Jantar (1)
1 ======================== Amber ======================== Zápasila jsem se zámkem, zatímco jsem žonglovala s knihami v náručí. "Oslavte dobré časy!" Zavolala jsem, když jsem tu zatracenou věc konečně otevřela, a uvědomila si, že z Dannieho ložnice se ozývá hudba. Kopla jsem do vchodových dveří, hodila věci na gauč a broukala si do rytmu hudby. Obvykle jsem nebyla tak živá, zvlášť po celonoční práci v knihovně. Ale jak jsem řekla, ten den byl důvod k oslavě. Úplně se posrat a oslavovat na úrovni karaoke. Vzala jsem za kliku od dveří ložnice své nejlepší kamarádky. "Přines šampaňské, miláčku. Máme... Ach, moje chyba," zasmála jsem se, když Dannie spadla z kluka, na kterém nadšeně jela. Můj smích utichl, když se Brent posadil zpod ní v naprostém šoku, jako by to byl on, kdo právě vešel do místnosti. Dannie se otáčela a chytala se prostěradla, jako bych ji za ty roky neviděl nahou snad stokrát. A šok a zděšení, které jsem cítil na své tváři, se zrcadlilo na její. Chvíli mi trvalo, než si mozek uvědomil, že to skutečně vidím. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestal snažit přesvědčit sám sebe, že jsem jen přepracovaný a mám halucinace - to se mi už stávalo, jen ne v takové míře. "Zlato. Není to tak, jak to vypadá..." Začal Brent a natáhl se ke mně. "Vážně?" Zamrkala jsem. "To je všechno, co pro mě máš?" Protože jo. Holka, se kterou jsem byla nejlepší kamarádka skoro dvacet let, se právě vyspala s mým klukem. Pravda, s Brentem jsme spolu nechodili dlouho. Asi ano. Je dneska pět měsíců hodně? A to jsme to ještě nedotáhli do konce. Zatím. Ale měla jsem sakra hodně práce. Zaneprázdněná a vystresovaná a Brent říkal, že mu to nevadí. "Amber..." Dannie začal a já zavrtěla hlavou. "Ne." Zavřela jsem oči a nadechla se, cítila jsem se podivně otupělá. "Jen... Prosím, řekni mi, že je to poprvé." Nastalo ticho a já pomalu otevřela oči, abych se na ně podívala. "Zlato, jistě. Je to poprvé." Brent přikývl. Za ten ponurý výkon letos úplně ukradl Razzieho Slyi Stoneovi. Ale Dannie by mi nikdy nelhala do očí a její výraz mi teď řekl vše, co jsem potřebovala vědět. Něco se začalo prodírat otupělostí. Jen jsem si ještě nebyla jistá, jestli je to bolest, smutek nebo vztek. "Jak dlouho?" Zašeptal jsem. Dannie se ušklíbla. "Příliš dlouho." "Co jiného jsme měli dělat, když jsme čekali, až se dostaneš z té podělané nudné knihovny?" Brent se zeptal, očividně v defenzivě. "No já nevím! Nešukat spolu? Doslova jakoukoli z mnoha a mnoha jiných zábav lidstva, jenom ne šukání jeden druhého!" Vyštěkl jsem a sledoval, jak se Brentovi rozšířily oči. Ano, tohle slovo jsem ještě nikdy neřekl, natož dvakrát. "Teď už dává smysl, proč jsi rád počkal..." Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Upřímně řečeno, nechtěla jsem se s nimi hádat o tom, kdo za to může a jestli je to správné, nebo ne. Otočila jsem se tedy a zamířila do svého pokoje. Slyšela jsem, jak na sebe křičí, ale já je vyrušila, protože jsem našla svůj kufr a začala do něj cpát, co se dalo. "Amber!" Dannie zavolal a já jen zavrtěla hlavou. "Amber, poslouchej mě. Byla to nehoda..." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Nehoda je přejetí sousedovy kočky, Dane. Ne spaní s přítelem tvé nejlepší kamarádky. Já vím, že jsem trávila směšné hodiny. Ale copak si nezasloužím trochu loajality a upřímnosti? Nějakou?" Zařvala jsem a zabouchla víko kufru. Vydechla jsem, pořád jsem si nebyla jistá, co cítím... jestli vůbec něco. Začínala jsem si myslet, že jakákoli emoce by byla příliš děsivá, takže jsem nechtěla žádnou pojmenovat. "Samozřejmě, že cítíš. A měli jsme..." "Cože?" Posmíval jsem se, zatímco jsem zápasil se zipem. "Říct mi to? Nebo to prostě vůbec nedělat? Vím, že nebyl dokonalý, Dane. Věděla jsem, že není princ z pohádky. Ale opravdu jsem ho měla ráda. Zvlášť po tom..." Nedokázal jsem to vyslovit, ale byla u toho všeho. Nepotřebovala to připomínat o nic víc než já. "Já vím, zlato. Je mi to líto." Mohla jsem jen zavrtět hlavou, když jsem zatáhla za madlo kufru a protlačila se kolem ní. Brentova zrada byla bezpředmětná; měla jsem toho kluka ráda, ale byl to jenom kluk. Na druhou stranu Dannie? Bylo příjemné vědět, že po tom všem, co jsme spolu prožili, znamená dvacet let nejlepšího přátelství méně než péro nějakého chlapa. "Zlato!" Brent na mě zavolal, když jsem procházela kolem Dannieho pokoje, ale já jsem šla dál. Vzala jsem si z gauče brašnu, knihy a klíče. "Kam jdeš?" Dannie se zeptal. Zastavila jsem se, ruku na klice dveří. "Já nevím. Kdekoli je to lepší než tady." Vyrazila jsem ven a zamířila k výtahu. Ke starému, rozvrzanému výtahu, který jsem nenáviděla. Ale nechtělo se mi skákat s kufrem po deseti patrech schodů. Ztěžka jsem vydechla, když se za mnou zavřely dveře, a nebyla jsem si jistá, jestli jsem se bránila slzám, nebo touze něco praštit. Takhle naprostou otupělost jsem už dlouho nezažila. Ale moje tělo jako by ji až příliš dobře poznalo a přivítalo ji s otevřenou náručí jako dávno ztracenou končetinu. Trochu jsem klopýtla, když jsem vycházela z výtahu, a zamířila k zřídka používaným zadním dveřím pro případ, že by mě někdo sledoval. Byla jsem tak zaneprázdněná ignorováním všech pocitů, že jsem si nevšimla, že nebesa, která celý týden hrozila, že se otevřou, to udělala s chutí, až mi do oka vtekla voda. Zamrkala jsem a chvíli jen tak stála a nebyla si jistá, jestli teď brečím, nebo ne. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale pomalu jsem zaregistrovala, že někdo křičí. Zaostřila jsem oči a uviděla jsem matně povědomého staršího chlapa, který spěchal přes silnici směrem ke mně a volal na mě. Zastavil se přede mnou a já ztěžka zamrkala. "Jste v pořádku, slečno?" zeptal se a já si uvědomila, že je mi povědomý, protože měl na sobě uniformu luxusního podniku naproti přes silnici. Za ty tři roky, co jsem tam bydlela, jsem kolem něj prošla už tolikrát, že jsem si byla jistá, že jsem ho ve dveřích viděla víckrát.
Jantar (2)
"Slečno? Jste v pořádku?" Vytřepala jsem hlavu ze zadku. "Hm... jsem..." Podívala jsem se zpátky nahoru, kde jsem věděla, že je náš byt. "Budu. Díky." "Máte někam jít, slečno?" zeptal se sladce. Jemně jsem se na něj usmála a zavrtěla hlavou. "Ne, potřebuju sehnat bratra. Ale pak už budu v pořádku." Nevěděla jsem, proč mám pocit, že tomuhle milému staršímu pánovi prozradím celý svůj životní příběh, ale on měl prostě takovou tu důvěryhodnou dědečkovskou vlastnost. Soucitně se na mě usmál. "Proč nejdete do sucha, slečno? Můžeme vám přinést horký nápoj a sehnat vašeho bratra?" Oči mi sklouzly na směšně drahou budovu naproti přes silnici. "Díky. Ale nerada bych vás vystrnadila a já bych se sem moc nehodila." Jako důkaz jsem mávla promočeným vlněným svetrem. Vydal kvílivý zvuk a mrkl na mě. "Neřeknu to, když to neuděláš." Viděla jsem, že na jeho jmenovce je napsáno Johnson. Představa suchého místa, odkud bych mohla volat svému bratrovi, zněla úžasně. A právě v tu chvíli jsem nebyla schopná myslet na nic jiného. Tak jsem nakonec přikývla, nechala ho, aby si vzal můj kufr, a nechala se vést zpátky přes silnici. "Díky, Johnsone." "Není zač, slečno. Nerad jsem viděl tak milou mladou dámu, jak vypadá ztraceně. Jaký je váš jed? Čaj? Kávu? Čokoládu?" zeptal se, když jsme spěchali pod obří markýzu a on mi nesl tašku po schodech nahoru. "Bože, silná káva by mi udělala divy." "Řeknu klukům, aby mi přihodili posilňujícího panáka Jamesonse," mrkl na mě a poklepal si na nos. "Ještě je trochu brzy, ne?" Dělal jsem si legraci. "Neřeknu, když nechceš," zopakoval a nasměroval mě k místům ve foyer. "Teď mi dejte dva tiky, abych vám našel pár ručníků a donesl klukům tu kávu, a pak vás usadíme." Přikývl jsem, začínal jsem se cítit příliš zdrcený na to, abych dělal něco víc. Vytáhla jsem z mokrých džínů telefon a vyhledala bratrovo číslo. Zazvonilo a mě nenapadlo, co mu mám říct na záznamník, tak jsem zavěsila a čekala, až se Johnson vrátí. Zrovna když se ten zdrcující pocit měnil v sebelítost a smutek, uviděla jsem Johnsona, jak přibíhá s ručníky a útěšným úsměvem. "Tady máte, slečno. Osušte se, jak nejlépe umíte. Káva je na cestě." "Děkuji." Váhavě jsem si vzala vrchní ručník, zatímco Johnson položil zbytek hromady na židli vedle nás. Mayhew byl jakýsi apartmánový/hotelový komplex, který by stál za noc víc než můj měsíční nájem. Ručníky měly vyražený znak The Mayhew a byly tak měkké, že bych se k nim klidně přitulila a usnula. Energicky jsem se přetřela a teprve teď si uvědomila, že se třesu zimou. "Můžu pro vás ještě něco udělat, slečno?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, děkuji. Už jste toho udělala víc než dost." "Dobře. Tak to bych se měla vrátit do práce. Kluci ti přinesou kávu, až bude hotová. Na mě." Znovu na mě přátelsky mrkl. "Děkuji, Johnsone." Trochu mi zasalutoval a vrátil se ke vchodovým dveřím. Popadla jsem jeden ze suchých ručníků a položila ho na velké křeslo s křídlovým opěradlem, než jsem se posadila a znovu zkusila bratra. Věděla jsem, že zavolat mu je nejlepší způsob, jak se mu dovolat. Byl to typ člověka, který svému telefonu nevěnoval pozornost, pokud nevydával neustálý hluk. Jeho oznamovací tón prostě nebyl dost dlouhý a stále měl nepřečtenou hlasovou zprávu, kterou jsem mu nechala před čtyřmi lety. Ale pořád to nikdo nebral. S vědomím, že nejspíš pracuje, jsem se rozhodla, že to prostě zkusím později. Milý mladý muž mi přinesl kávu a zeptal se, jestli ještě něco nepotřebuji, na což jsem ho ujistila, že jsem v pořádku. Netvářil se úplně potěšeně, že jsem tam, ale předpokládala jsem, že to souvisí spíš s tím, že si nechtěl vykoledovat nějaký flastr za to, že jsem tam rozcuchaná, než že by se cítil nadřazeně. Seděla jsem ve svém koutku světa, rukou jsem objímala teplý hrnek, Jameson mě příjemně pálil a snažila jsem se bratra chytit. Konečně to zvedl. "Promiň, Berte. Máš na to jen asi dvě minuty. Co se děje?" Patrick odpověděl. To byl můj milující bratr. Dobře, kdybych měl být úplně upřímný, byl neuvěřitelně milující. Jen měl velmi hektickou práci a já měla štěstí, že jsem měla vůbec čas si s ním promluvit, natož ho vidět. Ale bylo to lepší, než kdyby jezdil po světě na přísně tajné, sotva sebevražedné mise ve jménu bezpečnosti jiných lidí. "Potřebuju svézt, až budeš mít čas?" Odmlčela jsem se. "Čas?" ušklíbl se, ale já věděla, že nadává sám sobě, ne mně. "Kam potřebuješ odvézt?" zeptal jsem se. "Kamkoli, kde není poblíž Dannie nebo Brent." "Proč?" Jeho hlas byl tvrdý. "Co se stalo?" "Řekněme, že Dannie ochutnal mého přítele dřív než já," odpověděla jsem jízlivě. "Roztrhám toho nevděčného hajzla na kusy!" zavrčel. "Dobře. Uklidni se, tygře. Máš čas mě dostat, nebo ne?" Zavrčel, jak přemýšlel. "Nechceš zavolat Farrah...?" Zatraceně, že mě tak dobře zná. "Prostě si říkám, že by to bylo divný, když je v tom Dannie. Potřebuju jen trochu prostoru." "Zní to, jako by ses držel pozoruhodně dobře?" "Ignoruju to." "Berte, to nemůžeš." "Můžu, když sedím ve foyer toho nejluxusnějšího podniku na téhle straně města," zasyčela jsem. "Kurva!" vyhrkl a já se divil, co se stalo. "Počkej, ty jsi v Mayhew? Dobře. Můžu tě vyzvednout asi tak za... hodinu?" "Určitě?" "Jo. Seženu Rollieho nebo Tanka, aby mě zastoupili. To bude v pohodě. Stejně to není nic velkého." Slyšela jsem, jak se odmlčel, ale můj mozek zkratoval a já jsem nereagovala. "Amber?" naléhal. "Já... Uh... Víš co...?" Zamumlala jsem. Nehodlala jsem čekat ani hodinu. "Do prdele. Musím jít. Uvidíme se za hodinu. Miluju tě!" zařval a já poslouchala vytáčení, zatímco první pocit prolomil mou otupělou obranu. A ze všeho, co se toho rána stalo, jsem cítila jen paniku.
Jantar (3)
Měla jsem pocit, že se svět najednou zpomalil, když po schodech na druhém konci foyer seběhl vysoký štíhlý muž ve světle šedém obleku, černých botách, bílé košili a černé kravatě. Byl ukázkou opravdové krásy, oblek měl dokonale ušitý a očima přejížděl po foyer jako král, který si prohlíží své království. Kopl bradou na pozdrav dámě na recepci, když se jeho nohy lehce dotkly podlahy. Rukou si prohrábl téměř černé vlasy, které měl naposledy kratší, když jsem ho viděla, a cílevědomě kráčel přes foyer směrem, odkud přišel ten chlápek s kávou. Bylo mu skoro osm let a pořád měl ten alfa-samčí výraz, to směšné sebevědomí, kvůli kterému po něm slintaly o sedm let mladší holky. A to jsem skutečně mluvila z vlastní zkušenosti. Vždycky byl sexy, ale posledních osm let k němu bylo přívětivějších než ke mně. Viděla jsem pár fotek z vojenských časů jeho a mého bratra, ale ty bojové obleky neměly na oblek šitý na míru. Když zmizel ve vedlejším pokoji, konečně jsem si vzpomněla, jak se dýchá, a dovolila si myslet na jeho jméno. Christopher Grayson. Kit pro své přátele a rodinu. Kluk, kterému můj bratr na základce přezdíval Chaos, kvůli všem těm průserům, které si dovolil, a později kvůli všem těm srdcím, která po sobě zanechal. S mým bratrem byli spojeni od chvíle, kdy se potkali na přijímačkách. Pak se jeho rodina přestěhovala do mé ulice, když bylo klukům asi deset let, a život mého bratra už nikdy nebyl stejný. S Kitem byli nerozluční po celou školu, pár let na univerzitě, narukování k námořnictvu, výcvik a pak byli oba vybráni do nějakého speciálního týmu, o kterém se ti, co zůstali doma, neměli nikdy dozvědět. Nikdy jsem se na Kita nemohla podívat, pokud nevěděl, že jsem v místnosti. Nikdy jsem s ním nemohl mluvit. I bez sedmiletého věkového rozdílu jsem se v jeho přítomnosti chovala jako naprostá troska. Byl to první kluk, do kterého jsem se zamilovala, a - pokud máme být upřímní - jediný kluk, který kdy hrál v mých oplzlých fantaziích... nebo vlastně v jakýchkoli fantaziích. Chodil s těmi nejkrásnějšími dívkami a dělal různé věci, o kterých jsem se nejspíš nikdy nedozvěděla. I kdybychom si odmysleli celý ten nasáklý svetr, brýle, kudrnaté vlasy a obličej potřísněný slzami, Kit Grayson byl tak daleko od mé ligy, že bych ani nedostal povolení uklízet v jeho lize. Ne že by na tom záleželo, protože Kit Grayson si mě nikdy nevšiml jinak než jako neohrabané, podivínské sestřičky svého nejlepšího kamaráda a já jsem si dala záležet, aby to tak zůstalo. Až na to, že teď byl v pokoji na druhé straně haly a já musela na bratra ještě počkat. Zkontrolovala jsem čas. S Patrickem jsem přestala mluvit asi před deseti minutami, takže už jen padesát minut. Jestli to byl bar nebo restaurace, pravděpodobnost, že by Kit měl méně, byla mizivá. Pokud by byl méně, bylo by to podstatně méně jistě a nepoznal by mě. Uvědomte si, že i kdyby poznal, nehodlal mou přítomnost vzít na vědomí. Takže jsem byla v pohodě. Pořád jsem si říkal, že jsem v pohodě, když jsem sledoval čas a díval se, jak ubíhá hodina a po bratrovi stále ani stopy. Začínala jsem se modlit ke komukoli, aby Kit zůstal v tom pokoji, když jsem vrhala panické pohledy mezi vchodové dveře a pokoj, do kterého Kit zmizel. Další půlhodina a pořád nic, zatímco jsem ustaraně sledovala oboje dveře. Pak, protože svět mě rád nakopával, když jsem byla na dně, jsem jen zaregistrovala, že můj bratr vešel předními dveřmi, když mi oči sklouzly na druhé dveře a já viděla, jak Kit vychází z pokoje. Srdce se mi zadrhlo a já se skutečně postavila, jako by to mělo nějak zastavit tu trosku, která se přede mnou formovala. Zamumlala jsem si pro sebe, zatímco můj pohled těkal mezi oběma muži. "Ne. Prosím, ne. Kdybyste mi chtěli něco dopřát. Nedovol, aby mě Christopher Barrett Grayson viděl takhle. Vím, že u něj nikdy nebudu mít šanci, ale trocha důstojnosti po tom všem by byla fajn..." Zamumlala jsem, když jsem viděla, jak se k sobě oba nepohodlně otočili, a Kitovi proběhl tváří záblesk poznání. "Hawku?" Kit zavolal a můj bratr zvedl ruku na pozdrav. Kupodivu Kitův výraz pak klesl do zamračeného výrazu, když k sobě kráčeli. Neviděl jsem bratrovi do tváře, když se setkali a pustili se do něčeho, co vypadalo jako velmi vážná diskuse, dokud bratr nezavrtěl hlavou. Poprvé za celý svůj život jsem sledovala, jak Kitův obličej propadl překvapenému zmatku, a pak jeho oči začaly bloudit. A já jsem pořád stála na nohou jako idiot. Kitův pohled konečně padl na mě a teď už nebylo možné vyhnout se ztroskotání. Viděla jsem, jak Kit kývl mým směrem, a můj bratr se otočil. Neznámý stres v jeho tváři se rozplynul, když mě uviděl. Spěchal ke mně, ale já jsem od Kita jen stěží dokázala odtrhnout oči, ať jsem se snažila sebevíc, aby zůstaly. "Berte. Jsi v pořádku?" zeptal se mě bratr a zabalil mě do náruče. "Já... Můžeme o tom teď nemluvit, Pate?" Odpověděla jsem a konečně mi oči rozpačitě sklouzly z Kita. Patrik mě odstrčil na délku paže a podíval se na mě. "Chaos mě odpoledne nepustí ze schůzky, ale můžu tě vysadit? Nebo si můžeš vzít auto?" Zamrkala jsem a pro všechno svaté doufala, že nemám tváře tak rudé, jak mi připadaly. Jako naprostý ňouma jsem si posunul brýle na nos. "Cokoliv je lepší. Ale nemůžu s tebou zůstat..." "Zůstat?" Kit se zeptal. "Proč by měla zůstat s tebou?" Jeho hlas neztratil nic z té hluboké, štěrkovité kvality, která klouže po kůži jako zakázané pohlazení. A zakázaný by byl přesně takový, kdybych se vůbec zaregistrovala na jeho radaru, takže jsem si odkašlala, abych odpověděla. Ale Patrick mě předběhl. "Stěhuje se ze svého bytu." "Hned teď?" Kit se zeptal a já sledovala, jak jeho oči pohlédly na můj kufr. Přikývla jsem a - proboha, Amber! - jsem si znovu posunula brýle na nos. "Jo. Právě teď. Nechala jsem tam spoustu věcí, právě teď."
Jantar (4)
"To je taky pravda. Jestli toho zmrda uvidím, zatáhnu ho do nejhlubší, nejtemnější díry na světě," zavrčel Patrick. A byl jsem si docela jistý, že jednu takovou zažil, když byli kluci ve speciálních jednotkách. "Co se stalo?" Kit vyštěkl s podivně věcnou efektivitou. "Amber právě přišla ke svému spolubydlícímu - pamatuješ si Dannieho? - a jejího přítele, jak spolu šukají." Ušklíbla jsem se, když jsem se rozhlédla kolem. "Jazyk, Pat," zašeptala jsem a vyhnula se pohledu, který po mně Kit střelil. Navzdory tomu, jak byl můj starší bratr naštvaný, že můj přítel a nejlepší kamarádka spí jeden s druhým za mými zády, se ušklíbl. "Ty prase." Nakrčila jsem na něj nos, tak nepřátelsky jako nikdy předtím. "To jen dokazuje, že pěkný oblek ještě nedělá gentlemana." Patrick se usmál. "A dobré způsoby nedělají dámu." "Bez ohledu na to, jestli nemáš čas vzít mě k mámě a tátovi..." "Aha, tak to ani ne. Můžeš zůstat u mě?" Znechuceně jsem nakrčila nos. "Hm. Právě jsem strávila celou noc..." "To poznám," uchechtl se Patrick. "Můžeš být zticha," zamumlala jsem a koutkem oka se podívala na Kita. "Potřebuju jen horkou sprchu a vyspat se. A v tvé posteli spát nebudu, děkuju." Věděla jsem, co ve své posteli vyvádí, a ani čisté povlečení by mě nepřimělo se k ní přiblížit. "Mám naprosto vyhovující gauč," řekl Patrick a předstíral uraženost. "Tvůj gauč je jen na parádu, Pate. Už na něm nebudu spát, aniž bych... kolik to bylo?" "Ne," řekl jsem. "Půl bedny piva," ušklíbl se. "Jo, to," přikývla jsem a kradmo se podívala na Kitovo překvapeně povytažené obočí. Patrick se znovu uchechtl. "Dobře. No, budeš si muset vzít auto..." "Já už tu příšeru řídit nebudu! Pamatuješ si, kolik barvy jsi ztratil minule?" "Ano," řekl. Zpanikařila jsem. Patrickův úsměv byl nemilosrdný. "Ano, pamatuju. A Chaos si určitě dobře pamatuje účet, který za to musel zaplatit." Teď už vím, že jsem se začervenala, jak mi oči znovu sklouzly na Kita. "Může zůstat se mnou," bylo jediné, co řekl, a mně chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co ta slova vlastně znamenala. "Cože?" "Jsi si jistý?" zeptala jsem se, když Patrick vypadal na půl cesty mezi šokem a radostí. Dívala jsem se Kitovi přímo do obličeje, do těsné blízkosti, tak, jak jsem to ještě nikdy nedělala. Bože, jeho oči byly pořád tak hluboké, sytě hnědé. Kit pokrčil rameny. "Proč ne? Mám spoustu místa a sotva tam budu." "Ne," odpověděl jsem. Podíval se na mě a já jsem jeho pohled vydržela jen necelou milisekundu. "Můžeš si dát jídlo nahoru nebo jít do restaurace, kdykoli budeš chtít. Většinu dní to bude, jako bys žil sám." Restaurace? Jídlo nahoru? Nebydlel snad v Mayhew? "Chaos, kámo. Jsi si vážně jistý?" Patrick se zeptal tím svým způsobem, kdy jsem věděla, že se chystá říct za mě ano, jako by mi bylo ještě třináct a nebyla jsem schopná se sama rozhodnout. Zamrkala jsem, ale žádná slova ze mě nechtěla vyjít. Nemohla jsem žít s Kitem Graysonem. Už tak bylo dost špatné probudit se ze sprostého snu, ve kterém se mě dotýkal. Ve skutečnosti jsem ho nemohla vidět. Osobně. V jeho domě. "Sestra mého bratra," řekl, jako by to všechno vysvětlovalo. "Amber tu může zůstat, jak dlouho bude chtít." "Hotovo. Díky, chlape," zasmál se Patrick a já úplně zbytečně otevřela pusu, když si potřásli rukama. "Teď budu mít víc výmluv, abych tě viděl," řekl šťastně, když se na mě podíval. Proč jsem jen tupě přikyvovala? Měla jsem tolik otázek. Další námitky. Ale zdálo se, že jediné, čeho jsem byla schopná, je přikyvování. "Můžeme ji teď vzít nahoru a pak vyrazit?" zeptal jsem se. Kit se zeptal a znělo to, jako by mu na mně teď, když už je Patrikova krize zažehnána, nemohlo záležet. Přikývla jsem. "Jo. Jasně." "Super!" Patrick přikývl. Popadl můj kufr, zatímco Kit mocně kráčel k paní na recepci. Zdálo se, že ani všechny ty roky neotupily jeho působení na ženský druh. Ona - na jmenovce měla napsáno Sally - na něj vytřeštila oči. "Jak vám mohu pomoci, pane Graysone?" houkla a očima si prohlížela mě, Patricka a kufr. "Potřebuji další klíč od výtahu pro svého přítele," řekl úsečně a ukázal na mě. Sally se zarazila a byla jsem ochotná se vsadit, že za těch kolik let, co tu Kit žije, ještě nikdy o druhý klíč nepožádal. A pokud ano, tak ne pro ženu. Vsadila bych všechno, co jsem měla. A to zrovna v tu chvíli nebylo moc. Ale ona byla profesionálka a udělala, co chtěl. Vytáhla kartu a něco udělala se strojkem, než mu ji s koketním úsměvem přistrčila. Kit jí jen perfekcionisticky kývl a kopl hlavou, abychom ho následovali. Z nějakého důvodu jsem se ohlédla a uviděla Johnsona u dveří. Povzbudivě se na mě usmál a zamával mi. Pak se od dveří vedle něj zalomilo světlo a než se mi rozjasnily oči, byl pryč. Následovala jsem bratra a jeho nejlepšího kamaráda do výtahu. Stál tam chlapík v uniformě Mayhewových, který Kitovi kývl, ale jinak nás ignoroval. Když se dveře zavřely, Kit ke mně dvěma prsty přiložil klíč a já si ho vzala, opatrně, abych se nedotkla jeho kůže tou svou. "Zmáčkni 'P' a pak přejeď kartou na tom panelu," instruoval mě tím úsečným tónem, který podle mě znamenal, že už toho lituje. Udělala jsem, co mi řekl, a výtah se musel rozjet, protože čísla se začala posouvat. Vůbec se nepodobal výtahu, se kterým jsem žila tři roky a který rachotil, řinčel a škubal s vámi tak, že jste z toho dostali bič. Patrick do mě šťouchl. "To je kurva fajn, mít vlastní klíč," zamumlal, jako by to byla nějaká velká konspirace. "Já a kluci potřebujeme, aby nás tady Donald pustil nahoru." "Jo, no. Jestli tam bydlí, bude chtít mít větší svobodu přicházet a odcházet, než jakou jsem ochotnej vám, honibrkům, dopřát," vypálil na něj Kit. Konečně se čísla zastavila a dveře se otevřely. "Hezký den, pane Graysone," řekl Donald. Patrick začal odvážet můj kufr a Kit ho šel následovat, pak se zastavil.
Jantar (5)
"Done, tohle je Amber Grace. V dohledné době bude bydlet u mě." Vím, že jsme oba viděli překvapení v Donaldově tváři při slově "v dohledné době". I já jsem z toho něco cítila, jen jsem si nebyla jistá co. "Neboj se, Donalde!" Patrick zavolal. "Je to jen moje sestra. Hráč bude pořád hrát!" Slyšel jsem, jak se pro sebe uchechtl. Donald ovládl výraz své tváře a kývl na mě. "Těší mě, že vás poznávám, slečno...?" Jako obvykle měl někdo problém uvěřit, že Grace může být příjmení. "Grace, ano," řekla Kit. Donald znovu přikývl. "Slečna Grace." "Taky," řekla jsem a následovala Kita ven z výtahu. "Do jakého pokoje ji chceš ubytovat?" Patrick křikl, když jsem se šokovaně rozhlédla. "Jižní," odpověděl Kit a pak se oba rozutekli každý jiným směrem a nechali mě zírat jako rybu. Čekala jsem, že z výtahu vyjdu na chodbu, jak to bylo normální. A předpokládám, že tohle svým způsobem chodba byla. Jen to náhodou nebyla soukromá chodba jako mámin a tátův předpokoj a otevírala se do obrovské otevřené místnosti, která končila něčím, co vypadalo jako okna od podlahy ke stropu a od stěny ke stěně. Váhavě jsem vykročila vpřed, jak jsem si všechno prohlížela. Penthouse - protože co jiného znamenalo "P"? - byl vymalovaný svěží bílou barvou s akcenty šedé v různých odstínech, tu a tam posetý kovovými odlesky mědi a tmavého železa. Bylo to přinejlepším minimalistické bydlení. Kitovy pohovky vypadaly ještě méně pohodlně než Patrickovy a obrovský oheň pod ještě větší televizí naznačoval, že se tahle místnost ani tak nepoužívá, jako spíš má být obdivována. Připadala jsem si, jako bych se propadla do jednoho z nejdražších lifestylových časopisů na světě. Hluk nalevo mě přiměl podívat se do obrovské kuchyňské linky, kde Kit stál u kávovaru. Skříňky byly bílé a horní deska byla z černé žuly nebo mramoru či čehosi takového, co se bíle lesklo. Jídelní stůl byl taky obrovský - skvělá konstrukce ze skla a kovu s tmavě šedými čalouněnými židlemi, aby se jich tam vešlo aspoň dvanáct. Ale byl to výhled, který mě dostal. Ocitl jsem se u okna a musel jsem se zarazit, když jsem tiskl ruce na sklo. Pokoj byl obrácený na opačnou stranu budovy než silnice, přes kterou jsem ještě před pár minutami bydlela. A pod námi byla vážně krása. Bylo ještě dost brzy na to, aby slunce stoupalo nad budovy a odráželo se od vzpěr obrovského mostu přes řeku v pozadí. Po obou stranách řeky se rozprostírala tráva a stromy a já jen tak tak rozeznával lidi, kteří spěchali za svými dny. "Carmel vyčistí všechny otisky rukou, které najde," ozval se po mé levici hladký hlas a já se podívala na Kita. Podával mi hrnek a já si ho vzala, aniž bych se starala, jestli je podle mého gusta, nebo ne. "Je krásný," řekla jsem tiše. Přikývl a zadíval se na všechnu tu krásu, zatímco já jsem se chvíli bez ostychu dívala na tu jeho. "To je." "A ty sis myslel, že u mě je to sladké, Berte," řekl Patrick a já se na něj otočila s drobným úsměvem. "To je něco." "Hele, kde je moje kafe?" můj bratr se zadíval na svého nejlepšího kamaráda. "V kuchyni," odpověděl Kit a pak obrátil pozornost zpátky ke mně. "Za chvíli budeme muset vyrazit ven. Nevím, kdy se vrátím. Ale chovej se jako doma-" "Kurva, někdo by měl," zasmál se Patrick. Kit na něj obrátil svůj patentovaný zádumčivý pohled. "Jasně, každopádně máš v pokoji koupelnu. Carmel zásobuje všechny koupelny základními věcmi pro případ, že by tým zůstal přes noc. Použij, co budeš chtít. Kdybys něco nenašel, moje ložnice je za těmi dveřmi. Koupelna je za dveřmi vpravo. Poslužte si." Podíval se dolů, když vytáhl z kapsy telefon, který vibroval. "Hawku, můžeš jí ukázat její pokoj?" Kývl na mě a pak zvedl telefon: "Grayson," a odešel. "Tak pojď. Až bude hotový, bude se chtít vydat na cestu." Patrick mě vedl na opačnou stranu penthousu, než je Kitina ložnice - nejspíš to tak bylo nejlepší -, a chodbou dolů. "Takže tady dole je něco jako pracovna. Vím, že ráda používáš kuchyňský stůl, ale je tam, kdybys chtěla." "Neměla bych se nejdřív zeptat Kita?" "Ne, je náhradní. Jeho kancelář je na druhé straně. O nic se nestarej, Chaos a já se o to postaráme, ano?" Nepřítomně jsem přikývla, když mávl rukou do dveří a já nakoukla dovnitř. "A to všechno jen proto, že byl Den šampaňského," povzdechla jsem si, když jsem si prohlížela obrovskou místnost, kterou jsem měla nazývat svou. "Jak to myslíš? Den šampaňského?" Zeptal se Patrick a následoval mě do pokoje. Podél jedné stěny bylo několik dveří, dvě postele a obrovská postel pokrytá plyšovými polštáři a přehozy, vedle dveří komoda a mezi mnou a balkonem obrovské okno. Nad komodou byla televize. Jinak byl pokoj v podstatě prázdný. "Bert?" Patrick se na něho naléhavě zeptal. Zamrkala jsem. "Aha, mám hotovou první kapitolu. Mému nadřízenému se líbila," odtušila jsem. Jako by na tom ještě záleželo. Můj svět se zhroutil a moje diplomka mi právě teď připadala tak nedůležitá. "Cože?" Zeptal se Patrick a přitáhl si mě k sobě. "To je úžasné!" Věnovala jsem mu omluvnou náhražku úsměvu. "Proto jsem celou noc pracovala..." "Berte, nebudeme předstírat, že to neděláš až příliš často." Můj úsměv se rozrostl. "Jo, dobře. Ale chtěl jsem to mít hotové před naším setkáním a jí se to líbilo. V žádném případě to ještě není dokonalé, ale na to, že to byl návrh, se jí to líbilo." Patrick mě objal. "Uděláme Den šampaňského..." Slyšela jsem, jak se zamračil. "Jakmile budeš mít čas," dokončila jsem za něj. "Ano, poprosím šéfa o volno." "Ano," řekl jsem. "Jestřábe!" ozval se dotyčný šéf z vedlejší místnosti. "Dobře, povinnosti volají. Zavolám ti později?" Přikývl jsem. "Budu v pořádku." Pozorně si mě prohlédl, ale moje maska byla očividně pevná. "Skvělé." Políbil mě na čelo. "Uvidíme se později." "Ahoj." Spěšně odešel a já se s povzdechem rozhlédla po svém novém pokoji. "Budu v pořádku," řekla jsem si.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Malá sestra nejlepšího přítele"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️