2
Na šedé obloze se na okna auta snášel déšť a okolní svět zastírala dešťová clona. Nakonec auto zastavilo před vilou. Samantha Thompsonová sestoupila z auta s červeným kostkovaným deštníkem a rozběhla se ke dveřím vily. Chůva domu jí s úsměvem otevřela, a když ji uviděla, okamžitě si s úsměvem vzala deštník: "Sam, jsi zpátky." Samantha přikývla, usmála se, přezula se a vešla do obývacího pokoje. Dnes měla její spolužačka narozeniny, celý den si šla hrát s kamarádkami a vrátila se dřív, protože matce slíbila, že večer přijde domů na večeři. Samantha měla jako studentka prvního ročníku právě za sebou půl roku studia a byla dobře naladěná na dvouměsíční zimní prázdniny, které začínaly zítra. "Samantho, konečně jsi zpátky, venku hodně prší, viď? Zmokla jsi?" Přistoupila k ní její matka Grace Thompsonová, natáhla ruku a vzala si Samanthinu tašku, na tváři jemný úsměv. "Ne, mami, mám hlad, už je hotová večeře?" Samantha se slabě usměje, podá matce tašku a rozběhne se směrem ke kuchyni. "Samantho, pojď sem rychle! V domě je host, copak to nevidíš?" Henry Thompson, otec, se náhle ozve tónem neodolatelné autority. Samantha na okamžik ztuhla a pak si všimla, že na pohovce v obývacím pokoji sedí cizí mladý muž a mluví s otcem. Muž byl štíhlý, oblečený v černém obleku, s pohlednou, chladnou tváří a lhostejným, přímým pohledem upřeným k ní. Bylo to poprvé, co Samantha viděla tak pohledného muže. Zdálo se, že je zhruba v jejím věku, ale aura, kterou vyzařoval, budila respekt. Nemohla si pomoct, ale chvíli se na něj dívala a uvědomila si, že jeho aura je královská a chladná a neměnně vyvolává pocit tísně. Tak silný pohled v ní vyvolával stopy neklidu a nemohla si pomoci, aby neodvrátila zrak. Přistoupila k otci a poslušně zavolala: "Tati." "Tati," odpověděla. "Tohle je pan Alexander Knight, je to prezident mé společnosti, pojď ho pozdravit." "To je pan Alexander Knight?" zeptal se. Henryho tón byl přísný, ale v očích mu jiskřilo a nezdálo se, že by byl tak tvrdý. Samantha věděla, že postavení jejího otce v pobočce Knight Estate je stále velmi důležité. Alexander Knight byl všeobecně známý svými mimořádnými úspěchy ve světě obchodu, v devatenácti letech získal doktorát na mezinárodně uznávané univerzitě, pak se ujal vedení rodinného podniku, v mladém věku se stal prezidentem a šířil svou legendu po celé zemi, dokonce i na mezinárodní úrovni. "Dobrý den, paní Sam." Alexandrův hlas byl tichý a magnetický, jeho tón pomalý, ale silný. Samantha pocítila nepatřičnou nervozitu, chtěla promluvit, ale nevěděla, jak odpovědět, a přemýšlela: "Jak jsem mohla být tak nesmělá?" "Dobrý den, pane Alexandře." Řekla tiše a snažila se vypadat klidně. Alexandrův pohled ji probodl, přeběhl jí mráz po zádech a ona o krok ustoupila. V tu chvíli k ní přišla Grace se sklenicí mléka a s úsměvem Samantě řekla: "Sam, právě jsem se vrátila, máš žízeň, napij se." Sam se napila. Samantha si vzala šálek s tím, že vodu využije k rozptýlení. Vypila ji a cítila se o něco méně nesvá, ale neuvědomila si zděšení a obavy v otcově tváři. Právě když sklenici odložila a chystala se vymluvit na odchod, zaplavila ji náhlá vlna závratě a byla tak slabá, že měla pocit, že spadne. Alexandr rychle vstal, objal ji kolem pasu a tichým hlasem se zeptal: "Máš závrať?" "Ne," odpověděla. "Co je to se mnou? Je mi špatně z toho deště?" Neměla čas přemýšlet, ani netušila, že se právě napila Mléka, jen měla pocit, že je jí špatně z deště. "To je ono, odvedu ji pryč." Alexander pomalu řekl s chladným výrazem ve tváři, zjevně se rozhodl. "Nechám svou dceru ve tvých rukou, a až se budeme brát, nebudu u toho." "To je pravda," řekl. Jindřich zaťal pěsti, mysl mu naplnila směs hněvu a bezmoci, ale nakonec zašeptal svůj souhlas. Když to Alexandr uslyšel, neohlédl se, ale odnesl Samanthu, která omdlela, ke vchodovým dveřím. V tu chvíli ho spěšně následovala Grace, nebyla to však Grace, ale Alexandrův poskok. Rychle si sundala masku z obličeje, čímž odhalila mladou a schopnou tvář, a vzala velký deštník, aby je ochránila před deštěm. Uvnitř vily se Jindřich cítí utiskovaný, ztuhlý a zpocený. Když se pokusí znovu zvýšit hlas, Alexandr už vyšel z deště, nechal svou bezmocnou postavu ve dveřích a nakonec vše mlčky přijme.
3
Venku už stál luxusní černý Maybach, a když se otevřely dveře, Alexander Knight nesl Samanthu Thompsonovou do auta. S pomalu se zvedajícími okny Maybach rychle zmizel v mrholení. Henrymu Thompsonovi se sevřelo srdce úzkostí, chtěl vyběhnout ze dveří, aby ho pronásledoval, ale racionálně se dokázal jen držet zpátky a nakonec si bezmocně povzdechl, otočil se a rychle vyšel po schodech nahoru. Nahoře v ložnici ležela Grace Thompsonová bledá na posteli, očividně velmi nemocná. henry držel svou ženu za ruku, v očích slzy, nemohl si pomoci. Henry by svou dceru nikdy nezradil, kdyby nebyla tak nemocná, že by potřebovala nové srdce, a Alexander Knight jí tuto pomoc dokázal poskytnout. Samantha však nebyla jejich biologickou dcerou, byla adoptována Alexandrem Knightem. Uplynulo dvanáct let a Henry už se k Samantě choval, jako by byla jeho vlastní. On a Grace se o svou dceru vždycky starali, ale v této chvíli byl Henry rozpolcený. Miloval Samanthu, ale jeho hlubší city k manželce byly ještě naléhavější. Pokud záchrana Graceina života znamená obětovat Samanthin život, otcovo srdce se v tuto chvíli otřáslo. Navíc pokud si Samanthu odvede Alexandr, nebude ji mučit, ale bude o ni dobře postaráno, a protože Alexandrova rodina je tak bohatá, nebude mít Samantha špatný život, pokud se za něj provdá. Henry se stále uklidňuje a nakonec s Alexandrovou žádostí souhlasí. Tak se odehrává scéna. Od této chvíle se sem jeho dcera už nikdy nebude moci vrátit, ale jeho žena zítra podstoupí operaci a bude moci žít zdravý život. Jediné, na co myslí, je udržet Grace naživu. ......... Uvnitř prostorného karavanu sedí v rohu kompetentní žena a muž. Se skloněnými hlavami to byli Alexandrovi muži, Jennifer Perryová a Matthew Perry. Na druhé straně drží pohledný Alexander v náručí spící Samanthu a upírá na ni své divoké oči. Samantha je v hlubokém spánku kvůli lékům, které jí byly podány. Jeho očekávání rostlo, když si představil, jak se Samantha probouzí a zjišťuje, že ji její rodina prodala a že se nachází v cizím prostředí. Jemně ji podepřel pod bradou a zadíval se na její nevinnou tvář s nádechem půvabu. Samantha ve spánku vypadala ještě poddajněji a on si byl jistý, že ho bude poslouchat. ......... Když se Samantha druhý den probudila, pokoj před ní působil zvláštně. Uvědomila si, že to není její malý a svěží pokoj, ale luxusní prostor mnohem větší než její obyčejný pokoj, dobře vyzdobený a zařízený. "Kde to je?" V duchu přemýšlela, zda se jí to nezdá? Posadila se, protřela si hlavu a právě zívla, když uslyšela, jak se dveře jejího pokoje otevřely. Dovnitř spěšně vešly dvě ženy v černých uniformách služebných. Když viděly, že je Samantha vzhůru, spěšně přistoupily k posteli a jemně se zeptaly: "Slečno Thompsonová, už jste vzhůru, rychle vstávejte, umyjte se, nasnídejte se, ještě vás čeká hodina." "Lekce?" Samantha byla mírně překvapená a pak se zamračila: "Co je to za místo? Kdo jste?" "Slečno Thompsonová, tohle je Lesní panství, nyní se vracíte do královské rodiny, my jsme zdejší služebnictvo." Obě služebné odpověděly mírně, s lehkými úsměvy v koutcích úst. Samanthino srdce se stále víc a víc rozbušilo... Lesní panství, královská rodina? Jak by tu mohla být? Snažila se vzpomenout si, ale nakonec si vzpomněla jen na to, že cestou domů po návštěvě narozeninové oslavy spolužačky pršelo. Když se vrátila domů, přivítal ji muž jménem Alexander Knight, který ji přivedl do Lesního panství? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se děsila. Ona a ten muž se vůbec neznají, on ji nakonec přivázal zpátky, aby udělal co? Ještě víc ji mátlo, že její rodiče byli zjevně doma, a Alexandra nezastavili? "Slečno Thompsonová, co je to s vámi?" zeptala se. Služebná se na ni znepokojeně podívala. "Chci jít domů." Samantha vstala z postele a zamířila ke dveřím. Obě služebné okamžitě vykročily vpřed, aby ji zastavily, a znepokojeně jí vysvětlovaly: "Slečno Thompsonová, mladý pán vám už vysvětlil, že tu musíte zůstat po celou dobu. Až se probudíte, musíte začít s vyučováním, nemůžete odejít." "Co to sakra děláte?" Samantha na ně zlostně pohlédla. "Slečno Thompsonová, my vám nechceme ublížit, jen plníme přání mladého pána." Tón obou služebných byl stále mírný. "Co přesně váš pán chce?" V Samanthině srdci vzrostl hněv, cítila, že ačkoli je Alexander pohledný, neznamená to, že by se jí líbil. Očividně měla někoho, koho chtěla, ale proč ji sem Alexander přivedl? "Slečno Thompsonová, copak to nechápete?" Služebné se na ni šokovaně podívaly: "Mladý pán si vás brzy vezme, najal mnoho učitelů, aby vás naučili slušnému chování, a svatba vás čeká za dva týdny." "Cože? Svatba?" Když to Samantha uslyšela, její tvář okamžitě zbledla jako papír. Co si to Alexander sakra myslel? Chtěl si ji vzít? Neměl o jejím vztahu vědět dřív, než to udělal? V srdci jí rostl strach, otočila se a vyběhla ze dveří, už tu nechtěla zůstat, musela odejít. Neuvědomila si však, že obě služebné jsou velmi silné, i když vypadaly slabě, ale když se Samantha chystala dojít ke dveřím, služebné ji pevně chytily za ruce. "Slečno Thompsonová, Jeho Lordstvo nás požádalo, abychom se o vás postaraly, nemůžete odejít," prosila ji jedna z dlouhovlasých služebných. "Pusťte mě!" Samantha byla překvapená a rozzuřená, že ji nesou jako slepici. Služebné však jen rázně zavrtěly hlavou a krátkovlasá služebná vážně promluvila: "Ne, slečno Thompsonová, i kdybychom vás pustily, nemůžete jít ven, Lesní panství královské rodiny je přísně střeženo, zvláště když mladý pán už nařídil, že každý, kdo vás pustí, bude potrestán, takže je nemožné, aby vás některá z nás pustila ven. " Další služebná dodala: "Ano, takže nejen my vás nenecháme odejít, ale ani lidé venku vás nemohou nechat utéct.Slečno Thompsonová, nejprve se nasnídejte a pak se jděte učit etiketě."
4
"Zatím zůstane, a až se náš mladý pán vrátí, promluvíme si s ním." Samantha Thompsonová si povzdechla, uvědomila si, že v tuhle chvíli nemůže utéct, a musela přistoupit na kompromis: "Ale, tu etiketu, tu se určitě nenaučí, a my ho, no, teď necháme jít." Obě služebné ji spěšně pustily: "Prosím, paní Samantho, prosím, neodcházejte, už vás nezatkneme." "Ne," řekla. "Odložte snídani, hned zavoláme našemu mladému pánovi a požádáme ho, aby se vrátil." Samantha usoudila, že bude lepší, když si nejdřív naplní žaludek, a tak přistoupila ke stolu a začala jíst snídani, přičemž se dívala na obě služebné a doufala, že zavolají Alexandra Rytíře. Obě služebné však zavrtěly hlavou a trpělivě vysvětlovaly: "Pán řekl, když dnes ráno odcházel, že se ráno vrátí a že ho nikdo nemá volat a rušit." Samantha se usmála. Samantha se právě zakousla do křehkého koláče, když to uslyšela, málem se udusila. Odložila koláč, napila se vody a začala přecházet po pokoji a mlčky přemýšlet. Dvě služebné byly pověřeny, aby se o ni staraly, takže jí přirozeně nebránily v procházkách. Nevěděly však, na co Samantha myslí, a dělaly si starosti. Samantha se naopak snažila vymyslet, jak utéct, musela odejít, než se Alexandr vrátí. Bylo tak zvláštní, že ji sem bezdůvodně přivedl a že si ji hodlá vzít. Po několika minutách se Samantha konečně posadila na pohovku a unaveně se podívala na obě služebné: "Chce se mi strašně spát, ukliďte to nádobí, ať mě nerušíte v odpočinku." Když domluvila, vzala si kousek zákusku a začala ho jíst, očima signalizovala oběma služebným, aby uklidily zbytek věcí. Obě služebné na to přikývly, uklidily všechno nádobí a zavřely dveře. Samantha jedla dort a přitom předstírala, že si nevšímá výzdoby místnosti. Teprve když byly dveře zavřené, odhodila poslední drobek dortu, vstala a šla k oknu. Otevřela okno a myslela si, že by mohla vylézt ven, ale uvědomila si, že je to třetí patro a okno je příliš vysoko nad trávníkem, než aby měla po čem šplhat. Kdyby vyskočila, vážně by se zranila, ne-li zabila. Znechuceně se otočila ke dveřím, odkud odešla služebná, aby se podívala, jestli jsou prázdné a ona se může vyplížit ven. Avšak právě když se její noha dotkla kliky a chystala se otevřít dveře, rozezněl se v místnosti alarm a zdálo se, že ze dveří vychází elektrický výboj. Samantha ucítila v noze znecitlivění a pak ještě silnější bolest, v panice udělala několik kroků vzad a upadla na tlustý koberec. Místnost byla skutečně vybavena pokročilým bezpečnostním systémem, dotkla se dveří a dostala šok, rozezněl se alarm. Okamžitě se vyděsila, uvědomila si, že se ven tak snadno nedostane. Vtom se dveře zvenčí odstrčily a ve dveřích stála služebná a znepokojeně se ptala: "Slečno Samantho, dotkla jste se dveří?" "Ano," odpověděla. Viděla, jak Samantha padá na koberec, a spěšně k ní přistoupila, aby jí pomohla vstát, a vysvětlila jí: "Slečno Samantho, teď se nesmíte dotknout žádných dveří v sídle. V panství je nainstalováno mnoho bezpečnostních systémů a každý, kdo se dotkne dveří, aniž by zaregistroval své otisky prstů, bude upozorněn a zasažen elektrickým proudem. Nejdřív tě uložíme do postele a později zavoláme lékaře." "Dobře. Služebná zřejmě uhodla důvod Samantina šoku, byla tak nemocná a rozzlobená, že ani nedokázala mluvit. Služebná rychle odešla pro pomoc. Uvnitř prostorné pracovny na panství pohledný muž právě dokončil videokonferenci a při zvuku alarmu se zamračil. Osobní strážce vedle něj, Matthew Perry, okamžitě řekl: "Mladý pane, půjdu ven zkontrolovat situaci." "Co se děje?" zeptal se. Alexander Knight nespokojeně svraštil obočí: "Zjistěte, kdo to je, a nedovolte žádným cizím lidem vstoupit ani opustit panství!" "Dobře." Matthew souhlasil a okamžitě vyšel z pracovny. O dvě minuty později přišel Matthew s ustaraným obličejem a hlásil: "Mladý pane, žádní cizí lidé tu nejsou, je to slečna Samantha, kterou jste přivedl, probudila se, dotkla se dveří, nesplnila váš pokyn, aby se naučila správně chovat, a chtěla odejít." Alexandr Rytíř se ji nesnažil zastavit, protože byl zaneprázdněn prací a na Samanthu úplně zapomněl, vstal a vyšel ven: "Zapomněla jste, že její otisky prstů nejsou registrovány na rodinu Rytířů?" Matthew a jeho sestra Jennifer Perryová viděli mladého pána odcházet a spěchali za ním. V tu chvíli ležela Samantha v pokoji sama a měla zarudlou barvu, služebná odešla hledat lékaře a ještě se nevrátila. Alexandr Rytíř šel ke dveřím, zjistil, že jsou schované, a tak je odstrčil a vstoupil. Matthew a Jennifer stáli na stráži u dveří a nešli s ním dovnitř. Vysoká postava Alexandra Knighta jde k ní a vidí ji ležet na posteli, zrudlou a oslepenou, a přemýšlí, na co myslí. Nepřibližuje se k ní, ale zastaví se několik metrů od ní a promluví tichým hlasem: "Samantha Thompsonová." "Cože?" zeptá se. Samantha byla ztracená v myšlenkách, nevšimla si, že někdo vešel, najednou uslyšela hlas, vyděsil ji, prudce vyskočila z postele, postavila se před něj a rozzlobeně promluvila: "Pane Alexandře, co přesně mám dělat? Vždyť se neznáme, proč bych si vás měla brát?" "Nevím," odpověděla. "Je spousta žen, které jsou ochotné si mě vzít, ona si vybrala mě, neměl bych být šťastný?" "Ne," odpověděl. Rytíř Alexander se zeptal chladným hlasem. "Proč bych měl být šťastný?" Samantha byla příliš slabá na to, aby ho rozzlobila, koneckonců byl nadřízeným jejího otce. Zašeptala: "Manželství by mělo být s někým, koho máš ráda, a my se dobře neznáme, neměl by si mě brát. Jsem bohatá, proč bych měla usilovat o takového muže, určitě má nějakou dívku, kterou miluje." "A co?" zeptala se. Její slova byla pevná, jako by chtěla zasnoubení ještě zvrátit.
5
"Máš nějakou oblíbenou?" Alexander Knight se chladně zeptal, v koutku úst náznak výsměchu: "Nebojte se, postarám se o to. Stačí, když se uvolníš, zapracuješ na svém chování a staneš se mou nevěstou." "Omlouvám se, ale svou lásku nezradím." Samantha Thompsonová měla pevný hlas a téměř skrze zaťaté zuby řekla: "Mám svého oblíbence a nikdy si tě nevezmu. Teď, když jsi zpátky, ti to chci dát jasně najevo, prosím, pusť mě odsud." "Copak ti to neřekli?" Alexandrův pohled přejel Samanthu jako ostří: "Jednou jsem řekl, že kdo tě pustí, zemře. A teď, kdo myslíš, že tě pustí?" "Co tím sakra myslíš? Proč sis vybral zrovna mě?" Samantha byla neskutečně šokovaná, chladná výhrůžka vycházející z Alexandrových úst byla mrazivá. Věděla, že nikdo z jejího okolí by nikdy nic takového neudělal, přesto v hloubi duše věděla, že s mocí Alexandrovy rodiny, kdyby se něco stalo, nikdo by se to nedozvěděl a nikdo by na to nepřišel. "Prostě si tě chci vzít, to je jednoduché!" Alexandr k ní přistoupil, hegemonicky jí zvedl bradu a jeho hluboké černé oči hleděly přímo na ni: "Stačí, když se naučíš etiketu, a do dvou týdnů si mě vezmeš." Samantha cítila v jeho pohledu chlad, ale uvědomila si, že v něm není žádná láska, což její srdce ještě víc rozzlobilo a zmátlo. Odstrčila ho a rozzlobeně řekla: "Nemáš mě rád a já nemám ráda tebe! Nemůžeš mě nutit, nehodlám se učit žádnou etiketu a nechci si tě vzít." "To je v pořádku," odpověděla. "To je věc, o které musím rozhodnout já, a nemá to nic společného s tím, co si myslíš ty." "To je věc, o které musím rozhodnout já. Alexandr se mírně zamračil, ve tváři se mu mihl náznak nelibosti a chladně dodal: "V příštích dnech se budeš každý den učit. Jinak kvůli tobě budou rodiče čelit katastrofě." "Kdo jsi, že to naší rodině děláš?" Samantha se okamžitě rozzuřila. "Když jde o tvé rodiče, jsi jako malý vyděšený panter. Copak si neuvědomuješ, že jsi teď v mém panství, a to všechno jen proto, že mi tě rodiče prodali?" Samantha se usmála. Alexandrův tón byl plný sarkasmu. Samantha zbledla a šokovaně zavrtěla hlavou: "V žádném případě, lžeš, jak by mě rodiče mohli prodat tobě?" Při pomyšlení na podivnou atmosféru v domě, když se včera vrátila domů, se jí skutečně mírně zachvělo srdce. Otcův hněv byl zmírněn stoicismem, zatímco matka se smála víc než obvykle. "Připravila jsem pro tebe dárek, bude ti doručen později." Při pohledu na Samanthin rozrušený vzhled odhalil Alexandr spokojený úsměv a pak opustil místnost. Samantino srdce bylo plné pochybností a neklidu, Alexandrovým slovům nikdy nevěřila a byla odhodlaná odsud vypadnout. Musela se odsud dostat. Když však běžela ke dveřím, aby je otevřela, Alexandr je zavřel právě včas a její ruce se nechtěně dotkly dveří a spustil se alarm, který ji mrazil po celém těle. Padla na koberec a tvářila se bolestivě. "Alexandře rytíři, ty démone, nech mě jít!" Vztekle vykřikla, už se nezabývala svým strachem z něj. Nikdo jí však neodpověděl. Vtom se za ní náhle ozval ohlušující zvuk. Vyděšeně otočila hlavu a podívala se na velkou obrazovku na stěně, která se rozsvítila a ukázala jejího otce Henryho Thompsona. "Sam, je mi to líto, tvoje máma je nemocná a potřebuje nové srdce, přijali jsme pomoc mladého mistra Alexandra, tak jsme tě prodali jemu. Odteď bys neměla chodit domů a měla bys zůstat u Knighta." "Ahoj," řekla. Henryho slova zazněla jasně a zřetelně a Samanthu nevýslovně šokovala. "Cože?" Třásla se, nevěřícně se dívala na televizní obrazovku, srdce se jí rozbušilo až do morku kostí. to, co řekl Alexandr, byla pravda, její otec ji opravdu prodal. Nebyl to jen "dar", jak to nazval, byla to krutá připomínka toho, že se stala jeho majetkem. Přesto se Samantina mysl s touto skutečností nedokázala smířit. Navíc její otec není ona sama a ona se nikdy nebude považovat za zboží, takže musí najít způsob, jak uniknout. Do někoho se zamilovala, a to, že se spolu pohádali, ještě neznamená, že si Alexandra Knighta vezme, ale už to nemůže vydržet a musí se vrátit a zjistit to. Vtom se náhle rozrazily dveře pokoje a dovnitř vešly dvě služebné, které se o ni přišly postarat, a za nimi lékař. Jedna ze služebných držela v ruce elektronické zařízení. "Slečno Thompsonová, mladý pán nám nařídil, abychom zadaly vaše otisky prstů, takže odteď už nebudete zasažena elektrickým proudem." Všichni se usmáli. Služebná přistoupila k Samanthě, druhá služebná jí pomohla vstát. Přestože byla nervózní, Samantha si oddechla, když se dozvěděla, že její otisky prstů lze zadat, a snažila se uklidnit. Řídila se pokyny služebné a zadala své otisky prstů. Když byla hotová, služebná předala přístroj druhé sestře, zatímco Samantě pomohla posadit se k lůžku, a řekla doktorovi: "Doktore Zhangu, zkontrolujte tělo slečny Thompsonové." Samantha se usmála a řekla: "Dobrý den, pane doktore." Samantha se usmála. Doktor Zhang lehce přikývl, přistoupil k ní a uctivě řekl: "Slečno Thompsonová, natáhněte prosím ruku." Pomyslela si, že po zadání otisků prstů ji nezasáhne elektrický proud, ani kdyby teď vyběhla ven. Zrovna když přemýšlela o plánu útěku.
6
Po doktorových slovech Samantha Thompsonová mávla nenuceně rukou, ale v duchu si stále propočítávala plán útěku. O deset minut později ji probudilo volání služebnictva. Uvědomila si, že v pokoji zůstali jen dva sluhové a doktor už odešel. Zamračila se a zeptala se: "Proč mě voláte? Děje se něco?" "Ne, slečno Thompsonová, viděli jsme vás předtím bloudit a měli jsme strach, jestli jste v pořádku. Doktor říkal, že jste v pořádku, proto odešel." "Cože?" zeptala se. Jeden ze sluhů odpověděl jemně. Samantha zvažovala útěk, když uslyšela zprávu o dobrém zdravotním stavu, a netrpělivě mávla rukou: "Běžte a odejděte, nechci být rušena." Oba sluhové si vyměnili pohledy, přikývli, vyšli z místnosti a zavřeli za sebou dveře. samantha sledovala, jak zavírají dveře, a v duchu se ušklíbla. Teď do nich zadala své otisky prstů. I kdyby zavřeli dveře, mohla by ještě vyjít ven. Asi po deseti minutách přemýšlení našla cestu ven. Přes den by se kvůli davu lidí nemohla vyplížit ven, ale v noci by tu byl klid. Až se setmí, potichu odejde, aby se zeptala otce. ......... Noc byla hluboká a na temné obloze se mihotalo jen několik hvězd, které jako by pomrkávaly. Záclony se třepotaly ve večerním vánku a bílá látka jako by se ve tmě měnila v přízraky. Náhle se v okně objevila postava. Byla oblečená do světle šedých šatů, dlouhé hebké vlasy měla přehozené přes ramena. Večerní vánek jí ovíval sukni a vlasy, takže vypadala jako noční duch. V příští vteřině si vyhrnula vlasy a svázala si je do malého polštářku na temeni hlavy. Pak se rychle překulila a posadila se na parapet. Teď, čtyři hodiny po setmění, čekala, že se tu bude spát dřív, ale neuvědomila si, že po desáté hodině všechna světla zhasnou. A ne všichni ještě spali. Nakoukla do dveří a chystala se odejít hlavním vchodem, jenže zjistila, že na chodbě stojí několik bodyguardů v černých uniformách. Zpočátku si byla jistá, že v noční tmě snadno unikne, ale když viděla tuhle situaci, chtělo se jí jen nadávat. Nezbývalo jí než znovu přistoupit k oknu, připravená odtud odejít. Přestože přes den viděla, že výška okna není malá, přímým skokem dolů by si určitě zlámala kosti, ale nebyla hloupá, když nemohla skočit, tak vylézt. Natáhla svou jemnou bílou ruku, chytila záclony, které se třepotaly ve větru, a prudce zatáhla, záclony se okamžitě stáhly dolů a proměnily se ve velký kus látky. Když Samantha záclony získala, seskočila z okenního parapetu, našla v pokoji nůžky a okamžitě záclony rozstříhala na mnoho dlouhých pruhů látky a pak tyto pruhy látky svázala do mrtvého uzlu a záclony se na okamžik proměnily v pevné lano. V tu chvíli měla pocit, že rodina Alexandra Knighta je opravdu bohatá a ochotná utrácet peníze. Byla to koupená žena, ale její pokoj byl bohatě zařízený. Naproti její posteli stála řada krásných skříní, tak dobře vyrobených a těžkých, že se s nimi nedalo hýbat bez tuctu mužů, a byly vyrobeny z nejkvalitnějšího mahagonu. Viděla na internetu, že taková skříň stojí nejméně několik milionů dolarů, nečekala jsem, že dnes bydlím v pokoji, ale opravdu mám takový nábytek. Bohužel neměla čas se zdržet. Přivázala provaz ke skříni a zbylo jí dost provazu. Pak dala provaz k oknu, také vylezla nahoru, už neváhala, rovnou si omotala provaz kolem ruky a pomalu slezla dolů. Za pouhé tři minuty úspěšně slezla z parapetu na trávník. Sice se to zdálo snadné, dlaně a paže ale měly opotřebovanou kůži, sice malé ranky, ale velmi bolestivé. Teď už ale není čas starat se o zranění, odhodila látku, otočila se a rozběhla se určitým směrem k panství. Už během dne se dívala z okna, takže věděla, kterým směrem se může dostat z panství. Jedinou nevýhodou bylo, že Lesní panství bylo skutečně postaveno hluboko v lese a za jeho zdmi se rozkládal les. I když se bála, víc se bála toho, že jí Alexandr Rytíř zničí život. A věřila, že dokud v okolí žijí lidé, nemělo by mimo lesy hrozit velké nebezpečí. "Hoo ...... hoo ......" snažila se ze všech sil rychle utíkat a neustále lapala po dechu. Panství rodiny Huangfu je však příliš velké, široký trávník jí dává pocit, že při běhu deset minut neviděla stín plotu. Pozorovala během dne u plotu díru, která vypadá jako psí nora, vstupní dveře jsou hlídané, prostě nemůže projít, může se jen plazit ven z psí nory. Samantha se neodvážila zastavit a udýchaně běžela k díře, než se zastavila, sklonila se s rukama na zemi a snažila se popadnout dech. Po několika vteřinách se vyškrábala na měkkou trávu, strčila hlavu do díry a dál se plazila ven. V tu chvíli byl její vzhled nesmírně obtížný, ale nikdy se nevzdávala, musela využít této příležitosti a vyběhnout ven. Tohle lesní panství rozhodně nebylo místem, kde by chtěla být. S tímto vědomím se jí už podařilo vlézt do díry polovinou těla. Stěna byla velmi silná, už do ní vlezla celou hlavou i horní částí těla a sotva dosáhla na trávu za zdí. V okamžiku, kdy se dotkla vnější strany, pocítila obrovské vzrušení, které jí dokazovalo, že se rozhodla správně a že se touhle psí dírou opravdu dostane ven. Znovu zkroutila tělo a doplazila se, co nejdál to šlo. O dvě minuty později byla Samantha konečně úplně venku. Stála venku na trávě, podívala se na plot a úlevně si oddechla. "Konečně jsem venku." Povzdechla si, otočila se a rozběhla se do hloubi lesa. ......... V tuto chvíli se v lesním sídle rodiny Huangfu, v nejluxusnější ložnici, objevil mladý pohledný muž v pyžamu, pyžamo v pase jen jemně zavázané páskem, celý kus prsních svalů vystavený ve vzduchu. Alexandr Rytíř zlověstně seděl na pohovce, dlouhé nohy měl pokrčené, jeho výraz byl chladný a zachmuřený, v ruce třímal sklenku s vínem, červené víno se ve sklenici jemně vlnilo. Jeho oči líně přejížděly po obrazovce před ním, zaměřily se na malou ženu, která se tak usilovně snažila uniknout z cesty, rty mu zahalil chladný úsměv.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ukradeno nocí"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️