Kapitola 1 (1)
========== KAPITOLA PRVNÍ ========== ---------- SADA ---------- Čtrnáct let Je pátek večer, takže by mě nemělo překvapit zaklepání na dveře mého pokoje. Ani to, že se otevřou jen o dvě vteřiny později, aniž bych vůbec dovolila vstoupit. Můj šestnáctiletý bratr Carter má zákaz vycházení o půlnoci. Vchází dveřmi přesně ve dvanáct, aby pak zase odešel mým oknem a vrátil se před východem slunce. Jiný víkend. Stejná písnička a tanec. "Víš, že tě táta jednou chytí," říkám Carterovi, když mi rozhrne závěsy a odsune parapet. Jednu nohu přehodí přes parapet a rozkročí se. "Ne, nechytí mě, protože mi moje oblíbená sestřička kryje záda." Ležím na boku, deku mám pevně omotanou kolem ramen a zastrčenou pod nohama. "Jsem tvoje jediná sestřička, takže tvůj názor je sporný." Vyhodí druhou nohu a klesne na pevnou zem, oči mu koukají přes parapet, jak ho svírá oběma rukama. "Pořád je to můj oblíbenec. Za pár hodin budu doma. Nečekej na mě." Opatrně stáhne okno, nevydá ani hlásku, a zmizí v noci, přičemž mi nechá roztažené závěsy. Mohla bych vstát a zatáhnout je, ale k čemu by to bylo? Zase se otevřou, až se vrátí. Odkopnu si peřinu z nohou a vytáhnu zpod ní telefon. Musela jsem se na něj ve spánku převalit. Jak jsem předpokládala, je půlnoc. Převalím se z boku na záda a zírám na neonovou záři plastových hvězdiček přilepených ke stropu. Kdybychom si s Carterem mohli vyměnit pokoje, nemuseli by mi kluci neustále lézt do okna a z něj. Táta ale Carterovi nevěří. Tedy ne úplně. Takže mě za pár hodin zase probudí, až se vrátí, nejspíš s Rykerem, svým nejlepším kamarádem. Zavírám oči a prosím o spánek, než ten čas přijde. Nakonec usnu a vzápětí mě probudí bušení na okno. Pohled na hodiny dokazuje, že od Carterova odjezdu uplynulo jen pár hodin. Další bušení mě nutí zatnout zuby. To si ze mě děláte srandu! Vztekle shodím deku z nohou, dupnu k oknu a chystám se Cartera vystrčit zpátky ven, když si všimnu, že to není on. Oběma rukama vystrčím okno nahoru, co nejdál to jde. "Rykere. Co tady děláš?" Jeho oči sjedou z mého hrudníku na obličej a poníženě mi připomenou, že nemám podprsenku. Zaklapnu si ruce, abych skryla prsa. Před pár lety, když jsme se takhle potkávali, mi to nedělalo starosti. Od té doby jsem rozkvetla - víc, než bych chtěla. Rykerovi se lesknou krví podlité oči a z jazyka se mu valí pach piva. "Můžu dál?" "Víš, že Carter tu není, že?" "Jo, vím. Jen se potřebuju vyspat. Nemůžu jít domů. Víš, jaký je můj táta." Těžce si povzdechnu a ustoupím stranou. "Jo, asi jo." Zamávám mu dovnitř. V tomhle stavu ho nemůžu odmítnout, ne že bych to udělala. Ryker je pro mě jako další starší bratr. Všichni jsme spolu vyrůstali. Hráli jsme baseball na dvorku se sousedovic dětmi, v létě jsme jedli nanuky a plavali v bazénu. Možná je to Carterův nejlepší kamarád, ale i on se stal mým dobrým přítelem. Tedy, byl. Čím jsme starší, tím víc cítím, jak se vzdálenost mezi námi třemi zvětšuje. Ale chápu to. Kteří kluci z druhého ročníku se chtějí bavit s holkou z osmé třídy? Rykerovy ruce se přitisknou k parapetu a on se s vypětím všech sil horní části těla vytlačí nahoru. Pozorně sleduju, jak mu na pažích vystupují žíly a napínají se svaly. Nebylo to nic pro něj, aby se celým tělem vrhl dovnitř. Přistání se však zdá být problém. Potácí se doleva, pak doprava, než narazí do mého nočního stolku, převrhne stolní lampu a vylije plnou sklenici vody na můj béžový koberec. "Do prdele," zamumlá. "Moje chyba, Kit-Kat." Fuj. Ta přezdívka. Trápí mě už od mých sedmi let. Ryker mě uplácel tyčinkami, když s Carterem něco provedli a chtěli si zajistit moje mlčení. "To je v pořádku." Zvednu teď už prázdnou sklenici, přisunu noční stolek zpátky ke zdi a pak ho chytím za ruku a snažím se ho zvednout, ale je to mrtvá váha. "Dobře, budeš se muset trochu snažit, Ryi." "Dobře," řeknu. Znovu zatáhnu a tentokrát se zapotácí na nohy. Tedy až do chvíle, kdy zakopne a oba letíme dozadu na mou postel. On na mě. Ryker se směje, ale vůbec to není vtipné. Zítra musím brzy vstávat, abych se dostavil k doktorovi do Harbor City, což je tři hodiny jízdy. Táta si bude chtít celou cestu povídat, protože už se skoro nevidíme, takže spánek během cesty nepřipadá v úvahu. Podívám se mu do smaragdových očí a všimnu si, jak mi pohled oplácí. Nedokážu říct, jestli se dívá skrz mě, nebo se snaží číst moje myšlenky. Tak jako tak je to nepříjemné. "Už ze mě můžeš slézt." Stále se na mě dívá, přitiskne si ruce na obě strany a vstane. "Promiň, Kit-Kat." Zvedne ruce ve skautském pozdravu. "Už nikdy nebudu pít. Slavnostně přísahám." "Jo. Jasně." Všichni jsme to slyšeli víc než jednou. Znovu ho uchopím za paži, tentokrát s dostatečnou silou, abych ho vedla, ale ne dost na to, abych s ním spadla, kdyby se skácel dolů. "Odneseme tě do Carterova pokoje, než se táta vzbudí. Zavolá tvým rodičům a ty budeš opravdu v pěkné kaši." "Cože?" zeptám se. Zasměje se. "Řekl jsi bobek." Tváře mi zčervenají horkem, ale zasměju se spolu s ním. "A teď jsi to právě udělala." Ryker do mě šťouchne, trochu moc silně, a já se bokem udeřím o bok komody. "Řekni hovno, vyzývám tě." Dobře, možná je mi teprve čtrnáct, ale je mi čtrnáct. Chová se, jako bych nikdy neřekla sprosté slovo. Ale já vím, co dělá. Je to naše věc. Výzva je jedna z her, které jsem s ním a Carterem často hrála, když jsme byli mladší. Uznávám, že to byly nevinné věci, jako třeba vypít odvar z namíchaných odpadků nebo někomu žertovně zavolat. Ne že by říkat blbosti bylo nemorální.
Kapitola 1 (2)
"Do prdele," řeknu nakonec, abych ho uklidnila. "Budeš v pěkným průseru." Škádlivě si zaklapne ruku na ústa a hekne. "Sakra, holka. Nemyslel jsem si, že na to máš." Roztáhnu dveře od ložnice, prakticky ho vytáhnu ven a jsem připravená ho vyklopit na chodbě. "Tady máš další. Jsi osina v zadku, Ry." Táhle vydechne, oči upřené do mých. "Máš pravdu, Kit. Jsem osina v zadku." Volnými prsty si prohrábne rozcuchané hnědé vlasy. "Do prdele!" zařve až příliš nahlas, což mě přiměje, abych mu plácla rukou přes pusu dřív, než vzbudí tátu, i když ho to neumlčí. "Já jsem takový průšvihář." A je to tady. Emocionální stránka opilého Rykera se projevuje. Tuhle jeho stránku nesnáším. Ne proto, že bych nechtěl slyšet, co má na srdci, ale protože nesnáším, když ho pořád slyším, jak se bije. V čele jdeme po schodech, které jsou pro nás utrpením. Nechávám ho, aby se opíral o zábradlí, místo o moje rameno, protože je velká šance, že bychom oba letěli dolů, kdybych ho nechala, aby se o mě zapřel. Nějak se nám podaří vyjít nahoru, aniž bychom spadli. Dorazíme do Carterovy ložnice a já rychle otevřu dveře, zatímco Ryker blábolí o svých známkách a o tom, jak se nikdy nedostane na vysokou. Jakmile jsme uvnitř, zavřu dveře, aby nás táta neslyšel z chodby. Ryker pořád mumlá nesmysly, tak ho přeruším. "Nejsi žádný průšvihář, Ry. Jen se... snažíš najít svou cestu." Po tváři se mu rozhostí úsměv, jako by se jeho emoce náhle změnily. "Jsi na mě moc hodná, Kit-Kat." "A ty jsi opilý. Jdi do postele, Ry." Otočím se k odchodu z Carterova pokoje, ale Ryker mě zastaví rukou na rameni. "Proč jsi na svůj věk tak vyspělá? Víš, že je v pořádku nebýt pořád dokonalý?" Jeho slova mě zaskočí, ale zasměju se jim, nejsem si jistá, jak na to prohlášení reagovat. Jistě, jsem vyspělejší než většina dívek v mém věku, ale taky mám povinnosti, které většina lidí v mém věku nemá. Co se týče dokonalosti, k té mám daleko. Ryker je možná ten opilý, připravený vylít si své city, ale já ty své držím v sobě. Když se o své problémy nepodělíte se světem, mají všechny důvody věřit, že je všechno v pořádku. Místo odpovědi se otočím čelem k němu a udělám to, co dělám vždycky. Natáhnu ruku s drzým úsměvem na tváři. Už mi není sedm let, ale na čokoládu člověk není nikdy dost starý. Ryker se podívá na mou ruku a pak zpátky na mě. Poplácá se po hrudi své kožené bundy a nakloní zamračený výraz. "Promiň, Kit. Čerstvě venku." Nafouknu se a nakloním hlavu na stranu. "Odkdy?" Zasměje se. "Od té doby, co ti bylo asi jedenáct a já už tě neúplatil bonbóny. Nemluvě o tom, že bys už neměla mít čokoládu, Kit-Kat." Vytřeštím oči. "Ty taky ne? Myslela jsem, že jsi na mé straně." Ryker mi s úsměvem odhrne vlasy z ramene. "Vždycky jsem na tvé straně, holčičko." Ruce se mi zkříží na hrudi, což mi připomene, že nemám podprsenku. "Ya know, bez zaplacení poplatku budeš muset odejít zpátky mým oknem." Ryker se ušklíbne. "No, já nemám bonboniéru." Na chvíli se odmlčí. "Třeba ti to vynahradí tohle." Nakloní se dopředu a úplně mě tím překvapí. Jeho rty se přitisknou na mou tvář - otisknou se do mě, i když o tom ještě neví. Po těle se mi rozlije horký dech, zatímco mi unikají myšlenky. Odtáhne se, na tváři úsměv, který mi v žaludku rozechvěje motýly, zatímco kolem mě se vznáší vůně alkoholu. Nemám slov. Ohromená. Šokovaná. Podívám se dolů. Stojím ještě nohama na zemi? Ohlédnu se na něj a vím, že se červenám, jak se nervózně tahám za ucho, ale je mi to jedno. Proč mě políbil? Bylo to jen na tvář, ale stejně. Tohle ještě nikdy neudělal. Zapomeň na tyčinky. Chci, aby to udělal znovu. Jeho zelené oči se lesknou, jak se mu zvedá koutek rtu. "Dobrou, Kit-Kat." "Dobrou... dobrou... Ry." Otočím se, abych ho nechala v Carterově pokoji, ale když si odkašle, jako by chtěl něco říct, otočím se a očima se ho zeptám. Chvíli je ticho, než řekne: "Hodně štěstí při zítřejší operaci." Vzpomněl si. O nic nejde, jen o drobný zákrok. Ale to, že si vzpomněl, mě tahá za srdce. S úsměvem od ucha k uchu se vracím do svého pokoje s rukou na tváři a pocitem v žaludku, který je mi cizí. Prsty se dotýkám vlhkého místa, kde byly před pár vteřinami jeho rty. Políbil mě. A to je ta noc, kdy jsem se zamilovala do nejlepšího kamaráda svého bratra.
Kapitola 2 (1)
========== KAPITOLA DRUHÁ ========== ---------- RYKER ---------- Šestnáct let "Zpomal, chlape. Máme na to celou noc," říká Carter, můj nejlepší kamarád, když dopíjím další pivo. Má na to celou noc. Jsem asi dvě minuty od toho, abych odsud vypadl a svalil se k němu do postele. Ta poslední sklenička mě vážně dostala. Říkám si a cítím, jak mi pivo vjíždí zpátky do jícnu. Jo. Je čas jít, než se tu přede všemi pozvracím. Ani nic neříkám, než se otočím od ohně a davu na pláži. Nikdo mi neřekl, že tu bude Ava. Měla jsem to vědět, vzhledem k tomu, že je to Stacyina nejlepší kamarádka. Zdá se, že ať dělám, co dělám, nemůžu jí uniknout. Nemůžu utéct před posledními osmi měsíci, které jsme strávili spolu, ani před tím měsícem, co jsme byli od sebe. Kašlu na to a kašlu na ni. Hodím si plechovku piva přes rameno, ani si nejsem jistý, kam dopadne, a vydám se nahoru po písečné duně. Hned za vrcholem je můj východ z tohohle místa. Bohužel odcházím pěšky. Ne proto, že bych byl opilý, ale protože nemám auto. Nemám takový luxus jako všichni ti boháči. Ne že bych je odsuzoval. Kdyby moji rodiče byli bohatí, s radostí bych přijal benz nebo bugatti. Ale oni nejsou. Vlastně máme štěstí, že nám dnes ráno zase pustili elektřinu, když už tři dny v kuse nešla. Většina lidí by nad mou životní situací nadávala - já jsem jen vděčná, že žijeme v Oakley Shores, kde není potřeba topit. No, technicky vzato jsem mimo OS v Alcove, ale pořád chodím do státní školy, protože je to lepší než slumy v Alcove High. Rodiče zjevně mysleli na mou budoucnost, když jsem začínala. Kéž by na to mysleli i teď. "Rykere! Počkej." Ten hlas. Kurva. Ten hlas. Jdi pryč! Vnitřně ji prosím. "Prosím. Počkej chvilku, ať si můžeme promluvit." Nedívám se na ni, jakmile se připojí k mému boku. Jen pokračuju v chůzi, oči upřené na dunu přede mnou. "Už nemám co říct, Avo." Chytne mě za rameno a snaží se mě zastavit, ale já její ruku setřesu. Přehnaně vydechne a zastaví se, zatímco já pokračuji v chůzi. "Proč to děláš, Rykere?" "Protože chci." Nebo protože musím. Když budu poslouchat, co mi chce říct, zase mě to vtáhne. Od začátku našeho vztahu se to stalo už dvakrát. Dvakrát mě podvedla se stejným členem mého fotbalového týmu. Dvakrát jsem ji vzal zpátky. Už nikdy víc. "Fajn," vykřikne za mnou. "Ať je po tvém." Přehodím přes rameno prostředníček a jako by mě život chtěl opravdu porazit, protože zakopnu a obličejem narazím do přední části duny. Žeru písek, zatímco se tlačím zpátky na nohy. Smetu si ruce na kalhoty a vyplivnu z pusy to písčité svinstvo. Dobře zahrané, karmo. Dobře zahráno. Kopu do kamenů a snažím se udržet tělo ve vzpřímené poloze, když procházím parkovištěm a jednosměrnou cestou, která vede k našemu soukromému místu na pláži. Nejsem si ani jistá, komu tenhle kus pozemku u oceánu patří, ale v podstatě jsme ho prohlásili za svůj, protože k nám nikdy nikdo nepřijde a neruší naše víkendové večírky. Ne že by na tom záleželo. Studentům OSH projde, co se jim zachce. Já jsem sice nikdo, ale moji přátelé jsou nikdo. Alespoň jejich rodiče jsou a jednoho dne zaujmou místo, které jim právem náleží. Už od základní školy vím, že nezapadám, ale z nějakého důvodu mě přijali s otevřenou náručí. I když mě posledních pár let viděli v nejhorším, pořád si mě nechávají. Musí to být mými hvězdnými schopnostmi na fotbalovém hřišti, protože to je to jediné, co mi jde. Čím víc chodím, tím víc se ve mně projevuje přemíra alkoholu. Zjistil jsem, že se plahočím po Carterově příjezdové cestě. V polovině cesty se zastavím a podívám se nahoru. Můj nejlepší kamarád to má v malíku - a nemyslím tím ten velký dům a drahé věci uvnitř. Mám na mysli rodinu uvnitř. Dojdu až ke Kitovu oknu a klepnu na sklo. Loni v létě jsme se začaly plížit dovnitř a ven jejím oknem, protože je ve spodním patře dvoupatrového domu, a od té doby to děláme pořád. Je to fajn holka a my s Carterem jí věříme, že nás nepráskne - nejspíš proto, že jsem ji jako mladší uplácel sladkostmi. Kit se konečně vynoří za sklem a tlačí ho nahoru, dokud se neusadí na místě. "Rykere. Co tady děláš?" Mé suché a unavené oči sjedou po jejím těle a já si poprvé uvědomím, že Kit už není dítě. Chci jí říct, ať si vezme deku a přikryje se, než ji někdo uvidí, ale pak si vzpomenu, že nikdo není poblíž a že je v soukromí svého domova. Jako by vycítila, že si uvědomuju, že je bez podprsenky, zakryje si hruď a já se rozesměju. Je legrační, že si myslí, že se přede mnou musí schovávat. Ta holka je jako moje mladší sestra a já bych zavraždila každého chlapa, kterého by jen napadlo se na ni nevhodně podívat. Nakloním hlavu na stranu, jak se snažím dostat dovnitř. "Můžu dál?" Zmateně se po mně ohlédne. "Víš, že Carter tu není, že?" Není to poprvé, co jsem sem přišla bez něj. Carter je životem večírků, a to i bez pití, zatímco já mám tendenci se po pár skleničkách odvážit sama, protože nejsem zrovna lidumil. "Jo, já vím. Jen se potřebuju vyspat. Nemůžu jít domů. Víš, jaký je můj táta." Kit si otráveně odfrkne. "Jo, asi jo." Odstrčím se a přehodím nohy přes parapet. Místo abych se postavila na nohy, zmocní se mě alkohol a pošle mě na Kitův noční stolek. Její lampa spadne na podlahu spolu se sklenicí vody, která se rozlije po celém koberci. "Do prdele. Moje chyba, Kit-Kat." Kit-Kat je přezdívka, kterou jsem dala Carterově malé sestřičce, když byla ještě dítě. No, my všichni jsme byli děti. S Carterem jsme jen o dva roky starší než ona, a i když se nám to zdálo jako velký rozdíl, když jsme byli malí, s přibývajícím věkem už to takový rozdíl není. Kit zvedne sklenici, pak mě chytne za ruku a snaží se mě vytáhnout, ale já se nemůžu přestat smát a nevím proč. Možná je to tím, že mi došly síly a ta holka se mě ze všech sil snaží dostat z podlahy v ložnici, a v tuhle chvíli by mě nejspíš nejradši vyhodila zpátky z okna.
Kapitola 2 (2)
"Dobře. Budeš se muset trochu snažit, Ry." Konečně se postavím na nohy, ale zakopnu a oba se svalíme na postel - já na ni. Kdyby to byla jakákoli jiná dívka, bylo by to trapné. Ale tohle je Kit. Přesto se nehýbu. Nejsem si jistý, jestli je to proto, že jsem opilý a líný, nebo jestli je to kvůli tomu, jak se na mě dívá. Při pohledu do jejích modrých očí mě napadne, jak to, že tak rychle vyrostla. Tohle je ta holka, která se za mnou a Carterem táhla celé roky. Je v každé mé vzpomínce na dětství, a teď jsme tady my, teenageři, a ona je pořád tady. Celá rodina Levinových je pořád tady a neotočila se ke mně zády. "Už mě můžeš sundat," řekne nakonec skrz přerývaný dech. Nejspíš proto, že se celou svou vahou opírám o její křehkou hruď. Svalím se z ní a opřu se o nohy. Cítím se jako opravdový osel a odevzdaně zvednu ruce. "Promiň, Kit-Kat. Už nikdy nebudu pít. Slavnostně přísahám." "Jo. Jasně." Chytne mě za zápěstí a začne mě vést přes pokoj. "Pojďme do Carterova pokoje, než se táta vzbudí. Zavolá tvým rodičům a ty budeš mít opravdu pořádný bobky." Nemůžu se ubránit smíchu, který mi proklouzne mezi rty. "Řekla jsi bobek." "A teď jsi to právě udělala." Hravě ji šťouchnu do boku tím svým. "Řekni hovno, vyzývám tě." Neudělá to. Ne milá malá Kit. A pokud to udělá, nepochybuju, že se začervená. "Do prdele," vzdychne, "budeš v pěkným průseru." "Sakra, holka. Nemyslela jsem si, že na to máš." Jak jsem předpokládal, tváře jí zčervenají a ona si pohladí spodní část ušního lalůčku. Je tak snadné poznat, kdy je Kit v rozpacích nebo naštvaná - vždycky si tře ucho. Roztáhne dveře, prakticky mě vystrčí ven a přidá se k mému boku, když jdeme chodbou nahoru. "Tady máš ještě jednu. Jsi osina v zadku, Ry." Těžce oddechuju, když její slova zasáhnou nejen moje uši. Trochu mě bodnou, protože Kit má přesně pravdu. Nejsem si jistá, proč mě tahle rodina ještě vůbec snáší. "Máš pravdu, Kite. Jsem osina v zadku." Prohrábnu si vlasy a s každou další vteřinou se nenávidím víc a víc. Neměla jsem sem chodit. Tahle nevinná holka, která mě takhle nemá co vidět, je teď svědkem mého zhroucení. Kdybych jí tak mohla říct, aby se ode mě držela dál, protože takové chování ve svém životě nepotřebuje. Je to hodná holka. "Do prdele!" Zařvu. Jakmile mi to slovo vyletí z pusy, Kit mě umlčí tím, že mi plácne rukou přes pusu. Mluvím dál, i když můj hlas je tlumený. "Já jsem takový průšvihář." Já jsem takový průšvihář. Na schodech jsem ale hvězdná. Ani jeden chybějící krok. Vlastně se teď cítím docela vyrovnaně. Možná je to tím, že Kit využívá všech svých sil, aby mi pomohla. "Neměla bys pomáhat takovému nýmandovi, jako jsem já. Ve škole mi to jde hrozně. Nejspíš se nedostanu na žádnou vysokou školu. Nakonec budu celý život pracovat v dědečkově obchodě. Doživotně se budu živit jako umaštěná opice." Jsem si jistá, že ignoruje všechno, co říkám, ale já pokračuju, protože z nějakého důvodu mi pomáhá říct to všechno nahlas a nikdy bych to nikomu jinému nepřiznala. Ani nevím, proč to přiznávám zrovna jí. "Poslední dobou veškerý svůj volný čas trávím utápěním se v sebelítosti. Jsem na dně, Kit. Nepořádek, od kterého se musíš držet dál." Jakmile jsme v Carterově pokoji, Kit zavře dveře. "Nejsi žádný průšvihář, Ry. Jen se... snažíš najít svou cestu." A právě proto je ona jediným člověkem, vedle kterého můžu být sám sebou. "Jsi na mě moc hodná, Kit-Kat." "Jsi opilý. Jdi do postele, Ry." Když se otočí k odchodu, zastavím ji. Nejsem připravená, aby odešla. Chci zůstat vzhůru a hodiny si povídat úplně o ničem, dokud mám někoho, kdo je ochotný poslouchat. Vím, že Kit by mě poslouchal. To je to, co dělá - pomáhá všem ostatním, a přitom zapomíná pomáhat sobě. "Proč jsi na svůj věk tak vyspělá?" zeptám se. Zeptám se. "Víš, že je v pořádku nebýt pořád dokonalá?" "Ne. Dobrou minutu mlčí, zatímco já se vzpírám tím, že přitisknu ruku ke zdi, hlavu nakloněnou k rameni. Najednou se jí na rtech objeví úsměv a natáhne ruku. Žádná slova, jen kýčovitý úsměv na tváři a ty měkké, nevinné oči, které se na mě dívají. Rukama se plácnu do hrudi a dám jí najevo, že nemám to, o co mě žádá. "Promiň, Kit. Čerstvě venku." Nahrbí se, jako by opravdu čekala, že pro ni budu mít tyčinku. "Odkdy?" Do krku se mi dere zadýchané uchechtnutí. "Od té doby, co ti bylo tak jedenáct a já už tě bonbony neuplácel. Nemluvě o tom, že už bys neměla mít čokoládu, Kit-Kat." "To je pravda. Jsem si jistá, že čokoláda je jedna z věcí, které by se měla vyhýbat. Pokud si dobře vzpomínám, Carterová říkala, že má změnit jídelníček a cvičit. Dokonce už ani neroztleskává, jen pomáhá trenérovi, aby mohla být pořád součástí týmu. Je to smutné, protože roztleskávání byla vždycky její oblíbená zábava. Když sklopí oči, cítím z ní frustraci. "Ty taky ne? Myslela jsem, že jsi na mé straně." Na tváři jí ulpí pramínek vlasů, a tak ho odhrnu. "Vždycky jsem na tvé straně, holčičko." I kdyby došlo k rozdělení a celý svět stál na jedné straně a Kit s Carterem na druhé, byla bych hned s nimi. "Ya know, bez zaplacení tvých poplatků budeš muset odejít zpátky mým oknem." Posmívám se a pozoruji upřímnost v jejích očích. "No, já nemám bonboniéru, takže," pokrčím nenuceně rameny, než se k ní nakloním, "možná to vynahradí tohle." Mé rty se jemně přitisknou na její tvář. Když ustoupím, podívám se na ni a je vidět, že jsem ji překvapil. Byl to jen polibek na tvář. Stejný způsob, jakým jsem líbal svou mámu. Směju se její nervozitě. "Dobrou, Kit-Kat." "Dobrou... dobrou... Ry." "Aha," řeknu a chytím ji, než odejde z pokoje, "hodně štěstí při zítřejší operaci." Hlava se jí nepatrně nakloní a ona se usměje. "Díky." Když se na ni dívám v šeru, vypadá jinak. Stejná dívka, ale starší a krásnější, než jsem ji kdy viděl. Tu noc jsem celé hodiny ležel v posteli svého nejlepšího kamaráda a přemýšlel o jeho mladší sestře.
Kapitola 3 (1)
========== KAPITOLA TŘETÍ ========== ---------- SADA ---------- Patnáct let "Věřil bys tomu?" Kaylee se ke mně hrne s knihami přitisknutými k hrudi. "Jsme teď na zasraný střední škole." "Pšššt," utišuju ji a rozhlížím se, jestli ji nikdo z učitelů neslyšel. Držím krok na chodbě a snažím se do nikoho nevrazit, zatímco Kaylee prakticky vytlačuje lidi z cesty. "Nejsi ani trochu vystrašená?" Ptám se jí, zatímco si prohlížím její výběr oblečení. Pár černých džínů s více dírami než látkou, bílé tílko, které ukazuje lesk jejího břicha včetně kroužku na pupíku, završené černými podpatky. Rozhodně nevypadá jako prvačka na střední škole. Spíš jako studentka prvního ročníku vysoké školy. "Nebo ještě líp, jak tě v tomhle mohla máma pustit z domu?" zeptám se. "Abych odpověděla na tvou první otázku, ne, vůbec mě to neděsí a tebe by to taky nemělo. Jsou to jen středoškoláci jako my. Za druhé, nepustila." Kaylee doširoka rozevře paže a ukáže horní polovinu těla. "Měla jsem na sobě flanelku." Zasměju se. Musím ji milovat. Na druhou stranu, já ve svých černých legínách, bílých slip-on Vans a bílém tričku s nápisem Vzbuď mě, až bude pátek rozhodně nejsem oblečená tak, abych udělala dojem. Kaylee se prudce zastaví v chůzi a oči má přilepené před sebou. "Páni. Kdo to proboha je a byl sem postaven jen kvůli mně?" "To je v pořádku. Sleduju její zrak a vidím novou tvář. Není to však nový kluk, který upoutá můj pohled. Spíš ten, kdo stojí vedle něj. Asher Collins alias dokonalost a moje druhá největší láska. Pokrčím rameny. "Musí být nový." Kaylee mě chytne za zápěstí a začne mě táhnout jejich směrem. "Tak to se musíme pozdravit." "Ne. Ne. Ne," prosím ji celou cestu, ale ona mě úplně ignoruje. "Musím najít svou skříňku, Kay." Ale vzápětí si uvědomím, že jsme tam. Neměla bych být tak nervózní. Koneckonců jsme většinu léta strávili s Asherem a jeho kamarády. Po letech neviditelnosti jsme s Kaylee konečně vylezly ze svých ulit. Tedy alespoň ona ano. Já jsem jenom kamarádka, která žije v jejím stínu. Přes léto Kaylee opravdu dospěla. Je neskutečně krásná a já věděla, že je jen otázkou času, než si jí všimne každý kluk v Oakley Shores. Už to není ta neohrabaná puberťačka, kterou jsem pořád já. Mám jen štěstí, že jsem její nejlepší kamarádka a byla jsem nucena s ní chodit na každou společenskou akci. Nejsem si jistá, jestli je to prokletí, nebo požehnání, a ještě se musím rozhodnout. "Co se děje, chlapci?" Kaylee se kouše do spodního rtu a prohlíží si nováčka. Jsou čtyři. Nejoblíbenější kluci z naší třídy - Asher, Logan a Micah - a samozřejmě ten nový. Logan poplácá nováčka po zádech. "Zrovna jsem tady Damonovi říkal o tom, že nás čeká velký zápas proti Alcove." Logan vrátí pozornost Damonovi, předpokládám. "Jsou dobří, chlape. Ale ne tak dobří jako my." "Fotbal, samozřejmě." Kaylee se nadechne, než natáhne ruku k Damonovi. "Já jsem Kaylee, juniorská roztleskávačka, a tohle je moje nejlepší kamarádka Kit." "Ahoj." Usměju se a s rozpačitým mávnutím předvedu plnou sadu kovových zubů. Zaslechnu tlumený smích a ohlédnu se, abych viděla, jak se Asherovi zvedá koutek úst, zatímco nenápadně vrtí hlavou. Vím, že je to reakce na mou podivnost. Asher moc nemluví, neusmívá se a nedělá nic, co by zahrnovalo lidskou interakci - pokud to není fotbal. Je tak trochu tajemný, což se mi vždycky líbilo. K Micahovi se přidává jeho přítelkyně Carly a její nejlepší kamarádka Liza. Položí Carly ruku na pas a mně se trochu zatočí žaludek. Doufám, že to jednou budu mít: kluka, který se na mě takhle dívá - takhle se mě dotýká. "Kit, co?" Damon přeruší ticho mezi námi. "To je zajímavé jméno." "Vlastně je to Katherine, ale nikdo mi tak neříká." Alespoň už ne. Podle toho, co jsem slyšela, to dělala moje máma, než od nás odešla, když mi byly teprve dva roky. "Mně se Katherine líbí. Sluší ti to," řekne Damon a mně se rozpálí tváře. "Taky fandíš?" Damon se zeptá a já si nejsem jistá, proč se jeho pozornost upírá na mě. Je zřejmé, že je tu nový, jinak by se ani neobtěžoval. "Ano," ozve se Kaylee a dá o sobě vědět. "No, tak nějak." Důrazně se na mě podívá a já to nesnáším. "Kit teď tak trochu... pomáhá týmu." Damon nakloní bradu. "Aha, jako kapitán?" Další věc, kterou si uvědomím, je, že mě Logan, třídní klaun, zvedá z nohou a točí se se mnou. "Kitty, kapitánko," zpívá dost hlasitě na to, aby upoutal pozornost poloviny studentů na chodbách. "Polož mě." Vyprsknu smíchy a opakovaně ho udeřím do ramene, zatímco se točí dokola tak rychle, až se mi zatočí hlava. "A já nejsem kapitán." "Ne, je to jen zmrzačená spoluhráčka," řekne Asher, když se kolem nás protáhne. Srdce mi spadne do žaludku, když sleduju, jak odchází. Logan se přestane točit, usadí mě a rukama mě uklidní na bocích. Kaylee se nakloní a zašeptá: "Nevšímej si ho." Polknu tvrdou kuličku, která se mi tvoří v krku, a nedovolím si dát najevo, jak hluboko se jeho slova zařízla. Pravdou je, že jsem zmrzačená - zlomená k nenapravení. "Grady," ozve se zezadu známý hlas, "ruce pryč, pokud už nikdy nechceš házet míčem." Logan rychle spustí ruce, které mi dosud nevinně spočívaly na bocích. Ohlédnu se přes rameno a vidím Rykera. Jeho oči jsou doširoka otevřené a upřené na mě. "Jdi do třídy, Kit." Nedaleko za mnou stojí můj bratr Carter. Když mě zahlédne, přidá do kroku a připojí se k malému kroužku. "Co se děje?" zeptá se Rykera. "Někdo tě otravuje, Kite?" Celé mé tělo pohltí horko. Směs ponížení a vzteku. "Ne, ale teď někdo je." Přistoupím ke Carterovi, chytím ho za paži a táhnu ho pryč, zatímco Ryker mě následuje. "Prosím, nekaž mi první ročník. Prosím tě o to. Jestli mě uvidíš, otoč se. Oba dva."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dva polibky"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️