PROLOG
========== PROLOG ========== Chlapeček se rozplakal po mamince a jeho vzlyky byly stále zběsilejší, když na něj Ren křičel, aby přestal. "Přestaň se chovat jako posera," zavrčel Ren a zasadil klukovi další ránu obutou nohou do břicha. "Já chci maminku!" Chlapcova úpěnlivá prosba pronikla Jackovi do duše a on už nemohl dál nečinně přihlížet. "Nech ho jít, Rene." Jack se podíval na staršího chlapce, jejich samozvaného vůdce, a snažil se zamaskovat strach z jeho pohmožděné a zakrvácené tváře. Ren přestal s útokem na čtyřletého chlapce na dost dlouho, aby se k Jackovi přikradl a hrubě ho chytil kolem krku. "Opovažuješ se mě znovu zpochybňovat?" odplivl si a očima střelil dýky do Jackova vyděšeného pohledu. Jack by to měl nechat být, ale musel to ještě naposledy zkusit. "Je to ještě dítě. Nikomu to neřekne. Nemusíš to dělat. Prosím." Ren strčil Jacka do tvrdé, obnažené kamenné stěny za svými zády a pevněji sevřel jeho krk, zatímco přepážka neklidně zarachotila. Obklopily je chuchvalce prachu, jak stěna vyvrhovala kousky uvolněného kamene. "Ten ufňukaný spratek poběží rovnou za maminkou" - posmíval se klukovi stejným ukňouraným tónem - "a všechno jí řekne. Chceš jít do pasťáku? Víš, co tam dělají takovým hezkým klukům, jako jsi ty?" Ústa se mu zkřivila do úšklebku. "Vezmou tě na prdel tak tvrdě, že zapomeneš, že se ti kdy líbily kundy." "Zůstaň kurva dole!" Vincent zařval a vrhl se na plačícího chlapce, který se snažil vylézt na nohy. Chlapec sebou praštil na podlahu na záda s nohou nakloněnou v nepříjemném úhlu pod sebou. Pronikavý křik stoupal až ke stropům opuštěného skladiště na opuštěném letišti, které gang používal jako svou základnu. "Nemá smysl brečet, kluku," posmíval se Johnny, přitiskl chlapci nohu na zlomenou nohu a zlomyslně se usmíval, zatímco jeho výkřiky sílily a do vzduchu prosakoval zápach moči. Jackovy plíce se stahovaly spolu se zásobami kyslíku, zatímco Ren mu pevně svíral krk. "Tohle jde dolů. Buď jsi s námi, nebo ne." Ren ho probodl temným pohledem, ze kterého Jackovi přeběhl mráz po zádech. Pochopil, že jde o hrozbu, a věděl, že už nemůže nic dělat. Ren lidi špatně neposuzoval, ale v tu chvíli ho napadlo, jestli neudělal chybu, když porušil svá pravidla a nechal mladšího chlapce vstoupit do bratrstva. Jackovi se za hrudním košem roztříštila duše, když kývl na Rena a učinil jediné rozhodnutí, které mohl. Ren ho pustil a Jack se sesunul k zemi, zalapal po dechu a třel si bolavý krk, jak zoufale nasával vzduch do potřebných plic. Ren přesměroval svou pozornost a otočil se, když ten malý otrava křičel stále hlasitěji, ale tady venku ho nikdo neslyšel. Křičet bylo zbytečné. Nikdo mu nepřišel na pomoc. Jack se vyškrábal na nohy a upřel oči na Vincenta. I on stál opodál a sledoval, jak ostatní členové jejich smečky obklopují bezmocného chlapečka, útočí na něj pěstmi i nohama, zasazují mu ránu za ranou, kopanec za kopancem, dokud se chlapcův přidušený křik nezměnil ve skučení a nakonec neutichl. Starší teenageři kopali dál, i když se malé tělíčko u jejich nohou přestalo svíjet. Dokonce i když se jeho drobný hrudník přestal hýbat. Nakonec přestali a rozhostilo se ticho, když se všechny oči stočily k Renovi a čekaly na pokyny. Jackovou hrudí projela bolest a Vincent odvrátil pohled ve snaze skrýt svůj žal. Když znovu zvedl bradu, na Vincentově tváři nebyla ani stopa po emocích. Nemohla být. Kdyby Ren zaznamenal jakoukoli slabost, byl by mrtvý jako ten ubohý kluk na zemi. Mluvit o špatném místě, špatném čase. Vincent kopal do trosek na špinavé podlaze a Jack polykal žluč, která mu plavala v krku, zatímco oba sledovali, jak Ren nohou šťouchá do malého chlapce bez života. "Zasraná jednička." Johnny zaklonil hlavu a spustil zvířecí řev, k němuž se přidal i zbytek gangu, vyl a bušil pěstmi do vzduchu, jako by jeho smrt bylo třeba oslavovat. Jack, Vincent a Ren byli jediní, kdo byli potichu. Ren se sehnul, zvedl chlapcovo bezvládné zápěstí a přitiskl palec na místo, kde by mu měl vytrvale bít tep. Na zlomek vteřiny sklonil hlavu a pak se postavil a usmíval se od ucha k uchu. "Vezměte tělo ven a pohřběte ho." Vyslal ostrý pohled na Johnnyho, svého věrného číslo dvě. Trhnutím hlavy pokynul všem ostatním, aby přešli na druhou stranu skladiště. Jack sklonil hlavu, když se plahočil za skupinou chlapců, o nichž kdysi doufal, že se stanou jeho rodinou, a celou dobu bojoval se slzami. Vincent se na něj varovně podíval, strčil si ruce do kapes a držel s ním krok. Ren se zastavil a všichni čekali, až promluví. Jeho pohled putoval mezi členy posádky. "Nikdo o tom nemluví. Nikdy. Vezměte si to do hrobu." Jeho oči se upřely na Jacka a pak přešly na Vincenta. Renovi nikdy nic neuniklo, takže nebylo překvapivé, že zachytil i Vincentovo znepokojení. Vincentovým tělem prošel záchvěv a on konečně pochopil, co znamená skutečný strach. "Rozumíš?" Ren se dožadoval. Poselství bylo jasné. Promluv a budou to poslední slova, která kdy řekneš. ========== ČÁST I - JUVIE ========== ---------- O několik let později ----------
KAPITOLA 1 (1)
========== KAPITOLA 1 ========== Ryder "Čerstvá kočička v pohotovosti," zasyčí Lopez pod nosem, když stojíme s rukama za zády, hlavy skloněné, čelem k obílené zdi. Je to stejné cvičení každé ráno před školou. Upírám oči na zeď a ignoruju debilovu návnadu. Wright a Kelly ale nemají stejnou chytrost. Idioti sebou trhnou a okamžitě si získají pozornost Watsona, dozorce, který má dnes službu. Je to můj nejméně oblíbený z celé party. Ten chlap mě nenávidí s nepřekonatelnou vášní a nikdy nevynechá příležitost, aby mi to řekl. A není to proto, že by věděl o mé minulosti. Pokud jde o něj, jsem Ryder Stone a jsem vinen za zločiny zaznamenané ve falešném spisu, který mě provázel při příchodu do Orange County Juvenile Hall. Kdyby znal mou skutečnou identitu, nejspíš by mě zabil holýma rukama. Moje záznamy jsou oficiálně zapečetěné z nějakého důvodu. Aby mě ochránily před pomstou. A aby se zavřely dveře k jednomu z nejotřesnějších zločinů, jaké kdy svět poznal. Spousta lidí má zájem na tom, aby se zapomnělo, co se tehdy na opuštěném letišti stalo. Přál bych si, abych si od toho mohl tak snadno umýt ruce, ale zůstává to se mnou neustále, zůstává mi to na kůži jako ošklivá vyrážka, která odmítá zmizet, a proniká mi to do vědomí jako smrtelná infekce, které se nikdy nezbavím. Ne, dokud si mě nezíská. Pohltila mě zevnitř a zničila všechny důkazy o tom, kým jsem si myslela, že jsem. Některé dny tiše prosím, abych zapomněl. Prosím božstvo, ve které už nevěřím, prosím imaginárního Boha, aby mě zbavil bolesti. Jindy si přeji lobotomii nebo to, aby mi někdo vyčistil mozek bělidlem, abych si nevzpomněl. Ale většinu dní doufám, že nikdy nezapomenu. Protože si zasloužím žít s touhle bolestí. Dovolila jsem, aby se to stalo, a je jen správné, že bych za to měla být trestána každý den až do konce života. Zvedne se mi žaludek a přivřu oči, když se vzpomínky, jak se dalo čekat, vrátí, aby mě pronásledovaly. Jeho tvář se mi mihne za sítnicí a v krku se mi zaklíní bolestivý knedlík. Watson štěká na mé spoluvězně a pomáhá mi to vytrhnout se z mučivé slideshow, která se mi přehrává v hlavě. Násilím ty myšlenky odhazuji stranou a Watsonovi se vysmívám, když Wrighta a Kelly rozcupuje za to, že se odvážili podívat na novou dívku, kterou vedou dovnitř. Zatímco v zařízení mají oddělené chlapecké a dívčí jednotky, pachatelky odsouzené za závažnější a násilné trestné činy jsou ubytovány s námi v jednotce, která je považována za společnou. Podle mě šíleně hloupý nápad. Ačkoli nespíme ve stejném modulu jako další čtyři dívky, které jsou v současnosti zavřené s námi, během dne s nimi normálně komunikujeme. Chodí s námi do školy, jedí s námi a sdílejí s námi společné prostory. Recept na katastrofu. Lopez už tady šuká Valerii, drsnou Latinoameričanku, za zločiny spojené s gangem, takže nemá co pokukovat po nové holce, ale to ho nezastaví. Myslí si, že jeho sračky nesmrdí a že může udělat cokoli a projde mu to. Ale je to zasranej kretén s komplexem nadřazenosti a mozkem velikosti buráku. Dostane, co si zaslouží. Byl jsem zavřenej dost dlouho na to, abych věděl, že toho moc udělat nejde, aniž by se to někdo tady nakonec dozvěděl. Watson podle očekávání stáhne Wrighta a Kellyho z řady, když se objeví jeho kolega Price, a my se šouráme vpřed v jednom šiku za druhým policistou, zatímco kluky odvádějí zpátky dovnitř, aby si vyslechli trest. Tím si nejspíš vysloužili pár hodin na samotce. Ne že by to těm idiotům vadilo. Většina zdejších kluků věnuje školní práci nulové nebo žádné úsilí. Na získání maturity nebo vzdělání kašlou, ale já na ně kašlu. Mít nějaký cíl a očekávanou denní rutinu je jediný způsob, jak si udržet zdravý rozum. Jediný způsob, jak se vyhnout drogám, sexu a rvačkám, které jsou tu až příliš běžné. Mžourám do žhavého slunce, když jdeme ke školnímu křídlu, a vychutnávám si teplo, které mi dopadá na kůži. Kromě hodiny denně, kterou máme povolenou na tělesnou aktivitu venku, je cesta do školní budovy a zpět jedinou další příležitostí, kdy cítím vzduch na tváři. Pro mě, který jsem značnou část svého dřívějšího života strávil volným potulováním se venku, je to jedna z nejtěžších věcí na uvěznění. Ale snažím se nestěžovat si. Alespoň jsem stále naživu. Ukončím svůj tok myšlenek dřív, než mě znovu vykolejí. Už tak je dost špatné, že mě po nocích trápí zákeřné vzpomínky a flashbacky. Přes den se snažím soustředit na to, abych zvládla rutinu a nemyslela na ten den. Aniž bych na něj myslela. Ranní vyučování letí jako voda a já mám hlad, když nás v jednom šiku vedou do jídelny na oběd. "Zase ty zasraný tuňákový koláče," zabručí Young, když stojíme ve frontě na obsluhu. "Tohle říkáš každej zasranej tejden," odpovím a zavrtím hlavou. "Už to znáš." Nesnáším to posrané jídlo stejně jako on, ale v důvěrné známosti je jistá útěcha. "Zabilo by je, kdyby to trochu zpestřili? Budu mít noční můry z tuňákových koláčů ještě roky, až se dostanu z téhle díry." "Jestli máš noční můry jenom z toho, tak jsi v pohodě, věř mi." Obdařím servírku upjatým úsměvem, když mi na talíř plácne dva tuňákové koláčky, kopeček šedé bramborové kaše, lžíci mrkve a porci kulatého salátu s dresinkem a podá mi ho. Kývnu na znamení díků, vezmu si u vedlejšího stolu jablko a krabici mléka a zamířím k našemu stolu. Když si sedám, Lopez už mluví o té nové holce. Z jeho hlasu mě vážně bolí mozek, ale snáším jeho kecy, protože je vždycky lepší držet si magory blízko. Ať si myslí, že si ho vážím, když mě to udrží na správné straně. Udržoval jsem si tady relativně čistý nos a teď, když jsem na cestě domů, to tak hodlám udržet.
KAPITOLA 1 (2)
Young si stále stěžuje, když se svalí na sedadlo vedle mě, a mně se cukají rty, abych se neusmála. "Podívej se na ten stojánek na té nové holce," řekne Lopez Torresovi z plných plic, skoro jako by chtěl, aby ho Valeria slyšela. Neřekla bych, že Lopez záměrně navádí svou současnou šukací kámošku v naději, že si s tou novou holkou něco začne. Je to jeho obvyklý modus operandi. Ne že by Valeria potřebovala nějaké velké povzbuzení, pomyslím si, když se podívám směrem, kterým Lopez ukazuje. Sakra. Je hezká. Dlouhé tmavé vlasy jí přepadávají přes ramena, když se naklání dopředu a štíhlými prsty si nabírá do nevýrazného tuňákového koláče. Strčí si kousek do pusy a obličej se jí stáhne do grimasy. "Vidíš." Young mě šťouchne do žeber. "Nejsem jediná, kdo kurva nesnáší tuňáka." "Všichni nesnášejí zasranýho tuňáka, ale když chceš žít, tak jíš, co ti dají. To je jednoduchý. Smiř se s tím." Young je tady můj nejlepší kámoš, ale i on mi někdy leze na nervy. Těžko ne, když spolu trávíme tolik času. My dva jsme jediní z naší posádky, kdo má práva čtvrté úrovně, což znamená, že máme denně dvě a půl hodiny volna a o víkendech čtyři hodiny volna. To je spousta času, kdy posloucháme, jak si můj mladší kamarád stěžuje na jídlo. Nespustil jsem z té nové holky oči. Nutí do sebe tuňáka, celou dobu se šklebí a já nedokážu zadržet úsměv. Jídlo je tu kurevsky hnusné, ale člověk se musí prostě šklebit a vydržet to. Vypadá to, že už se to naučila. "Dokonce i ta nová holka to chápe, a to je tu jen pár hodin." Strčím k němu Youngův talíř. "Jez." Hodí po mně ptákem, ale přestane nadávat a začne jíst, což beru jako výhru. Young je jako mladší bráška, kterého jsem nikdy neměla, a já na něj ráda dávám pozor. Dává mi něco na práci a pomáhá mi přestat si připadat jako bezcenný kus hovna, i když jen na krátký časový úsek. Ta nová holka sedí u stolu úplně sama, ale nezdá se, že by ji to nějak vyvedlo z míry. Sleduju, jak její oči nenápadně sledují okolí. Pomalu žvýká a nenápadně přitom zkoumá jídelnu. Valeria a její parta děvek sedí u stolu před námi a ostražitě si ji prohlížejí. Jestli si to uvědomuje, nedává to najevo. Důstojnice Powellová, jediná policistka v koedukované jednotce a jedna z mála, která se k nám chová alespoň s trochou respektu, přistoupí k nováčkovi a pomalu pohybuje ústy, když s ní mluví. Nováček se postaví a vsadím se, že cítí, jak jsou všechny oční bulvy přilepené k jejímu bouchajícímu tělu. Každý člověk v téhle místnosti na ni zírá a já mám chuť vstát a zařvat na všechny, ať ji nechají na pokoji. Je to stejné pokaždé, když přijde nováček; i když při pohledu na tuhle holku mám pocit, že na ni bude nějakou dobu upřena pozornost. Předtím jsem se mýlila. Není jenom hezká. Je zatraceně krásná. Je vysoká, má nohy, které se zdají být nekonečně dlouhé, a drží se sebevědomě, což je zatraceně sexy. S tmavými vlasy, velkýma očima, vysokými lícními kostmi a našpulenými rty je to nejúžasnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Nedokážu říct, kolik jí je, protože nejspíš vypadá starší, než je. Vím jen, že jí není osmnáct, protože jinak by tu nebyla. Uznávám, že mám minimální zkušenosti s dívkami v reálném světě, abych mohl učinit tak rozsáhlé prohlášení, ale je víc sexy než ty herečky, které vídám v televizních seriálech. Ty, které si obvykle představuju, že šukám, když si ho honím. I v té neforemné bílé polokošili a příliš velkých námořnických šortkách, které má na sobě, je vidět, že má úchvatnou postavu. Nerad souhlasím se vším, co Lopezová říká, ale má úžasný stojáček, nad kterým už teď slintá každý mužský. Pro její dobro doufám, že má pár ženských koulí odpovídající velikosti. Protože je bude potřebovat, jestli tady chce přežít. Později toho dne se s tou novou dívkou poprvé setkám zblízka. Je čas na naše povinné venkovní aktivity a všichni jsme venku a dusíme se v úmorném pozdně odpoledním vedru. "Kurva, dokonce i koule se mi potí," vykřikne Torres a Sofie protočí oči. "Tyhle zasraný kecy si nech pro sebe," vyprskne Valeria a zamračeně si prohlíží dvůr, než si vyhrne konec polokošile. "Sundej si to, zlato," pobídne ho Lopez a jeho muži se okamžitě přemístí tak, aby jeho dívce bránili ve výhledu. Watson je příliš zaneprázdněn sledováním nové dívky, která pobíhá po dvoře, než aby se tímto směrem vůbec podíval. Valeria si olízne rty a zahne prstem na Lopeze v gestu "pojď sem". Lopez na ni vyskočí a rukama si ještě víc vyhrne polokošili, až před slintajícím mužským publikem odhalí její podprsenku. Se svůdným úsměvem mě sleduje, ale já na ni nechápavě zírám. Není to poprvé, co projevuje zájem, a mě už unavuje odmítat její návrhy. Ačkoli moje tělo touží po sexu - jsem nadržený jako každý sedmnáctiletý kluk -, nesnížím se k tomu, abych se s ní vyspal, a nechci s Lopezovou rozpoutat zasranou válku, takže se snažím ignorovat její nehorázné pokusy upoutat mou pozornost. Když se začne mazlit s jejími prsy, odvrátím zrak a můj pohled se okamžitě setká s pohledem té nové dívky. Tep se mi zrychlí, když se naše pohledy poprvé setkají. Její hruď se stále mírně vzdouvá a na čele jí ulpívají vlhké pramínky vlasů. Na čele se jí leskne lehký pot. Není zrovna ideální počasí na běhání, ale obdivuji její odhodlání. Většina dětí tady je líná jako prase, kašle na školu, cvičení nebo cokoli, co by ze špatné situace vytěžilo maximum. Většina se nechá vtáhnout do systému, buď se spojí s gangy, nebo se stane jejich obětí. Zajímalo by mě, na kterou stranu se přikloní. Když mi ta myšlenka vytane na mysli, slíbím, že udělám, co budu moct, abych ji ochránil. Její oči se do mých vpíjejí téměř jako výzva a já se ztrácím ve svůdných hlubinách jejího pohledu. Upřímně řečeno, její oči jsou ty nejúžasnější hnědé. Jako teplý spálený jantar a oranžové odstíny obklopující její zorničky jsou jako divoké, mihotavé plameny. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Dívá se na mě skrz ty dlouhé, husté řasy a já sakra zapomínám dýchat. Jako by naše okolí zmizelo a zůstali jsme tu jen my dva.
Kapitola 1 (3)
V jejích očích se skrývají nevyřčené otázky a z jejího pohledu mám pocit, jako by ze mě odlupovala jednu vrstvu po druhé, dokud se před ní neodhalím. Dávám si záležet, abych skryl, kdo jsem, a před někým tak zvědavým, jako je ona, bych normálně utíkal na míle daleko. Ale jediné, co v tuhle chvíli cítím, je nutkání běžet k ní. Ten pocit mě děsí. Ale ne natolik, abych odtrhla pohled. Vyplázne jazyk a olízne si rty, než protáhne spodní ret mezi zuby. Chtivě ty pohyby sleduji a tělo mi zaplaví vlna touhy, zatímco srdce mi v hrudi divoce buší. Nejsem si jistý, jak dlouho se na sebe díváme. Čas přestal mít jakýkoli význam. Ale jako první se odtrhne ona, odtrhne ode mě pohled a podívá se na Lopeze a Valerii, kteří se teď na lavičce na sucho obskakují. Podprsenku má spuštěnou až k pasu, prsa obnažená pro nadržené publikum. Několik kluků má ruce vepředu na trenýrkách a tře si jednu z nich, zatímco je pozorují, jak si to rozdávají. "Na co se kurva díváš?" Valeria se dožaduje a s neskrývanou jedovatostí zírá na novou dívku, zatímco Lopez se zdržuje s ústy kolem její bradavky. Nová dívka pomalu táhne pohled nahoru a dolů po Valeriině těle a ústa se jí stáhnou do mírného úšklebku. "Myslela jsem, že jsem na staré škole nechala všechny děvky za sebou. Asi jsem se spletla." Její hlas je jako roztavená čokoláda, hluboký, dusný a vysoce návykový. Pomyslím si, že bych mohla začít slintat, sevřu rty a potlačím úsměv, když sleduji, jak sebevědomě vyzývá Valerii. Valeria od sebe odstrčí Lopeze, upraví si oblečení a pak se vydá směrem k nováčkovi. Kluci si vymění vzrušené pohledy. Už dlouho jsme neměli žádnou holčičí rvačku a oni se na to těší. Stojím připravená přiskočit a bránit tu novou holku, kdyby to bylo nutné, když tu zahlédnu Watsona, jak dupe tímhle směrem. Valeria je příliš naštvaná, než aby si toho všimla, a Lopez je příliš vzrušený vyhlídkou na holčičí bitku, než aby se díval jinam. Opřu se o plot a pobaveně sleduji, jak to dopadne. "Řekni mi to do očí, děvko!" Valeria udeří dlaněmi do hrudi té nové dívky a ta ustoupí o pár kroků dozadu. "Dej ze mě ty zasraný ruce pryč." Nezvýší hlas ani se nepokusí o fyzickou odvetu, a to na mě udělá neskonalý dojem. "Jsi mrtvá, děvko. Takže. kurva. Mrtvá." Valerii naskočí žíla na krku, když zabodne prst do hrudi té nové dívky. "Už ti to neřeknu." Nová dívka ji upřeně sleduje a má značnou výškovou převahu. Valeria je sice divoká, ale drobná. Nová dívka se nad ní tyčí nejméně o půl metru, takže je skoro komické sledovat, jak to probíhá. Ale ani já to neberu s nadhledem. Protože to, co Valerii chybí na výšce a tělesné hmotnosti, dohání v jiných ohledech. Nová dívka si to možná neuvědomuje, ale právě si vytvořila hrozivého nepřítele. Nemůžu se rozhodnout, jestli je statečná, naivní, nebo bezohledně hloupá. "Valerie!" Watson vyštěkne a protlačí se dopředu. "Uvnitř. Hned!" "Co to kurva je?" Valeria po Watsonovi střelí hrozivým pohledem. Proslýchá se, že s ním šuká za protislužby, a zdá se, že ty zvěsti jsou správné, pokud se dá soudit podle oprávněného výrazu v její tváři. "Teď." Watsonův tón nezprostředkovává žádné argumenty. "Powell tě jasně viděl, jak strkáš do Zety." Gestem přes rameno ukáže na svou kolegyni. "Nedělejte to ještě horší. Prostě pojďte se mnou." Máme jméno. Zeta. Je to příhodné jméno pro krásnou, tajemnou cizinku. Valeria schválně strčí do Zety, když prochází kolem, a pohlédne na ni s čistou hrozbou. "Dávej si pozor," řekne Watson Zetě a jeho oči spočinou na její hrudi způsobem, při kterém se mi vaří krev. "Jestli chceš zůstat v naší přízni, udržuj si tady čistý nos," upozorní ji a konečně od ní odtrhne oči. Ruce se mi po stranách sevřou do koulí a můj organismus zaplaví nával agrese, který si říká o to, aby se uvolnil. Právě teď bych mohl Watsona rozmlátit na krvavou kaši. Nenápadně se zhluboka nadechnu a vydechnu ve snaze zchladit se. "Chápu," řekne Zeta a nedá najevo žádné emoce. Ale v okamžiku, kdy se Watson otočí, mu za zády hodí ptáka a ozve se několik tichých uchechtnutí. "Zlato, ty určitě víš, jak udělat vstup," řekne Lopez a sjede ji pohledem, když se k ní blíží. "Nejsem tvoje dítě," řekne Zeta a založí si ruce na prsou. Za mnou se ozve několik zasténání a moje ochranitelské instinkty se zvednou. Udělám krok směrem k ní a její oči se na krátkou vteřinu zabodnou do mých. "Ještě nejsi," odpoví Lopezová se sugestivním úsměvem. "Ne. Nikdy." Zeta zvedne dlaň, aby ho udržela na uzdě. "Slavná poslední slova, zlato." Lopez se ušklíbne. "Nedělám nedbalé vteřiny." Rychle po něm přelétne pohledem. "A ty jsi kurva moc malej." "Teď jsi mě ranil," řekne Lopez jen napůl žertem. Guyovo ego se vznáší někde na oběžné dráze a takovou poznámku si nenechá líbit. "Vypadám snad, že mi na tvých pocitech záleží?" Povytáhne obočí a já se snažím potlačit široký úsměv, který se chce utrhnout. "Opatrně, zlatíčko," zamumlá Lopez. "Mezi flirtováním a urážením je tenká hranice." "A mezi hloupostí a inteligencí je zřetelná hranice." Navlhčí si rty a já skoro vidím, jak jí v lebce tikají ozubená kolečka. "Nebo v tvém případě možná ne tolik." Lopez se zamračí. Nemůže přijít na to, jestli právě naznačila, že je hloupý, nebo inteligentní. Hlupák. Můj úsměv se vytratí a ona si toho všimne, vrhne mým směrem potutelný pohled a její vlastní rty se v koutcích mírně zvednou. "No," řekne a chystá se odejít. "Byla to zábava." Zahýbe prsty naším směrem, odklusá a zanechává za sebou stopu zamilovaných srdcí. Vypadá to, že posledních pár měsíců v pasťáku je ještě zajímavějších.
KAPITOLA 2 (1)
========== KAPITOLA 2 ========== Zeta Celá se třesu, když běžím pryč od kluků. V uších mi hučí krev a srdce mi za hrudním košem děsivě rychle buší. Nemůžu uvěřit, že jsem to právě udělala. A přitom přesně vím, co jsem udělala. Nakreslila jsem si na hlavu terč. Ale když jsem sem přicházel, věděl jsem, že k tomu stejně dojde, a je lepší vystřelit hned na začátku, než čekat, až se na mě snese kulka. Předpokládám, že jestli za něco můžu poděkovat matce, tak za to, že umím plavat v moři plném žraloků. O své budoucnosti si nedělám žádné iluze. Pokud nedokážu projít pasťákem, nepřežiju ani vězení pro dospělé. Když jsem držel jazyk za zuby, nepočítal jsem s tím při plánování. Myslel jsem si, že pasťák bude mou vstupenkou na svobodu, ale místo toho je to moje vstupenka do pekla. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem neměl čas se s touto novou realitou smířit, natož přemýšlet, jak se z té dlouhodobější šlamastyky dostat. Jediné, na čem záleželo, bylo dostat se od toho kreténa pryč. V tu chvíli, kdy bylo zřejmé, že hodlá všechnu vinu svalit na mě, to byla jediná myšlenka, která mi v hlavě běžela ve smyčce. Nemohla jsem tam s ním zůstat sama. Nikdy bych se nedostala živá do osmnácti. Takže jsem tady a budu muset vymyslet nějaký způsob, jak se vyhnout následkům. Ale zatím je to den po dni. Jeden krok za druhým. Jedno malé vítězství za druhým. Ten nádherný po mně posílá šibalské pohledy, zatímco se násilím krmím sladkokyselým vepřovým, které se jídelna snaží vydávat za večeři. Několik kluků se pokusilo přisednout si ke mně, ale já je odháněla pohledem, zavrčením a několika ostrými slovy. Jediné další holky tady jsou věrné téhle couře. Střílejí po mně oplzlými pohledy, ale já je záměrně ignoruju, protože vím, že je to naštve ještě víc. Jako jediné dívky v koedukovaném oddělení to znamená, že s nimi budu sdílet jeden modul, ale aspoň budu mít vlastní celu. Dokud nepřijde někdo nový, pokud se tak stane. Zatímco usrkávám mléko brčkem, kradmo se podívám na toho krasavce. Mluví s mladším klukem po svém boku, usmívá se na něco, co říká, a já poznám, že mu na něm záleží. Jednou z dobrých vlastností samotářství je, že se naučíte dobře číst lidi. Moje pozorování lidí přivádělo mámu k šílenství. Neustále mě peskovala, že raději pozoruji náhodné cizince, než abych se zapojil do rozhovoru. Neuvědomovala si, že jsem se s ní nikdy nechtěl zapojit do konverzace. Proč bych to dělal? Co pro mě kdy udělala? Kromě toho, že mě přivedla na svět, toho moc neudělala. Zatnu zuby tak silně, že prorazím brčko, a do obličeje mi stříkají malé kapičky mléka. Koutkem oka zahlédnu stůl holek, které se mi smějí. Jsme zpátky ve školce? Jestli je to tak snadno pobaví, možná to nebude tak zlé, jak se obávám. Ignoruju nutkání vyvalit oči, dělám, že si toho nevšímám, a otírám si obličej papírovým ručníkem. Znovu na sobě cítím oči toho nádherného. Je na něm něco, co upoutává mou pozornost. Něco, co nedokážu pojmenovat. Je mi trapné přiznat, dokonce i sama sobě, jak moc mě okouzlil. Nic takového se mi ještě nikdy nestalo, ale přísahám, že v okamžiku, kdy se naše oči setkaly, ucítila jsem, jak ve mně něco zajiskřilo. Spojení? Pouto? Společné porozumění? Společnou temnou stránku? Nevím, jak to vysvětlit nebo popsat, kromě toho, že mě to mate, děsí a vzrušuje zároveň. A vím, co si myslíte. Je to jen proto, že je sexy. Ale tak to není. Opravdu ne. Tedy ano, je zatraceně sexy, nepopiratelně s tím svým vypracovaným tělem, rozcuchanými špinavě blond vlasy a oslnivýma očima. Jsou jako směs žluté, oranžové a hnědé se slabým zeleným nádechem, a když se na mě podíval, utopila jsem se v jeho pohledu a strefila se, jak mezi námi propukla nějaká zvláštní atmosféra. A teď to zní jako z těch kašírovaných romantických knížek, které tak ráda čtu. Ne ty přisprostlé. Těch už jsem v reálném životě viděla dost na to, abych se čtení něčeho podobného vyhnula. Raději čtu ty otevřeně romantické, kde jsou samé jemné pohledy, nesmělé doteky a sladké polibky. Uvnitř se sama sobě směju, když si představím, že jsem zabloudila do svého vlastního milostného příběhu. Jako kdyby skutečně existovaly. Jako by se to na místě, jako je tohle, vůbec mohlo stát. Jako bych se někdy mohla takhle otevřít druhému člověku. Druhý den ráno mě bolí záda a já si kroutím hlavou ze strany na stranu, abych uvolnila ztuhlé svaly. Matrace na úzkém kavalci v mé cele je tvrdá a hrbolatá, polštář plochý jako palačinka, neposkytuje žádné pohodlí ani oporu, takže není divu, že mě bolí celé tělo. Zívnu, když si natáhnu špatně padnoucí kombinaci šortek a polokošile, kterou jsem dostal po příjezdu. Projede mnou chvění, když si vzpomenu na ponižující přijímací proces. Byl jsem donucen svléknout se úplně do naha a pak jsem musel vytrpět trapné prohledávání celého těla. Alespoň že to byl důstojník Powell. Ale aby mi někdo prohledával vagínu a skulinu zadku prsty v rukavicích, to je utrpení, které už nikdy nechci zažít. Z úst mi znovu unikne hlasité zívnutí a já si připadám mrtvá na nohou. Podařilo se mi naspat jen asi tři hodiny a jsem vyčerpaná. Většinu noci jsem strávila ve studeném potu, bojovala s těžkými víčky a snažila se ze všech sil vyhnout spánku, abych zahnala noční můry. V sedm ráno se s hlasitým cvaknutím automaticky odemknou dveře a já vyvleču unavené tělo ven a čekám, až ostatní vyjdou z cel. Bez výjimky se na mě každá dívka zadívá, ale nepřátelství ze strany ostatních žen není nic nového, takže mě to netrápí. "Vyjdeme ven," řekne strážník Powell, jakmile jsme v jednom šiku. Držím hlavu skloněnou a ruce sepnuté za zády, jak mi včera nařídili. Powellová jde vedle nás a pokaždé, když se dívá přímo před sebe, mě holka za mnou strčí do zad, takže každých pár kroků málem zakopnu o nohy, ale podaří se mi udržet rovnováhu a do jídelny dojdu v pořádku. Jsem v pokušení pustit se jí loktem zpátky do břicha, ale dostat se do rvačky hned druhý den by nebyl nejlepší první dojem. Možná tím úchylem Watsonem pohrdám, ale měl pravdu v tom, že si mám udržet čistý nos.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zlomená srdce"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️