Prolog
Prolog Léto 1997 - Královský lunapark Vůně pečených kaštanů a sladkých bonbónů, pronikavý křik dětí, které se prohánějí neskutečnou rychlostí. Do Cheltenhamu přijela pouť, a to pořádná. Posledních pár týdnů o něm mluvila jen Amy, a teď je tady. Moje malá sestra za chvíli praskne vzrušením. Je jí sedm let a tohle barevné, sladké, bláznivě hlučné místo ji okouzlilo. Procházíme mezi obrovskými atrakcemi, jejich barevné žárovky září proti večerní obloze, teplé indigo léta. Amy se na mě usmívá, ruku drží v mé. Vypadá neskutečně roztomile v šatech, které si vybrala před několika týdny, pastelově modrých, stejně jako stuhy v jejích vlasech. Bude si tuhle noc pamatovat? Procházíme kolem střelnice, na které je duha vycpaných zvířat. Prodavačem je statný muž v třídílném obleku a cylindru. Má pronikavé oči a ďábelský plnovous, dospělý Artful Dodger. "Proč si to nezkusíte, pane?" ptá se s úsměvem a jeho přízvuk je protkán jemným cockney twangem. "Vyhrát pro slečnu nějakou cenu?" "Můj bratr je opravdu dobrý ve zbraních," informuje ho Amy. "Opravdu?" odpoví hravě. "A jak se tvůj bratr jmenuje?" "Joseph Bridgeman," řekne s věcnou upřímností. "A nejspíš je všechny trefí." Ukáže na řadu terčů v zadní části stánku. Dodger propukne v laskavý smích, který přitahuje zaujaté pohledy kolemjdoucích. Amy ho už okouzlila. Viděl jsem to už stokrát. Několik mých kamarádů má sestry a přeje si, aby se samovolně vznítily. Já ale s Amy trávím čas rád. Všichni to tak mají. Dodger se nakloní dopředu, jako by se s ní chtěl podělit o tajemství. "Za tři panáky se normálně platí dvě libry, ale tvůj bratr si může dát jeden navíc zadarmo, jasný?" Amy si založí ruce. "Můj táta říká, že nic v životě není zadarmo." Vážně přikývne. "No, jsem si jistá, že tvůj tatínek je velmi chytrý člověk, ale někdy jsou ty nejlepší věci v životě zadarmo." "Beatles," řeknu automaticky. "Nemůžeš je porazit." Přikývne. Proběhne mezi námi krátká úcta k Fab Four. "Tak co, jsi pro, Josephe?" Amy mi stiskne ruku. "Prosím?" Její očekávaný obličej se na mě rozzáří. Jak můžu říct ne? S vyprázdněnými kapsami Dodger rozlomí pistoli, nabije ji kuličkami a podá mi ji. "Tady máš. Zasáhni tři terče a ona si může vzít, co chce." Přimhouřím jedno oko a zadívám se do hlavně. Hledí je upevněno v podivném úhlu. To bude třeba kompenzovat, pomyslím si jako odstřelovač při silném větru. Amy má naopak zaměřovač upřený na obrovského růžového medvěda, ruce má úhledně složené a čeká na mě. Kluci a holky. Čtrnáct a sedm. Křída a sýr. "Rolujte, rolujte, dámy a pánové!" volá stánkař. "Světoznámý hořící Joseph Bridges se právě chystá na tribunu." Zdá se, že jsem to já, a sázka je vysoká. Pohlédnu na malý dav shromážděný kolem nás a srdce mi poskočí. Sian Burrowsová, zjevení krásy v kamínkovaných džínách a nařasené bílé halence, na mě zírá. Zvedne silně opásanou ruku, zamává a přehodí si přes rameno obrovskou hřívu kudrnatých vlasů. Má tak profesionální make-up, že vypadá jako žena - Julia Robertsová, Madonna a Sharon Stoneová v jedné osobě. Po boku Sian stojí její obvyklé kumpánky, Vicky Sharpová a Wendy Nelsonová, ale její oči se upírají na mě. Břichem mi projede chvějivý pocit. Tohle mi dělá jen Sian. Líbí se mi už od prvního ročníku střední školy, tedy skoro tři roky. Někteří lidé nejsou ani tak dlouho ženatí. Tenkrát jsem byl hubený, ale za poslední rok jsem vystřelil a vyrýsoval se. Taky se mi vyčistilo akné a Sian si mě konečně všimla. Ještě jsem ji nepolíbil. Ještě jsem nikoho nepolíbil. Ale jestli to dneska půjde dobře, možná budu mít šanci. Usmívá se, sebevědomě a hravě. Myslím, že jí úsměv oplatím, ale už necítím svou tvář. Amy tleskne rukama a vypískne: "No tak, Joe, vyhraj mi velkého medvěda!" Správně. Otírám si čelo a snažím se zklidnit tep. Pušku si opřu o rameno a sleduji jeden z kruhových terčů, jak se natřásá před mořem hraček. Vzpomínám si, co mě táta učil o střelbě ze vzduchovky. Uvolni se a počkej, až k tobě terč přijde. Zamířím několik centimetrů před sebe, počkám, zvednu hlaveň zbraně, abych vyrovnal klesající oblouk, a vystřelím. Ozve se hlasité cinknutí, jak terč klesá. Amy vyskočí do vzduchu a chytne mě za ruku. "Ano!" vykřikne. "Dokázal jsi to, máš to!" Jeden je pryč, zbývají dva. Spěchám s dalším výstřelem a cíl míjím nejméně o centimetr. Zkontroluji, jestli mě Sian stále pozoruje. Přísně, ale povzbudivě mi kývne, což kvituji s ruměncem hrdosti. Její přátelé se na mě zadívají. Popelka naštěstí ošklivé sestry neposlouchá. Teď už jsem sebevědomější a mrknu na ni, když zvedám zbraň. Rozhodně vystřelím a další cíl padá s nádherným zvukem, jako když lžíce narazí na pánev. Malým publikem se rozlehne vlna potlesku. Potřebuju už jen jeden výstřel, abych vyhrál medvěda a snad i svůj první pořádný polibek. "To zvládneš," pronese na mě Sian, pak se kousne do rtu a znovu si prohrábne vlasy. Naposledy zvednu zbraň, zhluboka se nadechnu, počkám, až se poslední terč dostane do sladkého bodu, a stisknu spoušť. Cink! "Ano!" Udeřím pěstí do vzduchu, potěšený okamžikem své slávy. "Tady to máš, kámo," řekne Umělohmotný šibal a vymění pistoli za velkého růžového medvěda. Dav tleská. Otočím se, abych medvěda předal Amy, ale ta už není po mém boku. Útrobami mi projede vlnka obav. Hrdlo se mi stáhne. "Kde je moje sestra?" Ptám se Umělého lumpa. Rozhlédne se kolem. "To je divné. Byla přímo tady." Hudba z nedalekého vozu se deformuje a bobtná spolu s drtivou silou strojů. Zaplaví mě vlna paniky. Zdá se, že se lunapark kolem mě uzavírá. Srdce mi buší v uších, vidím jen rozmazané tváře, žádná z nich nepatří Amy. Přichází Sian. "Byla vedle tebe, myslím před pár vteřinami. Nemohla odejít daleko." Její hlas je laskavý a já to nemůžu vydržet. Polknu, v ústech mám najednou sucho. Amy říkala, že chce jít na kolotoč jako další, a tak se k němu rozběhnu a upustím medvěda. Koně natření zlatou a červenou barvou cválají skrz tisíce žárovek, ústa roztažená do zmučených grimas. Děti se smějí a křičí. Prosím, prosím, ať je tady, prosím vesmír. Prosím, ať je v bezpečí. Kolotoč se roztočí na plné obrátky. Žádná Amy. Něco se jí stalo. "Ne," zavrčím a snažím se ignorovat ty hrozné myšlenky, které se mi honí hlavou. Předpokládám, že se jen zatoulala, to je všechno. Něco ji muselo zaujmout. Jenže ona byla z medvěda tak nadšená a já byl na posledním záběru. Proč by odcházela? Někdo ji unesl. Prodírám se davem lidí. Každá cizí tvář mě oslabuje. Zvuk pouti je teď nesourodý, ječivé sirény, pronikavý pláč vyděšených dětí, klamně nevinné cinkání zvonků parních varhan. Soundtrack z noční můry. Z vteřin se stávají minuty. Ostatní volají její jméno. V trávě vedle špinavého generátoru zahlédnu barevný záblesk, který bouchá stejně jako krev ve spáncích. Zapotácím se, padám na kolena a zvedám z bláta jednu z Amyiných modrých stuh do vlasů. Držím ji a třesu se, ale když se snažím zavolat její jméno, nic se neozývá.
Kapitola 1 (1)
1 Úterý, 10. prosince 2019 "Josefe," říká můj účetní Martin, "posloucháš mě?" "Ano," řeknu, ale ve skutečnosti neposlouchám, což je nefér. On se mi jen snaží pomoct. Je půl páté odpoledne a Martin se zastavil na "pokec". Nikdy to nejsou dobré zprávy. Jsme v mé pracovně, místě, které považuji za své útočiště. Hrbím se ve svém oblíbeném koženém křesle a poslouchám, jak déšť buší do Cheltenhamu. "Pil jsi?" Martin se zeptá a dramaticky si přičichne ke vzduchu. "Ne." Pil jsem, ale ne zas tak moc. "Říkal jsi, že ty webové stránky potřebují nějakou práci." "Ne." Martin si mě prohlíží přes brýle jako ředitel školy. "Říkal jsem, že vaše webové stránky nefungují. Dnes ráno jsem to kontroloval." "Aha," zamračím se, "to není dobré." "Už tě to nezajímá?" zeptá se starostlivě. "Myslím o podnikání." Pokrčím rameny. Můj byznys je krachující webová stránka se starožitnostmi. Poslední dobou mě to nebaví, což je škoda, protože jsem v tom byla dobrá, než se mi vrátily sny. Kousnu se do spodního rtu. "Přemýšlela jsem, že bych možná měla zkusit jinou kariéru." Martin trpělivě přikývne, i když už to všechno slyšel. Není zdaleka jen mým účetním, je mým ochráncem, mým svědomím a jedním z mála lidí, kteří mi říkají pravdu. Kdysi pracoval pro mého otce. Jako obchodní ředitel vedl Martin developerskou firmu, a když nás táta opustil, vzal si mě pod svá křídla. Nikdy to se mnou nevzdal, a vzhledem k tomu, že to byl on, kdo mě o starožitnosti vůbec začal zajímat, musí pro něj být moje apatie obzvlášť těžká. "Proč to děláš?" Ptám se. "Pořád se mi snažíš pomoct?" "Protože máš dar," řekne bez váhání, "a když máš hlavu ve hře, jsi nejlepší, co existuje." Ten "dar", o kterém mluví, je moje schopnost spojovat se s předměty. Mluví se mnou. Vidím věci. Oficiální název je psychometrie, ne že bych to vysílal do světa. Je to strašidelné a divné, ale také docela užitečné. V obchodě se starožitnostmi je původ vším, a pokud víte, které předměty budou žádané, budou mít v budoucnu dobrou cenu, pak jste k nezastavení. Dokázal bych na tom vydělat i ve spánku, ale v tom je právě ten problém. Spánek a jeho naprostý nedostatek. Mám štěstí, když spím dvě hodiny denně, a tak je to už několik měsíců. "Vypadáš unaveně," říká. Protřu si oči. "Tento týden má Amy narozeniny." Přikývne a tiše řekne: "Já vím." Nikdy neříkám, že by měla narozeniny, protože jsme ji nikdy nenašli, tudíž není mrtvá. Stáhne se mi hruď a hlasitě vydechnu. Martin mi nabídne empatický úsměv, výraz, který jsem na jeho tváři za ta léta viděla už mnohokrát. "Ty sny se vrátily, že?" ptám se. Přikývnu. Přistoupí k oknu a postaví se vedle mě. "Poslouchej. Omlouvám se za to načasování, vím, že je to těžké... ale musíme si promluvit o tom domě." "O domě?" Řeknu, jako bychom o tom nemluvili už stokrát. Martin se napne, čelist se mu prohne. Na padesátníka je v dobré kondici, hodně hraje squash. Představuju si, že kdybyste ho rozebrali, vypadal by jako jeden z těch šlachovitých modelů, které vídáte na klinikách pro sportovní zranění. "Úspory tvých rodičů jsou skoro pryč," říká. "Až jim dojdou peníze, mohli by si vzít dům a použít ho na zaplacení péče o tvou matku." Zavrtím hlavou a dívám se, jak si kapky deště razí cestu po okně a mizí. Peníze. Když je máš, nemyslíš na ně, a když je nemáš, myslíš jen na ně. Pokud tedy nejste já: Kapitán Denial z dobré lodi Penniless. "Rozumíš tomu, co ti říkám?" Martin se zeptá. "Ano," odpovím. "Ale nevím, čeho se obáváš. Bude to v pořádku." "Ne, nebude, tentokrát ne." Jeho hlas je chladný a přímý. "Ne, pokud budeš takhle pokračovat." Postavím se, zadívám se na něj a s předstíraným nadšením řeknu: "Martine, jsi gentleman a vím, o co se snažíš, ale teď tě zbavuji tvé povinnosti." Povytáhne obočí. "Mojí povinnosti?" "Ano. Ať už máš pocit, že musíš udělat cokoli, můžeš toho teď nechat." "Slíbil jsem to tvému otci," řekne vážně. Zvednu prst. "O tom se dnes bavit nebudeme." Ustupuje a my stojíme v patové situaci. Oceňuji, že se chovám jako nedůtklivá puberťačka, ale jsem ztracená. Už nevím, kdo jsem, a nedokážu jasně uvažovat. To s vámi udělá smutek a nespavost. Nakonec Martin řekne: "Já to s tebou nevzdám, Josefe." Podává mi vizitku. "Co je to?" Ptám se a beru si ji. "Chci, abys za někým zašel." "Ale no tak!" Vyhrknu. "Tohle už ne." "Jmenuje se Alexia Finchová," odpoví nevzrušeně. "Je vážně dobrá." V průběhu let mě Martin postrkoval a strkal před různé "odborníky". Vím, že to myslí dobře, ale jaký to má smysl? Nemohou Amy přivést zpátky. Zadívám se na kartu a pak zpátky na něj. "To poslední, co teď potřebuju, je, aby se mi nějaký cvokař hrabal v hlavě a pátral v minulosti." "Ona není cvokařka." Martinův hlas je klidný a kontrolovaný. "Je to zkušená hypnoterapeutka." "Hypnoterapeutka!" Vyhrknu. "Martine..." "Je dobrá." "Ona to nepochopí." "Možná tě to překvapí." Studuje mě, výraz má chladný, a pak trochu změkne. "Má svůj vlastní příběh, řekla mi, že se dala na terapii, protože jí to hodně pomohlo." "No," usměju se sarkasticky, "jsem ráda, že to pro někoho skončilo šťastně a všechno se vyřešilo." Jsem otravná a nedospělá, ale je pravda, co se říká: když nás něco bolí, vybíjíme si to na těch nejbližších. Martin nekouše. Má tři holky, všechny v pubertě, což znamená, že je mistr v ignorování projevů vlastní důležitosti. Položí mi ruku na rameno. "Záleží mi na tobě," říká. "Takže jsem ti zamluvil schůzku." "Vážně?" "Ano. Půjdeš? Prosím?" Složím ruce v bok. "Dobře."
Kapitola 1 (2)
"Dobře, takže je to vyřešeno." Martin popadne svůj kufřík. "A doufám, že ti to nevadí, koupil jsem ti nějaké základní věci." Nejnutnější věci? Nervózně si ho prohlížím. "Jsou v kuchyni," řekne. "Ber to jako oficiální úplatek. Jdi za ní." Úplatek je lesklý mixér, který připomíná vesmírnou raketu ze šedesátých let, a krabice plná ovoce a zeleniny. Dávám přístroj rovnou do práce a rozmixuji jablka, borůvky a banány na fialovou kaši. Chutná to úžasně. Až donedávna bylo mou záchranou nakupování přes internet. Potraviny dodávané každý týden jsou pro poustevníka, jako jsem já, ideální. Stačilo jen kývnout na doručovatele a podepsat se na linku. Ale pak se stala opravdu nepříjemná věc. Přestala mi fungovat kreditní karta a pak mi tak nějak došlo jídlo. Teď mám díky Martinovi ingredience na odšťavňování na další tři dny. Ještě nejsem mrtvá. Obracím vizitku v rukou a vyčítám si, jak jsem se k němu zachovala. Byl loajální, a toho si vážím, ale to neznamená, že budu chodit k terapeutovi. Odpoledne se přelije do večera; když trpíte nespavostí, je to všechno jedno. Vyberu si láhev červeného vína z ubývajících zásob a zamířím do pracovny, zbytek domu nechám ve tmě. Zdá se, že nemá smysl zaplňovat ho světlem, když většinu večerů trávím v jedné místnosti. Moje pracovna je mým bezpečným místem, mým únikem, a je v ní všechno, co potřebuju. Není to velká místnost, ale to je dobře, snadno se v ní udržuje teplo. V jednom rohu stojí staré otlučené klubové křeslo. Chybí na něm několik mosazných cvočků, které zdobí jeho okraje. Vedle ní stojí vysoká standardní lampa s tím největším, nejšílenějším stínítkem, jaké jsem našla. Stěny jsou obložené policemi a skříněmi, přeplněné knihami a věcmi, které jsem za ta léta nasbíral. Jedna část je plná vinylů a vedle mé židle je skříňka, ve které je moje pýcha a radost: gramofon Rega a ventilový zesilovač. Jsem si vědom, že tenhle pokoj zní jako místo posledního odpočinku starého vysloužilce, ale mně se líbí. Je tu ticho, a když si pouštím hudbu, je to jako vlna teplé vody, která mnou protéká. Naliji si víno do velké sklenice a prohledám svou sbírku desek. Netrvá dlouho a hlásek v mé hlavě mi navrhne Rubber Soul. Zdá se, že Beatles mají píseň pro každou příležitost. Moje kopie tohoto konkrétního alba je reedice. Originály jsou pěkné - mám je také - ale remastery jsou něco úplně jiného, čisté, bohaté a hřejivé zároveň. Vytáhnu 180gramovou desku z obalu, položím ji na gramofon, opatrně spustím stylus na vinyl a zabořím se do křesla. Jehla najde drážku a Fab Four mi uleví. McCartneyho vokál v "Drive My Car" se dokonale vznáší nad hlubokými kytarami. Z jedné z přeplněných polic zvednu zarámovanou fotografii: Amy, pár týdnů před tím, než se ztratila, vlasy jí vlály za zády, když si hrála na houpačce na zahradě, houpačce, která už zrezivěla. Třiadvacet let a bolest je horká a svěží jako vždycky. Místnost naplní hudba a víno se pustí do práce. Folkové melodie písně "Norwegian Wood" ustupují silnému motownskému groovu "You Won't See Me" a text mě strhne. Nakonec se zhroutím do křesla. Když usínám, Beatles zpívají o ztrátě, o uplynulých letech a ztracené dívce, kterou už nevidí. Znám ten pocit, chlapci.
Kapitola 2 (1)
2 Středa, 11. prosince 2019 Probouzím se, srdce mi buší v hrudi. Zamrkám a naladím se na uklidňující zvuk stylusu, který naráží a praská po vnitřním okraji vinylu. Záchvaty této opakující se noční můry jsem už zažila, ale obvykle po několika týdnech odezní. V posledním zhruba roce se však stala nesnesitelnou, neustále se opakuje ta noc, kdy Amy zmizela. Bolest je teď stejně silná jako v den, kdy jsem ji ztratil. Ve snu znovu prožívám každý drobný detail, každou hloupou chybu, kterou jsem udělal, jak jsem od ní na vteřinu odpoutal pozornost, abych zapůsobil na Sian Burrowsovou a vyhrál medvěda. Všechno se mi to vrylo do paměti, je to cejchované, trvalé. Přistoupím k přehrávači, zvednu tónové rameno a chvíli stojím, přikovaný otáčejícím se gramofonem. Někdy se mi zdá, že se Amy nikdy neztratila, že jsme spolu šli domů a všechno bylo v pořádku. Při některých příležitostech mé podvědomí sáhne po naději a já se přesvědčím, že ji vidím, jak na mě mává z kolotoče. Volám její jméno, ale můj hlas tam není. Jsem prázdný, dutý. V tu chvíli si uvědomím, že je to sen, ale jsem připoutaný na jízdu. Kolotoč zrychluje, dřevění koně cválají příliš rychle a hudba se stupňuje do odporného, nesouhlasného crescenda. Když se probudím, zůstane mi jen pravda. Je pryč. Říká se, že čas léčí, ale ve skutečnosti se tím myslí, že člověk začne zapomínat. Je to přirozený proces, způsob, jak se naše mysl vyrovnává se ztrátou. Ke cti policie slouží, že dělala, co mohla, apelovala, pročesávala okolí, vylepovala plakáty. Nakonec se však Amyino zmizení stalo další statistikou, dalším pohřešovaným dítětem, dalším nevyřešeným případem. To je asi to nejtěžší, ta nevědomost. Dám si sprchu a drhnu si kůži ve snaze smýt ten prázdný pocit. Nemůžu takhle pokračovat. Tři hodiny spánku za noc se prostě nedají vydržet, ale co můžu dělat? Přehrávám si rozhovor s Martinem a přemýšlím, jak dlouho mě tenhle dům bude chránit. Už se nemůžu schovávat. Minulost mě konečně dohání. V kuchyni si udělám další koktejl. Na hromadném mlácení ovoce je něco velmi terapeutického. Martin to možná věděl. Vizitka, kterou mi dal, leží vedle mixéru. Alexia Finchová, hypnoterapeutka. Na zadní straně je seznam poruch: úzkost, stres, nespavost a tak dále. Opravdu to budu dělat? Zírám na vizitku příliš dlouho a otáčím ji v prstech. Uvědomím si, že prokrastinuji, což je další příznak na zadní straně kartičky. Strčím ji do zadní kapsy džínů a vyrazím ven. Je půlnoc, a přestože je zima, v ulicích Cheltenhamu je rušno. Hrbím se a ploužím se, záměrně se vyhýbám očnímu kontaktu s kýmkoli. Ráda se procházím, ale bolí mě vidět ostatní lidi, jak si žijí své životy, když vy trčíte ve svém. Pro nespavce je nejlepší čas na procházku kolem čtvrté hodiny ranní. Většina lidí spí a zvířata - ta, která běžně nevidíte, jako jsou lišky a jezevci - vládnou noci. Jsem v depresi. To vím... a za posledních pár let jsem se taky stal samotářem, ale pořád je tu jeden člověk, kterého rád vidím, někdo, kvůli komu stojí za to vyrazit ven. Přicházím do Vinnyho vinárny, mého pravidelného místa, kam chodím. Jmenovec obchodu je upovídaný, holohlavý milovník hudby s vášní pro všechno analogové. Je to teď jeden z mých jediných přátel. Ostatní se tak nějak rozutekli, ne že bych se je snažil zastavit. Vinnyho obchod je tu odjakživa a asi by se dalo namítnout, že je zajatým publikem, ale vždycky je ochotný si popovídat a bere mě takového, jaký jsem. A co je možná ještě důležitější, neklade mi složité otázky. Sejdu po schodech a vejdu dovnitř. Říkejte si, že jsem divná, ale vůně stárnoucího ochranného papíru a mentolových cigaret mě uklidňuje. Není to velký prostor, ale Vinny přesto zvládne udržet zásobu tisíců desek v úhledných řadách. Obaly klasických alb od umělců jako Pink Floyd, Stones nebo Bob Dylan zabírají každé volné místo na stěně. Vinny miluje staré věci, a proto mám Vinnyho rád. Najdu ho v zadní části obchodu. Jako vždycky má na sobě starodávné šedé džíny vyhrnuté tak, aby odhalovaly Doc Martens, a historické tričko, dnes s nápisem Guns N' Roses. Je obklopen nedotčenými kartonovými krabicemi a strhává z nich pásku. "Cash!" Otře si pot z čela a hladké hlavy. "Rád tě vidím." Říká mi Cash, protože neberu kreditní karty. "Co máš za lubem?" Zeptám se. "Právě jsem přijal náklad nových zásob." Usměje se a z jedné krabice vytáhne album. "Myslel jsem, že by se ti tohle mohlo líbit. Je to tribute album Beatles od Flaming Lips - víš, to od Seržanta Pepře?" "Já ho vlastně nechci, Vinny," vysvětluju opatrně, nechci vypadat nevděčně. "Miluju Flaming Lips, ale upřímně řečeno, pomyšlení na to, že by někdo dělal coververze Beatles, mě naplňuje hrůzou." "To je fér." Srdečně se zasměje. "To mi připomíná, že ti včera přišlo to album, co sis objednal." Zamíří ke skladu. Vinny je velký chlap. Připomíná mi medvěda grizzlyho, ale překvapivě lehce chodí. Jednou mi řekl, že chodí na hodiny kubánského tance. To je něco, co bych rád viděl. Ze skladu na mě volá: "Přemýšlím, že bych tam strčil kávovar a zařídil tam malou kavárničku. Co myslíš?" "To zní dobře," zavolám zpátky a přemýšlím, kam si myslí, že dá stůl a židle. Vinny se vynoří v oblaku modrého kouře s deskou v podpaží. Kouří ručně balené cigarety s mentolovými papírky a naprosto ignoruje zákaz kouření, zvlášť když je v obchodě klid, což je většinu času. "Bude to jeden z těch nóbl automatů s hnědými plastovými kelímky," říká a oči se mu lesknou vzrušením. "Úplně miluju, když si člověk dá horkou čokoládu a na konci je celá ulepená a zároveň pocukrovaná." Mlaskne a zasténá představou rozkoše. Vinny a kvalita nejdou vždycky dohromady.
Kapitola 2 (2)
Podává mi album. Je to stereofonní reedice alba Help! a já se těším, až si ho pustím. Poděkuju mu a on mi připomene, že je to všechno zaplacené. Zúží pohled. "Musím říct, Cashi, že teď vypadáš, jako by sis dal kafe. Cítíš se dobře?" "Nespím dobře." "Noční můry," řekne. "Že jo? Zase tě trápí?" Přikývnu. Vinny je jeden z mála lidí, kterým jsem o Amy řekl. "Po tvé poslední návštěvě, Cashi, jsem si vygooglil 'minimální požadavky na spánek pro člověka'. Není to dobré... jsi hodně pod normou." Povzdechnu si a rozhodnu se mu říct, co se děje. "Pořád si to přehrávám, Vinny, pořád vidím Amy vedle sebe, a pak se podívám dolů a ona je pryč. Někdy mám pocit, že můj život běží ve smyčce, jako by někdo pořád vracel jehlu na začátek desky. Je to už přes dvacet let a pořád mi to připadá jako včera." "S tvojí mámou to taky nemůže být snadné. Máš toho hodně." V jeho hlase slyším upřímnou empatii. "Jeden můj známý byl voják, byl dvakrát v Iráku, a měl to podobně jako ty, pořád si přehrával všechny špatné věci, dostal se do pěkné bryndy." Odmlčí se, a když znovu promluví, jeho hlas je tišší. "Pořád ti říkám, kámo, že máš DPST. Potřebuješ pomoc." Vinny to myslí s posttraumatickou stresovou poruchou a také to myslí dobře. "Martin mě objednal k terapeutovi," řeknu mu. "To je dobře, Cashi. Kdy?" "Dnes ve dvě odpoledne." Zavrtím hlavou. "Byl jsem naštvaný." "Proč?" "Zamluvil si to, aniž by se zeptal." Vinny se nad tím zamyslí. "Nejspíš se jen snažil pomoct. Půjdeš tam?" Přecházím k regálu s vinyly a listuju jimi, aniž bych se pořádně dívala. "Myslím, že ne. Sny nakonec přestanou, přejde to." "Dobře," ušklíbne se. "Je teprve jedna hodina. Můžeš mi pomoct uklidit tuhle hromadu." Vinny pokračuje ve vybalování krabic, zatímco já si prohlížím regály. Chvíli spolu nemluvíme. Přemýšlím o tom, co řekl, a svým způsobem má pravdu. Je od Martina hezké, že se mi snaží pomoct, ale už mě do něčeho takového tlačil a nedopadlo to dobře. Nakonec Vinny řekne: "Je v pořádku požádat o pomoc, víš?" "Ne," řeknu. Stáhne se mi hruď a pomalu vydechnu. "Jo, já vím." "Tak čeho se bojíš?" "Žraloků," řeknu mu. "Cože?" "Žraloků. Lidi říkají věci jako: 'To je v pohodě, ti tady kolem jsou planktonožraví,' ale já už viděl vegetariány, kteří ve slabé chvilce snědli sendvič se slaninou." Zasměje se a zavrtí hlavou. "Víš, co myslím. Proč se bojíš terapie?" Pár vteřin se dívám na podlahu a překvapí mě, když ze mě začne lít pravda. "Upřímně řečeno, mám pocit, že se všechna ta bolest, ta historie, stala mou součástí," řeknu mu. "Připadá mi, jako by se snesla dolů, opravdu hluboko, a usadila se jako usazenina." "A ty se bojíš, že to všechno zase vyplaví na povrch?" Pokývám hlavou. Vinny ke mně přistoupí a položí mi ruku na rameno. "Teď poslouchej svého strýčka Vincenta. Nejsem si jistý, jestli to může být ještě horší, kámo. Co je to za terapii?" Podám mu vizitku Alexie Finchové. "Hypnóza!" zvolá nadšeně. "Jednou jsem to podstoupil. Skvělé." "Vážně?" "Jo!" Nepřítomně odfrkne popel z ručně ubalené cigarety na podlahu, lepkavý červený koberec, který mi připomíná hospodu. "Měl jsem dvě opravdu úžasná sezení a úplně jsem přestal kouřit. Jen tak. Bylo to úžasné!" Upřeně se zadívám na jeho ruku. "Cože, tohle?" řekne a mávne cigaretou. "No jo... no, zřejmě jsem zase začal." "A co tím chceš říct?" "Bylo to opravdu, opravdu těžké." "Vzdát to?" "Ne, začít znovu." "Vinny," řeknu, "nevím, jestli to pomáhá." "Nevím," řeknu. "Jasně." Moudře přikývne. "Snažím se ti říct, abys zašel za hypnoterapeutem, a jestli to pomůže, tak je to dobře." Jeho výraz se změní a s vážným výrazem si mě prohlíží. "Ale jestli se rozhodneš, že z nějakého důvodu už nechceš spát, že se chceš vrátit k životu nespavce, který má noční můry a tak, pak můžeš." Odmlčí se a strčí si ruce do kapes, obočí zvednuté, jako by se chystal prozradit chytré tajemství. "Hypnóza vyprchá, víš."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zoufalý závod s minulostí"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️