Prolog
========== Prolog ========== Jaké to je zabíjet? Vzrušení. Adrenalin. Existuje zlomek vteřiny, okamžik, kdy jste na pokraji sil a hledíte přímo do očí své posedlosti, kdy emoce vzplanou. Do žil se vám rozlévá temné vzrušení. Zvuky jsou hlasitější. Vteřiny jsou delší. Zavřeš oči, vtáhneš do plic vzduch a vzdychneš, když se přiblížíš. Voní tak zatraceně dobře. Ví, že to přijde. Říkal jsi jim, že se to kurva stane, ale neposlouchali tě. Nikdy jsi nechtěl nikomu ublížit? To jsou kecy. Hloupě ti uvěřila, že jsi nic z toho nikdy nechtěl. Že jsi o to nikdy nežádal. Že jsi tu hranici nechtěl překročit... Ale nikdy jsi neměl na výběr. Neposlouchali tě. Teď se podívej. Je naprosto vyděšená. Její strach v ní zažehne oheň, když prosí. Její slova tě nijak nezastaví, když zatočíš rukojetí nože dovnitř a neúprosný kov se zaryje hluboko do její měkkosti. Tak měkké. Tak slabá. Její žalostné výkřiky nijak nezastaví teplou krev, která se rozlévá po tvých sevřených prstech. Jen to všechno... zintenzivňuje. Očima putuješ k místu, kde je čepel láskyplně uložena. Kovová pachuť krve tě bodá do nosu a plní ti plíce. Naposledy se pokusí promluvit. Políbíš ji na zakrvácené rty, čímž zadusíš vše, co chtěla říct, a zadíváš se jí do očí, jen abys viděl, jak se v nich odráží láska. Vždycky tam byla, že? Láska je důvod, proč to musíš udělat. Jaké to je zabít někoho, koho milujete? Je to zatraceně osvobozující pocit.
Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== ---------- Viola ---------- Nejhorší zvuk na světě je, když chlap prosí. Nesnáším to. Opravdu nesnáším. Muži jsou ubozí, ale ještě víc, když jsou posraní strachy, pověšení za končetiny a úplně nazí přivázaní k mému vražednému stolu. Tenhle chlap nežebrá. Dokonce ani nemluví. Dívá se na mě mlhavýma, nesoustředěnýma očima, zatímco mu nálož alkoholu a drog v těle dál zatemňuje úsudek. Dokud se mu oči znovu nezavřou a dech se mu nezadrhne. Kurva. Dávám mu silnější facku. Nepohne se. Možná jsem ho nadopoval příliš velkou dávkou. Musel jsem ho několikrát plácnout, aby se probral. Doufám, že neumře na předávkování opiáty dřív, než ho donutím trpět, protože tenhle je pěknej sráč. Mladé, nevinné dívky. To se mu líbí. Rád si to rozdává s mladými holkami, než je zbouchne. Mladé holky jako já. Ještě že jsem ho pořádně vyšperkoval, jako prase vhodné k opékání. Pouta se mu zařezávají do rukou a krku a drží mi toho parchanta v klidu na matraci postele, na kterou jsem ho očarovala. Postavený jako nákladní vlak - samý sval a šlacha a všude vystupující žíly, mohl by mě rozdrtit jednou rukou, a to se ani nesnaží. Bez skrupulí jsem mu píchl svůj charakteristický koktejl drog. Potřeboval jsem být mimořádně opatrný. Teď už neublíží ani mouše. Protože se na mě kurva vyřítil. Skvělé. Povzdechnu si, nechám všechno napětí vylít z těla jedním silným nádechem a rozhlédnu se po místnosti po něčem, co by mi pomohlo ho probudit. Tohle je přece Danteho chata. Nechává mi ji na černé dny, když je pryč a pracuje. Nevím, kam chodí, když pracuje. Neříká mi to. Nikdy se neptám. Měla bych si pořídit vlastní byt. Tenhle byt je celý pokrytý jeho energií, která se vsakuje do stěn a nábytku. Ale kam jinam bych, kurva, měla jít? Kdo jiný má chatu mimo dosah sítě, ve sklepě role igelitu a ve skříňce v koupelně hromadu drog? Koupelna. Vstanu z postele, vejdu do koupelny a otevřu skříňku pod umyvadlem. Jistě, vzadu je zastrčená lahvička s nosním sprejem, která vypadá, že by mohla být tím, co potřebuju. Podívám se na etiketu a přečtu si návod, abych se ujistil, že je to ta správná, protože by to bylo kurevsky otravné, kdyby nebyla, a pak se vrátím do ložnice, abych si toho zmrda rozkročil a nastříkal mu injekci do nosu. Nic se neděje. Znovu přejedu očima po štítku. Měl jsem si to píchnout? To kurva netuším. Budu muset zavolat Dantemu, ze všech lidí, a říct mu, že ty jeho posraný léky nezabírají. Jestli ten chlap přestane dýchat ještě dřív, než dostanu, co potřebuju, tak to bude špatný. Ze rtů mi znovu vyjde napjatý povzdech a zamlží mi mrazivý vzduch před ústy. Je tu zatracená zima, ale to se dalo čekat. Tenhle dům je odříznutý od sítě. Zasranej kus hovna. Nedokáže se mnou přežít ani jednu noc. Co to z něj dělá za slabošskýho sráče? Dávám mu další facku, silnější. Zasténá a chlapík leknutím otevře oči. Podívá se přímo na mě a v jeho tváři se objeví zmatek, jak mrká a vnímá mě i své okolí. Musí na mě být hezký pohled, protože se pomalu zašklebí a tvář se mu zkrabatí do nechutného úšklebku. Nezdá se, že by mu vadil svázaný vršek a ocas. Tenhle se očividně nebojí jedné malé holčičky v ložnici na statku se vzorovaným povlečením a květinovými tapetami. Myslí si, že jsem jeho další cíl. Jak zatraceně kuriózní. Je můj. "No, podívejme se na tebe. Není na tebe krásný pohled, zlato? Pojď sem." Nemá o tom ani páru. Po zádech mi přeběhne lehké vzrušení. Někdy zpanikaří. Někdy prosí. Nejvíc se mi líbí, když si myslí, že mají všechno pod kontrolou, protože ze všeho nejvíc to tak nikdy není. Znovu zamrká, usměje se v tlumeném světle ložnice hlavní kajuty, vidí mé uklidňující hnědé oči mandlového tvaru, šmouhu rudé barvy místo rtů a kaskádu světlých blond vlasů, téměř bílých, na nedovyvinutém těle. Vidí mé krajkové bílé spodní prádlo. Moje smíšená národnost ze mě dělá exota. Díky mému mladistvému vzhledu působím jako nezletilá. Vypadám jako něčí stydlivá neteř, která by neřekla ani ťuk, celá oblečená v malých kalhotkách na své první šukání, ne jako démonická mrcha, kterou ve skutečnosti jsem. Chtěla jsem, aby byl kvůli tomu vzhůru, ale nemůžu polevit v ostražitosti. Temnou zuřivost, která naplňuje celý můj svět, když přijde - i když je to zatraceně dobrý pocit -, dnes nemůžu pustit ven. I když je ta úleva jako zvedání tíhy, jako vylézání z hlubin pekla pohřbeného tak hluboko, jako drápání se zpátky ke zdravému rozumu, musím si zachovat zdravý rozum. Musím to vydržet. Nechám si na rtech zahrát plachý úsměv a přejedu rukou po napjaté hrudi své oběti, zatímco mi jeho oči vypalují díry do duše, a snažím se nedovolit, aby se mi pod kůži vkradly záchvěvy vzrušení z toho, co se chystám udělat. Celé jeho tělo se uvolní, jako by pochopil, proč je tady. Prázdnota uvnitř je připravená. Na tohle čekalo dlouho. Příliš dlouho. Snažila jsem se být hodná. Opravdu jsem se snažil. Ale tenhle zmrd mi prostě musel přistát na stole. Chystali se ho obvinit. Naštěstí jsem se k němu dostal dřív než policie. Zasténal, když moje ruka sklouzla po jeho břišních svalech, přes břicho a zastavila se na tenké stopě chlupů, která vedla k jeho penisu. Naloxon pomohl. Teď už stojí dokonale v pozoru. Nechutně tvrdý jako skála. Tohle zvrhlé nastavení mu musí dělat dobře. Nebyla jsem si jistá. Tipoval jsem ho na typ chlapa, který to má radši rychle a zběsile na zadním sedadle svého posraného bavoráku, v uličce, nebo dokonce naopak - já svázaný a on s nožem. Kurva. Jako by se to někdy stalo. Mobil mi pípne a oznámí mi, že mám zprávu. Je to Dante nebo můj zaměstnavatel. Nikdo jiný tohle číslo nemá. Dante by mě ve špatný den nikdy nerušil, pokud by mi nedal tip. Ví, že potřebuju absolutní klid, abych zaplnila prázdnotu. Ví to, protože má přesně takové.
Kapitola 1 (2)
Podíval jsem se dolů a rychle si přečetl oznámení, abych si nezkazil náladu. Měla jsem pravdu. Zpráva je od mého zaměstnavatele. Dvě slova, která pro mě znamenají víc, než si chci připustit. Nová práce. V žaludku se mi pohne prchavý pocit úlevy. Ignoruju ji, potlačím ji a volnou rukou hrubě uchopím násilníkův penis a silně ho stisknu. Zasténá. Nedokážu říct, jestli je to z chtíče, nebo jestli ho moje nehty zarývající se do něj zranily. Vzbouří se ve mně další emoce. Znechucení nad tímhle prasetem. Znechucení z toho, co dělám. Svíčky blikají. Po dřevěných stěnách se míhají stíny a honí tmu. Lítost. Nenávist. Odpor. To všechno se plíží po mně, až hrozí, že mě nemoc uvnitř pohltí do rudé mlhy a zcela mě ovládne. Příliš dlouho a tvrdě jsem se snažila pronásledovat tohohle, než abych to dovolila. Nasávám ledový vzduch a nutím se hledět do jeho temných, téměř černých očí, které v tomhle světle vypadají naprosto divoce. Není to člověk. Je to zvíře. Takové, které nedokáže ovládat své pudy. Zvíře, které nedokáže ovládat ani svého ptáka. Které je třeba zbavit utrpení. Netrvá dlouho a pulzuje mi v dlani. Celé mé tělo se napne, jako by chtělo odmítnout jeho pocit, zvedá se mi žaludek z toho, jak snadno ho vzrušuji. V jeho očích se objeví záblesk hladu, touhy po něčem víc. Ne strach nebo nejistota. Čistá, nefalšovaná touha. Snažím se vyrovnat jeho pohledu. Jsem dobrá v roli zrcadla. Jeho rty se zkroutí do chrapotu. "Jestli jsi to tak moc chtěla, lásko, stačilo si říct." Zatáhne za pouta. "Nemusela sis ale dělat takové problémy, panenko. Rozvaž mě. Neublížím ti." Nic neříkám, mačkám ho extra silně a ještě trochu ho pumpuju nehty zabořenými do jeho hřídele. Ten pohyb způsobuje, že se mu klíží oči a v koutku úst se mu tvoří sliny. "Hej, hezky pomalu, zlato," odtuší. "Opatrně s těmi tvými nehty." Kurva. Já jsem takový škádlivec... že jo? Ale já tu nejsem proto, abych ho ošukala. Jen si hrát. Možná mu uříznout ptáka a donutit ho, aby ho snědl. "To je roztomilé, že si myslíš, že je to předehra," řeknu nakonec a nakloním hlavu. Usmívá se a dráždí mě svou arogancí. "Rozvaž mě. Ukážu ti předehru." Zavrtím hlavou. "Ne." "Je lepší, když jsem nahoře. Rozvaž mě, ať ti ukážu, jak dobře se se mnou můžeš cítit." "Mám tě radši takhle. Ber to jako hru." "Hraní? To tě vzrušuje, zlato?" Otevřu spodní zásuvku nočního stolku a vytáhnu elektrickou pásku, o které vím, že ji tam Dante má. Vyndám také nůžky a ustřihnu kousek pásky, zatímco mě pozoruje. "Jakou hru to hraješ, holčičko?" Dokončím přípravu pásky a vytáhnu skalpel. Kroutím kovovou rukojetí v prstech, aby na mě viděl. Jeho oči se zúží. "To je něco jako doktor a sestra?" Přiložím si ledovou čepel ke rtům a podívám se na svou kořist, aby viděl klid v mých očích. "Budu si hrát na doktory a sestry, když budu moci být chirurgem," řeknu. Přesunu ruku zpátky k jeho hřídeli a napnu ji, napnu ji. Pak pohnu druhou rukou, rukojeť nože pevně sevřu v dlani, až se špičatý konec opře o jeho podbřišek. Pinďa se pod mým dotykem napíná, jak pokračuji ve stahování čepele dolů, ale on se nepohne skoro ani o píď. Pětibodové pouto ho drží docela dobře. Jeho oči se zužují. "Opatrně s tím. Malé holky by si neměly hrát s noži." Pořád to neví. Jak jsem řekla, nevypadám děsivě. Nevidí tu temnotu uvnitř. "Tohle jsi řekl Milly?" Zeptám se. Milly Jonesová. Sotva patnáctiletá. "Milly? Kdo je, kurva, Milly? Je to tvoje kamarádka? Vy dva jste si přišli hrát, co?" Podívá se na dveře. "Milly Jonesová," řeknu vstřícně. Jeho obočí se svraští. Takhle by ta hra neměla probíhat. "Mám tu mrchu znát?" "Měl bys. Minulý týden jsi ji vyzvedl po škole. U svaté Markéty." Znásilnil ji a zmrzačil skalpelem v nedalekém parku. Nechal ji zemřít. Měla štěstí, že je naživu. Naštěstí si pamatovala jeho poznávací značku. Dovedlo mě to až sem k doktoru Pedovi. "Ach, ta kunda." V jeho tváři se mihne humor. "Zasraná mrcha," zasměje se a stále si nevšímá své situace. "Říkala si o to." "Vážně? To si o to všichni..." - nechám čepel nože pomalu hrát po jeho kůži - "říkali?" Naříznu mu kůži a nasaju krev. Jeho tvář se zkřiví do něčeho ošklivého a konečně mi dovolí spatřit jeho zrůdu. Ukaž mi svou a já ti ukážu svou. "Vy všechny mrchy si o to koledujete," vyhrkne. Vztek. Rudá. Tělesný. Šukání. VZTEK. Zaplaví mě dřív, než ji dokážu zastavit. V hrudi mám peklo a srdce se z něj chystá vybuchnout. Už nemůžu mluvit, a tak třesoucí se rukou svírám skalpel a sekám do základny jeho ubohého péra. Křičí, což je uklidňující zvuk. Ze syrového otvoru vystříkne krev. Potřísní mi přední část šatů a rozstříkne se po mně i po igelitovém prostěradle na podlaze. "A co teď?" Přemýšlím. "Pořád si o to říkám?" Ten zmrd na mě teď křičí, jako bych ho skutečně uřízla. Ale neudělal jsem to. Pořád je připojený. Se správným chirurgem, a jsem si jistá, že jich pár zná, by mi ho mohl přišít zpátky. Oči má bílé hrůzou. Očividně se bojí ztráty mužství víc než čehokoli jiného. Jsem jeho nejhorší noční můra, která se stala skutečností. Seru na systém. Já jsem systém. Hučím, zatímco on dál pláče, a čistím kov skalpelu o látku svých šatů. Všude je krev. Po celé posteli. Nepřidala jsem na postel žádné prostěradlo, protože by si toho všiml. Po tomhle budu muset prostěradlo i matraci spálit. To by mohla být zábava. Mohla bych si udělat malý táborák na zahradě. Koneckonců je říjen. Moje oblíbené roční období. "Ty zasraná šílená děvko. Jen počkej. Jsi kurva mrtvá. Slyšíš mě? Mrtvá!" Vyplivne svá slova. Úplně nesnáším, když mi někdo říká, že jsem blázen.
Kapitola 1 (3)
Zasraný pedofil. Uřízl jsem mu poslední kus péra. Skalpel je ostrý, takže syčí skrz maso jako nůž skrz teplé máslo. Je tak hlasitý, až je to otravné. Kousek jeho masa je v mých rukou ještě teplý, zkrvavený. Strčím mu ho do otevřených úst, abych ho umlčel. Dává si roubík a snaží se ho vyplivnout, kousnout mě, ale já ho vrazím dovnitř a vezmu čtvercový kus elektrikářské pásky, který jsem si předtím připravila, a přelepím mu jím ústa. Pak mu odseknu pár uboze vypadajících koulí a zkrvavené mu je hodím doprostřed hrudi, aby na ně viděl. Odvrací se, škube sebou proti poutům, mžourá proudem očí a prosí mě, abych přestala. Ten hajzl pláče skutečné slzy. Nakonec prosí všichni. Znovu očistím nůž a úhledně ho položím na postranní stolek. Udělal jsem, co jsem přišel udělat. Vykastroval jsem ho tím nejkrutějším možným způsobem. Nic dalšího už dělat nemusím. Mohl bych ho nechat pomalu vykrvácet, sledovat, jak mu z očí vyprchává světlo, když to konečně pochopí. Dívat se, jak se dusí vlastním ptákem. Nebude mít šanci, aby mě donutil trpět za to, co jsem udělal. Jeho hrozba je zbytečná, prázdná. Jeho život, jak ho zná, skončil. I kdyby přežil, už nikdy nebude moct znásilnit žádnou malou holčičku. Odtažitě a téměř jako ve snu zakloním hlavu, abych se dočkala jeho posledních výdechů. Celé tělo mi zahalí pocit euforie. Když zavřu oči a nechám se unášet, nechám své tělo za sebou a z dálky uvidím, jak se odehrává můj život. Ale proč si nechat ujít to nejlepší představení na světě? Nakonec sebou přestane škubat a zůstane ležet. Jeho oči jsou jako oči panenky. Mrtvý. Nevidoucí. Takové oči, které uklidňují nějakou nevyzpytatelnou, divokou část mého já. Slézám z jeho těla, už mě to nezajímá. Nejsem šílený vrah, sériový ani jiný. Neberu si trofeje ani nemám rituály. O tom se přesvědčím. O to se stará moje práce. I když jsem ztratil počet mrtvých. I když potřebuju něco cítit. Nechci nic, co by mě spojovalo s nějakou vraždou. Mrtví se tě nemohou dotknout. To na živé si musíš dávat pozor.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== ---------- Viola ---------- Vytahuji z chaty tu zatracenou matraci a prostěradla, zapaluji ohniště a pak si dávám dlouhou, studenou, slavnou zasranou sprchu. V téhle díře není teplá voda, ale nesnáším, když se mi krev dostane na oblečení, stejně jako nesnáším, když si ji odnáším do bytu. Dávám si na čas, abych se namydlil. Nechávám vodu, aby mi mlátila do těla, dokud se netřesu vzrušením stejně jako teplotou. Zabít někoho mi vždycky způsobí opojný pocit. Tělo mi při něm brní, mysl se vzpamatovává a srdce mi buší jako o závod. A vždycky chci víc. Je to závislost. Vím to. Ale na čem jsem závislá? Co vede člověka k tomu, aby zabíjel znovu a znovu? Je to závislost na kontrole, na moci? Pokud ano, nemůžu se jí nechat ovládat, ať už se v ní vyžívám sebevíc. Nemohu ztratit svobodu. Už nikdy víc. Musím se jí zbavit. Říkám to pokaždé, ale tohle je naposledy. Po tomhle už ne. To ti kurva slibuju. Když jsem čistá, sejdu dolů, abych zkontrolovala oheň. Nemusel jsem se obtěžovat. Plameny už pohlcují důkazy. Ještě pár vteřin se dívám, než se otočím zpátky k domu. Na verandě vytáhnu telefon na vypalovačku a vytočím Dantovo číslo. Znám ho nazpaměť. Je jediný, kdo mi může pomoci uklidit zbytek dnešního nepořádku. Nejsem dost silná na to, abych táhla mrtvé tělo až dolů a do zadní zahrady. Dřív, než jsem věděla, že mi Dante pomůže, jsem těla rozřezávala na kousky, aby byla dost malá na to, abych je mohla odnést po částech. Teď ale nemám náladu porcovat části těla. Je to špinavé a hnusné. Naprosto zbytečné. Dante to zvedne hned při prvním zazvonění. Jeho slova jsou bez emocí, přímá a přímočará. "V? Co se děje?" "Můžu to tu nechat? Zaplatím ti za úklid." Nastane malá pauza. "Víš, že pracuju, ne?" "Je těžký," řeknu naprosto upřímně. "V garáži je motorová pila." "Nechci, aby to trvalo hodiny. Zítra musím něco zařídit," odseknu. Už mě tenhle rozhovor unavuje. "Hele, nechám to tady? Dokonce to omotám mašličkou." "To nedělej. Přijdu k tobě." "Myslela jsem, že máš práci?" Ozve se tón vytáčení, když Dante zavěsí, a ne poprvé mě napadne, jestli jsem ho neurazila. Ne, Dantemu je úplně jedno, jestli mi pomůže. Prostě ho baví být obtížný. Bonus navíc, že používá jeho chatu na zabíjení, znamená, že se postará, aby byla bez poskvrnky. Nesnáším uklízení. Je to moje nejméně oblíbená část. Dante se v něm naopak vyžívá. Blíží se půlnoc, když Dante přijíždí ve svém útočném hnědém Mustangu, autě, které byste těžko viděli na míli daleko po silnici. Auto se rozjede na mýtinu. Musí to být on. Nikdo sem nechodí. Nikdo kromě mě a Danteho vlastně neví, že tohle místo existuje. Vchod je od silnice skrytý. Klid, který jsem cítil, když světlo opustilo oči mé kořisti, už téměř opadl. Teď už nikdy nezůstane déle než pár hodin. Kůže mě svědí, nervy mám pocuchané a tělo mi vibruje, jako by bylo opravdu živé. Ale pořád jsem nejspokojenější za dlouhou dobu. Veškerý vztek a prázdnota ve mně ustoupily křehkému klidu. Držím se ho jako záchranného lana. Nic na světě mi už nikdy nemůže ublížit, nikdy. Kromě toho, že mě chytí. I když po sobě uklidím, i když budu opatrná, někdo by to všechno mohl vystopovat až ke mně. Ne, ne policie. Nebojím se jich. Systém je rozbitý. Ne, jsou tu ti, kteří mají větší moc než jakýkoli zákon v této zemi nebo v jakékoli jiné zemi, když na to přijde. Těm se musím vyhýbat. Děkuji za oheň. Ten spálí i ty nejhorší hříchy. Jakmile zaparkuje, vystoupí, já vyjdu z domu a jdu k němu. Nijak se nepozdravíme. Dante prostě není ten typ člověka. Vysoký, bledý, se světle hnědýma očima a světlými vlasy, je samá práce a žádná hra. Jeho oči jsou jako dvě prázdné kaluže, mrtvé a bez života. Je to jako dívat se do očí žraloka. Nikdy jsem ho neviděla bát se nebo se zlobit. Pobaveného ano, ale nikdy ne natolik, aby vypadal jako člověk. Nemám tušení, odkud Dante je a jak se stal tím, čím je. Jen vím, že mu můžu věřit. Jak? Jednou mi zachránil život. Dlužím mu to. "Dal sis na čas," řeknu, jakmile k němu dojdu. "Polina mě chtěla vidět," řekne, když vzhlédne a zahlédne kouř z ohně. Vím, že je riskantní zapalovat ho na zahradě, ale je sezóna ohňů. Za necelý týden bude Halloween a za deset dní pátý listopad. Na každé zahradě v Anglii bude hořet oheň. "Proč?" Polina je Dantův kontakt. Nikdy jsem se s ní nesetkal, jen jsem slyšel její hlas, když mi nebo nám volala. Zaujala mě hlavně proto, že Dante vyskočí, když luskne prsty. "Nezvedl jsi to ani jsi jí nezavolal zpátky." "To je pravda. "Je na mě naštvaná?" Zeptám se věcně. Dante nic neříká. Místo toho otevře krabičku cigaret, jednu vytáhne a zapálí si. Dlouze si potáhne, skoro celou ji vykouří najednou, pak upustí nedopalek na zem a uhasí ho. Pak se sehne, aby ji zvedl zpátky, a připomene mi, že nemůžeme nikde nechávat důkazy, dokonce ani ve vlastním domě. "Kde je tělo?" zeptá se nakonec. "Na podlaze, zabalené v igelitové fólii, v ložnici." Hlavou ukážu na zchátralý dům za sebou, který leží skrytý před zbytkem města za hřebenem Ďáblova kopce. "Potřebuješ pomoct sundat dolů?" Věnuje mi postranní pohled, než zavrtí hlavou. "Ne, jen bys překážel. Zůstaň u auta. Zavolej Polinu zpátky." S tím vejde do domu. Potlačím nutkání jít za ním. Dante ví, kde co je. Má pravdu. Nepotřebuje mou pomoc a já bych měla zavolat Polině. Mustang není zamčený, a tak obejdu místo u spolujezdce a otevřu dveře.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zabíjení pro potěšení"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️