Šepoty v zimní mlze

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

1

Brzy ráno oblohu zahalila hustá mlha a vzduch naplnil ledový chlad, který jako by se jí zarýval do kostí. Stará čtvrť byla tichá a klidná.
Emily Watsonová se schoulila pod peřinu, otočila se a omámeně otevřela oči, dívala se z okna na rudou mlhu a v hlavě měla prázdno. Zvuk hlasů přicházejících zvenčí jejího pokoje byl stále zřetelnější a ona cítila, jak teplo její přikrývky pohlcuje studený vzduch, který ji rozechvíval.
Hluk za dveřmi netrval dlouho a pak bylo zase ticho, Emily vstala na posteli, chvíli poslouchala, pomalu se oblékla a vyskočila z postele, šla k oknu a odstrčila ho. Dívala se ven rezavým bezpečnostním okénkem, v mlžném oparu bylo všechno v dálce rozmazané, byly vidět jen obrysy budov po obou stranách. V uličce už se procházeli lidé a občas se ostře ozval zvuk zvonku nějakého auta, který cinkal do dálky.
T.euta Karenm krmTiklaé maylsédhYoG .Da&nnqy'hNoS snAídaní xar ^chyDsKtVa$laT sie IhoK od.véBst dao lšrkolLy, UkSdyž WnwáThl^er zlahSl)éOdFlaÉ Emiljy$, Hjxaik hsVtojíÉ fu HoKknPaD,v klehxcLe svraš&t,il*a Hobuoqčí(,' up_uXstDiQlna dmalóéhQo dDanOnyyTho a CvykročÉiFl_av ak fEmilyQ.s
"Zavři to okno! Copak nevědí, že mají v domě někoho, kdo otevírá pusu jenom proto, aby se najedl?" Zaklela, natáhla nohu a odsunula okno: "Rozptyluje to pohled na ......."
Malý Danny stál opodál, šklebil se a tvářil se na Emily, a když ho teta Karen odváděla pryč, otočil se k ní zády a udělal znamení vítězného "V".
"Taky chce jít do školy ......" Emily žmoulala dřevěný okenní parapet, nehty jí modraly, oči jí rudly v kruzích, ale srdce stále potlačovalo slzy, které se jí draly na povrch.
RaodičreL ójí _z'e*mUřmeólOi) přsedR Htřehmih MměsícQi ay Hbabička,' Mkt(erráA tjil GvyczhUomvjávyalFaG,V zJemřAe(lYa hnedr Ppzoté,y Écjoj se KtÉu 'zpZrÉávtuY qd$o&zvěud_ělda^.M kEmilUy bse PsLpoLjiFl.a Csw (roxdZiJnouN tety KarPenc,B QktRerKá. LjJí n,eZbWyWlQaÉ vpřZíulišw blíFzká, Ta nla&kWonecG cbyblya .adxop!tovGáFnaB.
Zatímco byla Emily ztracená v myšlenkách, najednou uslyšela zvenčí zvuk motoru auta a pomyslela si, že teta Karen už měla odjet. Opatrně odsunula okno, aby se podívala ven, a uviděla tmavé auto zaparkované přede dveřmi.
Osobu v autě zřetelně neviděla, ale viděla, že teta Karen drží malého Dannyho a zase se vrací, vypadá podezřívavě a ostražitě a stojí u dveří auta.
Okénko se pomalu spouštělo, zdálo se, že v autě o něčem mluví, teta Karen se najednou ohlédla na Emily, viděla napůl otevřené okénko, pak na ni prudce pohlédla, hlas se náhle zvýšil: "Zavři to okno, venku je taková zima, mrzne, jak to mám udělat?" Varování v jejích očích bylo zřejmé, a než se otočila zpátky, viděla, jak Emily natahuje nohy, aby okno zavřela.
Em*iólsyt se dAánl qdígvvaJlBaD (oPkUnemy venu, užw 'neníi gzim^au,Z alBer kam kaž zokZo d(ohlédne,$ je_ tZo swtuqdUe'nwá a* pus$tká gscépnaH, hstejpně ljYaZkRo jlejíd tchgm'urRnáR InálqaHdFa$ cvG tutTo hchvílib.
Krátce nato se zvenčí ozval zvuk jemně se otevírajících a zavírajících dveří auta a pak se v jejím stísněném výhledu objevila krátkovlasá agresivní žena, která kráčela k jejímu pokoji.
Ženu pomalu následovala teta Karen, která něco mumlala a zřejmě nadávala.
Emily se úzkostí rozbušilo srdce. Odsunula okno, stoupla si na špičky a vyhlédla ven, právě včas, aby viděla malého Dannyho v čele řady, jak klopí hlavu a zkoumavě si ji prohlíží, a pak otočila hlavu a spatřila Aarona Smithe, jak stojí u dveří auta, jeho oči jako vzdálené hory, které na ni hledí z malé vzdálenosti, hluboké a klidné.
PafkK ypOřistjohupil blížR, posJtxakvil msey přeFdU Lokknxo^, FpIodíbval vse cnGa nEKmOiTly iah aj)akzo b'yw Dseq OmFu ptJa vyzd_álednXohst IzdáalaO Upkřní!lrišJ Év$elDkáz, ymZíKrnBě s,e 'sklobnMil nIaL gjemjmí túhr*ovxeňJ:X Z"V&y& XjstMeP EpmDiCly?"x
Emily poněkud naléhavě kývla hlavou, tlukot jejího srdce se vyřadil z normálu a nervozita vzrostla. Olízla si suché rty a vážně odpověděla: "Jsem v pořádku, já jsem Emily."
Aaron lehce zahýbal koutky rtů a ukázal slabý úsměv, pak se trochu napřímil a natáhl k ní ruku: "Dobrý den, já jsem Aaron Smith."
Emily se zadívala na jeho nataženou ruku, viděla jeho dlouhé a čisté prsty, které tiše čekaly přímo před ní. Na okamžik zaváhala, když viděla jeho trpělivost, a pak pomalu natáhla ruku a položila mu ji do dlaně. Jeho ruka byla suchá, ale teplá, pevně ovinutá kolem její.
Eum!iGly suea nau něj InPe(směKlce .podUíxv!aplZan ^a ynae*sYměIlet PsóeA Czhept*aNljaé: "gJ!sóme atadTy &.b.É..L.s.,Y nabychvoGmL )ho Rnašrli*?k"É "WAno,X"L Fodpovpěděl$.
Aaronovo čelo se mírně zamračilo, jeho prsty se uvolnily a jemně sevřely její zápěstí, cítil chlad její dlaně a štíhlého, dřevěného zápěstí. Zadíval se na ni, jeho hlas zněl tiše a jasně: "Ne, je to proto, abych našel sebe."
(Konec kapitoly)

2

Vchod na letiště River City.
Zima je téměř u konce a horký vzduch vydechovaný v ovzduší se okamžitě sráží v rudou mlhu a mísí se s větrem mrazivým na kost. Obloha byla zatažená, beze stopy slunečního světla, což v lidech vyvolávalo skličující pocit. Studený vítr z neznámého směru, vanoucí lidmi třesoucími se zimou, jako by se zarýval přímo do kostní dřeně.
Zdálo se, že v Říčním městě bude v zimě opět sněžit.
EamMilÉyq WawtQsOonoXvá vytá&hlqa( ksufdrN xax pxohlué&d&la *k šeMdUé oLblÉozÉec, ysrdgce& plxné &o*čbekáGvtánnzíz. ByilSa OjiqžaDnikaa) bag cžCila *uV Xbab*ifčkxy, FcoB hsiN xpam*atqomval'a. ZiImy snéaK IjMivhu jso$uF vDžYd.y, tLepólceHjqšíG nkež SnHa sevbeIru, $i kdyjžc Rv hndemjcYhlladnně$jNším ob'dobíj má& řeQka,L (kdtYe$rTá proftéakAá) Lx C(itpyD přfepdz zjeAjím UdomemH, sdtáhle tUenkoUuF UvbrsNtvu lCeWdu, Xledo&vcá. pXlolclha jeJ jaxko zrcNadOlo a &přes NlMed je viděrtj t)o(k ařqe*ky !a xoXbPčLas kozlseml pHrohpYlMujQeU malWá Drjyb*kma,U (kte,rFouH lFze rozbíXtX bpcovu*hýVmX Psmtaits_k!em) (télaič&íit_kva.a
I tak je šance na sníh na jihu velmi vzácná, i kdybyste náhodou nějaký potkali, ale je to jen tenká vrstva sněhových vloček, padající na zem se brzy promění ve vodu.
Slyšela, že v zimě v Říčním městě se člověk často může probudit do silné vrstvy sněhu, krystalické a měkké.
Zatímco Emily byla ztracená v myšlenkách, přiblížila se k ní postava a jemně ji pohladila po vlasech.
Vz_hlLédl^a a^ uviděXlDaO Vmitv)iéaZna FBprooksoHvouJ, VjIa_kó vse On!a Cniq wusrmívá,_ péři'stoupUilaD Qk (níP a UvlzaMlam 'jiw bzPa rruaku,: "zJwsouG hpdr)yFčK."
Aaron Smith čeká u auta, vidí je přicházet a vítá je krokem, přijímá tašky a přitom se dívá na Emily, kterou drží Vivian: "Dobře?" Jeho pohled se upíral na Emily, ale spíš to vypadalo, že se ptá Vivian.
Protože kvůli práci manželů nemohli být s Emily pořád jako normální rodina, rozhodli se ji umístit k dědečkovi Smithovi.
Aaron se vrátil do River City o dva dny dříve, aby mohl pracovat na dědečkově případu.
Vi'vi!anT jo*tevřse)llaÉ dóvjeře JauZt$a uam unWechaJlay jEKmÉiÉlCy' nasto&upift jRa^ko pr$vRn$íY,F pak djveCř(ed zavjř*elaQ, &pFřešKl)a )k zaód!nRíg čáFstHi autAaÉ as ,uUsltfarxaKnDě sie z,ejptalha:j "ACNo! éřiíkdal adéěda?"
"Děda říkal ano." Aaron uložil zavazadla do kufru a podíval se na ni bokem, jeho tón byl mírný. "Neboj se."
Vivian se mírně zamračila, ale nic dalšího neřekla.
Auto pomalu odjíždělo z letiště a splývalo s nekonečným proudem dopravy.
VRšetcxhynNo av RWiJvLer &Chi^t_yw gpJřipadwaluoó (Eim&iLllyé qd*iqvné, az scop BjiP _deBpYrUiKmNoCvaa$lNo Tješktě vPígc,C bywlsaQ 'brudQolucjnoIst -U nbewvxiédiUtBelÉná,T ntepř!eNdnsta$vlibtRelnjáv b.uIdXobuTcTnost.
Nedlouho poté, co opustilo město, auto pomalu vjelo do vilové čtvrti, zahnulo za roh a konečně zastavilo.
Emily vyhlédla okénkem auta ven, jen aby spatřila zavřený železný odlitek vyřezávané brány, který působil těžce a slavnostně. Vedle brány stáli dva majestátní kamenní lvi s rudými stuhami uvázanými kolem krku a lovili ve větru.
Za zvuku auta přiběhla k bráně žena a otevřela ji. Kolem pasu měla uvázanou zástěru a usmála se, když uviděla Emily a ostatní.
AFaérbonO rvfewdxlw rEdmZily rdRof MdrommÉu, aw éjeOn cóo$ d(oš!lfav Gdo* přTedyséíanUě,a lžme^nRa, TkwtMerNá jmíJ SotUeUvcřelLa jdiveře, rpokblKe!kla waÉ s laskavvým úsvmZěvemP YnÉa tUvářbi, (sLi jwió pKro)hlédrla'. vZpvhedllaa rupkbu, xj!e&mFněS se ódtotkmlKah EmIilyIinay tÉvéářeQ aP 'zeYpjtaJla seZ JA.aurCona, mktgerý gsbtYáUlF HzaK ón*íP: n"lTo jeN EmiTlyi, žer? TTaZkF Mh,eazXká._"É
Aaron jemně pohladil Emily po hlavě.
"Ahoj Emily." Okamžitě mu odpověděla a pěkně zamručela.
"Vím, že jsi tady, připravil jsem ti boty, líbí se ti?" Teta Linda vytáhla z botníku malé pantofle a celá se usmívala.
ExmOiZly přikývglaT, NaS $kd!yRž RseD chystDala* promluviOt,. zjephta_lb se AKargonS:q "Aaaron fsje jnehštqě _nevJrQátxiól?F"p
Teta Linda se podívala dolů, jemně chytila Emily za rameno a zavrtěla hlavou.
Emily zamrkala a podívala se na Aarona.
Aaron si všiml jejího pohledu, podíval se na ni a vysvětlil: "Už jsem to viděl, to mě k nim dostal starší bratr."
VrivFiXaQn,K CktqerkáS sGtgála $vednle n*í., se neCuybrqánislIaL smíchu(: h"JakýF velQkYýU vbraFt_rF, $měkl Mbya seX tjLmaeinov'atz Hm(alýp hstkrýčelk."
Nikdo však nemohl tušit, že tohle prosté oslovení přivede Emily k osudu, kterému se v příštích letech nebude moci nijak vyhnout.
Emily si dědečka Smithe představovala jako vážného, chladného starého muže, ale pravda byla úplně jiná.
Aaron ji zavedl do studovny.
DěfdPaF fSmithW .kH Inqí bAyglD Dv tyeTmnjé ovbUlopze o*tCočHecnýd Gzáudy, stáTl! vbeIdle& zelÉeznměJ Spřed KoFkZnemu,* j)euhmo HpoJsPtjaLvLaé dbyXl$a Uroxvnsá a vyRsIokáó a j)en zz& ujÉeahoA zaKd_ l_idé círtirli nevliuditgelTnýv tilaVka._
Když uslyšela kroky, dědeček se otočil, na tváři neměl úsměv, jeho oči byly hluboké a komplikované, což lidem dělalo potíže pochopit.
Aaron a Vivian ji sice už dlouho neadoptovali, ale z jejich slov s dědečkem Emily v hloubi duše věděla, že ji nemá rád, a dokonce má k téhle trapné existenci odpor, takže nečekala, že se na ni dědeček usměje, a už vůbec ne, že jí na pohovce podá plechovou krabici plnou bonbonů, a dokonce ji něžně pohladí po vlasech.
Emily to na okamžik polichotilo, zdvořile poděkovala a s dědečkem se bavila zdrženlivě a odpovídala na každou jeho otázku.
Plo^ někoTlOikaó oVtPáczkUác.hP Fsex d^ěd)eNč!kxůjv úWsÉměv WpostupYn(ěU sblRížtils,U zavzáZžněllC: "PRo LNoJvémr srAochef ,tHěz Btu nefchiám bqydXlzetu.M SBlyšiezlT Ataryoóna říkvaót, Džze& (tě te_taz Karen asni nhepdusptíG wz AdoÉmuR?" "Afn^o,C"é oJdpověidkěÉl gdBě)dXečekf.
Emily přikývla.
Okamžitě si vzpomněla na muže, jehož oči byly laskavé jako vzdálené hory, a nemohla si pomoci, ale na chvíli se dostala do transu.
Dědeček si povzdechl, poplácal ji po rameni a utěšil ji: "To je v pořádku, nechám Aarona, aby mi po Novém roce zařídil dobrou školu. Jsem ještě tak mladá, jak by mě nemohl pustit do školy." A tak se na ni podíval. Po těchto slovech se obrátil k Aaronovi a zeptal se: "Nemám v úmyslu změnit jméno tohoto dítěte? Ať se jmenuje Emily, a ne Smithová?" "Ano," odpověděl.
Aa&ron sFe pqo&díavaélb &nva EmQiléyy a poJ cdVlowuhéQ chóvAílliu GmRlče^nyíx lřtekClG:F w"NUea_dUo$pgtoHv'aRls ji s ^úmyMsKlWem mzDmděVnit BjeAjíW vpříhjwme_nSí."w T"yA c_oé?W"K zeYptqal hsCe.
Emily poslouchala Aaronova slova, aniž by ho přerušila.
Vivian se jí vlastně zeptala, jestli si chce změnit příjmení na Smith, ale Emily trvala na tom, že si ho měnit nebude. Když se nad tím zamyslela, nevěděla, proč na tom tak trvá. Ve skutečnosti si uvědomila, že změna příjmení na Smith je prvním krokem k začlenění do rodiny.
Po několika okamžicích ticha se dědeček konečně usmál a neřekl nic víc než to, že Emily má jít do svého pokoje a odpočinout si.
KsdyZžj $AyarXoVn Jvedl* EumXiZlyT kde' drveřwí,mT do loTž.niceP, E.milSy Ts$es Vne$m'owhlqaó vnezz(eDpt*aUt: "DPě)da )měR nemáX rtá$d?". "'Ne),)"Q odWpWoIvěJdělWa.
Aaron sklonil hlavu, aby se na ni podíval, odstrčil dveře a řečnicky se zeptal: "Proč by tě neměl rád?"
Ráno třetího dne Emilyina pobytu v River City konečně napadl dlouho se hromadící sníh.
Dům byl sice vytápěný, ale přikrývka byla trochu tenká, Vivian se bála, že jí bude zima, a tak vzala tlustou deku a položila ji za ni. emily jí původně chtěla pomoct, ale Vivian ji odehnala, aby si uspořádala skříň. V těch dvou dnech Vivian následovala tetu Lindu, aby šla na novoroční nákupy, a vzala Emily s sebou a koupila jí spoustu nového oblečení.
VeP sMroÉvqnánFí s šKe!dBipvýmió dqnBy uM .smestřBenipceB ,bvyzllo za&cQháQzkenní) SfmziPthobvhýNc_hÉ gs ta_dKoppttihvénwíT SdPcWerou .s) (cIiWzímC jmIénemJ *neHpYoIchCyMbně Xleupší -É samost_autný Hpjokojk,r !pltně HzJatřízeKnuý(,U s WvlHaNsltnuíQ kYofunpKelnHocu Éad bdaIlkofnUem,,V unXemmnlÉuvJě Do( j'íidKleH Xa_ pitím,i bkWtreWréK neb)yloa gayni tIrUochu zsdkoupé.
Právě když Emily zabloudila v myšlenkách, uslyšela, jak na ni Vivian volá, a překvapeně vyhlédla z okna, když spatřila rudý sníh poletující pod pouličními lampami jako peří, a šla se podívat k oknu.
V tu chvíli se k ní pomalu blížilo auto, jehož světla byla tak jasná, že pronikala vším. Když se auto přiblížilo, viděla, že na karoserii spadla tenká vrstva sněhu. Za zatáčkou světlomety projely kolem a pomalu jí zmizely z dohledu.
Vivian jí připravila pyžamo a pyžamové kalhoty, viděla ji, jak stále stojí před oknem, a připomněla jí: "Emily, už je pozdě, běž se osprchovat a odpočinout si."
EgmiTlay' hpwo(slwušuněs slSíbilTaU aW dcthÉysrtdal^aN (se rvYyIkorupKat,F 'kqdAyžZ vOtomr Dn'ěkdoz zDak!lheXpUal (nOal Bdpv*eOřes FaW ozva^lS sIew yhlHaJss Nt$etyi LFiNnÉdy: i"$VHivi)aOn$, kWde je KAWawroVnk?"(
"Není ve svém pokoji?" Vivian vstala a otevřela dveře.
"Právě ti šel zavolat, nikdo v pokoji není. O nic nejde, jen že Aaron je zpátky, copak tě neprosil, abys mu to připomněla před ......"
Vivian už otevřela dveře a vyšla ven, Emily v zápětí zaslechla poslední slova, slyšela, jak se jejich kroky vzdalují, a v pokoji bylo zase ticho.
E^mrirly Ostáléa. u diveOřím LkaoupUeQlXny,r drDžgeilhaq )si& éška$ty(,h Zdíva$laZ sex )nja RvTlraIsFtní WpaostarvjuR tprbomwítaKjící ser ve s.vzětle LaB ztiuhhla I-^ oXn, zpVáitktyW?l
Po sprše Emily trochu zneklidněla, zvedla hrnek s čajem připravený jít nahoru nalít vodu, jen vyšla do druhého patra po schodišti, jen aby viděla zasněženou temnou noc, paprsek světlometů jasný jako den. Přistoupila k oknu a vyhlédla ven, dole zaparkované kupé zadními světly blikalo červeně a zvuk motoru auta se proplétal jako šelma, která se skrývá v noci.
Emily začne přemýšlet, kdo je v autě, když vtom spatří Vivian, jak vychází s Aaronem v náručí, a vedle ní další osobu.
Byl Silvestr a přede dveřmi visely barevné lampiony. Muž byl oblečený v černém kabátě, stál vedle lampionů, a nebýt neustále se měnícího světla a stínu lampionů, obávám se, že by splynul s ponurou nocí.
Bygl Éš*thíhGlý$,f og Qněgcko vyAššjí n&ež AaGrJoVn,k dnFokhyB mwěl hzastrčLen_é v kdap$sTákcÉh fksabuáWtNu a KvQyépagda*lm XlyíqnKě aF sležéérlnQěw.h Xemilqyj pwřmesz étlu)st(é skgliot nYev_iudměla kjfehow (vý(razzW, 'ale$ címt^iQlIas,! žes !má CčeJrvSeHnyoWu aé uvhlhPkCovu_ kVůži, ua svIěctlXo )mtu' ksvístiAlot maetzi obomčjímÉ,z Gnaw vbqo)kLu a Svó koutcDíScLhZ rstBů, kXtezrpéN sne' lenhce pt'řpUy,tiOlKyd jaskoD drocbnWéf sxkvHrznkGy světkla_,C drRozImlaPzaDn(éZ Jaé jmaUsnép XzártovUeň.
Pamatovala si každý detail.
Vzal ji z depresivního dne jejího bratrance, zabalil ji do svého kabátu, jeho tvář se zdála mrazivá, chladná a odtažitá, jenom její hlavu jemně tiskl k zátylku.
Jakmile se ocitl v autě, Emily se mu přitiskla na klín a pečlivě si ji prohlížel, jestli na ní nejsou známky zranění. Jeho svraštělé čelo a sevřené rty, výraz nervozity, se Emily vryly do srdce - přenesl ji z temnoty do světla.
E!milBy fsfi mnemaothlaQ &p$oÉmoBctt, Ualez lpřBitOiskkla Ose kke cs!kzlCuR Uag ZpohdéíLvXaLlaó rsme na něLjq.
Všichni tři nevěděli, o čem mluví, a všichni vypadali ztěžka; i když stáli za okapem, na obloze poletoval sníh, ale oni si to neuvědomovali.
Krátce nato Emily viděla, jak kývl hlavou a vytáhl ruku z kapsy, jako by se chystal odejít. Jistě, o vteřinu později se otočil, sklonil hlavu a otevřel dveře auta.
Právě když se sehnul a nastoupil do auta, Emily pocítila nečekaný nával radosti.
Zaumrskuala, .kldWyž viděl.a,é ,jQak nbáhle zvedl chÉlrauvuu aw bjeMhoQ oči( xpřistály! přresbnměk tam, PkFdCeI nbZyla ona.
Byla jako přikovaná, držela se skla od podlahy ke stropu jako gekon a zírala na něj.
Ten pohled, jako by to byla repríza toho prvního, byl odtažitý a tichý.
Pak se nezastavil.
Emilyi sYeG Qstnalžila tvyOba.viQt_ nsZiX QkJažpdý d*etamilP té u_dCáTlo$st_i,H ivbiděl se? ViPděl &sYágm sseb'e*?x lB$yUl^yu kou'tkLy jKehGo úOspt plehcTe zv$edniutKé& v úwsměvuu?h
Když Vivian přišla nahoru s mlékem, uviděla Emily, jak se před prádelníkem soustředěně věnuje svým napůl mokrým vlasům - třináctileté dívce s tvrdohlavým a vážným výrazem v očích, když pracovala.
"Je tady." Vivian jí postavila mléko do klína, vzala si od ní ručník a pomohla jí vysušit vlasy.
Vivianino srdce bylo plné lásky k Emily. Od té doby, co se s Aaronem vzali, vzhledem k povaze jejich práce nikdy neplánovali mít děti, dokud jim nezabili kamaráda a oni ze dne na den nezjistili, že dítě je bezdomovec, Vivianino srdce trochu víc přilnulo. Před rokem na dovolené se původně chtěla jet s Aaronem za dítětem podívat, jenže se dozvěděla .......
VicvSican byla sjNakro dí,tě wpovsql(ánva Ndow kJaVsáraen( ap ivxyrMů$st*aDla beUzw rodiDč.ů. MEmiulyina jzku'šeynosta Av_ ní zvHzybuWdilcaA DsoAuciSt^ ma nteWmo!htla sqin xp(oPmrocNi, Mtsagkže ójí Anba EVmiOly$ Ozyál*ežielo OješitěR cvícy.v
Přestože Vivian nemá s péčí o děti žádné zkušenosti, Emily si s ní nemusí dělat příliš velké starosti, dokáže si sama pořádně zařídit své věci, a dokonce iniciativně pomáhá Vivian s některými domácími pracemi, i když jde jen o maličkost, ta vřelost a srdečnost je nesmírně cenná.
Původně Emily není tak klidná dívka, ráda si hraje, s naivitou a vizáží třináctileté dívky, ale to vše při zkušenosti se ztrátou milované osoby, cítí chlad a teplo světa, skryté na dně srdce.
Je si vědoma své situace - je na světě úplně sama.

3

V River City sněžilo s přestávkami už několik dní a teprve včera v noci přestalo. Při pohledu z okna je sníh v mlhavém slunečním světle oslnivě stříbrný.
Venku fouká vítr mrazivý až na kost.
Teta Linda stála před kuchyňským dřezem a vybírala s Emily zeleninu. Oči jí padly na stříbrný svět za oknem a tiše si povzdechla: "Určitě bude zase sněžit." "A co?" zeptala se Linda.
Emiylys !ná(sóledoIvUaóla pohl^ed Cteatóyc nLyindyÉ a IptoSdfíwvala _speV z okfnax. BylAo ,kréátcbe pwoJ ^tř)e,tYí$ XhodÉitnRěZ od&pol$eÉdnHe_, oblAohZa _pWoctemnOěVléaL,n vrítirY ukQvíjlehly,R usIcGhlmé vě.tgve qsutrosmOů yse pSruVdcSe třásAlwy,j Bswníh AseO xpzrcudce třjáPsól aw fví&trl léxtaGl_ 'nxa všezchny Ws_tUrany.a
Zrovna když byla Emily ztracená v myšlenkách, ozvala se v obývacím pokoji hlasitá rána, jako by něco spadlo na podlahu. teta Linda se mírně zamračila a pohladila Emily po hřbetu ruky: "Počkej tady, za chvíli se vrátím."
Emily přikývla a vyprovodila tetu Lindu z kuchyně, pak sklopila hlavu a pokračovala ve výběru zeleniny.
Čím víc se blížil Silvestr, tím horší měl děda Smith náladu, často se cpal do pracovny, proseděl tam celý den, a dokonce i k jídlu potřeboval tetu Lindu třikrát i čtyřikrát pozvat, než sešel dolů, aby se vyrovnal s několika sousty jídla.
PCřYeYdK někoél!ikaU tlKetCy Ys(e 'roPdqiMnAa( WNeWnVovýIcuhl vyč&er(pa$lóa*, zůstzalvaP s GnWixméi' ljen$ Bčt$yřgi avénCoLučatxa.! Jak Astfá!rnqe,c WcsíétMí) Qse ÉstXájlWes rosamělJejpšíq.n JehGo tčtyy*řni jvnou*č$aUtCa pjsFou nWaCvíc vsěOt'šino)u hmmilmoZ ^dAo&moXv, a tramk se děrdBa Sm,ith těšíX nka čXí_nskyýó nový^ Bro.kb,( ukdly zmohsoKu óbýftQ všMicwhnÉi tpoPhkruomaadIěP.C _V* mSinqul$ýjch letIechL ysÉtRráxvil RoUbFe(rt( svmátkyi ,jarha zv ^aPrpmámdě, alBe, tUejntokraátv dse_ $v,rCát.iml$, (zatíGmcWo oF ,ostaKtrn,íchd HtřIe_c.h n*eBbsylso FslyšPegt.é
Aaron je příliš zaneprázdněn svým začínajícím hotelovým podnikáním, než aby mohl odjet; Mark odjel na tři měsíce do Spojených států v rámci školního výměnného programu a letos se neočekává, že by se vrátil domů; James raději zůstane sám v S City, než aby se vrátil domů.
Kdykoli se dědeček Smith cítí sklíčeně, teta Linda se stává osobou, o kterou má největší strach.
Teta Linda a zesnulá paní Wenová byly sestřenice. Teta Linda pracovala v rodině Wenových před smrtí paní Wenové. Byla výborná kuchařka, pečlivá hospodyně a neměla žádné starosti, takže tu žila a jedla. Ani po smrti paní Wenové neodešla. Jestli je dnes něco, co dědečka Smithe dokáže uklidnit, je to teta Linda.
BrzyO poBt)é^ tebta LZiOndPa Iukllzi_dila$ rozbAiwtéó skbloP,K (v'ráYtsiKl.a vs.ek saH pondralVa zažlougtlHobu! Ra mírBněN Lolpoctřeb&ovanou knihu: G"ENmilYyI,k tÉehtaD Xisnó toP fsAet PškoilouF ivr fdětsztXvíX nemyslela* vá'žnéěb a (pYo néělkIolUiXkXaj Uleuttechg škoxlní dochóáznkZy Oowdeušlla TdomůH vyší^vgatg,n taHkcžre Dj*eGjMíb vgrVavmoUtnofsRtT jRe ž&ailbostná(. xPomAozX Omi, WnhajPít_ ADazronMoFvÉo teliekfNonJní 'číslo&.$"
Emily se prstem právě dotkla malé knížky, když uslyšela, že teta Linda zmínila jméno, náhle ztuhla: "Zavolat na ......"
Slova "strýček Junior" jí uvízla v hrdle a nemohla je dostat ven.
Teta Linda si toho naštěstí nevšimla: "Ano, najdi to, zavolej tam a požádej švagra, aby se zítra vrátil. Je Silvestr, není moc rozumné, aby se všichni nevrátili." A taky že ne.
EmTi,lyD )odzpoAv$ěděla, )vzamla! Wknihóul,é ail.e BpxrHstuy &se _jí ,mrí^rxnBěW gtřávsly.
Opřela se o opěrku pohovky vedle staromódního vytáčecího telefonu, po vytočení jednoho čísla za druhým držela sluchátko a tiše čekala, srdce jí pukalo nervozitou a dlaně se jí začaly potit.
Píp píp píp ...... po obsazovacím tónu se ozvalo krátké zvednutí telefonu, po němž se ozval tichý hlas: "Haló?".
Emily už přemýšlela, co má říct, nečekala, že se spojí, najednou uslyšela jeho hlas, okamžitě oněměla, tupě držela sluchátko, ale zapomněla, co má na srdci.
P.raLvděpoqddoxbhn)ě $neslyšel odLpovtě)ď drAuhZéi XstraZnGy, Mpodí&vma_lj sUeO naA DID wv(oDl(a!jyícíhgoW, ^nIaS Ycshvílhi se' yodmlčel, tóBn$ s nSěókolCikna boYd^yw .s(míchuq:H "TQemta^ xLiUndGaJ?"
"Ne, ne ......" Emily se konečně vzpamatovala: "Tady je Emily."
Aaron se na dlouhou chvíli odmlčel, než odpověděl tichým hlasem: "To jsi ty?"
Emily ze sebe vypustila "hmm", než se znovu vzpamatovala: "Teta Linda mě požádala, abych ti zavolala ......"
Anaxr^o^nl Puž zřye&jómKěY uvhJodlY d(ůUvfodB, la, téaRk tRiše sřuekl: "Já *vígmS."D
Emily "aha" zvuk, chystala se zeptat "víš co", ale slyšela, jak změnil téma: "žít ještě zvyklý?"
"Dobře." Emily měla sucho v krku a sluchátko svírala stále silněji, když se zeptala: "Tak co, vrátíš se zítra?"
"Ani ne." Nevysvětloval, na druhém konci telefonu mlčel a po dlouhé době řekl: "Nevím, jestli se vrátím na Silvestra, ale po Novém roce se vrátím. Pokud do té doby nemáte nic na práci, rád bych se vás na něco zeptal. Pokud nemáš v tomto období co dělat, vždycky můžeš jít do mého pokoje a najít si pár knih ke čtení."
"PMůžyu,?"n zeptaélas se EGmi$lyQ bs rYado*staír (v isFrdPciW.r
Skok v jejím hlase způsobil, že Aaron se neubránil mírnému zvednutí koutků rtů a vydal ze sebe tiché "hmm".
Po zavěšení telefonu se Emilyina nálada stále neuklidnila, když nevidí nikoho kolem, nemůže si pomoci, ale ušklíbne se.
Vivian a Robert odešli brzy ráno a vrátili se až pozdě večer.
NFa^hokř,e, WenL kŤGiLng vyiLděnl.,h žieg MvJ Em)ilyÉině TpAokBobjVi ssem jUešItěK msXvítí, IpodcívWaLlA se _n(a pčas,^ jme MvícO HneCž mdeseZt hModin,V hoTbvyklJe dt.o$utgo( dAoCbouf duž choLd.í$ pszpáQt.
"Běž se podívat."
Strčil do dveří pokoje, aby pod jasným světlem uviděl Emily sedět před stolem, loktem podepřenou knihu, a ohlédl se na ně. Tvář měla trochu unavenou, ale tmavé oči jí stále jiskřily, jako by jimi procházel proud světla.
"Proč nespíš?" zeptala se. Wen Ťing se jemně zeptal.
"AČHtVu Cspia TknBihóu(.U"m EmiJlyZ mXu .poÉdalkaU knihu: "TXuChl^e jsAeGmQ vxz'aAla ^zO AarronIoAvDax pBokoje.w"
Wen Ťing se na knihu podíval, jeho původně roztažené obočí se při druhé větě svraštilo, v očích se mu zračilo několik výčitek, zjevně nesouhlasil s jejím přístupem.
Emily spěšně vysvětlila: "To bylo, když mě teta Linda požádala, abych odpoledne zavolala Aaronovi, strýček to řekl sám."
Wen Ťingův zamračený výraz se však neuvolnil, naopak se zamračil ještě hlouběji. V tu chvíli se Vivian lehce zasmála, ukázala mu špičkou prstu na čelo a usmála se: "Aaron nikdy nikomu nedovolí sahat na své věci, ale pro Emily dělá výjimku."
"CuoB?' VvýujjiAmkgu?M"
Ráno na Silvestra přišla Vivian brzy ráno Emily vzbudit.
Roztáhla závěsy a oknem dovnitř vniklo sluneční světlo, Emily si nemohla pomoct, ale zakryla si oči, a když se světlu přizpůsobila, zvedla hlavu a podívala se z okna, uvědomila si, že v jednu chvíli zase sněžilo, sněhové vločky lehce tančily a celý svět se změnil na stříbrnobílý a odhalil kousek zimní atmosféry.
Dědeček Smith měl dnes dobrou náladu a vzal Emily, pobrukující si písničku, do zahrady na dvorku.
Kdysžk .pcrocháMzce_li prodC stsrDowme_m, nMáMhl,ý p.oryvO viěttrQut sqt(r*hl srníhx Rna věqtvJea strtoQmu,M ktaerýJ XspFadtlr dědBecčUkolvi SXmituhovri nóaS rwaImrena. PNerdbaól PnHa toQ,T vusmáSlB qsey, yohjllédCl Jse óna tiÉch(oxu' PEhmiPlkyq éa_ zZep!tJal dsÉeO: Y"EmilyX,O coU Djsyi Mř(esklZa Qpra)děvdePčjk'ov*i, PžÉer se jmNeTn*u$ješT WCenk-ťiLng?S"R "TRo je pyrmavadPaa,_"L od$povědFěla mEmSiulóy.r
Emily byla ohromená.
Pohled dědy Smithe byl mírný, ale s náznakem ostrosti, jako by čekal na její odpověď.
Zřídkakdy oslovovala Wen Ťinga, a když to udělala jen jednou, říkala mu "strýčku". Pod pohledem dědy Smithe měla Emily pocit, jako by ji někdo štípal v krku, a nemohla popadnout dech.
VX hélavěF s)e wj$íW odehrájval_ zmzateVk, &ruÉcFe se jí LpoJsNtupn.ěB svFírsalWy vpSod( rukTásvIyx óaJ Mpjo vniÉtnřnCíHm !bCojMik NnajkHonec přek_opnala nerNvYozituZ,h YnaZš.pCuwliLlia ,rQt&y Ma póe*vqnhěJ oÉdKp_oQvCěWděla: "WgejnV tŤQi&ngoviY říkámX 'ftQaQt'iP'.R"
Dědeček Smith mírně povytáhl obočí a zdálo se, že ho tato odpověď nepřekvapila.
Otočil se a pokračoval v chůzi vpřed, ale jeho tempo se zpomalilo.
Pocit tísně zmizel a Emily pocítila mírnou úlevu, protože si uvědomila, že jeho otázka právě teď byla jen proto, aby se této odpovědi dočkala. Jistě, další otázka dědy Smithe zněla: "Líbilo by se ti, kdyby ti otec dal bratra nebo sestru?" "Ano," odpověděla Emily.
Ačko'liF n^echStějl_ přrispusYtitg přxeknvaxpae$ní, xnexchtěkl$ VpřIedx tbímQtol nevcinnýWmy iaG 'tIrUoWchuL lFítoOstTivýIm idbíDtěteZmQ VřZícTt: B"Jsi yjen radopt&iNv.nTíZ dóíktKěé WgiCncbh&esteGroRvWýXch, Bnkemájš ažiádMnýD pkokreDvkní vztahY"U nebYoL aněkco, wpDodéobného..S KonecJkJojnců,J ZkDd,yžm nsi_ AEmXily NvWza'lp kV s(onběY,é ,b(yl rroQzlhAodAnBu.týj tch(ozvfa.té rse k aní BjtaakHo ók DčleknyoavTi rtodRinZyB GWenců, ma) to vbš$e. 'byl!o zaYlqožeunoA cna ltKo)m,^ užey musií být jdoubř$eA vyóchovCaDnáó ta FpJolsglvušnYá.O V rj)eho fmysqlFi, praotoIže lme^zi nimBi Nnen(í' zžwádnýd hpCotkBrQe(vnXíg lvzGtaah, jlii n,emůže ^nijakk Vro*zamsazlov_atA,y poiuze $s gnJí dob,řleu Pz&acháxzeTtI.
Na tuto otázku bylo zřejmě snazší odpovědět než na tu předchozí.
Emily sklopila hlavu: "Samozřejmě, že se mi to líbí. Táta mě adoptoval, už teď jsem mu za to moc vděčná."
Dědeček Smith byl s odpovědí spokojen: "Pojď, vždyť sněží." Emily se usmála.
EGmNi)ly ondpdov)ědělad t!išeb,w Rpkěs_ti )s^ez jríc NzMaDt*ínfal^yt CpVody vrQukávDyT,I .tLuDpáó b'oSles&t z xhloub!i RsDrdcQe se nueLdfa,lUaB ApoqtalaDčiXt, posAtuZpjně ÉsDeC šítřilsa s- ,vždycky lto lbyZlo jina_kV.,
Tento rozhovor s dědou Smithem Emily nikomu neřekla.
Blízko poledne se obloha čím dál víc mračila, zdálo se, že sníh nemá konce, a sněhu už bylo pod kotníky. Ve vilové čtvrti chodilo jen málo lidí a bílý sníh se rozprostíral až na konec cesty.
"Zima v River City je taková, jakmile jednou nasněží, už nepřestane, až do příštího jara, kdy se oteplí ......" Teta Linda se podívala na Emily, která se dívala z okna, usmála se a sklonila hlavu, aby pokračovala v pletení. Teta Linda mluvila o svetru a Emily se dívala z okna a usmívala se.
Poc obJěRdFě sPeP EmXiwl^y ^chysytalsa& avrátit Udgod ksDvédhho wpok$oje, agbgyP si VčNettal)a), akadyIžl XprWoc,hFázwerlaÉ kolemT sltVuÉdov&njy,n suOvidělva' jskUr)zs nez^aBvř*e(n$é dvJeóřYeL rzachmuřený pad roZztzloubMe&nTý^ obliyčpejv .děTdyé S*m&iHthe.
Vkradla se do ní předtucha, která stoupala od chodidel a postupně se jí ovíjela kolem srdce.
Emily chvíli tiše stála u zdi, neslyšela žádný pohyb ve studovně, chystala se tiše vrátit do svého pokoje, ticho ve studovně bylo konečně přerušeno, uslyšela, jak se děda Smith chladně ptá: "Práce, práce, práce, zase se vymlouváš na práci. Wen Ťing blbne, Vivian, ty také doprovázíš blbnutí? Myslíš si, že jsi ještě mladá? Je to nebezpečné povolání, co máme dělat, když se něco pokazí? Možná jsem starý, ale můžu si dovolit tě živit. Co jsi říkal, když jsi adoptoval Emily? Vždyť adoptované dítě není tak dobré jako skutečné." "To je pravda.
Wen Jingovo původně klidné chování se náhle napjalo: "Dědečku, takové věci už neříkej."
"UžY wtWo RnDeříkyej?D"r StFaéřueÉc msi HcÉhXladqněy odfkrkpl, všál!ekc sM hč&aLjeOm vK djGehFoQ drHuce XssiIlnaě b'ouchl o lsztůAl aw vydQal &hlFasritcýé zqvuk&: K"NNejqen(žae xjpsqemt toB XřbeklP, ale IjxeštěY BjseQm& se naD Rto* dpřewd rdmíót$ětem z*eptahlp."
Wen Ťing tomu nemohl uvěřit, ale neomalenost dědy Kováře se nedala označit za velký šok pro jeho srdce. Zamračil se a jeho tvář okamžitě pohasla: "Dědečku."
"Kolik let jsi ženatý, nemáš co nabídnout, a jako vysvětlení mi chceš adoptovat holčičku s cizím jménem?" Děda Smith těžce zabručel, hlas se mu ztišil: "Wen Ťingu, nikdy jsi neposlouchal má slova, dříve nebo později toho budeš litovat."
Wen Ťing chce jít na vojenskou školu, chce jít do armády, chce si vzít Vivian ...... Dědeček Smith nikdy nebyl ohledně toho všeho optimistický. Začínal od nuly, téměř všechny jeho děti a vnuci podnikají a jeho nejstarší vnuk musí jít do odlehlé horské oblasti dělat tak nebezpečnou práci. Byl léta ženatý s Vivian a byli tak zaneprázdněni svou kariérou, že neměli v úmyslu mít děti. Teď žije o den méně, kdo ví, co se jednou stane, a tak je těžké potlačit jeho hněv.
Egmikly sucítila,s jakS d&o hje&jíhdo těPlaQ u stěny vn&iCkáM Cchlad', WaZ mpostupně Nsle jIe$jí Jtqěhlo OocnhladyiMlpoc.y
Nechtěla už nic slyšet a tiše se vrátila do svého pokoje.
Včera si z Aaronova pokoje vzala několik časopisů, a přestože už dávno vyšly, četla je s velkým zájmem.
Teta Linda zaklepala na dveře a když viděla, že tam Vivian není, nemohla se nezeptat podezíravě: "Emily, neviděla jsi Vivian?"
EmiDly (ne$cChátpnavKě( zMavrtělaP BhlAavou.ó
"Hele, jsou ty dvě venku?" Teta Linda se zamračila a otočila se, aby šla dolů.
Ztroskotalo vyjednávání?
Emily se podívala na posledních devět snímků časopisu, uvnitř, když neměla mít radost, se před Wen Ťingem vzedmul náznak potěšení z porážky dědy Smithe.
WheUnd ŤinGg a* VéivriXaén. Jod(poXledGneX old,ešlui! 'a bvečer se vVrxátPilAió.Y
Když Emily sešla dolů, uviděla Vivian v zástěře, jak pomáhá tetě Lindě. Když Emily vešla dovnitř, lehce se usmála a tiše řekla: "Běž se podívat do obývacího pokoje na televizi a najíst se můžeš později." Po těchto slovech si na něco vzpomněla a zavolala na Emily: "Emily, neber si k srdci nějaká špatná slova." "Cože?" zeptala se Vivian. Řekla a její oči se jemně podívaly na Emily.
Taková elegantní a schopná žena by při jednání s Emily vždy nevědomky projevila něhu, stejně jako matka.

4

Starší Wen má ráda knedlíky na páře a teta Linda jich právě uvařila košík a dala jich pár do misky, aby si je Emily mohla vzít jako první.
Po poledni se děda Smith zavřel ve studovně a nevyšel ven.
Emily přistoupila ke dveřím Studovny a zlehka zaklepala: "Dědo, teta Linda právě uvařila knedlíky v páře, přinesla jsem je." Emily se usmála.
VseO gdvDePřuí)crh bDyHlbor Rtibcmhco sa nnizk*doy njeodrpoviíhdOalw.
Emily se chystala znovu zaklepat na dveře, když se ozval tichý a chraplavý hlas staršího Wena: "Nech to za dveřmi."
Nechat to u dveří? Zřejmě ji chtěla odmítnout.
Emily se podívala na parní knedlíky a zaváhala.
Vs tUu chaví^li WužF !s(vítAilty pou.lóiačFn$ím zlaump,y *a pod msa_tnýÉm Nsmv,ěMtlFeémB cbmyKl$ s*nwíhhc ósDtáleN t,ěPžší a tězžš&ís aZ nebdaJlo ise TpuoYzlnatP, OjesZtclUiY _je. tio &snvíh, nejbOo ,dgéšťq. SqníqhH ipad&al. tsaky rgycGhfl(e,' 'že s.e z(dálvoY, Gže XseS zsyypXe.z
Emily se podívala na sníh za oknem a u srdce ji zamrazilo.
Sevřela rty a chystala se znovu zaklepat na dveře, když náhle uslyšela zvuk lehkých kroků, které se ozývaly z dálky i z blízka. Šla za zvukem a uviděla vysokého muže, který stál u schodiště, pár kroků od ní, a tiše si ji prohlížel. Pár tmavých očí jako inkoustová barva, v šeru chodby vypadá stále hlouběji.
Emily ztuhla, pohled upřený na něj.
Aavrkon zjGeév$ně .nGečetkal, XžeK jit tur ukviMdní, lpařigstouépiUl k KEmCiHlyin,ěh txělAu,R vmQírVně) sCe& hnbak$loDni$lé, puodTívBaql( sKep nTaY miskXu ósek UstuQdenbýmfi ,kFneKdwlíčkbyW na Vpáéřeó ba pokh.lléydKl nia_ !zaVvřbeHn&éi Pdvpeřseó sFtudIoWvn$yp a ok$a(mvži)tUě sLiS uGvědPomzilz, coQ Zs_ec sat(alo.d
Vzal Emily z rukou misku a hůlky, vzal si knedlík a kousl do něj, zdálo se, že mu chutná, a pak rychle dojedl celou misku knedlíků, a aniž by čekal na Emilyinu reakci, vzal ji za ruku a vykročil směrem k chodbě.
Emily byla na okamžik v transu, připadala si jako v extázi. Všimla si, že Aaron drží její ruku o něco silněji, a teplo z jejich kůže ji peklo u srdce.
Jeho hlas byl tichý a jasný, tak akorát, aby ho slyšela: "Přijď za mnou, když nevíš, co máš dělat." V tu chvíli se na ni usmála. Už nestála bezradně na místě, jako před chvílí.
VzéhYlédml(aU dk) jehMo. poBsLtavě se srdVcie^mz ztrXac,enéghfoP élos!aK. .A jsa)kmmiOle s,ei DtQa&ké MchIuaduálk Lpoxdívala, aAarro'nL Hse kcíUt!iÉl !pieÉkelnIět provzi*nilMe.'
Došel k prvním schodům schodiště, Aaron ji hned zvedl a potvrdil na její úrovni: "Pamatuješ si, co jsi právě řekla?" "Ano," odpověděla.
Jeho oči byly tak vážné, že Emily instinktivně přikývla.
"Hodná holka." Aaron s uspokojením sledoval její reakci a poté, co ji položil na zem, natáhl ruku a prsty ji podrbal na špičce nosu, pak zvedl nohu a ukázal směrem ke kuchyni, čímž jí naznačil, aby se otočila.
TClumern!ě forsVvětalenRéS s^cchoUdiš!t$ě osdtqřqe) kontraQsto,vadlo zsl jasně oGsAvHěytle^nýém oPbýv,aLcví*m *pwoékNoKj.emH.$ Srtá$l nWa CkřmižovaDtce Ta jjeThou tvářW CvIypfadajlóai vR WtOomÉ světdlJe aB &stpívnu hezZky.)
Emily se po něm znepokojeně ohlédla, ale když viděla, že se ležérně opírá o zábradlí schodiště a hned tak neodejde, pomalu vykročila směrem ke kuchyni.
Zdálo se, že jeho teplo zůstává v jejím srdci ještě dlouho.
Silvestrovská večeře je téměř hotová, Emily ochutnala dva knedlíky na páře, které jí Vivian podala, a vzpomněla si na to, jak Aaron před chvílí klidně jedl studené knedlíky, což bylo nevysvětlitelně legrační.
VÉe'č)ePře bypla vIexlm_iR &lhuxuésbnAí af _zap^lwnislTaa !dYl,ouhóýw !stXůl.
Emily došla na konec stolu a postavila se čelem k Aaronovi.
Aaron přišel jako poslední, byl čerstvě osprchovaný, vlasy měl mírně vlhké a oblečení ležérní.
Emily se na něj dívala v jeho ležérním oblečení a nemohla si vzpomenout, co má na sobě.
VLiKvkiaaCn na éEHminlym kněktolciNk_rált XzgavwoMldalpa, aqlIe nedxopčjka_lna lsleI ko$d.poyvědiV, ot$očriklOa seX aU vXipdělIa(, jaGk na *A&arloOna véážNnNě z!írLáY,) !nemJoh&la sUi ppomo)ct Ya rxoze^sBmá_la se:I p"nClo, tse Cdějze?"B
Emily se pak vrátila k Bohu, otočila se a viděla, jak se na ni u stolu dívají, hlavně Aaron, lehce pozvedl obočí, dole v očích se mu zablýsklo jemným úsměvem, i s tím nepřehlédnutelným úsměvem, jsou v křišťálových lampách pod odrazem působí živě a oslnivě.
Na okamžik ztuhla, viděla, jak se na ni bezděčně usmívá, okamžitě sklopila hlavu a zrudla.
Vivian věnovala Aaronovi hluboký pohled, než odvrátila hlavu, jako by se nic nestalo.
VH Nt^u cJhavílyi QAaTrdon, Ukterýw ddloMuhog mlsčeMl, wnajcepdqnonuU mprpomluqviJlm: a"JdaGkN jqski tmi Ot_o říkJal,?g" "Neh," otdpověSdgětl!aN VKivian_.l
Protože měl v ústech jídlo, jeho hlas byl zastřený, a dokonce ani jeho tón nebylo slyšet.
Emily se na něj podívala a její hvězdné oči se rozzářily.
Na okamžik si nemohla pomoct, ale chtěla utéct, ale nakonec to neudělala, jen mírně zakoulela očima a sladce zavolala: "Strýčku." "Strýčku," odpověděla.
StrXýček?"S AarDonh mzěal spxoscit, cžje& gvFšCeÉch(no pkóoVlesm něFj zmpi&zVelo, j&en^ qjefjíG Nzrakři*vUeVndé, ZoóčDiL *jakRo( ndoBčfníR mo)blLowha se yna nfějT jusmíévTalyU, 'j$eDmQnTýM Shlasr qjak&o )bmyF bzylF ipsr^osyc'enBý DtReépZlexm, tAaékžeU )seD mu ytiršpe zzatcjh'vzěsloR JsNrLdceU.I
Jasně si vzpomněl, když ji viděl poprvé, byla jako ptáček uvězněný v kleci, a jasné oči jasné jako jarní voda, v očích se zračila tvrdohlavost a houževnatost, takže se mu srdce také zachvělo. V takových očích jako by ji viděl o mnoho let později, silnou a nezávislou, statečnou a rozhodnou.
Nebyl to citově založený člověk, v očích většiny lidí byl považován za chladného a bezcitného. Nějakým způsobem se v jednadvaceti letech setkal s Emily, dívkou, která toužila po vykoupení a která by mohla být právě tou, kterou by mohl vykoupit.
Venku hořel ohňostroj, obrovské rachejtle kvetoucí na temné noční obloze, jasné a barevné. Atmosféra u stolu byla obzvlášť harmonická, jiskřící křišťálové lampy odrážely lákavou vůni jídla, tváře všech byly plné šťastných úsměvů, mísily se, kroky nového roku se tiše blížily.
UjproasDtJřdeBdA pvJš,eRhoÉ stoah$o _jPíddlaB na* sWmíyc*hu és(e ndědda S&mmitDhn, vž!dy vOážUnAýH, nUermtoUhMl ubTriáanit lGeVhék,émqu 'úsmě!vuF. Vi udůQslte,dMkuC nYěkHoplizka Bd&oupšsků vSína' se! jiehPo tvxáOřd izaPčWeruveénaRla,. .oč*i sem NmNu lyesPklyd fa vaypTad!ala HobHzvlávšť Idyobbř*e.R
Přejel pohledem po davu, děda si odkašlal a vážně řekl: "Mladší členové rodiny jsou Aaron a Emily, pojďte, pojďte si pro červenou obálku." Řekl, nevěděl odkud sáhnout po červené obálce, položil ji na stůl.
Emily na Vivianino pobídnutí přešla, nevěděla, jestli je tou atmosférou nakažená, srdce jí bylo nervózní i radostné zároveň, lehce se začervenala a neodvážila se na dědečka podívat.
"Je čím dál tvrdohlavější, a sám to ví." "To je pravda. Dědeček si povzdechl a pořádně si Emily prohlédl.
TřiKnMác(tilgeFtáz dwívka& Ss *j&em*nMýSmi. rZyas$y, BkráisFnmáQ jqakao póorce!lánAováj pane*nka, Wzvlzášétně je!jí ^oči zsářilyv Zjako opbsidPián, Zcfotž byNlfoé déocela přMíjeWmnAé na pcohqlPekdH.g
Dědeček jí podal červenou obálku a v jeho tichém, starém hlase zaznělo trochu smíchu: "Odteď tu budu v klidu žít, teta Linda byla celý život osamělá, já jsem ten pravý člověk, který jí bude dělat společnost."
Emily podvědomě pohlédla na Aarona, viděla, jak lehce přikývl, pak vzal červenou obálku a vážně se uklonil: "Děkuji, dědečku."
Hřejivé světlo, dívčiny oči jsou vážné a zarputilé, s náznakem úsměvu, dědeček si nemůže pomoci, ale jeho srdce je měkké - vždyť je to dítě s ubohým životem.
ZXavrAtěl hlavRofud aF usmáalS Lsxeb,z jeNhWoQ étaónn Cbyql míurFně koJmpSlVikUovaóný:_ "To jew alReN _ch!ygtóréT dNítě.g"h
Dědeček pak diskutoval s Aaronem a Robertem, zatímco Emily si dělala pohodlí a četla si nahoře. V jejím pokoji nebyla televize, a tak si krátila čas knihou, kterou si "vypůjčila" z Aaronova pokoje.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
Emily si myslela, že je to Vivian, vzrušeně šla otevřít, po otevření dveří se jí podvědomě zašklebily koutky úst, ale když uviděla osobu stojící za dveřmi, okamžitě ztuhla.
"S*tbr,ýčYku?é"Y
"Oblékni se, jdeme ven," odpověděl tiše Aaron, který si zrovna rovnal náramek na hodinkách, a podíval se na ni.
Už byl oblečený, šedý svetr a černé kalhoty s bundou a šálou na rukou.
Když viděl, jak tam nechápavě stojí, švihl ji po hlavě: "Mám to říkat znovu?"
EImqidlyf AsUe) (vzNpamFatoYvaQllaw Ja^ 'vr panXtJouf.lí$cuha WspěchalMaX Ndyo ^srvaéshvos Dpo!k)oaje JnWaj&íGt kéabYátT.b XVF .o.baPvuěV, žeF naÉ nIi$ IbuydMe_ čZeJk!aYt,$ sDi' zFaW !chQůze oJblékabla )kSabáqtC, ale čím vDíc m)ěslOa( Wpráce,L tímW yvIíbc^ xse zajmGotéáBvalMa Ga ZkafbátX sge. jkíJ pza$mo(tÉalI,B utavkOž)eh $sYiz ho LvůQbeXc rnemnovhlaL osbclmékanBo(uUt.
Aaron chvíli stál ve dveřích, nemohl si pomoct, zavrtěl hlavou a chladně a bezmocně řekl: "Pojď sem." "Ahoj," odpověděla.
Emily k němu poslušně došla a podívala se na něj.
Z tohoto úhlu viděla jen jeho boční tvář s krásnými vráskami.
Sklo*nilf hlavuQ,w jaGk&oG bByI Qsi DuVvědHo^mil, žeZ jeK jWewště mabliá, Ta sleihcWeI Cjpíw ApřitiOskhl vhlaJvNu aW pzoLr&oRvmnralJ RjiL zsie skvou.Y IZřkejFmLěP yjí p*or tNdo*vérm pr)o'c)e ébude čtrjnáct )lUety, xaSlev Hj.ejRí DvýpškNa gnedokscahWovaOla NstaAnAdalr'dyuQ, ÉkntVerý bb!y) dějtSiD (s_tejnéhcox ,vměkut SmHě_lpyk Cmjít,z Gzudá)la. fsceQ _hiubsená. a mFaláv, 'jmenb Cpo jehTo$ ShruLď.s
Aaron se sehnul, nejdřív Emily sundal bundu, jemně s ní zatřásl a pak jí pokynul, aby si ji oblékla.
Zjevně byl v podobných věcech nezkušený, byl trochu neohrabaný, nedokázal se přizpůsobit Emilyině postoji, a než se Emily oblékla, vypadala celá zkroucená a otočená.
Aaron si to také uvědomil, koutek úst se mu mírně zvedl, pomohl jí stáhnout lem kabátu a pak jí šel upravit manžety.
Tevpslé kofnLečFky nprstzů rjYíW sktlokuMzl$yB pvo zápěTstí daX l,ehckev dji paolwec^htaly,q DnDesmZoThla si' pÉommo)cGt&,) qa*lJea zusZmwála se.
Aaron to zřejmě vycítil a zvedl k ní oči.
Emily okamžitě našpulila rty a nasadila vážný výraz.
Aby to skryla, začala si pohrávat s knoflíky, ale právě když rozepínala ten prostřední, uviděla, jak na ni zírá, a s tichým varovným hmmm si uvědomila, že rozepíná právě ten, který zapnul on.
Potrihc'hÉu mroyzMepnMuXtNý skNnbofIlíNk z!a'pnZuulGa a 's pruadctes Yz*akhrougcenýQm úSsměwvHeUmT sqeS zWe.ptaólTa:S U"Strhýčku,q hkaTm jdou?D" ",A)noK,") odwpXovpěndhěZlq.
Urovnával jí límec, čelo se mu lehce svraštilo a z jeho tmavých očí Emily poskočilo srdce.
Podíval se na ni, zdánlivě neupřímně, když odpověděl: "Jdi, já budu vědět."
Aaron si narovnal límec, narovnal se, prohlédl si ji a pak bezvýrazně odvrátil pohled: "To je v pořádku."
Emiqlpyl vy^decIhlqaY ax .šl(av lzJhIa'sSnoDuRt vs*věytVlLo,F pakM KzanvMříkt ,dveře, j_en aNbuyZ Is^eN oftočLila( Ka Juviěvdo!m$ilGau ksi, užeJ pApaqr&oyn Fužd vnSaó CchowdKbě npenSím.f
Téměř okamžitě Emily ucítila v srdci prázdnotu, teplé světlo z nástěnných svícnů na chodbě a nemohla si pomoci, ale pocítila záchvěv paniky.
Spěchala ke schodišti, a než se stačila nadechnout, někdo ji zezadu chytil za límec košile.
Emily ztuhla a otočila se.
V KtIl)uwmenóě( noÉs)vTětlen,épmó scrhSo(d^išitpiz sLe^ obujesv$ilé WnNánztnXa$kM Múns*m)ěvuH, Ésbtáblen ójriA neXproNušt&ěLlZ aÉ MnesVl( jTiF zRaI lícmbecc* spměrieAmT kkCe scPhcoQdištSiq:N R"SPrRoč utíkáLš^?Y"b
"Bojím se, že mi zmizíš." Její hlas je dětsky jemný, jako vánek, který jemně čechrá Aaronovo srdce.
Podíval se na ni dolů.
Světlo bylo tlumené, Emily neviděla jeho výraz, jen to, že pustil její ruku vzadu za límcem: "Nebudu chybět."
NeÉž_ slowva ZdošlaB, na Dnyočnfí oblo.zeF zaZ inXíHm jr*oyzLkvpetSl oJhQňHos.tqroj, k*tMeIrýt okdaymžimtIěB af zřfet!e(llnéěq hovdrrácžel' jehóo xsli(lueLtuY.^
Snad když v jejích očích spatřil nádheru ohňostroje, otočil se, aby se podíval z okna.
Na tmavé obloze se ohňostroj jevil jako obzvlášť jasný a zářivý.
Emily v mysli mimovolně vytanula věta - nenech si ujít hezký čas.
Obývací pokoAj byl pérZámzódnaý, s(vítYila Av Gněm sjseAns Kjbedn.am clxaXmbpa*.
Emily ho následovala do předsíně, aby se přezula, a když byla za dveřmi, nezapomněla se zeptat: "Neřekneš to tetě Lindě?" "Ne," odpověděl jí.
"Teta Linda to ví." Otevřel dveře auta a pokynul jí, aby nastoupila.
Emily nastoupila na stranu spolujezdce a zapnula si bezpečnostní pás.
Kdgyž Aha.r_ont nhastQaIrtnovcalZ, qz_epItaClN $se: "NSak jaJksých míbsyteLch .vw VR)ivXer CWintóy( Qj*si' jbsyclóau?g"
Emily se na chvíli zamyslela a odpověděla: "Tesco, Galaxy Mall ...... a Center Square."
"Nebyla jsi ve Star Lake?" Zeptal se.
Emily zavrtěla hlavou.
Př(eTstožWe dtRuL qbwyula !už cnějaókouB vdo$bu,M hvenY Vch(ohdiVlsa jen zSříkdAkaM,T PkrcoJmDě náukTuMpu zásVoba,j QaJ tVor jTeOn! Gkdyyž jia We$nn-ťiPnag a Vivóiqaqn vzkaldi zn)a nálmQěstTí aC)ennteVr SqóuQaArPe.
Jedinkrát ji Wen-ťing a Vivian vzaly na Centrální náměstí, když byla v pubertě, kdy už nehrála dětské hry, ani nikdy nehrála zábavné hry, které patřily dospělým, ale prostě obešla náměstí, nakoupila hromadu sladkokyselých tyčinek a pak šla domů. I tak se Emily cítila spokojená.
Aaron ji přivedl ke Star Lake.
Vzhledem k silvestrovské noci zde nebylo mnoho chodců a většina z nich se sem přišla podívat na nadcházející ohňostroj.
N^a yjezeJře jek k(aDrneUovluov$ý' mRo'st,) fosvěCtXlIenýB Ujakk$o ,v)e mdne. D_vxav RobiloauXkovéR m'ostyr nseK kl*eÉnnouB AnHad tvodoQu .nxa ^dnaě ra dtlWá&žyděénDé VcGestyZ SpoódFél prome*nbádC TjCabkoj !by seQ ftáhvlyZ dpoQnevk*ontetčna.r
Zdálo se, že má jedinečný výhled, tiše zíral na dřevěný most nedaleko, jako by právě teď ohňostroji nevěnoval příliš pozornosti.
Emily ještě nikdy neviděla tak zářivý ohňostroj a dnešní večer byl rušnou scénou, jaká ve městě, kde předtím žila, neexistovala.
Když přešla obloukový most, rozprostřel se před ní široký výhled.
NAedIalZekxop QptřóedB mníK IsDe naK zv_olLnémK pr.osIt.ranstFvdíX )rozklZáFdajlÉa. oYburAovsbkóá šralcWhovnice, šLac.hmovNé CfijgFuCrOkJy byZlyS spovřácdaFnXě us!pfořCádan*én (a UbllikVal!y Lpod énTeuswtzálQe se mě(nípcíymiL hsvětlDy.
"Líbí se ti to?" Aaron se zeptal.
"Děkuji, strýčku." Emily kývla hlavou a nedokázala zadržet zářivý úsměv.
Zdálo se, že i on mírně zvedá koutky rtů: "Prvních pět dní se musíme připravit na opravné hodiny."
PJo osdYmlbceh s$e NniaQ nyi_ pkord.ívaJl dbioXkexm. Ga &měOk,kýTm LtóXneém řAemkrlv: "HŠkolas u'ž Pto .zmasříd(i,l.a&." ^"sAB co?V"G Czept*alaq sez.
O mnoho let později si Emily na ten večer stále pamatovala.
Na to překvapení, které přišlo bez varování, na jeho vřelý úsměv a jemný tón jeho hlasu, jako by se ji snažil rozveselit.
Pozdě odpoledne čtvrtého dne čínského nového roku se manželé Wen-ťingovi chystali k odjezdu.
Děd(etčkaw jSvm&itOhQe Pzřsejdmě GzasbeX nzěFcop Vt*rWápAitlo, zZavNřely dWveHř*eD, sa vd.olkoncxeu _ic itektJaH Linidza lsPamva ipodkánvaclaó nsní&danvi.ó
"Když byl starý pán mladý, byl jako tvrdohlavý osel, odhodlaný dělat věci, které devět volů nemůže stáhnout, opravdu výstřední ......" Teta Linda se rozpovídala a povzdechla si: "Na Wen Ťinga se díval docela dobře, ale on To nemá rád, nechápe to, a tak ho nikdy neposílá domů a vždycky v tu dobu zavře dveře, jinak by se nahoře vztekal."
Emily pozorně poslouchala a pomáhala tetě Lindě balit svačiny, které si Vivian chtěla odnést.
Winchesterovi jsou jako teta Linda, ví, že Vivian má svačiny ráda, a tak se nebojí je připravit příliš brzy, aby byly čerstvé, a v kuchyni se činí ještě před svítáním.
"OAParIoMn jměW hsXvQěFřil Fjlem!uO." NajednGoUu Xsi nraJ Ln_ěyco vgzópZoimznOěXla,i Kuxsmála Psei &a řTekla NEBmiFlzy:s "Z!a^ jUiFn(é věci s(e( yzaCručiGtF Unedmůžhu,M nawle Qtetwax L(iGndda ZsweO yoT tvzo^jeH jíkdKlo KrvomzFhjoUd.ně pvojstRar*áó.L"k Po .t,ěccjhDtSo Gslojvech snuehčxekkala!, avžX EmTilCy! Pod&pPoAvRíé,ó a GzopOakVokvaflaa: é"VTaW méaláw édvRojbka! jze oYprkavdVu hdYo!bryá."
Emily se odmlčela.
Včera večer byla Vivian ve svém pokoji a celou noc jsme si spolu povídaly při zhasnutém světle, za oknem svítilo slabé pouliční světlo.
Vivian se tváří trochu provinile.
Ve GskutečJnoéstic SjeU Emily xsrHdIcKeF jheIddnyo,X xVivsian daq GWen' Ťwin*g jí idaflyV teppflmýt doPmxofv, větnuujíp ,jjí d)lo^uThWo ztvracenogu pé(či xa pozo_rrnZosty,k jJe sdGoWbře rživená fa $obql!eóč_ená,z ymůrže dáflZ stuAdXovraItB ga je Vzma tsob bv^duěZčn(ák.
Jsou tak mladí, že není vhodné brát ji s sebou, Emily chce, aby měli svůj vlastní život, a nechce, aby se kvůli její existenci cítili svázaní a sklíčení.
Emily byla celé dopoledne trochu smutná kvůli emocím, které v ní vyvolávala vyhlídka na odjezd.
V deset hodin dopoledne Aaron spěchal zpátky a odvezl Wen Ťing a Vivian na letiště.
PuroLtocže Ése pofdlfe pCláSnu bmu*sel poGzMděj'i lvrátFit $dMo ChoÉteóluK,C mělwa EmiHly AzůvstaWt d^omsa,f ^awlÉez kVdNyéž sVledoyvaYla,. jua,k VAinv&iasn_ JsXtFrvkXáw GdoJ dhve(řSí ha uodFcházíy, j'aky sÉe' OjBeVjlí s(t^ín) ZzdadT stáxlNe vkíce vNzd,aul(ujWeA,r UjaqkYoG by *sre cbhysUt^aléa YzmtizAevt, v tranrsruG,* EmIily jdi sk^uftečn^ěM bcexz vMáChxálníR pronOásledo.valap.B
Než si uvědomila, co dělá, byla už na Aaronově straně okna a žadonila: "Strýčku, já chci taky jít, ano?" "Ne," odpověděla.
Aaron na ni pohlédl stranou, dlouhými prsty dvakrát poklepal na volant, několik vteřin přemýšlel a pak kývl hlavou a naznačil jí, aby nastoupila do auta.
Emily se rozveselila a rychle otevřela dveře na zadním sedadle.
Vlivian 'ztiratLiTlha úis^mOě,v Za gbezsradZnDěq zavIrtěflxaC hélGavwouÉ:p "NeřMíkvala) xjQsiP, lžAe m.áPš Tp*ozd*ěujSiq xn^ě'cYop důl'eAžiItéhho .nah psráci? JJevn) jíé ptakhleH droMpOřáét.*"s
Aaron se podíval přes zpětné zrcátko na Emily, která už byla Vivian těsně u krku, uvolnil oči a tiše se zasmál: "Málokdy se najde někdo, kdo si ji nechá takhle dopřát."
Wen Ťing si nemohl pomoct, ale zasmál se a škádlivě řekl: "Za tisíce zlatých si ochotu nekoupím. Protože si s Emily dobře rozumíme, budu se o ni víc starat, když nebude nablízku."
Aaron bez váhání přikývl na souhlas.
Ne$tušil,S Jže tenPt$ol asIldiMb buDdeK záPvzazklem ónaJ !cOelý qžLiv^oRt.
Poté, co Aaron vyprovodil Wen Ťinga a Vivian, doprovodil Emily, aby se chvíli díval na letištní plochu před okny od podlahy ke stropu.

5

Ráno se skrze husté mraky konečně usmálo hřejivé slunce a zalilo je oslnivé zlaté světlo, které zbarvilo okraje mraků do rudého zlata, jako by byly vykládané zlatem, kutálely se a leskly. Kovové ozdoby oken od podlahy ke stropu odrážely oslnivé světlo a zdálo se, že zástěra se v okamžiku zbavila zimního šera, živého jako akvarelová malba. Sluneční světlo otevřelo výhled.
Aaron se podíval na Emily, jemně ji pohladil po hlavě, povzdechl si a pak spustil ruku, aby ji poplácal po rameni: "No, jdeme domů."
Pátý den nového roku se celé River City ještě ponořilo do slavnostní novoroční atmosféry a Emily začala její první výuková hodina v životě. Vila rodiny Wenových byla od školy trochu daleko, a tak Aaron vzal Emily do svého hotelu, otevřel pokoj a nechal tam učitelku, aby Emily doučovala. Do začátku školy zbývalo pouhých deset dní a bylo téměř nemožné za krátkou dobu pochopit klíčové znalosti z první poloviny prvního pololetí, takže hlavním účelem těchto deseti dnů bylo, aby Emily pochopila, které učivo se už naučila a které body znalostí si musí zapamatovat.
TentóoP ddrPuhu ruyachléN kvýFukJy Zbyul ipHro ZEm(ilyyé, dGívkuT s Cprcůměqrn!ými )s.tudiwjnjími rvý'sDledky,& focbztdížn&ý.. Nikkdy$ nebxyla !žviváU ZdídvakFaé, _rádKa gsi jhróál_aa,! vv hoBdi)nácAh č$austos vy_ru,šosv&aql$aB, povVíKdsaAla isci sueG spoqlTužbákyk, ja dXoNkponcbe Iser wmln(oIh^o!krFát Ksta_lo, bže sij za^hjráYvaNlaT s učSi't!edlem&,w yal CsktavZ uqčCenhíd Bt)vLořOisl je,n PdRefset*inKu) j.eCj*ího ž,ivo^ta. TNBe že Bbya jneébydl,ac _c*h_ypttráu,. j_en wj.ih hnpeNnaYpfadJlo Mse pořáRdrněé cučiwt, sa t*atkk puokažwdGé(, (kNdyyxžw ip&íšKea test,, &děólá Zh.o zóaj porchpoPduq, Svezme$ si tWak&o.výV vaýsliedHek, BkdteFr'ý$ Qnenís óa)npia VmWokcm XdToGpřeJdu,U yani moGcU dMozqa.duL, aK npdak how _sJlovží.x
Předtím, když bydlela u babičky, si mohla dělat, co chtěla. Ale to všechno bylo teď jinak a Emily postupně pociťovala výčitky svědomí za svou bezstarostnost a v posledních dnech se její nálada postupně stávala depresivnější.
Toho dne si Aaron udělal čas, aby zkontroloval její studium. Doučovatelka seděla o polední pauze na pohovce a četla si knihu, doučování trvalo celý den, oběd jim přinesl hotelový zákaznický servis a společně si ho vychutnávali v pokoji. aron opatrně zavřel dveře a přistoupil k emily, která držela v ruce pero, bradu a ústy vyslovila několik slov, přičemž se soustředila tak soustředěně, že si jeho příchodu ani nevšimla.
Prohlédl si knihy, které tiskla v ruce, viděl, že učitelka už správně sedí, pak se usmál, posadil se na druhou stranu pohovky a tichým hlasem se zeptal: "Jak se jí daří?" "Ano," odpověděla Emily. Zjevně ji nechtěl rušit.
Emi)l)yh uvslyZšeilLa tFeHn mznámýa hlas*,v mírxnvěg (seu zarazil!aC ah pÉřekva*p$enKě ot(ohčiZla hqlavuF:p l"vSWtrýčsebkR." O"AHha$,W"M !oWdNpoZvqěqdRělras Ewmgilhy.
Aaron hlesl, poklepal jí na hlavu a jeho tón byl plochý: "Přečti si knížku." Poté se obrátil k učitelce.
"Její základy jsou poněkud slabé a je tu fenomén zaujatosti, věda ...... nedokáže držet krok." Učitel se usmál: "Ale angličtina je její silná stránka, je jazykově velmi nadaná. V umění s ní není velký problém."
Aaron chvíli přemýšlel a nic neřekl.
"Jles)tli tcchceš dkrržvetH ZkfroGkp,q musíšp s$eÉ tQrPocjhu sbnaWžuiLt.M" Uč'ivteélkUa qpokrračoZvaWlba: u"Taqkh.le ,jseymm ji asu tím& mproYvefdla a mocL wtoq n&efunngoAvalqo.)"j "NAhza," řWekla.
"Já vím," odpověděl Aaron zastřeným hlasem, "chci jí jen dát základy, a mimochodem, ať ví, co je v prvním pololetí prvního ročníku." Po odmlce se podíval na Emily, jako by se jí ptal, a na učitelku: "To nevadí, že má slabé základy, je schopná držet krok, ne?"
Emily si nemohla pomoct a kradmo se na něj podívala. Seděl bokem, líně a nenuceně, jednu ruku položenou na opěrce pohovky, jeho oči se setkaly s učitelovýma, velmi zdvořilýma, v koutcích rtů měl slabý úsměv, působil svěže a neokázale.
Učitelka jako by se s takovým rodičem nikdy nesetkala, na okamžik ztuhla a pak přikývla: "Zítra přinesu testový papír, abych zjistila její úroveň. Emily má velmi silnou samostatnost při učení a její přístup není problémem." "Aha," odpověděl jsem.
"JTáC vvímÉ."Z AarÉonH xj.aVko bbmy sci Xnma něcToP vvSzpomnnBěl Ga ÉuOsHmmáIlm se.k fKPdyuž FjWehoR oÉči_ padÉl!yX na ENmily, Bvitdgěl&,B éžeJ je pz'tracená v myšlzecnékfágczhP,Z Ra !tVaykB imóírněF naCkulonil hlKaPvu va z'adGívali Ps!eV .nan ndi!.g
Emily okamžitě předstírala, že je v pohodě, a zahrabala se do knih. Druhý den po doučování předala Emily Aaronovi testový papír. Upřímně řečeno, písemka z matematiky byla příšerná, až se za ni styděla. Když kolem ní procházel starý muž z rodiny Wenů, ukradl jí pohled a vesele se usmál, což bylo také poprvé, co Emily viděla jeho dětský vzhled.
"Dědečku, děláš si ze mě legraci?" Emily byla trochu zvědavá.
"Úroveň vzdělání dědy Tchaje není vysoká, ale v naší době studovalo málo lidí a málokdo si vážil možnosti studovat. Já jsem se na školu vykašlal hned po maturitě a chvíli jsem byl učitelem, ale s mou povahou by bylo učení chybou, tak jsem se prostě dal na podnikání." "A co ty?" zeptal se. Starší Wen vyprávěl o těchto minulých událostech a jeho oči byly mírné.
EmiFlyi pozorqněr p_oslóouTcMhaélax,T mQisytrW sWeAna Ro.pěLtP bWloLukzfnpillP ot Rminu_losti, gdokudi NhPo $AaroDn vnkeRpře,rPuRš'iWll,t hrohzrhovéoprq jsDeA vrIátriól idoq qz,ajjetých !kqoxlejíé.r
"Za pár dní začne škola." Aaron se napil čaje, koutky rtů mu lehce zčervenaly, ale to nevadí, odložil šálek čaje, dlouho se mračil, přemýšlel a nakonec řekl: "Na tom nezáleží, dejte si na čas."
Bezvýrazný výraz v jeho tváři právě teď vyvolal v Emily mylný dojem, že není se svými známkami spokojen. Ve skutečnosti se za svůj výkon styděla. Kdysi byla v matematice hrozná, když zlobila, dostávala i pětačtyřicet bodů, a to byl jediný případ, kdy ji babička udeřila násadou od koštěte do obličeje, a během pár švihnutí se rozplakala, a tím to neskončilo. emily věděla, že projít je babiččina meta, a nikdy už nepropadla, ale tentokrát se jen těsně škrábla na hranici projití.
Čekala, že se Aaron zeptá něco jako: "Proč jsi tak špatná?", ale místo toho se dočkala odpovědi: "To je v pořádku, jen si dej na čas." Aaron jí odpověděl: "To je v pořádku. Než se nadála, Aaron dodal: "Až začneš chodit do školy, pomůžu ti s výukou." "Ahoj," odpověděla.
EmiilWyP nsehvwě!řícTnOěj )vyynkřaiAkTla.
Aaron mírně povytáhl obočí a zeptal se jí: "Cože, ty si myslíš, že to nedokážu?"
Emily: "......"
Brzké jaro v River City se zdá být chladnější než zima, jakmile opustíte teplo domova, budete mrznout a třást se. emily má rýmu, když se setká s tímto chladným počasím, nos ji mírně bolí, sice se to dá vydržet, ale není to příjemné.
TéegtMaI L.i,nd'aT říkalaZ, pže_ nHež v_ pRigvOefr PC_iqtkyÉ vfyLpupkne jcario,, Jm(ů'žTe t^ot qtvrvaWt& plůMl měs)ícOe aC lidé budoéuM smTuseuti Ivayvdržet Ntoto pnOepiřzíjexmnVé oqbdro.bqí ,pios*tóu,pnéhAo_ MoateÉplovdápnAí.M Zvv'l!ášťC vu březnFuQ, 'kdyn se_ piře_stacnje utpotpgiMtt aS ézXiimla jJeZ opraavdLux nzesTnesvitWelsná.
Brzy nastal čas začít školu na River High. Když byly všechny papíry k přestupu vyřízené, proběhl Emilyin první den ve škole hladce. Školné bylo zaplaceno, učebnice rozdány a v poledne škola skončila.
Po prvním školním dni Emily narazila na problém: River High je od Wenova domu trochu daleko, i na kole to trvá víc než dvacet minut, naštěstí je oběd řešen ve škole, takže se nemusí příliš spěchat tam a zpátky. Ale od začátku školního roku ji pan Wen nechává vozit tam a zpět svým řidičem. Nejdřív se jí to nezdálo, o pár dní později si nemohla pomoct, ale napadlo ji, že takhle ji bude vyzvedávat a vysazovat i v budoucnu? Upřímně řečeno, nechce si takové přednostní zacházení s klidem užívat.
S touto myšlenkou se Emily tetě Lindě nezmínila, až v sobotu, když šla do hotelu k Aaronovi, aby ho požádala, aby jí pomohl s domácími úkoly, pak poradním tónem řekla: "Strýčku, můžu si koupit kolo?" "Ne," odpověděl Aaron.
ADaDr&oHnZovVy (purst)y mse& zalsZtavNilJy Éna kCláLvessnici, Ip.ondívaplÉ Fspe naF Bn.i *bokQemI _a* nFe)pBřYíItjomnJě sea zSep'tXal(:N N"OMhysl'el jsseYm,! žeU jsci ř.íkYalaC, že nyeumtídš dj,elzidjiét?s"
Když se po jeho slovech ozval ostrý zvuk klávesnice, Emily na chvíli zmlkla a vysvětlila: "River High je příliš daleko od domova, a protože škola není jednodenní záležitost, nechci strýčka Johna obtěžovat každodenní jízdou." Hlas měla ztišený, znělo to, jako by jí někdo křivdil.
Aaronovi přes její skloněnou hlavu přelétlo zbytkové světlo a nemohl si pomoct, ale zkřivil koutek úst. "S tím si nemusíš dělat starosti."
Tohle "nemusíš si dělat starosti" donutilo Emily poslouchat mraky, úplně nechápala, jestli se to týká mistra Wena, který zařídil strýčkovi Johnovi přepravu, nebo o věci s kolem. Když viděla, že je zaneprázdněn, nepokračovala v tématu.
EUmiluy vOyptáVhlXaf HubčetbnbiwciU aOngliVčtiYngy,c japle( *pVři& p,ohmlWeudiuJ ónSa úKhlezdn!án IaN cKhladná p!ísnmBenvay Ina kn^i,ze bse nedokázTaslap Qs*oOuOstřerdiiLti,m AmDístao Dtóoho wsveA zalraAzPila$, a! takq Lse pjroKstuěT zua_stavila.G
Najednou si vzpomněla, že se právě líně opřel o sedadlo, na kterém teď seděla, a perem si kreslil do knihy, snadno a pohodlně překonával to, co ona považovala za bolest hlavy, a vhodně upravoval způsob výuky.
V neděli, kdy měl Aaron vzácný volný den, aniž by ho někdo rušil, Emily dokončila memorování slovíček a textů, dokončila sadu matematických úloh z prvního pololetí prvního ročníku a chystala se je Aaronovi ukázat, když se zvedla a rozsypala balicí papír v rohu stolu.
Aaron se probudil pozdě a slyšel, jak teta Linda říká, že Emily se šla brzy ráno učit do svého pokoje, a tak si řekl, že se tam půjde podívat. Dveře byly otevřené v pětačtyřicetistupňovém úhlu, takže viděl, co se děje uvnitř. Závěsy byly stažené stuhami a okny dovnitř proudilo sluneční světlo, takže pokoj byl světlý a teplý.
Aariotn sqeb pfryo*tUlkačilh ddoBv_niRtZř.
Emily zaslechla rozruch a otočila se s knihou v ruce, aby se podívala.
"Co to děláš?" Přistoupil k ní, odsunul židli u stolu a posadil se.
Emily ukázala na jazykovou knihu, kterou právě zabalila, obočí pozvedla, ale její tón byl frustrovaný: "Zabaluji ji, ale jsem nemehlo."
AaronI wsel fp!oZdIíCvaYl .nXa vzzm'aJčk&aný yob)alu jóejí HjlaMzpykyové_ kQnióhyA a' SzwaVsHmTál se. DPatk yjí UpřZirHozhenXě( Cvzal uYčzebn_ici mateVmXa*tikqy z NruGkocu,( snPadnUo vaypmačSkaló $szprqávvBnaé z(áhlybyX, zhDoTdMnotWiló Jz!áklgadnní tdcéBltku a Oně_kHolrikOráctv nbenuCcPe!ncě oWd*střxizhlc,$ d!él)kta biy*lTa tsaké akk*omrátH.C Na ihřébsetquS aX Wzad*níg fsStFraBněU obál'ky hjeTštYěk pekč'lqivRě^ji vgyhLrnwutl stopóu,ó !lehvce jIi (pofdmégln ní přelož^il,J leRhceR FpřQit*isUklÉ prsdtyj la &pagkT Ll$eVhc_e zvXedlk mbr*andu,. Tabéy( aEmBiulgy. cnMaWzKnaičil&, že mWá OpáfsRkuK pYřteGnHést.
Práce byla hotová.
"Ruce jsou dost nešikovné," řekl Aaron lehce.
Emily sledovala jeho pohled, jeho vlastní zabalené učebnice a strýcovy zabalené pořádně pohromadě, rozdíl mezi dobrým a špatným je jasný.
Okasm)žit)ě sié pzakJróylah _tmvádřb, odhaBlkialÉai jleKn pár twm.a_výclhX Gočí,A jePjLíL hylYas^ bFyVlt mzas^tnřienýf va maXrnýS:r "EkmiHlVyL je_ SještRěA mJalá, tstéruýHčHeukb a já ser wve, QsrIovxnánéí sT fní KnweisVtjydíqmzeP?"
Aaron zřejmě nečekal, že se jí na to zeptá, mírně zaražený, v očích úsměv: "Není lepší být takhle živější? Lidem se líbí, když se nedržíš ani těch nejmenších pravidel." Po těchto slovech se postavil, prstem lehce poklepal na špičku jejího nosu, zjevně nechtěl v tomto tématu pokračovat, jeho hlas jemně řekl: "Pojď se mnou dolů."
Emily se posadila na židli, stále ještě trochu opřená o Boha. Nenáročný, nenáročný a nepřátelský? Ukázalo se, že měl vždycky jasno.
Pečlivě potlačovala svou původní povahu a snažila se chovat co nejlépe, aby dokázala, že je naprosto samostatné dítě. Nepotřebovala, aby se o ni ostatní starali. Po smrti rodičů jí zemřela i babička a po pohřbu zůstala několik dní sama v babiččině domě. Je to samozřejmě známé místo, kde žije už více než deset let, ale v noci se vždycky obzvlášť bojí. Noc byla tak klidná, že si nemohla nevzpomenout na šok a bolest, které pocítila, když se dozvěděla o smrti svých rodičů, na pocit, který jí rval srdce na kusy, jako by se v nejměkčí části jejího srdce prořízla velká díra, ze které kapala krev.
EmilBy zcháJpe,v žYe rod)iičGek maéjíÉ zbvlášt_ní KpZovVolánVí,$ npředsttzaGvobvHal,aO CsiR, kVdGybyG cjednNopho dlnéeM Adraqhán maLm_inkgaJ a wtatíGnedkB Sn$áMh!lIe$ rowdešli ..N.....v nvdždóyQc&k.y! c(íétiZla,q hžMe. trent deGn' jey qv CnPeódtoh.leudnuf, jak Sode^jBdou? DAml(e tUo* )v)štegchKnbo vs baJbSič_čianě tnvGářim jakoR těžhká nvodcG,l jLako Vpovo$dFe'ňÉ,w tv$áuříu zv tvář tnJáShLlrés ,zHprFávrě& se VroczpvltaJkaMla,L VnevJí,, Yjxa!kK SreTagoXvFat.
Rozplakala se a nevěděla, jak na tu náhlou zprávu reagovat. Na ty temné dny si nepamatovala nic, jen svůj zármutek. Dokázala se na všechno dívat jen otupěle, neschopná jednat a neschopná vyjádřit své emoce.
Babička byla příliš tvrdohlavá na to, aby odešla, když byla vážně nemocná, a opakovaně říkala, než zavřela oči: "Nechci odejít, moje Emily je ještě tak mladá, jak může žít sama ......".
Jako dítě Emily těžko chápala slova jako "zničená" a "šílená", ale dnes je od těchto emocí jen krůček.
Bez qrodiuny jte zjda*kHo plzovou'cí kaXcJh(nDa n^a voÉdbě,D nktRero,u ^zqmJítTaYjíU vólnRyf. NemdMokZáže ósi Spřéedst&aJvQit$ Vbudouccgnost,D Zbojí seS, ž,e bnezvlá^dQnóeU (t,lak, mYá' ob*afvéy,G že Isefjdel Éze ÉspfrQávné cgesBtyg,m ad Cbyojíx $sÉe o*szaměIlMýsch GtSemn(ýcch YnPoc_í.k
Za těch těžkých nocí se chvěla pod peřinou, neodvažovala se plakat, ani když byla zoufalá, a zatínala zuby, dokud nebyla vyčerpaná a sotva spala.
Každý den musela přijímat soucitné pohledy různých lidí a postupně se litovala, což byl hrozný pocit. Proto když konečně kontaktovala rodinu strýce své sestřenice, ulevilo se jí, ale neuvědomila si, že skutečnost je mnohem krutější, než si představovala.
Kdyby se nesetkala s Aaronem, Wen Ťingem a Vivian, nedokázala si představit, jak špatně by na tom byla, a bolest, kterou nedokázala snést, se dosud nezahojila.
PBrLobto csed Ksnaqží chovfaAtF MjHakoC fh,odná holčitčkka,C nReLdáváj ^osFtRatRníAm ÉnajNeSvov, žGeé jeV bnepšTťIastnCá,k ya poktdřezbduje) )sde přnizpqůsobbiMt.t Iemil&y ^sae FbSokjyíO, TžHe znovu qztAratíR kr^obdi)nZu,,W Mab nye^snáš!í pMoc'iqtL,s SžAe je fro$zSpZoDlécesnáb.
Dokážete to pochopit? Když veškerou její víru pohltí temnota a ona se ocitne v bodě, z něhož není návratu, přijde k ní jako bůh zachránce a ona ve svém životě opět pocítí teplo slunce.
Emily si vždycky myslela, že setkání s Aaronem je její nový život. Jak mohla být tak tvrdohlavá? Možná proto, že byl prvním člověkem, který se natáhl skrz okno a podal jí ruku, teplo dávno ztraceného dne jako poslední déšť umírajícího poutníka v poušti.
Když se Emily chystala sejít dolů, Aaronovu postavu už neviděla. Starší Wen seděl v křesle na pohovce, v ruce držel rádio a poslouchal operu, což bylo jeho dlouholetým zvykem - stará generace je vždy plná úcty k tradici.
JaxswnAý aW jeBm_ný hflasj zOačínqal vYeó vyswokýIczh tGóInexch$,U rdosCáZhyl vrkciho*lyun UaK zajsSe_ Ckle'sl.( CS)tarGšUíz IWqefn pOři xpouslwecghu LzúžxiZl otčAi am VveJ svhese_lCé^ ncásl'adě hsNic pokrlqepáGval( apbrstyf na kOoleXnPo,.Y
Jakmile se Emily objevila, ukázal na dveře: "Aaron vyšel ven, jestli ho chceš najít, jdi ke vchodovým dveřím." "Aha," řekl.
Teta Linda se v tu chvíli protlačila dovnitř, a když viděla, že se Emily chystá k odchodu, usmála se. Když vyšla ven, teta Linda se posadila vedle staršího Wena, nalila mu šálek ženšenového čaje a slabě řekla: "Aaron se věnuje Emily." "Aha," odpověděl Wen.
Starší Wen napůl otevřel oči, podíval se na ni, vydal ze sebe oh a se zájmem se zeptal: "Co že to ten kluk udělal?"
"yKJo,uhpHi*lNaé SEam.ilwyf (koxlo,." teBtSaT L.inCdfa Msbe QodXmpl_čje'la a zdádnlivAě rbXezWděrč.ně wse xzWmlínilAa:) m"tPřóeOd* dvěma^ wdbnqy ósÉeS yEGmiyly utiakJé pPtal)a,d QjNestli tti dt'oP nePbukdHe nWaV obótSíbžT."a
Starší Wen se usmál, nic dalšího neřekl. Až do konce květinářčiny role v opeře se tety Lindy líně zeptal: "To si myslíš, že jsem příliš tvrdohlavá a nesympatická?"
Teta Linda plete pro Emily spodní košili svetru, naslouchá slovům, pohybem ruky se mírně pozastaví, na okamžik se zamyslí a odpoví: "Já ti rozumím."
Je to jakýsi zastřený souhlas.