a vezme Graye za ruku. Vloží jí do dlaně bankovku a jemně přivře Graye prsty nad penězi.

"Prosím," dodá, obejme Graye oběma rukama a mrkne na ni. Její jemný úsměv odhalí náznak dolíčku v levé tváři.

Graye je z této nečekané laskavosti tak zmatená, že jen zamrká. Žena si upraví popruh kabelky na rameni.

"Jakkoli to bylo krásné, přítelkyně," řekne, "musím běžet."

Otočí se v oblaku zářivých světlých vlasů a než Graye najde svůj hlas, udělá několik kroků zpět směrem, odkud přišla.

"Počkej," zavolá Graye.

Žena se otočí a stále dělá kroky vzad.

"Bydlím přímo tady, nad kavárnou." Graye gestem ukáže na budovu, kde pan Robbie otáčí cedulku ZAVŘENO a odemyká dveře, přičemž obě ženy zvědavě pozoruje.

Kroky vzad zpomalí.

"Nic tak pěkného nemám." Graye kývne hlavou k halence a sukni, teď už zničené. Oblečení pravděpodobně stálo víc, než Graye utratila za oblečení za celý rok. "Ale možná mám něco, co by se hodilo."

Žena se zastaví a nakloní hlavu.

"Opravdu?" V jejím hlase je náznak naděje. Jako by ji právě pozvali na spací večírek.

Graye přikývne a přistihne se, že úsměv té laskavé ženě, která zní tak potěšeně, opětuje.

"Nevadilo by vám to?" zeptá se žena.

"To je to nejmenší, co můžu udělat."

"Zlato, ty jsi zachránkyně." Spěchá zpátky ke Grayeovi. "Mimochodem, jmenuji se Laura."

"Já jsem Graye. Graye Templetonová."

"To je krásné jméno."

Graye odvrátí zrak, ale tváře jí hřejí.

"Gra-cie." Šepot vzpomínek, který není nikdy daleko. "Jdu tě najít, Gracie. Nemůžeš se schovávat věčně."

"Děkuju," zamumlá. "Je to rodinné jméno."

Vede Lauru ke schodům, které je zavedou do jejího bytu. V hlavě jí zazvoní doznívající zbytek smíchu, když jí lež přejde přes rty.

Kapitola 2

2

LAURA

"Co myslíš?" Laura se jednou otočí, aby předvedla soupravu.

Je ležérnější, než pro dnešní den zamýšlela. David to neschválí, ale na názoru jejího manžela záleží méně než kdysi.

Docela se jí to líbí.

"Ta barva ti sluší víc než mně." Vážná mladá žena, která jí přišla na pomoc, sedí se zkříženýma nohama na dokonale ustlané jednolůžkové posteli umístěné podél jedné stěny malého bytu.

Laura zkoumá levandulovou knoflíkovou košili. Je to hezká barva a doplňuje její nadměrný tyrkysový náhrdelník. Spokojená s výsledkem si zapne vypůjčené džíny nad kotníkem a pak vklouzne zpět do nahých podpatků. Oblečení vypovídá o sebevědomí a přístupnosti.

"Graye, nemůžu ti dostatečně poděkovat. Doufám, že jsi kvůli mně nepřišla pozdě."

"Ne," řekne mladší žena. "Jsem asistentka pedagoga, ale čeká se na mě až později."

"Jste studentka?" Laura se zeptá a upraví si náušnici.

Graye přikývne.

"Takže jste přesídlila na východní pobřeží?"

Laura hádá, ale zdá se jí, že v hlase mladé ženy zachytila trochu Středozápadu.

Graye si zastrčí pramen vlasů za jedno ucho. Znovu přikývne, ale víc neřekne. Laura na ni netlačí, ale zaujme ji to. Byt dává o svém obyvateli jen málo vodítek. Je čistý, strohý a úhledně uspořádaný, ale nevidí v něm žádné osobní prvky.

Laura studuje Graye, zatímco si sbírá kabát a kabelku. Přemýšlí, jaké skryté hlubiny by mohla tato nevýrazná mladá žena skrývat. Laura zjistila, že čím víc člověk mluví, tím méně má co říct.

Znovu se jí vtírají myšlenky na Davida, ale to je nevlídné. Její manžel není povrchní; prostě mu došla slova. Alespoň ta smysluplná. Pro spisovatele je to svého druhu smrt, předpokládá. Živá smrt. Taková, kterou se David snaží s velkým úsilím skrýt před světem.

Musí to být vyčerpávající.

Laura zahlédne čas zobrazený červenými číslicemi na hodinách, které stojí dokonale hranaté na rohu stolu. Zasténá.

"I když nerada prohledávám tvůj šatník a utíkám, musím jít. Za hodinu mám vést seminář a jsem naprosto nepřipravená."

"Samozřejmě." Graye se okamžitě zvedne z postele. "Nechci tě zdržovat."

"Zadržet mě?" Laura se zasměje. "Prosím. Prokázala jsi mi laskavost." Máchne kolem sebe měkkým hnědým kabátem a je vděčná, že má alespoň dobrou barvu, která skryje cákance kávy, jež jí zkalila blůzu.

Ženy si vymění telefonní čísla a slíbí si, že se brzy znovu setkají.

"Až budeme mít čas posedět a popovídat si déle," řekne Laura, "ráda bych si poslechla váš příběh, Graye Templetone."

Když Laura spěchá k přednáškovému sálu v kampusu Cornellovy univerzity, vzpomene si na úsměv, který při těch slovech Graye vykvetl na rtech, a pomyslí na svou matku s jižanskou výchovou.

"Každý má nějaký příběh," říkávala Lisette často. "Naslouchej s otevřeným srdcem a budeš díky tomu lepším člověkem."

Laura se touto radou řídila a svůj život i úspěšnou kariéru postavila na příbězích jiných lidí.

Když obě ženy vstoupily do jejího bytu, viděla, jak Graye spěšně schovává něco, co vypadalo jako zmačkaný dopis, do zásuvky stolu. Lauřina zvědavost se probudila, zvedla hlavu a očichala vzduch kolem nich.

Nebude samozřejmě vyzvídat. Každý má právo na svá tajemství. Ale to jí nebrání v tom, aby přemýšlela, co by ta mladá žena mohla tak úzkostlivě skrývat před úplně cizím člověkem. Laura má pocit, že v Graye Templetonové se skrývá víc než klidné vody na povrchu.

Kapitola 3 (1)

3

V jiném čase a na jiném místě, v daleké zemi, žije malá škvárová holčička, která je ve stínu své bystré a geniální starší sestry. Její sestra září tam, kde je ona nudná. Točí se jako škvárové děvčátko a sbírá pírka a třpytky, které z její sestry padají, aby je ukryla do malé dřevěné krabičky, kde žijí tajemství.

Škvárová holčička schovává krabičku s tajemstvími pod svou postel. V klidných dnech, kdy jsou matka a sestra pryč a zmizí v záplavě barev a lesku, krabičku s úctou odemyká. Tiché vrzání pantů je přítel, spoluspiklenec, který jí šeptá do ucha.

Dívka se dotýká pokladů, každý z nich lehce pohladí jedním prstem, a přemýšlí, jaké by to asi bylo žít ve světle.

Jak hřejivé musí být, jako čtverec odpoledního slunce, který se pomalu pohybuje po opotřebované přikrývce její postele.

Touží ten prostor obývat. Žít v něm, dokud nebude žít v ní, vylévat se z jejích očí, z jejího úsměvu.

Pak by ji matka musela vidět.

GRAYE

Graye s rachotem položí sluchátko kancelářského telefonu zpět do kolébky. Je to už potřetí, co vytočila číslo, které zná nazpaměť. Potřetí zavěsila dřív, než doznělo první zazvonění.

Po posledním přerušeném pokusu se jí třesou ruce.

"Dej se dohromady," zašeptá. Teď není správný čas ani místo, aby to řešila.

Je v bezpečí. Není třeba panikařit.

Graye Templetonová je skutečná. Skutečný člověk s touhami a cíli. Malá Gracie je duch, ne ona.

Ještě má čas. Jen se musí soustředit.

"Ty známky musí být do konce dne kompletně zadané v systému, slečno Templetonová." Profesor sotva pohlédne Grayiným směrem, když prochází kolem jejího stolu.

"Samozřejmě, doktore Weste." Zadávání pololetních známek dokončila dva dny předtím, ale neobtěžuje se mu to připomínat.

Tento týden si zapamatoval její jméno, což je pokrok.

"Jste připravená na přednášku v jednu hodinu?" zeptá se ze své kanceláře, když se zachumlá do kabátu.

"Ano, pane." Už tři týdny je jeho asistentkou. Je to poprvé, co jí svěřil vyučovací povinnosti. Přednášky jsou jednou z částí práce, kterou nerad přenechává podřízenému.

Když už nic jiného, zdá se, že si zvuk vlastního hlasu užívá.

Doktor West tak docela nezapadá do škatulky zaprášeného profesora angličtiny. Ve svých čtyřiceti letech je příliš mladý na to, aby byl starý, trochu moc pohledný na to, aby byl knihomol, ale trochu moc malý na klasického vysokého, tmavého a hezkého. Jeho oblíbené tvídové sako s koženými záplatami na loktech se zdá být zvoleno, ať už vědomě, nebo ne, aby mu dodalo patinu intelektuála. Stárnoucí surfař přesazený do akademické sféry a snažící se oblékat podle toho.

Graye si schová ruce pod nohy, aby skryl třes. Přednáška je to nejmenší, co ji trápí.

"Vrátím se včas na hodinu v půl čtvrté. Po ní si můžeš vzít volno na zbytek odpoledne, jestli jsi to stihla." Poplácá se po kapsách saka a pak se otočí, aby si vzal telefon.

Graye to vždycky "stihne". Dává si na tom záležet. Profesor si toho zatím nevšiml.

V ruce mu zazvoní mobil.

Prosím, už běžte.

"Můžete poslat mou ženu dovnitř, až přijede? Nepochybně bude mít zpoždění."

Přikývne, když hovor přijme, aniž by se obtěžoval zavřít dveře své kanceláře.

"Isaac," prohlásí uhlazeným, robustním hlasem, který používá za řečnickým pultíkem. Kdyby violoncello umělo mručet, znělo by jako doktor West na misi, která má udělat dojem. Tenhle tón s ní nikdy nepoužívá.

Graye ho koutkem oka pozoruje, jak sedí na kraji stolu.

"Graye?" ozve se známý hlas ode dveří vnější kanceláře.

Rychle vzhlédne a doufá, že na sobě nedala znát opovržení.

"Lauro." Graye se za stolem napřímí.

"To musí být osud, Graye Templetonová. Nevěřím na náhody."

Graye otevře ústa, aby odpověděla, ale přeruší ji zvuk luskajících prstů. Obě ženy se otočí směrem k doktoru Westovi.

Drží si telefon u ucha a jednou rukou přikrytou dlaní přes jeho spodní polovinu a z úst vypouští slova Dvě minuty.

Laura sklopí oči a mávnutím ruky ho odmítne. Zavře za sebou dveře své kanceláře.

"Ty tady pracuješ? Jako Davidova asistentka? To je ale malý svět." Výraz Lauřiny tváře vyvede Graye z rovnováhy. Vypadá potěšeně.

Lidé mají tendenci se dívat skrz Graye. Už se s tím smířila.

Byly snad doby, kdy doufala, že by to mohlo být jinak. Před první přednáškou sotva udržela v hlavě nějakou myšlenku. Sedmdesát osm párů očí, všechny upřené na ni.

Se sevřenými dlaněmi a zrychleným tepem zaujala místo v čele přednáškového sálu.

Graye na to nevzpomíná často. Nikdy jí to nepřestane vhánět do tváří ruměnec rozpaků a do žaludku horký knedlík čehosi tvrdého.

Studenti, kteří byli natolik zdvořilí, že zvedli oči, na ni zírali skelnými pohledy, brady na rukou a nedávali najevo žádnou reakci. Zbytek se soustředil na své telefony, zběsilá práce palců na malých obrazovkách byla jediným náznakem života.

To, že si jí nikdo nevšímá, pro ni nebylo nic nového. Ale být neviditelná před místností plnou lidí, jejíž pečlivě volená slova narážela na hluché uši, ji nechávalo cítit se hloupě, že očekávala něco jiného.

Přesto Lauřina pozornost neochabuje.

Chvění v Grayiných rukou se zmírňuje. "Začala jsem teprve před pár týdny."

"David mi nikdy nic neříká. Co se stalo se Zoe?"

Zoe Kendricková byla před Graye asistentkou doktora Westa.

"Nejsem si přesně jistý," řekne Graye. "Nějaká mimořádná rodinná událost."

Byla příliš potěšená pracovní příležitostí, než aby se příliš zabývala tím, co Zoe Kendrickovou odvedlo z Cornellu, ale výraz obav, který přejde Lauře po tváři, ji přiměje, aby si přála mít více informací, o které by se mohla podělit.

"Doufám, že je všechno v pořádku," zamumlá Laura. "Zoe je milá holka."

Kapitola 3 (2)

Dveře do kanceláře doktora Westa se otevřou a on se k nim připojí. Graye nenapadne, jak lehce zaváhá nebo jak mu cuknou rty, než se nakloní a políbí svou ženu na tvář.

"Tohle je nový vzhled."

Chmury na Lauřině tváři pominou a ona mu věnuje slunečný úsměv. "Je to dlouhý příběh. Budu ti ho vyprávět u oběda. Myslím, že je to dost šik," řekne Laura a mrkne na Graye.

Jedno jeho obočí se pomalu zvedne, ale Laura se jen zasměje.

"Aspoň že tě Isaac zná," řekne doktor West. "Kdokoli jiný by si myslel, že si s sebou beru studenta na pracovní oběd."

Její smích utichne. "Pracovně?"

Zkontroluje čas na mobilu, než ho zastrčí do kapsy, aniž by se setkal s pohledem své ženy.

"Davide, neřekl jsi mi, že máme schůzku s tvým redaktorem."

Z Lauřina hlasu se vytratilo pobavení a Graye pocítí náhlé nutkání tvářit se zaměstnaně.

"Neřekl?"

"Ne, to jsi rozhodně neřekl."

"To mi muselo vypadnout z hlavy." Upraví si kravatu a vykročí k otevřeným dveřím vedoucím na chodbu. "Měli bychom jít. Nechci ho nechat čekat."

Laura má lehce roztažené rty, jednu ruku položenou na boku a dívá se na něj.

"Dvě minuty," řekne. Zvedne pár prstů, pak se k němu otočí zády a znovu stojí čelem ke Grayeovi. Oči se jí rozzáří. "Mám ten nejlepší nápad. Proč se k nám dnes nepřipojíš na večeři? Udělám těstoviny, dáme si víno a můžeme se trochu lépe poznat."

Graye ztuhne výraz. Její první instinkt by za normálních okolností byl hledat výmluvu, ale Lauřina upřímnost je majákem na mlhavém pobřeží.

"Zvete mého TA na večeři?" Doktorka Westová se dožaduje ode dveří.

Laura ho ignoruje. "Prosím, řekněte, že přijdete."

"Myslíte, že je to vhodné?" zeptá se.

"Nechci vás uvádět do rozpaků," řekne Laura a pokračuje, jako by nepromluvil. "Jestli už máš nějaké plány, chápu..."

"Laura..."

"Rád bych," vyhrkne Graye.

Úsměv, který se Lauře rozhostí po tváři, se vyrovná podráždění na tváři doktora Westa.

"V sedm hodin," řekne Laura. "Pošlu ti adresu."

Otočí se a jde ke svému manželovi, vklouzne mu do náruče. Teď je řada na něm, aby zíral.

"Tak pojď," řekne. "Nechceš nechat Isaaca čekat, že ne?"

Graye poslouchá, jak se jejich kroky vzdalují chodbou.

Máloco se změnilo, přesto se Grayeovy hrany vyhladily. Víc se ovládá.

Pokud ji někdo jako Laura Westová vidí... opravdu ji vidí, pak musí být skutečná.

Kapitola 4 (1)

4

GRAYE

V Crestview House je vždycky příliš chladno. Obyvatelé a ošetřovatelský personál zůstávají zahaleni ve svetrech bez ohledu na roční období.

Možná nižší teplota udržuje zápach moči a nevolnosti pod kontrolou, i když ho nedokáže zcela odstranit.

Graye má podezření, že to nedokáže nic.

Podepíše se do návštěvní knihy a recepční jí podá neonově zelenou nálepku, kterou si připevní na košili. Důkaz, že Graye není nějaká zběhlá kriminálnice, která by tam obtěžovala staré dámy a kradla dílky ze skládaček.

Rutina se nikdy nezmění, ani jednou za šest let. Jediné, co se mění, jsou tváře obyvatel, které se střídají, jak si je smrt postupně vybírá a uvolňuje místo relativně mladší generaci.

Je v tom zvláštní útěcha. Graye oceňuje věci, které mají jasný účel. Všechno je to v názvu.

Crestview House. Dům pro lidi, kteří se šourají k hřebeni svého života, s očima upřenýma k výhledu z vrcholu. Chvíli se zastaví a pak se zase šoupou dopředu, přímo přes okraj.

A za nimi bude čekat někdo jiný.

Pro všechny se blíží stejný konec. Přesto někteří lidé, mladší lidé, odvracejí zrak a naplňují své dny povinnostmi a schůzkami a nevyzkoušenými očekáváními, že pro ně bude všechno jinak.

Svým způsobem jsou starší lidé z Crestview House stejně neviditelní jako Graye. Většinu z nich to zřejmě překvapuje. Jejich zmatení z toho, že se ocitli v takovém stavu, aniž by si pamatovali, jak se tam ocitli, je vlastní formou nemoci.

Možná právě to ji nutí vracet se. Každý si zaslouží uznání. Lidé v Crestview ji vidí a ona vidí je.

Paní Ellisová hraje ve společenské místnosti karty s několika dalšími šedovlasými obyvateli.

"Ahoj, Graye," pozdraví ji několik z nich. "Ráda tě vidím."

Eileen Ellisová vzhlédne od karet. "Musíme dokončit tuhle partii, než začneš všechny rozptylovat těmi bezduchými žvásty."

Hodí kartu doprostřed stolu a hráči kolem ní ji následují.

"Budu ráda, až s tímhle skončíš." Věk stížnosti paní Ellisové neutišil. "Nechápu, proč Doris trvala na tom, že chce mít živůtek. Člověk by si myslel, že v jejím věku bude mít lepší věci na zaměstnání mysli."

"To jsem slyšel," ozve se od vedlejšího stolu rákosový hlas.

"A co když jo?" Slečna Ellisová zavolá přes rameno.

"Není to tak špatné, že ne?" Graye se zeptá. "Vlastně se to moc neliší od tvých detektivek."

"Jen se spoustou sexu jako bonusem," dodá Doris.

Paní Ellisová protočí oči.

"Rozhodně to přitahuje davy." Graye se rozhlédne po místnosti. Většina míst je obsazená a dveřmi si razí cestu další obyvatelé, překvapivě rovnoměrná směs žen i mužů. "Faulkner takový počet lidí netáhl."

"Pche, Faulkner," řekne Doris. "S těmi jeho rozvitými větami a příběhy, u kterých se člověk musí přemáhat, aby je stíhal. Na to nikdo nemá čas."

Graye si nemůže pomoct, ale usměje se. Kdysi měla obzvlášť vybíravého profesora americké literatury, který byl Faulknerem posedlý. Dokáže si představit, jak se jeho tvář při snadném odmítnutí literárního velikána zbarvila apoplektickým odstínem fialové.

Graye se posadí na stoličku v rohu a vytáhne z tašky otlučený výtisk knihy Vévodkyně od Stmívání z knihovny. Následujících pětačtyřicet minut Graye, přesněji řečeno vnitřně utrápený a navenek dobře obdařený vévoda z Cheshiru, udržuje strhující pozornost publika složeného ze sedmdesátníků.

Když Graye dojde na konec kapitoly překypující sexuálním napětím mezi problémovým vévodou a placeným společníkem jeho neochotné snoubenky, položí mezi stránky záložku.

Tento krok vyvolá sténání davu, ale Graye odolá jejich prosbám, aby pokračoval.

"Ve čtvrtek ve stejnou dobu," řekne.

Zatímco se publikum zvedá na nohy a rozchází se, Graye strčí knihu do tašky a vrátí se k paní Ellisové.

"Naprostá ztráta času," zabručí stará žena, když jí Graye podá ruku, aby jí pomohla vstát. "Jako bychom ho měli nazbyt. Směšné."

Graye povytáhne obočí, ale neupozorní, že slečna Ellisová spolu s ostatními zalapala po dechu, když Clarissa, její rozverná společnice, strčila titulovaného vévodu do fontány ve Vauxhall Gardens.

"Možná vyhraješ losování o další knihu," řekne Graye.

Paní Ellisová si odfrkne. "Ha. To asi těžko, když každý Tom, Dick a Doris hází své jméno do klobouku."

To je pravda. Dvakrát týdně se konající sezení se stala oblíbenou atrakcí v Crestview, což paní Ellisovou velmi mrzí. Ale stěžování si je součástí povahy Eileen Ellisové, vlastností, která jí jde přímo na tělo.

Graye se naučila prosévat své stížnosti a hledat ty, které mají maso na kostech.

"Měla jsi ještě nějaké problémy se sestrou Jeffriesovou?" Graye se zeptá, když doprovází slečnu Ellisovou do jejího pokoje.

Obličej druhé ženy se rozjasní.

"Ne," zašeptá a pak se nakloní blíž. "A myslím, že se tam něco děje. Tento týden nepřišla na noční směny a ostatní sestry kvůli tomu kdákaly. Hedda, která byla vždycky zvědavá, víš, se ptala, jestli se sestra Jeffriesová vrátí, ale samozřejmě nám nic neřeknou."

Paní Ellisová zavrtí hlavou. "Nerada si dělám naděje, ale začínám si myslet, že skončila. Nebo že ji vyhodili."

"To by byla úleva."

Graye už nic neříká. Paní Ellisová je vznětlivá, a pokud Graye rozdmýchá plamen rozhořčení, křehká stařenka se tak rozčílí, že si nedá pokoj.

"Pozvali mě na dnešní večeři," řekne Graye a odkloní téma, které má odvést pozornost.

"Večeře? Jako na rande?" Paní Ellisová si ji pozorně prohlíží.

"Ne, na rande ne."

"No, nevím, proč ne. Byla bys atraktivní dívka, kdyby ses snažila. Přísahám, že to vypadá, jako by ses snažila, aby si tě nikdo nevšiml."

Tenhle refrén už Graye slyšel mnohokrát. Znovu se neobtěžuje vysvětlovat, že strávit velkou část formativních let v péči jeptišek vás nepřipraví na složitost zdobení sebe sama.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Útěk z minulosti"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️