Kapitola 1 (1)
========== První kapitola ========== Vedle mě na stolku zabzučel telefon. Celou noc jsem nespala, byla jsem z tohoto okamžiku nervózní. Sevřela jsem telefon, vypnula budík a čekala na jakýkoli zvuk, který by naznačoval, že je někdo další vzhůru. Byly čtyři hodiny ráno a pro mámu a tetu Sarah to byl bezpečný čas, kdy ještě spaly. Proudila mnou však taková hrůza, že jsem se bála i dýchat, když jsem poslouchala, jestli se něco neobvyklého neděje. Přivítalo mě naprosté ticho. Odhodila jsem černé povlečení, vstala a rozhlédla se po své špinavé ložnici. Stěny byly smetanově bílé a místnost byla dost velká jen na kovovou plnohodnotnou postel a odkládací stolek. Skříň, umístěná přímo naproti posteli, byla široká nanejvýš metr a půl. Ale na tom nezáleželo. Stejně jsem tam moc věcí neměla. Teta se postarala o to, abych měla jen to nejnutnější, a moje kodependentní máma si toho nikdy nevšimla. Byl to dům se čtyřmi ložnicemi a třetí ložnice byla dvakrát větší než ta moje. Dřepla jsem si a sáhla pod postel. Vytáhla jsem svou malou tašku, kterou jsem si sbalila včera večer. Bylo to na nic, ale to bylo všechno, co jsem si s sebou na vysokou brala. Až se dostanu na Kortrightovu univerzitu, koupím si další oblečení a školní potřeby, ale nebylo to tak, že bych toho měla víc, kdybych se neplížila ven. Koneckonců, nevydržela bych u tety bydlet ani o den déle. Neustálé urážky, které kolem sebe házela, a to, jak mě fackovala nebo ještě hůř, když se máma nedívala, se mi vymklo z rukou. Čím jsem byla starší, tím bylo její týrání horší. Vzala jsem si na ramena popruh tašky a v žaludku se mi nahromadil strach. Co když mě teta Sarah chytí? Udělala by cokoli, aby mě donutila zůstat. Líbilo se jí mít boxovací pytel. V domě bylo ticho, a tak jsem zamířila ke dveřím, ale pak jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla mobil. Sebrala jsem ho ze stolu a šla do nastavení, abych vypnula sledování GPS. Srdce se mi rozbušilo, když jsem sahala po klice. Dveře měly tendenci vrzat, když jsem je otevírala, takže jsem se modlila, aby WD-40 zafungoval; včera večer před spaním jsem se jím namazala. Teta měla ložnici hned vedle mé, takže mě mohla sledovat. Máma zůstala dole v ložnici, aby neslyšela moje a Sářiny prudké hádky. Když jsem pomalu otevíral dveře, tělo se mi úlevou prohnulo, až dveře na samém konci zasténaly. Sakra, málem jsem je otevřela celé. V Sářině pokoji něco bouchlo. "Jadie?" Tuhle přezdívku jsem nesnášela a ona to věděla. Proto trvala na tom, že mi tak bude říkat. Sakra, já jsem taky nebyla zrovna fanynka Jade. Měla jsem tmavé oči a vlasy a olivový odstín pleti. Proč mě rodiče pojmenovali právě takhle? Hlava se mi zatočila z toho, jak jsem zadržovala dech. Nebylo to tak, že by mě slyšela dýchat, ale nechtěla jsem to riskovat. Třeba by se vrátila ke spánku. V tu chvíli ovšem něco dopadlo na zem. Musely to být její nohy. "Sakra, holka," zamumlala, když její kroky zamířily ke dveřím. "Jestli se po tom všem, co jsem pro tebe udělala, snažíš vyplížit ven, tak tě zmlátím do krve," řekla nahlas. Z tohohle se nedalo dostat elegantně. Prudce jsem se nadechla a vyrazila na chodbu. Potřebovala jsem se dostat na schody dřív, než mě tam zmlátí a vzbudí mámu, aby sehrála roli matky v nouzi. Vždycky jsem se podvolila. Ke schodům jsem dorazila přesně ve chvíli, kdy se otevřely její dveře. "Vrať se zpátky!" zařvala a vyšla na chodbu. Dlouhé karamelové vlasy měla rozcuchané a její chladné, ledově modré oči na mě znechuceně hleděly. "Kam si myslíš, že jdeš?" Očekávala, že poslechnu, ale ne dnes. Musela jsem tuhle šanci využít... kvůli sobě. Vyběhl jsem po schodech a slyšel, jak za mnou běží. Když jsem dopadla na dno schodiště, Sarah zahnula za roh a spustila se za mnou. Sakra. Byla skoro ve stejné kondici jako já, ale já měl na své straně mládí. Než jsem odemkl vchodové dveře, byla Sarah v polovině schodiště. Trhla jsem dveřmi a vyběhla na dvůr. Ve čtvrti se středními příjmy bylo ticho a tma, v žádném domě se nesvítilo. Všichni ještě spali, stejně jako měla spát Sarah. Rozběhla jsem se doleva a doufala, že moje mizerná stará Toyota Corolla stále parkuje ve slepé uličce. Auto jsem si koupil teprve před deseti hodinami kvůli tomuhle útěku. Byla to jediná věc, kterou jsem si mohl dovolit, aniž bych rozfofroval všechny své úspory. Sarah zabouchla vchodové dveře a vyběhla na dvůr. "Okamžitě přestaň utíkat." Ne, to se rozhodně nestalo. Ignorovala jsem ten příkaz a veškerou svou energii jsem nasměrovala na to, abych se dostala pryč. Pumpoval ve mně adrenalin, ale slyšela jsem, jak mě dohání. Ta taška mi zatraceně ztěžovala běh. Právě když jsem se dostala na okraj našeho půlhektarového dvorku, Sarah mi vrazila do zad. Tvrdě jsem padl na kolena a ona mě kopla do boku. "Víš, co se stane lidem, kteří mě neposlechnou?" Sarah zasyčela a znovu mě kopla. V boku mi hluboko pulzovala bolest, ale odmítala jsem jí dát najevo, jak moc to bolí. Chápala jsem fyzickou bolest a občas ji vítala, jen ne tehdy, když mi šlo o tolik. Stáhla nohu zpátky, aby mě znovu kopla, a moje instinkty převzaly vládu. Chytila jsem její nohu a zvedla se, čímž jsem ji vyvedla z rovnováhy. Dopadla na záda. Jediná dobrá věc, kterou pro mě máma po tátově smrti udělala, bylo, že mě dala na kurzy bojových umění a sebeobrany, abych se dokázala bránit tak, jak to ona nikdy nedokázala. To byl jeden z důvodů, proč byla teď tak zlomená; cítila se zodpovědná za tátovu smrt. "Jak se opovažuješ!" Sarah zasténala a překulila se na bok. V dálce zaštěkal pes a v sousedním domě přímo naproti nám se rozsvítilo světlo. Chystali jsme se vzbudit celé sousedství, což bylo částečně i jejím cílem. Kdyby se jí podařilo přimět sousedy, aby vyšli ven, mohla by je zmanipulovat, aby mě dostali zpátky dovnitř. Už předtím lhala o věcech, které jsem udělala. Vyšplhala jsem se na nohy a upravila si popruh na rameni, když jsem se chystala znovu vyrazit k autu. Musela jsem ji ztratit dřív, než uvidí moje auto a zjistí poznávací značku. Během několika minut by mě hledala policie. Musel jsem něco vymyslet. Každý další okamžik ohrožoval můj útěk.
Kapitola 1 (2)
Teta mě chytila za nohu a já jsem se znovu ocitla na trávě. Pak mi to došlo. Neměla jsem na výběr. Musela jsem s ní bojovat. Doplazila se ke mně a udeřila mě do ucha. Do mozku mi proniklo hlasité zvonění. Odhodil jsem tašku o pár metrů dál, ignoroval zvuk a otočil se k ní. Praštil jsem ji do nosu. Kosti křuply a z obou nosních dírek vytekla krev. Vnitřně jsem se ušklíbla, protože jsem věděla, že až se o tom máma dozví, bude se cítit poníženě a zahanbeně. Ale musela jsem to udělat, i když to bylo sobecké. "Ty." Oči se jí zúžily do štěrbin a plivla na zem. "To mě nezpomalí." Byl jsem si jistý, že nezpomalí. Šílenství nezná mezí. Zaujala jsem bojový postoj a dala najevo, že neustoupím. "Dobře. Tohle už mělo být dávno." Blafoval jsem. Nechtěl jsem jí ublížit, i když využila každé příležitosti, aby mě sejmula. Potřebovala jsem ji omráčit nebo donutit k ústupu do domu. To druhé pro ni ale nepřipadalo v úvahu. "Ano, to je." Zadní stranou trička od pyžama si otřela krev z úst. "Vždycky jsem se držela zpátky, ale teď ne." To byla lež. Jednou mě praštila tak silně, že si zlomila ruku. Ale snažil jsem se ji přesvědčit, aby se stáhla, jak nejmíň to šlo. "Dávám ti poslední šanci." Sarah se přerývaně nadechla. "Okamžitě se vrať do domu, nebo ti z obličeje udělám nepoznatelnou věc." "Ne," řekla jsem pomalu a důrazně. To by se nestalo. Pokusila se mě kopnout kolenem mezi nohy, ale já ten laciný úder předvídal. Udělala jsem pár kroků dozadu a kopla ji do břicha. Odletěla několik metrů dozadu a dopadla na zadek. Nedala jsem jí šanci vstát, vrhla jsem se za ní a obtočila jí ruku kolem krku. Pevně jsem ji objal a odřízl ji od kyslíku. Zatímco jsem čekal, až omdlí, sledoval jsem sousedovy vchodové dveře. Ještě nevyšla ven. Připouštím, že se mohla dívat z okna. Musel jsem se odsud dostat. Sarah mi zaryla nehty do paže. Pod konečky prstů se jí hromadila krev, jak se mě zoufale snažila dostat pryč, ale já jsem bolest přetlačil. Když se bolest stala nesnesitelnou, její sevření mé ruky povolilo. Nedostatek vzduchu se konečně projevil. Během několika příštích vteřin bude mrtvá. Vchodové dveře domu naproti se otevřely a starší žena vykoukla ven. Když na nás spočinula pohledem, klesla jí pusa. Zalapala po dechu: "Panebože," a zavřela dveře. Zavolala by policii. Sára zvrátila hlavu na stranu, já jsem uvolnil sevření a opatrně ji položil na zem. Kdyby nás sousedka neviděla, strčil bych ji dovnitř domu, ale musel jsem snížit ztráty. Rozběhla jsem se k ní, popadla tašku a utíkala jako o život. * * * Ruce se mi třásly, když jsem jela směrem ke Kortrightově univerzitě. Před hodinou mi máma volala pořád dokola, až jsem mobil vypnula a zahodila ho dřív, než mě Sarah nechala vystopovat mobilní společností. Pár kilometrů zpátky se mi podařilo sehnat předplacený ve Wal-Martu a konečně jsem mohl použít GPS a najít univerzitu, aniž bych se musel bát, že mě někdo najde. Bylo to směšné. Pořád jsem se díval do prasklého zpětného zrcátka a čekal, že mě bude pronásledovat policejní auto. Nikdo nevěděl, že je to moje auto, a zaparkoval jsem dost daleko na to, aby mě sousedé neviděli odjíždět. Podle toho, co věděli, jsem šla pěšky, což by pro mě znamenalo něco dobrého. Zazvonil telefon, což mě zaskočilo. Jak se k tomu číslu máma dostala? To by přece nemělo být možné. Podívala jsem se na číslo volajícího a ramena mi poklesla. Bylo to číslo, které jsem nikdy předtím neviděla, což dokazovalo, že jsem byla příliš úzkostlivá. Musela jsem se uklidnit, než udělám nějakou hloupost, třeba nabourám auto. Vozidlo by nepřežilo ani prudký náraz, natož nabourání. Zviditelnila se celá cihlová cedule Kortrightovy univerzity a v žaludku se mi rozletěli motýli. Bylo to skutečné. Dostal jsem se do Hidden Ridge v Tennessee. Na chvíli se tam zdálo, že je všechno ztraceno, ale tady jsem byl a ještě víc jsem si potvrdil, že tohle je osud. Když jsem zahnula do ulice, která vedla ke škole, najednou jsem se cítila nesvá. Míjel jsem zbrusu nové Hondy, SUV a několik BMW. Vyčnívala jsem jako pěst na oko, což nikdy nebylo dobré. Vždycky jsem se řídil heslem, že se musím vmísit do davu. Na ničem z toho nezáleželo. Bylo to jen hloupé auto, které jsem řídil jen zřídka. Projížděl jsem kolem velkého stadionu, po jehož obvodu pobíhali fotbalisté ve zlatých tričkách a černých šortkách - charakteristických barvách univerzity. Tahle škola existovala už přes sto let a měla docela dobrou pověst - další důvod, proč mě překvapilo, že jsem v polovině školního roku dostala plnou výuku. Ocitl jsem se na velkém parkovišti poblíž dvou obrovských budov. Podle všech obrázků, které jsem viděla, to byly koleje. Moje auto zapištělo, když jsem zajela na nejbližší parkovací místo. Pár kluků o pár aut dál se na mě zachechtalo. To je jedno. Nesnažila jsem se na ně udělat dojem. S co největší důstojností jsem si vzala na ramena popruh a vystoupila z auta. Snažila jsem se, abych se viditelně nezkroutila, když se dveře se sténáním zavřely. Kluci na mě houkli, ale já jsem zvedla hlavu, prošla kolem nich a předstírala, že neexistují. Stejně jsem nikoho nepotřebovala. Když se člověk přiblíží k lidem, jenom si ublíží nebo se dostane do problémů. Vyšla jsem na chodník s cílem najít svůj pokoj a usadit se. Potřebovala jsem čas na dekompresi po pekelném začátku dne. Ale když jsem zahnula za roh a prošla kolem chlapecké koleje, zastavila jsem se a nedokázala zpracovat, co jsem viděla, protože se mi v koutku úst sbíhaly sliny.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola druhá ========== Zamrkala jsem. Tohle se mi muselo zdát. Nejvíc sexy kluk, jakého jsem kdy viděla, kráčel ke vchodovým dveřím klučičí koleje. Měřil metr osmdesát, byl o dobrých třináct centimetrů vyšší než já a byl stavěný jako zatracený náklaďák Ford. Měl na sobě jednoduché, volné, královsky modré tričko, které se mu však tvarovalo na svalnatém hrudníku a pažích. Modré džíny mu také obepínaly tělo všemi způsoby, jakými by na chlapovi měly, ale stejně dobře mohl mít na sobě tepláky, protože se mu rýsovalo mužství. Dlouhé světlé vlasy měl vyčesané nahoru a na bradě odpovídající kštici. Nikdy předtím mě žádný chlap nepřitahoval, takže mě to naprosto zaskočilo. Moje zírání muselo upoutat jeho pozornost, protože se jeho zlaté oči obrátily ke mně a zorničky se mu proměnily ve štěrbiny. Štěrbiny. To bylo zatraceně nemožné. Odtrhla jsem od něj pohled, vyděšená tím zážitkem. Byla jsem vzrušená a zároveň zkamenělá. Přinutila jsem se pohnout nohama a předstírala jsem, že se nic nestalo. Upírala jsem oči před sebe a soustředila se na to, abych dala jednu nohu před druhou. Něco uvnitř mě vědělo, že mě pozoruje. Bez dovolení jsem otočila hlavu zpátky k němu a málem jsem se rozplakala úlevou, když byly jeho zorničky normální. Spánková deprivace mě tvrdě zasáhla a způsobila, že jsem si představovala různé věci. Vykročil ke mně a všechno uvnitř na mě křičelo, abych utekla. Trhla jsem hlavou dopředu a přidala do kroku. Část mého já chtěla jít za ním, což způsobilo, že zbytek mého já ještě zoufaleji toužil dostat se pryč. Chlap tě mohl zničit. Přesně to se stalo mámě. Nikdy jsem nechtěla skončit jako ona. "Hej, počkej," zavolal na mě ten kluk. Jeho přízvuk byl zvláštní a svůdný. Nikdy předtím jsem žádný takový neslyšela. Aniž bych ho vzala na vědomí, pokračovala jsem dál, jako bych ho buď neslyšela, nebo si myslela, že mluví s někým jiným. Ve vší počestnosti, mohl být. Na mně nebylo nic zvláštního. Vytěsnila jsem ho z hlavy a soustředila se na počasí. V Knoxville bylo o dobrých dvacet stupňů tepleji než v Indianapolis. Samozřejmě mě nejspíš zahříval i můj spěch. Krev mi rozhodně proudila. Vešla jsem do koleje a zastavila se u recepce. Dívka se světle hnědými vlasy staženými do culíku vzhlédla od mobilu. Její kaštanově hnědé oči se na mě upřely a ona povytáhla obočí. "Jak vám mohu pomoci?" "Aha, ehm." Ukázala jsem na svou tašku, jako by to mělo být jasné. "Jsem tu nová. Potřebuju zjistit, který pokoj na koleji mi přidělili." "Jo, dobře." Několikrát poklepala na desky. "Jste Jade Stormová?" "To jsem já." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl lehce, ale nepovedlo se mi to... a sarkasticky. Proto jsem se lidem vyhýbala. "Tak dobře." S povzdechem sáhla do zásuvky a vytáhla obálku s nápisem 501. "Tady máš." "Díky." Ve snaze vyhnout se ještě většímu trapasu jsem se otočil a prohlédl si halu. Na starší školu mě to překvapilo. Ze stropu visely každých pár metrů jednotlivé žárovky a stěny byly středně šedé. Uprostřed široce otevřeného prostoru tvořila obrovský čtverec skupina pohovek, každá v jiné základní barvě, která vyvažovala stěny. Přímo vzadu seděl velký výtah a na každé vzdálenější straně stěny byly dveře, které musely být schodištěm. Už tak jsem si připadala nedostatečně oblečená v děravých džínách, které tak nebyly navrženy, a v tenkém svetru, který mi visel na rámu. Těch několik dívek, které jsem míjela, bylo oblečeno do módního oblečení, jako jsou úzké džíny, kozačky a roztomilé vypasované svetry. Spěchala jsem kolem gaučů a ignorovala podivné pohledy vrhané mým směrem. Zmáčkla jsem tlačítko na výtahu a modlila se, aby se dvojité dveře otevřely a pohltily mě celou. Potřebovala jsem čas o samotě, což bylo šílené, vzhledem k tomu, že jsem jela přes pět hodin v autě sama. Vzduch naplnil šepot, který mě dusil. Jako podivínskému samotáři, se kterým se nikdo nechtěl stýkat, si ze mě na střední škole dělali legraci. Jistě, kluci po mně vyjížděli, ale vždycky chtěli jen jedno. Bylo to pro ně jako výzva, protože jsem žádnému z nich nikdy nevěnovala pozornost. Dveře se otevřely a odhalily čtyři nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Ta nejvýraznější byla uprostřed. Její růžovozlaté vlasy po ramena a pronikavé modré oči by zastavily každého kluka. Byla o něco menší než nápadná zrzka, která měla hlavu zakloněnou smíchy, ale ne o moc. "Panebože, Roxy." Hnědovlasá dívka na konci se rozplakala a zúžila své světle hnědé oči, které měly kaštanový nádech. "Nechceme slyšet o tvých sexuálních eskapádách s Axelem." "Mluv za sebe." Dívka s černými vlasy a ještě tmavšíma očima se zasmála. Její oči měly červený odstín, který je činil jedinečnými a nádhernými. Měla na sobě černé splývavé tričko s dlouhými rukávy a tmavé džíny. "Já žádné nedostanu, takže musím žít zprostředkovaně skrze někoho. Sadie se s nikým nelíbá a neříká to." "Nechci, abys takhle o Donovanovi přemýšlela." Modré oči jí slabě zazářily. "Je celý můj." Vzduch kolem nich byl uklidňující, na rozdíl od většiny dívčích klik, které jsem viděla. Neplynula z nich žárlivost ani nevraživost. Poprvé v životě jsem žárlila. "Ahoj," řekla jemně dívka, o které jsem předpokládala, že je Sadie, když se její oči upřely na moje, "jsi v pořádku?" Cože? Realita na mě znovu zaútočila, když jsem si uvědomila, že jim bráním ve výstupu z výtahu. Znovu jsem na ně zírala. "Jo, promiň." Uhnula jsem stranou, zamávala jim a čekala na jejich smích. Ale nikdo z nich se nesmál. Místo toho se usmála dívka se světlejšími hnědými vlasy. "To není problém." Ti čtyři kolem mě prošli ladněji, než jsem kdy viděla někoho se pohybovat. Vsadila bych se, že si mohly vybrat každého kluka, na kterého se zaměřily. Naskočila jsem do výtahu, když se holky na pohovkách znovu ušklíbly. Teď to byly bezcitné mrchy, které se staraly jen o sebe. V pátém patře mě množství holek štěbetajících na chodbách téměř ohromilo. Po prohledání okolí jsem zahnula doprava a zamířila na samý konec chodby. Můj pokoj byl poslední napravo.
Kapitola 2 (2)
Skutečnost, že nebudu muset řešit sousedy z obou stran, mě nadchla až příliš. Odemkl jsem dveře a vešel dovnitř. Pokoj byl čtyřikrát větší než můj pokoj u tety. Oddělené postele stály naproti sobě u světle šedých stěn. Malé okno před neobsazenou postelí mělo výhled na chlapeckou kolej. Prostor u nohou postele zabíral psací stůl, který nebyl širší než samotná postel a nechával mi dost místa, abych ho obešla a podívala se z okna. Polovina pokoje na koleji, která by se dala považovat za mou, mi poskytovala víc než dost místa, abych se cítil pohodlně. U Sáry jsem se naučila žít minimálně. Když jsme se s mámou po tátově smrti nastěhovaly, teta Sarah se zapřísahala, že třetí ložnici, která byla dvakrát větší než pokoj, který jsem nakonec zabrala, potřebuje na skladování. Pikantní bylo, že pokoj nebyl ani ze čtvrtiny zaplněný. Bylo mi osm let a právě jsem přišla o otce, ale už tehdy mě to trápilo. Přesto to byla jen malá ochutnávka toho, co pro mě znamenalo následujících deset let. Přesto mě to alespoň připravilo na život na koleji. Setřela jsem vzpomínky, vstoupila do pokoje a proti mně stála malá, hubená dívka, která nosila brýle s tlustými tmavými plastovými obroučkami. Pramenité karamelové vlasy jí visely do obličeje a přes sobolí oči. Na sobě měla bílé tričko z Hvězdných válek a kostkované kalhoty. Její oblečení bylo zajímavé, což ode mě vypovídalo o mnohém. Když se mé oči setkaly s jejími, trhla sebou a ztuhla. Dýchala tak ztěžka, že jsem ji slyšel na pět metrů. "Uh... ahoj." Nebyl jsem si jistý, co mám dělat, ale pokud jsme měli být spolubydlící, nemohl jsem se chovat jako úplný blbec, že ne? "H-hi," vykoktala a přesunula pozornost zpátky na učebnici na stole. "Doufala jsem, že budu mít pokoj zase pro sebe, zvlášť když je půlka školního roku." Přinejmenším byla stejně společensky nešikovná jako já. To by pro nás obě buď dopadlo dobře, nebo by to byla naprostá katastrofa. To ukáže až čas. "Jmenuji se Jade." Škubla se za ucho a sklopila oči. "Já jsem Vera." Podíval jsem se na její stranu pokoje a vnitřně jsem se zarazil nad povlečením z Hvězdných válek na posteli a plakátem na zdi. Náš pokoj měl jakýsi styl. Skutečnost, že si vybrala tu stranu pokoje, která přiléhala k naší sousedce na koleji, mě překvapila. Dostala jsem stranu, kterou jsem preferovala. "Co je s tou postelí?" zeptala jsem se. To bylo jediné vysvětlení, proč si vybrala tu horší stranu. "Nic." Odkašlala si a sklonila se, čímž přede mnou skryla obličej. "Já jen..." "Cože?" Než jsem se usadil, chtěl jsem vědět, s čím mám tu čest. Štěnice? Hrudkující matrace? Zavrávorala. "Bojím se výšek." To jsem nečekal. Okno bylo tři metry nad postelí a bylo malé. Muselo by se hodně snažit, aby jím člověk propadl. Muselo by to být úmyslné, ne náhoda. "Dobře." Přikývl jsem a snažil se zachovat lhostejný výraz. "Prosím, nedělej si ze mě legraci." Spodní ret se jí zachvěl. "Vím, že holky jako ty nechápou, jaké to musí být mít iracionální obavy." "Holky jako já?" Zrovna když jsem si myslel, že je nesmělá. "Krásná a sebevědomá." Zamávala na mě. "Nebudu tě obtěžovat, slibuju." Takhle mě ještě nikdy nepopsala. "Děkuju, ale nejsem ani jedno z toho a není důvod, abych si z tebe dělala legraci." Pochopila jsem, jaké to je, když mě každý den někdo seká. Olízla si rty. "Dobře." Zavládlo mezi námi ticho, když jsem si vybalil tašku a ustlal si na lehkém povlečení, které jsem si přinesl. Oblečení jsem pověsila do skříně hned za psacím stolem. Bylo to trochu smutné. Během pěti minut jsem vybalila všechno, co jsem si přinesla. "Je knihkupectví otevřené?" "Ano, ještě hodinu nebo dvě." Nakoukla na mě, podívala se mi na bradu a vyhnula se mým očím. "Jestli potřebuješ knihy, teď je ta správná chvíle si je pořídit." "Nekecej," měla jsem na jazyku, ale kousla jsem se. To byl přece důvod, proč jsem se ptala. "Chápu." Popadla jsem z tašky peníze a vyšla z pokoje. Nebudu mít klid, dokud se nebudu cítit alespoň trochu připravená na zítřek. Vyšel jsem po schodech do prvního patra. Tak jsem nemusela procházet kolem falešných lidí. Dole jsem místo přes vstupní halu vyšel bočními dveřmi. Když jsem vyšla ven, zafoukal na mě chladný vítr. Brzy si budu muset koupit bundu. Ve spěchu při odchodu od Sáry mě nenapadlo si nějakou vzít. Objala jsem se kolem ramen a spěchala k budově hned naproti dívčí koleji. Podle mapy to muselo být Studentské centrum, kde bylo knihkupectví a jídelna. Žaludek mi kručelo při pomyšlení na jídlo, ale nejdřív jsem si chtěla vzít knížky. Spěchala jsem po bílém betonovém chodníku mezi oběma budovami. U laviček posedávalo několik skupinek a celý prostor stínily tři obrovské duby. I když foukal chladný vítr, lidi tu byli nepřehlédnutelní. Objevil se zadní vchod do Studentského centra a já k němu spěchala, chtěla jsem se dostat z chladu. Silný poryv větru za mnou zabouchl dveře. Prakticky jsem vyskočila z kůže. Sakra, byla jsem až příliš na nervy. Po mé pravici se nacházelo univerzitní knihkupectví. Nahlédla jsem dovnitř a uvědomila si, že většina knih už je prohrabaná. Spoléhala jsem na to, že si koupím použité knihy. To znamenalo, že si musím co nejdřív najít práci. Několik studentů nakupovalo na poslední chvíli jako já, včetně - ne. Vysoký, blonďatý a sexy byl na druhé straně místnosti a prohledával vědeckou sekci. To bylo v pořádku. Tuhle knihu bych sehnala jako poslední. Usoudila jsem, že do té doby by měl být pryč. Spěchala jsem do anglické sekce na opačné straně obchodu. Knihu jsem našla a přesunula se dál, abych našla další dvě. Teď už jsem potřebovala jen učebnici přírodních věd. Podívala jsem se do té sekce a zjistila, že tam stále stojí. Co to sakra je? To byly všechny jeho předměty přírodovědné? Uvažovala jsem, že se odhlásím a vrátím se později. Pak mě napadlo, že nechávám muže, aby ovlivňoval mé rozhodnutí, a porušuju tak své nejdůležitější pravidlo: nikdy bych nikomu nedala takovou moc nad sebou.
Kapitola 2 (3)
Narovnala jsem ramena a přešla do vědecké sekce. Příliš jsem se nad tím rozplýval. Nebylo to tak, že by si mě ten kluk všiml. Křičel "důležitý" a potřeboval by, aby na holce, která stojí vedle něj, někdo nosil Versace nebo jak se sakra ty značkové šaty jmenovaly. Uklidnila jsem se, prošla uličkou a hledala učebnici Chemie 101. Vždycky jsem si ji našla. Samozřejmě, když jsem procházela kolem oddělení biologie a fyziky, všimla jsem si, že kniha, kterou hledám, je až na konci, hned vedle něj. Takže na tenhle předmět musí chodit taky. Srdce se mi rozbušilo a já byla zatraceně ráda, že to nikdo kromě mě neslyší. Jak to, že se ze mě pouhým pohledem na někoho stala ta ubohá holka, kterou jsem odmítala být? I kdybych měla nervy v kýblu, ať se propadnu do pekla, jestli se to někdy dozví. Stál přímo před hromadou knih, které jsem potřebovala, ale já to zvládnu. Musela jsem to dokázat sama sobě. Odkašlala jsem si, ale on si dál prohlížel knihy. Jediný náznak toho, že mě možná slyšel, byl koutek jeho úst, který se naklonil nahoru. "Promiňte." Odkašlala jsem si ještě hlasitěji a podívala se na něj. Moje rozmrzelost mi ulevila. Možná jsem reagovala přehnaně. "Musím si vzít tu knihu." "Jistě," řekl a jeho slabý přízvuk mě zaskočil. "Promiň." Ustoupil z cesty, ale jeho obrovské tělo bylo stále částečně před ní. Dobře. Bylo to v pořádku. Protáhla jsem se kolem něj, dávala jsem pozor, abych se ho nedotkla, a co nejrychleji jsem knihu vytrhla. Otočila jsem se a spěchala pryč, přičemž jsem šla delší cestou, abych nemusela projít kolem něj. Ještě před chvílí jsem byla dost blízko. U pokladny nikdo nestál ve frontě, a tak jsem se vrhla dopředu a všechny knihy hodila na pult. Chlapík za pultem zvedl obočí, pokrčil rameny a zaúčtoval každou knihu a zápisník. Když odečetl celkovou částku, zvedl se mi žaludek. Neměla jsem jich u sebe dost. "Aha, můžu to tady nechat a běžet zpátky pro další peníze?" zeptal jsem se. Nenapadlo mě, že by školní knihy mohly stát tolik. Den se postupně zhoršoval. Vyschlo mi v krku, jak mě pálily slzy. Budu si muset hledat práci, když ne dnes večer, tak alespoň zítra. Když se vedle mě objevila obrovská přítomnost, přál jsem si stát se neviditelným.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Určeno pro bolest srdce"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️